Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu
věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových
ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych
na adrese
http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.
Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost
čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je
nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase
k dispozici. Podívejte se na adresu
http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.
Britské listy nyní mají novou automatickou každý den
aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz
/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto
časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí,
že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby
upoutávku případně umístili na své internetové stránky.
JČ.
Czech media, Czech
politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britské
listy.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a
hyperlinků, týkajících se ČR, zde
na Glasgow University). Zde jsou užitečné
internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou
republiku.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana
Čulíka.
Výběr textů z posledních dní:
Irácká rodina v Praze terčem rasistických útoků?
Útočníci vykradli arabskou restauraci zřejmě jako varování: policie nic nevyšetřuje
Začátkem tohoto týdne jsme informovali o irácké rodině Majida W. Majeda, která žije spořádaně v České republice už devět let, jíž však cizinecká policie nyní odepřela prodloužení víza, ačkoliv i podle českých zákonů má rodina dávno nárok na české občanství. Rodina Majida W. Majeda vede úspěšnou arabskou restauraci v Praze 8 - Ke Stírce. Minulý týden byla restaurace vykradena. Informace přináší Fabiano Golgo.
Minulý týden byla tato restaurace napadena a vykradena. Útočníci věděli velmi dobře, že majitelé v restauraci nebydlí a nejsou přítomni v noci, protože se tam v pohodlí najedli, zakouřili si a zašli na velkou stranu (nespláchli záchod). Na dvoře byly velmi viditelné stopy. Všude byly otisky prstů.
Přímo na druhé straně ulice je policejní stanice. Když Majidova matka přišla ráno do restaurace a zjistila, že přišla o všechno, od mikrovlnné trouby až po cigarety, salám a tvrdý alkohol, šla okamžitě na policejní stanici. Policisté na stanici ji však odmítli hned vyslechnout. Bylo jí řečeno, ať počká venku!
Teprve o hodinu později policie přišla - Majidova matka mezitím odešla do restaurace. Policisté odmítli vyfotografovat stopy na dvoře. Teprve na Majidovo naléhání sňali otisky prstů. Návrh, aby zašli do tří sousedních restaurací, odmítli. Mohli tam totiž zjistit, jestli se ukradené cigarety nebo whisky nedostaly tam.
Jaké bylo vyšetřování? Nebylo žádné vyšetřování. Pouze sepsali protokol a to bylo vše.
Poslal jsem jednoho člověka, aby vystupoval v okolních restauracích jako zákazník a začal tam hovořit o tom, že Iráčani byli okradeni. Reakce jednoho místního majitele restaurace zněla: "Dobře jim tak, je na čase, aby vypadli" a také: "Je absurdní, aby tady nějaký Arabové pekli kachnu".
Majidova restaurace podává normální české jídlo (ale v arabských, tedy obrovských, porcích) a také arabské speciality. Kromě toho jsou velmi přátelští a hovorní, takže je ta restaurace populární.
Ve středu večer tento týden se zloději znovu vloupali do restaurace, tentokrát nic neukradli, ale nechali nůž na místě, kde vždycky sedává otec rodiny. Také šli opět na velkou stranu a nespláchli.
Vypadá to jako varování. Je velmi nepravděpodobné, že jsou to normální zloději.
Velkou otázkou je, zda policie dělá v tomto případě svou práci jako normálně (tedy: nedělá nic) anebo zda o vloupání věděla, vzhledem k nezájmu, který o tuto záležitost projevuje.
Dopis Stanislavu Grossovi: podezření z nekompetentnosti
Vysvětlete, proč odepřela cizinecká policie ČR rodině Iráčana Waleda M. Bahnama povolení k pobytu
Vážený pan
Stanislav Gross
ministr vlády České republiky
V Praze dne 10. května 2001
Re: Žádost o vysvětlení
Vážený pane ministře,
jako novinář působící v internetovém deníku Britské listy jsem se setkal s případem pana Waleda M. Bahnama z Iráku, jemuž Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie svým rozhodnutím č. j. PPR-956/RCP-c-215-2000 (v příloze) zamítlo žádost o povolení trvalého pobytu. To spolu s rozhodnutím o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu znamená, že rodina pana Bahnama, která žije v České republice od roku 1993, bude muset v krátké době zemi opustit.
Když jsem se seznámil s podrobnostmi případu, dospěl jsem k závěru, že správní uvážení, na jehož základě policejní orgán rozhodl, není v souladu s veřejným zájmem: rodina žadatele se těší velmi dobré pověsti, neměla dosud konflikt se zákonem a s úspěchem se integrovala do místního prostředi. Dvě děti pana Bahnama vystudovaly české gymnázium a jeho syn je nyní studentem FEL ČVUT.
Navíc, vzhledem k tomu, jaký režim vládne v zemi, do níž by se měl pan Bahnam vrátit, hrozí nemalé nebezpečí, že tam budou on i jeho rodinní příslušníci vystaveni politické perzekuci, která může skončit i trestem smrtí.
Rád bych Vás upozornil, že institut správního uvážení, jímž stát deleguje na správní orgán pravomoc rozhodovat o věcech, kde nelze postupovat podle striktně stanovených formálních předpisů, nelze vykládat tak, že orgán smí rozhodnout libovolně; při svém uvážení musí mít vždy na zřeteli vyšší zájem, který příslušný zákon hájí.
Ve svém rozhodnutí plk. Urban mj. uvádí:
Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich „nerozšíření“.
Jistě si uvědomujete, že podobné formulace zavdávají vážné podezření, že bylo rozhodnuto nekompetentně, a podobně jako v případě policejního zásahu při loňském zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze hrozí, že případ skončí kritickým ohlasem na adresu orgánů Vašeho resortu ze strany uznávaných mezinárodních institucí, jako např. Amnesty International.
Žádám Vás o vysvětlení, proč Vám podřízené orgány postupovaly ve věci pana W. M. Bahmana popsaným způsobem a co uděláte pro to, aby jeho případ byl uveden do souladu s civilizovanou praxí a s mezinárodními normami, jimiž je postavení politických uprchlíků upraveno.
Těším se na Vaši odpověď, kterou rádi zveřejníme v Britských listech.
S úctou,
Tomáš Pecina
Co je organizace CEELI, která má za supervýhodných podmínek získat Grébovku
(Zveřejňujeme její vlastní reklamní materiál)
(27. dubna 2001, Praha) Napomoci právní reformě v bývalých postkomunistických zemích střední a východní Evropy si klade za cíl obecně prospěšná společnost CEELI Institute. Tato nezisková organizace si za své sídlo zvolila Českou republiku. Zájem o nabídku školicích programů a seminářů a odborné analýzy místního legislativního prostředí CEELI Institutu neustále roste, což přináší jak zvýšené nároky na na nové výukové prostory. CEELI Institute byl založen v roce 1999 iniciativou CEELI (Central and East Europe Law Initiative) a Americkou advokátní komorou ABA. Samotná iniciativa CEELI doposud poskytla během 11 let své existence školení více než 5000 soudců, právních zástupců a právníků ve 24 státech světa.
CEELI
Iniciativa pro střední a východní Evropu CEELI do současnosti nabídla své znalosti a pomohla s stovek zákonů v XX zemích střední a Východní Evropy a proškolila více než 5000 soudců a právníků z tohoto regionu. CEELI se ve své činnosti opírá o předpoklad, že především kvalitní právní systém je v každém státě základem pro fungování tržní a politické kultury.
CEELI vznikla proto, aby reagovala na stále se měnící potřeby právní podpory států bývalého „východního bloku“. Současně s tím si však zástupci CEELI uvědomují, že americké právní zkušenosti a tradice nabízejí jen jednu cestu, kterou mohou jednotlivé účastnické státy využít. Jedná se o alternativu právní tradice a zdroje práva. Na evropském kontinentě existuje hned několik právních modelů. Všechny rady, které CEELI účastníkům svých kurzů poskytuje, jsou z technického hlediska neutrální, což znamená, že jakékoliv konflikty zájmů (například obchodních apod.) nebo jen jejich hrozba, jsou samozřejmě potlačeny na minimum.
Náklady na činnost CEELI pocházejí z celé řady veřejných i soukromých zdrojů. Veřejné zdroje, které tvoří převážnou část finanční základny CEELI, zajišťuje americká vládní agentura USAID. Další zdroje pocházejí vedle Americké advokátní komory ABA například také od takových organizací, jako je Freedom House, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Open Society Institute nebo Soros Foundation. CEELI má kanceláře v 21 zemích.
Aktivity CEELI lze z časového hlediska rozdělit do dvou etap. První etapa, která trvala do roku 1995, byla charakteristická především reakcí na aktuální přímou pomoc při vytváření nových zákonů. CEELI proto získala množství amerických právníků, kteří poskytují celému programu bezplatnou podporu. S současné době je především v zemích střední Evropy, kde již byla hlavní právní reforma provedena, hlavní oblastí činnosti odborné školení soudců a právníků.
CEELI Institut
Vytvoření CEELI Institutu jako školícího centra pro právníky střední a východní Evropy schválil výbor guvernérů Americké advokátní komory v dubnu 1999. U Městského obchodního soudu v Praze byla tato obecně prospěšná společnost zapsána 29. března 2000. Od té doby již poskytla školicí kurzy více než 125 soudcům od Archangelska až po Bratislavu a Prahu. Jednalo se jak o týdenní, tak i dvoutýdenní semináře. Všechny aktivity doposud realizuje v pronajatých prostorách. Vyučujícím jazykem je angličtina. CEELI Institut řídí Správní a Dozorčí rada. Z celkového počtu členů jsou plné dvě třetiny Češi.
Důvodem vzniku CEELI Institutu byla nutnost vytvoření takové instituce, která poskytne účinné právní školení, jež je pro přechod z komunistického systému do právního státu a do podmínek volného trhu rozhodující. Právnické fakulty v této oblasti nabízejí jen málo předmětů, které by se zabývaly osobním a lidským právem, etikou, právem Evropské unie, duševním vlastnictvím, alternativním řešením sporů, právem neziskových organizací a nebo praktickou zručností advokátů.
První z výukových tréninků, který se věnoval tématu „Soudnictví v demokratické společnosti“, oficiálně zahájil 24. května 2000 americký velvyslanec v České republice John Shattuck. Program CEELI Institutu zahrnuje následující oblasti oblasti: školení právníků, školení soudců a oblastní konference včetně dálkového studia. Jednotliví studenti jsou vybíráni prostřednictvím existující sítě vytváření zástupců CEELI. Uchazeč musí nejdříve složit standardní vstupní test a poté projde podrobným pohovorem s lokálním zástupcem CEELI. Přijatí uchazeči poskytnou část nákladů na svoji účast, zbytek hradí přímo CEELI Institut. Školitelé jsou vybíráni na základě odborných znalostí a podle učitelské obratnosti.
Vedle kurzů se institut CEELI doposud v České republice věnoval i odborným analýzám stavu místního legislativního prostředí. Jednalo se také o komparativní šetření vybraných soudních systémů, které by byly použitelné pro Českou republiku (zpracováno v říjnu 1994), návrh právní analýzy pro činnost neziskových organizací v České republice (zpracováno v červnu 1992) a nebo analýza právního prostředí, které vymezuje činnost politických stran a politických hnutí v České republice (červen 1993).
CEELI Institut získává finanční prostředky od nadací, soukromých osob, sdružení a právnických firem. Většina prostředků pochází z veřejných zdrojů. Finanční prostředky doposud sloužily na pronájem prostor a běžný provoz. V souvislosti s nutností hledání nových prostor se dále počítá s náklady spojenými s vybudováním knihovny a v případě získání nájmu areálu v Havlíčkových sadech s jeho rekonstrukcí a provozem nových prostor včetně ubytování vyučujících a studentů.
CEELI Institute byl doporučen za budoucího nájemce areálu Havlíčkovy sady v Praze 2
Zvyšující se zájem o služby CEELI Institutu vyvolává nutnou potřebu vlastních prostor. Proto se také CEELI Institut přihlásil do veřejné obchodní soutěže na pronájem areálu Havlíčkových sadů, kterou vyhlásila městská část Praha 2. Průběh soutěže byl svěřen agentuře B.I.R.T., která na základě předem daných a oficiálně publikovaných podmínek doporučila městské části Praha 2, aby se stal vítězem CEELI Institut.
CEELI Institut v návrhu počítá s tím, že by Gröbeho vila sloužila pro výuku a ubytování studentů. Dále by zde byla odborná knihovna pro právnickou veřejnost. Reprezentační prostory a terasa by se samozřejmě využívaly i k významným akcím Prahy 2. Další budova areálu - Pavilon - by měl nabídnout restaurační zařízení a návštěvníkům parku, tedy široké veřejnosti, zahradní kavárnu. V Pavilonu by byla dále i klubová místnost. Veřejnosti by sloužil i viniční altán. Tzv. Dolní Landhauska by v budoucnosti jako jediná nebyla využita širokou veřejností, protože by zde byly pouze bytové prostory. Režim parku určí městská část Praha 2. V žádném případě CEELI Institut nepředpokládá, že by byl v blízkosti areálu zvýšený dopravní provoz. CEELI Institut je připraven přispět i na rekonstrukci a revitalizaci parku, tedy zejména na osvětlení, oplocení, úpravu pozemku u hřiště a vybudování jednoho zcela nového hřiště, částkou 23 milionů korun. Současný stav parku je podle projektové dokumentace charakteristický zdevastovanými travnatými plochami, zdravotně narušenými porosty dřevin a nefunkčními a poškozenými architektonickými prvky.
