O provokativní, místy sexuálně explicitní výstavě
Koho vzrušuje současné umění?
Na pozadí udajného britského skandálu, který vyvolaly fotografie Tierney Gearonové v známé Saatchi Gallery v Londýně, propojila Lenka Lindauerová v časopise Týden č.12 v článku Koho vzrušuje dětská pornografie dohromady YBA (Young British Artists) s nezájmem Čechů o provokativní současné umění a dětskou pornografii. Pointu jejího textu lze smrsknout do povrchního konstatování, že zatímco Britové (hojně navštěvující výstavy současného umění) jsou pobouřeni nevinnými obrázky spokojených dětí na pobřeží v Karibiku, Češi se zabývají vším možným, jen ne przněním dětí, a na umění nechodí.
Povzdech autorky že v Praze se nikdo nedivil dílu bratrů Chapmannových, příslušníků YBA, kteří vystavili v Městské knihovně v roce 1998 postavičky malých děvčátek s vagínami místo úst a penisy místo nosíků je úsměvný pro ty, kteří se o výtvarné umění v České republice jen trochu zajímají.
Ti totiž vědí, že mezi nabídkou současného umění a diváky nevězí jen hluboká mediální propast, ale i neschopnost organizátorů své projekty na veřejnosti propagovat. Vzpomenu-li na jedné straně v souvislosti s výstavou YBA v Městské knihovně neprodejný katalog pro odborníky v ceně 400 korun a na straně druhé zadarmo dostupný xeroxový cár papíru s kunsthistoricky nesrozumitelným textem pro veřejnost, ničemu se už nedivím.
Vzpomenu-li pak úroveň sporadických článků i způsob presentace výtvarného umění v našich médiích, nedivím se nezájmu českého publika vůbec. Až na světlé výjimky totiž většinou netuší, oč jde.
Sama Lindauerová operuje v textu termínem vizuální umění, aniž by se pokusila předem od čtenářů zjistit, co jsou schopni si pod tím vlastně představit. Zajímavý je také rozdíl presentace současných výstav v odborném tisku a v běžných médiích.
V souvislosti s tématem zmiňuje autorka v Týdnu výstavu Harmonie ve Špálově galerii v roce 1998 (kde se daly podle ní jako divácké lákadlo spatřit fekálie, pohlavní orgány a orální sex) a píše, že kurátoři tohoto projektu se snažili diváky vyprovokovat z jejich nezájmu.V odborném tisku byl ovšem této výstavě přisuzovány mnohem serioznější úmysly a také smysluplnější cíle.
Srovnávat situaci v přístupu veřejnosti k současnému umění v Británii a u nás jen na základě tolerance k provokativnímu umění, je přinejmenším značně matoucí. Britové mají totiž jakousi představu o tom co mohou očekávat od současného výtvarného umění, zatímco to naše se u nás těší naprosté lhostejnosti nikoliv jen díky tématu či pohoršujícímu účinku, ale jako takové. Obdivovaná česká tolerance (Petr Volf, Vítejte v oáze svobody, Reflex č.12) k provokativnímu umění není proto projevem svobodomyslnosti našeho národa, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale výrazem totálního nezájmu Čechů vstupovat do galerií se současným uměním. České publikum britské současné umění jednoduše nezajímá, protože ho nezajímá ani to české.
Dovedu si bez problémů představit naši lhostejnost v případě u nás výstavené rozřezané a do formaldehydu naložené krávy Damiena Hirsta, která vyvolala nejen v Británii značný odpor veřejnosti. Čech by zřejmě věren švejkovsko-haškovské tradici utrousil něco o tom, že konečně Národní muzeum v Praze je také plné podobně roztodivných potvůrek.
Paradoxní ovšem je, že to byla právě „puritánská“ stará dobrá Anglie, kde se začátkem devadesátých let zrodil tolik obdivovaný i nenáviděný tzv. britpop, umění generace pojmenované jako „fenomén YBA“, který zatím stále kam vleze, působí rozruch. Navštívil jsem proto v roce 1998 Městskou knihovnu a především jsem se dobře bavil. Text, v kterém jsem pak své nadšení projevil a k jehož stylu mě výstava vyprovokovala nikdo neotiskl, není divu, koho by to zajímalo.
AŤ ŽIJE MBU!
Ať žije MBU /mladé britské umění/! Zvolala na závěr své recenze výstavy CLOSE ECHOES - Veřejné tělo a umělý prostor v časopise Atelier č.9/98 Tereza Bruthansová a já jsem si řekl: chlapče, tam musíš jít, to si nesmíš nechat ujít!
