Britské listy

Vedle údajů, které eviduje každý stát, např. o řidičských průkazech, zbrojních a cestovních pasech a kromě indexů kriminální policie měl komunistický režim i jiné registry. Některé se daly očekávat, evidovali se například emigranti. Státní bezpečnost však kvůli objasňování trestné činnosti shromažďovala i četné další informace: o narkomanech a pašerácích drog, o padělatelích. Ale na rozdíl od demokratických států, kde se sběr údajů mezi tajnými službami a kriminální policií také překrývá, naše StB informace nejen sbírala, ale měla i výkonné pravomoci. Mohla nejen požadovat informace, ale také zatýkat a vyslýchat v rámci trestního řízení. Řešila například větší případy hospodářského rázu - důlní a vlakové havárie, výbuchy atd. Tato praxe, společná všem nedemokratickým režimům, skončila až v roce 1990.

Některé rejstříky se však zcela vymykaly z praxe, přípustné v demokratických zemích, třeba evidence homosexuálů nebo židovského obyvatelstva. Známá je tzv. akce Pavouk, která židům znemožňovala přístup k informacím v Židovském muzeu a zajišťovala i úplné absurdity, například aby se v letadlech ČSA nepodávala košer strava. Odtud pocházel i seznam spisovatelů a umělců židovského původu, zveřejněný začátkem devadesátých let v odporném časopise Politika. Viděl jsem i kartotéky profesí - třeba taxikářů, a všech lékařů v Hradci Králové. StB si tím usnadňovala vyhledávání, protože až do pádu komunistického režimu byla moderní informační technikou vybavena jen velmi skromně.

Každý stát má obvykle dvě civilní tajné služby: zahraniční rozvědku a kontrarozvědku, která působí doma. Obdobné je to ve vojenských službách. Jak to vypadalo u nás?

Přesněji řečeno, demokratické státy naší velikosti civilní rozvědku obvykle nemají. V bývalém režimu však byly rozvědka, kontrarozvědka i vojenská kontrarozvědka začleněny do StB. Pouze Zpravodajská služba Generálního štábu, tedy vojenská rozvědka, podléhala ministru obrany.

Po reorganizaci v roce 1988 byla 1. správa StB rozvědkou, 2. správa kontrarozvědkou, 3. správa vojenskou kontrarozvědkou. Existovala však řada dalších správ StB, zajišťujících servis (šifrování, sledování, ochranu ústavních činitelů, odposlech atd.)

Druhá správa, která je z hlediska poznání minulosti zřejmě nejdůležitější, měla 12 odborů; odbory 9-12 byly zaměřeny na vnitřní nepřátele, např. také na církve a mládež. Hlavní náplní práce 12. odboru byl boj proti ideologické diverzi a emigraci. Touto problematikou jsem se převážně zabýval, když jsem pracoval na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Kontrarozvědka měla na starosti i hospodářskou kriminalitu, mj. v zahraničním obchodě.

Bylo československou zvláštností, že jen velmi málo pracovníků rozvědky předtím nepůsobilo v kontrarozvědce. Často přecházeli z kontrarozvědky do rozvědky - jednak proto, že měli operativní zkušenosti, a také proto, že přes rozvědku se dostávali do zahraničí, což bylo lákavé zejména z finančních důvodů. Klasický případ je Josef Kafka, který mučil Vlastimila Třešňáka. Krátce poté, co Vlasta Třešňák emigroval, byl Kafka přeřazen na rozvědku, kde pracoval až do roku 1990.

Zřejmě nejrozsáhlejší a nejcitlivější součástí evidence jsou svazky, které si StB udržovala o spolupracovnících a zájmových osobách. Jak to fungovalo?

Byl to propracovaný systém, vznikal dlouho a během let se měnil. Připomeňme si: když jsme žádali o občanský průkaz, odevzdávali jsme tři fotografie. Jedna přišla do občanského průkazu, druhá na kartu, která zůstávala na oddělení VB, a třetí byla rezervní, pro Státní bezpečnost. Ta fotografii použila v případě, když se dotyčná osoba stala "objektem" jejího zájmu a zakládal se na ni svazek.

