Tažení korporací za likvidaci protokolu z Kjóta pokračuje i po summitu v Haagu
Současný stav
Konference OSN věnovaná klimatické změně konaná vloni v listopadu v Haagu (označovaná jako COP-6), jejímž cílem bylo dovršení tříletých vyjednávání o implementaci kjótského protokolu, skončila bez výsledku. Evropští ministři životního prostředí na poslední chvíli odmítli kompromisní návrh, který by průmyslovým zemím a jejich korporacím nejen umožnil vyhnout se slibovanému snížení emisí skleníkových plynů, ale dokonce by jim umožnil tyto emise podstatně zvýšit. Představitelé vlád ze severu a společná průmyslová lobby kolem otázek životního prostředí požadovali, aby jim bylo umožněno "splnit" své závazky ohledně snížení emisí prostřednictvím řady nápaditých, ale pochybných prostředků, včetně globální distribuce emisí nebo započítávání "lapačů uhlíku" (absorpce uhlíku lesy, dřevěnými produkty, půdou a geneticky modifikovaným zemědělstvím) a jaderné energie 1.
Jejich snaze se dostalo aktivní podpory ze strany nové finanční skupiny, která se objevila ještě dříve, než bylo konsensu o pravidlech protokolu z Kjóta dosaženo - ze strany obchodníků s emisemi. Na haagské konferenci byli mohutně zastoupeni a posíleni o injekce financí od společností a tvrdě lobovali za "globální volný trh se skleníkovými plyny". Jejich cíl je zřejmý - objem trhu s kredity emisí uhlíku může v následujících desetiletích vyrůst na miliardy dolarů. Na COP-6 stála tato temná aliance pouhý krůček od přeměny kjótského protokolu ve vůči průmyslu vůbec nejpřátelštější ujednání ze všech smluv o životním prostředí.
Bohužel se zdá, že s přípravami na další jednání o klimatické změně na půdě OSN, které se má odehrát v Bonnu v červenci 2001, tyto tendence nijak neztrácejí na síle. Velkou otázkou po Haagu zůstává, pro jakou strategii se rozhodne nová Bushova administrativa: pro faktické stažení podpory USA kjótskému protokolu nebo pro pokračování v clintonovsko-goreovském úsilí přizpůsobit protokol tak, aby co nejlépe sloužil americkým zájmům?
COP-6: Volný trh se skleníkovými plyny?
Mezinárodní obchodní komora (ICC) a Světová obchodní rada pro udržitelný rozvoj (WBCSD) představovaly na COP-6 nejvýraznější skupiny průmyslové lobby, patřilo k nim přes 100, respektive přes 200 akreditovaných lobbistů 2. Ropný a benzínový gigant Shell měl ze všech společností největší zastoupení, na chodbách COP-6 postávalo 40 jeho lobbyistů. Cíle ICC a WBCSD byly až příliš průhledné: žádná zavazující vládní omezení, podpora dobrovolným průmyslovým projektům a neomezené využívání "tržních mechanismů". President ICC Richard McCormick přišel s převratným varováním před "rychlou, potěmkinovskou, dohodou, která bude znamenat dramatickou a nákladnou změnu využívání energie v průmyslových zemích" 3. Právě taková změna je ale pochopitelně nutná, pokud má být zvrácen katastrofický průběh klimatické změny.
Zatímco navenek se ICC snaží prezentovat (a průmysl obecně) jako velice ohleduplná k životnímu prostředí, její lobbistické snahy mají zabránit opatřením, která by mohla účinně čelit stále narůstajícím emisím CO2, opatřením, kterým ICC říká "politika příkazů a kontroly (command-and-control policy)". Globální klimatická koalice (GCC), která se agresivně staví proti protokolu z Kjóta a je obecně považována za nejbezohlednější skupinu průmyslové lobby, volí rétoriku jiného stylu, ale její lobování vycházelo z velmi podobných základů jako ICC. Jejím hlavním tématem byl neomezený obchod s emisemi. Ve skutečnosti je mezi oběma skupinami mnohem menší rozdíl, než se obvykle soudí. Jedním z hlavních řečníků ICC v Haagu byl Brian Flannery z ExxonMobil, společnosti neblaze proslulé svým bojem proti kjótskému protokolu. Pod hlavičkou ICC také Flannery pronesl pro média přednášku na téma "ochrana životního prostředí a volný trh".
