Co je nového v České republice

Tomáš Pecina je toho názoru, že mzdu by zaměstnanci v každém případě dostat měli, protože v žádné stávce nejsou a normálně pracují. Pokud někteří z nich - a jde o malou menšinu - přitom porušují pracovní kázeň, je třeba řešit to v souladu se zákoníkem práce, nikoli partyzánsko-revolučními metodami, jako je odpírání mzdy. (JČ, TP)

Přečetl jsem si váš článek Kořeny krize v České televizi a mohu konstatovat, že jste z české politiky nepochopil vůbec nic. Věnujte se raději něčemu jinému.

Vážená redakce Britských listů,

patřím k obyčejným lidem, výjimečná jsem možná jen tím, že nejsem koncesionář televize, tedy televizi nemám. Přesto ale kauzu ČT sleduji. Chtěla bych vám poděkovat za vaše komentáře, za vaši práci, která je v naší bezsametové společnosti zcela ojedinělá, a také vyjádřit zároveň svůj hluboký smutek a bezmoc, kterou od prosince loňského roku při každodenním čtení Vašich listů prožívám. Proč? Protože jste téměř jako “hlas volajícího na poušti”, protože se skutečně vaše komentáře dostanou jen k málo lidem, protože si připadám jako za totality, kdy nebylo třeba vůbec otevírat rádio, poslouchat zprávy, neboť bylo předem jasné, co tam bude! A dnes po jedenácti letech svobody a demokracie je situace v rozhlase, v televizi, denním tisku téměř naprosto stejná. Všichni jednohlasně, včetně hlav pomazaných (prezidenta), obhajují vzbouřené redaktory, svobodu slova, i když vůbec o žádnou svobodu slova nejde! Zdá se mi naprosto nepochopitelné, že se nenajde jediný “výše postavený” člověk, který by se ve veřejnoprávních prostředcích dokázal nebojácně postavit na stranu práva, nebál se pojmenovat věci pravým jménem. Pravda - možná když najde odvahu, nedostane šanci se projevit nebo ho bojovníci za pravdu a svobodu slova mistrným způsobem zesměšní. A co pak teprve obyčejný člověk? Kdo ho vůbec bude poslouchat? Co má vůbec v takové situaci dělat? Jak mám dát najevo, že většina lidí, se kterými denně přicházím do styku vůbec vzbouřené redaktory nepodporuje, že průzkumy veřejného mínění na vzorku 500 lidí (určitě z Prahy) jsou zavádějící? Chtěla bych vidět těch 73 procent lidí v našem okresním městě! Připadá mi to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. A mám strach, strach z toho, jak snadno se i známé osobnosti, významní lidé nechají zmanipulovat, za kousek skývy prodat, místo aby skutečně hájili pravdu.

Poznámka JČ: Situace, myslím, není tak deprimující, i v českých sdělovacích prostředcích se tu a tam ozve hlas kritický vůči televizním vzbouřencům. Také se nedomnívám, že všichni stoupenci vzbouřenců jsou nutně zkorumpovaní - mnozí lidé vzbouřence bezpochyby podporují v důsledku neinformovanosti i obecné frustrace z české politiky.

Pravda je velmi relativní.(...) Souhlasím s Vámi, že každé tvrzení je nutno podložit. Někdy však také stačí pouze náznak nebo zjevná souvislost. A pokud obecně tutéž věc tvrdí nezávisle na sobě více lidí, zakládá to s velkou pravděpodobností pravdivost takového tvrzení.

Jinými slovy, jak mě na to nedávno upozornil Václav Žák citací George Sorose: "V politice nezáleží na tom, co kdo dělá, ale na tom, jak to vypadá". A v ČR, kde se bere vážně každý drb, tohle platí zřejmě více než kde jinde.

"Neboť tyto informace jakožto telekomunikační tajemství požívají ochrany podle § 84, odst. 3, písm. c), zákona č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a v odst. 2 téhož paragrafu je stanovena povinnost mlčenlivosti pro každého, kdo se je dozví, vzniká podezření, že popsaným skutkem byl spáchán trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178, odst. 2, trestního zákona, přičemž v úvahu přichází zpřísněná trestní sazba podle odst. 3, písm. b), tohoto paragrafu, jelikož předmětný skutek byl spáchán televizním vysíláním."

