Je manželství v západních společnostech na ústupu, anebo si to jen vymýšlejí vědci?
Námluvy definují cestu k manželství. Zvyklosti tohoto rituálu pomáhají lidem vyrovnat se se složitým přechodem od sexuální přitažlivosti, k lásce až k trvalému manželství. Námluvy poskytují morální a emocionální výchovu pro život v manželství. A přesto námluvy už nehrají důležitou roli v současné americké kultuře, argumentuje Daniel Core v časopise The Public Interest. Shrnujeme. (Kompletní text původní verze v angličtině je zde.) Už i to slovo samo - námluvy, namlouvání - zní dnes starodávně a podivně. Autoři konstatují, že úpadek námluv, spolu s dalšími znepokojujícími rysy v právu, v ekonomice a v technologii, hrozí destabilizovat instituci manželství. V současnosti je cesta do manželství bez jasných směrovek a hrozí při ní množství nehod a cest do slepé uličky.
Úpadek námluv (courtship) je možná odrazem širších kulturních trendů. Podle britského sociologa Anthonyho Giddense vzniká v lidové kultuře nová gramatika intimních vztahů. Giddens argumentuje, že přecházíme od kultury manželství ke kultuře, která oslavuje jen "vztah sám o sobě". Z takovýchto "vztahů čistě samých o sobě" byly odstraněny veškeré cíle kromě základního emocionálního, psychologického anebo sexuálního uspokojení, které vztah přináší jeho účastníkům. V tomto novém světě "vztahů" je manželství postaveno na roveň s ostatním dlouhodobými sexuálně intimními vztahy, jejichž vznik, udržování a ukončování určují obdobné hodnoty a procesy. V důsledku toho pojem zvláštní cesty k manželství - tedy namlouvání - byl opuštěn a nahrazen všeobecnější diskusí o dynamice intimního vztahu.
Avšak jak začínají být stále zjevnější důsledky rozkladu rodin, vzniká nový zájem o to, jak posílit instituci manželství. Dosti rozsáhlý výzkum potvrzuje, že pevná manželství ochraňují pozitivní existenci manželů i dětí a že při rozkladu manželství vzniká podstatné množství sociálních škod. Proto vzniká nový zájem i o analýzu instituce namlouvání. Dobře se prodává celá řada populárních příruček o namlouvání, světských i náboženských. Populární kniha Ellen Feinové a Sherrie Schneiderové The Rules (Pravidla) z roku 1996 prý naučí ztraumatizované ženy z rozpadlých manželství praktickému způsobu, jak si najít senzačního manžela. Existuje celá řada dalších obdobných knih.
Současná vědecká komunita však otázku námluv příliš intenzivně nestuduje. Existuje ale celá řada vědeckých teorií spojených s přidruženými tématy: heterosexuální přitažlivost, vybírání partnerů, vytváření párů a intimní vztahy. Zajímavé jsou také tři školy vědeckého myšlení: teorie výměny, sociobiologie a teorie blízkých vztahů. I když tyto přístupy neanalyzují samotnou otázku namlouvání, poskytují velmi zajímavé informace o dominantních ideologiích, které určují dnešní diskurs o vytváření heterosexuálních párů.
Jak se z namlouvání stal obchodní artikl
Nynější kulturní zmatek ohledně namlouvání a vybírání si partnerů je odrazem dlouhého historického vývoje. Přechod k modernitě a pak k postmodernitě byl doprovázen oslabením role sociálních scénářů mezilidských vztahů, včetně sexuálních vztahů, namlouvání a manželství. Před šedesáti lety poukázal americký sociolog Willard Waller na moderní ústup od explicitních měřítek pro vybírání partnerů, jaká charakterizovala homogennější společnosti. Podstata "vyjednávacího procesu" pro vznik heterosexuálních párů začala být "zmatenější" a "složitější". Waller argumentoval, že moderní důraz na "manželství z lásky" byl jen maskováním kulturního zmatku lidí ohledně absence explicitnějších společenských pravidel jak vstoupit do manželství.
Waller si povšiml, že vznikají během namlouvání nové druhy dohod, jde o "dohody, které mají něco společného pouze s podmínkami sdružování mimo manželství". Během dvacátého století se zvyklosti namlouvání postupně přesunuly do volného sociálního prostoru, který ztratil veškeré smysluplné vazby na cíl manželství. Vzrůst předmanželské sexuality, kohabitace partnerů bez manželského svazku a mimomanželsky narozených dětí od šedesátých let signalizoval úpadek kulturního a sociálního statutu manželství jako jediný zdroj sexuálního života a plození a vychovávání dětí. Tyto trendy oslabily tradiční vazby namlouvání na manželství.
Kritičtí sociální teoretikové jako Eva Illouz (Consuming the Romantic Utopia) a Beth Bailey (From Front Porch to Back Seat) se pokusili definovat jeden důležitý rys tohoto vývoje, totiž komercializaci namlouvacích zvyklostí v moderních kapitalistických společnostech. Argumentují, že praxe namlouvání v devatenáctém století byla zakotvena ve sféře občanské společnosti: namlouvací rituály a praxi většinou definovaly církve, rodiny, příbuzenské skupiny a kulturní komunity. Avšak namlouvání ve dvacátém století se velkou měrou přizpůsobilo rytmu moderního kapitalismu. Namlouvání se odebralo z domova na tržiště: do kina, do automobilů, do restaurací, do tančíren a do klubů: už k němu nedocházelo v domácnostech, v kostelních síních či při vesnických oslavách. Podle Baileyové začal jazyk trhu dominovat akademickým teoriím o namlouvání i lidové kultuře:
"Namlouvání bylo ve dvacátém století chápáno většinou prostřednictvím modelů a metafor moderního průmyslového kapitalismu. Nový systém namlouvání dával přednost konkurenci (a měl starosti, jak ji zvládnout), cenil si spotřeby. Prezentoval ekonomický model nedostatku a hojnosti jako vodítka pro osobní záležitosti. Záměrně bylo použito pravidel trhu: jednotlivé etapy namlouvání definoval slovník hospodářské výměny."
Systematicky však aplikoval ekonomickou teorii na namlouvání teprve ekonom Gary Becker. Učinil to v době, kdy byla proměna namlouvacího procesu v obchodní artikl víceméně dokončena. Teorie o výměně explicitně předpokládá, že čin manželství, stejně jako jiné činy, jsou volbou racionálních jedinců. "Lidé vstupují do manželství," napsal Becker ve svém eseji "A Theory of Marriage (Teorie manželství)" v roce 1974, "když očekávaná užitečnost z manželství přesahuje užitečnost svobodného stavu." V uzavřeném světě teorie výměny musí být všechny touhy, i touha milovat jiného člověka a starat se o něho, definována v rámci malého prostoru "funkce užitečnosti" jednotlivce.
Teorie o výměně považuje veškeré emoce, k nimž dochází při výběru partnerů, jen za marketingové strategie. Užitečnost manželství závisí na tom, jaké "zboží" může potenciální partner nabídnout: životní úroveň, množství a kvalitu dětí, sexuální uspokojení, sociální statut a další. Trh manželství se skládá ze tří kritických složek: nabídky, preferencí a zdrojů. Muži a ženy, kteří aktivně hledají partnera pro manželství, představují "nabídku". "Preference" jsou charakteristiky mužů a žen, kteří hledají jako zákazníci partnera. "Zdroje" jsou různé vlastnosti, které muži a ženy nabízejí ve snaze získat tyto preference.
