Izraelsko-palestinský střet je neřešitelný, ale přesto bude vyřešen
Druhého května izraelské obrněné buldozery vyrobily v jednom palestinském táboře v pásmu Gazy z někerých domů neplánovanou hromadu trosek. ”V této bláznivé válce nám nikdo nepomůže,” naříkala, podle reportérů, palestinská žena nad svou troskohromádkou. Z druhé stran hranice se ozýval nářek pozůstalých po zastřelených terčích, které ještě před pár dny byly živoucími Židy. Lidé v izraelsko-palestinském prostoru jsou již mrtví, ačkoli jich většina ještě žije. Jsou navždy odsouzeni k nepřátelství a k náhodné smrti. Žijí v jakési obdobě ruské rulety - palestinská ruleta, na rozdíl od ruské, je charakteristická tím, že si risk nevybírají hráči, ale náhodní chodci se stávají náhodně cílem losu - tu kudly, tu kulky, tu bomby. Kojenec, školačka, voják - ruleta je ruleta.
Tragédie Palestinců: Evropa přišla do Jeruzaléma
Izraelsko-palestinský spor je neřešitelný, protože je konfliktem Evropy 19. a 20. století se světem arabské, resp. muslimské kultury. Izrael je jenom zastupujícím činitelem Evropy v boji o Evropu. Je ztělesněním evropského, resp. atlantského, čili euro-amerického zla. Osudovým zástupcem atlantské civilizace - ostrůvkem v muslimském moři nejen písku.
Východní i západní křesťansky orientovaná kultura vytěsňovala pogromy a antisemitskými kampaněmi Židy do snu o hypotetické zemi zaslíbené, kterou kdysi dávno ztratili Židé vyhnaní z Palestiny římskými vojsky, neboť nerespektovali legislativní řád tehdejšího římského císařství.
Židé, kteří se začali koncem devatenáctého století s očima plnýma nostalgie vracet do oblasti, kde do té doby po dvě tisíciletí představovali jen naprosto nepodstatný etnický prvek, nepředstavovali tehdy žádný problém. Tehdejší společnost byla tak chudá a ještě k tomu pod botou turecké nadvlády, že žili lidé různého vyznání v tamní končině bez zvláštních problémů vedle sebe a spolu tíženi společnými problémy.
Po dvou tisíciletích, již do arabské Palestiny, přicházeli na přelomu 19. a 20. století stále více lidé židovské víry a evropské technické a kulturní orientace a vyvolávali znepokojení svou vzrůstající četností. Přicházeli ze světa strojů, neboť i zaostalé Rusko mělo ve svém úhrnu větší znalostní potenciál, než se nacházel mezi nomády, rolníky a drobnými obchodníky v palestinském prostoru. Židé v Palestině začali vytvářet místní pobočku evropské technické kultury. Izrael dnes patří mezi nejrozvinutější “evropské” země, s význačným vědeckým a technickým potenciálem. Z tohoto ohledu je Izrael evropský stát a hranice Evropy de facto probíhají od Libanonu, kolem jordánských a egyptských hranic, ve stínu jakési Gazy.
Izrael bastardem Evropy
Izrael je nechtěné nemanželské dítě křesťanských evropských dějin, ale zároveň je i pro stratégy, uvažující v delších časových souvislostech než politici, nesmírně cenným výkonným a neustále zpoceným levobočkem - hlídacím psem v boudě u středomořských vrat skutečné Evropy. Neboť Židé si přinesli do Palestiny nejen svou víru, ale i všechny evropské industriální (zlo)zvyky. Jejich osud je součástí osudu Evropy a naopak. Evropa si to ale příliš neuvědomuje.