Viz o tom v BL zde. (JČ)

Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem Kytkou a Janou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

V žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo. Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

• Doznání: podal jsem trestní oznámení ve věci zveřejněných výpisů od mobilních telefonů členů Rady ČT (Štěpán Kotrba)

• Dopis Parlamentu ČR: Česká televize neplnila své veřejnoprávní poslání nikdy (Jana Dědečková)

• V pořadu ČT „FAKTA“ došlo ke kolizi s Ústavou ČR (Jiří Svoboda)

• Paluska se prý vzdal všech soukromých podnikatelských funkcí, ale Obchodní rejstřík to nepotvrzuje (Miloslav Navrátil)

• Česká televizně politická krize: V České republice je nebezpečno (Jan Čulík)

• Obecnější ohlédnutí za televizní krizí: Televizní vzbouřenci odhalili hlubokou národní krizi: Kde je etika zodpovědnosti? (Eugen Haičman)

• Očekávám souboj myšlenek (Kateřina Dostálová)

• Estébácké manýry a ti druzí... (Jiří Svoboda)

• Česká (zahraniční) politika: Ivan Pilip: Lidská práva v zajetí stranické linie (Karel Dolejší)

• Obecnější ohlédnutí za televizní krizí: Mé zoufalství: Jak jsem přivedl do ulic 100 000 lidí (Jan Čulík, původně psáno anglicky pro CER)

• Česká televize: Jak to bylo v Radě ČT (Jana Dědečková, JČ)

• Televizní vzbouřenci konečně dosáhli svého: jmenovali do vedení ČT svého člověka (Jan Čulík, Tomáš Pecina, fotografie Štěpán Kotrba)

• Právo: Spáchal pořad Fakta České televize zveřejněním výpisů mobilních telefonů členů Rady ČT trestný čin?

• Česká televize: Vysoký etický standard pořadu Fakta ČT (Tomáš Pecina, JČ)

• Tak ještě jednou - jak vznikla televizní krize (Jan Čulík)

• Česká televize a česká společnost: Třetí duch na scéně (Martin Stín)

• ČT je jen vrcholkem ledovce - neformální nepostřehnutelné mocenské vazby jsou základní strukturou české společnosti (Eugen Haičman)

• Nepotrestaná policejní brutalita: Senát Parlamentu České republiky uvádí: Jak jsme se přísně vyšetřili aneb Pohádka o princi Stanislavovi (Grossovi) - na pravou míru věcnými důkazy uvedl právní expert OPH

• Policie se nevyznamenala (Jan Jařab, Rada pro lidská práva)

• Česká televize a česká politika: Výzva bezvýznamného občana ke stávkujícím v ČT: Neberte nám, obyčejným občanům, naše práva (Martin Stín)

• Česká televize a česká společnost: Rovnost před zákonem po česku (Martin Stín)

• Sdělovací prostředky: Nad dvěma návrhy mediálního zákona (Tomáš Pecina)

• Srovnání: Jak se v Austrálii snažili dokaři stávkou zlikvidovat modernizační reformy (Jiří Sahula)

• Česká televize: Když se hlídací psi (k někomu lísají): Podivnou transakci Václava Havla "svobodní" novináři v ČT nezkoumají (Jaroslav Plesl)

• Neprofesionální zpráva o TV3 (Jaroslav Plesl)

• Konec veřejnoprávní televize v ČR? (Tomáš Pecina)

• Přál bych si, aby mi televize pomohla stát se spokojeným, šťastným a dobrým člověkem (Petr Sládeček)

• Jak to bylo v České televizi, moje výpověď: Milý Ivo Mathé, oprav svůj slovník (Martin Vadas)

• Pohled vysokého pracovníka ČT: Šlo o nekompetenci Rady ČT, nikoliv o puč ODS. Protesty vzbouřenců se změnily v autentický boj za nezávislost veřejné služby (Nikolaj Savický)

• Česká televize: Pro zahraniční čtenáře: Revoluce, kterou uměle vyvolala televize (Andrew Stroehlein, překlad z CER)

• Virtuální realita (Eugen Haičman)

• Nechtěné přiznání: Vládní strana se hodlá vměšovat do rozhodování Rady České televize (Štěpán Kotrba)

• Kam povede další vývoj se vzbouřenci v České televizi a co to znamená politicky (Tomáš Pecina v diskusi s JČ)

• Může být Česká televize nestrannou a nezávislou institucí? (Jan Čulík, psáno pro Respekt)

• Ukradená revoluce aneb Klausův agent v České televizi (Jaroslav Plesl)

• Spor o ředitele ČT je zástupný pseudospor (Rudolf Růžička, Česká televize)

• Otázky kolem České televize (Tomáš Hajdušek)

• Armstrong se stužkou (Jan Gogola, Česká televize)

• ČT nebyla nikdy objektivní (Vladimíra Al-Malikiová, MŠMT)

Juliana

chtela bych upresnit udaje, ktere se objevily v sobotu 20. 1. MfD na str. 7, kde R. Krasnicky rozmlouva s S. Zadrazilem: "Nemoc silenych krav? To je zahada".

V clanku se pise: "Spotreba hoveziho masa masa v Cesku klesla az o ctyricet procent. Pritom vedci dosud jasne neprokazali, ze lide mohou po konzumaci hoveziho onemocnet Creutzfeldt-Jakobovou nemoci, ktera poskozuje mozek obdobnym zpusobem jako BSE mozek skotu."