Do prvního výstavního sálu Městské knihovny, se "protahuji" třemi "turnikety" velkých fotek Sabine Bitter a Helmuta Webera, adjustovaných do rozměrných bloků. Můj zrak pak dopadá na vzdálenou čelní zeď, kde má Sabine ještě jednu fotku, tentokrát monumentálně-panoramatickou, jen tak přibitou na zeď, v duchu již zaběhnutých výstavních klišé. Uvažuji, jestli to náhodou nemá mít ještě nějaký hlubší smysl. Asi jo, a tak se mám na co těšit, neboť ty tři fotky jsou jakési pohledy na městskou odosobnělou architekturu, bez známek života. Lidi jí totiž "odešli na protější čelní zeď", kde jsou vidět na panoramatickém fotu v roztodivných skupinkách, které z dálky vypadají jako docela slušná abstraktní kresba.
Říkám si dobrý a ještě mě napadá, že technologie výroby těch bloků zřejmě frčí, protože včera jsem to viděl u jedné videoinstalace na výstavě "Prahy" v Mánesu. Sabine Bitter a Helmut Weber tady mají na výstavě ještě nějaké video a velkou romantickou fotku sedící dívky, pravděpodobně v průvanu...ale fakt, docela dobrou.
Po pravé straně zdi vstupního sálu se táhne Douglas Gordon a jeho "Tři palce". Jedenáct fotek detailů rukou, tentokrát pro změnu klasicky rámovaných v paspartě. Později zjistím, že to je jedna z nejpůsobivějších a nejkvalitnějších věcí celé výstavy a to ostatní jsou po většině už jen kecy. Gordonovy fotografie jsou citlivé, lidsky otevřené, velmi intimní a erotické určitě nejsou jen proto, že černě potetovaný ukazováček vzdáleně připomíná pinďoura.
Zeď vpravo v další místnosti má Gudrun Kampl a instalovala na ní fotografie ženské postavy, oděné do snad voskových částí či fragmentů oděvů, připomínající kožený erotický sado-maso artikl. Vedle fotografií,pak tyto "umělé svršky" instaluje rovněž na zeď.
Starý fór, který má dodat artefaktům dojem autentičnosti a který ovšem zcela přirozeně používaly už naše babičky. Nechaly se totiž na pouti fotit se svým milým i s jeho vystřelenou růží, aby pak tuto fotografii i růži obřadně instalovaly do svého sekretáře, jako relikvie lásky a zhmotněného času. V případě "relikvií" Gudrun ale nechápu, jaký smysl má propotit na svém těle něco, k čemu nemá žádný vztah a pak to ještě vystavit... Asi to necítím správně.
Správně to chce ale cítit Michaela Moscouw, která kousek vedle vystavuje zvětšeniny různých foto-efektů, jichž má každý fotoamatér doma plný šuplík. Normálně jí ale kašlu na to, co mají ty fotky představovat, protože si TO najdu na každý zdi.
Naproti narážím na prvního Čecha. Markéta Othová. Krásné jméno, sympatická holka. Markéto, nic z toho, co ti tu visí, nechápu a mrzí mě že ti nerozumím, ale jinak dobrý. Samozřejmě že pořád dělám, jako že ještě nic nevidím - mám na mysli černouška s hákovým křížem u studánky - a nenápadně zírám malou dirkou do dřevěného kontejneru bratří Chapmanových, kde ale stejně nic nevidím. Vlastně občas se tam mihne něco jako tváře. Ten fór, jako že mi tam něco na chvilku pustí, aniž bych to stačil pořádně vidět mě už nudí. Název Halucinační skříň je ale výstižný. Ještě jsem si všimnul, že skříní protéká "krev" v průhledný hadici. To mě uklidnilo, holky uvnitř ještě asi dýchaj...silná věc.
Teď už to nemůžu minout a tak podrobně zkoumám další dílo bratří Dinos and Jake Chapmanových. Vůbec je tu nějak "přečapmenováno", naši kurátoři říkaj, že prý jsou ale dost dobrý a mě se z černýho kluka s hákovým křížem ani nedělá nevolno. Ta věcička je pro mne už za tou hranicí, kdy se z ní člověk může ještě pozvracet anebo podělat. Je to jen blbej vtip učňů třetího ročníku aranžérské školy. Nemám rád tuhle arogantní nudu rozmazlených pseudointelektuálů. Není tam nic autentického, co mně sami mohou nabídnout, jen fráze, citace, odkazy, jdu dál.
Na konci místnosti mě uklidňuje Alex Hartley a jeho průsvitné, zamlžené "fotoprostory". Až si to někdo koupí, je to docela dobrej způsob, jak si zkazit oči, protože ať se snažím zaostřit sebelíp, prostě to nejde. Život, věci a myšlenky jsou holt bez kontur a pevných obrysů. Ale vážně, je to jedna z dalších nejlepších věcí tady, i když to tak nevypadá. Hartley balancuje na pomezí imaginace a snu a zakoušíte u toho trpkost své vlastní fyzické existence. Beznaděje tam je, ale jen únosná míra.
