Britské listy

Bylo asi štěstí, že se v druhý den festivalu nálada v promítací síni radikálně proměnila. Přispěl k tomu hned zpočátku film rakousko-britského režiséra Fredericka Bakera "Stalin - Rudý bůh" (Velká Británie - Rakousko, 2000, 56 min.), natočený pro pravidelný kulturní pořad televize BBC "Arena". Vím, že je to nepopulární, doporučovat lidem v ČT studium toho, jak se dělají ve skutečném světě skutečné filmy, ale v tomto případě by se to opravdu vyplatilo - myslím, že by se studiem tohoto i dalších podobných filmů mnoho naučili o filmařské práci.

Film "Stalin - Rudý bůh" - bylo myšlenkově zaostřené dílo, byl to film s dokonale, inteligentně promyšlenou komunikační strukturou. Respektoval známý princip BBC, podle něhož se poskytuje prostor k vyjádření - bez komentáře - všem nejrůznějším názorům: k úsudku dojde divák sám na základě juxtapozice jednotlivých výroků a taky na základě obecného kulturního kontextu.

(Povšiml jsem si, jak někteří členové poroty si nebyli tímto přístupem vlastně příliš jisti: kdosi vyjádřil názor, že třeba tomu filmu rozumíme my Středoevropané jen proto, protože víme, co byl komunismus. Implicitně to vyjádřilo obavu, že třeba lidi na Západě nemusejí bez polopatického komentářového vysvětlení záležitosti rozumět. Byl to názor mylný. Struktura filmu i obecný kulturní kontext, na nějž film spoléhal, vypovídala sice nepřímo, ale tím přesvědčivěji o makabrózní hrůze stalinského režimu.)

Svým způsobem mi tento dokumentární film připomněl český dlouhá léta zakazovaný film ze šedesátých let O slavnosti a hostech. Ten film je studií lidské konformnosti Argumentuje, že si za totalitní útlak mohou lidé svou stádovitou kolaborací a nevědomostí sami. Skoro tak daleko došel i film o Stalinovi, který rozsáhlou, ale pevně strukturovanou mozaikou o sovětském systému za Stalinova života i o jeho osobě přesvědčivě dokázal, že stalinismus byl za života Stalinova svého druhu hrůzným náboženstvím: absolutní vládce, pán nad životem a smrtí všech občanů Sovětského svazu, Josef Vissarionovič Stalin, byl Osud, Bůh - ruský národ ho tak vnímal a mnozí členové gruzínského národa ho tak vnímají dodnes. Film měl kruhovou strukturu - začínal a končil adorací Stalina obyčejnými lidmi v dnešní Gruzii - v kontrastu k tomu pojednával v hlavní své části, uprostřed, a stalinských hrůzách.

Film neměl vůbec komentář: byl rozdělen na etapy členícími, věcnými faktografickými titulky. Zaznamenával sociální fenomén v obrazech a ve výpovědích, často absurdních, ale respektovaných. Dobře to dokumentovalo, že mají tvůrci BBC základní demokratický respekt před názory obyčejného člověka. Jakkoliv se nám mohou zdát absurdní, právě tyto názory totiž vytvářejí svět.

Svět je možná šílený, ale to, že naši spolubližní vyjadřují často pro nás naprosto nepřijatelné názory ("Stalin byl velký hrdina, bude žít navždy") musíme respektovat - nemůžeme tyto lidi vyvraždit. Můžeme jen vyjádřit jiný názor a snažit se informovat o faktech a "zmenšovat vládu nevědomosti". Televize BBC nás vede k úvahám o těchto závažných záležitostech o podstatě plurality, že o těchto skutečnostech pokorně informuje - nic víc a nic míň.

Pak došlo opět při promítání ke kvalitativnímu poklesu, znovu jsme viděli dva filmy z České televize. "Zlatý poklad" (Martin Skyba, ČR, 2000, 28 min.) ničím originálním nezaujal, snad jen tím, že měl - jako většina filmů z ČT s nimi charakteristicky totožné, nepříliš ohrabaným písmem vytvořené úvodní titulky. Znovu se potvrdila interní televizní informace, že chudáci televizní tvůrci prý v ČT jiný typ písma nemají - pokud je režisér natolik rozmyslný, že chce vlastní grafické provedení úvodních titulků, aby odpovídalo žánru filmu, se zlou se prý potáže - jiný typ písma mu prý prostě nedají k dispozici. "Zlatý poklad" byl standardní, nepříliš z průměru se vymykající reportáž, přinášející v trochu zmateném sledu základní historická fakta. I zde byly interviewy realizovány poněkud neuměle, co do prostředí, osvětlení i práce kamery, ale filmy z ČT, které jsme viděli v první den projekce byly horší.

