Odpověď Olgy Sommerové Janu Čulíkovi

Zakažte Čulíkovi mluvit, já jsem docentka!

Olga Sommerová

V dnešní MF Dnes (24. 4.) jsem si přečetla rozhovor s Janem Čulíkem, porotcem Academia filmu.

Mnohokrát v životě jsem slyšela soudy samozvaných kritiků umění. Právě tak Čulíkovy nehorázné soudy ve mně znovu vyvolaly otázku po neadekvátně velké moci médií, pokud se stanou hlásnou troubou nekompetentních názorů, demagogie či špatných úmyslů.

Jan Čulík měl odvahu přijmout na Academia filmu místo porotce a soudit dokumentární filmy, kterým nejenom vůbec nerozumí, jak vyplývá z jeho rozhovoru, ale dokonce v sobě nese jedovatou slinu obrazoborce, jemuž by mělo být z bezpečnostních důvodů zakázáno vyjadřovat se k práci druhých. Jan Čulík haní české dokumentární filmy také proto, že je, jak říká, zvyklý na jiné. V těch českých kameraman nepoužívá stativ, v záběru jsou vidět světla, nedej Bůh, aby byl vidět třeba režisér v zrcadle nebo mikrofon pod horní kantnou. Film se rázem ocitá v klatbě, je neprofesionální. Nejde přece vůbec o obsah a myšlenku, ale o kosmetické vady, které je třeba pokárat. Vážený porotce se asi nikdy nezúčastnil natáčení dokumentárního filmu, který je vytvářen za nepředvídatelných podmínek a interpretuje život, nikoliv módní přehlídku. K filmu Jiřího Holny o Drtikolovi má tuto výhradu: “Ve filmu se říká, že je slavným fotografem, a na slovo fotograf se Drtikol objeví s malířskou paletou v ruce. To jsou základní školácké chyby.” Kritik zřejmě netuší, že film je audiovizuální médium čili pracuje s obrazem i zvukem zároveň a tudíž se v jednom záběru můžeme dozvědět naráz dvě informace, že byl fotografem (zvuk) a také malířem (obraz). Vysvětluji to panu Čulíkovi školácky, tohle ví na FAMU každý student prvního ročníku. Moje kolegyně, česká dokumentaristka, která pracovala pro švýcarskou televizi, mi kdysi s úžasem sdělila, že tamní dramaturgové ve filmech vyžadují princip, který nazvala “vidím hřebík, říkám hřebík”.

Naprostým vrcholem Čulíkovy neznalosti charakteru dokumentární tvorby je tato myšlenka:

“Západní tvůrci se skromností komunikují téma, zatímco čeští tvůrci prostřednictvím tématu komunikují sebe. Já to říkám ostře, ale je to kontrast mezi ješitností, skromností a vědomím veřejné služby.”

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od autora této jedovaté pomluvy znám všechny dobré české dokumentaristy, považuji jeho tvrzení za urážku sebe i svých kolegů.

Doufám, že se páně Čulíkův výlet do oboru dokumentárního filmu už nikdy nebude opakovat, jinak Pánbůh s námi!

doc. Olga Sommerová
vedoucí katedry dokumentární tvorby FAMU

Ohlédnutí za olomouckým filmovým festivalem

Kdo dostal ceny a k čemu snad festival byl

Jan Čulík, Praha

Včera v 16 hodin oznámil Martin Štoll, předseda mezinárodní poroty filmového festivalu Academia Film Olomouc, v níž kromě něho zasedali slovenský režisér Dušan Trančík, šéfredaktor Britských listů Jan Čulík, polská filmová kritička a teoretička Barbara Kosecká a polonista z Olomoucké univerzity Václav Burian, jaké ceny byly uděleny. Výmluvným komentářem o kvalitě českého dokumentárního filmu byla skutečnost, že nepočítáme-li cenu za studentský film, český film obdržel jen jedinou cenu: všechny ostatní ceny šly po právu do zahraničí.

Hlavní cenu festivalu dostal vynikající film Údolí, The Valley (Velká Británie 1999, 70 min.), od režiséra Dana Reeda. Film byl natočen v produkci britského kulturního komerčního televizního okruhu Channel Four. Je vynikající výpovědí o etnické a nacionální nesnášenlivosti srbských a albánských obyvatel Kosova, kteří se chovají úplně stejně, zpívají stejné písně a jsou obětí stejných nacionalistických mýtů, které vedou k vraždění. Film zdaleka není jen novinářským zpracováním kosovského tématu. Je hlubokou filozofickou výpovědí o překážkách, které ochromují lidské vnímání a myšlení. Vyznačuje se pozoruhodnou intenzitou a zároveň nesmírným klidem. Podle informací britsko-rakouského režiséra Frederica Bakera, autora filmu Stalin: Rudý bůh, je pozoruhodná soustředěnost a klid dílem vynikající kamery polského kameramana Jacka Petryckého. (Mimochodem, film Údolí - The Valley, ač v České republice dosud zcela neznámý je mezinárodně proslulý. Svědčí o tom i reakce Frederica Bakera, který se mi včera při obědě svěřil, že jakmile se dověděl, že je v soutěži v Olomouci tento film, sdělil svým spolupracovníkům: "Je to jasné: ten film vyhraje hlavní cenu.") - Byli jsme potěšeni, že bylo Britským listům oznámeno z České televize, že se na základě recenze tohoto filmu v BL rozhodla snímek zakoupit a odvysílat.- Buďme neskromní a navrhněme, aby ČT uvažovala o odvysílání i ostatních oceněných filmů (včetně vynikajícího českého studentského filmu o Karlštejnu). Bylo by to velmi užitečným příspěvkem k debatě o tom, kam směřuje česká dokumentaristika, protože v konfrontaci s oceněnými filmy by vyšlo najevo - alespoň podle českých filmů, jimiž byl obeslán olomoucký festival - že asi do dost samolibé slepé uličky.