Z mého meditování mě ale ruší vzdechy, které jsem už někde slyšel. Je to něco, jako když souloží dvě holky, a tak jsem zbystřil pozornost a vrhl se do malé místnosti za dalším uměleckým dílem bratří Chapmanů. Tahle věc mě však již definitivně intelektuálně přesahuje: jedna ženská strká tý druhý do přirození nos ve tvaru pyje, který je součástí nějaké hlavy! Vedle mě se na to video dívá mladá studentka (ta není bohužel součástí instalace) a napadá mě, že je docela legrační čučet veřejně na porno s nějakou cizí holkou. Mám dobrou náladu a radši odcházím do úzkých temných prostor, kde mě však hned za rohem čeká Jiří Příhoda - škoda, mohl jsem tam být sám...
Příhodovo video mě rozhodně vzrušuje víc, než předchozí exponát, kde je "Hlava Franka Tosselliho" představená v akci. Příhoda sice použil záběry ze známého filmu, ale celá smyčka, kde se opakují pohledy na rozběsněný uragán, který ničí vše, co mu přijde do cesty, je i s doprovodnou hudbou silně sugestivní podívaná bez ohledu na to, že tím mohl porušit něčí autorská práva.
Další malé místnosti probíhám, protože Richard Billingham mě nechává chladným. Fotečky městských vedut a exterierů, kterých je na světě stejně dobře fotografováno nepřeberné množství. Mat Colishaw mě ještě zatarasil průchod do jeho místnosti starým olezlým psacím stolem tak, že jsem se málem přizabil. Ten má zřejmě pomoci autentičnosti kolem dokola instalovaných fotografií, na kterých jsou vidět spoře odění chlapci a chlapečci v narcisistních pózách, když právě vyměnili školní lavice za opuštěné prostory umýváren a šaten. Módní a spekulativně lechtivé téma: holčičky a chlapečci teď frčí, no a co. První část výstavy mám za sebou a ani se mi hurá křičet nechce.
Vcházím do dalšího sálu a Bromová to do mě hned z dálky pere kostma, masem a šlachama.Tak jsem tady, má milovaná Veroniko! Stojím před tvými "Pohledy" a před tvojí - tentokrát neholenou "vagínou" (Předpokládám že je tvoje, jinak bych sem nešel) a opravdu měla Tereza pravdu, je jako vymalovaná! Škoda jen, že to je všechno takový vypreparovaný a není moc vidět. Něco podobnýho znám z hodně starých učebnic anatomie, ale tvoje "Pohledy" jsou lepší, takový současnější, víc intelektuální. Tady jdeš jako přímo na ten problém, na tu podstatu a to se mi líbí! Provokuješ totiž divákovo stereotypní vnímání, což říká i Tereza a to je dobré, protože jsme všichni blbci a musíme se učit dívat.
V protějším rohu si postavil "Bezpečnostní kancelář" John Frankland. Že by se kryl před tvými "Pohledy", Veroniko Bromová? Zvenku to vypadá divně, dovnitř se nedostanete, je to opravdu bezpečnostní. Nevím co si o tom mám myslet, ale nějak mi to konvenuje se samoúčelností a alibismem úředníků. Úředník je v podstatě strašný "monstrum" a tohle je jeho "bezpečnostní kancelář". John to trefil.
Mám už docela hlad, ale prostřený stůl Mony Hatoum moc k jídlu není. Koukám do prázdnýho talíře její instalace a lituji, že se stydím exhibovat. Na dně talíře se totiž zjevuje pohyblivé "Hluboké hrdlo", které se mému zraku otevírá dál a dál, průhledem do podivné tkáně. Instalace, CD přehrávač, televize, stůl, židle, příbor, vodní sklo, talíř a laser.Samé dobroty. Dost práce, ale slabej výsledek. Spíš vtipná kuriozita. Kousek dál má ještě Mona "Van Goghova záda".Je to barevná fotografie mužských chlupatých zad, o které Tereza psala, že přímo parodují expresionistickou malbu tohoto malíře. Mona a Terezka se snad domluvily, to už není možný!
Jdu dál do malé místnosti, odkud slyším tóny překrásné hudby. Ta jak záhy zjistím podivně kontrastuje s postavou urostlého nahého muže, který se svíjí a skáče v roztodivných kreacích na videoprojekci Sam Taylor-Wood. Tereza říká, že se však divákova pozornost po chvíli soustředí na dinosauří hračku (od kdy měli dinosauři hračky?), která je na filmu odhozená v rohu místnosti, kde mladý muž křepčí. Divné ale je, že se pozornost vedle mne stojícího návštěvníka, mnohem víc soustředila na sem a tam poskakující přirození křepčící nahé postavy. Sam nám hodila návnadu a Terezka jí sbaštila, a tak marně pátrám, v čem je podle ní toto dílo vynikajícím příkladem prolnutí veřejného těla a umělého prostoru. Kdyby se tu svíjela nahá prostitutka v nafouknutém balónu, lecos bych pochopil. Asi stárnu.