Zklamáním byl film Olgy Sommerové o Divadle Na zábradlí, které bývalo v šedesátých letech v samém ohnisku české kulturní aktivity (mj. tam měly premiéru hlavní hry Václava Havla) ("Zábradlí", ČR 2000, 58 min.) Film mi vlastně pomohl pochopit, jak je možné, že se bez informací, jen na základě přátelských styků tak nehorázným způsobem loni v prosinci sjednotila na podporu televizních vzbouřenců česká "kulturní fronta". Podstatou její struktury je, máme-li věřit Olze Sommerové, totiž zjevně kamarádšoft. Film Olgy Sommerové nebyl ani tak o tom, co pro českou kulturu znamenalo od šedesátých let Divadlo Na zábradlí - to Sommerová v důsledku své režisérské intelektuální ochablosti, nesoustředěnosti a nepořádnosti komunikovat nebyla schopna - ale o tom, s kým se který český herec či dramatik kamarádí a "jak je to pěkné".

Režisérce Sommerové chyběla základní soudnost. Urážkou slavné historii divadla totiž bylo to, že ji režisérka zarámovala současným kýčem, nepříliš kvalitním provedením představení "Kabaret", které se vynikajícím inscenacím ze šedesátých let naprosto nevyrovná. Kromě toho, ten, kdo zná, jak titulní píseň "Kabaretu" zpívá Marlene Dietrichová, těžko dokáže akceptovat v téže roli českou herečku s druhořadým hlasem. Je nevysvětlitelné, že si režisérka filmu o Divadle Na zábradlí nedokázala uvědomit, že zakotvením svého "Zábradlí" nynějším kýčovitým "Kabaretem" páchá křivdu na historii divadla, kterou nedokázala ve jejím plném významu divákovi komunikovat. Chyběla jí soudnost.

V porovnání s tím, jak byly vedeny interviewy v některých jiných dokumentárních filmech z ČT na tomto festivalu, obsahoval film "Zábradlí" alespoň v jednom místě určitou pasáž, kde se zdálo, že Sommerová vede rozhovory inteligentněji a dokáže je zajímavě proti sobě navzájem nastřihávat než jiní tvůrci. Byly to krátké rozhovory s Jiřím Suchým, s Ivanem Vyskočilem, Janem Kačerem a Liborem Peškem a v této etapě filmu bylo osvěžujícím překvapením, že tito lidé nežvanili: jejich výroky měly hlavu a patu, byly stručné, lakonické, a mohly vést k zamyšlení.

Sommerová si dala ambiciózní cíl: vytvořit svědectví o třech epochách v divadle Na zábradlí, kterým vévodily během doby tři divadelní osobnosti: Jan Grossman, Evald Schorm a Petr Lébl. Při plnění tohoto úkolu spektakulárně selhala. Film totiž není inteligentní, racionální analýzou toho, čeho divadlo Na zábradlí za čtyřicet let své existence dokázalo. Nic takového nekomunikuje. Je intelektuálně chabý a s klouzává k přátelskému klábosení "jako u piva" o tom, co se kdy v divadle mezi přáteli přihodilo.

Taková neformální svědectví o přátelských historkách mohla mít ve filmu přirozené místo, ale až v druhé, podružnější řadě, která měla být postavena do kontrastu s tím, co je hlavní: totiž s autoritativní analytickou informací o tom, co divadlo v jednotlivých svých etapách skutečně dokázalo. Ale o inscenovaných hrách jsme se dověděli nesmírně málo a i ukázky z dobových archivních záběrů byly nedostatečné. Kecalo se prostě, jak už to u některých českých "intelektuálů" bývá zvykem, žoviálně kolem, aniž by se kdokoliv pokusil vysvětlit, co fenomén Divadla Na Zábradlí znamenal myšlenkově pro vývoj české kultury.