Cenu za dokumentární pořad jsme udělili společně dvěma filmům, irskému snímku My chlapci, Us boys (Severní Irsko-Velká Británie, 1999-2000, 52 min.) režiséra Lionela Milla. Je to příběh dvou bratrů, žijících na samotě na chudé farmě v Severním Irsku. Film je neobyčejně působivým svědectvím o údělu stárnutí. Skoro nic se v něm neděje, než že sledujeme každodenní život dvou zcela obyčejných starců - bratrů, z nichž jeden posléze se musí podrobit operaci, skončí v domově důchodců a zemře. Bylo by zajímavé podrobně analyzovat, co je podstatou jeho magičnosti, protože porota na něj po celou dobu 52 minut zírala doslova mesmerizována. Je to film svou intenzitou skutečně veliký.

Zároveň tuto cenu obdržel pozoruhodný dokumentární film Stalin - Rudý bůh, Stalin - Red God (Velká Británie - Rakousko, 2000, 56 min.) britsko-rakouského režiséra Frederica Bakera. Film původně vznikl pro rakouskou televizi a když o něj projevila zájem britská BBC, Baker ho pro ni přestříhal. V Olomouci jsme viděli britskou verzi, která pluralitně konfrontovala bez komentáře opačné názory a úhly pohledů. Baker se na tiskové konferenci ve čtvrtek na dotaz Jana Čulíka přiznal, že rakouská verze filmu měla komentář: Rakušani jsou totiž podle něho prý poněkud středoevropsky zvyklí na to, že jim někdo autoritativně vysvětlí, jaká je správná verze událostí: britské televizní publikum, zejména publikum kulturního pořadu Arena, pro nějž byl film Stalin - Rudý bůh z rakouské verze přestříhán, by takový "učitelský" přístup netolerovalo. Film Stalin - Rudý bůh ukazuje, že za Stalinovy hrůzovlády v Rusku byl tento diktátor považován obyvatelstvem téměř za božstvo, s neomezenou mocí nad životem a smrtí obyvatel. Hrůzné výpovědi svědků Stalinova teroru konfrontuje film s živoucím Stalinovým kultem v dnešní Gruzii. Frederic Baker se dostavil do Olomouce spolu se svými dvěma kameramany: hovořilo se také o tom, že film byl natáčen v Gruzii za nesmírně obtížných podmínek - elektrický proud tam jde jen hodinu denně. Přesto odvedli tito filmaři naprosto dokonalou, profesionální práci. Proto jsou poněkud nepřesvědčivé výmluvy a bědování některých českých dokumentaristů, že jejich filmy "nemohou být dokonalé", protože vznikají za "obtížných podmínek". Zajímavý na filmu Stalin - Rudý bůh byl zejména jeho kulturní aspekt. Film stojí na rozhraní kulturní a politické tématiky a právě to mu dává napětí.

Cenu za vědecký, populárněvědecký a vzdělávací pořad dostal film Dobrodružná medicína. Nové směry v očním lékařství (Německo, 2001, 25 min.) režiséra Andrease Neuhause, který velmi přístupnou a poutavou formou, za pomoci nejnovější počítačové technologie vysvětlil některé pozoruhodné nové léčebné techniky.

Cenu za multimediální vzdělávací program obdržel CD ROM Slavní generálové 20. století (Velká Británie, 2000) firmy Marshall Media, kdy českou lokalizaci dělal podnik Jimaz. Je to profesionálně udělaný, velmi informativní CD ROM s pozoruhodně kvalitní grafikou.

Cenu Evalda Schorma za pořad o umění dostal český film Petra Slavíka Zápisky z podzemí (ČR, 2000, 59 min.). Je to velmi dobrý snímek o ruské undergroundové kultuře za komunismu. Film je vyroben pečlivě a zcela profesionálně a obsahuje množství překvapivých informací. Je na něm znát, že na něm autoři pracovali po dobu několika let.

Cenu primátora města Olomouce jsme udělili neobyčejně silnému filmu Den, který zmizel v kabelce (Německo, 2000, 58 minut) režisérky Marion Kunzové. Je to také film o stárnutí: na osudu pacientky domova důchodců, která je tam vykořeněna a chce jít "domů" vypovídá neobyčejně dojemným a intenzivním způsobem o lidském údělu.

"Special mention" - zvláštní ocenění - dostal íránský film Den pro Zinat (Írán, 2000, 56 min.) režiséra Ebrahima Moktariho. Pozoruhodně živým způsobem zaznamenal úsilí jedné energické vesnické zdravotní sestry účastnit se nově zorganizovaných komunálních voleb - navzdory nevůli místních mužů - muslimů, podle nichž se má žena zdržet jakékoliv aktivity.

Cenu Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových dostal studentský absolventský film z FAMU od Karla Žaluda o vesnických podnikatelích na Karlštejně Stav obležení (ČR 2000, 26 min.) Žalud má obrovský, formanovský talent vyhmátnout ve veřejných projevech činitelů a potentátů jejich vrozenou stupiditu, která je zdrojem množství humoru. Bez komentáře, pouze určitým způsobem naslouchání, dokáže odhalovat hlubinné motivy jednání lidí: úsilí karlštejnských občanů působí komicky, ale zároveň tragicky. Žaludův film daleko předčil většinu ostatních českých filmů, jimiž byl obeslán olomoucký festival.

