Jak si dále ukážeme, výše popsané dva obrazy vysvětlit jako povolání Přemysla-Oráče od pluhu na knížecí stolec, ve smyslu Kosmovy kroniky, nelze:
2. Na základě stejného vzoru na ozdobném lemu pláště vedoucího poselstva i Přemysla-Oráče by musel poselstvo k Přemyslovi vést sám Přemysl. Což je nesmysl.
3. Kosmas se zmiňuje v poselstvu výhradně o mužích, kněžna by v malbách vůbec neměla být. Libuše přece zůstala doma. Další disproporce.
4. V době, kdy se vypravuje poselstvo na cestu, Čechové žádného knížete neměli, teprve si pro něj jeli do Stadic. Kosmas se zmiňuje dokonce o neučených a nevědomých poslech-sedlácích, přesto jsou v rotundě vyobrazeni v knížecích pláštích. Poslové-sedláci v knížecích pláštích, když údajná moravská údělná knížata (ve 4. pásu) jsou bez pláště - to je velmi kuriózní. Musí se naopak jednat o posly urozeného původu a význačného postavení.
5. Jedním z úkolů církve bylo potírat pohanství, proto by si nikdy nenechala namalovat ve vlastním církevním stánku nad obrazem Narození J. Krista pohana Přemysla. Bylo by to přinejmenším kontraproduktivní.
Přes tyto zjevné rozpory nám někteří naši vědci po celá desetiletí stereotypně opakují svoje "vědecké pravdy" o výmalbě znojemské rotundy a nutí nás uvěřit jejich dogmatické aplikaci Kosmovy literární předlohy. Snad doufají, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Uvedu jen jeden příklad za všechny: B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000. To jediné, co je z tohoto spisku cítit, je nadutost a arogance. Pokud tato publikace má být obrazem stavu a úrovně naší současné vědy a našich současných vědců, potom se obávám nejhoršího.
Co je tedy v tzv. "Přemyslovské scéně" namalováno, když se nemůže jednat o povolání Přemysla-Oráče na knížecí stolec? Protože rotunda stojí na Moravě (a nikoliv na Řípu ani v Praze, ostatně ani tam žádní pohané namalováni nejsou) je zde v celém 3. pásu zachycena historie Moravy. (Teprve v horním 4. pásu je vyobrazeno 19 pražských Přemyslovců od Bořivoje po Soběslava I.) Tato moravská historie je uvozena nejvýznamnější událostí v dějinách Velké Moravy - příchodem Konstantina a Metoděje na Moravu (863) na pozvání krále Rostislava (846-870). Výše zmiňované čtyři postavy, které se v obou scénách opakují, představují krále Rostislava (s ozdobným vzorem na lemu knížecího pláště), jeho manželku, (snad) dalmatskou kněžnu Miloslavu, a oba věrozvěsty Konstantina a Metoděje (s výrazným "V" vzorem na plášti), kteří byli zásadně zobrazováni v plášti i na jiných malbách v Evropě. V řadě knížat za touto scénou jsou znázorněni král Sámo, první historicky doložený panovník, další tři neidentifikovatelní předvelkomoravští vládci následovaní čtyřmi velkomoravskými knížaty: Mojmírem I., Rostislavem, Svatoplukem a Mojmírem II.
Rostislav v této posloupnosti panovníků má opět na lemu pláště popisovaný stejný ozdobný vzor (obr. 5). Jako donátoři po obou stranách vítězného oblouku nad vstupem do apsidy jsou znázorněni vlevo král Rostislav s modelem kostela v rukou (symbolika založení biskupství) a vpravo jeho manželka, která v rukou drží mešní pohár (na něm položený předmět snad představuje chléb). Oba donátoři jsou rovněž v plášti se známým ozdobným lemem (dvě spojená "U" řazená pod sebou) - obr. 6. Pokud bychom i nadále chtěli vidět v oráči Přemysla, museli bychom jej také, na základě stejného lemu pláště (obr. 1), ztotožnit s vedoucím poselstava, s donátorem rotundy a v posloupnosti osmi panovníků se šestým z nich.
Tato hypotéza nechce v žádném případě brát Čechům jejich mýtického Přemysla, pouze se snaží na Moravu do znojemské rotundy vrátit to, co bylo původním obsahem maleb a co odtud později, převážně pražskými vědci, ať již bezděčně či vědomě, bylo "vytunelováno" - moravskou historii. Když se dnes podíváte na jakoukoliv reprodukci oráčské scény ze znojemských maleb, vždy se z textu dozvíte, že se jedná o přemyslovskou pověst! Můžete například nahlédnout do nejnovějších Velkých dějin zemí Koruny české (1. svazek, 1999, s. 563). Zjevná mystifikace zde nadále pokračuje ve "Velkém". Hříchy našich vědců z komunistické minulosti se nadále prezentují jako úžasné vědecké výdobytky. Ochotné nekritické papouškování jejich názorů i v dnešní době je však přinejmenším varující. Jste smířeni s tím, že si necháte dál lhát? Já ne. Proto se snažím tento stav změnit. Co uděláte Vy?
Podrobné zpracování hypotézy včetně důkazů, citací, odkazů na literaturu a obrazové dokumentace najdete na internetové adrese: czechia.com/rotunda. (Pozn.: Obr. 2, 3, 4 a 6 jsou reprodukce akvarelových listů Mořice Trappa z roku 1862.)
Policie v zajetí starých omylů
Jan Jařab
Tento článek vyšel v Listech č. 3/2001. Jan Jařab je vládním zmocněncem pro lidská práva. Dvouměsíčník Listy si můžete objednat na adrese listy@economia.cz
Svědčí o zřejmé neschopnosti policie, jestliže dokáže odhalit a vyšetřovat jen ty nejméně významné projevy propagace fašismu (hajlování, nošení symbolů), jichž se dopouštějí řadoví účastníci neonacistických shromáždění, zatímco vždy nepotrestáni zůstávají organizátoři těchto akcí, právě tak jako autoři a interpreti písní propagujících plynové komory.
Ještě horší je, že s téměř jistou beztrestností mohou počítat i pachatelé násilných trestných činů s rasovou motivací. Pokud oběť neutrpí zranění vyžadující pracovní neschopnost delší sedmi dnů, může se stát, že policie řekne "motivace neznámá", vyhodnotí útok neznámých skinheadů jako přestupek, ne jako rasově motivovaný trestný čin, a věc bez jakéhokoliv vyšetřování odloží, takže se ani nedostane do policejní statistiky rasově motivovaných trestných činů - prostě neexistuje.
Ale je to opravdu jen neschopnost? Policie jako by svým postupem sdělovala neonacistům: dělejte si, co chcete, jenom nám při tom všem zbytečně nehajlujte a nenoste hákové kříže. K témuž - aby nenosili hákové kříže a nehajlovali - ovšem své přívržence nabádají i sami neonacističtí vůdci. I oni vědí, že českou veřejnost osloví spíše apely na pořádek a vlastenectví než veřejnou propagací hitlerismu.
Dalším kamenem úrazu je podle mého názoru sama skutečnost, že policie zařazuje neonacistické akce pod střechový pojem "extremismus", kam se jí vejdou ještě levicoví aktivisté, radikální ekologové, squatteři, sprejeři či náboženští sektáři. Názor policejního prezidenta Jiřího Koláře, že "extremismus není trestným činem, má však k němu dosti blízko", je absurdní. Názor sám (byť třeba rasistický) vůbec nemůže být trestným činem. Navíc je extremismus politologický termín, který není v zákoně vůbec definován.
