Britské listy

Velmi si vážím reakce od člověka, který mi imponuje tím, že ve svých občanských i uměleckých postojích vždy upřednostňuje vlastní vědomí a svědomí před "společenskou objednávkou" a tím kariérním a potažmo ekonomickým prospěchem.

Pokud jsem v Britských listech uvedl, že by mohlo být přípustné zveřejnění některých údajů z výpisu účtu služebního telefonu J. Dědečkové, vycházel jsem z presumpce, že ten kdo tak učinil, by při tom dodržel takovýto vysoký morální standard, který by měl být pro novináře stejně jako pro jiné tvůrčí profese samozřejmý (byť, bohužel, většinou tomu tak není).

Při tom jsem se řídil právním názorem Evropského soudu pro lidská práva, který zaujal ve věci Fressoz a Roire v. Francie (rozsudek z 21. ledna 1999), podle něhož lze připustit, aby novinář použil v nezbytné míře nelegálně získané osobní údaje, které se mu dostaly do rukou, pokud tak nečiní za účelem získání neoprávněného prospěchu pro sebe nebo třetí osobu, anebo v úmyslu jiného nespravedlivě poškodit, a zároveň jde o situaci, kdy zájmu veřejnosti na získání pravdivých informací lze dát přednost před zájmem občana na ochraně jeho soukromí.

V tomto kontextu by podle mého názoru tedy bylo možno připustit, aby při splnění výše uvedeného televizní žurnalista použil i neoprávněně získané údaje k vyvrácení tvrzení, které dotyčná osoba uvedla ve vystoupení v Senátu, které navíc bylo celé odvysíláno.

Jestliže někdo lže ve veřejném parlamentním vystoupení, je to podle mého názoru pro veřejnost velmi významná informace, kde přiměřenému zveřejnění důkazů lze dát přednost před jeho právem na ochranu soukromí.

Také jsem uvedl, že používání údajů o hovorech ze služebních telefonů ve zpravodajství by bylo přípustné tehdy, pokud by s vědomím uživatelů bylo v ČT zavedeno, že v zájmu kontroly veřejnosti budou údaje o hovorech ze všech služebních telefonů veřejně přístupné.

Ohledně dalšího, co bylo v pořadu Fakta na základě výpisů z telefonních účtů zveřejněno, se s postupem novinářů naprosto neztotožňuji a jsem přesvědčen, že jde o nepřípustný zásah do soukromí. Plně souhlasím s názorem p. Čulíka a dalších, že je to zcela nepřípustná záměna investigativní žurnalistiky za "fízlování" a ti, kdo se na tom podíleli, by neměli mít ve veřejnoprávním zpravodajství co pohledávat.

Jsem také přesvědčen, že jako mimořádně hrubé porušení pracovní kázně (bez ohledu na případný trestněprávní postih) by mělo být hodnoceno i to, že pracovníci ČT poskytli údaje z telefonních účtů týdeníku Respekt.

V pondělí vydaný nález Ústavního soudu ČR jen potvrzuje právní názor, který jsem k problematice poskytování údajů z účtů u telefonních operátorů policii zaujal, když jsem se zhruba před půl rokem podílel na zpracování právního rozboru k této problematice pro jednoho z operátorů.

To, co bylo zveřejněno v Britských listech, jsou úryvky z e-mailové diskuse s p. Čulíkem a p. Pecinou, vedené na základě bezprostředních dojmů, nikoli závěr komplexního rozboru, který bych mohl zodpovědně učinit, pokud bych měl k dispozici všechna potřebná fakta.

V hluboké úctě a s přáním mnoha dalších tvůrčích i osobních úspěchů

Váš

Jaroslav Štemberk

Původní dopis Jiřího Svobody:

Vážený pane Štemberku,

Váš jiný názor vychází poněkud jiného civilizačního kontextu. Při hodnocení činů hledáme a nacházíme jejich klasifikaci v Ústavě, zákonech, judikátech nejvyššího soudu. Svrchovanost zákona jsem ještě nikdy necítil potřebu vědomě porušit s odvoláním na nějakého ducha.

Celá Vaše je úvaha je zcela logická, pouze v procesech vynechává svrchovanost zákonů a práva, jíž jsme na přímočaré cestě často hnáni klikatými uličkami složitého dokazování. O takovím popjetí a fungování zákonů jsem v roce 1989 natočil film "Jen o rodinných záležitostech" - film s J.Bartoškou, J.Hanzlíkem, J.Rodenem, M.Kňažkem, M.Vančurovou ad. o nezákonnostech 50.let. Logika: vítěz bere vše a kdo se ho pak na něco bude ptát, to se mi v těchto dnech zdá logikou široce zakořeněnou v myslích vzbouřenců.

Poznámka JČ: Souhlasím s Jaroslavem Štemberkem, že existují okolnosti, kdy se může novinář úspěšně hájit, že porušil zákon o utajování skutečností ve veřejném zájmu. (Jde například o případ deníku Guardian, který otiskl svědectví bývalého britského agenta rozvědky MI5, který svědčil, že se rozvědka dopouštěla nezákonností a svým svědectvím porušil zákon, přikazující mu, aby o činnosti rozvědky mlčel.) Jenže novinář, který tak učiní, musí být osoba naprosto nezávislá, s obrovskou integritou a velkou etickou pověstí a nesmějí existovat naprosto žádné pochybnosti, že novinář porušil zákon ve vlastním zájmu anebo za účelem manipulace veřejnosti. Kvalita zveřejněného článku a pořadu a kvalita instituce, která utajované informace zveřejnila, tak nakonec určuje, zda byl či nebyl porušen zákon. Není snad třeba dodávat, že v případě České televize, pořadu Fakta a tvrzení Marka Vítka, že pořad o výpisech z mobilních telefonů byl jako "investigativní reportáž televize BBC" je v tomto kontextu neobyčejnou groteskností.

Poznámka TP: Je zajímavé, že J. Čulík zde vyžaduje subjektivní a ne objektivní legitimaci nezákonného postupu, tj. co je dovoleno špičkovému žurnalistovi, novinář průměrný udělat nesmí.

Myslím, že je to jinak: kritériem je, zda veřejný zájem na zveřejnění informace převáží požadavek dodržování zákona, eventuálně ochrany oprávněných zájmů dotčených osob.

V daném případě by tedy nebylo nic neetického na tom, zveřejnit skrytou kamerou pořízené záběry do štábu J. Bobošíkové, pokud by odhalovaly např. instrukční telefonáty ze sekretariátu ODS. Naopak podrobné účty za telefony radních nemohou být zveřejněny v žádném případě, protože veřejný zájem na odhalení kontaktů radních s politiky nemůže vyvážit újmu způsobenou jejich soukromí a trestný čin, který byl při získání účtů spáchán.

Tyto úvahy jsou ale vždy složité a neexistuje univerzální měřítko, co je ještě investigativní reportáž a co už nechutný bulvár. Jedno je ale jisté: týmy BBC se k Vítkovi a Mrnkovi jezdit učit řemeslu nezačnou.