Creutzfeldt-Jakobova nemoc (CJD) patri spolu s Gerstmann-Straussler-Scheinkerovou chorobou a kuru mezi nemoci, pusobene priony. Prion je bilkovina, ktera se nachazi normalne v organismu. Choroba muze vznikat tremi ruznymi zpusoby:

a) dedicna- gen pro prion PRNP je mutovany, takze vznika spatna bilkovina a organismus onemocni

b) Infekcni - spatny prion vneseny do organismu zpusobi, ze ve vlastnich prionech dojde ke konformacnim zmenam, ktere vedou ke vzniku choroby

c) priciny nezname

Prion normalni (PrP^C) a prion zhoubny (PrP^Sc) se nelisi ve sve primarni strukture, ale v konformaci. Podle ruznych konformaci a glykosylace (navazani cukernych slozek) je mozne mezi priony rozlisit ruzne kmeny (Nat. Med. 1998, 4: 1157). Velky sok zpusobilo, kdyz se ukazalo, ze prion, ktery pusobi BSE, je stejny jako prion, ktery pusobi novou formu v CJD. Viz: Nature, 1997, 389:448: The same prion strain causes vCJD and BSE. Praci tohoto typu je vic.

"Ale my stale nevime, jak se prenasi tato nemoc mezi zviraty."

Normalne se neprenasi, az clovek zacal bylozravce nutit ke kanibalismu. (V Británii a v jiných zemích nutili farmáři skot, aby konzumoval rozemleté vnitřnosti ovcí, pozn. JČ.) Nemoc se vlastne zacala sirit diky lidske zhuverilosti. Ale experimentalne ji lze prenest dost dobre. Kdyz se mysi injikuje lidsky nebo hovezi prion, onemocni chorobou podobnou BSE (Nature 1996, 383:685), priony z norku je mozne prenest na krecky, kde zpusobi chorobu (J. Virol. 1992: 66: 2096).

"Co se stane, kdyz snim biftek nebo svickovou z kusu, ktery nemel zjevne priznaky BSE? Jaka je pravdepodobnost, ze onemocnim?"

"Rekl bych, ze minimalni. Pokud je maso dobre tepelne zpracovane a biftek neni prilis krvavy, tak neni duvod k obavam...S jistotou ale prenos nemoci nemuzeme vyloucit."

BSE ma dlouhou inkubacni dobu, takze priznaky nemuseji byt zjevne. Prion vydrzi ionizujici zareni, autoklavovani pri 132-138 ^oC, a pokud se k nemu prida alkohol nebo formaldehyd, muze prezit jeste vyssi teploty. Dost dobre (ale ne uplne) ho zneskodni opakovane autoklavovani pri 121 ^oC spolu s hydroxidem sodnym. Inaktivuje ho tez (ale ne stoprocentne) 20 min. 133 ^oC. (Vet. Rec. 1998, 142:474; J. Hosp. Infect. 1999: Suppl: S69-76). Pri beznem peceni jsou asi dosahovany jine teploty.

Myslim, ze opravdu neni duvod podlehat panice, ale lide by meli byt informovani pravdive. Propeceni bifteku prion neznici.

(Nevim, jestli to ma cenu publikovat, silene kravy asi zajimaji lidi mene nez silena televize.)

Jaroslav Plesl, týdeník EURO

Tomáš Pecina ve včerejších Britských listech hodnotil klady a zápory návrhu novely zákona o České televizi ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou. Došel přitom k závěru, že odsoudit tuto normu jako horší než zákon dosud platný by bylo "zjednodušujícím pohledem".

Mě ale zajímá jiná věc. Celá vzpoura ve zpravodajské redakci České televize vznikla proto, že politici (Klaus a Zeman) údajně chtěli ovlivnit vysílání televize ve svůj prospěch. K tomu prý chtěli zneužít Rady České televize, orgánu voleného Poslaneckou sněmovnou. Posléze prý došlo i k pošlapání svobody slova. Proto je, myslím, správné se ptát, zda novela oproti stávajícímu zákonu obsahuje lepší mechanismy (formálně) chránící Českou televizi před politizací. Troufám si tvrdit, že takové mechanismy neobsahuje.

Návrh novely sice zakazuje členům Rady ČT zastávat funkce v politických stranách (včetně "funkcí pokladníka v družstvu majitelů domu", jak upozorňuje Tomáš Pecina), ale řadové členství v politické straně vyloučeno není. Takže vzbouřenci ostrouhali.

Rebelové dále volali po tom, aby v Radě v ČT zasedli "odborníci" a praktici. To ovšem podle novely zákona dost dobře nebude možné, neboť člen Rady "nesmí být členem společností, které působí v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, ani zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce…" (§5, odst. 2). To považuji za další totální prohru vzbouřenců.