Ale na haagském summitu hovořil Flannery také jako lobbyista za ExxonMobil a jeho "pohodovou" rétoriku potom nahradilo volání po vědeckém důkazu předpokládaných příčin klimatické změny a varování vládám před investicemi do "zelených" technologií. Jak Flannery řekl pro Earth Times ExxonMobil je "zásadně proti protokolu z Kjóta," protože tento "za hodně peněz přináší málo výsledků" 4. Flannery, jehož společnost se ani v nejmenším nechystá přestat s výrobou fosilních paliv, všem vysvětlil, že "kvůli rostoucím energetickým nárokům moderních technologií, jako je internet nebo e-commerce, je třeba dodávky zvyšovat."
Ačkoliv byla účast tradičních skupin průmyslové lobby na COP-6 rekordně vysoká, hlavním rozdílem oproti předcházejícím setkáním byla přítomnost obrovského množství obchodníků s emisemi. Zcela v souladu s významnou rolí, kterou v současných diskusích v OSN tržní mechanismy hrají, bylo centrum konference zaplaveno lobbisty z brokerských emisních kanceláří, přičemž mnoho jich pocházelo z globálních konzultantských gigantů formátu PriceWaterhouseCoopers a investičních bank, které vidí v "uhlíkové ekonomice" potenciální zlatý důl. Obchodníci s emisemi se spojují do celé řady lobbyistických skupin, z nichž největší je Asociace emisního marketingu (EMA), za kterou přijelo do Haagu 48 lobbyistů 5. K tomu připočítejme specializované časopisy, jako je The Carbon Trader a The Carbon Market Analyst, které zaplavily konferenční centrum drahými, lesklými brožurami a summit COP-6 tak vypadal spíše jako mezinárodní veletrh než jako mezinárodní konference, snažící se vyřešit jeden z nejbolestivějších problémů dnešního světa v oblasti životního prostředí i v oblasti sociální. Na jádro sociální a ekologické problematiky si z nich nikdo nevzpomněl, křik obchodníků s emisemi volajících po globálním volném trhu se skleníkovými plyny se rozléhal síněmi COP-6 a ohlušoval jednající vládních delegací.
Množstevní a kvalitativní omezení tržních mechanismů, po kterém volá celá řada environmentálních nevládních organizací pouze omezí počet uhlíkových kreditů vstupujících na trhy, tvrdili obchodníci s emisemi a s nimi i zbytek průmyslové lobby 6. Podle lobbisty ICC Briana Flanneryho: "tuna CO2 je tuna CO2. Čím volnější je trh, tím nižší bude její cena" 7.
Ale jakkoliv jsou laciné uhlíkové kredity lákavé pro business, z hlediska životního prostředí na nich nic lákavého není. Pokud by se naplnily sny průmyslníků o horách laciných uhlíkových kreditů nabízených na novém globálním uhlíkovém trhu, znamenalo by to pouze to, že průmysl se dokázal vyhnout povinnosti redukovat emise CO2 u zdroje. Například kupováním kreditů od průmyslových stromových plantáží, které se zpravidla nacházejí na jihu. Skupiny lobby velkého businessu svorně ignorují skutečnost, že dovolit počítat tyto "lapače uhlíku" jako protiváhu emisím CO2 je z vědeckého hlediska pochybné a celkově by to přineslo celosvětový dramatický nárůst emisí skleníkových plynů. A jak zdůrazňuje Světové hnutí deštných lesů, gigantické stromové plantáže jsou "zpravidla příčinou odlesnění, vyčerpání vodních zdrojů, zhoršení nespravedlivosti ve vlastnických vztazích k půdě, zbídačení, vyhánění místního obyvatelstva a podrývání vlivu místní lesní správy, která o lesy pečuje." 8
Zrada Kjóta odvrácena na poslední chvíli
Průmyslové skupiny se nicméně nemusí strachovat, že by jejich lobování před COP-6 nepřineslo žádné ovoce. V průběhu COP-6 jim stačilo zaměřit se na eskalaci napětí a nedovolit vládním zástupcům, aby se poddali tlaku lobbyistů nevládních organizací a kreativních akcí a demonstrací, které se konaly jak vně, tak uvnitř konferenčního centra 9. Až do posledního večera jednání byl summit o klimatické změně v Haagu na události dosti chudý. Dominantní pozice severních vlád byla zcela jasná od samého počátku a lišila se vlastně pouze intenzitou, s jakou chtěly protokol z Kjóta zradit.