Policisté ovšem nejsou a nemají být politology. Když se o to pokoušejí, je to na pováženou; obvykle se pak na seznamu extremistů octnou ti, koho policie prostě nemá ráda (například ochránci lidských práv nebo vůbec lidé, kteří proti něčemu demonstrují).
Spíše než politizující specialisty na "extremismus" by policie podle mého názoru měla mít specialisty na konkrétní formy trestné činnosti definované v trestním zákoně, tj. zejména na rasově motivované trestné činy.
Tvrzení policejního prezidenta, že "českou extremistickou scénu tvoří především nezletilí a mladiství" vypovídá o dvou věcech. Zaprvé: u policie pracují "na extremismu" zejména předlistopadoví policejní odborníci na mládež, jejichž sklon shrnovat do jednoho pytle skinheady, ekology i zastánce alternativních životních stylů logicky plyne z jejich někdejší orientace na potírání všech projevů "nespořádanosti", od drobné delikvence po dlouhé vlasy.
Pokrokem je už to, že jsou ochotni zařadit mezi "závadné jevy" i navenek spořádané skinheady; těžko je však přesvědčíme, že nacistická propaganda a násilné útoky jsou kvalitativně odlišné od jiných projevů nekonformismu či drobné delikvence.
Zadruhé: policie explicitně spojuje neonacistické projevy s delikvencí mladistvých a tím je bagatelizuje, staví naroveň nesrovnatelně méně závažným jevům. Navíc je to i věcně nesprávné. Jistě, mezi mladistvými přívrženci neonacismu se najdou i chlapci se sociálními problémy a sklonem k obecné delikvenci, kterým je třeba podat pomocnou ruku spíše než je zavírat do vězení; vůdci a organizátoři neonacistického hnutí, jejichž trestná činnost je nejzávažnější, jsou však vesměs dospělí a na první pohled "spořádaní" lidé.
Bush cestou do Evropy
Amerika a Evropa se navzájem vzdalují
Nad nynější cestou amerického prezidenta Bushe do Evropy uvažoval v deníku Guardian dne 12. června Hugo Young. Shrnujeme.
George W. Bush je nejpodivnějším americkým prezidentem, jakého Evropané kdy viděli. Ronald Reagan byl ve srovnání s ním otevřenou knihou, byl to doktrinářský studenoválečník, který bojoval proti říši zla. Bill Clinton začínal vůči Evropě pomalu, a nejprve ho tam považovali za prosťáčka, ale pak začal odpovídat známému obrazu, Strašně chtěl vycházet s Evropany, a tak se aktivně začal zajímat o jejich problémy. A jako čelný představitel ideologie tzv. "třetí cesty" sdílel sociálnědemokratické názory s většinou vedoucích představitelů Evropské unie po dobu svého druhého volebního období.
Bush je úplně jiný. Jeho mysl dosud nepřišla do styku s Evropou, ani jako student, ani jako politik. Svět je také dnes víc beztvarý než za Billa Clintona.
Můžeme ignorovat obrazy George Bushe z prezidentské volební kampaně, které ho líčily jako pitomce. V domácí politice už Bush dokázal, že umí využívat výhod toho, když ho někdo podceňuje. Ale jeho zahraničněpolitické postoje připadají evropským spjencům agresivní, protože ti jsou zvyklí na konzultace.
Bush se hned na začátku rozhodl, že sám určí, jak se má člověk stavět ke Kjótu a k raketové obraně. Mezinárodní diplomaté na to pohlížejí se značným neporozuměním.
Také jsou poněkud zmateni. Jeden den řekne americký ministr obrany Donal Rumsfeld, že "usiluje o to" stáhnout americká vojska z Bosny, o čtrnáct dní později zdůrazňuje, že "se o žádném stahování vojsk nehovořilo a bylo by chybou vyvolávat zbytečně a předčasně otřesy."
A pak on a Bush začnou vykládat o tom, že opravdu chtějí celosvětově všechny konzultovat ohledně raketové obrany a také sestaví vlivný výbor, který najednou potvrdí, že globální oteplování je hrozba. Z Evropy to všechno vypadá poněkud znepokojujícím způsobem.
Z pohledu Washingtonu je to podobné. Evropa je hádanka. Žádný jiný americký prezident dosud nezačal své funkční období s Evropou tohoto druhu. Evropa je zdánlivě sebevědomá, bezpochyby prosperuje, nenávratně směřuje k užší politické a hospodářské integraci.
Je to znepokojující novinka. Ale záhady přetrvávají. Kdo přesně mluví za Evropu? Co Evropa chce? Více odpovědnosti, větší mezinárodní vliv, více nezávislosti, jak se zdá, ale nikoliv více moci, protože Evropané nechtějí investovat do obranných rozpočtů, které zůstávají i v moderním světě klíčem k moci.
Obě strany na sebe pohlížejí shovívavě. Bushův Washington si myslí, že vznáší otázky pro nový svět: že zpochybňuje konvenční stererotypy a odstraňuje harampádí studené války. Odmítnutím Kjóta zlikvidoval Washington ekologické nesmysly, které nikdo v americkém Senátu stejně nepřijímal.
Tím, že se zlikviduje antibalistická dohoda z roku 1972, se bude moci celý svět začít zabývat skutečnými hrozbami raketových střel z let 2002 - 2012. To, že Amerika dělá potíže ohledně projektu evropské obranné iniciativy, ukazuje dvojakost Německa, které tvrdí, že evropskou obranu chce, ale odmítá za ni platit víc.
Evropa je také nerozhodná, až to hraničí s karikaturou. Evropa se domnívá, že provádí zásadní experiment v oblasti mezinárodní demokracie. Z jednoty pochází síla. Evropa je globální region. Chce mít hlas, na němž záleží.
Evropa má ekonomiku i počet obyvatel větší než Spojené státy a nikdo by jí neměl vnucovat raketovou obranu. Kolektivně má Evropa jiné priority než Spojené státy - životní prostředí, kvalitativní normy potravin, sociální zabezpečení. Aniž by byla Evropa pacifistická, odmítá americký instinkt klást rovnítko mezi moc a vojenskou sílu.
Na všech těchto skutečnostech něco je. Spojené státy zároveň jsou i nejsou takové, jaké je vidíme. O Evropě to platí taky.
Žijeme v zajímavé, především nesmírně proměnlivé éře. Změna je základním charakteristickým rysem na obou stranách Atlantiku, Evropa i Amerika se snaží pochopit geopolitickou realitu.
Tři skutečnosti ohledně Ameriky jsou zjevné.
Zaprvé, ani George W. Bush se nebude moci vyhnout zahraniční politice. Jen americký prezident může uzavírat dohody a posunovat věci dopředu.
Bushova nynější návštěva v Evropě ukáže, jak daleko Bush v tomto pokročil. Jestli za sebou nezanechá nic víc než jen texaskou žoviálnost, budoucnost nebude věstit příliš mnoho dobrého.
Clinton začal tím, že si myslel, že se nebude muset zabývat zahraniční politikou, ale pak si uvědomil, že to je nerealistické. Dokáže si totéž uvědomit Bush?
Zadruhé, Británie přestává být pro Spojené státy důležitá. Amerika, která pravděpodobně přesunuje své priority z Evropy do Asie, nutí Británii, aby přehodnotila svůj postoj k nejstaršímu svému spojenci. Není náhodné, že během této cesty se Bush nezastaví v Británii. Vojenská a špionážní spolupráce Británie a Spojených států je stále velmi těsná, ale představa, že je Tony Blair jaksi pro Američany v Evropě prostředníkem, je falešná. Kdo potřebuje prostředníky, když je možno hovořit přímo?