Když se v roce 1897 uskutečnil v Basileji první sionistický sjezd, jedním z cílů bylo založení domoviny pro židovský národ v Palestině. Zpočátku se ale do Palestiny Židé příliš nehrnuli. Do koncem 19. století se vystěhovalo do Palestiny asi 60 000 lidí, necelá dvě procenta z utečenecké vlny čítající 2 až 2,5 miliónu Židů, převážně z Ruska a Rumunska. Směřovali do západní Evropy a dále převážně do USA. V druhé vlně v letech 1904 - 1914 z východu Evropy přišlo do Palestiny jenom 35 až 40 tisíc Židů z mohutné druhé východoevropské utečenecké vlny. V následující válce Turecko část Židů vypovědělo, vzrostla úmrtnost, v Palestině zůstalo asi 56 000 Židů. Židovský živel byl posílen v prvních čtyřech poválečných letech o 35 000 přistěhovalců. Počty Židů začaly v Palestině narůstat. Byly zakládány kolektivní osady. V tomto období vzrostl počet techniků, řemeslníků a dělníků. “Evropský industriální základ” židovské komunity se začal rozvíjet.
Evropský rozměr izraelské síly
Židé odešli do Palestiny z Evropy pod tlakem antisemitismu. Proto nepřekvapí, že kromě obecně evropské výbavy se z dnešního pohledu o izraelský stát nejvíce zasloužil v třicátých a čtyřicátých letech Rakušan s německým občanstvím, Adolf Hitler. Páté přistěhovalecké období bylo do značné míry poznamenáno odchodem Židů (35 000 osob) z Německa, kteří přinášeli významný znalostní a do jisté míry i finanční prvek, protože nacistická vláda umožňovala kapitálové převody. Za peníze židovských migrantů bylo nakupováno německé zboží, které bylo dovezeno do Palestiny. Německé Židy doplňovali ve značné míře polští Židé, jejichž situace se také koncem třicátých let rapidně zhoršovala.
Holocaust během druhé světové války vedl k dalšímu nárůstu poválečné migrace a měl v nemalé míře vliv na oficiální uznání Izraele jako státu, protože Židé byli v poválečném obecném povědomí jako pronásledovaný, trpící národ, který má nezpochybnitelné právo se konečně usadit ve svém vlastním státě. Bez holocaustu by vznik Izraele byl možná daleko trnitější, možná i nemožný, protože arabský ropný prvek na politických vahách mohl vytvořit v otázce židovského státu ekonomicky silné veto.
Tím, že většina Židů v Izraeli pochází z evropského prostoru, byl dán i základ izraelského hospodářského a vojenského úspěchu, využívající evropské technicko-organizační kultury. Zároveň se židovský živel výrazně odlišoval od arabského živlu, ačkoli izraelské kořeny byly prapůvodně v palestinském prostoru.
Také vztah Izraele k Evropě byl a je, tradičně evropský. Izrael představoval v době vzniku typické židovské ghetto, dnešní situace není o moc veselejší. Je problémem, ghettem, které komplikuje vztahy s ropnými Araby. Je čímsi na okraji (Evropy)…
Etnické nepřátelství
Pro Araby byl židovský živel po první světové válce již nepřehlédnutelnou etnickou pátou kolonou v palestinské oblasti, neboť snaha vytvořit židovský stát byla veřejně židovskými organizacemi proklamována a pro původní palestinské obyvatelstvo znamenala signály snahy po dominanci v jejich oblasti.
Arabské nepokoje proti Britům a Židům v letech 1920 - 1921 byly důkazem napětí, které se stalo chronickým jevem. V Bílé knize z roku 1922 Britové pro uklidnění arabské žluči uvedli, že Palestina nebyla slíbena jako židovská domovina a židovské přistěhovalectví bude regulováno v závislosti na možnostech Palestiny uživit nové židovské krky. V době druhé světové války se snažili Britové omezit tzv. nelegální přistěhovalectví Židů do Palestiny, včetně ostřelování lodí s uprchlíky britskými válečnými loděmi. Notoricky známý je např. incident s lodí Exodus plnou uprchlíků.
Faktem je, že v roce 1945 žilo v Palestině již 550 000 židovských duší, přičemž od roku 1918 přišlo 390 000 Židů - asi třetina osob, které v tomto období opustili Evropu.