Model namlouvání, založený na "teorii o výměně", nestarší z našich tří variant, zdaleka není mrtvý. Model "trhu pro manželství", s veškerým svým neslaným nemastným ekonomickým slovníkem (nabídka a poptávka, preference, vyjednávání o ceně, výměna a investice) stále ovlivňuje některé čelné diskuse o výběru partnerů.
Pro ty, kteří se zajímají o manželství jako o sociální instituci, je výhodou této perspektivy skutečnost, že pohlíží na namlouvání stále jako na cestu k manželství. Jenže v teorii o výměně byl manželský slib oslaben v pouhý kontrakt, jehož cílem je sloužit úzkým zájmům jednotlivců, kteří do vztahu investují. Rozvodové zákony, které umožňují rozpuštění manželství bez připisování viny jedné či druhé straně, způsobují, že se tak manželství stávají daleko chatrnějšími a daleko zranitelnějšími vůči měnícím se preferencím než většina obchodních smluv. Teorie o výměně výstižně odráží tento kulturní posun a zdůrazňuje stále více utilitářskou motivaci, která určuje, proč lidi uzavírají tyto křehké manželské "kontrakty".
Avšak tím, že předpokládá, že jednotlivci jednají jako racionální spotřebitelé, nám teorie o výměně nepomůže pochopit sociální a mezilidské rysy namlouvání a manželství jako institucí. Nedokáže vzít v úvahu iracionální či spontánní představy, které možná motivují mnoho lidí, aby vstoupili do manželství a v jejichž důsledku tito lidé setrvávají v manželství ještě dlouho poté, co by "racionální spotřebitel" dávno vyměnil svůj starý model za atraktivnější, novější verzi. Mnoho základních rysů lásky - touha po trvalosti, touha oddat se jeden druhému - musí v ekonomickém modelu namlouvání buď být včleněno do "teorie kontraktu", anebo odmítnuto jako iracionální. Proč a jak se lidé berou, to se musíme pak snažit zjišťovat jinde.
Všechno je to v genech
Sociobiologie je jednou z nejpopulárnějších nových teoretických perspektiv o namlouvání, manželství a sexualitě. Ve snaze řádně analyzovat složité scénáře vytváření heterosexuálních pout vznikla sociobiologie jako atraktivní alternativa. Založila své argumenty na atraktivnosti genů než na morálce. Namísto racionálního výběru nebo teorií o výměně hledají sociobiologové hlubinné evoluční faktory, kterými se řídí při výběru partnerů sexuální a milostné preference.
Evoluční psychologie argumentuje, že muži a ženy mají radikálně odlišnou sexuální psychologii. Vrozené evoluční faktory přiměly ženy, aby oceňovaly a vybíraly si muže podle jejich schopnosti poskytnout potravu, ochranu, bezpečnost a vysoký sociální statut pro ně i pro své děti. Ženy vyhledávají "dominantní muže". Signály vysokého postavení jako moc, peníze, inteligence, vzdělání, kvalifikace a schopnost mít děti jsou pro ženy důležité. Muži na druhé straně, jsou geneticky podmíněni tak, aby vyhledávali sexuální vztahy s ženami, které projevují schopnost mít děti, jako je zdraví, mládí a fyzická atraktivita.
V tomto vysoce intenzivním světě namlouvání, plném konkurence, jsou zájmy mužů a žen v podstatě neslučitelné. Vznikají z nich radikálně odlišné strategie a protistrategie svádění. Ženy podvádějí v otázkách, kolik je jim let a jak jsou fyzicky atraktivní, muži podvádějí o tom, kolik mají finančních zdrojů, jaké mají kariérní vyhlídky a jak ochotni jsou angažovat se ve vztahu dlouhodobě. Ženy podvádějí a svádějí kosmeticky, muži podvádějí a svádějí prostřednictvím ritualizovaných projevů získávání majetku. Ženy se soustřeďují na to, jak se mají na schůzku obléknout, muži se soustřeďují na to, jak schůzku naplánovat a jak za ni zaplatit.
Vzhledem k této dynamice namlouvání předpovídá sociobiologie vznik "manželské šikmé plochy" - ženy se totiž vdávají společensky směrem nahoru a muži směrem dolů. Tím se dostávají do "manželské nevýhody" vysoce postavené ženy. Muži ve vysokém sociálním postavení mají k výběru obrovský rezervoár potenciálních partnerek, avšak vysoce postavené ženy, které si chtějí manželstvím sociálně polepšit, mají jen velmi omezený rezervoár mužů. Mužská tendence brát si ženy z nižší společenské kategorie dále znevýhodňuje ženy, které mají vysoké postavení. Feministky se často posmívají tomuto vzorci jako patriarchální strategii, jejímž cílem je podřídit ženy mužům. Muži sociálně potvrzují podřízenost žen tím, že si pro manželství vybírají mladší ženy z nižších společenských kategorií. Tato mužská strategie také přispívá ke společenské marginalizaci vysoce úspěšných žen.
Sociobiologové se usmívají těmto výrazům sociálního rozhořčení. Z jejich hlediska jsou feministky většinou vysoce postavené ženy, které mají kariéru, peníze i moc: avšak feministky se, jak se dá očekávat, odmítají vdávat "dolů", do nižších společenských kategorií. Hledají na trhu "zajímavé" muže - což je feministický eufemismus pro dominantní muže. Ve své knize z roku 1998 What Women Want, What Men Want (Co chtějí ženy, co chtějí muži) poukázal John Townsend na to, že když feministky kritizují praxi, že si muži pro manželství vybírají partnerky z nižších společenských kategorií, je to jen výrazem tradiční rétorické strategie vysoce postavených žen, pro něž je typické, že se snaží ponižovat své konkurentky z nižších sociálních kategorií a zároveň nadávají vysoce postaveným mužům, že si dovolují je samotné, vysoce postavené ženy, přehlížet.
Tyto strategie namlouvání mají obrovský dopad na hierarchickou strukturu lidských společností. Z rozdílných namlouvacích preferencí mužů a žen vznikají absolutně odlišné sociální důsledky. Vlastnosti, jichž si muži cení (mládí žen, zdraví a přitažlivost) mají relativně malý vliv na společenský pořádek, kromě toho, že to vede k rozkvětu kosmetického a oděvního průmyslu. Avšak hodnoty, jichž si u mužů cení ženy - status, produktivita, dominance, majetek - motivují muže, aby "získávali moc". Muži musejí být ve světě úspěšní a svět si jich musí všimnout, mají-li být pro ženy atraktivní. Mary Battenová, autorka knihy Sexual Strategies: How Females Choose their Mates (Sexuální strategie: Jak si ženy vybírají partnery) argumentuje, že ženská namlouvací strategie hraje hlavní roli v tom, že nutí muže, aby spolu vzájemně soupeřili o moc a o bohatství. Tím se ve všech lidských společnostech poporuje "orientace mužů na sociální nadřazenost".