Na jedné straně stála deštníková skupina, složená ze Spojených států, Japonska, Austrálie, Kanady, Ruska a Norska, která podporuje neomezené využívání tržních mechanismů podle kjótského protokolu, na druhé straně stála Evropská unie prosazující, že alespoň 50% plnění by se mělo odehrávat "doma" ve státě. Představitelé EU rovněž vyjádřili pochyby o zahrnutí "uhlíkových lapačů" do tržních mechanismů. Zatímco deštníková skupina volá po neomezovaném užívání "lapačů uhlíku", EU navrhuje "pozitivní seznam" pro Mechanismus čistého rozvoje OSN (CDM), který by projekt omezil na zdravé technologie, jako je obnovitelná energie, čímž se vylučují investice do jaderné energie 10.
Zástupci EU se také zasazovali za finanční sankce států, které nebudou dodržovat své závazky z Kjóta, zatímco deštníková skupina se závazným opatřením (pokutám a jiným postihům) bránila. Jižní státy spojené v rámci G-77 zaujaly stanoviska, která se přikláněla spíše k názorům EU. Ke konci COP-6 se stanovisko EU posunulo více směrem k USA a Deštníkové skupině. Odráží to zejména hluboké rozdíly mezi jednotlivými státy EU a také všeobecně narůstající nadšení pro "tržní" politiku na ochranu životního prostředí, včetně obchodu s emisemi a tržní "seberegulaci" mezi evropskými vládami.
Poslední den se odehrál ve znamení jednání USA, EU a několika menších států ve snaze najít kompromis. Předseda haagského jednání Jan Pronk (nizozemský ministr životního prostředí) předložil, ve snaze dovést jednání k nějakému výsledku, kompromisní návrh, který se výrazně klonil k americkému řešení. Jeho návrh obsahoval neomezené užívání tržních mechanismů a velmi rozsáhlé užívání "lapačů uhlíku" i obchodu s problémovým ovzduším (v jehož rámci se nabízejí volná emisní povolení na prodej) k "naplnění" požadavků na snížení emisí protokolu z Kjóta 11. Návrh by de facto znamenal dohodu, která by průmyslovým zemím dovolila emise zvýšit, což je přesný opak záměru, se kterým byl protokol v Kjótu v roce 1997 sepsán 12. Tato "dohoda podané ruky" navrhovaná Pronkem se ve skutečnosti dostala do opravdu finálního stádia projednávání, ale na poslední chvíli byla odmítnuta pokrokovějšími ministry životního prostředí ze zemí EU (včetně Německa, skandinávských států a Francie).
Křížové tažení pokračuje
Netrvalo dlouho a předkladatelé tohoto katastrofického návrhu principů implementace protokolu z Kjóta po Haagu rychle znovu seřadili své šiky. S cílem podniknout průlom se z kraje prosince sešli v Ottawě ministři z USA, Kanady a řady evropských zemí na neformálním setkání. Podle Wall Streat Journal změnila řada vlád EU stanovisko k návrhu, který v posledních hodinách COP-6 zamítly, a nyní jsou připraveny se pod něj podepsat 13. "Změna názoru v táboře EU," píše se v listu "je zapříčiněna zejména silným tlakem evropského businessu." Setkání ministrů nepřineslo žádný výsledek a je zřejmé, že některé evropské ministry se stále nepodařilo přesvědčit. Nicméně tato událost dokládá, jak velmi byla zamítnutá dohoda z COP-6 k velkému businessu přátelská. Je to snad poprvé v dějinách vůbec, kdy business dotlačil vládní představitele, aby připravili návrh smlouvy o životním prostředí.