Washingtonští politikové "prodávají" tento týden svůj systém raketové obrany - co to znamená pro Evropu?
Předvčírem přicestovali američtí činitelé do Velké Británie ve snaze vysvětlit Britům problematiku nového systému raketové obrany, který chce vybudovat prezident Bush. O této závažné záležitosti, o níž se v Evropě dosud skoro vůbec nehovoří, psal včera Hugo Young v deníku Guardian. Shrnujeme.
Nový americký systém jaderné obrany pravděpodobně povede v nadcházejících pěti letech k drastickým změnám evropské vojenské bezpečnosti, ovlivní to tedy život nás všech. Přesto se o něm v nynější britské předvolební kampani asi vůbec nebude hovořit.
Hugo Young se účastnil setkání s americkými představiteli. Píše: Setkání bylo velmi civilizované. Američanům prý vadí, že se evropští kritikové soustřeďují na hardware nového kontroverzního systému, že nebude fungovat, kde budou muset být umístěny rakety a radarová zařízení, a tak dále. Americká taktika je ta, že argumentují, že o tyto citlivé otázky v této etapě nejde. V této etapě chtějí přesvědčit spojence i bývalé nepřátele o praktičnosti nového modelu globální bezpečnosti, z níž by mohli mít prospěch všichni.
Světová scéna se podle nich změnila. Jaderné odstrašení, prostřednictvím hlavic zaměřených na Rusko, nemá smysl. Rusko už nemá být ani považováno za nepřítele. Nyní je problémem skupina "teroristických států". Evropu by například mohl brzo raketami ohrožovat Saddám Husajn z Iráku.
Všechno je ve velmi experimentální etapě. Bude se o tom jednat s Ruskem i s Čínou. Spojenci budou mít mnoho příležitostí podílet se na budování tohoto nového obranného systému pro jednadvacáté století a budou ho moci využívat. Bude se provádět rozsáhlý výzkum a vývoj a mnoho dalších zkušebních modelů bude odpáleno ze země, z moře, ze vzduchu i z vesmíru.
Působilo to podle Hugo Younga všechno docela uklidňujícím dojmem. Uvnitř sametového poselství však nebylo obtížné cítit železné prsty, jak se chystají sevřít evropský krk. Zdá se být iluzorní, že by si například mohli Britové v této věci vyjednat odklad. Bylo zjevné, že tyto tolerantní "konzultace" mají své hranice.
Je docela dobře možné, že se prokáže, až po vydání mnoha miliard dolarů, že celý projekt byl nesmyslný, že byl založen na falešných premisách. Už nyní je však zřejmé, že Spojené státy tímto projektem připravily pro Evropany zkoušku politické loajality.
Je obtížné si představit, že Blairova vláda v této věci Američany neposlechne. Ani veřejného mínění ani politických stran se však v této věci nikdo na nic neptal. Bude to moment politické pravdy. Hrozí nebezpečí, že nový americký obranný projekt povede k drastickým konfliktům v Labouristické straně. V předvolební kampani se však o tom zřejmě neřekne ani slovo.
Hranice svobody projevu:
Mají být na univerzitní půdu zváni extremisté?
Podobně jako v Praze na filozofické fakultě, na Oxfordskou univerzitu měl být pozván extremistický historik David Irving, který zpochybňuje masové vyvražďování židů za druhé světové války. Debata však byla zrušena. Deník Guardian včera otiskl argumentaci Neda Temkeho, který toto rozhodnutí chválí. Temko je však zaujatý: je to šéfredaktor židovského listu The Jewish Chronicle. Shrnujeme.
V hodině jedenácté zrušil Oxford Union, Svaz oxfordských studentů, který se sám charakterizuje jako "nejvýznamnější debatní společnost na světě" plán pozvat k debatě Davida Irvinga. Předsedkyně Svazu Amy Harlandová však konstatovala, že je "rozhněvána", že byla nucena debatu zrušit. Odsoudila oponenty Svazu jako cynické politické manipulátory, kterým nejde o dobro oxfordských studentů.
David Irving byl v internetové informaci o plánované diskusi charakterizován jako "kontroverzní vojenský historik", který nedávno musel čelit "soudnímu stíhání za to, že popírá holocaust". Měl se účastnit debaty na téma zda je či není správné "omezovat svobodu projevu extremistů".
Zda stálo či nestálo za to pozvat pana Irvinga, to je, jak by asi řekli činitelé Svazu, otázkou debaty Avšak vysvětlení Amy Harlandové, zaujatě prezentovaná charakteristika Davida Irvinga a téma vybrané pro diskusi, to všechno vyvolává širší otázky.
Zaprvé k samotnému panu Irvingovi. Ano, je to historik a ano, je kontroverzní. Ale co to "soudní stíhání ohledně jeho popírání holocaustu"? Amy Harlandové nějak uniklo, že to tak vůbec nebylo. Byl to naopak David Irving, který zahájil soudní stíhání pro pomluvu proti americké historičce Deborah Lipstadtové. Ta totiž napsala ve své knize, že Irving úmyslně zkreslil historické dokumenty a stal se "jedním z nejnebezpečnějších mluvčích, kteří popírají holocaust".
Irvingovo soudní stíhání Lipstadtové za pomluvu - on zaútočil na svobodu projevu někoho jiného, nebylo to obráceně - nakonec skončilo pro něho drtivou porážkou u Nejvyššího soudu. Soudce výslovně zdůraznil, že David Irving "systematicky a úmyslně manipuloval historické důkazy". Podle soudce je Irving "antisemita a rasista" a stýká se s "pravicovými extremisty, kteří podporují neonacismus".
Je tedy podivné, že nejvýznamnější debatní společnost na světě buď nevěděla o skutečné podstatě svého hosta a o jeho nedávné soudní prohře, anebo se o to nezajímala. Ať už z nevědomosti anebo z cynismu, výsledkem plánované debaty by bylo nejen poskytnout legitimitu oxfordského debatního svazu rasistovi, ale i podpořit ho jako oběť snah omezovat svobodu projevu.
Samozřejmě existuje potenciálně zajímavá a důležitá debata o svobodě projevu a o tom, jak by ji demokracie měla spojovat s názory extremistů. Mým vlastním názorem - jako šéfredaktora novin a jako Američana, který byl vychován v přesvědčení, že právo na svobodu projevu musí být nedotčené - je to, že svoboda projevu musí být základní zárukou každé autentické demokracie, což je názor, který - a to je relevantnější pro plánovanou oxfordskou debatu - Deborah Lipstadtová vždycky sdílela.
Ano, velmi zřídka se vyskytne potřeba reagovat na tlak skutečného světa omezením této svobody. Ale rozhodujícím není, zda jsou slova, o něž jde, odporná a zavrženíhodná: svoboda projevu by ztratila veškerý svůj význam, kdyby ochraňovala jen názory, s nimiž údajně tolerantní a rozumná společenská většina souhlasí. Otázkou je, zda potenciálně nebezpečná slova mohou vést k nebezpečným činům.
V tomto kontextu se mi zdá, že odpověď na otázku, kterou údajně hledal Oxford, je jasná. V případě Davida Irvinga musí být nejlepší a nejbezpečnější reakce demokratické společnosti jeho slova nezakazovat, ale odhalit je, tak jak to učinil u soudu výše citovaný soudce. Říci otevřeně, co jeho slova znamenají a co je on sám za člověka.
Je překvapující, že Irvinga oxfordský debatní svaz pozval až poté, co byl Irving odhalen. Jednou věcí je neomezovat Irvingovu svobodu projevu, a úplně jinou věcí je poskytnout platformu člověku, o němž bylo u Nejvyššího soudu zjištěno, že je to rasista, antisemita a historik, který zkresluje fakta, oznámit debatu zkreslenou charakteristikou hosta, špatně informovat o soudním procesu a vybrat pro debatu téma, pro něž je Irving jedním z nejméně kvalifikovaných osob.
To, že Irvingovo zkreslování holocaustu uráží mnoho lidí, organizátory této debaty neznepokojovalo. Tato hrubá necitlivost je sice smutná, ale není to ve svobodné společnosti zločin, ani by jím to v ní nemělo být.
Avšak intelektuální fušerství, které charakterizovalo téměř všechny rysy plánované debaty - a tvrzení Amy Harlandové, že zrušení debaty je útokem na svobodu projevu, je stejně zkreslující jako internetové informace této "nejvýznamnější světové debatní společnosti" o "kontroverzním historikovi", od něhož se, jak se zdá, chtěla debatní společnost poučit o demokracii.
Globalizace a moc internetu:
Nejde o levicové spratky, podvracející kapitalismus, ale o autentické znepokojení normálních lidí
Údajný názorový posun BL, který u příležitosti zpravodajství o setkání představitelů států amerického kontinentu zaznamenal Jan Nekovář stojí za širší vysvětlení, než jaké na stejném místě BL dopřál čtenářům Jan Čulík.
Před nějakými třiceti lety si část občanstva Spojených států povšimla, že válka ve Vietnamu není zrovna to, za co jí byla vydávána. Zaprodanci a odrodilci - spratkové zkrátka - tehdy vzbudili nelibost politiků. Hněv mocných dopadl na jejich hlavu, protože jim brali jejich válku. Z odpůrců války byli naděláni kriminálníci a konec konců i političtí emigranti.
Válka ve Vietnamu, kamuflovaná vlasteneckou povinností nastavit mužnou hruď nepříteli všeho lidstva, byla díky tehdejší relativní pomalosti sdělovacích prostředků "daleko", takže nějakou dobu trvalo, než se zjistilo, že se kulky hrdinům vyhýbají pouze tehdy, když létají jen jako (ve filmu), a než vládní propagandu převážily desítky tisíc pytlů s ostatky padlých. Pak teprve Nixon s Kissingerem obrátili a posledně jmenovaný dokonce s fanfárami přijal Nobelovu cenu za uskutečnění spratčích mírových představ.
Protože historie se přibližně opakuje, vyjadřují současní politikové nelibost nad tím, že se další generace spratků odvažuje zpochybňovat jejich konání, tentokrát v oblasti posilování nadnárodních korporací. A tak se zase šikují policajti s obušky a slzným plynem a v záloze stojí nově vymyté armádní mozky, připravené podporovat moc, když už si je vydržuje. Zase máme kriminálníky atd.
Pohyb informací je v současném světě daleko rychlejší a díky Internetu, který zatím mocní nedokázali zcela zpotvořit k obrazu svému, se šíří i informace, které by jinak těžko spatřily světlo světa ve znormalizovaných sdělovacích prostředcích. Kdo chce, ten si může udělat poměrně dobrou představu o tom, co se děje ve světě.
Mluvíme-li o názorovém posunu, je třeba objasnit o co vlastně jde. Bylo by velmi krátkozraké domnívat se, že pár zmatenců - spratků, chcete-li - nemá nic lepšího na práci než rozvracet státy kapitalistické soustavy a tím zlovolně oddalovat budoucnost, která se světlá těsně za horizontem.
Nejde o střet levicových názorů s těmi správnými pravicovými. Jde o obavy z budoucnosti, které začíná sdílet stále širší široké spektrum společnosti a které postupně pronikají i do sdělovacích prostředků.
Občan nemůže nevnímat dříve nevídané přerozdělování bohatství a hromadění moci. Nemůže přehlédnout ani rostoucí aroganci politiků, která maskuje to, že předmětem jejich zájmu již dávno není on sám, ale investor.
Míru prohlédnutí veřejnosti sice nelze přeceňovat - zejména ne v tak politicky zabedněné zemi jakou je Kanada - nicméně určitou změnu lze pozorovat. Přispělo k ní - vlastně paradoxně - i násilí k němuž došlo v Seattlu, Praze a jinde. Sdělovací prostředky je poněkud nafoukly, protože drama se prodává líp než politik slabikující pár frází z papírku. K názorovému posunu v hlavách čtenářů a diváků začalo docházet v okamžiku, kdy začalo být zřejmé, že násilí odráží skutečnost, že společnost těžko bere jinou formu protestu na vědomí.
Události v Seattlu ještě šlo zamést pod koberec. Televizní divák shlédl na obrazovce bílou policii pronásledující pár negrů (tento výraz je politicky nesprávný, ale odpovídá smyslu televizního zpravodajství), odnášejících lup z vytlučených výloh, leč dozvěděl se jen velmi málo o tom, co vlastně bylo na jednacím stole.