Sociobiologie pozoruhodně zábavným způsobem karikuje svět romantiky a moci. Ve světě sociobiologie jsou milenci nesmírně aktivní, klopýtají svými vztahy s opačným pohlavím, navzájem se podvádějí a navzájem spolu bojují na základě úplně odlišných, dokonce protikladných, milostných scénářů - a přece nakonec, jaksi, tito milenci, kteří se k sobě vůbec nehodí, skončí spolu v posteli, muži nahoře, ale jsou chytře chyceni do pasti nevyhnutelné logiky rozmnožovacího úspěchu. Mezitím se na veřejnosti muži vyčerpávají úsilím uspět ve světě vysokého finančnictví a globální politiky, jen proto, aby byli "atraktivní" pro příští hezkou blondýnku, která jde náhodou kolem. Slovy Henryho Kissingera: "Bez funkce nemáte moc a já mám strašně rád moc, protože to přitahuje ženy."
Sociobiologie také poskytuje zvláštní intelektuální úhel pohledu na rostoucí klima cynismu, jichž jsou plny současné analýzy manželství v literatuře, ve filmu a v hudbě. Podle Davida Busse (The Evolution of Desire, Evoluce touhy), musíme vyndat "kolektivně hlavu z písku romantických pocitů" a uznat, že základem heterosexuálních vztahů je moc, sex, majetek, podvádění a snaha ovládat, a nikoliv láska, sebeobětování a příslib nezradit vztah. Sociobiologie nahrazuje příběh Kupidových milostných šípů příběhem jiného vnějšího činitele: našich vlastních genů, které nás manipulují a vysmívají se tomu, co chceme my, ve slepém, nezastavitelném úsilí o přežití a o rozmnožování.
Muži, kteří mají moc
Někteří vědci jsou přesvědčeni, že sociobiologie poskytuje vědeckou podporu pro monogamní manželství. Avšak jestliže následujeme logiku maximálního rozmnožovacího úspěchu až do samého konce, zjišťujeme, že jde o mužské mnohoženství, nikoliv o monogamii. Z obrazu sociálně-sexuálního pořádku, který vytvořila sociobiologie, nakonec vyplývá, že je to společnost, v níž mají úspěšní muži mnoho žen.
"Muži, kteří mají moc," přiznává Townsend, "většinou praktikují polygamii: legitimní polygamii tam, kde je to dovoleno, funkční polygamii tam, kde to dovoleno není." Townsend zaznamenává, že je polygamie akceptována v 83 procentech lidských společností. Uznává, že západní společnosti polygamii pevně zakázaly, ale argumentuje, že většina elitních mužů je v praxii "polygamní". Rozvody a opakovaná manželství jsou jednou z forem polygamie. Tajné sexuální vztahy, které jsou součástí mnoha vysoce postavených mužů, jsou také formou "funkční polygamie". Jak sociobiologie odstranila prach z evoluční psychologie, objevil se agresivní a promiskuitní mužský prvek.
A dnešní mužské elity mají k dispozici zdroje, technologii a služby, které daleko přesahují nejdivočejší sny jejich předchůdců. Jsou schopni udržovat vztahy s celou řadou žen a významným způsobem investovat do svého potomstva. Je docela dobře možné, že se naše společnost už ocitla uprostřed nenápadného posunu k určité formě společensky přijatelného konkubinátu pro dominantní muže. Sociobiologie možná tento trend zrychlí tím, že ukáže, že je pojem polygamie zřejmě rozumným řešením určitých problematičtějších výstřelků psychologie dominantních mužů.
Sociobiologie přináší do současné debaty jednu velmi významnou věc. Spojuje znovu namlouvání s plozením dětí a nabízí velmi přesvědčivou interpretací hlubinných vztahů mezi sexualitou, vytvářením heterosexuálních pout, úspěchem při rozmnožování a investicích do potomstva. A poskytuje také korektiv dalším teoretickým přístupům, které oddělují otázku dětí a jejich vychovávání od namlouvání a výběru partnera. Avšak je nutno si uvědomit, že podle sociobiologie není sexuální přitažlivost jako taková závislá na vědomé vazbě mezi přitažlivostí a rozmnožováním. Tato vazba byla vytvořena v dávné evoluční minulosti. Jakmile tato evoluční dispozice vznikly, od té doby muže instinktivně přitahují mladé krásné ženy a ženy instinktivně přitahují dominantní muži. Tato přitažlivost nevzniká proto, že by fyzická krása či sociální dominance signalizovala potenciál se rozmnožovat: prostě dnes jen vzniká - bez dalších vazeb.
Ale co se stane, jestli jsou tyto starobylé evoluční instinkty uvolněny od vazeb na rozmnožování? Co se stane, jestli za pomoci technologie uvolníme, anebo úplně rozpustíme vazbu mezi sexem a rozmnožováním? Sociobiologové nás ujišťují, že jsou naše instinkty nyní geneticky dostatečně stabilizované na to, že není zapotřebí přímých vazeb na rozmnožování. V dávné minulosti bylo rozmnožování kritickým faktorem při pomalém evolučním vzniku heterosexuální přitažlivosti, ale tento vývoj už skončil. Dynamika heterosexuální přitažlivosti má nyní možnost se rozvíjet volně. Takže jakou roli hrají nakonec v tomto sociobiologickém modelu děti? Ze sociálního hlediska - žádnou.
I když umí sociobiologie vysvětlit interakce mezi sexuální touhou, rozmnožováním a sociálními procesy, nedokáže pochopit manželství jako instituci. V současném prostředí také posiluje sociobiologie pochybný vývoj. Její verze sexuálního realismu dobře odpovídá současnému cynismu ohledně heterosexuální lásky a manželství. Sociobiologie se skoro vůbec nezajímá o manželství. Jestliže jsou "jiné struktury" schopny splnit naše "evoluční touhy", sociobiologie je ráda přijme. V jejích teoriích je také vlastně téměř otevřeně oslavována dominance, vykořisťování a hrubá moc. Pokud sociobiologie pomáhá vytvářet naše normy, podporuje úsilí poskytnout dominantním mužům více svobody v oblasti sexu. A sociobiologie sice přiznává, že děti hrály velmi významnou roli při vývoji našeho sexuálního pudu, ale pak jim zdvořile ukáže dveře.
Postmoderní namlouvání
Jednou z nejvýznamnějších perspektiv v současném výzkumu namlouvání je teorie o "blízkých vztazích". V roce 1988 redigoval Steve Duck významný sborník, Handbook of Personal Relations, Příručku osobních vztahů, který se stal mezníkem při desátém výročí vzniku nového vědního oboru, "vědy blízkých vztahů". Teorie "blízkých vztahů" se zabývá dynamikou iniciace a rozvoje blízkých, sexuálně založených vztahů. Studuje to z mnoha nejrůznějších úhlů, přesto však z těchto nejrůznějších přístupů vyplývají určitá společná témata. Manželství bylo svrženo z piedestalu a jeho účel - vychovávání dětí - byl odmítnut. A transcendentní ideál lásky je nahrazen "milostným stylem" jednotlivých osob, které vyhledávají sexuální uspokojení v epizodických vztazích. Namlouvání nevede k manželství, ale k celé řadě krátkodobých vztahů, jednomu za druhým.