Změna dosavadní demografické situace v Palestině jasně ukazuje, že základem židovsko (izraelsko)-palestinského (arabského) napětí je změna etnické majority v oblasti. Kdo je ale v tomto konfliktu Srbem a kdo Albáncem?
Nepatrný živořící židovský prvek v Palestině se stal ve dvacátém století stále vzrůstající mocí, která ohrožovala arabskou majoritu v oblasti. Palestinci jsou trvale frustrováni tím, že jsou technicky neschopni omezit vliv živé příbojové vlny - židovské komunity - v Palestině. Izraelci jsou naproti tomu trvale frustrováni pocitem ohrožení v jejich pravlasti, ze které byli kdysi dávno vyhnáni a kam se vrátili, jako ke svým národním - biblickým kořenům.
Nenávist jako samozřejmost
Palestinské (arabské) obyvatelstvo prožívá trauma již od dvacátých let, kdy byla ve stále větší míře skupována židovskými přistěhovalci a organizacemi půda od tamních velkostatkářů a palestinští nájemci přicházeli o zdroj obživy, stávali se bezzemky. Ženy palestinských pronájemců se vrhaly pod potahy a první traktory, aby zakoupená půda nemohla být zorána. Platil totiž v té době prý ještě turecký zákon, že půda po zakoupení musí být přeorána, aby se stala skutečným vlastnictvím.
Židé přicházeli do zaslíbené země a kupovali půdu. Bylo to legální, nelze jim to vytýkat. Na druhé straně nelze než soucítit s původním palestinským obyvatelstvem, které tím ztrácelo část své obživy a nemělo ekonomickou sílu, aby se postavilo židovskému rozmachu. Důsledek: nenávist.
Provokace a stereotypy
Všimněme si toho, že je v současnosti nejvyšší úřední Izraelec Ariel Šaron obviňován, že Palestinci zahájili masivní protestní hnutí po té, co si v září 2000 vylezl na Chrámovou horu. Bylo to od něho hrubě netaktní. Tato argumentace je ve skutečnosti pochybná, protože celý prostor, kde se nachází i Chrámová hora, je posvátný i pro Židy, nejen pro muslimy. Šaron neudělal nic špatného. Jeho cesta se stala jen záminkou pro Palestince. Kdyby si nevyšel na tuto nešťastnou procházku, našli by si Palestinci jinou záminku. V tomto smyslu se vyjádřil i expremiér Ehud Barak. Podle něho palestinská samospráva chystala použití síly pro případ, že nebudou splněny všechny její požadavky.
Bylo to v roce 1929, kdy se odehrálo něco podobného. Palestinské nepokoje propukly tehdy proto, že ortodoxní Židé postavili jakousi stěnu před Zeď nářků v Jeruzalémě, aby se ženy nestřetávaly s muži při odříkávání modliteb. Muslimové to považovali za porušení dohod, že na svatých místech nesmí být nic měněno. A nepokoje, samozřejmě, že krvavé, byly na světě. Ale skutečným důvodem bylo skupování palestinské půdy Židy.
Vojenská pomoc
Izrael byl nevítané dítě komplikující vztahy s Araby. Britové, ani Američané, při vzniku izraelského státu, proto neměli v úmyslu tento stát vojensky podporovat a Britové dokonce vybavili zbraněmi, částečně i odborníky, arabské síly, které se snažily v prvních dnech existence státu Izrael tento státní útvar vojensky zlikvidovat.
Evropský rozměr židovského státu se projevil od okamžiku, kdy v roce 1948 Izrael vznikl a kdy začalo i vojenské tažení proti Izraeli. Technická a organizační vyspělost založená na evropské technické gramotnosti, umožnila izraelské, teprve se formující, ozbrojené moci, i přes přesilu arabských vojsk, udržení existence izraelského státu.
Politické Evropě byl Izrael vcelku lhostejný, protože v politickém rozhodování hrála stále význačnější roli arabská ropa. Jakási pozitivní angažovanost byla vynucena holocaustem.
