O knize Jana Drábka: Po uši v postkomunismu
Tak trochu jiné vzpomínky diplomata
Autobiografie diplomata Jana Drábka, skrývající se pod málo poutavým přebalem, se může na první pohled jevit jako další přírůstek do řady běžné memoárové produkce, již zpravidla tvoří více či méně vyvážená směs klípků ze života "společenské smetánky", intimní (leč velmi lichotivé) pohledy na autora na křižovatkách národních dějin, výčet velkých osobností, jež skromný velikán poznal a na závěr, jako přídavek, několik instantních úvah na nadčasová témata, jako je osud a poslání českého národa.
Drábkova kniha je jiná. Autor, jenž o sobě netají, že je "mužem devatera řemesel", se octl na výsluní společenského života až v poměrně pozdním věku, a je zřejmé, že po návratu z Kanady, kde prožil převážnou část svého života, do rodné Prahy nikdy neztratil západní a praktickou - v oblasti duchovní pak evangelickou - perspektivu věcí.
Jeho kniha vzpomínek se zvláštním způsobem soustředí kolem události, která zřejmě navždy změnila autorovo vnímání staré vlasti. Když Jan Drábek působil jako český velvyslanec v Tiraně, jeho ženu postihla vážná nemoc, a bylo třeba dostat ji za každou cenu do péče evropských, nikoli albánských lékařů. Tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec souhlasil s vysláním speciálního letadla pouze pod podmínkou, že veškeré náklady uhradí sám Drábek, a letadlo stejně neodstartovalo, dokud velvyslanec svůj ústně daný slib nepotvrdil faxem. To bylo pro Jana Drábka nejen pokořujícím aktem vyjádření nedůvěry, ale egoismus a bezohlednost českého establishmentu ho natrvalo zbavily schopnosti žít v zemi, která, jak hořce poznamenává na konci své knihy, přestala být jeho vlastí.
Drábkova kniha není napsána zvlášť brilantním jazykem (a rozhodně by snesla další jazykovou korekturu), nepřináší překvapivá odhalení a jedná se o dílo i po literární stránce spíš průměrné než vynikající; svou schopností zjednodušovat a analyzovat problémy českého prostředí, zejména na pozadí Drábkovi dobře známé západní reality, se však úrovni ostatní memoárové produkce vymyká.
Takto lakonicky např. hodnotí Jan Drábek polistopadový vývoj v České republice:
...Tehdy v roce 1989 se lidé u nás ptali, jak začít budovat demokracii západního stylu. Česká společnost neměla lidí s takovými znalostmi nazbyt. Ale počkejte - co disidenti? Ti přece hlásali nutnost zavedení různých svobod. Jsou to většinou intelektuálové a teď by se nám hodili. My Češi se rádi necháváme ohromovat diplomy a tituly. A ti disidenti taky umějí psát prohlášení, která sice nebyla vždy tak úplně srozumitelná, ale alespoň dávala člověka jakousi naději.
Takže disidenti nakonec vyhráli volby v roce 1990 a vzápětí se ukázalo, že to byla vlastně katastrofa. Částečně protože neuměli vládnout - poněkud si vládnutí pletli s květnatou debatou. Z velké části to ale bylo také proto, že jim zezdola nepřicházely žádné srozumitelné pokyny. Stále to ještě byla vertikální společnost. Směrem dolů. Žádné kvašení, žádné signály zezdola. Dobré vládnutí byl pro lidi stále ještě pojem vládnutí shora. Něco, z čeho má člověk užitek, aniž by musel jakkoliv přiložit ruku k dílu. A jestli tady toho dobrého vládnutí moc není, tak se alespoň na všechno u piva hezky nadává.