Poslanecká sněmovna má také schvalovat Kodex České televize. To znamená, že pravidla pro praktikování tolik vzývané svobody slova budou napříště redaktorům České televize diktovat právě ti nenávidění politici. Je toto možné označit za výhru vzbouřenců?

Čtenáři Britských listů znají můj názor na vzpouru v České televizi, proto mě nemohou považovat za žádného "komersofila". Domnívám se však, že měřeno čistě silou impulsu ke vzpouře vánoční mají teď redaktoři ČT dvojnásobný důvod svolávat shromáždění na Václavské náměstí. Oni to ovšem neudělají. Bojí se. Mají strach, že už veřejné mínění nestojí na jejich straně, že už příště na Václavské náměstí nikdo nepřijde. Přitom právě teď jde o nový zákon. Redaktoři ale od začátku preferovali populistická gesta před věcným řešením vzniklého problému.

Zeptal jsem se v pondělí redaktorů Komerse, Kopeckého a Drtinové, jak návrh novely zákona hodnotí. Řekli mi, že jim "nepřísluší" se k návrhu vyjadřovat! A kvůli platnému znění zákona mohli vyvolat vzporu?! Uvádím krátký přepis z tiskové konference

Plesl: "Takže vy si o tom zákoně nic nemyslíte?"

Petr Kopecký:"My si o tom myslíme, ale my nejsme kompetentní, abychom to komentovali, protože nejsme politici."

Daniela Drtinová:"My nemůžeme suplovat parlament."

Plesl: "Takže minulý zákon jste komentovat mohli a ten současný komentovat nechcete?"

Petr Kopecký: "Nechceme."

Adam Komers:"Minulý zákon přinesl nějaké důsledky. Takže na základě těch důsledků se něco stalo. Ale nový zákon ještě není v platnosti. Z toho nového zákona zatím pro nás nic prakticky nevyplynulo. To znamená, že zatím se logicky k tomu nemůžeme vyjadřovat. A hlavně ten zákon ještě bude projednávat - jak víte - znovu Poslanecká sněmovna, takže my nebudeme předjímat jednání poslanců a Poslanecké sněmovny."

Tito tři redaktoři České televize zjevně vůbec nechápou, že pro výkon jejich povolání bude vznikající právní norma napříště velmi důležitá, a že právě z tohoto důvodu by se o ni měli zajímat. Zřejmě i nadále žijí v bludu, že litera zákona je jen nedůležitý shluk písmenek, proti nimž se lze kdykoli vzbouřit. Jen tak si lze vysvětlit, že právě v uplynulých dnech nebombardovali poslance nejrůznějšími peticemi a nelobují za "svůj zákon". Poučit by se mohli například od mnohem lépe zorganizovaných pejskařů, kteří se v pondělí sešli na Václavském náměstí, aby tak dali najevo nesouhlas s návrhem zákona o chovu psů.

Jelikož lidé z České televize nechápou systém vzniku zákona v parlamentní demokracii a neumějí se ho zúčastnit, podlehli anarchistické taktice svých vůdců. Proto prohráli. "My si to budeme muset tvrdě vyvzdorovat, jinak oni nás uvaří na lhůtách, jednáních, setkáních a takzvaným dialogu," řekl 19. prosince 2000 vůdce vzbouřenců Jan Kraus. Nezbývá než konstatovat, že vzbouřenci už jsou uvaření. Demokratické zákony totiž vznikají právě z dialogu, na setkáních a na jednáních. A na to vše jsou stanovené lhůty. Kdo to nechápe, nezaslouží si demokracii.

Jaroslav Štemberk

Vážený pane režisére,

Srdečně děkuji za Váš dopis.

Velmi si vážím reakce od člověka, který mi imponuje tím, že ve svých občanských i uměleckých postojích vždy upřednostňuje vlastní vědomí a  svědomí před "společenskou objednávkou" a tím kariérním a potažmo ekonomickým prospěchem.

Pokud jsem v Britských listech uvedl, že by mohlo být přípustné zveřejnění některých údajů z výpisu účtu služebního telefonu J. Dědečkové, vycházel jsem z presumpce, že ten kdo tak učinil, by při tom dodržel takovýto vysoký morální standard, který by měl být pro novináře stejně jako pro jiné tvůrčí profese samozřejmý (byť, bohužel, většinou tomu tak není).

Při tom jsem se řídil právním názorem Evropského soudu pro lidská práva, který zaujal ve věci Fressoz a Roire v. Francie (rozsudek z 21. ledna 1999), podle něhož lze připustit, aby novinář použil v nezbytné míře nelegálně získané osobní údaje, které se mu dostaly do rukou, pokud tak nečiní za účelem získání neoprávněného prospěchu pro sebe nebo třetí osobu, anebo v úmyslu jiného nespravedlivě poškodit, a zároveň jde o situaci, kdy zájmu veřejnosti na  získání pravdivých informací lze dát přednost před zájmem občana na ochraně jeho soukromí.