Zatřetí, ke změně v amerických postojích skutečně dochází. Washington neustále zdůrazňuje, že se nic nezměnilo. Je ale pravda, že pro Američany je dnes jednání s Evropou obtížnější než jednání s Ruskem. Zdá se, že Bushovo setkání s Vladimírem Putinem bude hračka ve srovnání s Bushovou účastí na vrcholné schůzce EU v Gothenburgu. Chudák Rusko si Američané vždycky mohou získat na svou stranu penězi. Bohatou Evropu si koupit nemohou.
Evropa a Amerika se od sebe pomalu vzdalují. Evropa už není kontinent, který by potřeboval závislost. Hovoří o tom, že by si Američané mohli stáhnout svá vojska.
Ale základní trend je jasný. Evropa i Amerika si nyní budují každá jinou budoucnost v důsledku odlišných tlaků. Oba kontinenty jsou nyní navzájem přátelskými konkurenty a nikoliv už spojenci na život a na smrt. Nastala doba pro tvůrčí myšlenky.
Bush v Evropě: o co jde
Shrnujeme podle deníku Guardian.
Globální oteplování a životní prostředí
Mnoho evropských politiků bylo šokováno, když Washington jednostranně odmítl dohodu z Kjóta, která určila omezení emisí plynů, přispívajících k vzniku skleníkového efektu. Bush přiznává, že Spojené státy, které mají jen 4 procenta světového obyvatelstva, vypouštějí do ovzduší 20 procent skleníkových plynů. Ale trvá na to, že je třeba tento problém dále vědecky zkoumat. (Viz též příspěvek o Kjótu v závěru dnešních BL.)
"Je to otázka, o níž vím, že je pro národy Evropy velmi důležitá. Dobrý stav Země je také otázka, která je důležitá pro Ameriku. A je to otázka, která by měla být důležitá pro všechny národy světa. Protokol z Kjóta obsahoval naprosto zásadní chyby. Druhé největší emise skleníkových plynů pocházejí z Číny. A přesto byla Čína úplně osvobozena od požadavků protokolu z Kjóta. Indie a Německo také patří k předním zdrojům emisí skleníkových plynů. Ale Indie byla také osvobozena od Kjóta." (Tisková konference, 11. 6. 2001)
Trest smrti
Američtí činitelé a politikové byli silně překvapeni, jak kritický postoj zaujala Evropa vůči Bushovu nadšení pro trest smrti. Několik čelných evropských politiků odsoudilo popravu Timothy McVeigha, atentátníka z Oklahomy.
"Jedu do Evropy s určitým způsobem rozdílnými názory na některé záležitosti. Neznamená to, že nemůžeme být přáteli a nemůžeme budovat užitečné aliance ve prospěch našich národů." (11. června, několik minut po McVeigově popravě)
Americké styky s Evropou
Jestliže zastávají evropští vedoucí představitelé vůči Bushovi dost chladné stanovisko, ruský režim je otevřeně podezřívavý. Moskvě zvlášť vadí rozšiřování NATO na východ, přítomnost amerických vojsk na Balkáně a Bushovo nadšení pro systém raketové obrany.
"Ale také jsem jasně řekl Vladimíru Putinovi, že je důležité jít v myšlení dál než jak to bylo za starých časů, kdy jsme měli představu, že pokud se navzájem vyhodíme do povětří, svět bude v bezpečí." (1. května 2001)
Evropská armáda rychlého nasazení
Američtí vojenští plánovači jsou znepokojeni, že by mohla vzniknout nezávislá evropská armáda se samostatnou plánovací kapacitou, jak to chce Francie, a ta by se mohla stát konkurentem NATO, jemuž dominují Spojené státy.
"Tuto myšlenku podporujeme, pokud neohrozí NATO. Pokud budou k dispozici další zdroje, bude to něco, co celý proces zhodnotí." (11. června 2001)
Americká role na Balkáně
V předvolební kampani vyjádřil Bush silně svou nelibost nad tím, že jsou americká vojska používána pro udržování míru. Evropské znepokojení vzrostlo nedávno v důsledku poznámek amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, že chce odvolat americká vojska z Bosny. Nyní oba muži dávají najevo, že to tak prý vlastně nemysleli.
Národní raketová obrana
Většina Evropanů se dívá s velkými rezervami na Bushovu energickou podporu nesmírně nákladného nového protiraketového štítu, kterému se říká Syn hvězdných válek. Obávají se, že by mohl vyvolat nové závody ve zbrojení. Americký prezident je přesvědčen, že i když studená válka skončila, Ameriku a svobodný svět by stále mohly ohrožovat tzv. teroristické státy jako Severní Korea.
"První etapou je pracovat s našimi přáteli - s Rusy i s Evropany - a vysvětlit jim, proč je protibalistická smlouva zastaralá z perspektivy studené války, ale také, proč zabraňuje racionálnímu vytvoření systémů, které by mohly učinit svět bezpečnějším." (11. června 2001)
Obchodní politika
Americko-evropské vztahy byly narušeno celou řadou vážných obchodních sporů. Dochází k ostrým verbálním konfliktům -a občas i zavádění odvetných dovozních cel - ohledně nerozličnějšího zboží, od obřích dopravních letadel až po banány. Obě strany se navzájem obviňují, že zkreslují svobodný obchod prostřednictvím dotací a protekcionářství.
"Je velmi důležité, aby si lidi uvědomili, že když je víc obchodu, je víc obchodního podnikání." (21. dubna 2001)
Tři rozdílní umělci, tři způsoby, jak se mediálně zviditelnit: Komicky - jako šašek "počmáraný" (vlevo), "seriozně" - jako umělec "mudrlant" (uprostřed) a nekonvenčně- jako chodící reklama své vlastní přebujelé fantasie.
Odleva: Jiří Votruba, provinční výtvarník-architekt, úspěšně se infiltrující díky svým kontaktům a sponzorům na domnělou špici českých umělců, kteří ho za odměnu čas od času někam pozvou. Například před lety na dálnici D1, na akci malovaných billboardů, kde ovšem byla dost krutá zima. Proslul především jako "pražský tričkař". Tyto lehké svršky se s jeho obrázky dobře prodávají turistům po celé Praze a na odbyt prý jde nejlépe motiv s Franzem Kafkou. Aranžmá fotografie nevypadá moc přesvědčivě a Češi pro to znají výstižný termín: "stojí jak špatně vyřezaný svatý". Malůvka chudá, fór otřepaný, hruď poměrně dobře ochlupena, výživa dobrá. Jako jediný z trojice má vlasy, jejichž šeď vhodně koresponduje s pozadím. Publikováno v ELLE v roce 1996. Je patrné, že výtvarník je buď bývalý voják z povolání, nebo chodí často na rentgen plic.
