Volební výsledky v prezidentských volbách v USA

Vzory chování voličů a neúčast ve volbách

---

Noam Chomsky

Ve svém komentáři k volbám v listopadu 2000 (Z magazine, leden 2000) jsem pouze naznačil významné otázky, umožňující prozkoumat podrobněji fungování současné demokracie: vzory voličského chování a neúčast ve volbách. Od té doby se k této problematice objevily užitečné komentáře, zejména cenná analýza od Roy Teixiera (American Prospect, 18. prosince), ze které budu čerpat.

Jak je zvykem, voleb se neúčastnila zhruba polovina oprávněných voličů, v  závislosti na výši příjmu. Zůstává pravdou, že "voličská účast patří mezi nejnižší a třídně nejvíce asymetrické v industrializovaném světě" (Thomas Ferguson a Joel Rogers). Tato charakteristika takzvaného "amerického excepcionalismu" bývá věrohodně přičítána "naprosté absenci socialistické nebo dělnické masové strany jako organizovaného soutěžitele na volebním trhu" (Walter Dean Burnham).

Voliči s vyššími příjmy preferují republikány, ale myšlenka třídního principu ve volbách ještě zdaleka nevysvětluje, proč by měla strana otevřeně podporující velký business sklidit polovinu hlasů. Volební blok, který poskytl Bushovi největší část úspěchu, obsahoval klíčovou podporu: bílé pracující ve střední až nižší příjmové třídě, zejména mužského, ale i ženského pohlaví. Velkým rozdílem přitom podporovali v zásadních politických otázkách Gorea a mezi voliči, které zajímají spíše politické otázky než "kvality", Gore hladce uspěl. Ale genialita politického systému tkví v tom, že politické otázky se v něm stávají irelevantními. Pozornost voliče se má zaměřovat v první řadě na styl, osobnost - zkrátka na cokoliv kromě okruhu témat, která primárně zajímají soustředěná centra soukromé moci, která z velké části financují předvolební kampaň a mají v rukou vládu. Jejich společné zájmy nejsou denním tématem, zcela v souladu dobře přijímanou Fergusonovou teorií "investiční teorie politiky".

Klíčové je, že otázky týkající se hospodářské politiky se v předvolební kampani nesmějí vůbec objevit. Jedná se totiž o otázky, které mají zásadní význam jak pro širokou veřejnost, tak pro soukromou moc a její politické představitele, ale s opačnými znaménky. Svět velkého businessu jednoznačně podporuje - což není překvapivé - "neoliberální reformy", globalizaci v režii velkých společností, smlouvy o právech investorů nazývané "smlouvy volného obchodu" a další prostředky, které vedou ke koncentraci bohatství a moci.

Nikoho také nepřekvapí, že veřejnost má většinou názor opačný. Z toho logicky plyne, že takováto témata nejsou pro předvolební kampaně vhodná.

Z pohledu veřejnosti se stal nejvýznamnějším hospodářským problémem USA počínaje rokem 1998 obchodní deficit, kterému je věnována větší pozornost, než deficitu daňovému nebo rozpočtovému; lidé chápou, že tento problém znamená méně pracovních příležitostí, na příklad, když si americká společnost postaví továrnu za hranicemi USA, ze které bude dovážet výrobky na americký trh. Pro svět velkého businessu je klíčovou prioritou volný pohyb kapitálu: přináší vyšší zisk a poskytuje také mocnou zbraň proti dělnickým organizacím v podobě hrozby přesunem míst - technicky vzato protizákonné, ale vysoce účinné, jak demonstruje Kate Bronfenbrenner ve významné studii doplňující její předcházející výzkum ( "Uneasy Terrain: The Impact of Capital Mobility on Workers, Wages and Union Organizing," Cornell 2000).

Takovéto hrozby přispívají k "narůstající nejistotě mezi dělníky", kterou stoupenci Alana Greena a další přivítali jako významný faktor přispívající k ozdravění ekonomiky limitováním mezd, dávek a inflace, které by byly z hlediska finančních zájmů nevítané. Ale takovéto otázky nesmějí narušovat volební proces: široká veřejnost má volit (když už vůbec) na základě okrajových činitelů.