Cenu studentů - o níž hlasovali místní studenti, nikoliv mezinárodní porota - udělili tito studenti rodině Sommerových: Jakubu Sommerovi za jeho studentský film Homo sapiens 2000, o třech podivínech - samorostech. Je to film inteligentní, ale výběrem postav, které si autor zvolil ke studiu, trochu flirtuje s  bulvárností, a využívá vůči divákovi manipulace. O cenu se Jakub Sommer dělí se svou matkou Olgou Sommerovou, docentkou z FAMU, která dostala cenu olomouckých studentů za svůj velmi nedokonalý film Zábradlí. Studenti pochválili režisérku, že prý tímto filmem vytvořila záslužně analytické zhodnocení fenoménu Divadla na Zábradlí. Nevíme, zda si při tom studenti vypnuli mozky, anebo bylo motivací pro udělení ceny něco jiného, protože, jak už jsme psali, film Sommerové je slabý, a je jistě vším možným, zejména výpovědí o kamarádšoftech pražských umělců, v žádném případě však není autoritativním inteligentním zhodnocením fenoménu Divadla na Zábradlí, jaké by si svým významem zasloužilo. Je to nemyslivá, povrchní a  banální práce, která si cenu nezaslouží. Možná však mají olomoučtí studenti jen nízké požadavky.

Academia Film Olomouc byl letos pozoruhodnou přehlídkou mezinárodní dokumentaristické tvorby a pro českou dokumentaristiku možností porovnat své výsledky v mezinárodním kontextu. Je smutné, že musíme konstatovat, že drtivou většinou česká dokumentaristika ve srovnání s mezinárodní dokumentaristikou selhala.

Na festivalu se promítaly tři kategorie filmů:

1. České filmy, většinou nepřemýšlivé a nezaostřené, mnohdy s vážnými profesionálními nedostatky. Většinou pocházely z České televize. Pro autora tohoto shrnutí to bylo překvapením: neměl dosud podobnější přehled o nejnovější české dokumentaristické tvorbě z  České televize a domníval se, že v ČT je špatné (a nyní už i lživé) jen zpravodajství. Bylo pro něho velkým zklamáním zjistit, že na velmi nízké úrovni je i dokumentaristika z ČT. Pozoruhodně to dále vysvětluje loňskou rebelii proti Jiřímu Hodačovi: je totiž naprosto nehorázné, že takto špatné filmy mohly být dlouhodobě financovány z peněz českých televizních koncesionářů. Muselo být zjevné, že nový ředitel, znalý mezinárodních poměrů, prostě penězovod neumětelským režisérům zastaví. Proto jistě i na jejich ochranu muselo dojít k rebelii.

2. Na festivalu byla také celá řada mezinárodních filmů relativně průměrné až dobré kvality, natočených však - na rozdíl od mnohých filmů z České televize - při dodržování základních profesionálních požadavků.

3. V poslední kategorii byla naprostá špička - patřilo mezi ní přibližně patnáct filmů, které jsme vybrali do konečného výběru, ale už předtím jsme se sjednotili na těch několia filmech, které pak dostaly ceny. Kvalita všech cenami ohodnocených filmů je nesporná: na tom, že mají dostat cenu, se shodli všichni členové poroty. Intenzivní diskuse se až do poslední chvíle však v porotě vedly o to, jak tuto vlnu vynikající filmařské práce dostat do předem daných škatulek existujících cen.

Práce poroty byla velmi stimulující. Od samého počátku šlo o brainstorming. Seděli jsme v promítací síni od devíti ráno do devíti, jednou až skoro do jedenácti hodin večer. Hovořilo se živě a intenzivně o všech promítaných filmech. Režisér Dušan Trančík si povšiml nějakého pozoruhodného rysu, ten dále rozvinul Martin Štoll, k tomu dodal svou poznámku Jan Čulík, a tak to šlo dál dokola. Členové poroty se v podstatě shodovali v hodnocení většiny filmů, jejich nedostatky a kvality byly totiž naprosto zřejmé, takže nebylo o ničem moc co diskutovat. Uvažovali jsme spíše - často zcela svorně - nad tím, proč proboha má ten či onen film tak do očí bijící nedostatky, anebo čím to je, že dobrý film na nás působí takovou magickou silou. Tu a tam poukázal některý člen poroty na určitý rys právě promítaného filmu, který si ostatní hned tak neuvědomili a nad tím se pak rozvinula diskuse. Kvůli Polce Barboře Kosecké se o promítaných filmech diskutovalo převážně v angličtině.

Volební výsledky v prezidentských volbách v USA

Vzory chování voličů a neúčast ve volbách

---

Noam Chomsky

Ve svém komentáři k volbám v listopadu 2000 (Z magazine, leden 2000) jsem pouze naznačil významné otázky, umožňující prozkoumat podrobněji fungování současné demokracie: vzory voličského chování a neúčast ve volbách. Od té doby se k této problematice objevily užitečné komentáře, zejména cenná analýza od Roy Teixiera (American Prospect, 18. prosince), ze které budu čerpat.