Uprostřed: Michal Rittstein, přední český umělec, výborný glosátor konzumního způsobu života a nejmladší "důchodce" volného sdružení 12/15. Poprvé se objevil na veřejnosti v knize Návštěvy v atelierech Jaromíra Pelce a Karla Sýse (Odeon 1981), mezi oficiálními uměleckými celebritami. Kniha vyšla k 60. výročí založení Komunistické strany Československa a patrně proto si Michal raději přetřel svoji tvář. Kolega z knihy Karel Stehlík na otázku jak definovat socialistický realismus mimo jiné říká: "Vždy mě mrzelo,že obrazy abstrakcionistů jsou smutné, že z nich čiší jakási bezvýchodnost a beznaděj." Nejen obrazy, Karle Stehlíku, ale nyní už i tvář Rittsteinova prozrazuje smutek. Přemýšlí "abstrakcionista" stále o tvých slovech, anebo přišel v dětství o svoji oblíbenou hračku? Tělesná schránka lehce opotřebena (prosím všimněte si rozdílu těl - jedno maluje trička, druhé nikoliv), vlasy prořídlé - dobře ale ladí s pozadím. Otištěno v magazínu LN v roce 1997. Ze snímku je patrné, že umělec často vysedával v restauracích.
Vpravo: JUDr. Vladimír Franz, volný pokračovatel tradice Jožky Mrázka Hořického, slušný skladatel, mnohem horší malíř. Solitér, trvale kolorován jako doživotní obraz. Brouzdá po bulvární mediální periferii, odkud podniká své občasné seriozní umělecké výpady. Koncem sedmdesátých let navštěvuje na Smíchově v Domě pracujících v kovoprůmyslu výtvarný kroužek paní Hruškové a všem uchazečům o studium na pražské Akademii se směje. Pamatuji si tehdy jeho ještě čistou dětskou tvářičku i odvážné anarchistické názory: patrně to chtěl všem "profíkům" po letech nandat. Zatímco Rittstein jen unaveně sedí, Franz ještě v rozhodném postoji stojí. Nemusí být ozbrojen: pohled do černi jeho ostře řezaných rysů, odradí útok kdejakého intelektuála. Vladimírek vstoupil do své malby s neúprosnou každodenností a otázka mého syna mě ještě dnes vyvádí z míry: "Tati, co se stane s tím obrazem, až ten člověk umře?"
Je tady nějaký precedens, že teď monitorujete například BBC, nebo já nevím kdo tady ještě vysílá ze zahraničních rozhlasů?
Odhlédněme od toho, zda je či není Pecháčkova Svobodná Evropa "zahraniční rozhlas" anebo součástí veřejnoprávního Českého rozhlasu (pokud není jeho součástí, který zákon určuje, že má být soukromá stanice součástí českého veřejnoprávního rádia?) odhlédněme od toho, že je od Rakušanové naprostá drzost srovnávat Pecháčkovo propagandistické vysílání s BBC, jehož česká redakce, i když došlo po jejím přesunu do Prahy k určitému poklesu kvality, přece jen se snaží zachovávat mezinárodní zásady novinářské objektvity. Povšimněme si však, že Rakušanová, tato údajně "zkušená" novinářka, naprosto nechápe, že se člověk jen diskredituje pokud bojuje jak buldog výlučně ve vlastní věci: v novinářském rozhovoru musí reportér dávat takové otázky, které nemají nic společného se jeho vlastním zájmem a to vždy z opačného úhlu pohledu, než jaký má interviewovaná osoba. Rakušanová holt bojuje za vlastní chleba. Je to směšné a zároveň smutné. Svobodná Evropa si ovšem naběhla; kdyby byla schopna zastávat při vysílání objektivní stanovisko, nestala by se terčem pozornosti RRTV, kterou jistě můžeme obviňovat ze zaujatosti vůči ODS. Už jen tento rozhovor Lídy Rakušanové je důvodem, proč by RRTV měla prošetřovat propagandističnost vysílání Svobodné Evropy. Jak se liší postoj Lídy Rakušanové v tomto rozhovoru od postojů Vladimíra Železného v pořadu Volejte řediteli?
Nesouhlasím s kritikou svého pořadu - Britské listy jsou v demenci
Praha 13.června 2001
Vážený pane Brabče,
paní Iva Holmerová, předsedkyně České alzheimerovské společnosti, mě dnes upozornila na Váš článek v Britských listech, který se pokouší být jakousi recenzí či zamyšlením nad mou reportáží o Alzheimerově chorobě a postavení nemocných pacientů v ČR.
Jak jistě tušíte, s Vašimi závěry naprosto nesouhlasím. A jsem zároveň rád, že se ve svém článku přiznáváte k neznalosti problematiky. Ona neznalost je ve Vašem případě ovšem ještě hlubší. Vy si totiž dokonce dovolujete domýšlet i osudy a motivy jednání osob v reportáži (a říkáte tomu logika).
Obdivuji, s jakou lehkostí jste například dokázal vyřešit problém zmiňované „posmutnělé dcery“. Vím, že její neveselý životní osud Vám již ve svém dopise osvětlila paní Holmerová, takže si detaily odpustím.
Ani hrozba stažení léku z trhu ovšem nemusí být vždy vyděračská. Pochopitelně jsem se ptal na důvody, které firmu k tomuto kroku vedou. Její ředitel mi vysvětlil, že společnosti Pfizer se při současné nedostupnosti léku jednoduše nevyplatí ani jeho distribuce, ani náklady na vzdělávání lékařů v této léčbě. Společnost tak vlastně už tři roky dotuje používání Ariceptu v ČR, aniž by na úhradu tohoto léku ministerstvo zdravotnictví či pojišťovny přispěly byť jen jedinou korunou. To jsou, pane Brabče, jednoduché kupecké počty. Ať už nám takové jednání připadá jakkoliv nízké či vyděračské.
Můžeme spolu polemizovat o tom, zda toto vyjádření či odůvodnění šéfa společnosti v reportáži mělo či nemělo být. Já jsem je nepokládal až za tak důležité a větší prostor místo něj dostal třeba onen „démonizovaný“ mluvčí ministerstva.
I u něj bych se chtěl ve své argumentaci zastavit. Pan Černý mě svým jednáním přesvědčil o naprosté neprofesionalitě. Schůzka s ním se povedla až napotřetí. Předchozí dvě dohodnuté návštěvy prostě hodil za hlavu a v úřadě jednoduše nebyl. Rozsah jeho odpovědí před kamerou ani nepřesáhl rozsah mnou předem zaslaných dotazů, takže ve střižně prostě nebylo ani z čeho vybírat. Pokud na Vás působil výstup pana Černého v reportáži „démonizovaně“ věřte, že si to způsobil sám. Podle mého názoru téměř nevěděl o čem mluví. Já bych se na jeho místě jako mluvčí alespoň připravil věrohodně hájit kroky úřadu, za který vystupuji. Vždyť přeci i on (se znalostí problematiky) mohl položit Vaši otázku: Proč je ten lék tak drahý? Neprofesionalita mluvčího ministerstva zdravotnictví ale není můj problém.
Údajně přemrštěnou cenu léku Vám již vysvětlila paní Holmerová. Já si ale po Vašem vzoru dovolím na toto téma také jednu logickou úvahu. Připusťme, že cena léku je skutečně přemrštěná. Ministerstvo si to uvědomuje a záměrně odmítá lék zapsat do kategorie medikamentů hrazených pojišťovnami. Toto by podle Vás nebylo odsouzeníhodné a vydřidušské? V takovém případě by se přece v roli rukojmí českého zdravotnictví ocitli všichni pacienti trpící Ach. Z něčeho takového ale ministerstvo zdravotnictví rozhodně neobviňuji. To se totiž o diskusi nad cenou Ariceptu nikdy ani nepokusilo.