I toto schéma je povědomé; zmiňoval jsem se například o roce 1984, kdy Reagan vybojoval "drtivé vítězství", ačkoliv voliči byli proti jeho legislativnímu programu poměrem 3:2. Takovéto volení proti zájmu je pochopitelné u lidí, kteří se cítí bezmocní a berou už jako samozřejmost, že zemi řídí "lidé z vysokých kruhů, kteří se o sebe dobře postarají"; je to polovina populace v roce 1984, a o pár let později, když se "neoliberální reformy" pevně uchytily, je to už 80 %.

Přirozeným důsledkem těchto "reforem" je marginalizace většiny obyvatelstva, protože rozhodovací proces se přenáší hlouběji do nepostihnutelných soukromých mocenských systémů, a "virtuální senát" investorů a půjčovatelů může díky finanční liberalizaci vykonávat "právo veta" nad vládními rozhodnutími. Regulace kapitálového toku a směnných kurzů podle systému z Bretton Woods, který vytvořily USA a Británie v polovině čtyřicátých let, uznával systém "zakotveného liberalismu", ve kterém bylo možné vést sociálně demokratickou politiku v rámci liberalizované politiky mezinárodní. Rozpad systému o 30 let později se stal jedním z významných prvků tažení proti obávané "přemíře demokracie" šedesátých let (abychom použili slova zprávy Trojstranné komise z roku 1975 na téma "krize demokracie") a za obnovení mlčenlivé pasivity obyvatelstva a možná i za návrat těch zlatých časů, kdy "Truman dokázal vládnout zemi s pomocí relativně nízkého počtu právníků a bankéřů z Wall Street," jak nostalgicky vzpomínal americký zpravodaj Samuel Huntington.

Jak pravil jeden z jeho velkých tvůrců James Madison, účelem ústavního systému původně bylo "chránit menšinu bohatých před většinou." Politická moc, vysvětloval, musí být v rukou "bohatých mužů národa", mužů, kterým lze věřit, že "zajistí trvalé zájmy země" - práva majetných - a budou tyto zájmy bránit proti "rovnostářským náladám" široké veřejnosti. Pokud by se veřejnosti dovolilo účastnit se bez omezení voleb, varoval Madison své kolegy, zmiňované "rovnostářské nálady" by mohly vést k opatřením zlepšujícím situaci těch, kteří "se dřou a vzdorují těžkostem života a tajně vzdychají po rovnoměrnějším rozložení jeho krás." Pozemková reforma byla prvním nebezpečím, které Madison předpovídal; nyní je význam širší.

V moderním pojetí je široká veřejnost považována za "nevzdělané, ale všetečné ignoranty," kteří by měli být spíše "pozorovateli událostí", než jejich aktéry (Walter Lippmann); jejich úkolem je pouze periodicky vybírat mezi zmiňovanými "odpovědnými muži", kteří mají pracovat hantýrkou Světové banky v "technické izolaci" a "zajišťovat trvalé zájmy." Této doktríně, kterou demokratický politolog Robert Dahlem nazývá "polyarchie", se snižováním vlivu veřejnosti v  rámci "reforem" dostává pevnějšího institucionálního zakotvení.

Demokracie má být budována jako právo výběru mezi komoditami. Vůdcové velkého businessu vysvětlují potřebu vystavovat veřejnost "filosofii marnosti" a  "neexistenci smyslu života", jejímž cílem je "zaměřit lidskou pozornost povrchnějším směrem, kterým leží většina módní spotřeby."

Možná pak lidé přijmou, ba dokonce přivítají, své nesmyslné životy v roli poddaných a zapomenou na komické nápady, že by si mohli spravovat své věci sami. Přenechají svůj osud v rukou odpovědných lidí, kteří se sami označili za  "inteligentní menšinu", kteří se starají o službu a administrativu moci - jejíž těžiště ale samozřejmě leží jinde, což je skrytý, ale klíčový předpoklad. Z tohoto hlediska, které je mezi elitou dost rozšířené, neukazují poslední volby na nedostatky americké demokracie, ale spíše na její triumf.