Jak je zvykem, voleb se neúčastnila zhruba polovina oprávněných voličů, v  závislosti na výši příjmu. Zůstává pravdou, že "voličská účast patří mezi nejnižší a třídně nejvíce asymetrické v industrializovaném světě" (Thomas Ferguson a Joel Rogers). Tato charakteristika takzvaného "amerického excepcionalismu" bývá věrohodně přičítána "naprosté absenci socialistické nebo dělnické masové strany jako organizovaného soutěžitele na volebním trhu" (Walter Dean Burnham).

Voliči s vyššími příjmy preferují republikány, ale myšlenka třídního principu ve volbách ještě zdaleka nevysvětluje, proč by měla strana otevřeně podporující velký business sklidit polovinu hlasů. Volební blok, který poskytl Bushovi největší část úspěchu, obsahoval klíčovou podporu: bílé pracující ve střední až nižší příjmové třídě, zejména mužského, ale i ženského pohlaví. Velkým rozdílem přitom podporovali v zásadních politických otázkách Gorea a mezi voliči, které zajímají spíše politické otázky než "kvality", Gore hladce uspěl. Ale genialita politického systému tkví v tom, že politické otázky se v něm stávají irelevantními. Pozornost voliče se má zaměřovat v první řadě na styl, osobnost - zkrátka na cokoliv kromě okruhu témat, která primárně zajímají soustředěná centra soukromé moci, která z velké části financují předvolební kampaň a mají v rukou vládu. Jejich společné zájmy nejsou denním tématem, zcela v souladu dobře přijímanou Fergusonovou teorií "investiční teorie politiky".

Klíčové je, že otázky týkající se hospodářské politiky se v předvolební kampani nesmějí vůbec objevit. Jedná se totiž o otázky, které mají zásadní význam jak pro širokou veřejnost, tak pro soukromou moc a její politické představitele, ale s opačnými znaménky. Svět velkého businessu jednoznačně podporuje - což není překvapivé - "neoliberální reformy", globalizaci v režii velkých společností, smlouvy o právech investorů nazývané "smlouvy volného obchodu" a další prostředky, které vedou ke koncentraci bohatství a moci.

Nikoho také nepřekvapí, že veřejnost má většinou názor opačný. Z toho logicky plyne, že takováto témata nejsou pro předvolební kampaně vhodná.

Z pohledu veřejnosti se stal nejvýznamnějším hospodářským problémem USA počínaje rokem 1998 obchodní deficit, kterému je věnována větší pozornost, než deficitu daňovému nebo rozpočtovému; lidé chápou, že tento problém znamená méně pracovních příležitostí, na příklad, když si americká společnost postaví továrnu za hranicemi USA, ze které bude dovážet výrobky na americký trh. Pro svět velkého businessu je klíčovou prioritou volný pohyb kapitálu: přináší vyšší zisk a poskytuje také mocnou zbraň proti dělnickým organizacím v podobě hrozby přesunem míst - technicky vzato protizákonné, ale vysoce účinné, jak demonstruje Kate Bronfenbrenner ve významné studii doplňující její předcházející výzkum ( "Uneasy Terrain: The Impact of Capital Mobility on Workers, Wages and Union Organizing," Cornell 2000).

Takovéto hrozby přispívají k "narůstající nejistotě mezi dělníky", kterou stoupenci Alana Greena a další přivítali jako významný faktor přispívající k ozdravění ekonomiky limitováním mezd, dávek a inflace, které by byly z hlediska finančních zájmů nevítané. Ale takovéto otázky nesmějí narušovat volební proces: široká veřejnost má volit (když už vůbec) na základě okrajových činitelů.

I toto schéma je povědomé; zmiňoval jsem se například o roce 1984, kdy Reagan vybojoval "drtivé vítězství", ačkoliv voliči byli proti jeho legislativnímu programu poměrem 3:2. Takovéto volení proti zájmu je pochopitelné u lidí, kteří se cítí bezmocní a berou už jako samozřejmost, že zemi řídí "lidé z vysokých kruhů, kteří se o sebe dobře postarají"; je to polovina populace v roce 1984, a o pár let později, když se "neoliberální reformy" pevně uchytily, je to už 80 %.

Přirozeným důsledkem těchto "reforem" je marginalizace většiny obyvatelstva, protože rozhodovací proces se přenáší hlouběji do nepostihnutelných soukromých mocenských systémů, a "virtuální senát" investorů a půjčovatelů může díky finanční liberalizaci vykonávat "právo veta" nad vládními rozhodnutími. Regulace kapitálového toku a směnných kurzů podle systému z Bretton Woods, který vytvořily USA a Británie v polovině čtyřicátých let, uznával systém "zakotveného liberalismu", ve kterém bylo možné vést sociálně demokratickou politiku v rámci liberalizované politiky mezinárodní. Rozpad systému o 30 let později se stal jedním z významných prvků tažení proti obávané "přemíře demokracie" šedesátých let (abychom použili slova zprávy Trojstranné komise z roku 1975 na téma "krize demokracie") a za obnovení mlčenlivé pasivity obyvatelstva a možná i za návrat těch zlatých časů, kdy "Truman dokázal vládnout zemi s pomocí relativně nízkého počtu právníků a bankéřů z Wall Street," jak nostalgicky vzpomínal americký zpravodaj Samuel Huntington.

Jak pravil jeden z jeho velkých tvůrců James Madison, účelem ústavního systému původně bylo "chránit menšinu bohatých před většinou." Politická moc, vysvětloval, musí být v rukou "bohatých mužů národa", mužů, kterým lze věřit, že "zajistí trvalé zájmy země" - práva majetných - a budou tyto zájmy bránit proti "rovnostářským náladám" široké veřejnosti. Pokud by se veřejnosti dovolilo účastnit se bez omezení voleb, varoval Madison své kolegy, zmiňované "rovnostářské nálady" by mohly vést k opatřením zlepšujícím situaci těch, kteří "se dřou a vzdorují těžkostem života a tajně vzdychají po rovnoměrnějším rozložení jeho krás." Pozemková reforma byla prvním nebezpečím, které Madison předpovídal; nyní je význam širší.

