Česká televize:
Příběh, který nemá (šťastný) konec
Jan Čulík
Toto je závěrečná poznámka v naší knize V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili, která vyjde v pražském nakladatelství ISV zřejmě koncem příštího týdne.
Tato historie, která začala před několika lety pokusem přivést zpravodajství České televize do profesionální a moderní éry, dosud neskončila, a neočekáváme, že skončí šťastně. Je to trochu jako s nedokonalým používáním antibiotik: neaplikujeme-li lék proti nemoci důsledně a efektivně, bakterie vyjdou ze zápasu posíleny: získají proti léku imunitu a větší odolnost. Opakovanými neúspěšnými pokusy zreformovat zakonzervovanou redakci zpravodajství ČT se její příslušníci naučili nikoliv kvalitní novinářské práci, ale úspěšným metodám, jak každý pokus o reformu rychle potlačit v zárodku.
Proč není možné vybudovat v České republice dobrou veřejnoprávní televizi s kvalitními, neúplatnými a profesionálními zpravodajskými pořady, které by projevovaly od všech témat, politiků i zájmových skupin, kritický odstup?
V ČR, zdá se, neexistuje obecné povědomí o tom, co je vysoká kvalita. Má to zřejmě mnoho společného s plebejskou moderní historií českého národa i s tragickým obdobím dlouhého období zotročení za nacismu a komunismu ve dvacátém století. V mnoha oblastech života, od služeb, přes výrobky až ke kulturním statkům, se českým občanům v České republice nyní nabízí druhořadé, ale často předražené zboží. Protože lidé nemají mezinárodní srovnání, přijímají to.
Za komunismu režim lidem vnucoval jediný, oficiální standard. V reakci na to nyní vládne relativismus. Požadujete neúplatně vysokou kvalitu? Na svůj názor máte právo, ale v ČR ho nesmíte ho nikomu vnucovat. Vládne demokracie, a tak musí mít svobodu projevu také druhořadost a vy nesmíte říct, že vám někdo nabízí hnůj a předstírá, že je to zlato - "vždyť přece máme demokracii a ten člověk má na to právo". Chce-li někdo prosadit vysokou kvalitu, se zlou se potáže. V české demokracii je přece "jeho názor jen jeden z mnohých". Společenský konsensus o základních absolutních hodnotách neexistuje a nikdo je nevynucuje.
Absolutní hodnoty ustupují relativismu a ten se stává obětí manipulace prostřednictvím zájmových skupin. Pracovníci redakce zpravodajství České televize si ani nepřipustí, že by něco šlo dělat jinak a lépe. Každý, kdo bude usilovat o realizaci nejvyšších absolutních hodnot, bude označen za šílence nebo alespoň za extrémistu, případně za někoho, kdo bezpochyby zneužívá svou údajnou snahu o zlepšení situace k nějakému nekalému, osobnímu či skupinovému, partikulárnímu prospěchu. Co je pravda, určuje nenáročný většinový maloměstský střední proud, který utluče každou nezávislou myšlenku.
"Držte se starého, neboť to je dobré a naši předkové se při tom dobře měli: proč ne my? Nyní panují nové ideje, které nemohu schvalovat a nikdy jich neschválím. Kdo přichází s novými idejemi, ten může jít, nebo já jej odstraním," argumentoval roku 1821 v projevu k středoškolským profesorům rakouský císař František I. Změnilo se od té doby v Čechách mnoho? Snad jen to, že úsilí o "nové ideje" je nyní odstraňováno pomocí záminky, že jde o boj za svobodu projevu.
Chtěl-li Jiří Hodač zavést v České televizi pravidelná hodnocení profesního růstu zaměstnanců, jaká jsou zcela běžná v BBC i v jiných britských institucích (včetně univerzit), stal se nutně nebezpečím, kterého bylo třeba se zbavit stůj co stůj.
Hovoříme-li o nedostatku povědomí o absolutních hodnotách kvality, je s podivem, jak v české společnosti chybí vědomí plurality, potřeby kontroverzních, podvratných myšlenek i třeba koncept odmítání střetu zájmů. Tak například: o televizi veřejné služby nemohou rozhodovat lidé, kteří v ní vystupují, která jim poskytuje živobytí nebo kteří jsou na ni finančně závislí. Vyjadřuje-li se ke vzbouření v České televizi rozhlasová komentátorka, která má v samotné ČT diskusní pořad, v normální společnosti je přece nemyslitelné, aby ji její šéfredaktor neupozornil, že je neetické komentovat konflikt, jehož je sama jednou zaujatou stranou. V České republice to Lídě Rakušanové projde, nepozastaví se nad tím nikdo.
Vzbouření v České televizi také znovu prokázalo nepevnost právního systému v České republice. Sociálnědemokratická vláda pod tlakem anarchistické televizní rebelie téměř úplně kapitulovala. Soudy a právníci a vyšetřovací orgány, ukázala tato krize, jak se zdá, nejsou neúplatné, ale jsou podřizovány okamžitému politickému zájmu. Zdá se nepravděpodobné, že budou kdy televizní vzbouřenci postaveni před soud kvůli zneužití cizí věci, když se od poloviny prosince zmocnili veřejnoprávního televizního zpravodajství a proměnili ho ve vlastní propagandu. Budou snad potrestány i osoby, které zneužily důvěrných informací z výpisů mobilních telefonů některých členů Rady ČT ke skandalizaci tak, aby to prospělo vzbouřenecké kauze? Kdo v ČR dostatečně silně křičí, zákon přehluší.
Česká společnost je anarchická a namísto respektu před zákonem dává přednost vytváření neformálních přátelských zájmových skupin. To musí v konečném důsledku ochromit všechny pokusy zavést do ČR neúplatný, objektivní a pevný, vynutitelný systém profesionálních kvalitativních měřítek.
Proto jsem přesvědčen, že krize v České televizi hned tak neskončí. I nadále bude v kontroverzi o televizi veřejné služby docházet k nekonečným a neefektivním tahanicím mezi různými zájmovými skupinami, například vládnoucích a opozičních stran v parlamentě. Přičemž budou mít i nadále redaktoři zpravodajství ČT osobní vazby na různé politiky.
V ČR není nikdo, kdo by rozuměl tomu, jak má vypadat kvalitní televizní zpravodajství veřejné služby a kdo by ho zároveň byl schopen v české společnosti prosadit. Televizní krize ukázala, že podobně jako mnoho jiných rysů moderní demokratické společnosti, i televize veřejné služby existuje v České republice "jenom jako". Obdobně jako si Česká republika v mnoha oblastech politiky a ekonomiky jenom hraje, i veřejnoprávní Česká televize je a zůstane nedůvěryhodnou "institucí na baterky".
Česká republika nemá na to, aby v ní vznikla dobrá veřejnoprávní televize. Společnost neví, co to je, a nepřeje si vznik takové televize. Stačí jí demonstrovat na Václavském náměstí za náhražku.