Po Okinawě, která vzbudila pozornost především tím, že třídenní hoštění hlav tak zvaných vyspělých států přišlo na 700 miliónů dolarů, byly protesty proti globalizaci běžnější. Dalším mezníkem byla Praha. I tam si policie počínala, jako by negři chtěli bílým někam vlézt, jenže barevné lůzy byl zjevný nedostatek a tak si sdělovací prostředky začaly alespoň trochu všímat toho, že politikové se zdají být čím dál tím (policií) izolovanější od reality a že mnohé námitky demonstrujících nejsou nikterak hloupé.
Pro kanadskou veřejnost byl nepříjemným probuzením Quebec City. To, že se vrchnost nechala oplotit a policie dostala volnou ruku k preventivnímu pronásledování potenciálně nepříjemných lidí, Kanadu doslova spražilo. Plot v Kanadě? Proti komu a proč? To byly otázky, které okamžitě visely ve vzduchu, respektive v éteru. A za nimi následovaly otázky velmi konkrétní. Proč se v demokratickém státě nemůže člověk seznámit s návrhem dokumentů, které načnou proces týkající se života 700 milionů obyvatel kontinentu? Proč politikové utajují, co je na jednacím stole? Co považují za nedotknutelné z hlediska hlediska státní suverenity, kultury, hospodaření se surovinami či ochrany životního prostředí? A jakou možnost vlastně občan má, aby tuto situaci změnil?
Odpovědi od politiků nepřišly. Ti si jen tak trochu zafrázovali a postupně vyklidili pole. Kanadský ministerský předseda se zmohl na několik blábolů o demokracii, preventivně označil účastníky protestních demonstrací za pochybné živly a posléze pochválil policii za to, jak dobře si počínala. To poslední mu trochu zkazil quebecký ministr spravedlnosti, který nechává činnost policie vyšetřovat, protože se mu některé její zákroky zdály nepřiměřené.
Z hlediska politiků ovšem jde o začarovaný kruh. Čím víc prosazují zájmy korporací (které jim zaplatily zvolení), tím těžší pro ně je obhájit rozhodnutí, která, jak příklady ze světa naznačují, negativně postihují většinu světové populace. Čím těžší pro ně je přesvědčit veřejnost o správnosti vlastního počínání, tím více přesvědčují sami sebe o tom, že jejich moc pochází z lidu (proto žonglují s termínem demokracie) a tím pádem co oni činí, v zájmu lidu činí.
V nedávné besedě CBC na téma Quebec City se náměstek federálního ministra vnitra rozplamenil ohledně toho, že kanadský občan má možnost demokraticky, to je spořádaně, uplatnit svoje mínění. Jedna studentka mu na to odpověděla, že problém je v tom, že takto projevené mínění nikdo nebere na vědomí. A Judy Rebick k tomu na adresu sdělovacích prostředků dodala, že se příliš soustřeďují na násilí vyvolané malými skupinami a přehlížejí v podstatě masové protesty, jsou-li pokojné. Jako příklad uvedla velkou padesáti či šedesáti tisícovou demonstraci v Quebec City, která se odehrávala daleko mimo plot a stejně velkou demonstraci žen, k níž došlo před časem v Ottawě. No a bylo po diskusi, protože to je pravda, na níž byl i demagog krátký.
Sdělovací prostředky zjevně zápolí s problémem jak danou situaci reagovat. Jejich zdánlivá nevyrovnanost není daná tím, že by nechtěly dát obhájcům globalizace prostor ale tím, že tito lidé nemají co říct.
Jsem přesvědčen, že stejné platí i pro Britské listy. Omlouvat se za nevyváženost BL, tak jak to v souvislosti s překladem článku Judy Rebick udělal Jan Čulík, považuji za nesmyslné.
Judy Rebick je v Kanadě velmi známá postava. Angažovala se v ženském hnutí a její články vycházejí běžně vycházejí v kanadském tisku, který lze těžko pravicový. Je rovněž častým hostem televizních publicistických pořadů. Před časem byla spolumoderátorkou pořadu CBC "Face off" kanadské to obdoby pořadu CNN "Crossfire".
Chomský je velmi zajímavý člověk. S jeho názory lze jen těžko nesouhlasit, ale na veřejnost nemají větší vliv, protože je převálcuje setrvačnost establishmentu. Proto ho týž nechává na pokoji.
PS Mechanismus názorového posunu, o němž byla řeč, lze snadno vidět i v případu Kosova. Jak mají sdělovací prostředky vypadat vyváženě, když nadšení zastánci zákroku NATO vyklidili scénu a současně se na povrch dostávají informace o tom, jaká lumpárna to vlastně všechno byla.
Zaujatá reportáž z Kanady III.
V Quebec City to neskončí
Judy Rebick
"Má generace nevěří tradičním politickým institucím, které nás reprezentují", řekl mi jeden mladý muž, když se mi pokoušel vysvětlit, co se minulý víkend stalo v Quebec City.
Ptala jsem se, proč se on a tisíc dalších většinou mladých lidí minulý víkend neustále vracelo do nebezpečných zón v Horním městě. Toho mladíka znám. V každodenním životě nesnáší, když někdo rozčileně zakřičí. Stejně tak nemá rád dav.
Už minulý víkend on a tisíc lidí jako on snášeli po celý čas salvu slzného plynu za salvou, riskovali zásah plastikovými projektily, uvěznění a intenzivní emocionální konfrontace s policií. Nepodílel se na vrhání kamenů na policisty, ale podporuje ty, co tak činili.
Montrealský taxikář, který mi pravil, že to bylo na obou stranách - ze strany policie i protestujících - jen promyšlené divadlo, na místě nebyl. Možná to tomu tak na začátku mělo být. V pátek protestující, mnoho z nich v pestrých kostýmech a téměř všichni (až na pár) v karnevalové náladě, pochodovalo za zpěvu a skandování šest mil od univerzity k perimetru. "La cloture", jak jej nazývají Quebečané, nehezký řetězový plot rozdělující nádherné město, se stal symbolem jejich nespokojenosti s politickým systémem, který odmítá naslouchat jejich hlasu.
Když padla část plotu, většina lidí byla opatrná. Někdo prošel a hrstka lidí začala házet kameny na postupující policii. Většina zůstala na svém místě a dívala se co se stane. Vše začalo eskalovat s prvním přísunem plechových nádrží se slzným plynem. To, co začalo, byl velkolepý tanec, který pokračoval celý páteční den. Nebyly to žádné výtržnosti. Demonstranti projevili neobyčejnou disciplínu. Odsunuli se z ulice do bezpečí, když tryskal slzný plyn a vrátili se hned, jak byli schopni znovu vidět. Policie byla rovněž zdrženlivá. Tak to pokračovalo celé hodiny.
Ale v sobotu se vše změnilo. Quebecká Ligue des Droits et Libertes (Unie občanských svobod) viní policii z vystupňování taktik, které vedly k sobotnímu nárůstu násilí. Policie zkouší obvinit známého aktivistu Jaggi Singh. Singh je stále ve vězení kvůli vykonstruovanému obvinění. Formálně byl obviněn z držení nebezpečné zbraně. Tou zbraní byla rekvizita katapultu vyrobená surrealistickou skupinou z Alberty, kterou střílel do policejních řad plyšové medvídky. Článek a fotografie k falešné středověké zbrani lze shlédnout na www.rabble.ca. Někteří chtějí věřit tomu, že to byla hrstka výtržníků, která podněcovala ostatní.
Co je však důležitější, je sobotní zhroucení vlády zákona. Podstatná a důležitá část populace vypověděla svůj souhlas s tím, být ovládána. Stát byl redukován na to, co Karel Marx označil za jeho základ, útvar ozbrojených lidí.
Na dvou místech bojovali protestující se zásahovou jednotkou celé hodiny, přičemž scény vypadaly spíše jako Severní Irsko než Quebec. Ne více než stovka se účastnila v předních řadách házení kamenů, ale tisícovky jí podporovaly plakáty a bušením kameny do zábradlí a sloupů v ohlušujícím solidárním představení. Policie většinou útočila na mírumilovné demonstranty, kteří jen blokovali ulice. Zdravotníci, kteří pomáhali demonstrantům s vyplachováním očí po zásahu slzného plynu, byli mezi nejčastějšími cíli policie.
To se už se stalo dříve. Na mysl se dere Oka, dočasné příměří mezi válečníky Mohawků a armádou. Mohutné hnutí za samosprávu původních obyvatel, které již nemohlo být přehlíženo, se objevilo po Oka. Jiným příkladem je Zákon o válečných opatřeních. Vyvolal široké hnutí za suverenitu, které o třicet let později pokračuje v boji za své cíle. To se stalo v Chicagu roku 1968. Nespoutaní pouliční demonstranti proti sjezdu Demokratické strany se stali zlomem v hnutí mládeže, který měl hluboký a dlouhý dopad na naši kulturu.
Quebec City se možná ukáže jako dokonce ještě důležitější. Zatímco mladí bojovali nahoře s policií, desetitisíce demonstrantů z odborových, ženských, ekologických a mezinárodních rozvojových organizací, studenti a kulturní sdružení pochodovaly dole městem. Organizátoři se obávali, že lidé budou vylekaní násilím, ale ve stovkách autobusů z celého Quebecu a Kanady přijelo o tisíce více lidí, než se čekalo. Zatímco někteří byli násilím rozzlobeni, ostatní slibovali, že příště budou stát s mladými lidmi vedle sebe.
Během předchozího týdne 1200 delegátů z celého amerického kontinentu utvořilo společnou platformu a společnou strategii proti nedemokratickým obchodním ujednáním. To co se vynořilo, je masové a rozmanité hnutí za demokracii a rovnost proti vládě korporací a pro mnohé též proti kapitalismu. V jeho čele jsou mladí lidé.
Kanada po Quebec City už nebude stejná. Politikové zavrhují tyto události na vlastní riziko. Mladí lidé bojující s policií jsou ti nejlepší ze své generace. Přijeli z celého kontinentu, aby se postavili za demokracii a proti vládě korporací. A byli svědky hlubokého selhání demokracie, které posílilo jejich názor, že stávající politické instituce musí být radikálně přeměněny.
Leták, který byl tento týden rozdáván na slyšeních o kauci, říká vše - "nezačalo to v Seattlu a neskončí to v Quebecu".
Judy Rebick je "writer and social agitator" , jinak je vydavatelkou nového interaktivního on-line magazínu RABBLE.
Pro vydání v Britských listech vybrala a připravila Helena Svatošová, Praha
Přeložil Jan Rausch, Praha
foto: Simon Roy pro CMAQ 2001 a INDYMEDIA
Aktuality (v angličtině): SF IMC
Background (v angličtině): RABBLE
Královský argument všech normalizátorů
Dovolím si malé povzbuzení pro pana Bártu, inspirované jeho článkem v BL dne 10.května.
Ačkoli s ním chci polemizovat, musím předeslat, že všechny jeho výroky jsou pravdivé.
Pokud v tuto chvíli kdokoli opustí nějaké místo na zbrojním trhu, skutečně ho nejspíš velice rychle zaplní někdo jiný. Je to však důvod pro podílení se na profitu ze zabíjení ? Je fakt, že jsme si legalizovali určité formy zabíjení důvodem pro popření hodnoty života ? Nebo jinak - je nevyhubitelnost drogových dealerů důvodem, abych sám šel vařit pervitin ?
Pan Bárta je přesvědčen o „špatnosti“ zbrojení a zabíjení. Jakkoli tento postoj není v žádném případě mezi lidmi samozřejmý, je rozhodně jedním z hlavních projevů lidskosti - nepůsobit utrpení. Zálibu v utrpení většina z nás bez rozmýšlení hodnotí jako deviaci mimo tuto lidskost. Přesto jsou naše životy doslova lemovány miliony mrtvých, mučených a ztrápených tvorů - lidských i zvířecích - a to nezřídka i naším vlastním přičiněním.
Jak je to možné ?
Je to jednoduché: jsme slepí, nevidíme to a nechceme to vidět - pokrytectvím se chráníme před vlastním zešílením. Díky dnešní sofistikované dělbě práce a ohromné schopnosti dopravy a přemísťování jsme schopni téměř neproniknutelně oddělit naše činy od jejich následků a museli bysme vynakládat zvýšené úsilí, kdybychom chtěli sledovat nitky této sítě. A tak stejně jako skladatel se nikdy nemusí dozvědět, že se jeho píseň hraje na opačné straně zeměkoule, můžu i já zůstat nedotčen vědomím, co se děje s puškou, kterou jsem včera vyrobil. Je mi sice jasné, že jsem ji nedělal pro žádný koncert, ale já přece nikoho nezabiju, to jiní. Sám bych asi nikoho nezabil - bylo by mi z toho nadosmrti špatně - ale ve své zbrojovce žádnou smrt nevidím. Zítra vstanu stejně klidný jako dneska. A navíc mám ženu a dvě děti, musím se nějak živit.
Myslíme se, jak jsme svobodní, a zatím žijeme v kleci. My jsme uvnitř, venku je utrpení, na kterém se podílíme a jediné mříže, které nás od té divočiny venku chrání, jsou naše vlastní zavřené oči. Kdybychom je otevřeli, nepřežili bychom to v psychickém zdraví. Kolik propagátorů zvyšování HDP skrze export zbraní bylo na vlastní kůži v situaci, kdy okolo nich padali mrtví a zmrzačení jejich zbraní ? Kdo z nich by se na to dobrovolně díval ?