Hned proti Woodovi další češi: Dvojice Jasanský a Polák a fotografie "Kdo mě provede vaší Prahou, poznal bych ji tak rád". Myslím že jsou to fotky, jakých není mnoho. Něčím mě přitahují, něčím se mě netýkají. Vznešené, obyčejné i triviální. Ještě kousek víc a je to normální fotografický spotřební tovar, ještě kousek míň a nestojí to vůbec za pozornost. Mám chuť "provést je svojí Prahou".
Za to s Christine Borland bych večer nikam nešel. Kdo ví, co by na mě nachystala. Tady jsou to samé kosti, lebky, apod. na videu i na malých fotografiích. Další kabinet kuriozit, nebo sbírka fetišistického přírodovědného kroužku. Fakt jsem už asi zestárl. A ještě do třetice Mona Hatoum a její video "Míra vzdálenosti", v místnosti kterou musím chtě nechtě projít, pokud se chci dostat na konec výstavy. U videoprojekce jsou i židle, ale odmítám si sednout. Když jsem si chtěl s chutí sednout u pornovidea bratří Chapmanů, zas nebylo na co.
Konec se zřejmě blíží, a tak značně unaven vstupuji do malé místnosti s Elke Krystufek. Zase video a dvě fotky. Jedna velká a jedna malá. Na té velké pózuje nějaký v trávě ležící pubescent, který je ve slipech, přes prsa má omotán bílý hadr a tváří se dost zarputile. Na té malé fotografii, si však již s veselou tváří zakrývá svoji vlastní prdel. Elke Krystufek má ale smysl pro humor, protože ten zadek si ten kluk zakrývá právě fotkou, na které je vyfocen kterak pózuje ležící v trávě! Ten hošík je jako vystřižený z gay katalogu a tak si tu na své přijdou i kluci. Video je však docela nápadité: Pravděpodobně sama Elke Krystufek se nechala natočit, jak telefonuje a pohrává si u toho s hračkou. Kde jsou ty zlaté časy, kdy Andy před kamerou bezeslova poobědval hamburgery...
Zatím největší překvapení mi připravil Abigail Lane. Vystavil fotografie průhledů do obytných prostor, v nichž běžným činnostem osamocených lidí - ale i jejich smrti - přes okna i otevřené dveře přihlížejí stejně osamocená zvířata, aniž by měla vůli a chuť vejít... Abigail Lane s absolutní virtuositou rozehrává drama o odcizení, samotě a zkrytém zoufalství tisíců lidí naší civilizace, kteří jsou s tím vším dobrovolně "uzavřeni" za neprůhlednými zdmi svých domovů. Lapu po dechu, kdyby tu bylo k vidění JENOM tohle, Je tu VŠECHNO.
V další místnosti je poslední Čech. Kateřina Vincourová se svým cukerínovým "Akčním obrazem". Myslela to holka dobře, ale prostě jí to tentokrát nevyšlo. Po Abigail Lane nemám vůbec chuť se na to dívat. Je to dost slabé, čajíček, limonáda malinovka. Není tam nic, zoufale nic. Není tam chuť, vůně, postoj, názor, smrad, žádný výsledek, alespoň trochu úměrný námaze. Je to zbytečná věc, snad jen dobrá k "Myšákovi" do cukrárny. Blbej konec výstavy.
Vlastně jsem ještě někde přehlídnul fotku od Sam Taylor-Wood "Šoustej, cucej, plácej, onanuj" a tak se k ní složitě vracím. Je to stojící postava s pokrčenou nohou a s nápisy na triku. Terezka říká, že Sam si tou fotkou pohrává s formou sochy a jejím kontrapostem...no budiž a tak si říkám konec dobrý, všechno dobrý.
Odcházím z výstavy a je mi smutno. Rozumím totiž Terezce, když píše, že i my jsme se v Praze konečně dočkali velké výstavy MBU a že každému tu jistě někdo z MBU chyběl. Terezka doufá, že snad výstava definitivně prolomila další z mindráků české výstavní scény a že nás zařadila mezi "normální" umělecká centra a posunula trochu dál. Říká Že z tohoto důvodu mezi ty kdo potřebují britské umění rozhodně patříme. Ať tedy žije MBU, volá Terezka a mně je smutno... Nevím totiž co budu dělat a jak budu žít bez MBU...asi začnu dělat MBU, nechť tedy žije MBU!
Praha květen 1998