Srdcem systému byl statisticko-evidenční odbor (SEO) se sídlem v Praze; v krajích tuto funkci plnila statisticko-evidenční oddělení. Když se občan dostal do sféry zájmu StB (buď hlášením nějakého spolupracovníka nebo přímým kontaktem) a operativní pracovník rozhodl, že může být důležitý, poslal do centra požadavek na jeho lustraci. Tak se nazýval postup, jímž se zajišťovalo, že StB nebude s dotyčným člověkem pracovat po několika liniích. Na lustračním lístku zaškrtl, ve kterých evidencích ho chce prověřit.

Lístek se předal do evidence zájmových osob (EZO), což je ona známá kartotéka, která měla asi 800 tisíc blokačních kartiček. Zpátky dostal informaci, zda dotyčný je či není blokován, tj. jestli s ním už nepracuje jiná složka StB. Pokud byl "volný", operativní pracovník na něj založil svazek. SEO vzalo svazek do evidence, přidělilo mu číslo a podle návrhu operativce i krycí jméno. Desky s číslem a krycím jménem pak SEO předalo operativci, který začal "ustanovkou" (žargon StB se hemžil rusismy) zjišťovat, o koho se jedná, kde pracuje atd.- „ tedy sbírat operativní informace. Ve chvíli, kdy byl svazek založen, se do evidence zájmových osob vložila blokační karta.

Co se dělo, když operativec zjistil, že zájmová osoba je zablokovaná?

Všechny informace, které ho vedly ke snaze založit svazek, musel předat pracovníkovi, který se dotyčnou osobou zabýval. Stejně se postupovalo v případě, když některý spolupracovník podal hlášení o schůzce několika lidí, jíž byl přítomen. Operativec lustroval všechny účastníky schůzky, a pokud s některým už pracoval někdo jiný, musel mu předat kopii agentova udání. Ten pak získané informace založil do svazku. Jinými slovy, jedno a totéž udání se může vyskytovat v několika svazcích.

Jakou roli hrály v evidenci Státní bezpečnosti počítače?

Evidenční odbor byl vlastně kartotékou, v níž měla záznam každá osoba, blokovaná kvůli nějakému svazku. Kromě osobních se vedly i objektové svazky, třeba na divadlo Semafor. Někteří jeho členové měli svou kartičku a byli blokováni k příslušnému objektovému svazku. Pokud se ukázalo, že některý se hodí k podrobnějšímu rozpracování, založil se mu zvláštní svazek a do něj se jeho materiály vyčlenily.

Po roce 1989 fungovaly na kontrarozvědce dva hlavní počítačové subsystémy: evidence zájmových osob (EZO) a centrální registr svazků (CRS). V EZO se udržovaly informace o jménu, příjmení, datu narození a čísle svazku osoby, na kterou byl veden. V tomto subsystému se nevedla kategorie svazku. V CRS se naopak vedlo číslo svazku, krycí jméno a kategorie osoby. Báze se propojovaly přes číslo svazku. Evidence byla takto oddělena úmyslně, aby se zvýšila bezpečnost dat. Bez přístupu do obou databází se nedalo zjistit, na koho, nebo v jaké kategorii se svazek vede.

V "ruční", tedy knižní verzi registru svazků byly všechny informace pohromadě. StB udržovala až do konce počítačovou i knižní verzi registru jak na centrální, tak na krajské úrovni.

Mohlo v evidenci docházet k neoprávněným manipulacím?

StB si byla dobře vědoma, že žádný systém není stoprocentně zajištěn proti manipulaci s daty. Po procesu s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským se zjistilo, že StB na něj několik měsíců sbírala materiály, aniž o tom nadřízení věděli; následně proto došlo k oddělení výkonné a svazkové agendy. Mimochodem, výzkumy z devadesátých let naznačují, že StB "rozpracovávala" i Klementa Gottwalda a zvažovalo se, jestli hlavním obžalovaným v procesu má být on, nebo Slánský.