Kolik jedlíků masa bylo kdy na jatkách či ve „intenzivních“ chlévech a drůbežárnách, plných zmrzačených a trpících cítících tvorů ? Kdo z nich by se dobrovolně díval u oběda na reportáž o vzniku jejich pochoutky od A do Z ? Kdo z lidí, léčících se nějakým lékem či zkrášlujících se kosmetikou testovanou na živých zvířatech, by se osobně takového pokusu zúčastnil ?
Jsem přesvědčen, že málokdo.
Nedávno byl u nás zakázán a stažen billboard, zobrazující lišku staženou z kůže. Prý děsil malé děti. Necháme je dívat se na mámin kožich, souvislosti však v rámci jejich psychického zdraví cenzurujeme. Rozpor mezi naším pohodlím a nelidským hnusem, který tím vzniká, řešíme tak, že to hnusné a odporné skryjeme do nepřístupných budov nebo vyvezeme tam, kam nevidíme.
Proč žijeme v takovém sebeklamu ?
Ačkoli společnost jako taková se postupně vyvíjí a mění, my, jakožto individuální lidé jsme do ní zrozeni - „přijdeme k hotovému“. Na základě předchozího vývoje je svět okolo prostě takový jaký je, v celé své kráse i ošklivosti. Pokud se nám něco nelíbí, roste v nás touha to změnit, typicky okolo středoškolského věku. Jenže naše okolí nás velice rychle „znormalizuje“ - pokud tak neudělalo již dříve. Začneme slýchat věty jako: „Nebuď směšnej !“, „Ty jsi ale naivní, no ale až dospěješ …“, „Nejdřív ať z tebe něco je a teprve potom …“, „Podívej na Honzu, ten už něco dokázal a teď si koupil nový auto, ale ty ?“ nebo „Nebuď extrémista, tak zlý to snad zas nebude.“.
Tyto „rady“ nám pomalinku tupí hroty a někdy i přijmeme názory a postoje okolí za své, jen s občasným divným pocitem uvnitř.
Královský argument normalizátorů ale zní: „Nebuď směšnej, sám nic nezmůžeš, takže se nic nezmění a akorát si uškodíš“. To je skutečně zdrcující. Po tomhle se už zařadí leckdo, vždyť kdo by chtěl prožít úplně marný život ? Je to o to silnější, že tím normalizátorem není jen naše okolí, ale jsme si jím i my sami - kdo by neměl pochyby.
Nabíledni jsou pak tyto dvě reakce:
1. Uvědomíme si naši malost a marnost a přesvědčíme sami sebe, že opravdu nic nezmůžeme. Zlo okolo nás se bude dít s námi nebo bez nás, to k životu prostě patří a je marné a zbytečné s tím bojovat. To v nás naopak posílí pocit že je potřeba maximálně užít dneška. Přivřeme oči a snažíme se tyto, nás přesahující, problémy ignorovat. Vědomí nevyhnutelnosti tohoto zla nám pak dokonce ospravedlňuje naši vlastní účast na něm - ať už přímou či nepřímou.
2. Sice si uvědomíme bezvýchodnost situace a nedosažitelnost ideálního stavu, rozhodneme se však zachovat si „čisté svědomí“ a odmítneme se toho účastnit. Uklidíme se někam stranou, abychom od toho měli klid a řešíme vše striktně na svém písečku - zametáme si před svým prahem.
Je ale nemožnost „změnit svět“ skutečně tak definitivní a nezvratná ? Jsem přesvědčen, že nikoli, a nejsem jediný. Stačí se rozhlédnout kolem. Lidí, co se snaží měnit nepříznivé skutečnosti svého okolí sice není většina, není jich však ani málo. Nabízí se zde ještě jedna cesta:
Přijmout fakt, že ideální, utopický stav je nedosažitelný, je-li však možné se od něj vzdalovat, je stejně tak možné se k němu přiblížit a přibližovat. Je-li okolo nás něco v nepořádku, snažme o nápravu sami u sebe a usilujme o nápravu i v našem okolí. Pokud se začnu chovat jinak, než je zvykem, pro někoho budu směšný, ale někdo se nad tím možná zamyslí a následně se třeba bude zamýšlet nad problémem, o kterém ho do teď ani nenapadlo uvažovat. Budu-li sám zvažovat své jednání a mimo jiného i zodpovědně posuzovat utrpení, které jím můžu způsobit, nedosáhnu sice vymýcení utrpení, podstatně však můžu snížit svůj podíl na něm. A navíc mám tu možnost přesvědčovat ostatní okolo sebe, ať už slovy, nebo vlastním příkladem. Tak se mi může podařit udělat víc, než kdybych žil někde v ústraní.
Vztaženo na prodej zbraní, cílem není „nechat vydělat někoho jiného“, cílem je nepodílet se na utrpení jiných. To, že na tom vydělá někdo jiný, je sice v tuto chvíli smutný fakt, nikoli však měřítko našeho neúspěchu či nepraktičnosti. I kdyby se daného obchodu účastnil celý „demokratický“ svět, jediným lidským přístupem nadále zůstává odmítnutí takového profitu.
To, že se obchodu se zbraněmi účastní firmy z USA či Velké Británie, nesvědčí o naší zpozdilosti při opuštění zbrojního trhu. Naopak to dokládá, že „západ“ nám rozhodně nemůže být vzorem ve všem.
Chtěl bych tedy pana Bártu povzbudit. Pokud je skutečně přesvědčen, že zbrojení je: „nesmyslné, drahé, a cokoliv ošklivého řeknete, vše je pravda“, pak má rozhodně smysl se na něm nepodílet a usilovat o to (výchova, osvěta, informování, tlak na tvorbu zákonů ….), aby se na něm nepodíleli ani jiní. Pro začátek to chce vyjít z klecí - nezavírat oči.
Když ne my, tak někdo jiný?
Zarazil mě článek pana Bárty "Kdybychom neprodávali zbraně
diktátorským režimům, bude jim je prodávat někdo jiný".
Přesněji řečeno, zarazila mě právě ta pochybná morálka
a hlavně slabá logika článku.
Morálka, ano: nebudeme-li nijak bránit násilí, může jít
celá lidská společnost brzo k čertu. To pak nemá cenu mluvit ani
o takových věcech, jako je zákon, svoboda, lidskost a podobně. To
by bylo pokrytectví. Jistě, autor se netají tím, že jde "jen" o
prachy, jenže i v tom se značně mýlí. Ono totiž jde o to, že
situace na dodavatelském trhu zbraní má nedozírné následky.
Tyto zbraně pomáhají vykřesávat jiskru u sudu prachu. Udržují
svět v nerovnováze: na jedné straně diktatury, které se těmito
zbraněmi udržují, na druhé straně demokratické státy,
jejichž úsilí o rozšíření lidské důstojnosti i na
země, kde dosud vládne soldateska různých diktatur. Výsledek jsou
neustálé třenice, které nakonec - i když se to nezdá -
ovlivňují nás všechny.
Příklad: hrabiví tradeři divokého západu začali prodávat
zbraně indiánům - a nemylme se, šlo jim také jen o prachy.
Výsledek byly krvavé války, kde padly tisíce lidí na obou
stranách. Zbraně, které dnes někdo prodává mafiím, budou
jednou ohrožovat i české obyvatelstvo. Možná, že zasáhnou i
někoho, koho má rád.
A z toho plyne i nelogičnost onoho článku: autor totiž
předpokládá, že se nedá nic dělat. Jistě, zatím budou
pořád gangsteři a diktátoři kupovat zbraně jinde, ale nikdo
přece neříká, že se vše změní přes noc. Nedávná
konference severo - i jihoamerických amerických států v kanadské
Ottawě prohlásila jako svou první povinnost bojovat proti
diktaturám. Proč? Protože vidí dál, než pan Bárta. Jak
budou proti tomu bojovat? Stát, který potlačuje demokracii, nebude
dostávat žádnou pomoc, bude ostaními izolován. Kanada a USA
prosazují tuto politiku už dávno. Jestli to pracuje? Ano, nejde
totiž jen o zbraně: viděli jste snad, že by Castro naplnil
hladové žaludky svých lidí patronami? Pravda, Castra to embargo
samo ještě nesesadilo, ale jistě jste si všimli, že už žije v
dokonalé izolaci, bez spojenců. I když ještě drží svůj
ostrov hladu pod kontrolou, dnes už nikomu jinému nemůže hrozit a
do Angoly posílat své žoldáky si už také netroufá.
Samozřejmě, že to chce víc: chce to hlavně jednotu
názorů. Musíme vyvracet naivní myšlení lidí, kteří si
myslí, že se nedá nic dělat, a protože to musí nějak
zdůvodnit, pomáhají si pochybenou morálkou. Morálkou, která
říká, že zlo je prostě nutnost. Morálkou, které přivedla k
moci Hitlera, komunisty a jiné gangstery. Kdy už se lidé konečně
poučí?
"Když někoho nezabiju já, tak ho zabije někdo jiný"
Pane Barto,
pisete - cituji:
"Ale realita je, jak jiste tusite, jina. Rezim, ktery chce valcit, valcit
taky bude, a nejak si ty zbrane vzdycky sezene..."
V tom spociva cely Vas problem, Vaseho zpusobu mysleni. Rikate - jinymi
slovy - kdyz nekoho nezabiju ja, tak jej zcela jiste zabije nekdo jiny.
Myslim, ze dal argumentovat je zbytecne, je to Vase volba, Vas nazor, Vas
postoj.
Absolutne pomijite fakt - ze kdyz zacne existovat jeden stat, ktery nevyrabi
a neprodava zbrane, tak pak lze jiz konecne ZACIT poukazovat na jine staty,
ze se tohohoto ZRUDNEHO ZLOCINU dopousteji.
Neumite si PREDSTAVIT situaci, ze napred prestane vyrabet zbrane jeden stat
(nic se nedeje), pak druhy treti... Co bude dal??
Vznikne precedens a pak konecne bude moci vytvaret na mezinarodnim poli
PODMINKY pro celosvetove odzbrojeni.
Pokud hodnotim Vase stanovisko, tak jste velky skeptik a nemate schopnost
dobre tvurci vize.
Mimochodem - i dnes jiz lze prece podle druhu zbrani zjistit, ktereho statu
RUST HDP BYL PODPOREN takovymto svinstvem.
Nepreji si, aby Ceska republika prodavala zbrane, kterymi se budou kdekoliv
na svete zabijet lide.
Nechapu, ze je to dnes zcela standardni. Kde to vlastne zijeme? Mezi
hromadnymi vrahy?
Vadi mi, ze jiz znate BUDOUCNOST SVETA, jste snad prorokem? - Cituji:
"O ano - zbrojeni je nesmyslne, drahe, nedemokraticke, a cokoliv oskliveho
reknete, vse je pravda. Nemensi pravda ale je, ze zbrojit a vrazdit se
bude - a kdyz se toho kseftu vzdame - nejen mafie, ale vetsina vyvozcu
zbrani z euroatlanticke civilizace - s tim budou naramne srozumeni."
"...nemensi PRAVDA je, ze zbrojit a vrazdit se bude..." Take se toho bojim,
a proto bych se nikdy neodvazoval svuj STRACH vydavat za pravdu.
To prece NENI pravda, to je JEN Vas nazor, Vas pocit, Vase predstava
budoucnosti, toho co muze byt. Ale NEMUSI.
Desim se sveta, ve kterem by vsichni uvazovali jako Vy. Zadna duvera v dobre
lidske srdce, ani sebemensi moznost zmeny k lepsimu...
Umim si predstavit, ze ZBROJIT SE jednou prestane. Vy ne. A tim se lisime -
jenom tim.
Budoucnost sveta bude takova, cemu budou lide verit. Kdyz budou podobni Vam,
tak se NEPRESTANE valcit a zabijet. Kdyz se zacnou delat KONKRETNI REALNE
KROKY, tak se svet muze zmenit. Dokazete si to predstavit?
A na rozdil od Vas ja vim, ze k tomu jednou dojde.
A stejne tak vim, ze cim vice lidi bude - pane - uvazovat jako Vy, tim dele
to bude trvat.
S pozdravem - vice kridel smelym myslenkam
Michal Rusek, Samotisky
P.S.: Pane Jaroslave Barto - pise se treti milenium - nic Vam to nerika?
Nevnimate, ze zalezi na kazdem pohledu na svet, na realitu a podle toho za
nami urcita budoucnost bud prijde nebo neprijde? Kez naleznete lepsi a
pratelstejsi pohled na svet.
Dokonalost pod mou úroveň - anebo příliš barvitá reklama
Co ctenari BL na to, ze z billboardu podel nasich silnic se na nas kreni
sneda divci tvar a slogan "Barevně stálá jako XY mořidlo"? Ze by slo o
projev zpatecnickeho ceskeho rasismu? Chyba lavky. Vzdyt jde o kampan na
podporu produktu jedne belgicke firmy, na jejiz hlavni web strance najdeme
slogan "When perfection has its standards" (kdyz ma dokonalost uroven!)