Americké embargo vývozu zbraní do Palestiny, vyhlášené v prosinci 1947, postihlo jen formující se Izrael, protože dodávky zbraní do arabských států, tedy mimo Palestinu, mohly pokračovat, aby posléze urazily několik desítek nebo stovek kilometrů a zapojily se do boje proti Izraeli.
Ve prospěch Izraele se v roce 1948 významně zapojilo Československo, což však nebyl projev československých sympatií, ale spíše politického kalkulu Moskvy. Československo v podstatě legalizovalo zájem Moskvy o podporu Izraele z východní Evropy, aby byl vytvořen politický můstek směřující k izraelským projevům sympatie vůči socialistickému politickém stylu. Dodávky zbraní do Izraele byly tedy od začátku existence tohoto státu vedeny cynickými kalkulacemi, ale pro tehdejší Izrael měly cenu zlata - a budoucnosti. Podstatu sovětské lásky si v Izraeli uvědomovali. V roce 1949 začaly čistky, při kterých byli postupně z izraelské armády, ale také z legislativy, vytlačováni sympatizanti s komunistickou ideologií a postupně vlastně všichni příliš “levicoví” činitelé. Zvyšovala se také nedůvěra vůči důstojníkům z východní část Evropy. Proto i oficiální láska tehdejšího Československa k Izraeli měla jen krátkého trvání…
Vojenská pomoc Izraeli byla vždy přísně účelová. Izrael pomáhal v roce 1953 při řešení suezské krize, a dostal proto zbraně, spolupráce s Francií ve vojenské oblasti naproti tomu skončila v roce 1967 po porážce arabských armád Izraelem, protože Francie si z politického hlediska nemohla dovolit dále dodávat zbraně Izraeli, tím by se zhroutila francouzsko-arabská obchodní spolupráce.
USA, jako noví dodavatelé výzbroje Izraeli, nekonaly také z lásky k Izraeli, ale musely vytvořit protiváhu sovětského vlivu v arabských státech v oblasti. Podpora skončila v okamžiku, kdy muselo Rusko z ekonomických důvodů v devadesátých letech rezignovat na vojenskou podporu arabských států. Ve hře zůstávají na obou stranách dva protihráči: ropa a proizraelská lobby v USA.
Nic nového
Co vidí Izraelci dnes? Je to prostě každodenní drobná válka, kterou pamatují tamní kmeti již v roce 1948, kdy měsíce před vyhlášením státu Izrael Židé měli to štěstí, že se mohli účastnit palestinské rulety. Ostřelovači občas zamířili na školní děti, na ženu či jiné židovské tělo. Autobusy, tak láskyplný cíl dnešních teroristů, byly oďoubávány střelbou z pušek a kulometů již tehdy. Auta a autobusy byly později opatřeny provizorním pancéřováním, ale příliš to nepomáhalo. A k tomu nějaké ty exploze… Dnešní atentáty jsou proto jen všedním pokračováním toho, co je známo již mnoho desítek let. Neděje se tudíž nic jiného, než co by se nedělo před desítkami let. Různé oslavované mírové dohody nejsou stále ničím podstatným.
Skutečný rozdíl oproti roku 1948 je jenom v tom, že Izrael byl vojensky schopen se postavit arabským sousedům s ničivou silou a devastovat je. Přímá konfrontace se ukázala pro obecně arabskou a tudíž i palestinskou stranu jako neúčinná. Nastoupila diplomacie a pokračuje terorismus, ale pouze v “ekologické formě”, ve formě trvale udržitelného napětí, jehož cílem není destrukce “ekosystému” Izraele, ale pouze jeho stresování, čili opotřebovací válka a současně i testování jeho soudržnosti v daných podmínkách….
Diplomacie se ukazuje v izraelských přemítáních jako málo účinná, protože není nástrojem mírového řešení, ale stává se jen taktikou boje protivníků.
Izrael se nemůže spolehnout na nikoho, jen na sebe. Je ghettem. Proto se obranný management vypracoval do velmi efektivní podoby, v Izraeli se vyrábí velmi výkonná a sofistikovaná vojenská technika, která ale jen částečně řeší nepříjemnou závislost na dovozu špičkové vojenské techniky ze zahraničí.