V knize z roku 1989 The Sexual Bond: Rethinking Families and Close Relationships argumentují autoři John Scanzoni, Jay Tachman a Linda Thompson, že alternativní sexuální životní styly se "kvalitativně neodlišují" od charakteristik konvenční rodiny. "Namlouvání, svatba a vztahy v rodině by měly být považovány za součást širší konstrukce blízkých, primárních vztahů".
V taxonomii sexuálně založených dospělých vztahů má existence či neexistence právně uznávaného svazku, jako je manželství, jen vedlejší význam. Manželství je jen právnická kategorie, nejsou to skutečná vědecká fakta. Teoretikové "blízkých vztahů" argumentují, že je rodina "v podstatě laická konstrukce" a nikoliv smysluplný vědecký model. Takovéto "laické konstrukce" zkreslují a omezují vědeckou práci o intimních vztazích mezi dospělými. Vědci i jiní profesionálové "zjistí, že je užitečnější prakticky i vědecky uvažovat i jednat v obecnějších souřadnicích - konkrétně v souřadnicích blízkých, nebo primárních vztahů".
Blízký vztah je "dyadický". Je to "interakce" mezi dvěma jedinci, který je charakterizován silnými a systematickými vzorci vzájemné závislosti, vzájemné otevřenosti, výměny, investice, angažovanosti a konfliktu. Tyto dyadické vztahy vytvářejí interpersonální mikrokosmos s vlastními, jedinečnými procesy a dynamikou. Jedním vedlejším důsledkem toho, když definujeme všechny vztahy jako v podstatě dyadické, je skutečnost, že to zakryje komunální stránku manželství. Rodina jako jednotka pro analýzu se rozplyne. Pro teoretiky těsných vztahů lze porozumět rodině jedině, když ji rozložíme na dvojsměrné dyadické páry: manžel-manželka, matka-dítě, otec-dítě, nebo vztahy bratr-sestra.
V knize The Sexual Bond: Rethinking Families and Close Relationships argumentují Scanzoni, Teachman, Thompson a Karen Polonko, že by právní teoretikové měli uvažovat o rozšíření svého myšlení ohledně sexuálně vázaných blízkých vztazích mimo hranice rodiny a měli by zahrnout "všechny blízké vztahy". Canadian Bar Association, Kanadská organizace právníků nedávno vydala rozsáhlou zprávu Recognising and Supporting Close Personal Relationships Between Adults, která argumentuje, že by mělo být kanadské právo zásadním způsobem zreformováno z hlediska teorie o blízkých vztazích. Analýza konstatuje, že zákon musí nyní zdůrazňovat "podstatu vztahů" a nikoliv preferovat určité druhy "uspořádání", jako je manželství. Každý vztah, který je charakterizován vzájemnou závislostí, vzájemným sdílením, intimností a trvalostí si zaslouží právního uznání. Analýza argumentuje, že by vlády měly "uznat a podporovat" všechny podstatné vztahy mezi dospělými, pokud nejsou "ani dysfunkční ani škodlivé".
Pokud mizí z ohniska pozornosti rodina a manželství, totéž se děje s dětmi. Teoretikové blízkých vztahů většinou ignorují rozmnožovací funkci sexuálních vztahů. Chápání namlouvání bez alternativy plození dětí často zkresluje u těchto teoretiků pochopení skutečnosti. Dalo by se přece předpokládat, že vysoká míra těhotenství u dospívajících dětí v našich společnostech a vychovávání dětí mimo manželství jsou témata, která by měla být relevantní pro studium současných heterosexuálních vztahů. Avšak těmto trendům se teoretikové blízkých vztahů skoro vůbec nevěnují.
Děti se ovšem rodí a jejich příchod je teoretickým problémem. Teoretikové blízkých vztahů reagují na tento problém tím, že poukazují na záporný vliv dětí na blízké vztahy. Například Steve Duck argumentuje, že bychom měli opustit představu, že jsou děti "radostí", a namísto toho je chápat jako jeden z největších zdrojů stresu ve vztahu. Podle Ducka je přechod k rodičovství "nebezpečný pro manželství", protože je pro něj charakteristické, že při tom dochází k vážnému poklesu míry uspokojení ve vztahu. I jiní tito teoretikové argumentují, že děti vytvářejí vážnou hrozbu "primárním vztahům" mezi dospělými, protože bývají tyto vztahy "často přítomností dětí zlikvidovány".
Láska ve výstavbě
V teorii blízkých vztahů nemají vztahy žádný účel ani společný cíl: ani manželství a ani lásku. Z tohoto hlediska nemá láska žádnou objektivní existenci, je to konstrukce, kterou vytváří jednotlivec, měnící se měřítko, jímž každý z nás definuje, zda je vztah ještě dostatečně dobrý na to, aby se v něm pokračovalo. Tento postoj odmítá starý přístup, že manželství je realizací lásky. Poukazuje na to, že ty nejkrásnější formy romantické lásky, například středověká tradice kurtoazijní lásky, lásky u šlechtického dvora, existovaly mimo rodinný a manželský život. Dochází k závěru, že intimní dyadická láska může existovat v mnoha volných formách.
"Analytikové lásky" v oblasti blízkých vztahů se pokoušejí vytvořit nástroje pro měření, jak lidé konstruují a pojmově vytvářejí lásku. Projekt se odvrací od zkoumání "skutečné lásky" nebo "pravé lásky" (výrazy samy se zdají podivně starobylé) a zabývá se úvahami, jak je láku "konstruují" anebo "vyjadřují" různí jedinci nebo komunity. Hlavním kulturním závěrem ohledně toho, co znamená pojem "láska", je to, že jde o umělou konstrukci.
V knize The Psychology of Love John Alan Lee zveřejnil jeden z nejvíce konstruktivistických názorů na lásku v oblasti teorie blízkých vztahů. Lee se snaží pomoci milencům rozlišovat mezi různými konstrukcemi "lásky". Tyto "milostné styly" představují "vzájemně soupeřící ideologie lásky", které Lee shromáždil na základě rozsáhlého studia západní literatury a filozofie. Jeho "konstruktivní typologie" se skládá ze šesti typů lásky a autor varuje, že to zdaleka není všechno. Eros je vášnivá láska. Erotičtí milenci hledají intimní sexuální a emocionální angažmá. Ludus je flirtující:láska je hra. Milenci, hrající ludus, se vyhýbají osobní zaangažovanosti i odhalení své osobnosti. Storge je láska přátelská nebo přátelství. Mánie je posedlá láska, která je intenzivní, explozivní, žárlivá a chce druhého vlastnit. Agape je altruistická nesobecká láska, založená více na vůli než na emocích. Pragma je utilitářská láska spojená s rozumným partnerstvím, které efektivně splní sociální a emocionální potřeby každého partnera.
Zásadním slovem je "styl". Existuje různý "milostný styl", stejně jako existují různé "životní styly". Rozdíly mezi milenci spočívají jen v rozdílných stylech lásky, "každá je platná podle názoru každého jiného jednotlivce". Z tohoto hlediska je možné, aby byly milostné styly neustále měněny a přizpůsobovány, protože nejsou založeny na vnějších nebo objektivních měřítcích, ale na subjektivním uspokojení "zákazníků". Člověk může zjistit, že je určitý milostný styl (nebo jeho nositel) neuspokojivý, "tak proč ho nezměnit"?