Představitelé průmyslu se ve skutečnosti už těší, povzbuzeni vstřícností, které se jim dostalo od mnoha vlád, na nadcházející konferenci v německém Bonnu, kde hodlají prosadit kjótský protokol v takové podobě, v jaké jim přijde vhod. Jeden z pozorovatelů týmu evropských expertů, představující stranu velkého businessu, zdůraznil, že vyjednávání selhala jen kvůli nedostatku času. Nebýt něj, bylo by dohody o tržních mechanismech dosaženo, takže neúspěch na COP-6 byl jen "nevýznamnou událostí v historii mezinárodních jednání" 14.
Velký důraz se neustále klade na průmyslové vysazování stromů a další rozporuplné projekty, které mají trhu zajistit dostatek laciných uhlíkových kreditů. Na "environmentalistické a finanční" konferenci v únoru zdůraznil Frank Joshua z konzultantského gigantu Andersen, že trhy s uhlíkovými kredity, kde se k prodeji nabízejí pouze uhlíkové kredity získané prostřednictvím projektů obnovitelné energie (tj. žádná jaderná energie, žádné velké hydroelektrárny ani projekty "lapačů uhlíku"), nemají dostatečnou "likviditu" a nejsou zajímavé 15. The Carbon Market Analyst, jedna z mnoha publikací zabývajících se "vznikajícím uhlíkovým trhem", nastavila svůj tzv. ECX index (estimated carbon value index - index odhadované hodnoty uhlíku) po konferenci COP-6 z 1,31 dolů na 0,51, což odráželo, že nejistý výsledek jednání zvyšuje nejistotu a snižuje poptávku po emisních povoleních 16. Zároveň ale tento list zůstává velmi optimistický ohledně budoucího rozvoje trhu. "Zdá se pravděpodobné," píše Carbon Market Analyst, "že dohoda na pokračování COP-6 bude zahrnovat i podstatný podíl aktivit využívajících "lapačů uhlíku" s nízkou nebo "žádnou" cenou."
Zároveň není pochyb, že překotný růst mezinárodního obchodu s emisemi bude pokračovat i navzdory fiasku v Haagu. Více a více severských vlád, a Evropa není výjimkou, zahrnuje obchodování s emisemi do své domácí politiky zabývající se klimatickou změnou, protože očekávají, že mezinárodní trhy s emisemi skleníkových plynů se tak jako tak rozvinou - s protokolem z Kjóta nebo bez něj 17.
Faktor Bush
Budoucnost protokolu z Kjóta vypadá ještě beznadějněji poté, co se úřadu presidenta Spojených států ujal George W. Bush. President Bush se nijak netají svým skeptickým postojem k otázce klimatické změny a označil protokol z Kjóta jako "neúčinný" a "nespravedlivý" a očekává se, že jej kongresu k ratifikaci nepředloží. Při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy Bush v rámci své předvolební kampaně hovořil o své budoucí politice v otázce klimatu řekl, že bude proti jakékoliv politice, a sem patří i protokol z Kjóta, která "by znamenala dramatické zdražení benzínu, topného oleje, zemního plynu nebo elektřiny" 18. Jak Bush tak jeho vicepresident Dick Cheney, působili svého času jako ředitelé naftařských společností a do jejich kampaní investoval americký naftový průmysl miliony dolarů. Cheney byl ještě nedávno členem správní rady Amerického naftařského institutu (API), jedné z nejnekompromisnějších lobbistických skupin mezi odpůrci protokolu z Kjóta. Stanovisko Bushova státního aparátu se bude pravděpodobně odvozovat od skutečnosti, že v kongresu mají 19 převahu republikáni, kteří zaujímají k protokolu z Kjóta tradičně nepřátelský postoj 20. Pouhých několik dní po nástupu do úřadu požádala Bushova vláda o odložení následného summitu po COP-6 v Bonnu na červenec 21.