Rozdělení agendy mělo státní bezpečnosti znemožnit zneužívání moci; aby si třeba některý estébák nebo složka StB na vyhlédnutou osobu založil spis, rozpracoval ji, zatkl, vyslýchal a zavřel. Od zavedení registru svazků v polovině padesátých let musel ministr vnitra výkonnou a svazkovou agendu rozdělit mezi dva náměstky.

Ruční evidence registru svazků tedy prakticky vylučovala dodatečné vpisování záznamů o lidech, kteří s StB neměli nic společného, a duplicita plus analýza obsahu svazků zase omezovala počet případů, kdy se někdo mohl z evidence vyvléct.

Ano, falzifikace byla velmi obtížná. Kdyby někdo jistého člověka podezíral, soustředil a prohledal svazky lidí v jeho okolí, kteří byli zájmovými osobami StB, doklady o jeho spolupráci by se tam velmi pravděpodobně našly.

Jak byl systém chráněn proti "mrtvým duším", které si operativci vedli jen proto, aby plnili plán a dostali prémie?

Roční plán operativcům skutečně ukládal, kolik musí získat agentů, a byli za to placeni. Pokud chtěli krátkodobě vylepšit svou pozici, mohli si "mrtvou duši" stvořit. Ale hodně tím riskovali - dlouhodobá šance na úspěšné vykazovaní "mrtvých duší" byla malá.

Z hlediska vypovídací hodnoty evidence je však třeba vzít v úvahu také opačný případ - že někdo se StB "upsal" jen proto, aby se dostal z vězení - a pak už s ní nikdy nespolupracoval. Znám takové případy. Zde samotná evidence skutečně málo vypovídá, bez znalosti spisu se nedá posoudit, jestli daný člověk byl faktickým spolupracovníkem StB.

Lze tedy říct, že při důkladné analýze, vezmou-li se v úvahu nejen evidenční údaje, ale obsah svazku dotyčné osoby a lidí z jejího okolí, lze bezpečně určit, jak se v minulém režimu chovala?

Tvrdím, že dlouhodobou spolupráci, která trvala minimálně několik měsíců, nelze v archivu StB utajit, má-li člověk, který po ní pátrá, plošný přístup k materiálům StB.

Proč tedy tolik lidí vyhrává u soudu spor, že StB je vedla jako spolupracovníky neoprávněně?

Důvod je prostý. Lustrační zákon zkoumá pouze evidenci, to znamená, že pro vydání osvědčení rozhoduje, je-li lustrovaný člověk Státní bezpečností evidován. Nařčení lidé se obracejí na soud s tvrzením, že nebyli vědomými spolupracovníky, že StB je evidovala neoprávněně. To jsou ovšem zcela rozdílná tvrzení. Oprávněnost evidence se totiž nedá doložit bez prozkoumání obsahu spisů. Pokud byl svazek skartován nebo soudce rozhodne, že materiály na mikrofiších (na nichž jsou zkopírovány svazky StB), nejsou dostatečně hodnověrné a nezachoval se závazek ke spolupráci (na mikrofiše se nekopíroval, archivoval se jako tzv. materiál trvalé hodnoty v originále), může soud rozhodnout, že nešlo o vědomého spolupracovníka, a logicky z toho dovodí, že byl evidován neoprávněně.

Musí to tak být? Nedala by se činnost agentů a spolupracovníků rekonstruovat? Komplikace spočívá v tom, že při skartacích, nařízených generálem Lorenzem v listopadu a prosinci 1989, bylo zničeno více než 95% živých svazků. Jenže z archivu naproti tomu zmizely svazky jen zcela výjimečně. Protože se podařilo zachránit EZO a CRS, můžeme zjistit, kdy byl dotyčný kontaktován, kdo a za jakým účelem ho zaregistroval. Prozkoumáním pracovní náplně příslušníka StB, který vedl v dané problematice jeho svazek, lze zjistit, na které osoby podával dotyčný spolupracovník informace.

Existovaly totiž roční a čtvrtletní plány; operativci vypracovávali hodnocení, v nichž je uvedeno, jakých výsledků jejich spolupracovníci dosáhli. Ve zprávách jsou označováni krycími jmény a registračními čísly, které není těžké dešifrovat.

Situaci poněkud komplikuje, že v plánech a vyhodnoceních za delší období se neuváděla registrační čísla, umožňující jednoznačnou identifikaci. A krycí jména jednoznačná být nemusela.

Pro názornost uvedu konkrétní příklad: V jednom ročním hodnocení činnosti odboru se píše, že agenta s krycím jménem Bendy se podařilo nasadit do kanálu, který používal vydavatel exilové literatury Daniel Strož k pašování knížek do Československa. Následně byla odhalena a rozprášena celá distribuční síť a někteří lidé byli potrestáni. V tomto případě byl spolupracovník zjištěn jednoduše, protože přezdívka Bendy se v evidenci vyskytovala jen jednou. Ale i když byla některá krycí jména stejná, jen zcela výjimečně bylo možné, aby se shodovala také v místě, čase, dané problematice a napojení na téhož operativce. Takovou analýzou lze v naprosté většině případů neomylně prokázat, zda dotyčný člověk spolupracoval.

Podle vás se tedy archivy zachovaly?

Příslušníci StB se na sklonku režimu, koneckonců i v roce 1990, kdy v archivech pracovala většina příslušníků StB, striktně drželi směrnic. Nikdo se neodvážil vydat rozkaz, který by archiv poškodil, přesto tam došlo k jistým zásahům. Znám jeden konkrétní případ, kdy z archivu zmizel svazek, který tam ještě před pár lety prokazatelně byl. Týkal se manželského páru z Kanady. O těch lidech se předpokládalo, že po revoluci u nás dostanou významnou státní funkci, takže někdo zřejmě svazek vyjmul, aby jej mohl později zneužít.

Rekonstrukce minulosti je zřejmě možná. Ale proč se tedy nedělá?

Myslím, že k tomu paradoxně přispěly "Cibulkovy seznamy". Jména, která vyplula na povrch, v mnoha případech šokovala a málokdo je ochoten připustit, že všichni tito lidé s StB skutečně spolupracovali. Kniha Petra Cibulky, časem doplněná o seznam příslušníků StB, je postkomunistickým unikátem - v žádné jiné zemi nebylo nic podobného zveřejněno.

Německý Gauckův úřad je ale přece vstřícnější než náš.

Gauckův úřad skutečně zpřístupňuje svazky podstatně otevřenějším způsobem, např. vůbec nezkoumá, zda je zájemce německým občanem. Každý může požádat o zkoumání archivu; znám dokonce případ, kdy Gauckův úřad vyzval cizího státního příslušníka, aby si údaje, které o něm shromáždila východoněmecká tajná policie Stasi, přišel vyzvednout. Přitom to nejsou jen materiály z kontrarozvědky (u nás si je mohou vyžádat pouze občané ČR), ale dokonce i z rozvědky.

Je to i případ Listů a Jiřího Pelikána - Gauckův úřad mu vydal materiály ze začátku osmdesátých let, týkající se mezinárodních součinnostních jednání a dohod šéfů rozvědek východního bloku o exilu a emigrantských časopisech. Kdyby kopii tohoto jednání předal Jiřímu Pelikánovi někdo z české strany, vystavil by se trestnímu stíhání pro ohrožení státního tajemství! A platí to dodnes, přestože utajování těchto materiálů nemá v českých zákonech žádnou oporu.

Zajímavé a poučné. Vraťme se však k seznamu Petra Cibulky. Jakou má podle vás vypovídací hodnotu?

Cibulkův seznam je přepisem registru svazků StB, který vznikl ve Federálním shromáždění v rámci Komise 17. listopadu. Pokud vím, není tam nikdo přidán. Jinými slovy, člověk, který je na seznamu, byl v registru svazků takto evidován. Zdůrazňuji, že to nutně neznamená, že s StB skutečně spolupracoval. Nejsem si však jist, zda je seznam úplný, tj. že obsahuje všechna jména, která by v něm měla být.

Nechcete to komentovat?

Ne.

Z vašeho popisu přesvědčivě vyplývá, že analýzou a zkoumáním křížových odkazů můžeme minulost ve většině případů spolehlivě rekonstruovat. Proč se o to Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu nepokusil? Podle vás teď soudy dávají rozhřešení lidem, kteří si to v mnoha případech nezaslouží, ačkoli by mohly rozhodovat na základě faktů. Mlhavost a nedůvěra k minulosti četných lidí, která tak vzniká, je přece horší, než kdybychom archivy StB zničili.

Musíme si uvědomit, že na většinu příslušníků StB se lustrační zákon nevztahoval. Dodnes z nich několik tisíc pracuje v resortu Ministerstva vnitra a policie. Tito lidé měli velmi dobrý důvod, aby se nikdo nepokusil činnost StB rekonstruovat. Je to až tragikomické: spolupracovník, kterého příslušník StB řídil, musel ze svého místa na vnitru odejít, protože byl pozitivně lustrován, jeho řídící orgán tam však mohl bez problémů nastoupit.

To je opravdu k nevíře, ale ÚDV snad na jejich souhlasu nezávisel? Při lepší spolupráci s archivem snad mohl s plošnou rekonstrukcí začít, nebo ne?

ÚDV nikdy neměl plošný přístup do archivů StB, nikdy mu nebyla předána ani evidence zájmových osob, ani registr svazků, ani jiné počítačové evidence. Ptáte se proč? Nejspíš proto, že zpravodajské služby - Bezpečnostní a informační služba (BIS), tedy kontrarozvědka, a Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy rozvědka, se obávaly, že by se ÚDV mohl dostat k příliš citlivým informacím, které souvisejí s činností současných zpravodajských služeb. Ta obava byla oprávněná: jakmile by se archiv otevřel, pak by se skutečně nedala stanovit žádná dělicí čára. Analýzou a porovnáním se lze dobrat až k lidem, kteří působí dodneška. Kontinuita tajných služeb trvá desítky let a bylo by naivní si myslet, že rozvědka a kontrarozvědka už agenturní síť ani částečně nevyužívá.

Dobře, ale nebylo možné zajistit, že by se přesnějším definováním státního tajemství daly ožehavé informace ochránit?

Při plošném přístupu do archivu myslím, že ne. Při omezeném přístupu, který by se týkal jen určitých tématických okruhů, třeba exilu, by se citlivé informace ochránit daly.

Oddělení ÚDV, ve kterém jste pracoval, se ale o rekonstrukci některých kauz pokusilo, a pokud vím, tak úspěšně. Jenže pak vás doslova rozmetali, zabavili vám počítače a znemožnili další práci. Proč?

V jednom dokumentačním oddělení ÚDV jsme se pokoušeli shromažďováním a plnotextovým porovnáváním textů přepsaných do počítače zrekonstruovat obsah některých zničených svazků těch agentů, kteří nás zajímali. Pracovali jsme na tom několik let a postupem času se nám obnova svazků opravdu začala dařit, a to i přes odpor archivních správců. Ačkoliv jsme do archivu nikdy neměli přístup jinak než lustrací nebo vyžádáním konkrétního materiálu, uměli jsme si poradit s případy, kdy skartací v listopadu 1989 zanikl ke svazku "normální" přístup. Když přišlo sdělení, že hledaný záznam v archivu není, dostávali jsme se k požadované informaci analýzou obsahu příbuzných svazků.

Například v případě agenta K.Z., který působil koncem padesátých let v Británii, jsme při lustracích nedostali jeho svazek jen proto, že nebyl veden na jeho jméno. My jsme ho však dokázali identifikovat porovnáním s jinými svazky. Jakmile si pracovníci příslušných archivů tuto možnost uvědomili, silně znervózněli.

Naše práce skončila v červnu 1998, kdy nám tehdejší vedení ÚDV zabavilo počítače, aniž se o tom sepsal předávací protokol. Po několika měsících nám počítače vrátili, ale veškeré údaje z nich byly vymazány.

Vaše skupina si tedy na jistém vzorku prakticky ověřila, že rekonstrukce minulosti je možná.

Ano. Dokonce si myslím, že by to nebylo ani moc složité. Problém je v tom, že lidé na rozhodovacích pozicích dělají všechno možné, aby takovou činnost znemožnili. Ředitel archivní a spisové služby Ministerstva vnitra Jan Frolík kdysi veřejně prohlásil, že než by archivní materiály zpřístupnil, raději je spálí. Názorným příkladem je i skandální praxe, jíž se "naplňuje" zákon o zpřístupnění svazků v pardubickém centru. Podle zákona má Ministerstvo vnitra sdělit jméno a příjmení spolupracovníka, jehož krycí jméno a registrační číslo se objeví ve zpřístupňovaných materiálech. Úřad to sdělí, ale pouze ústně, odmítne dát je písemně! Podobných věcí bychom našli spoustu.

Po zveřejnění Cibulkových seznamů se prý Ministerstvo vnitra obávalo - aspoň tak to ředitel Frolík údajně několikrát zdůvodňoval -, že kdyby databáze EZO a CRS předal ÚDV, dříve či později by se někde objevily. ÚDV to samozřejmě velmi komplikovalo práci. Měl jsem pocit, že náš úřad je nechtěným dítětem, které je všem, především rezortu MV, jen na obtíž.

To, co říkáte, ovšem usvědčuje pravicové vlády z pokrytectví. Zaklínaly se přece, jak velice jim záleží na důkladném vyrovnání s minulostí, ale ve skutečnosti pro to neučinily skoro nic.

Udělalo se velmi málo. Z mého pohledu, tedy pohledu bývalého pracovníka ÚDV, mohl resort Ministerstva vnitra pro dokumentaci minulosti vykonat podstatně víc. Za vlády ČSSD se situace ještě zhoršila. Od nástupu Ireneje Kratochvíla do funkce ředitele ÚDV je dokumentační činnost Úřadu systematicky likvidována. Situaci v jiných resortech, třeba na Ministerstvu spravedlnosti, nemohu posoudit.

Jednoho z bývalých senátorských kandidátů ČSSD (říkejme mu X.Y.), soud nedávno zprostil nařčení, že byl spolupracovníkem StB. Přitom se dochoval jeho svazek. Ministerstvo vnitra ani zdaleka neučinilo všechno, aby spor vyhrálo. Ve svazku lze najít hlášení, která X.Y. podával jako spolupracovník StB. V řadě případů jsou založena na rozhovorech s lidmi, kteří by dnes byli schopni a ochotni u soudu dosvědčit, že určitou informaci tehdy nedávali nikomu jinému, než právě panu X.Y., takže je zřejmé, od koho ji StB měla. Prostě, jeho spolupráci by vnitro mohlo u soudu prokázat nad veškerou pochybnost.

Jedna z afér, která notně otrávila polistopadové ovzduší, byla kauza Bartončík. Máte za to, že i ona by se dala přezkoumat?

Kolem Bartončíka není nic záhadného; pokud vím, byl evidován jako spolupracovník StB. Na jeho případu je však názorně vidět, jaké důsledky přináší neschopnost dobrat se pravdy o minulosti. Pokud by se lustrační zákon opíral o prokázanou spolupráci se Státní bezpečností, nikoli o pouhou evidenci, nečetli bychom báchorky některých, dokonce špičkových agentů v Osočení Zdeny Salivarové. A naše veřejnost by neměla kocovinu z fámy, že "kauza Bartončík" byla pokusem Občanského fóra poškodit před volbami lidovou stranu.

Jsem přesvědčen, že opravdové "vyrovnání s minulostí" nás stále ještě čeká. Nejde přece o pomstu, ta už dávno nehrozí. Archivy StB však nelze zveřejnit plošně, se vším všudy, bez náležité analýzy. Lze je však zpřístupnit osobám, jichž se dokumenty týkají, případně badatelům. Každý, kdo na základě studia spisů zveřejní falešné informace, dotýkající se cti jiných osob, je za to přece trestně odpovědný.

Archiv by se měl postupně zpracovávat a vydávat svědectví o skutečné činnosti řady lidí, kteří se - mnozí jen v jistých etapách svého života - zapletli se Státní bezpečností. Nejde o odsudky: někteří se posléze postavili proti režimu a zaplatili za to, dokonce i vězením. Jen takovou prací se lze zbavit černobílého vidění minulosti a poté se s ní vyrovnat.