Královský argument všech normalizátorů
Dovolím si malé povzbuzení pro pana Bártu, inspirované jeho článkem v BL dne 10.května.
Ačkoli s ním chci polemizovat, musím předeslat, že všechny jeho výroky jsou pravdivé.
Pokud v tuto chvíli kdokoli opustí nějaké místo na zbrojním trhu, skutečně ho nejspíš velice rychle zaplní někdo jiný. Je to však důvod pro podílení se na profitu ze zabíjení ? Je fakt, že jsme si legalizovali určité formy zabíjení důvodem pro popření hodnoty života ? Nebo jinak - je nevyhubitelnost drogových dealerů důvodem, abych sám šel vařit pervitin ?
Pan Bárta je přesvědčen o „špatnosti“ zbrojení a zabíjení. Jakkoli tento postoj není v žádném případě mezi lidmi samozřejmý, je rozhodně jedním z hlavních projevů lidskosti - nepůsobit utrpení. Zálibu v utrpení většina z nás bez rozmýšlení hodnotí jako deviaci mimo tuto lidskost. Přesto jsou naše životy doslova lemovány miliony mrtvých, mučených a ztrápených tvorů - lidských i zvířecích - a to nezřídka i naším vlastním přičiněním.
Jak je to možné ?
Je to jednoduché: jsme slepí, nevidíme to a nechceme to vidět - pokrytectvím se chráníme před vlastním zešílením. Díky dnešní sofistikované dělbě práce a ohromné schopnosti dopravy a přemísťování jsme schopni téměř neproniknutelně oddělit naše činy od jejich následků a museli bysme vynakládat zvýšené úsilí, kdybychom chtěli sledovat nitky této sítě. A tak stejně jako skladatel se nikdy nemusí dozvědět, že se jeho píseň hraje na opačné straně zeměkoule, můžu i já zůstat nedotčen vědomím, co se děje s puškou, kterou jsem včera vyrobil. Je mi sice jasné, že jsem ji nedělal pro žádný koncert, ale já přece nikoho nezabiju, to jiní. Sám bych asi nikoho nezabil - bylo by mi z toho nadosmrti špatně - ale ve své zbrojovce žádnou smrt nevidím. Zítra vstanu stejně klidný jako dneska. A navíc mám ženu a dvě děti, musím se nějak živit.
Myslíme se, jak jsme svobodní, a zatím žijeme v kleci. My jsme uvnitř, venku je utrpení, na kterém se podílíme a jediné mříže, které nás od té divočiny venku chrání, jsou naše vlastní zavřené oči. Kdybychom je otevřeli, nepřežili bychom to v psychickém zdraví. Kolik propagátorů zvyšování HDP skrze export zbraní bylo na vlastní kůži v situaci, kdy okolo nich padali mrtví a zmrzačení jejich zbraní ? Kdo z nich by se na to dobrovolně díval ?
Kolik jedlíků masa bylo kdy na jatkách či ve „intenzivních“ chlévech a drůbežárnách, plných zmrzačených a trpících cítících tvorů ? Kdo z nich by se dobrovolně díval u oběda na reportáž o vzniku jejich pochoutky od A do Z ? Kdo z lidí, léčících se nějakým lékem či zkrášlujících se kosmetikou testovanou na živých zvířatech, by se osobně takového pokusu zúčastnil ?
Jsem přesvědčen, že málokdo.
Nedávno byl u nás zakázán a stažen billboard, zobrazující lišku staženou z kůže. Prý děsil malé děti. Necháme je dívat se na mámin kožich, souvislosti však v rámci jejich psychického zdraví cenzurujeme. Rozpor mezi naším pohodlím a nelidským hnusem, který tím vzniká, řešíme tak, že to hnusné a odporné skryjeme do nepřístupných budov nebo vyvezeme tam, kam nevidíme.
Proč žijeme v takovém sebeklamu ?
Ačkoli společnost jako taková se postupně vyvíjí a mění, my, jakožto individuální lidé jsme do ní zrozeni - „přijdeme k hotovému“. Na základě předchozího vývoje je svět okolo prostě takový jaký je, v celé své kráse i ošklivosti. Pokud se nám něco nelíbí, roste v nás touha to změnit, typicky okolo středoškolského věku. Jenže naše okolí nás velice rychle „znormalizuje“ - pokud tak neudělalo již dříve. Začneme slýchat věty jako: „Nebuď směšnej !“, „Ty jsi ale naivní, no ale až dospěješ …“, „Nejdřív ať z tebe něco je a teprve potom …“, „Podívej na Honzu, ten už něco dokázal a teď si koupil nový auto, ale ty ?“ nebo „Nebuď extrémista, tak zlý to snad zas nebude.“.