Nejhorší obavy se zřejmě potvrdily po opatřeních, ke kterým přikročila Bushova administrativa v březnu. Nejprve napsal Bush čtyřem republikánským senátorům dopisy, ve kterých řekl, že si nepřeje omezovat emise CO2 z amerických elektráren, a že byla chyba označovat CO2 za látku znečišťující životní prostředí 22! Krátce nato Bílý dům zcela jasně oznámil, že nepřistoupí k implementaci protokolu z Kjóta, ale naopak bude pracovat na přípravě nové smlouvy, který bude obsahovat omezující závazky i pro jižní země 23.
Do jaké míry bude Bush nadále blokovat vyjednávání OSN o problematice klimatu, se teprve uvidí. Podle některých pozorovatelů bude americký business, který vidí v globálním obchodu s emisemi obchodní příležitost, Bushe podporovat, ať se na projektu podílí a pokračuje v clintonovsko-goreovské politice přizpůsobování protokolu z Kjóta podle zájmů amerického businessu. Mezi ně patří společnosti spolupracující s novým Pew Center, podle kterého je regulace skleníkových plynů nevyhnutelná, takže nejrozumnější strategií se zdá být, orientovat se na maximální ekonomický zisk z obchodování s emisemi a dalších tržních mechanismů. Chemický gigant DuPont vyjádřil například "velké obavy" o mezinárodní obchodní systém a "podporuje pokračování rozhovorů o Kjótu," jak uvedl mluvčí společnosti Paul Tebo 24. Obavy amerického businessu, který nechce zůstat odříznut od mezinárodního obchodu s emisemi, možná Bushe nakonec přivedou zpátky k jednacímu stolu 25. Jiní ovšem zcela naopak očekávají, že USA se z jednání o klimatické změně celkově stáhnou, což je pro mnoho společností údajně příjemná představa, protože konečně "budou mít volné ruce". Stojí za zmínku, že mezi tyto společnosti patří i samozvaný anděl životního prostředí British Petrol Amoco, kde - jak napsaly Earth Times - Bushovo vítězství podnítilo "debatu o užitečnosti další účasti na globální diskusi o klimatické změně." 26
Protokol z Kjóta bez USA?
Ministři životního prostředí Dánska, Francie, Německa a dalších evropských zemí navrhli, že státy Evropské unie by mohly ratifikovat protokol z Kjóta bez USA, v důsledku čehož by se Spojené státy mohly "zastydět" a přidat se. Takovýto krok by ale bezpochyby vyvolal silnou reakci ze strany skupin evropské průmyslové lobby. CEFIC, mocná lobbyistická skupina zastupující chemický průmysl, varuje před "jakýmikoliv příliš jednostrannými dohodami." To by dalo americkému průmyslu konkurenční výhodu, jak jasně naznačil její generální tajemník Jean-Marie Devos v týdnech po COP-6 (27)
Jistě, lze argumentovat i tak, že budoucím rozhovorům na půdě OSN o klimatické změně by prospělo, kdyby se z ní USA (dočasně) stáhly. Odpadla by tím zásadní překážka na cestě k vytvoření souboru pravidel ke kjótskému protokolu, který by byl odpovědný jak z hlediska sociálního, tak z hlediska životního prostředí. Pokud se Spojené státy rozhodnou jednat dále a budou nadále sledovat pouze své úzké obchodní zájmy, a mezitím korumpovat další vlády, zaslouží si zůstat prozatím v izolaci. Lepší, než sada pochybných pravidel posvěcených souhlasem USA, by byla dohoda těch vlád, které mají skutečný zájem na řešení problému globálního oteplování. Vláda Spojených států by pak měla na výběr - buď podepsat, nebo stát přede všemi jako vůdčí kazisvět mezinárodní klimatické politiky. Nicméně, pomineme-li skutečnost, že uvrhnout americkou vládu do mezinárodní izolace je jen těžko představitelné, pravda je taková, že snaha podrýt protokol z Kjóta pochybnými tržními řešeními zdaleka není výlučnou doménou severní Ameriky.