V moderním pojetí je široká veřejnost považována za "nevzdělané, ale všetečné ignoranty," kteří by měli být spíše "pozorovateli událostí", než jejich aktéry (Walter Lippmann); jejich úkolem je pouze periodicky vybírat mezi zmiňovanými "odpovědnými muži", kteří mají pracovat hantýrkou Světové banky v "technické izolaci" a "zajišťovat trvalé zájmy." Této doktríně, kterou demokratický politolog Robert Dahlem nazývá "polyarchie", se snižováním vlivu veřejnosti v  rámci "reforem" dostává pevnějšího institucionálního zakotvení.

Demokracie má být budována jako právo výběru mezi komoditami. Vůdcové velkého businessu vysvětlují potřebu vystavovat veřejnost "filosofii marnosti" a  "neexistenci smyslu života", jejímž cílem je "zaměřit lidskou pozornost povrchnějším směrem, kterým leží většina módní spotřeby."

Možná pak lidé přijmou, ba dokonce přivítají, své nesmyslné životy v roli poddaných a zapomenou na komické nápady, že by si mohli spravovat své věci sami. Přenechají svůj osud v rukou odpovědných lidí, kteří se sami označili za  "inteligentní menšinu", kteří se starají o službu a administrativu moci - jejíž těžiště ale samozřejmě leží jinde, což je skrytý, ale klíčový předpoklad. Z tohoto hlediska, které je mezi elitou dost rozšířené, neukazují poslední volby na nedostatky americké demokracie, ale spíše na její triumf.

Dopis České televizi

Kolik stojí vaše pořady?

Je pořád hezká, ta naše písnička česká?

Jan Rataj

Ze skinheadské politické voničky

Dokladem sebevědomé české emancipace z neplnoprávného postavení v habsburské monarchii koncem 19. století byly sokolské pochodové výzvy Lví silou, vzletem sokolím kupředu kráčejme, které gentlemansky zvaly své škůdce v boj. Meziválečné proletářské zpěvy razantně odmítly "sentimentální lhaní měšťácké písně" a deklamovaly: Soudruhu, heslem naším zhyň kapitál, k výzvě leninské čas nastal! V období pomnichovské druhé republiky, kdy rasové pojetí národa a heslo Nic než národ se staly státním programem, texty pro mladé národovecké šiky slibovaly: Až očistíme národa kmen, jen národ náš bude žít! Za protektorátu zněly ve školách a na stadionech nacistické pochody i české rytmické deklamovánky o česko-německém kamarádství, které již nerozeštvou židé a zednáři. Masové písně s budovatelským obsahem a výhružnou či žertovnou dikcí houfovaly českou mládež v období stalinismu: Zbystřeme zrak a své sražme řady, boj dosud neustal, třídní nepřítel plíží se všady, na stráži své stůjme dál!

Násilnický verbalismus

Hudební texty prolíná fundamentální černobílý etický kodex, jímž skinhead ospravedlňuje a mravně zdůvodňuje své antihumánní činy a postoje. Skinheadská hudební vystoupení jsou nejdokonalejší promyšlenou propagandou archaických a antidemokratických hodnot fašistického a nacistického typu mezi mladou generací, včetně cílů vyhlazovací rasové války a nacionální revoluce přímým řezem. Dosah těchto textů překročil rámec hnutí a napomohl mobilizovat i jiná ultrapravicová hnutí. Hodnotovou a motivační orientaci a cíle českého fašismu budu demonstrovat na rozboru textů několika "holohlavých" kapel.

Stejně jako kdysi nacistické, i dnešní skinheadské textové songy se vyznačují agresivním výrazivem proti "společenské špíně" (političtí protivníci, barevní, židé, přistěhovalci, etnické či jinak orientované menšiny) a stále se opakujícími sborovými refrény - údernými hesly, které vyzývají k násilnému činu proti totálně znectěnému nepříteli, většinou k vraždě.

Násilnický verbalismus vychází z psychologického scénáře. Magicky zaklíná posluchače, graduje jejich vášně přestávkami na kolektivní skandování a hajlování. Fanatická nenávist a solidární vůle se přenášejí z jednoho na druhého. Často a lehce, tak jako v minulosti, přerůstají tyto vulkanické verbální projevy ve skupinové násilné útoky - přímé akce. To, co by osamělý jedinec neudělal, v davu učiní. Hudební doprovod sestává povětšině z jednoduché, dynamické rytmické hudby v rychlém tempu a zvýrazňování druhé doby v dvoučtvrtečním taktu. Skinheadské kapely označují tento žánr za styl Oi!, Hard White Rock neboli White Power Music. Uznávají pouze hudbu bílých skladatelů a interpretů, všechno ostatní, bez ohledu na kvalitu, označují s despektem za "opičí rámus".