V tomto kontextu by podle mého názoru tedy bylo možno připustit, aby při splnění výše uvedeného televizní žurnalista použil i  neoprávněně získané údaje k vyvrácení tvrzení, které dotyčná osoba uvedla ve vystoupení v Senátu, které navíc bylo celé odvysíláno.

Jestliže někdo lže ve veřejném parlamentním vystoupení, je to podle mého názoru pro veřejnost velmi významná informace, kde přiměřenému zveřejnění důkazů lze dát přednost před jeho právem na ochranu soukromí.

Také jsem uvedl, že používání údajů o hovorech ze služebních telefonů ve zpravodajství by bylo přípustné tehdy, pokud by s vědomím uživatelů bylo v  ČT zavedeno, že v zájmu kontroly veřejnosti budou údaje o hovorech ze všech služebních telefonů veřejně přístupné.

Ohledně dalšího, co bylo v pořadu Fakta na základě výpisů z telefonních účtů zveřejněno, se s postupem novinářů naprosto neztotožňuji a jsem přesvědčen, že jde o nepřípustný zásah do soukromí. Plně souhlasím s názorem p. Čulíka a  dalších, že je to zcela nepřípustná záměna investigativní žurnalistiky za  "fízlování" a ti, kdo se na tom podíleli, by neměli mít ve veřejnoprávním zpravodajství co pohledávat.

Jsem také přesvědčen, že jako mimořádně hrubé porušení pracovní kázně (bez ohledu na případný trestněprávní postih) by mělo být hodnoceno i to, že pracovníci ČT poskytli údaje z telefonních účtů týdeníku Respekt.

V pondělí vydaný nález Ústavního soudu ČR jen potvrzuje právní názor, který jsem k problematice poskytování údajů z účtů u telefonních operátorů policii zaujal, když jsem se zhruba před půl rokem podílel na zpracování právního rozboru k této problematice pro jednoho z operátorů.

To, co bylo zveřejněno v Britských listech, jsou úryvky z e-mailové diskuse s p. Čulíkem a p. Pecinou, vedené na základě bezprostředních dojmů, nikoli závěr komplexního rozboru, který bych mohl zodpovědně učinit, pokud bych měl k dispozici všechna potřebná fakta.

V hluboké úctě a s přáním mnoha dalších tvůrčích i osobních úspěchů

Váš

Jaroslav Štemberk

Původní dopis Jiřího Svobody:

Váš jiný názor vychází poněkud jiného civilizačního kontextu. Při hodnocení činů hledáme a nacházíme jejich klasifikaci v Ústavě, zákonech, judikátech nejvyššího soudu. Svrchovanost zákona jsem ještě nikdy necítil potřebu vědomě porušit s odvoláním na nějakého ducha.

Celá Vaše je úvaha je zcela logická, pouze v procesech vynechává svrchovanost zákonů a práva, jíž jsme na přímočaré cestě často hnáni klikatými uličkami složitého dokazování. O takovím popjetí a fungování zákonů jsem v roce 1989 natočil film "Jen o rodinných záležitostech" - film s J.Bartoškou, J.Hanzlíkem, J.Rodenem, M.Kňažkem, M.Vančurovou ad. o  nezákonnostech 50.let. Logika: vítěz bere vše a kdo se ho pak na něco bude ptát, to se mi v těchto dnech zdá logikou široce zakořeněnou v myslích vzbouřenců.

Poznámka JČ: Souhlasím s Jaroslavem Štemberkem, že existují okolnosti, kdy se může novinář úspěšně hájit, že porušil zákon o utajování skutečností ve veřejném zájmu. (Jde například o případ deníku Guardian, který otiskl svědectví bývalého britského agenta rozvědky MI5, který svědčil, že se rozvědka dopouštěla nezákonností a svým svědectvím porušil zákon, přikazující mu, aby o činnosti rozvědky mlčel.) Jenže novinář, který tak učiní, musí být osoba naprosto nezávislá, s obrovskou integritou a velkou etickou pověstí a nesmějí existovat naprosto žádné pochybnosti, že novinář porušil zákon ve vlastním zájmu anebo za účelem manipulace veřejnosti. Kvalita zveřejněného článku a pořadu a kvalita instituce, která utajované informace zveřejnila, tak nakonec určuje, zda byl či nebyl porušen zákon. Není snad třeba dodávat, že v případě České televize, pořadu Fakta a tvrzení Marka Vítka, že pořad o výpisech z mobilních telefonů byl jako "investigativní reportáž televize BBC" je v tomto kontextu neobyčejnou groteskností.

Poznámka TP: Je zajímavé, že J. Čulík zde vyžaduje subjektivní a ne objektivní legitimaci nezákonného postupu, tj. co je dovoleno špičkovému žurnalistovi, novinář průměrný udělat nesmí.