Dvě nové zprávy OSN vydané v prvních měsících roku 2001 předkládají nové důkazy o tom, jak lidská činnost ovlivňuje klimatickou změnu a jaké katastrofické následky mohou nastat v 21. století (například větší sucha, záplavy, bouře a rozmach hmyzem přenášených chorob). Pokud má lidstvo těmto katastrofickým scénářům předejít, je nezbytně nutné zarazit zbytečnou a přebujelou spotřebu energie získávané z fosilních paliv v severních státech. Když uvážíme, že i omezení zahrnutá v protokolu z Kjóta jsou nedostatečná, je - pokud se má neštěstí předejít - životně důležité odříznout únikovou komerční cestu, který tak bezohledně propaguje mezinárodní business.
POZNÁMKY
Protokol z Kjóta z roku 1997 se původně zmiňuje o třech typech tržních mechanismů nabízejících se jako doplňující prostředek snižování emisí CO2: obchodování s emisemi, společnou implementaci (JI - joint implementation) a Mechanismus čistého rozvoje (CDM - Clean Development Mechanism). Obchodování s emisemi umožňuje 39 vládám, které se zavázaly ke kolektivnímu snížení emisí, obchodovat mezi sebou právo znečišťovat prostředí. Podle tohoto systému, který by měl začít v roce 2008, si může jedna země koupit "kredity na znečištění" od jiné země, která své nevyčerpala, tedy udržela emise ještě níž, než kolik jsou cíle stanovené v Kjótu. Společná implementace a Mechanismus čistého rozvoje poskytuje severním státům a korporacím emisní kredity prostřednictvím zvláštních projektů, jejichž cílem má být snížit emise skleníkových plynů v hostitelské zemi. Tyto projekty mohou společně provádět buďto průmyslové státy a společnosti (JI) nebo jedna průmyslová země nebo společnost a jedna jižní země (CDM). Těmto třem tržním mechanismům se často zjednodušeně říká všem dohromady "obchodování s emisemi" (emission trading). Kritický rozbor těchto mechanismů najdete v "Mánie skleníkového trhu - hovory o klimatu v OSN ohroženy tržním rádoby-řešením", 55 stránkovou zprávu CEO, která vyšla v listopadu 2000". 
seznam účastníků COP-6, viz stránka OSN věnovaná COP-6
Richard D. McCormick, "Mapování nového kursu životního prostředí - a ekonomiky", International Herald Tribune, November 18-19, 2000.
"Dohoda z Kjóta je pochybná, říká špičkový představitel ExxonMobil", Earth Times, 15. listopadu 2000.
"Asociace zabývající se obchodováním s emisemi byly na COP-6 silně zastoupeny", EMA tisková zpráva listopad 2000.
Viz například "Jak může COP-6 ovlivnit hodnotu povolení", The Carbon Market Analyst, 5. lidtopadu 2000.
Náš překlad citátu z "Commercie helpt ook een handje mee", Financieel Dagblad, 25. listopadu 2000.
"Lesy a plantáže na trhu uhlíkových kreditů", World Rainforest Movement, listopad 2000.
Přehled nenásilných akcí, které probíhaly v průběhu COP-6 najdete na adrese nezávislého mediálního střediska
Mechanismus čistého rozvoje (CDM) byl navržen k tomu, aby usnadnil příliv prostředků a technologií zvyšujících efektivitu využití energie do jižních zemí. Deštníková skupina chce, aby součístí CDM i JI byly všechny technologie, včetně jaderné energetiky a celého spekra uhlíkových "lapačů".