Tyto „rady“ nám pomalinku tupí hroty a někdy i přijmeme názory a postoje okolí za své, jen s občasným divným pocitem uvnitř.
Královský argument normalizátorů ale zní: „Nebuď směšnej, sám nic nezmůžeš, takže se nic nezmění a akorát si uškodíš“. To je skutečně zdrcující. Po tomhle se už zařadí leckdo, vždyť kdo by chtěl prožít úplně marný život ? Je to o to silnější, že tím normalizátorem není jen naše okolí, ale jsme si jím i my sami - kdo by neměl pochyby.
Nabíledni jsou pak tyto dvě reakce:
1. Uvědomíme si naši malost a marnost a přesvědčíme sami sebe, že opravdu nic nezmůžeme. Zlo okolo nás se bude dít s námi nebo bez nás, to k životu prostě patří a je marné a zbytečné s tím bojovat. To v nás naopak posílí pocit že je potřeba maximálně užít dneška. Přivřeme oči a snažíme se tyto, nás přesahující, problémy ignorovat. Vědomí nevyhnutelnosti tohoto zla nám pak dokonce ospravedlňuje naši vlastní účast na něm - ať už přímou či nepřímou.
2. Sice si uvědomíme bezvýchodnost situace a nedosažitelnost ideálního stavu, rozhodneme se však zachovat si „čisté svědomí“ a odmítneme se toho účastnit. Uklidíme se někam stranou, abychom od toho měli klid a řešíme vše striktně na svém písečku - zametáme si před svým prahem.
Je ale nemožnost „změnit svět“ skutečně tak definitivní a nezvratná ? Jsem přesvědčen, že nikoli, a nejsem jediný. Stačí se rozhlédnout kolem. Lidí, co se snaží měnit nepříznivé skutečnosti svého okolí sice není většina, není jich však ani málo. Nabízí se zde ještě jedna cesta:
Přijmout fakt, že ideální, utopický stav je nedosažitelný, je-li však možné se od něj vzdalovat, je stejně tak možné se k němu přiblížit a přibližovat. Je-li okolo nás něco v nepořádku, snažme o nápravu sami u sebe a usilujme o nápravu i v našem okolí. Pokud se začnu chovat jinak, než je zvykem, pro někoho budu směšný, ale někdo se nad tím možná zamyslí a následně se třeba bude zamýšlet nad problémem, o kterém ho do teď ani nenapadlo uvažovat. Budu-li sám zvažovat své jednání a mimo jiného i zodpovědně posuzovat utrpení, které jím můžu způsobit, nedosáhnu sice vymýcení utrpení, podstatně však můžu snížit svůj podíl na něm. A navíc mám tu možnost přesvědčovat ostatní okolo sebe, ať už slovy, nebo vlastním příkladem. Tak se mi může podařit udělat víc, než kdybych žil někde v ústraní.
Vztaženo na prodej zbraní, cílem není „nechat vydělat někoho jiného“, cílem je nepodílet se na utrpení jiných. To, že na tom vydělá někdo jiný, je sice v tuto chvíli smutný fakt, nikoli však měřítko našeho neúspěchu či nepraktičnosti. I kdyby se daného obchodu účastnil celý „demokratický“ svět, jediným lidským přístupem nadále zůstává odmítnutí takového profitu.
To, že se obchodu se zbraněmi účastní firmy z USA či Velké Británie, nesvědčí o naší zpozdilosti při opuštění zbrojního trhu. Naopak to dokládá, že „západ“ nám rozhodně nemůže být vzorem ve všem.
Chtěl bych tedy pana Bártu povzbudit. Pokud je skutečně přesvědčen, že zbrojení je: „nesmyslné, drahé, a cokoliv ošklivého řeknete, vše je pravda“, pak má rozhodně smysl se na něm nepodílet a usilovat o to (výchova, osvěta, informování, tlak na tvorbu zákonů ….), aby se na něm nepodíleli ani jiní. Pro začátek to chce vyjít z klecí - nezavírat oči.