To, co neuměla Sommerové ve filmu o Divadle Na Zábradlí, totiž vybrat výmluvné a analytické archivní ukázky, které by zdokumentovaly význam kulturního fenoménu, který mapovala, se v určitém smyslu líp podařilo Jaroslavu Bařinkovi ve snímku o někdejším brněnském studiu Krátkého filmu ("Kraťas Brno, ČR, 1999, 28 min.) Vybrané citace z archivních materiálů dnes dávno zaniklého studia byly dobře reprezentativní a značně výmluvné. Bařinka také interviewoval mnohé někdejší pracovníky Krátkého filmu Brno, dnes dojemně působící starce nad hrobem, kterým zcela zjevně jejich někdejší filmová práce chybí - jsou bez ní ztraceni. Provedení Bařinkových rozhovorů však bylo často co do jejich umístění do reálu i z jiných hledisek amatérské.

Jan Čulík konečně na olomouckém festivalu shlédl dlouhý dokument České televize o průběhu antiglobalizačních demonstrací v Praze s bombastickým názvem "Zpráva o stavu světa", který recenzoval v Britských listech hned po jeho uvedení v ČR Tomáš Pecina zde. Pecina ve své recenzi vyhmátl to, co bylo na filmu podstatné, nezabýval se však příliš tím, co na filmu bylo špatné. Právem uvedl, že film zdaleka nebyl analýzou událostí během zasedání MMF a Světové banky v Praze. Ano, analýzou vůbec skutečně nebyl: byl to snímek vytvořený podle principu, jak kočička a pejsek vařili dort.

Celkový dojem byla nepořádnost, myšlenková neujasněnost, manipulace (jeden člen poroty protestoval, že po záběru tvrdé policejní brutality proti jedné demonstrantce byl nastřižen záběr Dalajlámy, hovořícího o míru - zdálo se mu to být nepřípustnou propagandou) a hlavně ješitné velikášství tvůrců filmu - znovu tu šlo o základní absenci ostrého, kritického, racionálně-analytického myšlení, v jehož důsledku je člověk schopen komunikovat ucelené myšlenky. Vadila také absence pokory před divákem.

Všechny důležité momenty, o nichž se zmiňuje Pecina ve své recenzi, ve filmu sice byly, ale celkově byla jeho struktura tak neostrá, repetitivní a chaotická, že byly tyto významné momenty utopeny v podružnostech.

Ano, z nejzávažnějších částí tohoto filmu bylo možno sestřihat velmi dramatickou a společensky závažnou reportáž, která by však nemohla být delší než patnáct dvacet minut. Na víc totiž ve shromážděném materiálu nebylo.

Roztahovat dokument na celých osmdesát minut bylo od jeho tvůrců (Petra Jančárka, Martina Pátka, Viléma Poltikoviče, Radima Špačka a Martina Schulze) velikášstvím, které nezvládli. Podivoval jsem se původně v únoru, proč odvysílání záběrů o tom, jak údajně nezávislý reportér televize Prima vlezle lichotí policejnímu veliteli, nevyvolalo v české veřejnosti žádné reakce. Nemohlo. Tato důležitá sekvence byla ve filmu tak utopena, že si toho většina obyvatelstva nebyla jistě vůbec schopna všimnout.

Stačilo přece sestřihat jen záběry nenapodobitelného Patrika Kaizra, organizujícího "coverage" pro ČT, blíže k sobě, dodat pár výroků Viktora Pioreckého z INPEGU, zejména tu scénu, kdy hovoří před kamerou o zaujatosti českých sdělovacích prostředků a televizní reportérka kameru zastaví a říká: "Takhle mluvit nesmíte!" dát k tomu pak onu epizodu reportér televize Prima - policejní velitel, něco záběrů policejní brutality proti demonstrantům, něco nepřesvědčivých výroků představitelů MMF - onu paní, která si v Nuslích (bylo to v ulici Na Pankráci-pozn. TP) na ulici velmi energicky stěžovala, že ji policisté při zásahu rozbili okna a vodním dělem polili koberec, a marně se razantně dožadovalo policejního velitele, bych asi dal na konec. Patnácti až dvacetiminutový sestřih tohoto "dortu, který vařili pejsek a kočička" by býval mohl vyvolat na české politické scéně skutečnou diskusi, zejména kdyby byl odvysílán v hlavním vysílacím čase. Nestalo se: autoři "Zprávy o stavu světa" byli namísto toho oslněni vlastní velikostí, že jim televize svěřila celých osmdesát minut vysílacího času, a čas promarnili. Škoda. I těmto televizním autorům chyběla soudnost.