Myslím, že je to jinak: kritériem je, zda veřejný zájem na zveřejnění informace převáží požadavek dodržování zákona, eventuálně ochrany oprávněných zájmů dotčených osob.

V daném případě by tedy nebylo nic neetického na tom, zveřejnit skrytou kamerou pořízené záběry do štábu J. Bobošíkové, pokud by odhalovaly např. instrukční telefonáty ze sekretariátu ODS. Naopak podrobné účty za telefony radních nemohou být zveřejněny v žádném případě, protože veřejný zájem na odhalení kontaktů radních s politiky nemůže vyvážit újmu způsobenou jejich soukromí a trestný čin, který byl při získání účtů spáchán.

Tyto úvahy jsou ale vždy složité a neexistuje univerzální měřítko, co je ještě investigativní reportáž a co už nechutný bulvár. Jedno je ale jisté: týmy BBC se k Vítkovi a Mrnkovi jezdit učit řemeslu nezačnou.

Jiří Svoboda

děkuji Vám za velmi příjemný dopis, který mne po delším čase potěšil Vaší velkou fundovaností a odborným zázemím (jaké já v oblasti práva, a dozajista už vůbec ne mezinárodního práva, nemám). Nicméně naše stanoviska se sblížila.

V jednom bych si Vám dovolil oponovat - připouštíte onu možnost vyšší legitimity veřejného zájmu nad zájmem soukromoprávním, avšak za předpokladu, že novinář, který ilegálně získaná data veřejně prezentuje, tak činí bez osobní podjatosti či zájmu.

Tato podmínka ovšem splněna nebyla. Redaktoři ČZ byli v zásadní kolizi s celou Radou pro ČT a paní Dědečková v ní byla arciluciferem.

Čistě teoreticky: při přijetí Vaší konstrukce by se patrně velmi těžko vysvětlovalo, proč byl tento denunciační princip v ČT proveden selektivně - vůči několika lidem.

Šlo o informaci neúčelovou, objektivní a vyváženou? Nebylo by pak dobře zveřejnit rovněž (pokud by to bylo legální) všechny výpisy od 10.12.2000 do dneška a to u všech členů vyššího managementu a u všech, kdo se podíleli na práci "akčních výbor" i těch, kdo zakládali iniciativu ČT - věc veřejná"?

Do pořadu by musel zapadnout i mobil exředitele D.Chmelíčka - po publikaci by asi v ČT nezůstal skoro nikdo, protože všichni někam telefonovali a snažili se ovlivnit své pozice.

Konec konců pan exředitel Chmelíček se na střet chystal od poloviny srpna, což lze doložit vozovou hradbou nasmlouvaných pořadů na rok 2001 (jména aktérů pak naleznete u všech iniciativ a vzpour po jeho odvolání).

Jak přituhovalo instaloval Radu poradců a domníval se, že ho tato mediální esa uhájí před slabší mediální radou.

Co asi poradila Jiřina Bohdalová a pan Smoljak, to si netroufám odhadnout. Profesor medicíny byl přítomen patrně proto, kdyby se někomu udělalo zle.

Když dnes čtu v signatářích jakési výzvy prof. Pavka (jakoby nestačilo, že byl zvolen do dozorčí rady Komerční Banky) (osobně by mne zajímalo, jak by se na to tvářil, kdybych mu přišel říkat nějaká moudra, jak řídit kliniku) nebo Václava Hudečka, dělá si mi nevolno a raději telefonuji Petru Cibulkovi, abychom se zase sešli na kafe.

Ptá se Tomáš Sedláček, Český rozhlas:

mám otázku, která se týká následujícího citátu z Vaší glosy ke včerejší tiskovce paní dr. Valterové. Píšete:

„S nimbem počínající schizofrenie se podle informací redaktora Světa Namodro Jana Potůčka chovala J. Bobošíková i na konferenci samotné, když odmítla zodpovědět dotaz "vzbouřené" redaktorky Veroniky Sedláčkové, protože ta podle ní nemá na tiskovce co dělat, a dokonce verbálně napadla redaktorku Lidových novin Janu Ciglerovou, která se Sedláčkové zastala. Stejně se už předtím zachovala k dalšímu "nelegálnímu" redaktoru Marku Wollnerovi.…“

Jak byste Vy řešil situaci ředitele zpravodajství ČT, který je dotazován lidmi, jimž osobně dal výpovědi?