Hodnota různých zkonstruovaných milostných stylů je spojována s mírou subjektivního uspokojení. Avšak přitom existuje velká debata ohledně toho, jak měřit uspokojení. Je to otázka subjektivních pocitů partnera ohledně vztahu (jaký "je" podle něho ten vztah)? Nebo jde o to, jak se sám vztah chová (jak funguje)? Autoři odmítají poskytnout objektivnější měřítka ohledně toho, zda je vztah úspěšný či nikoliv. Argumentují, že teorie blízkých vztahů "se soustřeďuje na subjektivní, afektivní zážitek lid ohledně svého vlastního štěstí a své vlastní spokojenosti se svým intimním vztahem".
Všechno, co se týká mého "já"
A jak máme chápat ono "já", jemuž mají těsné vztahy sloužit, které mají uspokojovat a posilovat? Julia Wood a Steve Duck argumentují, že už nelze zkoumat "totožnost" osobnosti, "uzavřenou ve stabilním jádru". Osobnosti jsou "ega, která poznáváme jako netrvalé entity, které se tvoří a proměňují v závislosti na různých vztazích a okolnostech". Mé "já" nabývá totožnosti "ve vztahu k jiným". Jednotlivec je "v podstatě "rozšířením, pokračováním vztahu". A tak se zakotvení naší totožnosti, které bylo kdysi zajištěno morálkou a náboženstvím, scvrklo na kroužky měnících se intimních vztahů, v nichž hledají lidé uznání a smysl prostřednictvím intimních styků "s významnými jinými lidmi".
Moderní "saturované já" je v podstatě konglomerát nejrůznějších faktorů a vlivů, osobnost, která se neustále buduje, rozkládá a znovu vytváří v různých sociálních kontextech. Vzhledem k tomu, že se naše "já" neustále proměňuje v rámci procesů sociálního styku, jednotlivý člověk nemá "vlastní životopis", v němž by například namlouvání představovalo jednu kapitolu souvislého životního příběhu. Namísto toho máme "sociální životopisy", v nichž naše různé vztahy nám neustále pomáhají vytvářet, rozkládat a znovu budovat naši osobní totožnost.
Z tohoto hlediska jsou blízké styky významné jen potud, pokud vytvářejí významové světy, které obohacují a posilují naše "já". Stoupenci teorie blízkých vztahů Elain a Arthur Aron citují starý axiom z Upanišády, že "veškerá láska je zaměřena pouze na vlastní ego". I v lásce je ego nadále silně sebereferenční.
Mikrovlnné vztahy
V teorii blízkých vztahů se předpokládá, že jsou romantické vztahy "formativní etapou" sexuálně založených vztahů. Z hlediska těchto teoretiků nesměřuje namlouvání k nějakému konkrétnímu cíli, jímž je stabilní, úspěšné manželství. Intenzivní, proměnlivý, prozkoumávaný svět namlouvání jako romantického vztahu - nikoliv namlouvání jako nástroje, vedoucího k manželství - je paradigmatem veškerých sexuálně intimních vztahů, včetně manželství.
A tak se manželství nakonec ocitá ve velmi podivné situaci. Namísto toho, aby bylo namlouvání definováno cílem manželství, manželství je definováno dynamikou namlouvání. Teorie blízkých vztahů souhlasí se starým reklamním heslem: "Zkouškou dobrého manželství je jeho schopnost zachovat intenzivní zamilovanost jako v době namlouvání." Věta: "Ani by vás nenapadlo, že to jsou manželé" se stává nejvyšší chválou pro manželskou lásku. Samozřejmě, intenzivní vztah nejde udržet napořád. Ale možná právě to, že intenzivní etapa vztahu, namlouvání, je svou délkou omezena, právě proto je toto pouto tak fascinující pro teoretiky blízkých vztahů. Tito teoretikové se zejména soustřeďují na "začátek vztahu" a "rozchod", protože to jsou obzvláště zajímavé etapy intimních vztahů. Ignorují nudný svět "udržování vztahu" (manželství).
Ego, které je definováno jen vnějškovými vztahy, je velmi dobře přizpůsobeno nekonečnému proudu romantických setkání a vztahů.
Gergen argumentuje, že namlouvání se nyní týká trvalého procesu, jehož součástí je utváření mnoha různých sexuálních vztahů během života. Definuje tyto vztahu jako "mikrovlnné vztahy" - jsou rychle uvařeny, servírovány a spotřebovány. Vrstvy emocionálního rezidua, které vznikají v důsledku množství epizodických vztahů, nejsou zdrojem politování, ale jsou oslavovány.
V tomto postmoderním světě vyvolávají stabilita, domáckost a věrnost jen malý zájem. Život, založený na vztazích k jiným, je epizodický, skládá se z uzavírání starých vztahů a z vytváření vztahů nových.
Nuda
Výzkumný model, který je primárně zaměřen na analýzu interní dynamiky blízkých, sexuálně intimních vztahů, zjevně není dost dobře vybaven pro pochopení manželství anebo pro to, co vede k manželství. Časy se však mění. Nový svět, který konstruují teoretikové blízkých vztahů - v podstatě svět dalších a dalších sexuálních vztahů - je nyní stále více světem, v němž žijeme. Teorie blízkých vztahů je tedy vyjádřením stále populárnější ideologii osobních vztahů, která možná brzo převládne.
V knize Couples: Scenes from the Inside (Dvojice: Scény zevnitř) argumentuje Sally Clinová, že jsme se octli uprostřed "revoluce sexuálních vztahů". V tomto novém světě jde především o těchto pět myšlenek. Zaprvé, rozdíl mezi manželstvím a ostatními intimními vztahy je víceméně úplně zlikvidován. Dvojice, které spolu chodí, jsou dnes charakterizovány tím, že mají mezi sebou "vztah", a tak se dostávají do téže kategorie jako manželské páry a jsou hodnoceny podle stejných norem a procesů ohledně kvality, udržování a rozpouštění vztahu.
Zadruhé, i když je stále ještě nutno uspokojit potřebu pro základní lidské intimní lidské vztahy, nyní si soukromě volíme specifické "milostné styly", jimiž tuto potřebu uspokojujeme. Zatřetí, v novém světě dnes už existuje jen dyáda - dvojice. Děti jsou v podstatě eliminovány. Navzdory stížnostem na to, jak omezující byla tradiční typická rodina, svět blízkých vztahů je daleko víc omezující a také daleko nudnější. Za čtvrté, nové dyadické vztahy nejsou hodnoceny podle jejich schopnosti podporovat tradiční hodnoty jako schopnost sebeobětování, ale pouze podle schopnosti, nakolik dokáží uspokojit to, co ego považuje za své potřeby. Všechna externí měřítka ohledně toho, co by mohlo být zapotřebí, jsou zrušena - všechna měřítka jsou radikálně subjektivní.