Tento vývoj ovšem neunikl pozornosti mazanějších politiků. Ti využili času, který jim poskytli disidenti, když byli u vesla, aby se patřičně zorganizovali v partaje. Taky k tomu, aby poslechli rad profesionálních politických poradců ze Západu. Ti jim ukázali, jak nejlépe nastylizovat své sliby a jak je pak nejefektivněji rozšiřovat. Další volby pak už disidenti a diletanti na celé čáře prohráli a ve vedení je vyměnili prohnaní profesionálové. Nezatížení přílišnou sentimentalitou přišli s mazanou kupónovou privatizací a vzápětí hodili přes palubu hospodářsky zaostalé Slovensko.
Noví vládci byli však už podstatně pomalejší, když přišlo na reorganizaci a utužování institucí, bez kterých se žádný skutečně demokratický systém neobejde - soudnictví, policie a jiných státních řídicích systémů. Soustředili se na daleko třpytivější projekty jako vývoj nové škodovky (když předtím automobilku prodali firmě Volkswagen), na třpytivou Prahu, nové dálniční spoje se Západem a také na výstavbu ruzyňského letiště.
Personál ministerstev byl sice z velké části vyměněn, ale ministerstva samotná fungovala dál podle starého systému. Nadále v nich a i kolech nich byli u moci mistři utajování, autoritativní byrokrati, Moskvou vyškolení oficíři nebo zkorumpovaní advokáti a soudci. Ti nejenže prosperovali, ale získali též čas k tomu, aby se mnohem lépe opevnili ve svých postech.
Ještě snad zhoubnější pro rodící se demokracii byli přežívající hegemoni ve formě gigantických průmyslových komplexů. Ty nejenže fungovaly podle starých zvyků, ale v jejich vedení zůstali i staří manažeři. Za pomoci těžkých vládních subvencí, kreativního účetnictví a nadmíru zatemňujícícho chvastounství dokázali političtí profesionálové u kormidla udržet téměř čtyři roky celý systém jakžtakž nad vodou. Až teprve na jaře roku 1996 signalizovalo uvedení prvního Klausova balíčku pravděpodobný ekonomický kolaps země. V roce 1998 byly vyhlášeny další volby. Tentokráte se na scénu dostavili sociální demokraté, kteří se během několika let v opozici naučili obstojně slibovat.
To už jsem pakoval. Demokratizace země, s níž jsem před osmi lety nadšeně přijel pomáhat, se nekonala. Osm let po listopadové revoluci rostla polská a maďarská ekonomika o 6 procent ročně, zatímco produktivita té naší o dvě procenta ročně klesala. Její hlavní tvůrce Václav Klaus byl za to zvolen předsedou parlamentu.
Nezaměstnanost vzrůstala, inflace byla najednou dvojnásobná a cena české koruny soustavně klesala. Už nikdo nemluvil o středoevropském ekonomickém tygru.
Nejhorší na tom všem byla ta blbá nálada. Tento pojem pojmenoval Václav Havel, avšak poté se sám jeho popularity polekal a snažil se ho zříci. Ale blbá nálada tu rozhodně byla a snažit se ji pojmenovat nějak jinak by nikomu nepomohlo. Všichni jsme měli k této náladě svůj důvod: Byla to chyba chamtivých politiků, starých zažraných komoušů a také cizinců, kteří nás už zase vykořisťovali.
Nikdy jsme však nebyli na vině my. Nemohly za to naše podniky, které neplatily svoje dluhy, ale soustavně vyplácely bakšiš. Nikdo nehledal chybu v naší nízké produktivitě a krátkých pracovních hodinách, na něž jsme si zvykli. A rozhodně za to nemohla naše neschopnost chovat se jako národ - jako lidé se společnými nadějemi a cíli. Jaké lidé chovající se ohleduplně jeden vůči druhému.
Někdy se mi zdálo, že Češi dovedou táhnout za jeden provaz jen tehdy, když jim nějaký fotbalový nebo hokejový manšaft vybojuje světové prvenství, a pak si pletou sportovní fanatismus s národní hrdostí...
(Jan Drábek: Po uši v postkomunismu. Vydal Knižní klub a Ikar, Praha 2000)