Zejména, když tito redaktoři nadále pracují pro vysílání, za něž je pí. Bobošíková stále formálně zodpovědná? (Ponechávám stranou všeliká verbální napadení, atd., to nemá na tiskovce opravdu co dělat) Myslím, že jste právník, a zaujala mne právě tato stránka sporu. Pochopitelně lze korektně odpovědět (a potvrdit tak, že rezignuji na práva vyplývající z mé funkce), lze odpověď doplnit příslušným komentářem (ten ovšem redaktor vystřihne - a dosáhne tak svého), otázku lze ignorovat (a pak si nechat líbit příslušné komentáře na obrazovce - nebyla schopna nám odpovědět…) Za předpokladu, že oba tazatelé ze „vzbouřené ČT“ dostali opravdu výpověď (já to ale přesně nevím), je to docela dobrý manévr, jak donutit nadřízeného uznat daný stav věcí.

Děkuji Vám za odpověď.
Tomáš Sedláček

Odpovídá Tomáš Pecina:

Celé je to byzantské vidění světa: tím, že někomu odpovím, ho přece nijak a k ničemu nelegitimizuji! "Kdo jste, že se mě opovažujete ptát?", to je klauso-mečiarovský přístup ke komunikaci a je trapné, že k němu snížila J. Bobošíková, jež bývala sama profesionální novinářkou.

S pozdravem,
T.P.

Poznámka JČ: Nemohu negovat existenci protivníků tím, že je ignoruji, avšak mám právo vyhnout se odpovědi pro sdělovací prostředek, který považuji za neseriózní.

Představa, že když s  někým promluvím, legitimizuji ho tím, je skutečně absurdním pozůstatkem komunistického režimu, je na stejné úrovni jako bývaly představy, že spisovatele činí spisovatelem legitimace Svazu spisovatelů a výtvarným umělcem legitimace Svazu výtvarníků. (Ludvíku Vaculíkovi měli ve zvyku říkat estébáci při výslechu, že není žádný spisovatel, protože není členem Svazu spisovatelů; Vlastimil Třešňák v nějaké publikaci vzpomíná, že si nemohl koupit malířské potřeby, protože se při jejich nákupu musel v příslušném specializovaném obchodě prokázat legitimací Svazu výtvarníků, kterou neměl.)

Jana Bobošíková jako řadový občan má samozřejmě právo odmítnout hovořit, s kým chce - jako vysoký činitel televize, vystupující na tiskové konferenci však podle mého názoru toto právo nemá, pokud by se jím snažila své protivníky negovat, delegitimovat. Člověk by se měl pokoušet o dialog vždy a všude.

Moje tehdy osmiletá dcera poslala asi před třemi lety dopis americkému prezidentu Clintonovi, v němž, zřejmě na základě toho, co slyšela ve škole, mu vyjádřila znepokojení nad stavem ekologie našeho světa. Do tří neděl přišla na hlavičkovém papíře Bílého domu stručná odpověď, podepsaná prezidentem Clintonem (anebo spíše razítkem s jeho podpisem) tohoto znění:

Milá Hano Čulíková,

děkuji ti, že ses se mnou podělila o své starosti.

Jako prezident Spojených států chci pomoci vytvořit lepší budoucnost pro mladé lidi. Budeme-li pracovat všichni společně, můžeme změnit svět. Dokážeme vyčistit životní prostředí, pomáhat chudým a podporovat porozumění mezi národy.

Oceňuji tvůj zájem o mou vládu.

S pozdravem,

Bill Clinton

Ano, jistě, je to jen formální, nic neříkající, ale zdvořilý dopis. Přitom Bílý dům tím vůbec nic nezískal, že jeho pracovníci poslali osmiřádkový dopis neznámé osmileté holčičce v cizí zemi, nemohlo to nijak přece ani prospět Clintonovým volebním vyhlídkám, protože ve Velké Británii rodiče holčičky nejsou americkými voliči.

Kdyby byl Clinton Janou Bobošíkovou, dospěl by asi k závěru, že Hannah Čulíková nemá oprávnění mu vůbec psát, protože není americkou občankou.

Vylučovací princip uplatňovali zejména od roku 1945 v české společnosti komunisté: "Vy nesmíte to a to, protože nejste součástí národa." - "Nemáte oprávnění." "Nejste legitimní osoba."

Jsou to ostudné praktiky a měli bychom se jich už jednou zbavit. Bobošíková může co nejostřeji se vzbouřenci polemizovat, ale neměla by se snažit je ostrakizovat.

Bobošíková by neměla ostrakizovat lidi, kteří se jí na tiskové konferenci na něco ptají, na základě představy, že to "nejsou oficiálně uznávaní novináři". Každý má právo na slušnou odpověď.

Spornější věc je, zda nemůže dotazovaný odmítnout odpověď na základě toho, má-li dokázáno, že se ptá neseriózní sdělovací prostředek bez integrity, který by neposkytl jejím argumentům dostatečný prostor nebo by ji případně zkreslil.

Z tohoto důvodu poskytují někteří britští politikové rozhovor elektronickým médiím jen pod podmínkou, že se rozhovor vysílá živě, aby nemohl být sestříhán.