Velmi dobré byly dva absolventské studentské filmy z FAMU - pozoruhodně o mnoho převyšovaly většinu filmů z České televize. Film "Homo sapiens 2000" si vzal pod mikroskop tři osoby - samorosty: starce, hrajícího a zpívajícího na housle v pražských ulicích, muže, který se nechával malovat jako akt na pražské výtvarné akademii a mladého pražského transvestitu. Jejich studii pojal přemýšlivě, i když přece jen s určitým rysem trochu módní provokativnosti a mírného bulvárního podtextu (bylo to dáno tím, že všechny tři vybrané postavy byly značně nezvyklé, až šokující). S velkým humorem zpracoval studentský absolventský film "Obležení" situaci v obci Karlštejn - kde, s odpuštěním, společenství místních buranů spadl do klína obrovský "dar": možnost vydělávat na desetitisících turistů, navštěvujících místní hrad. Autor filmu Karel Žalud měl obrovský smysl pro situační humor, vyplývající z dřevěného a neohrabaného způsobu, jímž o svých obrovských podnikatelských možnostech hovořili místní lidé, od starosty, přes majitele koňského povozu, vozícího turisty 2 km na hrad za 150 Kč na osobu za svezení, majitele restaurace a vlastníka místního historického voskového muzea. Parodicky využil film k podkreslení celého karlštejnského rejžování hudby Bedřicha Smetany.

Porotce zaujal jeden ze dvou prezentovaných filmů íránského režiséra Ebrahima Moktariho "Den pro Zinat" (Írán, 1999, 48 min.) Zabýval se šokujícím a drastickým způsobem, formou Cinema Verité, postavením žen v muslimské společnosti. Zdravotní pracovnice Zinat v jedné íránské vesnici využila mírné liberalizace íránského režimu v roce 1999 a rozhodla se kandidovat do nových komunálních voleb ve své obci, ve snaze zlepšit lidem život: vybudovat novou školu, sportovní středisko a další infrastrukturu. Výmluvně a až hrůzně groteskním způsobem se musela potýkat s mužskými předsudky v muslimské íránské společnosti.

Vyvrcholením prvních dvou dnů soutěžního promítání na olomouckém festivalu byl dosud zdaleka nejlepší, skutečně velký, soukromý autorský film britského autora Lionela Milla "My chlapci" (Severní Irsko, 1999 - 2000, 52 minut). Film diváka zaujal hned v prvních minutách a držel ho intenzivně v drápech po celou dobu svého trvání. Vzpomněl jsem si při jeho sledování trochu na Karla Jaromíra Erbena, který také v Kytici vypovídá o podstatě lidského osudu v archetypálních, osamocených situacích naprosté lidské izolace.

Film "My chlapci" je nesmírně citlivou studií života dvou bratrů, starých mužů, kteří žijí v severoirské pustině, společně na primitivní farmě (jeden porotce řekl: To je tak chudé a zoufalé prostředí, vždyť je to skoro něco jako Ukrajina?) v hrabství Antrim v Severním Irsku. Je to studie stárnutí, přátelství blízkých lidí a obecné lidskosti za nesmírně obyčejných, až primitivních životních podmínek. Situace se mění neznatelně a pomalu: je ale zjevné, že čas je nezadržitelný: jeden z obou navzájem si blízkých bratrů farmářů onemocní, musí jít na operaci a už se pak nevrátí z pečovatelského domova: druhý bratr zůstane sám.

Nedokážu říct víc, proč jsme všichni v porotě film sledovali se zatajeným dechem: šlo snad o jemný, neustále postupně zintenzivňovaný kontrast mezi lidstvím, nezadržitelných stárnutím a nesmírné chudoby a prostoty prostředí, v němž se tyto lidské osudy odvíjely? Nenechte si tento film ujít. Z toho, co jsme zatím viděli, si zaslouží hlavní festivalovou cenu.