Na závěr se zmíním o (opět údajném) „zpomalování pohybů démonizované osoby“. Zpomalení obrazu jsem v reportáži použil jen jedenkrát - při pohledu jakési stařenky do kamery. Šlo o čistě ilustrační záběr. Do tohoto záběru zvukovým trikem ozvěnou doznívalo poslední slovo z tzv. synchronu mluvčího ministerstva, což jste zřejmě jako „démonizování“ měl na mysli. To je v televizní či rozhlasové publicistice (nikoli ve zpravodajství) zcela běžná a používaná metoda a rozhodně ne specialita České televize, jak se snažíte ve svém článku naznačit. Přesvědčit se o tom můžete nejen v TV Nova či TV Prima, ale koneckonců i v publicistické tvorbě jiných televizních stanic ve světě.
To je asi tak v kostce vše, co naopak vytýkám já Vašemu textu a Vašim závěrům. Napříště, prosím, pište se „znalostí problematiky“ a odpusťte si „logické“ úvahy. Uvidíte, že výsledek bude určitě lepší. Pokud na základě mé reportáže trpíte pocitem, že česká žurnalistika „onemocněla“ Alzheimerovou chorobou, pak vězte, že já smýšlím o Britských listech (i po mnoha jiných zkušenostech) podobně. Jen s tím rozdílem, že v tomto případě jde již o plně rozvinuté stadium choroby - tzv. demenci.
S přáním brzkého uzdravení
David Garkisch
(David Garkisch během vánočního televizního vzbouření předstíral, že je členem pracovního týmu Jany Bobošíkové a natáčel ji skrytou kamerou.)
Tažení korporací za likvidaci protokolu z Kjóta pokračuje i po summitu v Haagu
Současný stav
Konference OSN věnovaná klimatické změně konaná vloni v listopadu v Haagu (označovaná jako COP-6), jejímž cílem bylo dovršení tříletých vyjednávání o implementaci kjótského protokolu, skončila bez výsledku. Evropští ministři životního prostředí na poslední chvíli odmítli kompromisní návrh, který by průmyslovým zemím a jejich korporacím nejen umožnil vyhnout se slibovanému snížení emisí skleníkových plynů, ale dokonce by jim umožnil tyto emise podstatně zvýšit. Představitelé vlád ze severu a společná průmyslová lobby kolem otázek životního prostředí požadovali, aby jim bylo umožněno "splnit" své závazky ohledně snížení emisí prostřednictvím řady nápaditých, ale pochybných prostředků, včetně globální distribuce emisí nebo započítávání "lapačů uhlíku" (absorpce uhlíku lesy, dřevěnými produkty, půdou a geneticky modifikovaným zemědělstvím) a jaderné energie 1.
Jejich snaze se dostalo aktivní podpory ze strany nové finanční skupiny, která se objevila ještě dříve, než bylo konsensu o pravidlech protokolu z Kjóta dosaženo - ze strany obchodníků s emisemi. Na haagské konferenci byli mohutně zastoupeni a posíleni o injekce financí od společností a tvrdě lobovali za "globální volný trh se skleníkovými plyny". Jejich cíl je zřejmý - objem trhu s kredity emisí uhlíku může v následujících desetiletích vyrůst na miliardy dolarů. Na COP-6 stála tato temná aliance pouhý krůček od přeměny kjótského protokolu ve vůči průmyslu vůbec nejpřátelštější ujednání ze všech smluv o životním prostředí.
Bohužel se zdá, že s přípravami na další jednání o klimatické změně na půdě OSN, které se má odehrát v Bonnu v červenci 2001, tyto tendence nijak neztrácejí na síle. Velkou otázkou po Haagu zůstává, pro jakou strategii se rozhodne nová Bushova administrativa: pro faktické stažení podpory USA kjótskému protokolu nebo pro pokračování v clintonovsko-goreovském úsilí přizpůsobit protokol tak, aby co nejlépe sloužil americkým zájmům?
COP-6: Volný trh se skleníkovými plyny?
Mezinárodní obchodní komora (ICC) a Světová obchodní rada pro udržitelný rozvoj (WBCSD) představovaly na COP-6 nejvýraznější skupiny průmyslové lobby, patřilo k nim přes 100, respektive přes 200 akreditovaných lobbistů 2. Ropný a benzínový gigant Shell měl ze všech společností největší zastoupení, na chodbách COP-6 postávalo 40 jeho lobbyistů. Cíle ICC a WBCSD byly až příliš průhledné: žádná zavazující vládní omezení, podpora dobrovolným průmyslovým projektům a neomezené využívání "tržních mechanismů". President ICC Richard McCormick přišel s převratným varováním před "rychlou, potěmkinovskou, dohodou, která bude znamenat dramatickou a nákladnou změnu využívání energie v průmyslových zemích" 3. Právě taková změna je ale pochopitelně nutná, pokud má být zvrácen katastrofický průběh klimatické změny.
Zatímco navenek se ICC snaží prezentovat (a průmysl obecně) jako velice ohleduplná k životnímu prostředí, její lobbistické snahy mají zabránit opatřením, která by mohla účinně čelit stále narůstajícím emisím CO2, opatřením, kterým ICC říká "politika příkazů a kontroly (command-and-control policy)". Globální klimatická koalice (GCC), která se agresivně staví proti protokolu z Kjóta a je obecně považována za nejbezohlednější skupinu průmyslové lobby, volí rétoriku jiného stylu, ale její lobování vycházelo z velmi podobných základů jako ICC. Jejím hlavním tématem byl neomezený obchod s emisemi. Ve skutečnosti je mezi oběma skupinami mnohem menší rozdíl, než se obvykle soudí. Jedním z hlavních řečníků ICC v Haagu byl Brian Flannery z ExxonMobil, společnosti neblaze proslulé svým bojem proti kjótskému protokolu. Pod hlavičkou ICC také Flannery pronesl pro média přednášku na téma "ochrana životního prostředí a volný trh".
Ale na haagském summitu hovořil Flannery také jako lobbyista za ExxonMobil a jeho "pohodovou" rétoriku potom nahradilo volání po vědeckém důkazu předpokládaných příčin klimatické změny a varování vládám před investicemi do "zelených" technologií. Jak Flannery řekl pro Earth Times ExxonMobil je "zásadně proti protokolu z Kjóta," protože tento "za hodně peněz přináší málo výsledků" 4. Flannery, jehož společnost se ani v nejmenším nechystá přestat s výrobou fosilních paliv, všem vysvětlil, že "kvůli rostoucím energetickým nárokům moderních technologií, jako je internet nebo e-commerce, je třeba dodávky zvyšovat."
Ačkoliv byla účast tradičních skupin průmyslové lobby na COP-6 rekordně vysoká, hlavním rozdílem oproti předcházejícím setkáním byla přítomnost obrovského množství obchodníků s emisemi. Zcela v souladu s významnou rolí, kterou v současných diskusích v OSN tržní mechanismy hrají, bylo centrum konference zaplaveno lobbisty z brokerských emisních kanceláří, přičemž mnoho jich pocházelo z globálních konzultantských gigantů formátu PriceWaterhouseCoopers a investičních bank, které vidí v "uhlíkové ekonomice" potenciální zlatý důl. Obchodníci s emisemi se spojují do celé řady lobbyistických skupin, z nichž největší je Asociace emisního marketingu (EMA), za kterou přijelo do Haagu 48 lobbyistů 5. K tomu připočítejme specializované časopisy, jako je The Carbon Trader a The Carbon Market Analyst, které zaplavily konferenční centrum drahými, lesklými brožurami a summit COP-6 tak vypadal spíše jako mezinárodní veletrh než jako mezinárodní konference, snažící se vyřešit jeden z nejbolestivějších problémů dnešního světa v oblasti životního prostředí i v oblasti sociální. Na jádro sociální a ekologické problematiky si z nich nikdo nevzpomněl, křik obchodníků s emisemi volajících po globálním volném trhu se skleníkovými plyny se rozléhal síněmi COP-6 a ohlušoval jednající vládních delegací.