A nakonec, otevřenost, emocionální intenzita a relativní krátkost namlouvací etapy jsou nyní považovány právě za ty rysy, které tuto etapu činí kvalitativně vyšší hodnotou než manželství. Proto pak nahrazují opakované romantické vztahy s různými lidmi manželství jako hlavní životní arénu pro realizaci osobního smyslu.
Nakonec redukuje teorie blízkých vztahů namlouvání a manželství jen na milostné interakce stále proměnlivých partnerských dvojic. Tohle právě je možná slabostí této současné teorie. Protože až se prach této revoluce usadí, nezůstává nic než jen "vztahy" - svět stínů, oproti někdejšímu mocnému poslání manželství.
Namlouvání, kultura a postmodernost
Dnešní tři nejvlivnější školy vědeckého myšlení o namlouvání - teorie o výměně, sociobiologie a teorie blízkých vztahů - poskytují v některých ohledech zajímavou analýzu. Ale výsledky této analýzy jsou útržkovité a dost omezené. Teorie o výměně osvětluje naši rostoucí schopnost chápat manželství v podstatě z utilitářských hledisek. Tento přístup dokáže mnohé předvídat, pokud naše skutečné chování při vstupování do manželství odpovídá očekáváním této teorie. Sociobiologie je důkazem naší kulturní únavy z idealistických názorů na lásku. Její důraz na iracionální podstatu sexuální touhy a konfliktu podporuje současný cynismus. Její tvrdý realismus dále oslabuje ony morální a náboženské ideály které, v předchozích generacích, usilovaly o to pozvednout sexuální touhu v trvalou manželskou lásku.
Teorie blízkých vztahů osvětluje naši rostoucí tendenci zamlžovat rozdíl mezi manželstvím a dalšími vztahy. Starší chápání manželství jako celoživotního svazku, založeného na dohodě, vyžadujícího osobní obětí a vedoucího k plození potomstva je postupně nahrazováno chápáním manželství jako jen jednoho z mnohých dyadických vztahů.
Přestože tyto modely namlouvání osvětlují určitou současnou realitu, ignorují jiná fakta. Manželství zůstává v americké kultuře, jako ideál i prakticky, velmi důležitým rysem. I když je mimomanželský sex a vychovávání dětí mimo manželství nyní daleko častější, je také pravda, že až 90 procent Američanů vstupuje stále do manželského svazku a mnoho Američanů stále považuje "šťastné manželství" za velmi důležitý životní cíl. Vědci by se měli zabývat i těmito aspekty lidského života.
Autor, Daniel Core, je ředitelem Newmanova ústavu katolických studií na McGillově univerzitě ve Spojených státech. Tento článek je založen na jeho zprávě, kterou vypracoval pro Ústav amerických hodnot.
O provokativní, místy sexuálně explicitní výstavě
Koho vzrušuje současné umění?
Na pozadí udajného britského skandálu, který vyvolaly fotografie Tierney Gearonové v známé Saatchi Gallery v Londýně, propojila Lenka Lindauerová v časopise Týden č.12 v článku Koho vzrušuje dětská pornografie dohromady YBA (Young British Artists) s nezájmem Čechů o provokativní současné umění a dětskou pornografii. Pointu jejího textu lze smrsknout do povrchního konstatování, že zatímco Britové (hojně navštěvující výstavy současného umění) jsou pobouřeni nevinnými obrázky spokojených dětí na pobřeží v Karibiku, Češi se zabývají vším možným, jen ne przněním dětí, a na umění nechodí.
Povzdech autorky že v Praze se nikdo nedivil dílu bratrů Chapmannových, příslušníků YBA, kteří vystavili v Městské knihovně v roce 1998 postavičky malých děvčátek s vagínami místo úst a penisy místo nosíků je úsměvný pro ty, kteří se o výtvarné umění v České republice jen trochu zajímají.
Ti totiž vědí, že mezi nabídkou současného umění a diváky nevězí jen hluboká mediální propast, ale i neschopnost organizátorů své projekty na veřejnosti propagovat. Vzpomenu-li na jedné straně v souvislosti s výstavou YBA v Městské knihovně neprodejný katalog pro odborníky v ceně 400 korun a na straně druhé zadarmo dostupný xeroxový cár papíru s kunsthistoricky nesrozumitelným textem pro veřejnost, ničemu se už nedivím.
Vzpomenu-li pak úroveň sporadických článků i způsob presentace výtvarného umění v našich médiích, nedivím se nezájmu českého publika vůbec. Až na světlé výjimky totiž většinou netuší, oč jde.
Sama Lindauerová operuje v textu termínem vizuální umění, aniž by se pokusila předem od čtenářů zjistit, co jsou schopni si pod tím vlastně představit. Zajímavý je také rozdíl presentace současných výstav v odborném tisku a v běžných médiích.
V souvislosti s tématem zmiňuje autorka v Týdnu výstavu Harmonie ve Špálově galerii v roce 1998 (kde se daly podle ní jako divácké lákadlo spatřit fekálie, pohlavní orgány a orální sex) a píše, že kurátoři tohoto projektu se snažili diváky vyprovokovat z jejich nezájmu.V odborném tisku byl ovšem této výstavě přisuzovány mnohem serioznější úmysly a také smysluplnější cíle.
Srovnávat situaci v přístupu veřejnosti k současnému umění v Británii a u nás jen na základě tolerance k provokativnímu umění, je přinejmenším značně matoucí. Britové mají totiž jakousi představu o tom co mohou očekávat od současného výtvarného umění, zatímco to naše se u nás těší naprosté lhostejnosti nikoliv jen díky tématu či pohoršujícímu účinku, ale jako takové. Obdivovaná česká tolerance (Petr Volf, Vítejte v oáze svobody, Reflex č.12) k provokativnímu umění není proto projevem svobodomyslnosti našeho národa, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale výrazem totálního nezájmu Čechů vstupovat do galerií se současným uměním. České publikum britské současné umění jednoduše nezajímá, protože ho nezajímá ani to české.
Dovedu si bez problémů představit naši lhostejnost v případě u nás výstavené rozřezané a do formaldehydu naložené krávy Damiena Hirsta, která vyvolala nejen v Británii značný odpor veřejnosti. Čech by zřejmě věren švejkovsko-haškovské tradici utrousil něco o tom, že konečně Národní muzeum v Praze je také plné podobně roztodivných potvůrek.
Paradoxní ovšem je, že to byla právě „puritánská“ stará dobrá Anglie, kde se začátkem devadesátých let zrodil tolik obdivovaný i nenáviděný tzv. britpop, umění generace pojmenované jako „fenomén YBA“, který zatím stále kam vleze, působí rozruch. Navštívil jsem proto v roce 1998 Městskou knihovnu a především jsem se dobře bavil. Text, v kterém jsem pak své nadšení projevil a k jehož stylu mě výstava vyprovokovala nikdo neotiskl, není divu, koho by to zajímalo.
AŤ ŽIJE MBU!
Ať žije MBU /mladé britské umění/! Zvolala na závěr své recenze výstavy CLOSE ECHOES - Veřejné tělo a umělý prostor v časopise Atelier č.9/98 Tereza Bruthansová a já jsem si řekl: chlapče, tam musíš jít, to si nesmíš nechat ujít!
