Nová americká kniha o české kultuře a politice, psaná zbytečně nepřístupným jazykem
The Deserts of Bohemia: Czech Fiction and Its Social Context. (Pouště v Čechách: Česká próza a její sociální kontext.) Napsal Peter Steiner. Ithaca: Cornell University Press, 2000, 244 stran. 39.95 amerických dolarů.
Tato erudovaná a přitažlivá kniha představuje pro jejího autora svým způsobem Šavlovo obrácení na cestě do Damašku. Jak Steiner vysvětluje v úvodu, během minulých desetiletí se účastnil strukturalistických debat, v nichž se považovala autonomie literatury za neoddiskutovatelně danou věc. Nyní se však rozhodl vytvořit sociální a politický kontext pro českou literaturu prostřednictvím podrobné analýzy konkrétních textů. Na první pohled se zdá být jeho výběr materiálu podivný a náhodný: Dobrý voják Švejk od Jaroslava Haška, Apokryfy od Karla Čapka, Reportáž psaná na oprátce od Julia Fučíka, proces s Rudolfem Slánským, Žert od Milana Kundery a Havlova verze Žebrácké opery. Dospíváme k závěru, že výraz "próza" v podtitulu této knihy je tedy definován v nejširším slova smyslu a zahrnuje i stalinské zbožštění Julia Fučíka i démonizaci Rudolfa Slánského a ostatních "spiklenců" v jeho "skupině". Celkově vzato se analyzované prózy týkají klíčových období české historie dvacátého století před pádem komunismu: liberální demokracie, nacistické okupace, komunistického útlaku, Pražského jara a "normalizace" po sovětské invazi.
Analýza Petera Steinera je občas docela mistrovská. Argumentuje, že Švejk pochází původem od řeckých cyniků. Když, jak je známo, Diogenes odmítl argumentaci Alexandra Velkého, je to prý totéž ponížení autority, jaké působí i Haškův hrdina. Debata o Kunderově Žertu a o jeho autorovi, o procesu bolestného vyrovnávání se s mladistvým idealismem z hlediska integrity a moudrosti středních let by mohla být vzorem pro mnoho členů poválečné generace intelektuálů. Vrstvy pokrytectví a dvojnásobné (trojnásobné, čtyřnásobné) bluffování v Havlově Žebrácké opeře jsou pronikavě uvedeny v souvislost s Havlovými politickými esejemi a komplikovanými psychologickými hrami, které byli lidé nuceni hrát v onom loutkovém divadle - řízeném bezdrátově z Moskvy - jímž bylo Československo sedmdesátých a osmdesátých let. Steinerova paralela mezi Juliem Fučíkem a Ježíšem Kristem je z mého hlediska inteligentní a zajímavá, méně nadšen jsem byl vytvořením souvislostí mezi Fučíkem a Duchampem. Co se týče procesu s Rudolfem Slánským, je osvěžující číst: "Poetika ale není etika a kritik by neměl hrát roli Nemesis. Co mě na tomto případu zajímá, není etika tohoto příběhu, ale role literatury v něm - neboli, přesněji řečeno, její schopnost uměleckým způsobem komunikovat to, co bylo jinak politickým tabu: psychopatologický mechanismus potlačování viny a přesunování viny na jiné, který byl charakteristickým rysem oficiálního diskursu o zločinech stalinské éry." (str. 194)
V knize je pár chyb: Julij Daniel a Andrej Siňavskij byli postaveni před soud v roce 1966, nikoliv v roce 1965 (tehdy byli zatčeni), a nebyli posláni na Sibiř, ale do Potma v Mordovské autonomní republice; není striktně řečeno pravda, že Švejk je "starý mládenec bez příbuzných" (str. 45) - dostane dopis od své družky a dvakrát se hovoří o jeho bratru; Kunderův článek "Český úděl" vyšel v prosinci 1968 a nikoliv 1969 (chyba je opravena v poznámce na str. 216). Příliš mnoho vět začíná spojkou "A" a kniha je plná vykřičníků. Avšak má hlavní kritika se týká toho, co bych charakterizoval jako "terminologické přetížení": autorovo úsilí vyjádřit rozumné a platné argumenty co nejkomplikovanějším a nejnepřístupnějším jazykem. Například, když autor analyzuje neúmyslnou ironii a dvojznačnost v projevu Klementa Gottwalda, je při tom tato pasáž pomocí anebo překážkou?
"Dovolte mi, abych … poněkud pozměnil svou hermeneutickou perspektivu a začal se zabývat textem z odtažitější, lingvistické perspektivy. Pronominální přesunovací bloky jsou notoricky obtížně definovatelnou verbální kategorií: jako synkategoremata jsou semanticky vyprázdněné a odvozují význam pouze z kontextu řečové situace." (str, 151-152)
Anebo si vezměte Fučíka: jako marxista považoval Sovětský svaz za zemi budoucnosti a kapitalistické Československo ve stejném období za zemi minulosti, navzdory tomu, že existovaly jasné důkazy o opaku. Je snad nutno k tomu ještě něco dodávat? Bezpochyby ano, pokud jste Steiner, i když to má znamenat, že dáte čtenáři i jazyku docela tvrdou ránu:
"To, co je důležité o rozdílech, zjištěných prostřednictvím iterativních návštěv v tomtéž místě, není změna per se, ale její direkcionalita. Julius využívá opakování k tomu, aby prezentoval fakta jako historické fenomény, které prošly evolucí podél progresivní trajektorie, kterou jasnovidecky nastínil Karel Marx. Spacializace času ve Fučíkově vesmíru předpokládá temporalizaci jeho prostoru. Vzdálené lokality pak možná vypadají neočekávaně obdobně v důsledku své izochronie (měřené prostřednictvím marxistického časového rozvrhu historických změn)" (str. 121-122). Jen tak na okraj: člověku připadá, že se autor staví na roveň mýtu, který likviduje (omlouvám se, neměl jsem raději napsat "dekonstruuje"?)
Takhle se ovšem dneska píše mnohde, zejména u autorů, kteří se neúnavně zabývají "teoretickými studiemi", ale možná, že by se měl někdo konečně zeptat, kde je hranice, kdy tento způsob vyjadřování téma mate, namísto, aby ho vysvětlovalo. V této knize tento jazyk poněkud snižuje její hodnotu: hodnotu velmi zajímavé analýzy politicko-kulturní interakce.
Robert Porter je profesor české a ruské literatury na univerzitě v Glasgow. Tato recenze vyšla původně anglicky v časopise Slavic Review.
