Odpověď Olgy Sommerové Janu Čulíkovi
Zakažte Čulíkovi mluvit, já jsem docentka!
Olga Sommerová
(Ve festivalovém bulletinu Academia film Olomouc č. 4 z 26. 4. 2001 vyšel tento článek Olgy Sommerové, jímž reaguje na zhodnocení některých českých filmů od Jana Čulíka.)
V dnešní MF Dnes (24. 4.) jsem si přečetla rozhovor s Janem Čulíkem, porotcem Academia filmu.
Mnohokrát v životě jsem slyšela soudy samozvaných kritiků umění. Právě tak Čulíkovy nehorázné soudy ve mně znovu vyvolaly otázku po neadekvátně velké moci médií, pokud se stanou hlásnou troubou nekompetentních názorů, demagogie či špatných úmyslů.
Jan Čulík měl odvahu přijmout na Academia filmu místo porotce a soudit dokumentární filmy, kterým nejenom vůbec nerozumí, jak vyplývá z jeho rozhovoru, ale dokonce v sobě nese jedovatou slinu obrazoborce, jemuž by mělo být z bezpečnostních důvodů zakázáno vyjadřovat se k práci druhých. Jan Čulík haní české dokumentární filmy také proto, že je, jak říká, zvyklý na jiné. V těch českých kameraman nepoužívá stativ, v záběru jsou vidět světla, nedej Bůh, aby byl vidět třeba režisér v zrcadle nebo mikrofon pod horní kantnou. Film se rázem ocitá v klatbě, je neprofesionální. Nejde přece vůbec o obsah a myšlenku, ale o kosmetické vady, které je třeba pokárat. Vážený porotce se asi nikdy nezúčastnil natáčení dokumentárního filmu, který je vytvářen za nepředvídatelných podmínek a interpretuje život, nikoliv módní přehlídku. K filmu Jiřího Holny o Drtikolovi má tuto výhradu: “Ve filmu se říká, že je slavným fotografem, a na slovo fotograf se Drtikol objeví s malířskou paletou v ruce. To jsou základní školácké chyby.” Kritik zřejmě netuší, že film je audiovizuální médium čili pracuje s obrazem i zvukem zároveň a tudíž se v jednom záběru můžeme dozvědět naráz dvě informace, že byl fotografem (zvuk) a také malířem (obraz). Vysvětluji to panu Čulíkovi školácky, tohle ví na FAMU každý student prvního ročníku. Moje kolegyně, česká dokumentaristka, která pracovala pro švýcarskou televizi, mi kdysi s úžasem sdělila, že tamní dramaturgové ve filmech vyžadují princip, který nazvala “vidím hřebík, říkám hřebík”.
Naprostým vrcholem Čulíkovy neznalosti charakteru dokumentární tvorby je tato myšlenka:
“Západní tvůrci se skromností komunikují téma, zatímco čeští tvůrci prostřednictvím tématu komunikují sebe. Já to říkám ostře, ale je to kontrast mezi ješitností, skromností a vědomím veřejné služby.”
Dokumentární film není vědecké pojednání, ale tvůrčí interpretace reality. Je adekvátní literárnímu eseji, v němž esejista užívá fakta, s nimiž si svobodně hraje, aby tak vyjádřil svou jedinečnou myšlenku. Proto musí být dokument vždycky subjektivním vyjádřením postoje svého tvůrce. Nikdy nemůže být objektivní. Dávám panu Čulíkovi tuto přednášku, protože jsem na téma Dokumentární esej napsala před dvaceti lety svou diplomovou práci na FAMU, na škole, která zřejmě pro pana porotce upadla do klatby. Je to škola česká, a proto taky české filmy byly pro pana Čulíka velkým zklamáním. Neznalost principu dokumentárního filmu dává panu Čulíkovi odvahu tvrdit, že český dokumentarista je ješitný na rozdíl od skromného západního. A Čech či Češka nemají povědomí o tom, co je veřejná služba.
Vzhledem k tomu, že na rozdíl od autora této jedovaté pomluvy znám všechny dobré české dokumentaristy, považuji jeho tvrzení za urážku sebe i svých kolegů.
Doufám, že se páně Čulíkův výlet do oboru dokumentárního filmu už nikdy nebude opakovat, jinak Pánbůh s námi!
doc. Olga Sommerová
vedoucí katedry dokumentární tvorby FAMU