Do prvního výstavního sálu Městské knihovny, se "protahuji" třemi "turnikety" velkých fotek Sabine Bitter a Helmuta Webera, adjustovaných do rozměrných bloků. Můj zrak pak dopadá na vzdálenou čelní zeď, kde má Sabine ještě jednu fotku, tentokrát monumentálně-panoramatickou, jen tak přibitou na zeď, v duchu již zaběhnutých výstavních klišé. Uvažuji, jestli to náhodou nemá mít ještě nějaký hlubší smysl. Asi jo, a tak se mám na co těšit, neboť ty tři fotky jsou jakési pohledy na městskou odosobnělou architekturu, bez známek života. Lidi jí totiž "odešli na protější čelní zeď", kde jsou vidět na panoramatickém fotu v roztodivných skupinkách, které z dálky vypadají jako docela slušná abstraktní kresba.
Říkám si dobrý a ještě mě napadá, že technologie výroby těch bloků zřejmě frčí, protože včera jsem to viděl u jedné videoinstalace na výstavě "Prahy" v Mánesu. Sabine Bitter a Helmut Weber tady mají na výstavě ještě nějaké video a velkou romantickou fotku sedící dívky, pravděpodobně v průvanu...ale fakt, docela dobrou.
Po pravé straně zdi vstupního sálu se táhne Douglas Gordon a jeho "Tři palce". Jedenáct fotek detailů rukou, tentokrát pro změnu klasicky rámovaných v paspartě. Později zjistím, že to je jedna z nejpůsobivějších a nejkvalitnějších věcí celé výstavy a to ostatní jsou po většině už jen kecy. Gordonovy fotografie jsou citlivé, lidsky otevřené, velmi intimní a erotické určitě nejsou jen proto, že černě potetovaný ukazováček vzdáleně připomíná pinďoura.
Zeď vpravo v další místnosti má Gudrun Kampl a instalovala na ní fotografie ženské postavy, oděné do snad voskových částí či fragmentů oděvů, připomínající kožený erotický sado-maso artikl. Vedle fotografií,pak tyto "umělé svršky" instaluje rovněž na zeď.
Starý fór, který má dodat artefaktům dojem autentičnosti a který ovšem zcela přirozeně používaly už naše babičky. Nechaly se totiž na pouti fotit se svým milým i s jeho vystřelenou růží, aby pak tuto fotografii i růži obřadně instalovaly do svého sekretáře, jako relikvie lásky a zhmotněného času. V případě "relikvií" Gudrun ale nechápu, jaký smysl má propotit na svém těle něco, k čemu nemá žádný vztah a pak to ještě vystavit... Asi to necítím správně.
Správně to chce ale cítit Michaela Moscouw, která kousek vedle vystavuje zvětšeniny různých foto-efektů, jichž má každý fotoamatér doma plný šuplík. Normálně jí ale kašlu na to, co mají ty fotky představovat, protože si TO najdu na každý zdi.
Naproti narážím na prvního Čecha. Markéta Othová. Krásné jméno, sympatická holka. Markéto, nic z toho, co ti tu visí, nechápu a mrzí mě že ti nerozumím, ale jinak dobrý. Samozřejmě že pořád dělám, jako že ještě nic nevidím - mám na mysli černouška s hákovým křížem u studánky - a nenápadně zírám malou dirkou do dřevěného kontejneru bratří Chapmanových, kde ale stejně nic nevidím. Vlastně občas se tam mihne něco jako tváře. Ten fór, jako že mi tam něco na chvilku pustí, aniž bych to stačil pořádně vidět mě už nudí. Název Halucinační skříň je ale výstižný. Ještě jsem si všimnul, že skříní protéká "krev" v průhledný hadici. To mě uklidnilo, holky uvnitř ještě asi dýchaj...silná věc.
Teď už to nemůžu minout a tak podrobně zkoumám další dílo bratří Dinos and Jake Chapmanových. Vůbec je tu nějak "přečapmenováno", naši kurátoři říkaj, že prý jsou ale dost dobrý a mě se z černýho kluka s hákovým křížem ani nedělá nevolno. Ta věcička je pro mne už za tou hranicí, kdy se z ní člověk může ještě pozvracet anebo podělat. Je to jen blbej vtip učňů třetího ročníku aranžérské školy. Nemám rád tuhle arogantní nudu rozmazlených pseudointelektuálů. Není tam nic autentického, co mně sami mohou nabídnout, jen fráze, citace, odkazy, jdu dál.
Na konci místnosti mě uklidňuje Alex Hartley a jeho průsvitné, zamlžené "fotoprostory". Až si to někdo koupí, je to docela dobrej způsob, jak si zkazit oči, protože ať se snažím zaostřit sebelíp, prostě to nejde. Život, věci a myšlenky jsou holt bez kontur a pevných obrysů. Ale vážně, je to jedna z dalších nejlepších věcí tady, i když to tak nevypadá. Hartley balancuje na pomezí imaginace a snu a zakoušíte u toho trpkost své vlastní fyzické existence. Beznaděje tam je, ale jen únosná míra.
Z mého meditování mě ale ruší vzdechy, které jsem už někde slyšel. Je to něco, jako když souloží dvě holky, a tak jsem zbystřil pozornost a vrhl se do malé místnosti za dalším uměleckým dílem bratří Chapmanů. Tahle věc mě však již definitivně intelektuálně přesahuje: jedna ženská strká tý druhý do přirození nos ve tvaru pyje, který je součástí nějaké hlavy! Vedle mě se na to video dívá mladá studentka (ta není bohužel součástí instalace) a napadá mě, že je docela legrační čučet veřejně na porno s nějakou cizí holkou. Mám dobrou náladu a radši odcházím do úzkých temných prostor, kde mě však hned za rohem čeká Jiří Příhoda - škoda, mohl jsem tam být sám...
Příhodovo video mě rozhodně vzrušuje víc, než předchozí exponát, kde je "Hlava Franka Tosselliho" představená v akci. Příhoda sice použil záběry ze známého filmu, ale celá smyčka, kde se opakují pohledy na rozběsněný uragán, který ničí vše, co mu přijde do cesty, je i s doprovodnou hudbou silně sugestivní podívaná bez ohledu na to, že tím mohl porušit něčí autorská práva.
Další malé místnosti probíhám, protože Richard Billingham mě nechává chladným. Fotečky městských vedut a exterierů, kterých je na světě stejně dobře fotografováno nepřeberné množství. Mat Colishaw mě ještě zatarasil průchod do jeho místnosti starým olezlým psacím stolem tak, že jsem se málem přizabil. Ten má zřejmě pomoci autentičnosti kolem dokola instalovaných fotografií, na kterých jsou vidět spoře odění chlapci a chlapečci v narcisistních pózách, když právě vyměnili školní lavice za opuštěné prostory umýváren a šaten. Módní a spekulativně lechtivé téma: holčičky a chlapečci teď frčí, no a co. První část výstavy mám za sebou a ani se mi hurá křičet nechce.