Nesmíš věřit všemu, co si přečteš v novinách, nemysli si, že když jsi slušnej, nemusíš se bát, nás vůbec nezajímá, kradeš nebo pracuješ, my Tě stejně dostanem, pro nás jsi jen hnusná veš, zabijem, zabijem, zabijem všechny! Tvůj rod nemá cenu - to ti řekne každý z nás, co si myslíš, k čemu bych Tě měl mít rád, slzy - to nás nedojímá, chceme vidět Tvoji krev. Tahle země bude zdravá, Ty jsi na ní černej vřed, zabijem (10x), zabijem všechny! Nebudeš stát při nás. Tvoje barva není bílá, nebudeš tu dál, žena, děti, nezajímá, seber je a táhni pryč, bude válka rasová, už se blíží první zteč! Zabijem (10x), zabijem všechny! Konec písně: dávky ze samopalu.

Zmateně bloudíš ulicemi, nepoznáváš svoji vlast, je celá pošpiněná od podřadnejch ras. Jak to teď vysvětlíš svým dětem a budou se Tě ptát, proč ve stopách otce nešels bránit vlast. Výčitky svědomí potlačí v Tobě strach, probouzí se a chceš bojovat! Koukej, bratře můj, nejsi sám, je nás víc, za národem hrdě stůj, teď přišel čas rozpoutat boj poslední, náš prapor bude znovu vlát!

Nikdy nechtěl národ v rukách cizinců, pak půl století trpěl v celách kolaborantů, věděl proč a za co musí těžce bojovat a my v jeho odkazu musíme pokračovat. Nenáviděl komunismus, proti němu bojoval, byl obětí humanistů - v našich srdcích žije dál! Rudolf Hess, Rudolf Hess - bojovník za bílou jednotu - svoboda pro celou Evropu, odešel opravdový typ árijského národa...

Nic než národ

Horší než ta špína, já budu rád, až tě přikryje hlína, na tvým pohřbu se budeme smát! Oni tě nepustí a budeš rád, že s podmínkou vyvázneš, až někoho od nás potkáš, živ neodejdeš!

Rozšířená je sebestylizace do pózy elity národa, rytířů a ochránců svého utlačovaného lidu:

Vlast i národ nade vše, chceme zavést pevný řád, vyhnat židovský cizáky a azylantskej smrad. Na komunisty, anarchisty platí jenom bič, cikáni tu maj svý jistý a je jich tu čím dál víc. Českej národe zvedni hlavu, nenech se Židem ovládat, nenech si od politiků na hlavu srát. My jsme elita národa, víme co je pro vlast dobré, my se budem bít do roztrhání za lidi bílé, za rasu a národ...

Neofašisté vystupují důsledně proti míšení ras. Pěstují kult bílé rasově čisté dívky. Rovnost ras neexistuje, vše dobré a velké pochází od rasy bílé:

Čisté jsou její myšlenky, bílé děti jejího rodu, hrdě brání svoji rasu, nikdy nepodlehne moru židobolševismu. Za bílá práva bojuje, árijská krev v ní koluje, je krásná jako polární zář, je pyšná na svou bílou tvář. Nenávidí podlidi, kteří chtějí špinit její krev, je jako hvězda jasná, co svítí mezi špínou měst...

Perverzní chtíč mezi stěnami záchodků. Ty miluješ jinak, to už jsem slyšel, oplzlé úsměvy v růžovém světle, krvavá zrůda homosexuál! Jako krysa slídíš ulicí, lákají tě dětské tváře. Ty potřebuješ naše pochopení, ty demonstruješ za svá práva, ty bastarde, jednou se setkáme, nenávist v očích, já jsem tvůj osud, nikdo neuslyší tvé volání, zemřeš tak uboze, jako jsi žil!

Drogy jsou tvé řešení - zemři bez odpuštění. Jsi méně než zvíře, a to je pravda. Zemři, budeme se ti smát...

Hostinskej, rozjasni svou smutnou líc, přišli jsme sudy vypít, tak co chceš víc. Dneska se nebudem ani moc prát, vždyť jsme si přijeli sem zachlastat. To pivo plzeňský je pivo naše, to nám už máma dávala místo kaše. Česká země piva ráj, kamkoli přijdeš, český pivo znaj, český pivo znaj, český pivo znaj! Lidi jsou zblázněný vodkou a džinem, já jako správnej Čech se opiju pivem!

Naše boty se lesknou v paprscích slunce, sobotní ráno je stvořené pro boj. Ledový vánek nese vůni krve, jak vlci větříme svoji kořist, pouliční boj! Skinheads neustoupí, já vím, že můj kamarád mi vždycky kryje záda, skinheads vládnou, jak vlci se vrhají na tupá ovčí stáda. Zdar anarchisto, první kopance a rány pěstí - porce i pro tvý kámoše. Byl to dlouhý den, přichází noc, vítězné písně, přátelská obětí. Pak jdeme do klubů pozvednout sklenice, navždy si zapamatuji tyhlety chvíle! ... Skinhead, skinhead jde se rvát, nebude ke všemu zády stát, chce vyčistit tenhle stát.

Ve všech městech na ulicích zavládne nový řád, vyženeme žiďáky a bolševický smrad, rozdupeme to všechno svinstvo, co se staví proti nám! Nový řád! Nový řád! Nový řád! Nechme samet sametem, s komoušema zametem. Přestavba to nespraví, všichni jsou už zkažení, kdo to tady napraví, správnou cestu napoví? Oi, oi, je jediná cesta, která vede doprava...

Říkáš, že jsi lepší skinhead než já, Ty jsi ale blázen, otáčející se doleva... Pro mě jsi bastard bez práva žít, věř mi, až se potkáme, užiju si bolest, kterou pocítíš...

Kde jsou naše bílá práva, právo na domov a svoji zem, budem stát za bílou rasou, náš boj my vyhrajem!

Sražte hvězdu šesticípou!