Množstevní a kvalitativní omezení tržních mechanismů, po kterém volá celá řada environmentálních nevládních organizací pouze omezí počet uhlíkových kreditů vstupujících na trhy, tvrdili obchodníci s emisemi a s nimi i zbytek průmyslové lobby 6. Podle lobbisty ICC Briana Flanneryho: "tuna CO2 je tuna CO2. Čím volnější je trh, tím nižší bude její cena" 7.
Ale jakkoliv jsou laciné uhlíkové kredity lákavé pro business, z hlediska životního prostředí na nich nic lákavého není. Pokud by se naplnily sny průmyslníků o horách laciných uhlíkových kreditů nabízených na novém globálním uhlíkovém trhu, znamenalo by to pouze to, že průmysl se dokázal vyhnout povinnosti redukovat emise CO2 u zdroje. Například kupováním kreditů od průmyslových stromových plantáží, které se zpravidla nacházejí na jihu. Skupiny lobby velkého businessu svorně ignorují skutečnost, že dovolit počítat tyto "lapače uhlíku" jako protiváhu emisím CO2 je z vědeckého hlediska pochybné a celkově by to přineslo celosvětový dramatický nárůst emisí skleníkových plynů. A jak zdůrazňuje Světové hnutí deštných lesů, gigantické stromové plantáže jsou "zpravidla příčinou odlesnění, vyčerpání vodních zdrojů, zhoršení nespravedlivosti ve vlastnických vztazích k půdě, zbídačení, vyhánění místního obyvatelstva a podrývání vlivu místní lesní správy, která o lesy pečuje." 8
Zrada Kjóta odvrácena na poslední chvíli
Průmyslové skupiny se nicméně nemusí strachovat, že by jejich lobování před COP-6 nepřineslo žádné ovoce. V průběhu COP-6 jim stačilo zaměřit se na eskalaci napětí a nedovolit vládním zástupcům, aby se poddali tlaku lobbyistů nevládních organizací a kreativních akcí a demonstrací, které se konaly jak vně, tak uvnitř konferenčního centra 9. Až do posledního večera jednání byl summit o klimatické změně v Haagu na události dosti chudý. Dominantní pozice severních vlád byla zcela jasná od samého počátku a lišila se vlastně pouze intenzitou, s jakou chtěly protokol z Kjóta zradit.
Na jedné straně stála deštníková skupina, složená ze Spojených států, Japonska, Austrálie, Kanady, Ruska a Norska, která podporuje neomezené využívání tržních mechanismů podle kjótského protokolu, na druhé straně stála Evropská unie prosazující, že alespoň 50% plnění by se mělo odehrávat "doma" ve státě. Představitelé EU rovněž vyjádřili pochyby o zahrnutí "uhlíkových lapačů" do tržních mechanismů. Zatímco deštníková skupina volá po neomezovaném užívání "lapačů uhlíku", EU navrhuje "pozitivní seznam" pro Mechanismus čistého rozvoje OSN (CDM), který by projekt omezil na zdravé technologie, jako je obnovitelná energie, čímž se vylučují investice do jaderné energie 10.
Zástupci EU se také zasazovali za finanční sankce států, které nebudou dodržovat své závazky z Kjóta, zatímco deštníková skupina se závazným opatřením (pokutám a jiným postihům) bránila. Jižní státy spojené v rámci G-77 zaujaly stanoviska, která se přikláněla spíše k názorům EU. Ke konci COP-6 se stanovisko EU posunulo více směrem k USA a Deštníkové skupině. Odráží to zejména hluboké rozdíly mezi jednotlivými státy EU a také všeobecně narůstající nadšení pro "tržní" politiku na ochranu životního prostředí, včetně obchodu s emisemi a tržní "seberegulaci" mezi evropskými vládami.
Poslední den se odehrál ve znamení jednání USA, EU a několika menších států ve snaze najít kompromis. Předseda haagského jednání Jan Pronk (nizozemský ministr životního prostředí) předložil, ve snaze dovést jednání k nějakému výsledku, kompromisní návrh, který se výrazně klonil k americkému řešení. Jeho návrh obsahoval neomezené užívání tržních mechanismů a velmi rozsáhlé užívání "lapačů uhlíku" i obchodu s problémovým ovzduším (v jehož rámci se nabízejí volná emisní povolení na prodej) k "naplnění" požadavků na snížení emisí protokolu z Kjóta 11. Návrh by de facto znamenal dohodu, která by průmyslovým zemím dovolila emise zvýšit, což je přesný opak záměru, se kterým byl protokol v Kjótu v roce 1997 sepsán 12. Tato "dohoda podané ruky" navrhovaná Pronkem se ve skutečnosti dostala do opravdu finálního stádia projednávání, ale na poslední chvíli byla odmítnuta pokrokovějšími ministry životního prostředí ze zemí EU (včetně Německa, skandinávských států a Francie).
Křížové tažení pokračuje
Netrvalo dlouho a předkladatelé tohoto katastrofického návrhu principů implementace protokolu z Kjóta po Haagu rychle znovu seřadili své šiky. S cílem podniknout průlom se z kraje prosince sešli v Ottawě ministři z USA, Kanady a řady evropských zemí na neformálním setkání. Podle Wall Streat Journal změnila řada vlád EU stanovisko k návrhu, který v posledních hodinách COP-6 zamítly, a nyní jsou připraveny se pod něj podepsat 13. "Změna názoru v táboře EU," píše se v listu "je zapříčiněna zejména silným tlakem evropského businessu." Setkání ministrů nepřineslo žádný výsledek a je zřejmé, že některé evropské ministry se stále nepodařilo přesvědčit. Nicméně tato událost dokládá, jak velmi byla zamítnutá dohoda z COP-6 k velkému businessu přátelská. Je to snad poprvé v dějinách vůbec, kdy business dotlačil vládní představitele, aby připravili návrh smlouvy o životním prostředí.
Představitelé průmyslu se ve skutečnosti už těší, povzbuzeni vstřícností, které se jim dostalo od mnoha vlád, na nadcházející konferenci v německém Bonnu, kde hodlají prosadit kjótský protokol v takové podobě, v jaké jim přijde vhod. Jeden z pozorovatelů týmu evropských expertů, představující stranu velkého businessu, zdůraznil, že vyjednávání selhala jen kvůli nedostatku času. Nebýt něj, bylo by dohody o tržních mechanismech dosaženo, takže neúspěch na COP-6 byl jen "nevýznamnou událostí v historii mezinárodních jednání" 14.
Velký důraz se neustále klade na průmyslové vysazování stromů a další rozporuplné projekty, které mají trhu zajistit dostatek laciných uhlíkových kreditů. Na "environmentalistické a finanční" konferenci v únoru zdůraznil Frank Joshua z konzultantského gigantu Andersen, že trhy s uhlíkovými kredity, kde se k prodeji nabízejí pouze uhlíkové kredity získané prostřednictvím projektů obnovitelné energie (tj. žádná jaderná energie, žádné velké hydroelektrárny ani projekty "lapačů uhlíku"), nemají dostatečnou "likviditu" a nejsou zajímavé 15. The Carbon Market Analyst, jedna z mnoha publikací zabývajících se "vznikajícím uhlíkovým trhem", nastavila svůj tzv. ECX index (estimated carbon value index - index odhadované hodnoty uhlíku) po konferenci COP-6 z 1,31 dolů na 0,51, což odráželo, že nejistý výsledek jednání zvyšuje nejistotu a snižuje poptávku po emisních povoleních 16. Zároveň ale tento list zůstává velmi optimistický ohledně budoucího rozvoje trhu. "Zdá se pravděpodobné," píše Carbon Market Analyst, "že dohoda na pokračování COP-6 bude zahrnovat i podstatný podíl aktivit využívajících "lapačů uhlíku" s nízkou nebo "žádnou" cenou."
