Ohlédnutí za olomouckým filmovým festivalem
Kdo dostal ceny a k čemu snad festival byl
Jan Čulík, Praha
Včera v 16 hodin oznámil Martin Štoll, předseda mezinárodní poroty filmového festivalu Academia Film Olomouc, v níž kromě něho zasedali slovenský režisér Dušan Trančík, šéfredaktor Britských listů Jan Čulík, polská filmová kritička a teoretička Barbara Kosecká a polonista z Olomoucké univerzity Václav Burian, jaké ceny byly uděleny. Výmluvným komentářem o kvalitě českého dokumentárního filmu byla skutečnost, že nepočítáme-li cenu za studentský film, český film obdržel jen jedinou cenu: všechny ostatní ceny šly po právu do zahraničí.
Hlavní cenu festivalu dostal vynikající film Údolí, The Valley (Velká Británie 1999, 70 min.), od režiséra Dana Reeda. Film byl natočen v produkci britského kulturního komerčního televizního okruhu Channel Four. Je vynikající výpovědí o etnické a nacionální nesnášenlivosti srbských a albánských obyvatel Kosova, kteří se chovají úplně stejně, zpívají stejné písně a jsou obětí stejných nacionalistických mýtů, které vedou k vraždění. Film zdaleka není jen novinářským zpracováním kosovského tématu. Je hlubokou filozofickou výpovědí o překážkách, které ochromují lidské vnímání a myšlení. Vyznačuje se pozoruhodnou intenzitou a zároveň nesmírným klidem. Podle informací britsko-rakouského režiséra Frederica Bakera, autora filmu Stalin: Rudý bůh, je pozoruhodná soustředěnost a klid dílem vynikající kamery polského kameramana Jacka Petryckého. (Mimochodem, film Údolí - The Valley, ač v České republice dosud zcela neznámý je mezinárodně proslulý. Svědčí o tom i reakce Frederica Bakera, který se mi včera při obědě svěřil, že jakmile se dověděl, že je v soutěži v Olomouci tento film, sdělil svým spolupracovníkům: "Je to jasné: ten film vyhraje hlavní cenu.") - Byli jsme potěšeni, že bylo Britským listům oznámeno z České televize, že se na základě recenze tohoto filmu v BL rozhodla snímek zakoupit a odvysílat.- Buďme neskromní a navrhněme, aby ČT uvažovala o odvysílání i ostatních oceněných filmů (včetně vynikajícího českého studentského filmu o Karlštejnu). Bylo by to velmi užitečným příspěvkem k debatě o tom, kam směřuje česká dokumentaristika, protože v konfrontaci s oceněnými filmy by vyšlo najevo - alespoň podle českých filmů, jimiž byl obeslán olomoucký festival - že asi do dost samolibé slepé uličky.
Cenu za dokumentární pořad jsme udělili společně dvěma filmům, irskému snímku My chlapci, Us boys (Severní Irsko-Velká Británie, 1999-2000, 52 min.) režiséra Lionela Milla. Je to příběh dvou bratrů, žijících na samotě na chudé farmě v Severním Irsku. Film je neobyčejně působivým svědectvím o údělu stárnutí. Skoro nic se v něm neděje, než že sledujeme každodenní život dvou zcela obyčejných starců - bratrů, z nichž jeden posléze se musí podrobit operaci, skončí v domově důchodců a zemře. Bylo by zajímavé podrobně analyzovat, co je podstatou jeho magičnosti, protože porota na něj po celou dobu 52 minut zírala doslova mesmerizována. Je to film svou intenzitou skutečně veliký.