Na ceskych web strankach ceskeho zastoupeni teze firmy vsak najdeme
zvecneny dalsi 'povedene' reklamy, ktere nase silnice donedavna
'poevropstovaly'. Me rozpaky jsou zrejme na miste, kdyz na teze strance
najdeme i tento text:- "Vážení zákazníci, vzhledem k úspěchům reklamních
akcí doprovázených záběry našich atraktivních pomocnic se neodvažujeme od
ženského motivu ustoupit. Cítíte-li ovšem, že je čas na změnu dejte nám
prosím vědět."
Ano, dam vam vedet, se vsi skromnosti. Tim, ze to nebudu kupovat. Uspesna
reklama neni ta, ktera mne primeje zapamatovat si jmeno firmy, pripadne o
firme mluvit ci psat (i kriticky - nebot "kazda publicita je dobra", jak
tvrdil Henry Ford). Ne. Jde o to, abych si sahl do penezenky, pripadne dal
svou podporu najevo nejak jinak, treba jako volic. (viz
http://www.britskelisty.cz/0009/20000908h.html).
Mila firmo XY, diky vasi strhujici reklame, ktera apeluje na me
nejprimitivnejsi emoce, vezte, ze si pamatuji vasi znacku perfektne.
(Stejne dobre si pamatuju znacku jiste italske modni firmy, jejiz vyrobky
si ale nekupuji proto, ze si na modu nepotrpim, nicmeme jejich reklamu
nepovazuji za pokleslou, byt je casto sokujici. Ale neodbocujme.)
Avisuji, ze vyrobky firmy XY si nebudu kupovat. Jsou zajiste perfektni.
Jen ta reklama kdyby mela uroven... Kupovanim vyrobku XY bych mohl
spoluvytvaret dojem, ze na takovou reklamu my nevycvalani vychodoevropane
slysime, a to bych veru nerad. Nejsem radikal, jako ten, kdo vzal protest
doslova do svych rukou, a ponicil billboard na 175 km D1 smerem na Prahu.
Vsiml jsem si, ze o par kilometru dal byla 'uvedomela' reklama s nametem
zeleneho listu politeho zlutou barvou. Stoji tam neco jako, ze "pokud se
nevyrovname s existenci odlisnych barev pleti, skutecnost nam to natre".
Reklama je to tedy spatna, nebot ma prilis dlouhy text, a nebyt dopravni
zacpy, nebylo by ji to jeji vtipne sdeleni k nicemu. Podepsana je nejaka
firma na barvy a laky, s podtitulkem 'sponzor zdraveho rozumu.' Ale, jak
uz tak s nepovedenou reklamou byva, jmeno te firmy si vubec nemohu
vybavit. Vim jen, ze zacinala na E - jako Evropa.
Snad se mi zapsala alespon do podvedomi. Preju ji to.
|
KONTROLA MÉDIÍ
VELKOLEPÉ ÚSPĚCHY PROPAGANDY
Noam Chomsky
OPEN MAGAZINE
PAMPHLET SERIES, únor 1992
Část I.
Námět, který byl ohlášen, "Dezinformace a válka v Zálivu", je vlastně trochu užší, než o čem bych
rád mluvil. Dostanu se k tomu za okamžik. Rád bych ale naznačil poněkud širší
kontext zabývající se touto otázkou. Tento kontext souvisí s tím, v jakém světě a v jaké společnosti chceme žít, a zejména s tím, v jakém smyslu demokracie má být tato společnost demokratická. Otevřeme
této otázky k malé diskusi: dovolte mi začít tím, že postavím do protikladu dvě rozdílné koncepce demokracie.
J
edna koncepce demokracie tvrdí, že demokratická společnost je
taková, v níž má veřejnost prostředky, aby se významným způsobem
účastnila správy vlastních záležitostí, a informační prostředky jsou
otevřené a svobodné. Podobnou definici najdete, když si vyhledáte termín 'demokracie' ve slovníku.
Jiná koncepce demokracie je, že veřejnost musí být zbavena řízení svých vlastních
záležitostí a informační prostředky musejí být omezené a přísně kontrolované.
To možná zní jako dost zvláštní představa o demokracii, ale je důležité uvědomit si,
že tato koncepce převládá. Ve skutečnosti tomu tak je už dlouho, nejenom v
praxi, ale dokonce v teorii. Tato historie sahá až k počátkům
moderních demokratických revolucí v Anglii v 17. století, které z valné části
vyjadřují právě tento pohled. Budu se držet moderního období a uvedu několika slovy, jak se tato představa demokracie vyvíjí a proč a jak se v tomto kontextu objevuje problém médií a
dezinformace.
POČÁTKY HISTORIE PROPAGANDY
Začněme s první moderní operací vládní propagandy. K ní došlo za vlády Woodrowa Wilsona.
Woodrow Wilson byl zvolen prezidentem v roce 1916 na platformě "Mír bez
vítězství". To bylo uprostřed první světové války správné. Obyvatelstvo bylo
mimořádně pacifistické a nevidělo žádný důvod, proč vstupovat do evropské války.
Wilsonova vláda se zavázala k účasti ve válce a musela s tím něco udělat. Ustavila vládní
komisi pro propagandu, nazvanou Creelova komise, která dokázala během šesti
měsíců přeměnit pacifistické obyvatelstvo v hysterické válečné štváče, kteří
chtěli zničit všechno německé, rozsápat Němce, jít do války a zachránit
svět.
To byl velký úspěch, který vedl k dalším úspěchům. Právě v té době, stejně jako po válce, byly použity stejné metody k
vybičování hysterické "Rudé hrůzy", jak byla nazvána, která dokázala do značné míry
zničit odbory a zlikvidovat takové nebezpečné problémy jako svoboda tisku a svoboda
politického myšlení. Silně ji podporovala média a společenství byznysu, které ji organizovaly a
vlastně odvedly většinu této práce, a byl to celkem vzato velký úspěch.
Mezi těmi,
kteří se aktivně a nadšeně účastnili, byli progresívní intelektuálové, lidé z
kruhu Johna Deweyho, kteří se velmi pyšnilli, jak můžeme vidět z jejich publikací
z oné doby, že "inteligentnější členové společnosti", totiž oni sami, dokázali přimět váhající
obyvatelstvo k účasti ve válce vyvoláváním hrůzy a šovinistického fanatismu. Prostředky, jichž
užívali, byly rozsáhlé. Například bylo hodně výmyslů o krutosti německých
vojáků, o belgických kojencích s utrženýma rukama, o všech těch hrůzách, o nichž se dodnes dočtete v učebnicích historie. Všechno to vymyslelo
britské ministerstvo propagandy, které si v té době samo vytklo za cíl, jak to bylo formulováno při tajných poradách, "ovládat myšlení celého světa". Nejdůležitější však bylo, že chtěli ovládat myšlení inteligentnějších členů americké společnosti, kteří by pak šířili propagandu, kterou pro ně vymýšleli, a
přeměnili pacifistickou zemi v prostředí válečné hysterie. To se podařilo.
Fungovalo to velmi dobře. A vyplývá z toho poučení: státní propaganda, jestliže ji podporují vzdělané třídy a není dovoleno se od ní odchýlit, může
mít velký účinek. Toto ponaučení si vzal k srdci Hitler a mnoho dalších, a platí dodnes.
DIVÁCKÁ DEMOKRACIE
Jiná skupina, na
kterou tento úspěch udělal velký dojem, byli liberální demokratičtí teoretikové a
vůdčí osobnosti médií, jako např. Walter Lippman, doyen amerických
novinářů, významný kritik zahraniční a domácí politiky a také známý
teoretik liberální demokracie. Jestliže se podíváte na jeho vybrané eseje,
zjistíte, že mají v podtitulech např. "Progresivní teorie liberálního
demokratického myšlení". Lippman byl členem těchto propagandistických komisí
a uvědomoval si jejich úspěchy. Tvrdil, že to, co nazýval "převratem v pojetí
demokracie", by mohlo být využíváno k umělému vytváření konsensu, tj. vyvolat souhlas
části veřejnosti s něčím, co veřejnost nechce, novými metodami propagandy. Také si
myslel, že to byla dobrá myšlenka, vlastně nezbytná. Byla nezbytná,
protože, jak to řekl, "veřejné mínění naprosto nechápe obecné zájmy", které může
pochopit a řídit pouze třída odborníků, odpovědných lidí, kteří jsou dostatečně
inteligentní, aby věcem rozuměli. Tato teorie tvrdí, že pouze malá elita,
intelektuální společenství, o němž hovořili Deweyovi stoupenci, může chápat obecné
zájmy, to, oč nám všem jde, a že tyto věci "široká veřejnost nechápe".
Tento názor existuje stovky let. Je to typický leninský názor. Ve
skutečnosti má blízkou podobnost k leninské koncepci, že avantgarda revolučních
intelektuálů převezme státní moc, využívajíc lidovou revoluci jako sílu, která je
přivede k státní moci, a poté povede tupé masy směrem k budoucnosti, kterou si sami nejsou schopni ani představit. Liberální demokratická teorie a
marxismus-leninismus mají k sobě společnými ideologickými
předpoklady velmi blízko. Domnívám se, že to je jedním z důvodů, proč lidem po léta připadalo
tak lehké přejít z jedné pozice do druhé, aniž by měli pocit výraznější změny. Jde jen o to odhadnout, kde momentálně leží moc. Možná přijde lidová
revoluce, a měli bychom se dostat ke státní moci; a možná, že nebude, a v tom případě
budeme pracovat pro ty, kdo mají skutečnou mocí: společenství byznysu.
Ale budeme dělat totéž: povedeme tupé masy směrem ke světu, který nedokážou samy pochopit.
Lippman se
opíral o velmi podrobně rozpracovanou teorii postupné demokracie. Tvrdil, že v řádně fungující
demokracii existují třídy občanů. Především je zde třída občanů, která musí převzít
aktivní roli v běžných obecných záležitostech. To je třída odborníků.
Jsou to lidé, kteří analyzují, vykonávají a rozhodují, řídí
záležitosti v politických, ekonomických a ideologických systémech. To je malé
procento obyvatelstva. Přirozeně, že ten, kdo předkládá tyto myšlenky, je vždy částí
této malé skupiny, která se zabývá tím, co by měli dělat ti ostatní. Ostatní,
kteří jsou mimo tuto malou skupinu, to je velká většina obyvatelstva, kterou
Lippman nazývá "zmatené stádo". Musíme se chránit před ušlapáním a zuřivostí
tohoto zmateného stáda. V demokracii jsou tedy dvě funkce: třída odborníků,
zodpovědných lidí, vykonávý řídicí funkci, což znamená, že vymýšlí a plánuje
a chápe, co jsou obecné zájmy. Potom je zmatené stádo, a i to má v demokracii svou
funkci. Jejich funkcí v demokracii, říká, je být diváky, ne účastníky akce. Avšak
jejich funkce je širší, protože jde o demokracii. Čas od času smějí
propůjčit svůj hlas tomu či onomu členu třídy odborníků. Jinými
slovy, smějí říct: "Chceme, abyste byl naším vůdcem" nebo "Chceme,
abyste byl naším vůdcem vy". V tom spočívá rozdíl mezi demokracií a totalitním
státem. Jmenuje se to volby. Ale jakmile dali svůj hlas jednomu nebo druhému
členovi třídy odborníků, mají samozřejmou povinnost stáhnout se zpět a stát se opět diváky, ne účastníky. Tak je tomu v řádně fungující demokracii.
A má to svou logiku. Je za tím dokonce určitý přesvědčivý
morální princip. Přesvědčivý morální princip je, že masa veřejnosti je
příliš hloupá, než aby byla schopná věcem rozumět. Jestliže se tito lidé pokoušejí účastnit
řízení svých vlastních záležitostí, způsobují pouze obtíže. Proto by bylo
nemorální a chybné dovolit jim to. Musíme zkrotit zmatené stádo a
nedovolit mu zuřit a pošlapávat a ničit věci. Je to do jisté
míry stejná logika, která říká, že není dobré nechat tříleté dítě přeběhnout přes
ulici. Nedáváte tříletému dítěti takový druh svobody, protože tříleté dítě neví,
jak s ní zacházet. Analogicky nedovolujete zmatenému stádu stát
se účastníky dění. Způsobovalo by jenom potíže.
Tudíž potřebujeme něco, abychom zkrotili zmatené stádo, a
tím je nová revoluce v pojetí demokracie: vytváření konsensu. Média, školy
a lidová kultura musejí být rozděleny. Politické třídě a rozhodovatelům
musejí poskytnout přijatelný pocit reality, ačkoliv i jim mají vštěpovat
správné přesvědčení. Uvědomte si, že je zde nevyřčená premisa. Tato nevyřčená
premisa - kterou mají před sebou zakrývat dokonce i zodpovědní lidé - souvisí s
otázkou, jak se tito lidé mají dostat do pozice, kde mají právo rozhodovat. Dělají to přirozeně tak, že slouží
lidem, kteří mají skutečnou moc. Lidé se skutečnou mocí, to
jsou ti, kteří vlastní společnost, což je velice úzká skupina. Jestliže přijde někdo z třídy
odborníků a řekne, mohu sloužit vašim zájmům, stane se
součástí řídicí skupiny. Ale o tom by měli mlčet. To znamená, že jim mají vštípit
přesvědčení a doktríny, které budou sloužit zájmům soukromé moci. Dokud nezvládnou tuto
schopnost, nikdy se nestanou součástí třídy odborníků. To je tedy jeden druh vzdělávacího
systému, zaměřeného na zodpovědné lidi, třídu odborníků. Ti mají být intenzivně
školeni v zásadách a zájmech soukromé moci a spojení státu a korporací, které
ji reprezentuje. Jestliže obstojí, mohou být součástí třídy
odborníků. Zbytek zmateného stáda stačí v podstatě pouze bavit.