Vcházím do dalšího sálu a Bromová to do mě hned z dálky pere kostma, masem a šlachama.Tak jsem tady, má milovaná Veroniko! Stojím před tvými "Pohledy" a před tvojí - tentokrát neholenou "vagínou" (Předpokládám že je tvoje, jinak bych sem nešel) a opravdu měla Tereza pravdu, je jako vymalovaná! Škoda jen, že to je všechno takový vypreparovaný a není moc vidět. Něco podobnýho znám z hodně starých učebnic anatomie, ale tvoje "Pohledy" jsou lepší, takový současnější, víc intelektuální. Tady jdeš jako přímo na ten problém, na tu podstatu a to se mi líbí! Provokuješ totiž divákovo stereotypní vnímání, což říká i Tereza a to je dobré, protože jsme všichni blbci a musíme se učit dívat.
V protějším rohu si postavil "Bezpečnostní kancelář" John Frankland. Že by se kryl před tvými "Pohledy", Veroniko Bromová? Zvenku to vypadá divně, dovnitř se nedostanete, je to opravdu bezpečnostní. Nevím co si o tom mám myslet, ale nějak mi to konvenuje se samoúčelností a alibismem úředníků. Úředník je v podstatě strašný "monstrum" a tohle je jeho "bezpečnostní kancelář". John to trefil.
Mám už docela hlad, ale prostřený stůl Mony Hatoum moc k jídlu není. Koukám do prázdnýho talíře její instalace a lituji, že se stydím exhibovat. Na dně talíře se totiž zjevuje pohyblivé "Hluboké hrdlo", které se mému zraku otevírá dál a dál, průhledem do podivné tkáně. Instalace, CD přehrávač, televize, stůl, židle, příbor, vodní sklo, talíř a laser.Samé dobroty. Dost práce, ale slabej výsledek. Spíš vtipná kuriozita. Kousek dál má ještě Mona "Van Goghova záda".Je to barevná fotografie mužských chlupatých zad, o které Tereza psala, že přímo parodují expresionistickou malbu tohoto malíře. Mona a Terezka se snad domluvily, to už není možný!
Jdu dál do malé místnosti, odkud slyším tóny překrásné hudby. Ta jak záhy zjistím podivně kontrastuje s postavou urostlého nahého muže, který se svíjí a skáče v roztodivných kreacích na videoprojekci Sam Taylor-Wood. Tereza říká, že se však divákova pozornost po chvíli soustředí na dinosauří hračku (od kdy měli dinosauři hračky?), která je na filmu odhozená v rohu místnosti, kde mladý muž křepčí. Divné ale je, že se pozornost vedle mne stojícího návštěvníka, mnohem víc soustředila na sem a tam poskakující přirození křepčící nahé postavy. Sam nám hodila návnadu a Terezka jí sbaštila, a tak marně pátrám, v čem je podle ní toto dílo vynikajícím příkladem prolnutí veřejného těla a umělého prostoru. Kdyby se tu svíjela nahá prostitutka v nafouknutém balónu, lecos bych pochopil. Asi stárnu.
Hned proti Woodovi další češi: Dvojice Jasanský a Polák a fotografie "Kdo mě provede vaší Prahou, poznal bych ji tak rád". Myslím že jsou to fotky, jakých není mnoho. Něčím mě přitahují, něčím se mě netýkají. Vznešené, obyčejné i triviální. Ještě kousek víc a je to normální fotografický spotřební tovar, ještě kousek míň a nestojí to vůbec za pozornost. Mám chuť "provést je svojí Prahou".
Za to s Christine Borland bych večer nikam nešel. Kdo ví, co by na mě nachystala. Tady jsou to samé kosti, lebky, apod. na videu i na malých fotografiích. Další kabinet kuriozit, nebo sbírka fetišistického přírodovědného kroužku. Fakt jsem už asi zestárl. A ještě do třetice Mona Hatoum a její video "Míra vzdálenosti", v místnosti kterou musím chtě nechtě projít, pokud se chci dostat na konec výstavy. U videoprojekce jsou i židle, ale odmítám si sednout. Když jsem si chtěl s chutí sednout u pornovidea bratří Chapmanů, zas nebylo na co.
Konec se zřejmě blíží, a tak značně unaven vstupuji do malé místnosti s Elke Krystufek. Zase video a dvě fotky. Jedna velká a jedna malá. Na té velké pózuje nějaký v trávě ležící pubescent, který je ve slipech, přes prsa má omotán bílý hadr a tváří se dost zarputile. Na té malé fotografii, si však již s veselou tváří zakrývá svoji vlastní prdel. Elke Krystufek má ale smysl pro humor, protože ten zadek si ten kluk zakrývá právě fotkou, na které je vyfocen kterak pózuje ležící v trávě! Ten hošík je jako vystřižený z gay katalogu a tak si tu na své přijdou i kluci. Video je však docela nápadité: Pravděpodobně sama Elke Krystufek se nechala natočit, jak telefonuje a pohrává si u toho s hračkou. Kde jsou ty zlaté časy, kdy Andy před kamerou bezeslova poobědval hamburgery...
Zatím největší překvapení mi připravil Abigail Lane. Vystavil fotografie průhledů do obytných prostor, v nichž běžným činnostem osamocených lidí - ale i jejich smrti - přes okna i otevřené dveře přihlížejí stejně osamocená zvířata, aniž by měla vůli a chuť vejít... Abigail Lane s absolutní virtuositou rozehrává drama o odcizení, samotě a zkrytém zoufalství tisíců lidí naší civilizace, kteří jsou s tím vším dobrovolně "uzavřeni" za neprůhlednými zdmi svých domovů. Lapu po dechu, kdyby tu bylo k vidění JENOM tohle, Je tu VŠECHNO.
V další místnosti je poslední Čech. Kateřina Vincourová se svým cukerínovým "Akčním obrazem". Myslela to holka dobře, ale prostě jí to tentokrát nevyšlo. Po Abigail Lane nemám vůbec chuť se na to dívat. Je to dost slabé, čajíček, limonáda malinovka. Není tam nic, zoufale nic. Není tam chuť, vůně, postoj, názor, smrad, žádný výsledek, alespoň trochu úměrný námaze. Je to zbytečná věc, snad jen dobrá k "Myšákovi" do cukrárny. Blbej konec výstavy.
Vlastně jsem ještě někde přehlídnul fotku od Sam Taylor-Wood "Šoustej, cucej, plácej, onanuj" a tak se k ní složitě vracím. Je to stojící postava s pokrčenou nohou a s nápisy na triku. Terezka říká, že Sam si tou fotkou pohrává s formou sochy a jejím kontrapostem...no budiž a tak si říkám konec dobrý, všechno dobrý.
Odcházím z výstavy a je mi smutno. Rozumím totiž Terezce, když píše, že i my jsme se v Praze konečně dočkali velké výstavy MBU a že každému tu jistě někdo z MBU chyběl. Terezka doufá, že snad výstava definitivně prolomila další z mindráků české výstavní scény a že nás zařadila mezi "normální" umělecká centra a posunula trochu dál. Říká Že z tohoto důvodu mezi ty kdo potřebují britské umění rozhodně patříme. Ať tedy žije MBU, volá Terezka a mně je smutno... Nevím totiž co budu dělat a jak budu žít bez MBU...asi začnu dělat MBU, nechť tedy žije MBU!
Praha květen 1998