Zároveň tuto cenu obdržel pozoruhodný dokumentární film Stalin - Rudý bůh, Stalin - Red God (Velká Británie - Rakousko, 2000, 56 min.) britsko-rakouského režiséra Frederica Bakera. Film původně vznikl pro rakouskou televizi a když o něj projevila zájem britská BBC, Baker ho pro ni přestříhal. V Olomouci jsme viděli britskou verzi, která pluralitně konfrontovala bez komentáře opačné názory a úhly pohledů. Baker se na tiskové konferenci ve čtvrtek na dotaz Jana Čulíka přiznal, že rakouská verze filmu měla komentář: Rakušani jsou totiž podle něho prý poněkud středoevropsky zvyklí na to, že jim někdo autoritativně vysvětlí, jaká je správná verze událostí: britské televizní publikum, zejména publikum kulturního pořadu Arena, pro nějž byl film Stalin - Rudý bůh z rakouské verze přestříhán, by takový "učitelský" přístup netolerovalo. Film Stalin - Rudý bůh ukazuje, že za Stalinovy hrůzovlády v Rusku byl tento diktátor považován obyvatelstvem téměř za božstvo, s neomezenou mocí nad životem a smrtí obyvatel. Hrůzné výpovědi svědků Stalinova teroru konfrontuje film s živoucím Stalinovým kultem v dnešní Gruzii. Frederic Baker se dostavil do Olomouce spolu se svými dvěma kameramany: hovořilo se také o tom, že film byl natáčen v Gruzii za nesmírně obtížných podmínek - elektrický proud tam jde jen hodinu denně. Přesto odvedli tito filmaři naprosto dokonalou, profesionální práci. Proto jsou poněkud nepřesvědčivé výmluvy a bědování některých českých dokumentaristů, že jejich filmy "nemohou být dokonalé", protože vznikají za "obtížných podmínek". Zajímavý na filmu Stalin - Rudý bůh byl zejména jeho kulturní aspekt. Film stojí na rozhraní kulturní a politické tématiky a právě to mu dává napětí.
Cenu za vědecký, populárněvědecký a vzdělávací pořad dostal film Dobrodružná medicína. Nové směry v očním lékařství (Německo, 2001, 25 min.) režiséra Andrease Neuhause, který velmi přístupnou a poutavou formou, za pomoci nejnovější počítačové technologie vysvětlil některé pozoruhodné nové léčebné techniky.
Cenu za multimediální vzdělávací program obdržel CD ROM Slavní generálové 20. století (Velká Británie, 2000) firmy Marshall Media, kdy českou lokalizaci dělal podnik Jimaz. Je to profesionálně udělaný, velmi informativní CD ROM s pozoruhodně kvalitní grafikou.
Cenu Evalda Schorma za pořad o umění dostal český film Petra Slavíka Zápisky z podzemí (ČR, 2000, 59 min.). Je to velmi dobrý snímek o ruské undergroundové kultuře za komunismu. Film je vyroben pečlivě a zcela profesionálně a obsahuje množství překvapivých informací. Je na něm znát, že na něm autoři pracovali po dobu několika let.
Cenu primátora města Olomouce jsme udělili neobyčejně silnému filmu Den, který zmizel v kabelce (Německo, 2000, 58 minut) režisérky Marion Kunzové. Je to také film o stárnutí: na osudu pacientky domova důchodců, která je tam vykořeněna a chce jít "domů" vypovídá neobyčejně dojemným a intenzivním způsobem o lidském údělu.
"Special mention" - zvláštní ocenění - dostal íránský film Den pro Zinat (Írán, 2000, 56 min.) režiséra Ebrahima Moktariho. Pozoruhodně živým způsobem zaznamenal úsilí jedné energické vesnické zdravotní sestry účastnit se nově zorganizovaných komunálních voleb - navzdory nevůli místních mužů - muslimů, podle nichž se má žena zdržet jakékoliv aktivity.
Cenu Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových dostal studentský absolventský film z FAMU od Karla Žaluda o vesnických podnikatelích na Karlštejně Stav obležení (ČR 2000, 26 min.) Žalud má obrovský, formanovský talent vyhmátnout ve veřejných projevech činitelů a potentátů jejich vrozenou stupiditu, která je zdrojem množství humoru. Bez komentáře, pouze určitým způsobem naslouchání, dokáže odhalovat hlubinné motivy jednání lidí: úsilí karlštejnských občanů působí komicky, ale zároveň tragicky. Žaludův film daleko předčil většinu ostatních českých filmů, jimiž byl obeslán olomoucký festival.