Obrátit jejich pozornost k něčemu jinému. Chránit je před problémy. Zajistit, aby zůstali nanejvýš diváky, příležitostně poskytující svůj hlas tomu či onomu skutečnému vůdci, mezi nimiž si smějí vybrat.
Tento názor rozvinula spousta dalších lidí. Je vlastně docela běžný. Například významný moderní teolog a kritik zahraniční politiky Reinhold Niebuhr, někdy nazývaný "teologem
establishmentu", duchovní otec George Kennana a intelektuálů Kennedyových a
dalších, uvedl, že "racionalita je velice omezená dovednost". Má ji pouze
malý počet lidí. Většina lidí je vedena pouze emocemi a náhlými popudy. Ti z nás, kteří
jsou vybaveni logickým uvažováním, musejí vytvořit nezbytné iluze a emocionálně působivé
zjednodušení, aby udrželi naivní prosťáčky více méně ve správném směru. To se stalo
podstatnou součástí soudobé politologie. Ve dvacátých letech a počátkem
třicátých let Harold Lasswell, zakladatel moderního oboru komunikací a jeden z
vedoucích amerických politických vědců, vysvětlil, že bychom neměli podlehnout
"demokratickým dogmatům" o tom, že člověk dokáže nejlépe posoudit své
vlastní zájmy. Není to pravda. Veřejný zájem dokážeme nejlépe posoudit my.
Proto, už z morálních příčin, musíme zajistit, aby lidé nedostali
příležitost jednat na základě svých nesprávných úsudků. V tom, co je dnes
nazýváno totalitní stát, tehdy "vojenský stát", je to snadné. Držíte jim nad hlavou obušek a jestliže opustí linii, udeřit je do hlavy. Ale
jakmile se společnost stane svobodnější a demokratičtější, ztrácíte tuto možnost. Proto se musíte obrátit k technikám propagandy. Logika je jasná.
Propaganda je k demokracii tím, čím je v totalitnímu státě obušek. To je moudré a
dobré, protože, znovu, zmatené stádo nechápe obecný zájem. Nemůže ho pochopit.
PUBLIC RELATIONS
Průkopníkem průmyslu Public Relations, neboli "práce s veřejností", jsou Spojené státy. Cílem bylo "ovládat veřejné
mínění", jak o tom hovoří sami jejich šéfové. Naučili se mnohé z úspěchu Creelovy
komise a z úspěchů ve vytváření Rudé hrůzy v následujícím období. Průmysl Public Relations prodělal v té době obrovskou expanzi. Po určitou dobu ve 20. letech dokázal veřejnost téměř zcela podřídit vládě byznysu. Bylo
to tak dokonalé, že počátkem 30. let to začaly vyšetřovat výbory Kongresu. Právě odtamtud pochází
mnoho našich informací.
Práce s veřejností je
obrovský průmysl. Každoročně se do něj vynakládá něco kolem miliardy dolarů.
Po celou tu dobu bylo jeho cílem ovládat veřejné mínění. Ve třicátých letech vznikly opět velké problémy, podobné, jaké existovaly během první světové války. Nastala obrovská hospodářská krize a rozsáhlé zakládání odborů. Právě v roce 1935 dosáhly odbory svého prvního většího vítězství,
práva organizovat se, a to Wagnerovým zákonem. To vyvolalo dva vážné problémy.
Jednak demokracie špatně fungovala. zmatené stádo dosahovalo legislativních vítězství, a tak to být nemá. Druhým problémem bylo, že lidé začínali mít možnost se organizovat. Lidé mají být atomizováni,
izolováni a rozděleni. Nesmějí se organizovat, protože potom by se mohli stát
něčím víc než diváky. Mohli by se stát účastníky, kdyby se mnoho lidí s
omezenými prostředky spojilo, aby vstoupili do politické arény. To je opravdu nebezpečné. Byznys podnikl velkou protiakci, aby zajistil, že to bude
poslední legislativní vítězství pro odbory a začátek konce této
demokratické úchylky lidové organizace. To se podařilo. Bylo to poslední
legislativní vítězství odborů. Od tohoto bodu - ačkoliv se počet lidí v
odborech na chvíli během druhé světové války zvyšoval, po ní začal klesat -
schopnost působit prostřednictvím odborů začala trvale klesat. To nebylo náhodné.
Nyní mluvíme o společenství byznysu, které vynakládá spousty peněz,
pozornosti a myšlenek na to, jak se s těmito problémy vypořádat prostřednictvím
průmyslu Public Relations a dalších organizací, jako např. Národní asociace
výrobců a Kulatý stůl byznysu, a tak dále. Okamžitě se dali do práce, aby se
pokusili nalézt způsob, jak těmto demokratickým úchylkám čelit.
První test přišl o rok později, v roce 1936. Došlo k větší
stávce, ke stávce v Bethlehem Steel v západní Pennsylvanii v Johnstownu, v Mohawk
Valley. Byznys se pokusil o novou metodu destrukce odborů, a ta fungovala
velmi dobře. Nikoli prostřednictvím najatých násilníků a rozbíjení kolen. To už
nefungovalo, ale prostřednictvím jemnějších a účinnějších
prostředků propagandy. Šlo o to vymyslet způsob, jak obrátit veřejnost
proti stávkujícím, představit stávkující jako rozvraceče, veřejné škůdce, kteří stojí proti obecnému zájmu. Obecný zájem, to je zájem "nás",
byznysmenů, pracujících, hospodyněk. To jsme všichni "my". Chceme spolu žít a
vyznávat věci jako harmonii a amerikanismus a spolupráci. A pak jsou ti zlí
stávkující tam venku, kteří rozvracejí a způsobují potíže a ruší harmonii a poškozují amerikanismus.
Musíme jim v tom zabránit, abychom mohli společně žít. Ředitel velké firmy a člověk,
který čistí podlahy, mají stejné zájmy. Můžeme všichni spolupracovat
a společně usilovat o harmonii, a mít se navzájem rádi. V tom bylo jádro toho sdělení. Na její prezentaci bylo vynaloženo obrovské úsilí. Koneckonců
společenství byznysu kontroluje média a má k dispozici značné prostředky. A to fungovalo velmi dobře. Později to dokonce bylo nazváno "recept Mohawk Valley"
a použito opakovaně k potlačení stávek. Nazývalo se to "vědeckými metodami potlačování
stávek" a fungovalo to velmi účinně při mobilizování názorů společenství ve
prospěch nejasných, prázdných pojmů, jako např. amerikanismus. Kdo může být proti
tomu? Nebo harmonie. Kdo může být proti ní? Nebo, když to převedeme na současnost,
"Podporujte naše vojáky". Kdo může nesouhlasit? Nebo žluté stuhy (symbol požadující propuštění amerických válečných zajatců-pozn. TP). Kdo může
být proti? Cokoli, co je úplně vyprázdněné. Skutečně, co to znamená, jestliže se
Vás někdo zeptá, "Podporujete lidi na Iowě?" Můžete říci "Ano, podporuji je"
nebo "Ne, nepodporuji je"? Není to ani otázka. Neznamená to nic. To je hlavní
smysl. Hlavním smyslem PR sloganů jako "Podporujte naše vojáky"
je v tom, že neznamenají nic. Znamenají stejně jako zda podporujete lidi na
Iowě. Ovšem, byla to otázka. Otázka ale zněla "Podporujete naši politiku?" Ale vy
nechcete, aby lidé přemýšleli o této otázce. To je celý smysl dobré propagandy.
Potřebujete vymyslet slogan, proti kterému nikdo nebude, a každý bude pro, protože
nikdo nebude vědět, co znamená, protože to neznamená nic, ale jeho rozhodující
hodnota je v tom, že odvrací vaši pozornost od otázky, která něco znamená:
Podporujete naši politiku? O tom nesmíte mluvit.
Diskutují lidé o podpoře našich jednotek? Ovšem, samozřejmě, že je nemohu nepodporovat. Tím máte vyhráno. Je to stejné jako s amerikanismem a harmonií. My všichni
společně, prázdné slogany, připojte se k nám, zařiďte, abychom neměli mezi sebou ty zlé lidi, kteří ničí naši harmonii svými řečmi o třídním boji, o právech a o takových věcech.
To všechno je velmi účinné. Funguje to dobře dodnes. A je to také důkladně
vymyšleno. Lidé v Public Relations průmyslu to nedělají pro zábavu. Tvrdě pracují. Snaží se vštěpovat lidem správné hodnoty. Mají dokonce koncepci toho,
jaká by měla být demokracie: měl by to být systém, v němž je
třída odborníků školena, aby pracovala ve službách pánů, lidí, kteří vlastní
společnost. Zbytku obyvatelstva by měla být odepřena jakákoliv forma organizace,
protože organizace jen způsobuje potíže. Měli by sedět u televize a
přijímat sdělení, že jedinou hodnotou v životě je
mít více spotřebních předmětů nebo žít jako ta bohatá středostavovská rodina, na kterou
se dívají, a vyznávat krásné hodnoty jako harmonii a amerikanismus. V životě o nic víc nejde. Můžete si třeba myslet, že v životě jde o něco jiného, ale protože se díváte sami na tu obrazovku, řeknete si, že jste asi šílení, protože tam se přece nic jiného neděje. A protože není
povolena organizace - to je absolutně klíčové - nikdy nebudete moci zjistit, zda jste opravdu šílení, a přijmete to za pravdu, protože je to tak samozřejmé.
To je ideál. Na dosažení tohoto ideálu je vynakládáno velké úsilí. Přirozeně, že je za tím určitá koncepce. Koncepce
demokracie je ta koncepce, o níž jsem se zmínil. Problémem je zmatené stádo. Musíme se bránit
před jeho hněvem a ušlapáním. Musíme odvést jeho pozornost. Měli
by se dívat baseball nebo sitcomy nebo na
akční filmy. Jednou za dlouhou dobu je vyzvete, aby monotónně odříkali nesmyslný slogan jako "Podporujte naše
vojáky". Musíte je udržovat vystrašené, protože jestliže nebudou řádně
vystrašení a nebudou se obávat démonů, kteří je mohou zničit zvenčí
nebo zevnitř nebo odkudkuliv, mohou začít přemýšlet, což je velmi nebezpečné, protože k tomu nejsou způsobilí. Proto je důležité odvést jejich pozornost a marginalizovat je.
To je
jedna koncepce demokracie. Vrátíme-li se ke společenství
byznysu, poslední právní vítězství pro odbory - Wagnerův zákon - se skutečně odehrálo v roce 1935.
Když přišla válka, odbory slábly stejně jako velmi bohatá kultura pracující
třídy, která byla spojena s odbory. Ta byla zničena. Přešli jsme k fungující
společnosti byznysu na pozoruhodné úrovni. USA jsou jedinou státně-kapitalistickou
průmyslovou společností, která ani nemá normální společenskou smlouvu, kterou
můžete nalézt ve srovnatelných společnostech. Mimo Jižní Afriku, tuším, jsou Spojené státy
jedinou průmyslovou společností, která nemá národní zdravotní péči. Neexistuje obecný
závazek poskytnout ani minimální standard té části obyvatelstva, která se nemůže řídit těmito pravidly
a získat zabezpečení individuálně. Odbory prakticky
neexistují. Jiné formy lidové struktury prakticky neexistují. Nejsou tu politické
strany ani organizace. K ideálu je velmi daleko, alespoň strukturálně. Média
jsou korporativními monopoly. Mají stejný názor. Dvě strany jsou dvě frakce strany
byznysu. Většina obyvatelstva se ani neobtěžuje přijít k volbám, protože se jim zdá, že to nemá smysl.
Jsou marginalizováni a baveni. Alespoň
takový je cíl. Vedoucí osobnost v PR průmyslu, Edward Bernays,
sám pochází z Creelovy komise. Byl jejím členem, vzal si z ní ponaučení a
pokračoval v rozvoji toho, co se nazývá "výroba konsensu", kterou popisuje jako
"podstatu demokracie". Lidé, kteří jsou schopni být výrobci konsensu, jsou ti,
kteří mají prostředky a moc toho dosáhnout - společenství byznysu - to jsou ti, pro
které pracujete.