Pronkův "kompromisní" návrh zahrnoval: používání tržních mechanismů bez omezení (EU a G-77 by se vzdaly svých návrhů na 50 respektive 70% domácího užití), velmi extenzivní použití lapačů uhlíku (ačkoliv mimo CDM), v podstatě neomezený obchod s horkým vzduchem (Rusko, Ukrajina a další státy by mohly prodat skoro všechen svůj horký vzduch), velké přehrady zahrnuté v rámci CDM, začlenění jaderné energie do projektů společné implementace (střední a východní Evropa) a velmi slabá pravidla pro "plnění" (sankce za neplnění protokolu z Kjóta). Zdroj: "Pronk se pokouší najít cestu ze slepé uličky rozhovorů o klimatu", ENDS Daily, 23. listopadu 2000.
V průběhu COP-6 evropětí vyjednavači odhadovali, že balík navrhovaný USA, týkající se využití uhlíkových lapačů, ve skutečnosti dovolí zvýšení emisi CO2 až na 7% pro průmyslové země, namísto 5,2% jak je v protokolu z Kjóta.
"USA obnoví hovory s EU o klimatickém paktu ", Wall Street Journal, 6. prosince 2000.
Christian Eggenhofer z expertní společnosti sídlící v Bruselu CEPS
píše, že "protokol z Kjóta je naživu a daří se mu dobře": "Post- Mortem k
COP6 v Haag: Protokol z Kjóta je zdráv a daří se mu dobře", komentář CEPS,
prosinec 2000
Pan Joshua je v čele týmu pro obchodování se skleníkovými plyny Arthur Andersons;
citát z "Obchod s uhlíkem: Přijatelné riziko?", Network 2002, březen 2001.
"Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
Viz například "Obchod s uhlíkem pokvete navzdory krachu COP-6 ",
Reuters, 30. listopadu 2000.
"Nové zprávy varují před hrozbou globálního oteplení", Houston Chronicle
27. února 2001. Bush vytrvale vedl politiku úzce kopírující zájmy průmyslových skupin, jako je "Globální klimatická koalice" a "Obchodní kruhový stůl", včetně tržních mechanismů, vyššího užívání zemního plynu (jehož emise CO2 jsou o něco nižší) a daňové úlevy pro americké podniky, které vyvinou ekologičtější energetické technologie.
článek byl publikován v dubnu 2001, tedy před ztrátou většiny republikánů v americkém Senátu (vystoupení senátora Jamese Jeffordse z republikánské strany dne 24.5. t.r.)
"The Carbon Market Analyst" označuje případnou ratifikaci protokolu z Kjóta před rokem 2004 za "nepříliš pravděpodobný scénář" kvůli převaze Republikánů v senátu a pravděpodobnost odhaduje na 25%. "Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
Bushova vláda argumentovala, že jim to umožní "se na politiku životního prostředí pořádně podívat". "EU stanoví nové cíle limitů skleníkových plynů. "starosti" s Bushem ", IPS, 24. ledna 2001.
"Kterak čepice oxidu uhličitého zmizela jako pára nad hrncem ", Wall Street Journal,
15. března 2001.
"Bush odmítá dohodu z Kjóta o emisních limitech", Financial Times, 29. března 2001.
"Rozhovory o Kjótu kolabují", Chemical Week, 13. prosince 2000.
"Hořký konec setkání zakrývá skutečný pokrok a Clinton chce obnovit rozhovory o klimatu", Oil Daily, 4. prosince 2000.
"Do bouře PR a zase zpátky", The Earth Times, 15. listopadu 2000.
"Rozhovory o Kjótu kolabují ", Chemical Week, 13. prosince 2000
Corporate Europe Observatory je evropská výzkumná skupina zaměřená na ohrožení demokracie, rovnosti, sociální spravedlnosti a životního prostředí plynoucí z ekonomické a politické moci korporací a jejich lobbistických skupin.
Corporate Europe Observer (CEO) je její čtvrtletní bulletin zaměřený na zpravodajství o činnosti hlavních lobbistických skupin, přehledy a analýzy a novinky věnované jednotlivým tématickým okruhům. Vychází v tištěné a elektronické verzi.
Pro vydání v Britských listech vybrala a připravila Helena Svatošová, Praha
Přeložil Jan Rausch, Praha
Foto: archiv Britských listů