Zároveň není pochyb, že překotný růst mezinárodního obchodu s emisemi bude pokračovat i navzdory fiasku v Haagu. Více a více severských vlád, a Evropa není výjimkou, zahrnuje obchodování s emisemi do své domácí politiky zabývající se klimatickou změnou, protože očekávají, že mezinárodní trhy s emisemi skleníkových plynů se tak jako tak rozvinou - s protokolem z Kjóta nebo bez něj 17.
Faktor Bush
Budoucnost protokolu z Kjóta vypadá ještě beznadějněji poté, co se úřadu presidenta Spojených států ujal George W. Bush. President Bush se nijak netají svým skeptickým postojem k otázce klimatické změny a označil protokol z Kjóta jako "neúčinný" a "nespravedlivý" a očekává se, že jej kongresu k ratifikaci nepředloží. Při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy Bush v rámci své předvolební kampaně hovořil o své budoucí politice v otázce klimatu řekl, že bude proti jakékoliv politice, a sem patří i protokol z Kjóta, která "by znamenala dramatické zdražení benzínu, topného oleje, zemního plynu nebo elektřiny" 18. Jak Bush tak jeho vicepresident Dick Cheney, působili svého času jako ředitelé naftařských společností a do jejich kampaní investoval americký naftový průmysl miliony dolarů. Cheney byl ještě nedávno členem správní rady Amerického naftařského institutu (API), jedné z nejnekompromisnějších lobbistických skupin mezi odpůrci protokolu z Kjóta. Stanovisko Bushova státního aparátu se bude pravděpodobně odvozovat od skutečnosti, že v kongresu mají 19 převahu republikáni, kteří zaujímají k protokolu z Kjóta tradičně nepřátelský postoj 20. Pouhých několik dní po nástupu do úřadu požádala Bushova vláda o odložení následného summitu po COP-6 v Bonnu na červenec 21.
Nejhorší obavy se zřejmě potvrdily po opatřeních, ke kterým přikročila Bushova administrativa v březnu. Nejprve napsal Bush čtyřem republikánským senátorům dopisy, ve kterých řekl, že si nepřeje omezovat emise CO2 z amerických elektráren, a že byla chyba označovat CO2 za látku znečišťující životní prostředí 22! Krátce nato Bílý dům zcela jasně oznámil, že nepřistoupí k implementaci protokolu z Kjóta, ale naopak bude pracovat na přípravě nové smlouvy, který bude obsahovat omezující závazky i pro jižní země 23.
Do jaké míry bude Bush nadále blokovat vyjednávání OSN o problematice klimatu, se teprve uvidí. Podle některých pozorovatelů bude americký business, který vidí v globálním obchodu s emisemi obchodní příležitost, Bushe podporovat, ať se na projektu podílí a pokračuje v clintonovsko-goreovské politice přizpůsobování protokolu z Kjóta podle zájmů amerického businessu. Mezi ně patří společnosti spolupracující s novým Pew Center, podle kterého je regulace skleníkových plynů nevyhnutelná, takže nejrozumnější strategií se zdá být, orientovat se na maximální ekonomický zisk z obchodování s emisemi a dalších tržních mechanismů. Chemický gigant DuPont vyjádřil například "velké obavy" o mezinárodní obchodní systém a "podporuje pokračování rozhovorů o Kjótu," jak uvedl mluvčí společnosti Paul Tebo 24. Obavy amerického businessu, který nechce zůstat odříznut od mezinárodního obchodu s emisemi, možná Bushe nakonec přivedou zpátky k jednacímu stolu 25. Jiní ovšem zcela naopak očekávají, že USA se z jednání o klimatické změně celkově stáhnou, což je pro mnoho společností údajně příjemná představa, protože konečně "budou mít volné ruce". Stojí za zmínku, že mezi tyto společnosti patří i samozvaný anděl životního prostředí British Petrol Amoco, kde - jak napsaly Earth Times - Bushovo vítězství podnítilo "debatu o užitečnosti další účasti na globální diskusi o klimatické změně." 26
Protokol z Kjóta bez USA?
Ministři životního prostředí Dánska, Francie, Německa a dalších evropských zemí navrhli, že státy Evropské unie by mohly ratifikovat protokol z Kjóta bez USA, v důsledku čehož by se Spojené státy mohly "zastydět" a přidat se. Takovýto krok by ale bezpochyby vyvolal silnou reakci ze strany skupin evropské průmyslové lobby. CEFIC, mocná lobbyistická skupina zastupující chemický průmysl, varuje před "jakýmikoliv příliš jednostrannými dohodami." To by dalo americkému průmyslu konkurenční výhodu, jak jasně naznačil její generální tajemník Jean-Marie Devos v týdnech po COP-6 (27)
Jistě, lze argumentovat i tak, že budoucím rozhovorům na půdě OSN o klimatické změně by prospělo, kdyby se z ní USA (dočasně) stáhly. Odpadla by tím zásadní překážka na cestě k vytvoření souboru pravidel ke kjótskému protokolu, který by byl odpovědný jak z hlediska sociálního, tak z hlediska životního prostředí. Pokud se Spojené státy rozhodnou jednat dále a budou nadále sledovat pouze své úzké obchodní zájmy, a mezitím korumpovat další vlády, zaslouží si zůstat prozatím v izolaci. Lepší, než sada pochybných pravidel posvěcených souhlasem USA, by byla dohoda těch vlád, které mají skutečný zájem na řešení problému globálního oteplování. Vláda Spojených států by pak měla na výběr - buď podepsat, nebo stát přede všemi jako vůdčí kazisvět mezinárodní klimatické politiky. Nicméně, pomineme-li skutečnost, že uvrhnout americkou vládu do mezinárodní izolace je jen těžko představitelné, pravda je taková, že snaha podrýt protokol z Kjóta pochybnými tržními řešeními zdaleka není výlučnou doménou severní Ameriky.
Dvě nové zprávy OSN vydané v prvních měsících roku 2001 předkládají nové důkazy o tom, jak lidská činnost ovlivňuje klimatickou změnu a jaké katastrofické následky mohou nastat v 21. století (například větší sucha, záplavy, bouře a rozmach hmyzem přenášených chorob). Pokud má lidstvo těmto katastrofickým scénářům předejít, je nezbytně nutné zarazit zbytečnou a přebujelou spotřebu energie získávané z fosilních paliv v severních státech. Když uvážíme, že i omezení zahrnutá v protokolu z Kjóta jsou nedostatečná, je - pokud se má neštěstí předejít - životně důležité odříznout únikovou komerční cestu, který tak bezohledně propaguje mezinárodní business.