(Dokončení příště)
Překlad: Miloslav Ransdorf, Tomáš Pecina
Izraelsko-palestinský střet je neřešitelný, ale přesto bude vyřešen
Druhého května izraelské obrněné buldozery vyrobily v jednom palestinském táboře v pásmu Gazy z někerých domů neplánovanou hromadu trosek. ”V této bláznivé válce nám nikdo nepomůže,” naříkala, podle reportérů, palestinská žena nad svou troskohromádkou. Z druhé stran hranice se ozýval nářek pozůstalých po zastřelených terčích, které ještě před pár dny byly živoucími Židy. Lidé v izraelsko-palestinském prostoru jsou již mrtví, ačkoli jich většina ještě žije. Jsou navždy odsouzeni k nepřátelství a k náhodné smrti. Žijí v jakési obdobě ruské rulety - palestinská ruleta, na rozdíl od ruské, je charakteristická tím, že si risk nevybírají hráči, ale náhodní chodci se stávají náhodně cílem losu - tu kudly, tu kulky, tu bomby. Kojenec, školačka, voják - ruleta je ruleta.
Tragédie Palestinců: Evropa přišla do Jeruzaléma
Izraelsko-palestinský spor je neřešitelný, protože je konfliktem Evropy 19. a 20. století se světem arabské, resp. muslimské kultury. Izrael je jenom zastupujícím činitelem Evropy v boji o Evropu. Je ztělesněním evropského, resp. atlantského, čili euro-amerického zla. Osudovým zástupcem atlantské civilizace - ostrůvkem v muslimském moři nejen písku.
Východní i západní křesťansky orientovaná kultura vytěsňovala pogromy a antisemitskými kampaněmi Židy do snu o hypotetické zemi zaslíbené, kterou kdysi dávno ztratili Židé vyhnaní z Palestiny římskými vojsky, neboť nerespektovali legislativní řád tehdejšího římského císařství.
Židé, kteří se začali koncem devatenáctého století s očima plnýma nostalgie vracet do oblasti, kde do té doby po dvě tisíciletí představovali jen naprosto nepodstatný etnický prvek, nepředstavovali tehdy žádný problém. Tehdejší společnost byla tak chudá a ještě k tomu pod botou turecké nadvlády, že žili lidé různého vyznání v tamní končině bez zvláštních problémů vedle sebe a spolu tíženi společnými problémy.
Po dvou tisíciletích, již do arabské Palestiny, přicházeli na přelomu 19. a 20. století stále více lidé židovské víry a evropské technické a kulturní orientace a vyvolávali znepokojení svou vzrůstající četností. Přicházeli ze světa strojů, neboť i zaostalé Rusko mělo ve svém úhrnu větší znalostní potenciál, než se nacházel mezi nomády, rolníky a drobnými obchodníky v palestinském prostoru. Židé v Palestině začali vytvářet místní pobočku evropské technické kultury. Izrael dnes patří mezi nejrozvinutější “evropské” země, s význačným vědeckým a technickým potenciálem. Z tohoto ohledu je Izrael evropský stát a hranice Evropy de facto probíhají od Libanonu, kolem jordánských a egyptských hranic, ve stínu jakési Gazy.
Izrael bastardem Evropy
Izrael je nechtěné nemanželské dítě křesťanských evropských dějin, ale zároveň je i pro stratégy, uvažující v delších časových souvislostech než politici, nesmírně cenným výkonným a neustále zpoceným levobočkem - hlídacím psem v boudě u středomořských vrat skutečné Evropy. Neboť Židé si přinesli do Palestiny nejen svou víru, ale i všechny evropské industriální (zlo)zvyky. Jejich osud je součástí osudu Evropy a naopak. Evropa si to ale příliš neuvědomuje.
Když se v roce 1897 uskutečnil v Basileji první sionistický sjezd, jedním z cílů bylo založení domoviny pro židovský národ v Palestině. Zpočátku se ale do Palestiny Židé příliš nehrnuli. Do koncem 19. století se vystěhovalo do Palestiny asi 60 000 lidí, necelá dvě procenta z utečenecké vlny čítající 2 až 2,5 miliónu Židů, převážně z Ruska a Rumunska. Směřovali do západní Evropy a dále převážně do USA. V druhé vlně v letech 1904 - 1914 z východu Evropy přišlo do Palestiny jenom 35 až 40 tisíc Židů z mohutné druhé východoevropské utečenecké vlny. V následující válce Turecko část Židů vypovědělo, vzrostla úmrtnost, v Palestině zůstalo asi 56 000 Židů. Židovský živel byl posílen v prvních čtyřech poválečných letech o 35 000 přistěhovalců. Počty Židů začaly v Palestině narůstat. Byly zakládány kolektivní osady. V tomto období vzrostl počet techniků, řemeslníků a dělníků. “Evropský industriální základ” židovské komunity se začal rozvíjet.
Evropský rozměr izraelské síly
Židé odešli do Palestiny z Evropy pod tlakem antisemitismu. Proto nepřekvapí, že kromě obecně evropské výbavy se z dnešního pohledu o izraelský stát nejvíce zasloužil v třicátých a čtyřicátých letech Rakušan s německým občanstvím, Adolf Hitler. Páté přistěhovalecké období bylo do značné míry poznamenáno odchodem Židů (35 000 osob) z Německa, kteří přinášeli významný znalostní a do jisté míry i finanční prvek, protože nacistická vláda umožňovala kapitálové převody. Za peníze židovských migrantů bylo nakupováno německé zboží, které bylo dovezeno do Palestiny. Německé Židy doplňovali ve značné míře polští Židé, jejichž situace se také koncem třicátých let rapidně zhoršovala.
Holocaust během druhé světové války vedl k dalšímu nárůstu poválečné migrace a měl v nemalé míře vliv na oficiální uznání Izraele jako státu, protože Židé byli v poválečném obecném povědomí jako pronásledovaný, trpící národ, který má nezpochybnitelné právo se konečně usadit ve svém vlastním státě. Bez holocaustu by vznik Izraele byl možná daleko trnitější, možná i nemožný, protože arabský ropný prvek na politických vahách mohl vytvořit v otázce židovského státu ekonomicky silné veto.
Tím, že většina Židů v Izraeli pochází z evropského prostoru, byl dán i základ izraelského hospodářského a vojenského úspěchu, využívající evropské technicko-organizační kultury. Zároveň se židovský živel výrazně odlišoval od arabského živlu, ačkoli izraelské kořeny byly prapůvodně v palestinském prostoru.
Také vztah Izraele k Evropě byl a je, tradičně evropský. Izrael představoval v době vzniku typické židovské ghetto, dnešní situace není o moc veselejší. Je problémem, ghettem, které komplikuje vztahy s ropnými Araby. Je čímsi na okraji (Evropy)…
Etnické nepřátelství
Pro Araby byl židovský živel po první světové válce již nepřehlédnutelnou etnickou pátou kolonou v palestinské oblasti, neboť snaha vytvořit židovský stát byla veřejně židovskými organizacemi proklamována a pro původní palestinské obyvatelstvo znamenala signály snahy po dominanci v jejich oblasti.
Arabské nepokoje proti Britům a Židům v letech 1920 - 1921 byly důkazem napětí, které se stalo chronickým jevem. V Bílé knize z roku 1922 Britové pro uklidnění arabské žluči uvedli, že Palestina nebyla slíbena jako židovská domovina a židovské přistěhovalectví bude regulováno v závislosti na možnostech Palestiny uživit nové židovské krky. V době druhé světové války se snažili Britové omezit tzv. nelegální přistěhovalectví Židů do Palestiny, včetně ostřelování lodí s uprchlíky britskými válečnými loděmi. Notoricky známý je např. incident s lodí Exodus plnou uprchlíků.
Faktem je, že v roce 1945 žilo v Palestině již 550 000 židovských duší, přičemž od roku 1918 přišlo 390 000 Židů - asi třetina osob, které v tomto období opustili Evropu.
Změna dosavadní demografické situace v Palestině jasně ukazuje, že základem židovsko (izraelsko)-palestinského (arabského) napětí je změna etnické majority v oblasti. Kdo je ale v tomto konfliktu Srbem a kdo Albáncem?
Nepatrný živořící židovský prvek v Palestině se stal ve dvacátém století stále vzrůstající mocí, která ohrožovala arabskou majoritu v oblasti. Palestinci jsou trvale frustrováni tím, že jsou technicky neschopni omezit vliv živé příbojové vlny - židovské komunity - v Palestině. Izraelci jsou naproti tomu trvale frustrováni pocitem ohrožení v jejich pravlasti, ze které byli kdysi dávno vyhnáni a kam se vrátili, jako ke svým národním - biblickým kořenům.
Nenávist jako samozřejmost
Palestinské (arabské) obyvatelstvo prožívá trauma již od dvacátých let, kdy byla ve stále větší míře skupována židovskými přistěhovalci a organizacemi půda od tamních velkostatkářů a palestinští nájemci přicházeli o zdroj obživy, stávali se bezzemky. Ženy palestinských pronájemců se vrhaly pod potahy a první traktory, aby zakoupená půda nemohla být zorána. Platil totiž v té době prý ještě turecký zákon, že půda po zakoupení musí být přeorána, aby se stala skutečným vlastnictvím.
Židé přicházeli do zaslíbené země a kupovali půdu. Bylo to legální, nelze jim to vytýkat. Na druhé straně nelze než soucítit s původním palestinským obyvatelstvem, které tím ztrácelo část své obživy a nemělo ekonomickou sílu, aby se postavilo židovskému rozmachu. Důsledek: nenávist.
Provokace a stereotypy
Všimněme si toho, že je v současnosti nejvyšší úřední Izraelec Ariel Šaron obviňován, že Palestinci zahájili masivní protestní hnutí po té, co si v září 2000 vylezl na Chrámovou horu. Bylo to od něho hrubě netaktní. Tato argumentace je ve skutečnosti pochybná, protože celý prostor, kde se nachází i Chrámová hora, je posvátný i pro Židy, nejen pro muslimy. Šaron neudělal nic špatného. Jeho cesta se stala jen záminkou pro Palestince. Kdyby si nevyšel na tuto nešťastnou procházku, našli by si Palestinci jinou záminku. V tomto smyslu se vyjádřil i expremiér Ehud Barak. Podle něho palestinská samospráva chystala použití síly pro případ, že nebudou splněny všechny její požadavky.
Bylo to v roce 1929, kdy se odehrálo něco podobného. Palestinské nepokoje propukly tehdy proto, že ortodoxní Židé postavili jakousi stěnu před Zeď nářků v Jeruzalémě, aby se ženy nestřetávaly s muži při odříkávání modliteb. Muslimové to považovali za porušení dohod, že na svatých místech nesmí být nic měněno. A nepokoje, samozřejmě, že krvavé, byly na světě. Ale skutečným důvodem bylo skupování palestinské půdy Židy.
Vojenská pomoc
Izrael byl nevítané dítě komplikující vztahy s Araby. Britové, ani Američané, při vzniku izraelského státu, proto neměli v úmyslu tento stát vojensky podporovat a Britové dokonce vybavili zbraněmi, částečně i odborníky, arabské síly, které se snažily v prvních dnech existence státu Izrael tento státní útvar vojensky zlikvidovat.
Evropský rozměr židovského státu se projevil od okamžiku, kdy v roce 1948 Izrael vznikl a kdy začalo i vojenské tažení proti Izraeli. Technická a organizační vyspělost založená na evropské technické gramotnosti, umožnila izraelské, teprve se formující, ozbrojené moci, i přes přesilu arabských vojsk, udržení existence izraelského státu.
Politické Evropě byl Izrael vcelku lhostejný, protože v politickém rozhodování hrála stále význačnější roli arabská ropa. Jakási pozitivní angažovanost byla vynucena holocaustem.
Americké embargo vývozu zbraní do Palestiny, vyhlášené v prosinci 1947, postihlo jen formující se Izrael, protože dodávky zbraní do arabských států, tedy mimo Palestinu, mohly pokračovat, aby posléze urazily několik desítek nebo stovek kilometrů a zapojily se do boje proti Izraeli.
Ve prospěch Izraele se v roce 1948 významně zapojilo Československo, což však nebyl projev československých sympatií, ale spíše politického kalkulu Moskvy. Československo v podstatě legalizovalo zájem Moskvy o podporu Izraele z východní Evropy, aby byl vytvořen politický můstek směřující k izraelským projevům sympatie vůči socialistickému politickém stylu. Dodávky zbraní do Izraele byly tedy od začátku existence tohoto státu vedeny cynickými kalkulacemi, ale pro tehdejší Izrael měly cenu zlata - a budoucnosti. Podstatu sovětské lásky si v Izraeli uvědomovali. V roce 1949 začaly čistky, při kterých byli postupně z izraelské armády, ale také z legislativy, vytlačováni sympatizanti s komunistickou ideologií a postupně vlastně všichni příliš “levicoví” činitelé. Zvyšovala se také nedůvěra vůči důstojníkům z východní část Evropy. Proto i oficiální láska tehdejšího Československa k Izraeli měla jen krátkého trvání…
Vojenská pomoc Izraeli byla vždy přísně účelová. Izrael pomáhal v roce 1953 při řešení suezské krize, a dostal proto zbraně, spolupráce s Francií ve vojenské oblasti naproti tomu skončila v roce 1967 po porážce arabských armád Izraelem, protože Francie si z politického hlediska nemohla dovolit dále dodávat zbraně Izraeli, tím by se zhroutila francouzsko-arabská obchodní spolupráce.