Trvale udržitelné násilí aneb patová situace
Vztahy mezi Palestinci a Izraelem jsou takřka neřešitelné, protože v paměti slabších, frustrovaných a tudíž i hysteričtějších a agresivnějších - Palestinců, jsou pocity křivd hluboké jako artéské studny. Beznaděj přecházející v nenávist je již součástí palestinské kultury.
K trvale udržitelnému násilí, kromě arabských muslimských sponzorů, přispívá i světová diplomacie. Současnou situaci dobře vystihl v Neviditelném psu 2.5. článek: “ŽENEVA : Dvojí metr”. Dušan Neumann stylem svého uvažování je nejblíže realitě, když upozorňoval na podivnosti ženevské žvanírny označované za Komisi pro lidská práva. Citujme:
“Zástupci 52 států v Ženevě rozhodli, že čínský komunistický režim, který pronásleduje a likviduje náboženské sektáře, okupuje a terorizuje Tibet, provádí hromadné exekuce a orgány popravených prodává a vyhrožuje Tchaj-wanu násilím, se nedopouští flagrantního porušování lidských práv stejně jako teroristé Hamas-Hizbollah útočící na izraelské vesnice minomety.
Zato Izrael, který nemá právo v komisi zasedat byl urgentně vyzván, aby okamžitě skončil s hrubým porušováním lidských práv vůči Palestincům. Neobhajuji všechny akce, které Šaronova vláda nařizuje, ale pod stejnou kritickou palbou byl i Barakův kabinet, který Arafatovi ustupoval až na pokraj sebezničení…
Do protiizraelské fronty se … zapojili všichni až na delegáty Spojených států a Guatemaly. Kritika Izraele za útoky na základny Hizbollahu v jižním Libanonu od francouzské strany, která nechala před lety svého spojence Libanon na pospas Syrii a nastartovala tak proces jeho zničení, je až komická.
Rezoluce vyzývající k mezinárodní ochraně Palestinců mír nepřiblíží, ale dodá palestinským rozvratníkům pocit legitimity. Kdyby tak na francouzské vesnice zaútočily minometnou palbou neonacistické bojůvky z Alsaska, do několika hodin by speciální německé a francouzské jednotky teroristy zlikvidovaly. Když se tak stane Izraeli, Sýrie s potěšením přihlíží, libanonské bezpečnostní síly neexistují a Izrael je označen za agresora. Vskutku zářný příklad spravedlivé mezinárodní rozšafnosti.”
Souhlasím s Neumannem: Je-li dnes něco skutečně nebezpečného, co se vypotí ze státních daní placených lidským politickým společenstvím, jsou to humanitárně a lidskoprávně laděné žvásty pronášené podobně jako hodnocení fotbalového zápasu při močení na pisoáru - s momentální účelovostí. Jsou platformou pro alibismus a účelová řešení.
A na to doplatí terče - prostí lidé v Izraeli i v Palestině.
Radikální řešení?
Jsem optimista. Proto se domnívám, že bude hůře, resp. řešení problému standardní diplomacií je velmi nepravděpodobné. Ačkoli izraelsko - palestinský střet je neřešitelný, přesto bude vyřešen, ale na úkor jedné ze dvou stran.
Snad jen radikální jednostranné stanovení hranic Izraelem a stejně radikální zrušení izraelských osad mimo hranice Izraele, a stejně radikální regulace vstupu Palestinců do Izraele, může přinést výrazný posun v řešení tamní situace. Jednostranně by byla zlikvidována většina třecích ploch. Zůstal by jen trvalý problém Jeruzaléma, protože se o něm domnívají Židé i muslimové, že je pro ně posvátným. Skutečně rozumná dohoda o Jeruzalému, podle mého názoru, nepřijde dřív, než vyhynou dvě generace nepřátel a tím se poněkud otupí hrot nenávisti. Ale stejně velká je šance, že do dvaceti třiceti let stát Izrael již nebude existovat.
Ale to je námět na příliš dlouhou diskusi, přesahující rozsah tohoto článku.