POZNÁMKY
Protokol z Kjóta z roku 1997 se původně zmiňuje o třech typech tržních mechanismů nabízejících se jako doplňující prostředek snižování emisí CO2: obchodování s emisemi, společnou implementaci (JI - joint implementation) a Mechanismus čistého rozvoje (CDM - Clean Development Mechanism). Obchodování s emisemi umožňuje 39 vládám, které se zavázaly ke kolektivnímu snížení emisí, obchodovat mezi sebou právo znečišťovat prostředí. Podle tohoto systému, který by měl začít v roce 2008, si může jedna země koupit "kredity na znečištění" od jiné země, která své nevyčerpala, tedy udržela emise ještě níž, než kolik jsou cíle stanovené v Kjótu. Společná implementace a Mechanismus čistého rozvoje poskytuje severním státům a korporacím emisní kredity prostřednictvím zvláštních projektů, jejichž cílem má být snížit emise skleníkových plynů v hostitelské zemi. Tyto projekty mohou společně provádět buďto průmyslové státy a společnosti (JI) nebo jedna průmyslová země nebo společnost a jedna jižní země (CDM). Těmto třem tržním mechanismům se často zjednodušeně říká všem dohromady "obchodování s emisemi" (emission trading). Kritický rozbor těchto mechanismů najdete v "Mánie skleníkového trhu - hovory o klimatu v OSN ohroženy tržním rádoby-řešením", 55 stránkovou zprávu CEO, která vyšla v listopadu 2000". 
seznam účastníků COP-6, viz stránka OSN věnovaná COP-6
Richard D. McCormick, "Mapování nového kursu životního prostředí - a ekonomiky", International Herald Tribune, November 18-19, 2000.
"Dohoda z Kjóta je pochybná, říká špičkový představitel ExxonMobil", Earth Times, 15. listopadu 2000.
"Asociace zabývající se obchodováním s emisemi byly na COP-6 silně zastoupeny", EMA tisková zpráva listopad 2000.
Viz například "Jak může COP-6 ovlivnit hodnotu povolení", The Carbon Market Analyst, 5. lidtopadu 2000.
Náš překlad citátu z "Commercie helpt ook een handje mee", Financieel Dagblad, 25. listopadu 2000.
"Lesy a plantáže na trhu uhlíkových kreditů", World Rainforest Movement, listopad 2000.
Přehled nenásilných akcí, které probíhaly v průběhu COP-6 najdete na adrese nezávislého mediálního střediska
Mechanismus čistého rozvoje (CDM) byl navržen k tomu, aby usnadnil příliv prostředků a technologií zvyšujících efektivitu využití energie do jižních zemí. Deštníková skupina chce, aby součístí CDM i JI byly všechny technologie, včetně jaderné energetiky a celého spekra uhlíkových "lapačů".
Pronkův "kompromisní" návrh zahrnoval: používání tržních mechanismů bez omezení (EU a G-77 by se vzdaly svých návrhů na 50 respektive 70% domácího užití), velmi extenzivní použití lapačů uhlíku (ačkoliv mimo CDM), v podstatě neomezený obchod s horkým vzduchem (Rusko, Ukrajina a další státy by mohly prodat skoro všechen svůj horký vzduch), velké přehrady zahrnuté v rámci CDM, začlenění jaderné energie do projektů společné implementace (střední a východní Evropa) a velmi slabá pravidla pro "plnění" (sankce za neplnění protokolu z Kjóta). Zdroj: "Pronk se pokouší najít cestu ze slepé uličky rozhovorů o klimatu", ENDS Daily, 23. listopadu 2000.
V průběhu COP-6 evropětí vyjednavači odhadovali, že balík navrhovaný USA, týkající se využití uhlíkových lapačů, ve skutečnosti dovolí zvýšení emisi CO2 až na 7% pro průmyslové země, namísto 5,2% jak je v protokolu z Kjóta.
"USA obnoví hovory s EU o klimatickém paktu ", Wall Street Journal, 6. prosince 2000.
Christian Eggenhofer z expertní společnosti sídlící v Bruselu CEPS
píše, že "protokol z Kjóta je naživu a daří se mu dobře": "Post- Mortem k
COP6 v Haag: Protokol z Kjóta je zdráv a daří se mu dobře", komentář CEPS,
prosinec 2000
Pan Joshua je v čele týmu pro obchodování se skleníkovými plyny Arthur Andersons;
citát z "Obchod s uhlíkem: Přijatelné riziko?", Network 2002, březen 2001.
"Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
Viz například "Obchod s uhlíkem pokvete navzdory krachu COP-6 ",
Reuters, 30. listopadu 2000.
"Nové zprávy varují před hrozbou globálního oteplení", Houston Chronicle
27. února 2001. Bush vytrvale vedl politiku úzce kopírující zájmy průmyslových skupin, jako je "Globální klimatická koalice" a "Obchodní kruhový stůl", včetně tržních mechanismů, vyššího užívání zemního plynu (jehož emise CO2 jsou o něco nižší) a daňové úlevy pro americké podniky, které vyvinou ekologičtější energetické technologie.
článek byl publikován v dubnu 2001, tedy před ztrátou většiny republikánů v americkém Senátu (vystoupení senátora Jamese Jeffordse z republikánské strany dne 24.5. t.r.)
"The Carbon Market Analyst" označuje případnou ratifikaci protokolu z Kjóta před rokem 2004 za "nepříliš pravděpodobný scénář" kvůli převaze Republikánů v senátu a pravděpodobnost odhaduje na 25%. "Předběžný výsledek COP-6", The Carbon Market Analyst, 28. listopadu 2000.
Bushova vláda argumentovala, že jim to umožní "se na politiku životního prostředí pořádně podívat". "EU stanoví nové cíle limitů skleníkových plynů. "starosti" s Bushem ", IPS, 24. ledna 2001.
"Kterak čepice oxidu uhličitého zmizela jako pára nad hrncem ", Wall Street Journal,
15. března 2001.
"Bush odmítá dohodu z Kjóta o emisních limitech", Financial Times, 29. března 2001.
"Rozhovory o Kjótu kolabují", Chemical Week, 13. prosince 2000.
"Hořký konec setkání zakrývá skutečný pokrok a Clinton chce obnovit rozhovory o klimatu", Oil Daily, 4. prosince 2000.
"Do bouře PR a zase zpátky", The Earth Times, 15. listopadu 2000.
"Rozhovory o Kjótu kolabují ", Chemical Week, 13. prosince 2000
Corporate Europe Observatory je evropská výzkumná skupina zaměřená na ohrožení demokracie, rovnosti, sociální spravedlnosti a životního prostředí plynoucí z ekonomické a politické moci korporací a jejich lobbistických skupin.
Corporate Europe Observer (CEO) je její čtvrtletní bulletin zaměřený na zpravodajství o činnosti hlavních lobbistických skupin, přehledy a analýzy a novinky věnované jednotlivým tématickým okruhům. Vychází v tištěné a elektronické verzi.
Pro vydání v Britských listech vybrala a připravila Helena Svatošová, Praha
Přeložil Jan Rausch, Praha
Foto: archiv Britských listů
Tuto trojici v pláštích doplňuje ještě ženská figura, umístěná za dalším stromem a oknem. Je bez pláště, obrácená směrem k oráči a v rukou drží stuhu či diadém se závěsy, což patrně symbolizuje získání královské vlády. Svojí výškou je postavena významově na roveň oráči. Jedná se o jeho partnerku, nejspíš kněžnu (obr. 4). I oráčskou scénu tedy tvoří čtyři postavy. Jsou zde zachyceny dva různé okamžiky téhož příběhu.
1. Když čtyřčlenné Libušino poselstvo dorazilo do Stadic k Přemyslovi, měli bychom v oráčské scéně napočítat pět osob. Ale není tomu tak.