Židé jsou prý rovněž projektanty moderních komunistických, socialistických, demokratických ideologií, tzv. zvrhlých náboženství i konceptu občanské společnosti. Židovská lobby manipuluje bílou rasou, která se tak údajně dostává na pokraj své existence. Součástí této spiklenecké vize je i snaha očistit nacistické rasové protoochránce, spočívající v popírání holokaustu:

Probuďte se, válečníci naší český země, sražte hvězdu šesticípou, co chce zářit na nebi. Probuďte se, válečníci bílé Evropy, všude proudy krve nepřátelských Židů... Zhroutila se vláda sionistů, záleží jen na nás, kdo nám bude vládnout. Sražte konečně na kolena ty židovský psy, ty židovský psy, ty židovský psy!

Co to ke mě leze - černý pleti muž - oi! Co to ke mě leze - mám dýku nebo nůž? Nechci ho tu vidět, tak co si mám počít, přelámat mu hnáty nebo ho rovnou zabít? My jsme národ bílejch lidí, nechcem tady anarchii, nebudem tu s nima žít, naše bílý ruce, jak ocel tvrdá pěst a bude v týhle zemi, bude klid! ...Vítej novej den, krásnej bílej den, hnusnej černej kmen lehne popelem! Černá noc je nad zemí, negry do ulic vyhání, jejich kůže je černá jako noc, každý bílý se jich štítí, kdy přijde KKK na pomoc? KKK myšlenka je bílá, KKK svou nenávist skrývá, KKK poráží černé raby, KKK zničí negra navždy! Bílé kápě město už vítá, v naději teď lidem svítá, že jim černoch hlavu neustřelí, parta negrů holku neznásilní, děti radostně si budou hrát! Konečně negři utíkají, už ví, ale ještě nevěří, že útěkem nic nespraví, že tenhle den je jejich poslední!

Pryč s Romy a cizinci

Romská elita vzniklá v devadesátých letech je nepočetná a roztříštěná. Bohužel, ani pro většinu romského obyvatelstva, ani pro majoritní společnost není uznávanou a respektovanou autoritou. Bez zapojení do cílené systémové práce státu zůstává štábem bez vojska a bez širších sympatií. Rasisté mají žně bez práce, líčí Romy jako nežádoucí přistěhovalce:

Obsadili náměstí, kavárny a bary, teď se všichni divíte, komu jste Čechy dali. Nenechám se v noci od Cikána podříznout. Neplatí nájemný, na záchody kašle, kdy už v týhle zemi chcípnou? Kdo je tady nechce, ať jde s námi do kola... Tohle nikdo nevidí, že svou přítomností Cikán naše krásné Čechy haní....nejsou nikde doma, budou ronit slzy, narvat je do plynu a sbohem...

Cizinci jsou vnímáni jako uchvatitelé českého domova, emisaři mezinárodního podsvětí, zrádci svého národa a šiřitelé hodnotových nákaz. Jako by se v nové podobě opakovala rétorika meziválečného českého fašismu proti demokratickým politickým emigrantům, jimž první republika poskytovala útočiště. Novým jevem dnešního globalizovaného světa je narůstající ekonomické přistěhovalectví z východní Evropy a třetího světa.

Každý den víc, přes hranice, už jich tu jsou tisíce... Cizinci, to není národ, cizinci žít tu nemají nárok, cizinci, to je naše země, cizinci, teď vás poženeme, Oi! Hned jak sem příjdou, mají volno od našich daní, musíme na ně makat... Cizinci k odchodu přišla doba, my jsme tady doma! Jakej negromil to tady všechno zkazil tím, že těm zvířatům poskytl azyl... Všichni tyhle azylanti berou slušnejm lidem práci, občanství naše by chtěli, vlastní národ zradili... Ubytovny azylantů hoří, není čas se rozmýšlet, teď musíme rychle jednat, útok!... Konec písně: exploze domu.

Tam, kde voda hučí po lučinách, tam, kde bory šumí po skalinách, tam, kde v sadě skví se jara květ - tam zemský ráj! A to je má rodná země česká - domov můj - Bohemia. Tam, kde laně ze studánky pijí, tam, kde vánek zpívá melodii, tam, kde lípa rozkvétá - tam zemský ráj!

Stíny domů už se dlouží, Pražané šli domů spát, i poslední turisti opouštějí Pražský hrad. Tam, kde ve dne hlídá polda, stojí v noci černá kurva, nemusím Ti chlapče lhát, žiješ tu jak cizák. Praha město veliké, jeho sláva dotýká se hvězd, je to podivné, že se jí ještě říká matka měst. Praha, Praha, Praha, že se jí ještě říká matka měst! Cikánů má nastokrát víc, zdrogovaní anarchisti, skinheadi jsou na obtíž, město, kde kdysi žil Gajda, dnes ovládá židů banda. Měl by si se přestat bát, aby ses mohl synům do očí podívat.

Náš národ v Evropě sklízí jen posměch... Nic než národ! Nic než národ! Nic než národ! ...Chopili se vlády nad zbídačenou zemí, opojení mocí, ctí jsou nedotčení, zapomněli, kdo je národ, komu patří tato zem, zrazují svou zemi před oklamaným národem, tahají k nám Balkánce a jiné teroristy... Ze svých výšek nedotčených pohrdají národem, armáda se předvádí na akcích OSN, policie, ta se sama potýká se zákonem, občané si budou muset sami zákon do svých rukou vzít a bojovat za svou zemi, za právo tady žít! ...Láska k vlasti je dnes zločinem, přesto věřím, že přijde den, kdy svůj prapor rozvinem!

Rozhlédni se kolem sebe - není o co stát, korupce plná policie - prý má zločin potírat. ...Příliš mnoho politiků, příliš mnoho moci na náš malý stát, v nepřehledném zmatku, nebezpečné noci, bují úřednický aparát! O sobě tvrdí, že jsou vláda lidu, přitom jen svoje vlastní zájmy hájí. Chtějí být mocní, chtějí být slavní, pořád dokola omílají minulost, disidenti, topiči, že oni jsou ti praví, to je už pryč - čeká nás budoucnost, ale v ní místo pro ně není. Kdo plivete do tváře národa, za to vás čeká tvrdý trest. Televizní noviny probraly vám hlavu..., krotitelé davů nemají žádnou čest, sami stojí vzadu... Pěst, pěst, pěst... Smrt pro vrahouny a úchylácký svině, ve věznicích se jenom válí a my na ně platíme, zločinecká mafie se justici směje, soudcové jsou nestranní a každý si prdel kreje. Dejte zákon do rukou těch, kdo ho mají mít, ti nenechají český národ v bahně svinstva hnít! ... Posuzuješ svět z oken limuzín, ochránče lidských práv!

Bardi temných instinktů

V Babylon se mění naše města, synagogy vrhají temný stín, po pádu komunismu stejné lži, přišel pravý čas zasáhnout do dějin! ... Někdy jsou dny, kdy bys všeho nechal, myslíš, že nemáš sílu snášet to dál. Jenže pokaždý končí to stejně, ty totiž nejseš z těch, co by se jen tak vzdal... Budem vaše noční můry, problém, co nemá řešení, nikdo nás nezastaví v našem boji a nikdy nezměníme naše myšlení. Každým dnem nenávist roste v nás. Jsme bílá síla, nás nic nezlomí. Jsme jako čas, jdem stále vpřed, plně odhodlaní zvítězit! Zítra proleješ svou krev, za budoucnost našich dětí, za svobodnou zem!

Lze zastavit zhoubné bujení bardů temných instinktů? Je to v silách pouhé (jinak potřebné) výchovy k jinakosti? Mnohé z citovaných postojů jsou nepřiměřenou a zavádějící reakcí na skutečné problémy naší společnosti: dopady globalizace, nedynamické výsledky ekonomické a politické transformace a prohlubující se sociální nerovnováhu, na pochybnou kvalitu české demokracie, přetrvávající absenci právní jistoty a vymahatelnosti práva apod.

Nekonají čeští hlasatelé multikulturality svou necitlivou aplikací této ideji medvědí službu? Je účelné plát jedním dechem, často nekriticky, pro etnická práva a výjimečnost menšin a současně ostentativně až pohrdlivě bagatelizovat tradice, hodnoty a normy české majority? Je české národní povědomí opravdu synonymem šovinismu, xenofobie, antievropanství a dalších hříchů dneška?

Žije ještě česká inteligence, která cítí sounáležitost a odpovědnost za bytí a rozvoj českého národního společenství, schopná jej demokraticky kultivovat? Nevede pošetilá národní nevšímavost většiny demokratické intelektuální elity národ do situace, kdy je ponechán se svými zájmy sám sobě na pospas aktivistickým bardům temného zítřka? Opravdu je tak jisté, že jejich polnice už nikdy úspěšně nezatroubí k nástupu?

(Autor je historik a politolog. Článek vyšel v časopise Listy.)

Oznámení

Feministická skupina 8. března vydala první číslo nového zpravodaje

Zaujatá reportáž z antiglobalizační demonstrace II.

QUEBEC CITY: LIDÉ A POLITIKA

Judy Rebick, Quebec

Tento víkend se tvář kanadské politiky změnila. Stalo se to tady, v Quebec City na masové demonstraci proti globalizaci. Hlavní byly tři věci: Lidový Summit. Konfrontace. A objev, že Není Míru Pro Mírné.

LIDOVÝ SUMMIT

Lidový Summit byla koalice odborů a nevládních organizací z amerických kontinentů. V sobotu uspořádal summit pestrou a barvami hrající demonstraci, které se účastnilo asi 60.000 lidí. Lidé pochodovali bok po boku šestiproudovým bulvárem. Toho odpoledne jim cesta do Nižšího Města trvala asi hodinu. Masu demonstrantů tvořil různorodý mix mnoha kultur. Byly zde i obří figuríny, pouliční divadlo, hodně se bubnovalo a tancovalo. Emma Goldman by byla pyšná.

A zatímco tisíce šly vycházkovým tempem do nižší části města, stovky dalších - většinou mladých - se vrhaly do bitev s policií v okolí nechvalně proslulého perimetru obklopující místo zasedání Summitu Amerik.

Včerejší rozhodnutí pořadatelů Lidového Summitu vést trasu pochodu stranou perimetru vyvolalo mezi demonstranty velký rozpor. Hlavní proud pochodu zahnul vpravo. Ti, kteří se chtěli zapojit do bitek, zatočili vlevo. Většina účastníků následovala čelo pochodu a zahnula doprava, ale mnoho lidí bylo nespokojených, že se nejde na perimetr, a že místo toho skončil na parkovišti několik kilometrů od místa akce.

Pořadatelé pochodu vysvětlovali, že by bylo nebezpečné zavést tak mohutný dav do úzkých uliček starého města. Diskuse o taktice použité tento víkend bezpochyby ještě nějaký čas neutichnou.

KONFRONTACE