Cenu studentů - o níž hlasovali místní studenti, nikoliv mezinárodní porota - udělili tito studenti rodině Sommerových: Jakubu Sommerovi za jeho studentský film Homo sapiens 2000, o třech podivínech - samorostech. Je to film inteligentní, ale výběrem postav, které si autor zvolil ke studiu, trochu flirtuje s bulvárností, a využívá vůči divákovi manipulace. O cenu se Jakub Sommer dělí se svou matkou Olgou Sommerovou, docentkou z FAMU, která dostala cenu olomouckých studentů za svůj velmi nedokonalý film Zábradlí. Studenti pochválili režisérku, že prý tímto filmem vytvořila záslužně analytické zhodnocení fenoménu Divadla na Zábradlí. Nevíme, zda si při tom studenti vypnuli mozky, anebo bylo motivací pro udělení ceny něco jiného, protože, jak už jsme psali, film Sommerové je slabý, a je jistě vším možným, zejména výpovědí o kamarádšoftech pražských umělců, v žádném případě však není autoritativním inteligentním zhodnocením fenoménu Divadla na Zábradlí, jaké by si svým významem zasloužilo. Je to nemyslivá, povrchní a banální práce, která si cenu nezaslouží. Možná však mají olomoučtí studenti jen nízké požadavky.
Academia Film Olomouc byl letos pozoruhodnou přehlídkou mezinárodní dokumentaristické tvorby a pro českou dokumentaristiku možností porovnat své výsledky v mezinárodním kontextu. Je smutné, že musíme konstatovat, že drtivou většinou česká dokumentaristika ve srovnání s mezinárodní dokumentaristikou selhala.
Na festivalu se promítaly tři kategorie filmů:
1. České filmy, většinou nepřemýšlivé a nezaostřené, mnohdy s vážnými profesionálními nedostatky. Většinou pocházely z České televize. Pro autora tohoto shrnutí to bylo překvapením: neměl dosud podobnější přehled o nejnovější české dokumentaristické tvorbě z České televize a domníval se, že v ČT je špatné (a nyní už i lživé) jen zpravodajství. Bylo pro něho velkým zklamáním zjistit, že na velmi nízké úrovni je i dokumentaristika z ČT. Pozoruhodně to dále vysvětluje loňskou rebelii proti Jiřímu Hodačovi: je totiž naprosto nehorázné, že takto špatné filmy mohly být dlouhodobě financovány z peněz českých televizních koncesionářů. Muselo být zjevné, že nový ředitel, znalý mezinárodních poměrů, prostě penězovod neumětelským režisérům zastaví. Proto jistě i na jejich ochranu muselo dojít k rebelii.
2. Na festivalu byla také celá řada mezinárodních filmů relativně průměrné až dobré kvality, natočených však - na rozdíl od mnohých filmů z České televize - při dodržování základních profesionálních požadavků.
3. V poslední kategorii byla naprostá špička - patřilo mezi ní přibližně patnáct filmů, které jsme vybrali do konečného výběru, ale už předtím jsme se sjednotili na těch několia filmech, které pak dostaly ceny. Kvalita všech cenami ohodnocených filmů je nesporná: na tom, že mají dostat cenu, se shodli všichni členové poroty. Intenzivní diskuse se až do poslední chvíle však v porotě vedly o to, jak tuto vlnu vynikající filmařské práce dostat do předem daných škatulek existujících cen.
Práce poroty byla velmi stimulující. Od samého počátku šlo o brainstorming. Seděli jsme v promítací síni od devíti ráno do devíti, jednou až skoro do jedenácti hodin večer. Hovořilo se živě a intenzivně o všech promítaných filmech. Režisér Dušan Trančík si povšiml nějakého pozoruhodného rysu, ten dále rozvinul Martin Štoll, k tomu dodal svou poznámku Jan Čulík, a tak to šlo dál dokola. Členové poroty se v podstatě shodovali v hodnocení většiny filmů, jejich nedostatky a kvality byly totiž naprosto zřejmé, takže nebylo o ničem moc co diskutovat. Uvažovali jsme spíše - často zcela svorně - nad tím, proč proboha má ten či onen film tak do očí bijící nedostatky, anebo čím to je, že dobrý film na nás působí takovou magickou silou. Tu a tam poukázal některý člen poroty na určitý rys právě promítaného filmu, který si ostatní hned tak neuvědomili a nad tím se pak rozvinula diskuse. Kvůli Polce Barboře Kosecké se o promítaných filmech diskutovalo převážně v angličtině.
