Rozhodnutí Ústavního soudu o volebním zákoně bylo normální, ne žádné "vítězství"
Kdo si přečetl články v novinách, které reagovaly na výrok Ústavního soudu
ve věci volebního zákona, mohl získat dojem, že jde o revoluci. Titulky se
hemží výrazy jako "vítězství", eventuelně "porážka". Jak dlouho ještě potrvá,
než si někteří novináři uvědomí, že v naší republice neprobíhá boj, ani
fotbalové utkání? Jde prostě o standardní mechanismy fungování demokratické
společnosti. Politické subjekty, které k tomu dostaly od voličů mandát, se
pokusily demokratickou cestou změnit jeden zákon.
Ústavní soud došel k
názoru, že některá ustanovení nejsou v souladu s ústavou a zrušil je, v
pořádku. Tak přeci má a musí stát fungovat, pokud se chce nazývat
demokratickým.
Psát oslavné články na něco, co by mělo být naprosto normální
mi připadá přinejmenším krátkozraké. Patrně zde existuje silná skupina
publicistů, kteří se snaží čtenářům vsugerovat, že politika je cosi
nečistého, s čím by slušný občan neměl mít nic společného. A politici jsou
většinou mocichtiví přitroublí zloději (tedy především někteří), kteří na
občana kašlou a potřebují ho jen, aby občas přišel k volbám.
Tito publicisté jsou ochotni stejnou událost označit jednou jako "politický
handl" a podruhé jako "příkladnou dohodu". Zatímco prohřešky jedněch jsou
donekonečna omílány, jiné jsou jakoby zapomenuty a poukázat na ně je
nevhodné.
Podle mého názoru jde o tlaky některých novinářů, kterým nestačí
být "hlídacími psy demokracie" (jak se sami rádi označují), ale sami chtějí
politiku přímo ovlivňovat a tvořit.
Nadstandardní styky novinářů s politiky
skrývají mnohá nebezpečí a pokušení. Při známému propojení médií, kdy
"nezávislý" novinář pracuje současně pro soukromý tisk, veřejnoprávní
televizi i rozhlas, občas zaskočí někde jako mluvčí, vzniká neprůhledný
propletenec finančních a osobních vztahů. Pak se nemůžeme divit, že se
dotyčný chová podle přísloví "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej".
Snaha
interpretovat současný politický život jako boj dobra se zlem je jen dalším
důsledkem tohoto stavu.
Myslím, že je potřeba jasně říci: na politické scéně se snaží jednotlivé
strany prosazovat svoji představu fungování společnosti. K tomu potřebují
dostat mandát od voličů a pokud ho dostaly, je legitimní, že se pokoušejí
tuto představu naplnit. Pokřik těch, kteří neuspěli je už jen nezbytným
folklórem.