USA, jako noví dodavatelé výzbroje Izraeli, nekonaly také z lásky k Izraeli, ale musely vytvořit protiváhu sovětského vlivu v arabských státech v oblasti. Podpora skončila v okamžiku, kdy muselo Rusko z ekonomických důvodů v devadesátých letech rezignovat na vojenskou podporu arabských států. Ve hře zůstávají na obou stranách dva protihráči: ropa a proizraelská lobby v USA.
Nic nového
Co vidí Izraelci dnes? Je to prostě každodenní drobná válka, kterou pamatují tamní kmeti již v roce 1948, kdy měsíce před vyhlášením státu Izrael Židé měli to štěstí, že se mohli účastnit palestinské rulety. Ostřelovači občas zamířili na školní děti, na ženu či jiné židovské tělo. Autobusy, tak láskyplný cíl dnešních teroristů, byly oďoubávány střelbou z pušek a kulometů již tehdy. Auta a autobusy byly později opatřeny provizorním pancéřováním, ale příliš to nepomáhalo. A k tomu nějaké ty exploze… Dnešní atentáty jsou proto jen všedním pokračováním toho, co je známo již mnoho desítek let. Neděje se tudíž nic jiného, než co by se nedělo před desítkami let. Různé oslavované mírové dohody nejsou stále ničím podstatným.
Skutečný rozdíl oproti roku 1948 je jenom v tom, že Izrael byl vojensky schopen se postavit arabským sousedům s ničivou silou a devastovat je. Přímá konfrontace se ukázala pro obecně arabskou a tudíž i palestinskou stranu jako neúčinná. Nastoupila diplomacie a pokračuje terorismus, ale pouze v “ekologické formě”, ve formě trvale udržitelného napětí, jehož cílem není destrukce “ekosystému” Izraele, ale pouze jeho stresování, čili opotřebovací válka a současně i testování jeho soudržnosti v daných podmínkách….
Diplomacie se ukazuje v izraelských přemítáních jako málo účinná, protože není nástrojem mírového řešení, ale stává se jen taktikou boje protivníků.
Izrael se nemůže spolehnout na nikoho, jen na sebe. Je ghettem. Proto se obranný management vypracoval do velmi efektivní podoby, v Izraeli se vyrábí velmi výkonná a sofistikovaná vojenská technika, která ale jen částečně řeší nepříjemnou závislost na dovozu špičkové vojenské techniky ze zahraničí.
Trvale udržitelné násilí aneb patová situace
Vztahy mezi Palestinci a Izraelem jsou takřka neřešitelné, protože v paměti slabších, frustrovaných a tudíž i hysteričtějších a agresivnějších - Palestinců, jsou pocity křivd hluboké jako artéské studny. Beznaděj přecházející v nenávist je již součástí palestinské kultury.
K trvale udržitelnému násilí, kromě arabských muslimských sponzorů, přispívá i světová diplomacie. Současnou situaci dobře vystihl v Neviditelném psu 2.5. článek: “ŽENEVA : Dvojí metr”. Dušan Neumann stylem svého uvažování je nejblíže realitě, když upozorňoval na podivnosti ženevské žvanírny označované za Komisi pro lidská práva. Citujme:
“Zástupci 52 států v Ženevě rozhodli, že čínský komunistický režim, který pronásleduje a likviduje náboženské sektáře, okupuje a terorizuje Tibet, provádí hromadné exekuce a orgány popravených prodává a vyhrožuje Tchaj-wanu násilím, se nedopouští flagrantního porušování lidských práv stejně jako teroristé Hamas-Hizbollah útočící na izraelské vesnice minomety.
Zato Izrael, který nemá právo v komisi zasedat byl urgentně vyzván, aby okamžitě skončil s hrubým porušováním lidských práv vůči Palestincům. Neobhajuji všechny akce, které Šaronova vláda nařizuje, ale pod stejnou kritickou palbou byl i Barakův kabinet, který Arafatovi ustupoval až na pokraj sebezničení…
Do protiizraelské fronty se … zapojili všichni až na delegáty Spojených států a Guatemaly. Kritika Izraele za útoky na základny Hizbollahu v jižním Libanonu od francouzské strany, která nechala před lety svého spojence Libanon na pospas Syrii a nastartovala tak proces jeho zničení, je až komická.
Rezoluce vyzývající k mezinárodní ochraně Palestinců mír nepřiblíží, ale dodá palestinským rozvratníkům pocit legitimity. Kdyby tak na francouzské vesnice zaútočily minometnou palbou neonacistické bojůvky z Alsaska, do několika hodin by speciální německé a francouzské jednotky teroristy zlikvidovaly. Když se tak stane Izraeli, Sýrie s potěšením přihlíží, libanonské bezpečnostní síly neexistují a Izrael je označen za agresora. Vskutku zářný příklad spravedlivé mezinárodní rozšafnosti.”
Souhlasím s Neumannem: Je-li dnes něco skutečně nebezpečného, co se vypotí ze státních daní placených lidským politickým společenstvím, jsou to humanitárně a lidskoprávně laděné žvásty pronášené podobně jako hodnocení fotbalového zápasu při močení na pisoáru - s momentální účelovostí. Jsou platformou pro alibismus a účelová řešení.
A na to doplatí terče - prostí lidé v Izraeli i v Palestině.
Radikální řešení?
Jsem optimista. Proto se domnívám, že bude hůře, resp. řešení problému standardní diplomacií je velmi nepravděpodobné. Ačkoli izraelsko - palestinský střet je neřešitelný, přesto bude vyřešen, ale na úkor jedné ze dvou stran.
Snad jen radikální jednostranné stanovení hranic Izraelem a stejně radikální zrušení izraelských osad mimo hranice Izraele, a stejně radikální regulace vstupu Palestinců do Izraele, může přinést výrazný posun v řešení tamní situace. Jednostranně by byla zlikvidována většina třecích ploch. Zůstal by jen trvalý problém Jeruzaléma, protože se o něm domnívají Židé i muslimové, že je pro ně posvátným. Skutečně rozumná dohoda o Jeruzalému, podle mého názoru, nepřijde dřív, než vyhynou dvě generace nepřátel a tím se poněkud otupí hrot nenávisti. Ale stejně velká je šance, že do dvaceti třiceti let stát Izrael již nebude existovat.
Ale to je námět na příliš dlouhou diskusi, přesahující rozsah tohoto článku.
Lesk a bída marxismu
Nápověda pro ty, kteří chyběli ve škole
Už na počátku 3. internacionály existoval anti-leninský marxismus a brzo vznikly i anti-leninské komunistické strany a organizace: Council Communist, Left-Communist atd.. Z myslitelů té dobyAnton Pannekoek, Korsch, Bordiga jsou nejznámější. Lukács zůstal, přizpůsoboval se, ale jeho nejvýznamnější knihy jsou ve zcela opačném duchu nežli už Leninem zahájená simplifikace marxismu. Později patřila frankfurtská škola, především Adorno a Marcusse, kteří rozvíjeli marxismus na vyšší intelektualní úrovni. Patrně ještě významněji v pozdější době Guy Debord (International situationist) a v současnosti Frederic Jameson, Eagleton, marxisté-autonomisté, skupina Red Chains, Aufheben, Mouvement communiste, Castoriadis, Kellner, Best, Laclau, Mouffe, Antonio Negri, Quattari, Deleuze (ten sice marxistou není, ale jeho filosofie a kritika kapitalismu jsou bez Marxe nemyslitelné, a dle mne je přinejmenším komplementární) a řada dalších.
Nemyslím, že v zemích východního bloku bylo možno mluvit o socialismu, k tomu se sice "stranovlády" hlásily, ale stejně tak se hlásily k
demokracii, pro mě je obojí stejně přesvědčivé. Řekl bych, že se jednalo jednoznačně o státni kapitalismus, tedy o jednu, (spolu s fašismem) p r o z a t í m nejhorší formu kapitalismu. Ideologie nacionálního socialismu byla také jen dovedným maskováním něčeho úplně jiného, než se tvrdí v názvu... Tím, že vládnoucí skupiny v těchto zemích zneužily marxismus a zdebilnily jej v oficialní (a oficiózní) ideologii přístupnou i pavlačové moudrosti domovních důvěrnic a hrdinných milicionářů, dokázaly jej bohužel pro spoustu lidí zprofanovat na celé století. Přitom základních problémů, (tedy reifikace, komodifikace, alienace, fetišizace, fragmentace a desintegrace - pokud možno totální, v diktátorských formách stimulované uzavřenosti systému), které jsou podstatou kapitalismu a jejichž reprodukce a utvrzování je jeho nutně sebezachovný proces vedoucí k mnohem stabilnější a dlouhodobější formě totalitarismu, si straničtí "marxisté" nesměli ani všímat. Nastavovali by totiž systému zrcadlo, a protože by se v něm spatřil i Západ, byla spokojenost dána mlčením.
Oboustranná spokojenost.
Ukončením studené války se v kapitalismu ve formě "reprezentativní demokracie" stal zjevným trend (a současně i hlavní účel) státu, křiklavě viditelný v obou formách diktatury kapitálu. "Řízení" společnosti způsobem, upevňujícím priviegia vládnoucí skupiny formou centralizace, monopolizace moci. To vše bylo možné skrze komplex politických, legislativních, soudních, vojenských a finančních institucí (nebo delegováním nástrojů kontroly a moci privátnímu sektoru), manipulací, neutralizací, inkorporací a nakonec absorbováním občanské společnosti. Tato kontrola se přirozeně a především rozšiřuje na všechny instituce formující společenské vědomí či vyvlastňující individuální ne-vědomí, hlavně masmédia. Vytváří tak ideologickou hegemonii (viz Gramsci, Althusser, Chomsky, Poulantzass) jejíž patrně nevyhnutelným, ale zužitkovatelným efektem je "panic ideology". Spojení kapitálu s mocí je stále těsnější a státy se stávají spíše nástrojem mezinárodního kapitálu, organizovaného v "megacorps" (multinacionálních korporacích) a směřujícího k vytvoření jediného globálního totalitárního mega-systému. "Late capitalism" toho dosahuje rovněž formou imperialismu a jeho manifestací - válkou. Imperialismus se tak projevuje dvojím způsobem - užitím hrubé síly přímou vojenskou intervencí, nebo ekonomickým tlakem a vydíráním přímým či prostřednictvím transnacionálnich finančních institucí. Ukázkou obojího je destrukce Jugoslávie (Emil Vlajki: "The new totalitarian society: demonization of Serbs", Noam Chomsky: "Military humanism", Y. Bodansky a další). Všechy tři formy kapitalismu se v tomto znamenitě doplňovaly.
Moderní věda a technika umožňuje stále více nejen efektivní vraždění a
psychologickou válku (včetně permanentní preventivní války proti
potenciálnímu "vnitřnímu nepříteli" v globálním měřítku) ale také
dokonalou manipulaci, téměř absolutní kontrolu, internalizaci forem
manipulace ideologickým aparátem a vytváření iluzorního společensví z
aglomerace zcela odcizených individuí, jejichž ego bude masově
produkováno. Úspěch je zaručen také, protože realita systému
vytváří pro většinu lidí nutnost sebeklamu, konformity, identifikace,
regulované vzpoury, jako prostředku vyhnutí se trpkému poznání u
jedněch a tíhy vytváření svobodného společensví svobodných jedinců u
druhých, ledaže by...
No a to je snad to, oč v marxismu a anti-kapitalismu jde.
Autor žije od roku 1985 v USA, učí český jazyk, uklízí v nemocnici a maluje sakrální fresky
Encyklopedické heslo
Marx, Karl Henrich (5. 5. 1818 Trier - 14. 3. 1883 Londýn)
německý filozof, ideolog dělnického hnutí. Marxovo učení je zdrojem, z kterého obsahově (Marxovo učení o společnosti) či metodicky (Marxova dialektika) čerpalo a čerpá mnoho různých směrů 19. a 20. století: marxismus, austromarxismus, menševismus, neomarxismus, marxismus-leninismus, maoismus, stalinismus, leninismus, trockismus, anarchismus, teologie revoluce, eurokomunistické učení, existencialismus, sociologie vědy, filozofie člověka, filozofie vědy, frankfurtská škola, poznaňská škola, bratislavská škola, synkriticismus.
Marxistická filozofie sa odštěpila v 40. letech 19. století od hegelovské levice a snahou o analýzu zákonitostí formující se buržoazní spoločnosti sa zařaďuje do proudu sociálního myšlení 19. století.
Marx a Engels vycházejí z ekonomických vztahů jako z hybné síly dějin a z ekonomicky motivovaných sociálních konfliků (třídní boj). V raných pracích Marxe (zejména v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844) sa objevuje také analýza postavení člověka - výrobce ve formující se buržoazní společnosti. Marx tu zdůrazňuje pojem odcizení. Marxismus se koncem 19. století rozštěpil na dva proudy: