Je to krutý trik osudu, ale je to právě v době, kdy přesně stejný pocit mají i plně rozvinuté demokracie. Možná je to duchem doby. Měli bychom si o tom ještě pohovořit podrobněji.
Odpovědi na otázky pana Tomáše Peciny
(dopis není podepsán)
1) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu O.K. - Občan Kraus? Jaká je nákladová struktura tohoto pořadu, konkrétně kolik činí náklady na odměny za moderování pořadu?
Nejprve upozorňujeme, že pořad se již nevysílá a tudíž ani nevyrábí. Průměrný nákladový rozpočet pořadu byl v době jeho uvádění 209.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize. Nákladovou strukturu, včetně výše odměny za moderování, nemůžeme sdělit, neboť se jedná o údaje podléhající obchodnímu tajemství.
2) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Přesčas?
Průměrný nákladový rozpočet pořadu je 35.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize.
3) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Kinobox? Jaká je nákladová struktura tohoto pořadu?
Pořad Kinobox vyrábí externí subjekt na zakázku a údaje o rozpočtu jsou jeho obchodním tajemstvím, proto informaci nemůžeme s ohledem na právní závazky ČT sdělit.
4) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Katovna? Jaká je nákladová struktura tohoto pořadu, konkrétně kolik činí náklady na odměny za moderování pořadu?
Průměrný nákladový rozpočet pořadu je 61.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize. Nákladovou strukturu, včetně výše odměny za moderování, nemůžeme sdělit, neboť se jedná o údaje podléhající obchodnímu tajemství.
5) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Sněží? ? Jaká je nákladová struktura tohoto pořadu, konkrétně kolik činí náklady na odměny za moderování pořadu?
Průměrný nákladový rozpočet pořadu je 90.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize. Nákladovou strukturu, včetně výše odměny za moderování, nemůžeme sdělit, neboť se jedná o údaje podléhající obchodnímu tajemství.
6) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Naostro? Jaká je nákladová struktura tohoto pořadu, konkrétně kolik činí náklady na odměny za moderování pořadu?
Průměrný nákladový rozpočet pořadu je 85.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize. Nákladovou strukturu nemůžeme sdělit, neboť se jedná o údaje podléhající obchodnímu tajemství. Odměna za moderování je součástí mzdy pracovní pozice moderátor, do jehož pracovní náplně moderování pořadu vedle dalších činností náleží.
7) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Paskvil?
Průměrný nákladový rozpočet pořadu je 52.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize. Nákladovou strukturu nemůžeme sdělit, neboť se jedná o údaje podléhající obchodnímu tajemství.
8) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Na hraně? Jaká je nákladová struktura tohoto pořadu, konkrétně kolik činí náklady na odměny za moderování pořadu?
Průměrný nákladový rozpočet pořadu je 120.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize. Nákladovou strukturu, včetně výše odměny za moderování, nemůžeme sdělit, neboť se jedná o údaje podléhající obchodnímu tajemství.
9) Jaký je rozpočet pořadu Klekánice?
Průměrný nákladový rozpočet v prvních měsících tohoto roku byl 82.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize.
10) Jaký je rozpočet jednoho dílu pořadu Fakta? Jaká je nákladová struktura tohoto pořadu?
Průměrný nákladový rozpočet pořadu je 130.000,-Kč (na jedno vydání). Ve vyčíslení průměrných nákladů jsou zahrnuty externí náklady České televize. Nákladovou strukturu nemůžeme sdělit, neboť se jedná o údaje podléhající obchodnímu tajemství ve smyslu ustanovení § 9, odst.1 zákona 106/99 Sb. o svobodném přístupu k informacím.
11) Jaký je rozpočet na výrobu jednoho dílu pořadu Černé ovce?
Pořad Černé ovce již není součástí programového schématu, a to od ledna 2001.
12) Jaká základní, popř.rámcová mzda přísluší zaměstnanci České televize na následujících pozicích?
V souvislosti s Vaší otázkou, jaká je základní, popř.rámcová mzda Vás nejprve musíme upozornit, že v České televizi se užívá pojmu smluvní mzda.
a) Smluvní mzda na pozici generálního ředitele je 99.000,-Kč (údaj poskytnut se svolením dotčené osoby).
b) Smluvní mzdu ředitele pro strategický rozvoj Vám nemůžeme sdělit, protože tato pozice není součástí organizační struktury České televize.
c) Tato pozice je manažerskou funkcí na prvním stupni řízení a osoba vykonávající takovou funkci musí splňovat řadu obecně odborných i specificky televizních předpokladů s tím, že mzdová hladina v ČT je pod úrovní průměru dosahovaného na trhu práce v ČR. Průměrná mzda zaměstnanců vrcholného managementu v ČT je 57 350,-Kč.
d) dtto,
e) dtto,
f) dtto,
g) dtto,
h) dtto,
i) dtto,
Vzhledem k tomu, že ke zveřejnění konkrétních smluvních mezd je třeba souhlasu dotčených osob, dovolujeme si Vám poskytnout průměr dosahovaných smluvních mezd na pozici, ke které míří otázky j) až o).
j) Průměrná smluvní mzda na pozici moderátora Událostí činí 38 000,- Kč.
k) Průměrná smluvní mzda na pozici vedoucího vydání, resp. editora Událostí činí 25 700,- Kč.
l) Průměrná smluvní mzda na pozici moderátora pořadu “21” činí 38 000,- Kč.
m) Průměrná smluvní mzda na pozici vedoucího vydání, resp. editora pořadu “21” činí 25 700,- Kč.
n) Vzhledem k tomu, že smluvní mzda zahraničního zpravodaje je stanovena s ohledem na hodnotu spotřebního koše v zemi působení zpravodaje, informace o průměru na této pozici by neměla dostatečnou vypovídající hodnotu.
o) Průměrná smluvní mzda na pozici redaktora regionálního zpravodajství činí 20.200,- Kč.
Rozhovor Listů s Radkem Schovánkem
Co s archivy StB: Otevřít, nebo spálit?
Radek Schovánek působil v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) a dnes je pracovníkem Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, kde se zabývá především historií StB. A právě o neblahých praktikách čs. tajné policie, o vadách lustračního zákona, o Cibulkově seznamu a o tom, proč u nás stále vázne rekonstrukce minulosti, jsme s ním hovořili v naší redakci.
Začněme přehledem: jaké bezpečnostní informace o občanech se vedly do roku 1989?
Vedle údajů, které eviduje každý stát, např. o řidičských průkazech, zbrojních a cestovních pasech a kromě indexů kriminální policie měl komunistický režim i jiné registry. Některé se daly očekávat, evidovali se například emigranti. Státní bezpečnost však kvůli objasňování trestné činnosti shromažďovala i četné další informace: o narkomanech a pašerácích drog, o padělatelích. Ale na rozdíl od demokratických států, kde se sběr údajů mezi tajnými službami a kriminální policií také překrývá, naše StB informace nejen sbírala, ale měla i výkonné pravomoci. Mohla nejen požadovat informace, ale také zatýkat a vyslýchat v rámci trestního řízení. Řešila například větší případy hospodářského rázu - důlní a vlakové havárie, výbuchy atd. Tato praxe, společná všem nedemokratickým režimům, skončila až v roce 1990.
Některé rejstříky se však zcela vymykaly z praxe, přípustné v demokratických zemích, třeba evidence homosexuálů nebo židovského obyvatelstva. Známá je tzv. akce Pavouk, která židům znemožňovala přístup k informacím v Židovském muzeu a zajišťovala i úplné absurdity, například aby se v letadlech ČSA nepodávala košer strava. Odtud pocházel i seznam spisovatelů a umělců židovského původu, zveřejněný začátkem devadesátých let v odporném časopise Politika. Viděl jsem i kartotéky profesí - třeba taxikářů, a všech lékařů v Hradci Králové. StB si tím usnadňovala vyhledávání, protože až do pádu komunistického režimu byla moderní informační technikou vybavena jen velmi skromně.
Každý stát má obvykle dvě civilní tajné služby: zahraniční rozvědku a kontrarozvědku, která působí doma. Obdobné je to ve vojenských službách. Jak to vypadalo u nás?
Přesněji řečeno, demokratické státy naší velikosti civilní rozvědku obvykle nemají. V bývalém režimu však byly rozvědka, kontrarozvědka i vojenská kontrarozvědka začleněny do StB. Pouze Zpravodajská služba Generálního štábu, tedy vojenská rozvědka, podléhala ministru obrany.
Po reorganizaci v roce 1988 byla 1. správa StB rozvědkou, 2. správa kontrarozvědkou, 3. správa vojenskou kontrarozvědkou. Existovala však řada dalších správ StB, zajišťujících servis (šifrování, sledování, ochranu ústavních činitelů, odposlech atd.)
Druhá správa, která je z hlediska poznání minulosti zřejmě nejdůležitější, měla 12 odborů; odbory 9-12 byly zaměřeny na vnitřní nepřátele, např. také na církve a mládež. Hlavní náplní práce 12. odboru byl boj proti ideologické diverzi a emigraci. Touto problematikou jsem se převážně zabýval, když jsem pracoval na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Kontrarozvědka měla na starosti i hospodářskou kriminalitu, mj. v zahraničním obchodě.
Bylo československou zvláštností, že jen velmi málo pracovníků rozvědky předtím nepůsobilo v kontrarozvědce. Často přecházeli z kontrarozvědky do rozvědky - jednak proto, že měli operativní zkušenosti, a také proto, že přes rozvědku se dostávali do zahraničí, což bylo lákavé zejména z finančních důvodů. Klasický případ je Josef Kafka, který mučil Vlastimila Třešňáka. Krátce poté, co Vlasta Třešňák emigroval, byl Kafka přeřazen na rozvědku, kde pracoval až do roku 1990.
Zřejmě nejrozsáhlejší a nejcitlivější součástí evidence jsou svazky, které si StB udržovala o spolupracovnících a zájmových osobách. Jak to fungovalo?
Byl to propracovaný systém, vznikal dlouho a během let se měnil. Připomeňme si: když jsme žádali o občanský průkaz, odevzdávali jsme tři fotografie. Jedna přišla do občanského průkazu, druhá na kartu, která zůstávala na oddělení VB, a třetí byla rezervní, pro Státní bezpečnost. Ta fotografii použila v případě, když se dotyčná osoba stala "objektem" jejího zájmu a zakládal se na ni svazek.
Srdcem systému byl statisticko-evidenční odbor (SEO) se sídlem v Praze; v krajích tuto funkci plnila statisticko-evidenční oddělení. Když se občan dostal do sféry zájmu StB (buď hlášením nějakého spolupracovníka nebo přímým kontaktem) a operativní pracovník rozhodl, že může být důležitý, poslal do centra požadavek na jeho lustraci. Tak se nazýval postup, jímž se zajišťovalo, že StB nebude s dotyčným člověkem pracovat po několika liniích. Na lustračním lístku zaškrtl, ve kterých evidencích ho chce prověřit.
Lístek se předal do evidence zájmových osob (EZO), což je ona známá kartotéka, která měla asi 800 tisíc blokačních kartiček. Zpátky dostal informaci, zda dotyčný je či není blokován, tj. jestli s ním už nepracuje jiná složka StB. Pokud byl "volný", operativní pracovník na něj založil svazek. SEO vzalo svazek do evidence, přidělilo mu číslo a podle návrhu operativce i krycí jméno. Desky s číslem a krycím jménem pak SEO předalo operativci, který začal "ustanovkou" (žargon StB se hemžil rusismy) zjišťovat, o koho se jedná, kde pracuje atd.- „ tedy sbírat operativní informace. Ve chvíli, kdy byl svazek založen, se do evidence zájmových osob vložila blokační karta.
Co se dělo, když operativec zjistil, že zájmová osoba je zablokovaná?
Všechny informace, které ho vedly ke snaze založit svazek, musel předat pracovníkovi, který se dotyčnou osobou zabýval. Stejně se postupovalo v případě, když některý spolupracovník podal hlášení o schůzce několika lidí, jíž byl přítomen. Operativec lustroval všechny účastníky schůzky, a pokud s některým už pracoval někdo jiný, musel mu předat kopii agentova udání. Ten pak získané informace založil do svazku. Jinými slovy, jedno a totéž udání se může vyskytovat v několika svazcích.
Jakou roli hrály v evidenci Státní bezpečnosti počítače?
Evidenční odbor byl vlastně kartotékou, v níž měla záznam každá osoba, blokovaná kvůli nějakému svazku. Kromě osobních se vedly i objektové svazky, třeba na divadlo Semafor. Někteří jeho členové měli svou kartičku a byli blokováni k příslušnému objektovému svazku. Pokud se ukázalo, že některý se hodí k podrobnějšímu rozpracování, založil se mu zvláštní svazek a do něj se jeho materiály vyčlenily.
Po roce 1989 fungovaly na kontrarozvědce dva hlavní počítačové subsystémy: evidence zájmových osob (EZO) a centrální registr svazků (CRS). V EZO se udržovaly informace o jménu, příjmení, datu narození a čísle svazku osoby, na kterou byl veden. V tomto subsystému se nevedla kategorie svazku. V CRS se naopak vedlo číslo svazku, krycí jméno a kategorie osoby. Báze se propojovaly přes číslo svazku. Evidence byla takto oddělena úmyslně, aby se zvýšila bezpečnost dat. Bez přístupu do obou databází se nedalo zjistit, na koho, nebo v jaké kategorii se svazek vede.
V "ruční", tedy knižní verzi registru svazků byly všechny informace pohromadě. StB udržovala až do konce počítačovou i knižní verzi registru jak na centrální, tak na krajské úrovni.
Mohlo v evidenci docházet k neoprávněným manipulacím?
StB si byla dobře vědoma, že žádný systém není stoprocentně zajištěn proti manipulaci s daty. Po procesu s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským se zjistilo, že StB na něj několik měsíců sbírala materiály, aniž o tom nadřízení věděli; následně proto došlo k oddělení výkonné a svazkové agendy. Mimochodem, výzkumy z devadesátých let naznačují, že StB "rozpracovávala" i Klementa Gottwalda a zvažovalo se, jestli hlavním obžalovaným v procesu má být on, nebo Slánský.
Rozdělení agendy mělo státní bezpečnosti znemožnit zneužívání moci; aby si třeba některý estébák nebo složka StB na vyhlédnutou osobu založil spis, rozpracoval ji, zatkl, vyslýchal a zavřel. Od zavedení registru svazků v polovině padesátých let musel ministr vnitra výkonnou a svazkovou agendu rozdělit mezi dva náměstky.
Ruční evidence registru svazků tedy prakticky vylučovala dodatečné vpisování záznamů o lidech, kteří s StB neměli nic společného, a duplicita plus analýza obsahu svazků zase omezovala počet případů, kdy se někdo mohl z evidence vyvléct.
Ano, falzifikace byla velmi obtížná. Kdyby někdo jistého člověka podezíral, soustředil a prohledal svazky lidí v jeho okolí, kteří byli zájmovými osobami StB, doklady o jeho spolupráci by se tam velmi pravděpodobně našly.
Jak byl systém chráněn proti "mrtvým duším", které si operativci vedli jen proto, aby plnili plán a dostali prémie?
Roční plán operativcům skutečně ukládal, kolik musí získat agentů, a byli za to placeni. Pokud chtěli krátkodobě vylepšit svou pozici, mohli si "mrtvou duši" stvořit. Ale hodně tím riskovali - dlouhodobá šance na úspěšné vykazovaní "mrtvých duší" byla malá.
Z hlediska vypovídací hodnoty evidence je však třeba vzít v úvahu také opačný případ - že někdo se StB "upsal" jen proto, aby se dostal z vězení - a pak už s ní nikdy nespolupracoval. Znám takové případy. Zde samotná evidence skutečně málo vypovídá, bez znalosti spisu se nedá posoudit, jestli daný člověk byl faktickým spolupracovníkem StB.
Lze tedy říct, že při důkladné analýze, vezmou-li se v úvahu nejen evidenční údaje, ale obsah svazku dotyčné osoby a lidí z jejího okolí, lze bezpečně určit, jak se v minulém režimu chovala?
Tvrdím, že dlouhodobou spolupráci, která trvala minimálně několik měsíců, nelze v archivu StB utajit, má-li člověk, který po ní pátrá, plošný přístup k materiálům StB.
Proč tedy tolik lidí vyhrává u soudu spor, že StB je vedla jako spolupracovníky neoprávněně?
Důvod je prostý. Lustrační zákon zkoumá pouze evidenci, to znamená, že pro vydání osvědčení rozhoduje, je-li lustrovaný člověk Státní bezpečností evidován. Nařčení lidé se obracejí na soud s tvrzením, že nebyli vědomými spolupracovníky, že StB je evidovala neoprávněně. To jsou ovšem zcela rozdílná tvrzení. Oprávněnost evidence se totiž nedá doložit bez prozkoumání obsahu spisů. Pokud byl svazek skartován nebo soudce rozhodne, že materiály na mikrofiších (na nichž jsou zkopírovány svazky StB), nejsou dostatečně hodnověrné a nezachoval se závazek ke spolupráci (na mikrofiše se nekopíroval, archivoval se jako tzv. materiál trvalé hodnoty v originále), může soud rozhodnout, že nešlo o vědomého spolupracovníka, a logicky z toho dovodí, že byl evidován neoprávněně.
Musí to tak být? Nedala by se činnost agentů a spolupracovníků rekonstruovat?
Komplikace spočívá v tom, že při skartacích, nařízených generálem Lorenzem v listopadu a prosinci 1989, bylo zničeno více než 95% živých svazků. Jenže z archivu naproti tomu zmizely svazky jen zcela výjimečně. Protože se podařilo zachránit EZO a CRS, můžeme zjistit, kdy byl dotyčný kontaktován, kdo a za jakým účelem ho zaregistroval. Prozkoumáním pracovní náplně příslušníka StB, který vedl v dané problematice jeho svazek, lze zjistit, na které osoby podával dotyčný spolupracovník informace.
Existovaly totiž roční a čtvrtletní plány; operativci vypracovávali hodnocení, v nichž je uvedeno, jakých výsledků jejich spolupracovníci dosáhli. Ve zprávách jsou označováni krycími jmény a registračními čísly, které není těžké dešifrovat.
Situaci poněkud komplikuje, že v plánech a vyhodnoceních za delší období se neuváděla registrační čísla, umožňující jednoznačnou identifikaci. A krycí jména jednoznačná být nemusela.
Pro názornost uvedu konkrétní příklad: V jednom ročním hodnocení činnosti odboru se píše, že agenta s krycím jménem Bendy se podařilo nasadit do kanálu, který používal vydavatel exilové literatury Daniel Strož k pašování knížek do Československa. Následně byla odhalena a rozprášena celá distribuční síť a někteří lidé byli potrestáni. V tomto případě byl spolupracovník zjištěn jednoduše, protože přezdívka Bendy se v evidenci vyskytovala jen jednou. Ale i když byla některá krycí jména stejná, jen zcela výjimečně bylo možné, aby se shodovala také v místě, čase, dané problematice a napojení na téhož operativce. Takovou analýzou lze v naprosté většině případů neomylně prokázat, zda dotyčný člověk spolupracoval.
Podle vás se tedy archivy zachovaly?
Příslušníci StB se na sklonku režimu, koneckonců i v roce 1990, kdy v archivech pracovala většina příslušníků StB, striktně drželi směrnic. Nikdo se neodvážil vydat rozkaz, který by archiv poškodil, přesto tam došlo k jistým zásahům. Znám jeden konkrétní případ, kdy z archivu zmizel svazek, který tam ještě před pár lety prokazatelně byl. Týkal se manželského páru z Kanady. O těch lidech se předpokládalo, že po revoluci u nás dostanou významnou státní funkci, takže někdo zřejmě svazek vyjmul, aby jej mohl později zneužít.
Rekonstrukce minulosti je zřejmě možná. Ale proč se tedy nedělá?
Myslím, že k tomu paradoxně přispěly "Cibulkovy seznamy". Jména, která vyplula na povrch, v mnoha případech šokovala a málokdo je ochoten připustit, že všichni tito lidé s StB skutečně spolupracovali. Kniha Petra Cibulky, časem doplněná o seznam příslušníků StB, je postkomunistickým unikátem - v žádné jiné zemi nebylo nic podobného zveřejněno.
Německý Gauckův úřad je ale přece vstřícnější než náš.
Gauckův úřad skutečně zpřístupňuje svazky podstatně otevřenějším způsobem, např. vůbec nezkoumá, zda je zájemce německým občanem. Každý může požádat o zkoumání archivu; znám dokonce případ, kdy Gauckův úřad vyzval cizího státního příslušníka, aby si údaje, které o něm shromáždila východoněmecká tajná policie Stasi, přišel vyzvednout. Přitom to nejsou jen materiály z kontrarozvědky (u nás si je mohou vyžádat pouze občané ČR), ale dokonce i z rozvědky.
Je to i případ Listů a Jiřího Pelikána - Gauckův úřad mu vydal materiály ze začátku osmdesátých let, týkající se mezinárodních součinnostních jednání a dohod šéfů rozvědek východního bloku o exilu a emigrantských časopisech. Kdyby kopii tohoto jednání předal Jiřímu Pelikánovi někdo z české strany, vystavil by se trestnímu stíhání pro ohrožení státního tajemství! A platí to dodnes, přestože utajování těchto materiálů nemá v českých zákonech žádnou oporu.
Zajímavé a poučné. Vraťme se však k seznamu Petra Cibulky. Jakou má podle vás vypovídací hodnotu?
Cibulkův seznam je přepisem registru svazků StB, který vznikl ve Federálním shromáždění v rámci Komise 17. listopadu. Pokud vím, není tam nikdo přidán. Jinými slovy, člověk, který je na seznamu, byl v registru svazků takto evidován. Zdůrazňuji, že to nutně neznamená, že s StB skutečně spolupracoval. Nejsem si však jist, zda je seznam úplný, tj. že obsahuje všechna jména, která by v něm měla být.
Nechcete to komentovat?
Ne.
Z vašeho popisu přesvědčivě vyplývá, že analýzou a zkoumáním křížových odkazů můžeme minulost ve většině případů spolehlivě rekonstruovat. Proč se o to Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu nepokusil? Podle vás teď soudy dávají rozhřešení lidem, kteří si to v mnoha případech nezaslouží, ačkoli by mohly rozhodovat na základě faktů. Mlhavost a nedůvěra k minulosti četných lidí, která tak vzniká, je přece horší, než kdybychom archivy StB zničili.
Musíme si uvědomit, že na většinu příslušníků StB se lustrační zákon nevztahoval. Dodnes z nich několik tisíc pracuje v resortu Ministerstva vnitra a policie. Tito lidé měli velmi dobrý důvod, aby se nikdo nepokusil činnost StB rekonstruovat. Je to až tragikomické: spolupracovník, kterého příslušník StB řídil, musel ze svého místa na vnitru odejít, protože byl pozitivně lustrován, jeho řídící orgán tam však mohl bez problémů nastoupit.
To je opravdu k nevíře, ale ÚDV snad na jejich souhlasu nezávisel? Při lepší spolupráci s archivem snad mohl s plošnou rekonstrukcí začít, nebo ne?
ÚDV nikdy neměl plošný přístup do archivů StB, nikdy mu nebyla předána ani evidence zájmových osob, ani registr svazků, ani jiné počítačové evidence. Ptáte se proč? Nejspíš proto, že zpravodajské služby - Bezpečnostní a informační služba (BIS), tedy kontrarozvědka, a Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy rozvědka, se obávaly, že by se ÚDV mohl dostat k příliš citlivým informacím, které souvisejí s činností současných zpravodajských služeb. Ta obava byla oprávněná: jakmile by se archiv otevřel, pak by se skutečně nedala stanovit žádná dělicí čára. Analýzou a porovnáním se lze dobrat až k lidem, kteří působí dodneška. Kontinuita tajných služeb trvá desítky let a bylo by naivní si myslet, že rozvědka a kontrarozvědka už agenturní síť ani částečně nevyužívá.
Dobře, ale nebylo možné zajistit, že by se přesnějším definováním státního tajemství daly ožehavé informace ochránit?
Při plošném přístupu do archivu myslím, že ne. Při omezeném přístupu, který by se týkal jen určitých tématických okruhů, třeba exilu, by se citlivé informace ochránit daly.
Oddělení ÚDV, ve kterém jste pracoval, se ale o rekonstrukci některých kauz pokusilo, a pokud vím, tak úspěšně. Jenže pak vás doslova rozmetali, zabavili vám počítače a znemožnili další práci. Proč?
V jednom dokumentačním oddělení ÚDV jsme se pokoušeli shromažďováním a plnotextovým porovnáváním textů přepsaných do počítače zrekonstruovat obsah některých zničených svazků těch agentů, kteří nás zajímali. Pracovali jsme na tom několik let a postupem času se nám obnova svazků opravdu začala dařit, a to i přes odpor archivních správců. Ačkoliv jsme do archivu nikdy neměli přístup jinak než lustrací nebo vyžádáním konkrétního materiálu, uměli jsme si poradit s případy, kdy skartací v listopadu 1989 zanikl ke svazku "normální" přístup. Když přišlo sdělení, že hledaný záznam v archivu není, dostávali jsme se k požadované informaci analýzou obsahu příbuzných svazků.
Například v případě agenta K.Z., který působil koncem padesátých let v Británii, jsme při lustracích nedostali jeho svazek jen proto, že nebyl veden na jeho jméno. My jsme ho však dokázali identifikovat porovnáním s jinými svazky. Jakmile si pracovníci příslušných archivů tuto možnost uvědomili, silně znervózněli.
Naše práce skončila v červnu 1998, kdy nám tehdejší vedení ÚDV zabavilo počítače, aniž se o tom sepsal předávací protokol. Po několika měsících nám počítače vrátili, ale veškeré údaje z nich byly vymazány.
Vaše skupina si tedy na jistém vzorku prakticky ověřila, že rekonstrukce minulosti je možná.
Ano. Dokonce si myslím, že by to nebylo ani moc složité. Problém je v tom, že lidé na rozhodovacích pozicích dělají všechno možné, aby takovou činnost znemožnili. Ředitel archivní a spisové služby Ministerstva vnitra Jan Frolík kdysi veřejně prohlásil, že než by archivní materiály zpřístupnil, raději je spálí. Názorným příkladem je i skandální praxe, jíž se "naplňuje" zákon o zpřístupnění svazků v pardubickém centru. Podle zákona má Ministerstvo vnitra sdělit jméno a příjmení spolupracovníka, jehož krycí jméno a registrační číslo se objeví ve zpřístupňovaných materiálech. Úřad to sdělí, ale pouze ústně, odmítne dát je písemně! Podobných věcí bychom našli spoustu.
Po zveřejnění Cibulkových seznamů se prý Ministerstvo vnitra obávalo - aspoň tak to ředitel Frolík údajně několikrát zdůvodňoval -, že kdyby databáze EZO a CRS předal ÚDV, dříve či později by se někde objevily. ÚDV to samozřejmě velmi komplikovalo práci. Měl jsem pocit, že náš úřad je nechtěným dítětem, které je všem, především rezortu MV, jen na obtíž.
To, co říkáte, ovšem usvědčuje pravicové vlády z pokrytectví. Zaklínaly se přece, jak velice jim záleží na důkladném vyrovnání s minulostí, ale ve skutečnosti pro to neučinily skoro nic.
Udělalo se velmi málo. Z mého pohledu, tedy pohledu bývalého pracovníka ÚDV, mohl resort Ministerstva vnitra pro dokumentaci minulosti vykonat podstatně víc. Za vlády ČSSD se situace ještě zhoršila. Od nástupu Ireneje Kratochvíla do funkce ředitele ÚDV je dokumentační činnost Úřadu systematicky likvidována. Situaci v jiných resortech, třeba na Ministerstvu spravedlnosti, nemohu posoudit.
Jednoho z bývalých senátorských kandidátů ČSSD (říkejme mu X.Y.), soud nedávno zprostil nařčení, že byl spolupracovníkem StB. Přitom se dochoval jeho svazek. Ministerstvo vnitra ani zdaleka neučinilo všechno, aby spor vyhrálo. Ve svazku lze najít hlášení, která X.Y. podával jako spolupracovník StB. V řadě případů jsou založena na rozhovorech s lidmi, kteří by dnes byli schopni a ochotni u soudu dosvědčit, že určitou informaci tehdy nedávali nikomu jinému, než právě panu X.Y., takže je zřejmé, od koho ji StB měla. Prostě, jeho spolupráci by vnitro mohlo u soudu prokázat nad veškerou pochybnost.
Jedna z afér, která notně otrávila polistopadové ovzduší, byla kauza Bartončík. Máte za to, že i ona by se dala přezkoumat?
Kolem Bartončíka není nic záhadného; pokud vím, byl evidován jako spolupracovník StB. Na jeho případu je však názorně vidět, jaké důsledky přináší neschopnost dobrat se pravdy o minulosti. Pokud by se lustrační zákon opíral o prokázanou spolupráci se Státní bezpečností, nikoli o pouhou evidenci, nečetli bychom báchorky některých, dokonce špičkových agentů v Osočení Zdeny Salivarové. A naše veřejnost by neměla kocovinu z fámy, že "kauza Bartončík" byla pokusem Občanského fóra poškodit před volbami lidovou stranu.
Jsem přesvědčen, že opravdové "vyrovnání s minulostí" nás stále ještě čeká. Nejde přece o pomstu, ta už dávno nehrozí. Archivy StB však nelze zveřejnit plošně, se vším všudy, bez náležité analýzy. Lze je však zpřístupnit osobám, jichž se dokumenty týkají, případně badatelům. Každý, kdo na základě studia spisů zveřejní falešné informace, dotýkající se cti jiných osob, je za to přece trestně odpovědný.
Archiv by se měl postupně zpracovávat a vydávat svědectví o skutečné činnosti řady lidí, kteří se - mnozí jen v jistých etapách svého života - zapletli se Státní bezpečností. Nejde o odsudky: někteří se posléze postavili proti režimu a zaplatili za to, dokonce i vězením. Jen takovou prací se lze zbavit černobílého vidění minulosti a poté se s ní vyrovnat.
Z druhého dne promítání na Academia Film Olomouc
Viděli jsme dobré filmy - filmy z ČT to ale nebyly
Bylo asi štěstí, že se v druhý den festivalu nálada v promítací síni radikálně proměnila. Přispěl k tomu hned zpočátku film rakousko-britského režiséra Fredericka Bakera "Stalin - Rudý bůh" (Velká Británie - Rakousko, 2000, 56 min.), natočený pro pravidelný kulturní pořad televize BBC "Arena". Vím, že je to nepopulární, doporučovat lidem v ČT studium toho, jak se dělají ve skutečném světě skutečné filmy, ale v tomto případě by se to opravdu vyplatilo - myslím, že by se studiem tohoto i dalších podobných filmů mnoho naučili o filmařské práci.
Film "Stalin - Rudý bůh" - bylo myšlenkově zaostřené dílo, byl to film s dokonale, inteligentně promyšlenou komunikační strukturou. Respektoval známý princip BBC, podle něhož se poskytuje prostor k vyjádření - bez komentáře - všem nejrůznějším názorům: k úsudku dojde divák sám na základě juxtapozice jednotlivých výroků a taky na základě obecného kulturního kontextu.
(Povšiml jsem si, jak někteří členové poroty si nebyli tímto přístupem vlastně příliš jisti: kdosi vyjádřil názor, že třeba tomu filmu rozumíme my Středoevropané jen proto, protože víme, co byl komunismus. Implicitně to vyjádřilo obavu, že třeba lidi na Západě nemusejí bez polopatického komentářového vysvětlení záležitosti rozumět. Byl to názor mylný. Struktura filmu i obecný kulturní kontext, na nějž film spoléhal, vypovídala sice nepřímo, ale tím přesvědčivěji o makabrózní hrůze stalinského režimu.)
Svým způsobem mi tento dokumentární film připomněl český dlouhá léta zakazovaný film ze šedesátých let O slavnosti a hostech. Ten film je studií lidské konformnosti Argumentuje, že si za totalitní útlak mohou lidé svou stádovitou kolaborací a nevědomostí sami. Skoro tak daleko došel i film o Stalinovi, který rozsáhlou, ale pevně strukturovanou mozaikou o sovětském systému za Stalinova života i o jeho osobě přesvědčivě dokázal, že stalinismus byl za života Stalinova svého druhu hrůzným náboženstvím: absolutní vládce, pán nad životem a smrtí všech občanů Sovětského svazu, Josef Vissarionovič Stalin, byl Osud, Bůh - ruský národ ho tak vnímal a mnozí členové gruzínského národa ho tak vnímají dodnes. Film měl kruhovou strukturu - začínal a končil adorací Stalina obyčejnými lidmi v dnešní Gruzii - v kontrastu k tomu pojednával v hlavní své části, uprostřed, a stalinských hrůzách.
Film neměl vůbec komentář: byl rozdělen na etapy členícími, věcnými faktografickými titulky. Zaznamenával sociální fenomén v obrazech a ve výpovědích, často absurdních, ale respektovaných. Dobře to dokumentovalo, že mají tvůrci BBC základní demokratický respekt před názory obyčejného člověka. Jakkoliv se nám mohou zdát absurdní, právě tyto názory totiž vytvářejí svět.
Svět je možná šílený, ale to, že naši spolubližní vyjadřují často pro nás naprosto nepřijatelné názory ("Stalin byl velký hrdina, bude žít navždy") musíme respektovat - nemůžeme tyto lidi vyvraždit. Můžeme jen vyjádřit jiný názor a snažit se informovat o faktech a "zmenšovat vládu nevědomosti". Televize BBC nás vede k úvahám o těchto závažných záležitostech o podstatě plurality, že o těchto skutečnostech pokorně informuje - nic víc a nic míň.
Pak došlo opět při promítání ke kvalitativnímu poklesu, znovu jsme viděli dva filmy z České televize. "Zlatý poklad" (Martin Skyba, ČR, 2000, 28 min.) ničím originálním nezaujal, snad jen tím, že měl - jako většina filmů z ČT s nimi charakteristicky totožné, nepříliš ohrabaným písmem vytvořené úvodní titulky. Znovu se potvrdila interní televizní informace, že chudáci televizní tvůrci prý v ČT jiný typ písma nemají - pokud je režisér natolik rozmyslný, že chce vlastní grafické provedení úvodních titulků, aby odpovídalo žánru filmu, se zlou se prý potáže - jiný typ písma mu prý prostě nedají k dispozici. "Zlatý poklad" byl standardní, nepříliš z průměru se vymykající reportáž, přinášející v trochu zmateném sledu základní historická fakta. I zde byly interviewy realizovány poněkud neuměle, co do prostředí, osvětlení i práce kamery, ale filmy z ČT, které jsme viděli v první den projekce byly horší.
Zklamáním byl film Olgy Sommerové o Divadle Na zábradlí, které bývalo v šedesátých letech v samém ohnisku české kulturní aktivity (mj. tam měly premiéru hlavní hry Václava Havla) ("Zábradlí", ČR 2000, 58 min.) Film mi vlastně pomohl pochopit, jak je možné, že se bez informací, jen na základě přátelských styků tak nehorázným způsobem loni v prosinci sjednotila na podporu televizních vzbouřenců česká "kulturní fronta". Podstatou její struktury je, máme-li věřit Olze Sommerové, totiž zjevně kamarádšoft. Film Olgy Sommerové nebyl ani tak o tom, co pro českou kulturu znamenalo od šedesátých let Divadlo Na zábradlí - to Sommerová v důsledku své režisérské intelektuální ochablosti, nesoustředěnosti a nepořádnosti komunikovat nebyla schopna - ale o tom, s kým se který český herec či dramatik kamarádí a "jak je to pěkné".
Režisérce Sommerové chyběla základní soudnost. Urážkou slavné historii divadla totiž bylo to, že ji režisérka zarámovala současným kýčem, nepříliš kvalitním provedením představení "Kabaret", které se vynikajícím inscenacím ze šedesátých let naprosto nevyrovná. Kromě toho, ten, kdo zná, jak titulní píseň "Kabaretu" zpívá Marlene Dietrichová, těžko dokáže akceptovat v téže roli českou herečku s druhořadým hlasem. Je nevysvětlitelné, že si režisérka filmu o Divadle Na zábradlí nedokázala uvědomit, že zakotvením svého "Zábradlí" nynějším kýčovitým "Kabaretem" páchá křivdu na historii divadla, kterou nedokázala ve jejím plném významu divákovi komunikovat. Chyběla jí soudnost.
V porovnání s tím, jak byly vedeny interviewy v některých jiných dokumentárních filmech z ČT na tomto festivalu, obsahoval film "Zábradlí" alespoň v jednom místě určitou pasáž, kde se zdálo, že Sommerová vede rozhovory inteligentněji a dokáže je zajímavě proti sobě navzájem nastřihávat než jiní tvůrci. Byly to krátké rozhovory s Jiřím Suchým, s Ivanem Vyskočilem, Janem Kačerem a Liborem Peškem a v této etapě filmu bylo osvěžujícím překvapením, že tito lidé nežvanili: jejich výroky měly hlavu a patu, byly stručné, lakonické, a mohly vést k zamyšlení.
Sommerová si dala ambiciózní cíl: vytvořit svědectví o třech epochách v divadle Na zábradlí, kterým vévodily během doby tři divadelní osobnosti: Jan Grossman, Evald Schorm a Petr Lébl. Při plnění tohoto úkolu spektakulárně selhala. Film totiž není inteligentní, racionální analýzou toho, čeho divadlo Na zábradlí za čtyřicet let své existence dokázalo. Nic takového nekomunikuje. Je intelektuálně chabý a s klouzává k přátelskému klábosení "jako u piva" o tom, co se kdy v divadle mezi přáteli přihodilo.
Taková neformální svědectví o přátelských historkách mohla mít ve filmu přirozené místo, ale až v druhé, podružnější řadě, která měla být postavena do kontrastu s tím, co je hlavní: totiž s autoritativní analytickou informací o tom, co divadlo v jednotlivých svých etapách skutečně dokázalo. Ale o inscenovaných hrách jsme se dověděli nesmírně málo a i ukázky z dobových archivních záběrů byly nedostatečné. Kecalo se prostě, jak už to u některých českých "intelektuálů" bývá zvykem, žoviálně kolem, aniž by se kdokoliv pokusil vysvětlit, co fenomén Divadla Na Zábradlí znamenal myšlenkově pro vývoj české kultury.
To, co neuměla Sommerové ve filmu o Divadle Na Zábradlí, totiž vybrat výmluvné a analytické archivní ukázky, které by zdokumentovaly význam kulturního fenoménu, který mapovala, se v určitém smyslu líp podařilo Jaroslavu Bařinkovi ve snímku o někdejším brněnském studiu Krátkého filmu ("Kraťas Brno, ČR, 1999, 28 min.) Vybrané citace z archivních materiálů dnes dávno zaniklého studia byly dobře reprezentativní a značně výmluvné. Bařinka také interviewoval mnohé někdejší pracovníky Krátkého filmu Brno, dnes dojemně působící starce nad hrobem, kterým zcela zjevně jejich někdejší filmová práce chybí - jsou bez ní ztraceni. Provedení Bařinkových rozhovorů však bylo často co do jejich umístění do reálu i z jiných hledisek amatérské.
Jan Čulík konečně na olomouckém festivalu shlédl dlouhý dokument České televize o průběhu antiglobalizačních demonstrací v Praze s bombastickým názvem "Zpráva o stavu světa", který recenzoval v Britských listech hned po jeho uvedení v ČR Tomáš Pecina zde. Pecina ve své recenzi vyhmátl to, co bylo na filmu podstatné, nezabýval se však příliš tím, co na filmu bylo špatné. Právem uvedl, že film zdaleka nebyl analýzou událostí během zasedání MMF a Světové banky v Praze. Ano, analýzou vůbec skutečně nebyl: byl to snímek vytvořený podle principu, jak kočička a pejsek vařili dort.
Celkový dojem byla nepořádnost, myšlenková neujasněnost, manipulace (jeden člen poroty protestoval, že po záběru tvrdé policejní brutality proti jedné demonstrantce byl nastřižen záběr Dalajlámy, hovořícího o míru - zdálo se mu to být nepřípustnou propagandou) a hlavně ješitné velikášství tvůrců filmu - znovu tu šlo o základní absenci ostrého, kritického, racionálně-analytického myšlení, v jehož důsledku je člověk schopen komunikovat ucelené myšlenky. Vadila také absence pokory před divákem.
Všechny důležité momenty, o nichž se zmiňuje Pecina ve své recenzi, ve filmu sice byly, ale celkově byla jeho struktura tak neostrá, repetitivní a chaotická, že byly tyto významné momenty utopeny v podružnostech.
Ano, z nejzávažnějších částí tohoto filmu bylo možno sestřihat velmi dramatickou a společensky závažnou reportáž, která by však nemohla být delší než patnáct dvacet minut. Na víc totiž ve shromážděném materiálu nebylo.
Roztahovat dokument na celých osmdesát minut bylo od jeho tvůrců (Petra Jančárka, Martina Pátka, Viléma Poltikoviče, Radima Špačka a Martina Schulze) velikášstvím, které nezvládli. Podivoval jsem se původně v únoru, proč odvysílání záběrů o tom, jak údajně nezávislý reportér televize Prima vlezle lichotí policejnímu veliteli, nevyvolalo v české veřejnosti žádné reakce. Nemohlo. Tato důležitá sekvence byla ve filmu tak utopena, že si toho většina obyvatelstva nebyla jistě vůbec schopna všimnout.
Stačilo přece sestřihat jen záběry nenapodobitelného Patrika Kaizra, organizujícího "coverage" pro ČT, blíže k sobě, dodat pár výroků Viktora Pioreckého z INPEGU, zejména tu scénu, kdy hovoří před kamerou o zaujatosti českých sdělovacích prostředků a televizní reportérka kameru zastaví a říká: "Takhle mluvit nesmíte!" dát k tomu pak onu epizodu reportér televize Prima - policejní velitel, něco záběrů policejní brutality proti demonstrantům, něco nepřesvědčivých výroků představitelů MMF - onu paní, která si v Nuslích (bylo to v ulici Na Pankráci-pozn. TP) na ulici velmi energicky stěžovala, že ji policisté při zásahu rozbili okna a vodním dělem polili koberec, a marně se razantně dožadovalo policejního velitele, bych asi dal na konec. Patnácti až dvacetiminutový sestřih tohoto "dortu, který vařili pejsek a kočička" by býval mohl vyvolat na české politické scéně skutečnou diskusi, zejména kdyby byl odvysílán v hlavním vysílacím čase. Nestalo se: autoři "Zprávy o stavu světa" byli namísto toho oslněni vlastní velikostí, že jim televize svěřila celých osmdesát minut vysílacího času, a čas promarnili. Škoda. I těmto televizním autorům chyběla soudnost.
Velmi dobré byly dva absolventské studentské filmy z FAMU - pozoruhodně o mnoho převyšovaly většinu filmů z České televize. Film "Homo sapiens 2000" si vzal pod mikroskop tři osoby - samorosty: starce, hrajícího a zpívajícího na housle v pražských ulicích, muže, který se nechával malovat jako akt na pražské výtvarné akademii a mladého pražského transvestitu. Jejich studii pojal přemýšlivě, i když přece jen s určitým rysem trochu módní provokativnosti a mírného bulvárního podtextu (bylo to dáno tím, že všechny tři vybrané postavy byly značně nezvyklé, až šokující). S velkým humorem zpracoval studentský absolventský film "Obležení" situaci v obci Karlštejn - kde, s odpuštěním, společenství místních buranů spadl do klína obrovský "dar": možnost vydělávat na desetitisících turistů, navštěvujících místní hrad. Autor filmu Karel Žalud měl obrovský smysl pro situační humor, vyplývající z dřevěného a neohrabaného způsobu, jímž o svých obrovských podnikatelských možnostech hovořili místní lidé, od starosty, přes majitele koňského povozu, vozícího turisty 2 km na hrad za 150 Kč na osobu za svezení, majitele restaurace a vlastníka místního historického voskového muzea. Parodicky využil film k podkreslení celého karlštejnského rejžování hudby Bedřicha Smetany.
Porotce zaujal jeden ze dvou prezentovaných filmů íránského režiséra Ebrahima Moktariho "Den pro Zinat" (Írán, 1999, 48 min.) Zabýval se šokujícím a drastickým způsobem, formou Cinema Verité, postavením žen v muslimské společnosti. Zdravotní pracovnice Zinat v jedné íránské vesnici využila mírné liberalizace íránského režimu v roce 1999 a rozhodla se kandidovat do nových komunálních voleb ve své obci, ve snaze zlepšit lidem život: vybudovat novou školu, sportovní středisko a další infrastrukturu. Výmluvně a až hrůzně groteskním způsobem se musela potýkat s mužskými předsudky v muslimské íránské společnosti.
Vyvrcholením prvních dvou dnů soutěžního promítání na olomouckém festivalu byl dosud zdaleka nejlepší, skutečně velký, soukromý autorský film britského autora Lionela Milla "My chlapci" (Severní Irsko, 1999 - 2000, 52 minut). Film diváka zaujal hned v prvních minutách a držel ho intenzivně v drápech po celou dobu svého trvání. Vzpomněl jsem si při jeho sledování trochu na Karla Jaromíra Erbena, který také v Kytici vypovídá o podstatě lidského osudu v archetypálních, osamocených situacích naprosté lidské izolace.
Film "My chlapci" je nesmírně citlivou studií života dvou bratrů, starých mužů, kteří žijí v severoirské pustině, společně na primitivní farmě (jeden porotce řekl: To je tak chudé a zoufalé prostředí, vždyť je to skoro něco jako Ukrajina?) v hrabství Antrim v Severním Irsku. Je to studie stárnutí, přátelství blízkých lidí a obecné lidskosti za nesmírně obyčejných, až primitivních životních podmínek. Situace se mění neznatelně a pomalu: je ale zjevné, že čas je nezadržitelný: jeden z obou navzájem si blízkých bratrů farmářů onemocní, musí jít na operaci a už se pak nevrátí z pečovatelského domova: druhý bratr zůstane sám.
Nedokážu říct víc, proč jsme všichni v porotě film sledovali se zatajeným dechem: šlo snad o jemný, neustále postupně zintenzivňovaný kontrast mezi lidstvím, nezadržitelných stárnutím a nesmírné chudoby a prostoty prostředí, v němž se tyto lidské osudy odvíjely? Nenechte si tento film ujít. Z toho, co jsme zatím viděli, si zaslouží hlavní festivalovou cenu.
Kubánská telenovela
Fidel, Mirta, Fidelito, Batista, Diaz-Balart?!
Hodně se mluvilo o státním tajemníkovi USA Collinu Powellovi a jeho protestu proti postoji ministra zahraničních věcí Jana Kavana, kritizujícímu americké embargo vůči Kubě. Ale za Powellem a celou americkou politikou ve vztahu ke Kubě, stojí mocní voliči kubánského původu v Miami. A jeden z jejich hlavních mluvčích, ultrarepublikán, a především proticastrovský poslanec Lincoln Diaz-Balart.
Ale mnoho lidí neví, že je za tím vším jedna z těch rodinných ság, které vídávají v latinskoamerických telenovelách.
Na schůzi sněmovny reprezentantů, Diaz-Balart je vždy tím prvním, kdo se vyjadřuje, když projednávanou věcí je Kuba. Helms-Burtonův zákon, který v roce 1996 zostřil politickou a obchodní blokádu ostrova, navrhl on. Diaz-Balart, zvolený na Floridě za 29.okres Kubánci v exilu, je nejdůležitějším politikem v proticastrovském hnutí v USA. Má takovou moc ve sněmovně, že je místopředsedou komise pravidel zákonných nařízení, což znamená, že může vetovat jakýkoli návrh zákona. Cílem jeho politiky a dokonce i vlastního života je porazit nepřítele, kterého zdědil po otci a kterého nikdy nepoznal - Fidela Castra, svého strýce.
Svazky, které pojí Lincolna s Fidelem mají co do činění jak s jejich osobními příběhy tak s dějinami Kuby. Vztahují se k dvojici sourozenců, Mírtě a Rafaelovi, a ke čtyřicátým létům. Přátelé z dob dospívání, Rafael a Fidel měli hodně společného, byli dětmi z prominentních kubánských rodin a toužili po moci. Bylo to v Rafaelově domě, kde Fidel poznal jeho krásnou sestru, v té době blondýnku se zelenýma očima. Vzali se v roce 1948, stejném roce, ve kterém Carlos Prío Socarrás byl zvolem prezidentem - věc, která se nelíbila ani jednomu, ani druhému. Opozice vůči Socarrásovi jakoby sblížila ještě víc přátele, kteří se stali příbuznými. Ale ne nadlouho.
Fidel a Rafael, každý sám, měli návrhy v roce 1952 jak pokračovat dál. Castro byl kandidátem do sněmovny za jednu stranu nazývanou ortodoxní, ale převrat ho náhle zaskočil a zanechal ho bez vyhraněného směru. U moci v Havaně byl podruhé Fulgencio Batista a po jeho boku vůdce "batistovské mládeže", přítel a švagr Rafael Diaz-Balart. Netrvalo to ani rok, a Castro dal dohromady skupinu, která se pokusila o převrat. V červenci 1953 jako vůdce stovky mužů byl uvězněn za pokus zmocnit se kasáren Moncada blízko Santiaga.
To, že přátelství nebylo ještě úplně zničeno, umožnilo, aby Diaz-Balartem vyjednaná amnestie odvedla Fidela a jeho druhy do exilu v Mexiku a definitivně ho odloučila od Mírty a vzdálila ho od jeho syna Fidelita.
To, že v roce 1956 se Fidel vrátil na Kubu se svým bratrem Raulem a jedním Argentincem jménem Ernesto Guevarra na lodi nazývané Granma, i to, že byli na pláži překvapeni armádou a odtamtud prchli do pohoří Sierra Maestra - to je známá historie. Brzy ráno prvního ledna 1959 vstoupil Fidel vítězně do Havany, Rafael, již státní ministr, byl v Evropě, ale jeho tehdy čtyřletý syn Lincoln nikoli. Opustil Kubu v malém letadle s matkou téhož rána, aby se už nikdy nevrátil. Bylo to stejné letadlo, kterým odletěl Batista.
Dnes Mírta Diaz-Balartová žije ve Španělsku a o politice nechce nic slyšet. Její bratr Rafael žije v Miami a je vůdcem jedné organizace nazývané Rosa Branca (Bílá růže), která se snaží "uvědomovat" své krajany. Neexistují žádné údaje o velikosti této organizace, kromě jedné Rafaelovy věty před výborem amerického kongresu v roce 1960. "Bojujeme na dvou frontách, na jedné ke svržení komunistické vlády na Kubě a na druhé k zabránění návratu Fulgencia Batisty k moci". Batista zemřel v roce 1975.
Příběh latinskoamerické telenovely Fidela a Mírty, tak jako v seriálech, je celý spletitý a plný drobných zápletek. Válka, která posloužila jako scéna pro romanci těch dvou, skončila s Castrovými a ne Diaz-Balartovými u moci. Ale v jednom zajímavém třetím obratu, nyní v devadesátých letech, se Rafaelův syn Lincoln dostal do velmi nezáviděníhodné pozice v dolní sněmovně ve Washingtonu. Není přehnané říci, že je jedním z těch nejvíce zodpovědných za protržení blokády.
Fidelův Elián
Nicméně příběh Eliána Gonzáleze přináší s sebou mnohem větší symbolickou a emoční hodnotu než on sám. V něm je nejnovější střet Diaz-Balarta a Castra, pře, která se dotýká hluboké jizvy obou rodin se znovu rozbouřila. Pře, která měla jako doutnák jedno jméno, které vysvětluje všechno: Fidel Castro Diaz-Balart, Fidelito.
Když se Mírta a Fidel rozešli, ještě za Batistova režimu, vzal dlouhý soudní proces Castrovi syna. Na podzim roku 1956, předtím než se nalodil na Granmu směr Kuba, džentlmenská dohoda učinila to, aby Diaz-Balartovi umožnili Fidelitovi cestu do Mexika, aby navštívil otce. Fidelito se nevrátil. Naopak Fidel ho nechal u bohatých přátel, kteří mu pomohli s financováním jeho revoluce. Dříve než odjel do války, zanechal jim dopis. "Protože moje žena vyprovokovala to, že jsem neschopný se vymanit z vlivu její rodiny", doporučil Castro " můj syn nebude moci být vychováván tak špatnými ideály, jako těmi, proti nimž teď bojuji. Nebude se smět vrátit na Kubu dříve než ta bude svobodnou zemí nebo v které by mohl bojovat za svobodu".
Rozchod s Diaz-Balartovými byl dokonán. A byli to oni, kdo najali skupinu, která při jednom přepadu unesla Fidelita, když se procházel v parku s dvěma tetičkami, pochopitelně z otcovy strany.
Až v roce 1959, to když již převrat dovedl Fidela k moci, se Fidelito vrátil definitivně k svému otci. Znovu to byla dohoda mezi přáteli, z doby ještě dříve než se Kuba stala komunistickou zemí. Fidel se objevil se synem a Mírtou v americké televizi a mluvil plynně anglicky bez přízvuku. Chlapec ukazoval štěně labradora v přítomnosti otce.
Fidelito v Sovětském svazu vystudoval a stal se fyzikem a po dlouhou dobu řídil kubánské středisko jaderné fyziky. Je autorem knihy obhajující tento typ energetiky.
V roce 2000 to byl Elián, kdo si hrál v jedné zahradě v Miami, obklopen televizními kamerami, se štěnětem labradora. V přítomnosti Diaz-Balarta.
Mocenské a rodinné vazby
V jednom ojediněle uděleném interview listu "Dallas Morning News" před dvěma lety mluví Lincoln Diaz-Balart o svém příbuzenském poměru ke Castrovi. Bratranec - bratr Fidelita, pro kterého "je politika otázkou emocí a historie", mluví o svých přípravách na pád Fidela jednoho dne. Chce vidět svého otce, Rafaela, u moci. "Mým úkolem", říká Lincoln, jakoby opakoval strýcova slova z téměř před čtyřiceti lety, "je zajistit svobodu na ostrově".
"Kuba je dědičnou a nevyléčitelnou nemocí" říká kubánský historik Uva Aragón, také v exilu od roku 1959.
Ale až při pomyšlení na Castrovi a Diaz-Balartovi tato věta nabývá na hloubce, kterou si tento prostý proticastrovský historik nikdy nemohl představit.
Zákon byl schválen sněmovnou 10. 4. a ke dnešnímu je to tedy 13 dní, z toho 8
pracovních. Dle sdělení Legislativního odboru Kanceláře Poslanecké sněmovny
budou dnes návrh zákona se zapracovanými pozměňovacími návrhy odesílat do Senátu
a současně bude uložen tak abychom jej mohli vystavit na WWW. Zapracování
pozměnňovacích návrhů do textu návrhu zákona je poměrně náročný proces a
domnívám se, že uvedená doba je přiměřená.
Pozměňovací návrhy se zpravidla vystavují v okamžiku kdy se rozdávají poslancům.
Konkrétně v případě Mediálního zákona byly vystaveny 9. 4. t. j. jeden den před
třetím závěrečným čtením a schválením zákona. Rád přivítám každé upozornění, kdy
pozměňnovací návrhy nejsou vystaveny (stalo se to v případě novely zákona o České televizi-pozn. TP).
Teoreticky je tedy možné vzít si původní návrh zákona, pozměňnovací návrhy k
zákonu a těsnopisecké záznamy ze schůze (vše je dostupné na www.psp.cz) a
vytvořit si konečnou podobu textu schváleného návrhu zákona. Kdo to jednou
zkusí, pochopí, proč není text zákona vystaven následujícího dne po schválení.
Zatím se všechny dokumenty zpracovávají ve formátu MS Word a uvozující řetězec
při zobrazení v HTML je opravdu komický a je způsoben filtrem, který převádí
dokument dynamicky z původního formátu do HTML. Je možno si však stáhnout text
také v původním formátu.
Uvážili jsme vhodnost stávajícího formátu a současné technologické možnosti a
výsledkem je jeden z úkolů Akčního plánu Státní informační politiky s názvem
"Oběh dokumentů mezi ústředními orgány státní správy". Zde se již uvažuje o
formátu XML. Abychom však mohli zpracovávat dokumenty v XML, musíme je již ve
formátu XML dostávat. V současné době mi není znám žádný textový editor, který
by uspokojivě produkoval XML a bylo jej možno využívat pro kancelářskou práci.
Mohu vás ujistit, že pracovníci odboru informatiky Kanceláře Poslanecké sněmovny
se budou i nadále snažit udělat maximum pro dostupnost informací.