Tomáš Pecina byl o minulém víkendu z České televize požádán, aby se účastnil pořadu televizního pořadu Naostro s Janem Rumlem. Odmítl s tím, že se nemůže s tímto stoupencem vzbouřenců na obrazovce vůbec bavit a s tím, že by nešlo o vyrovnanou debatu, protože by proti němu stál spolu s hostem i moderátor. Zdá se tedy, že v tomto případě uplatnil uznatelné právo rozhodnout, zda se ten který sdělovací prostředek těší dostatečné důvěře, abychom mu mohli svěřit bez obav náš názor. Toto právo by asi měla mít i Bobošíková.

Milan Šmíd

Motto:

Vazeny pane, Kdyz dnesni baronka Thatcherova chtela sebrat v 80. letech koncesionarske poplatky (licence fee) BBC a vyhnat ji na volny trh, v parlamentu byla k tomu vytvorena specialni komise, ktera uzce spolupracovala s odborniky ve veci vysilani.

Zprava tzv. Peacockovy komise (Peacock, ktery tu komisi vedl, byl ze stejne strany jako Thatcherova, tj. konzervativec) vsak dosla k nazoru, ze pokud rozmanitost nabidky na televiznim trhu patri mezi hodnotu, kterou lide ocenuji a  kterou by bylo dobre zachovat, pak by nebylo moudre BBC privatizovat.

Proc?

Protoze by z tohoto trhu zmizelo neco, co komercni televize nejsou schopny trznimi mechanismy vyprodukovat.

Vas argument je mylny jednak v tom, ze se domnivate, ze hlavni cast CT tvori jeji zpravodajstvi, a specialni dan je venovana jen na zajisteni svobody slova a  nezavislosti redaktoru CT, nebo na distribuci informaci, ktere by si vlada mohla zaplatit (viz Vas bod 1), a ze pri tom zapominate, ze je tu take vysilany program a ten tvori dokonce vetsi cast naplne vysilani CT.

Dalsi Vas omyl spociva v presvedceni, ze zanikem CT jako televize verejne sluzby bude poskozena jen nejaka presne vymezena mensina 20 procent obyvatel.

Neni tomu tak, jak predpokladate, poskozeno totiz bude obyvatelstvo jako celek. Nebot my vsichni jsme zaroven vetsinovymi i mensinovymi divaky. Cast naseho vkusu je konformni s vetsinou, a proto se schazime podle mereni peoplemetru u nekterych poradu TV NOVA ve velkem mnozstvi.

Dalsi casti nasich zalib a naseho vkusu jsou jiz vice individualizovane, takze tataz masa, ktera se soustredila u silvestrovskeho poradu TV NOVA, se mimo tyto casy rozpada do mensich divackych skupin, ktere ovsem nedosahuji onu kvantitu, o kterou usiluji reklamni agentury, a kterou se snazi zkumulovat svoji nabidkou komercni vysilatele.

Bylo zjisteno, ze divaci deseti nejsledovanejsich britskych poradu (s vyrazenim zpravodajstvi) nejsou titiz divaci. Kazdy individualni divak se v mnozine techto Top ten poradu vyskytuje jen dvakrat az trikrat.

To znamena, ze nejsme stejni a  ze v tech vetsinovych kolacich v podstate rotujeme a setkavame se pokazde s  jinymi lidmi, abychom po tomto setkani prepinali podle svych zalib tu na  sportovni, tu na hobbysticke, zenske, detske, pejskarske, hudebni a jine a jine porady, kde nahle z prislusniku vetsinoveho auditoria se stavame prislusnikem mensinove dvacetiprocentni divacke obce, ktere tak vydatne (i kdyz nerikam, ze  kvalitne) slouzi vysilani verejne sluzby.

Chtel jste diskusi, mate ji mit.

A jen tak na okraj - kolik detskych poradu nebo kulturnich dokumentu vyprodukovaly nase komercni televize od sveho vzniku??? Ty zanry sice ve vysilani maji, ale to vsechno je dovoz.

Nebo si myslite, ze by bylo dobre klesnout na uroven bananovych republik, ktere pouze prebiraji laciny import a vlastni televizni kulturu neprodukuji??? S pozdravem

Milan Šmíd

http://www.louc.cz

Ladislav Kučera

Je zajímavé, že společnosti CME resp. ČNTS disponující eminentním zájmem o televizi v Čechách, zůstaly zcela mimo pozornost sdělovacích prostředků.

Skutečnost, že obě společnosti může před úpadkem zachránit jedině vysílací celoplošná licence, je všeobecně známa. Předvánoční rozhodnutí Vrchního soudu ve sporu se společností CET 21 zřejmě ukončilo veškeré naděje ČNTS na spolupráci s Železného TV Nova. Navíc výsledky probíhajících arbitráží iniciovaných majitelem CME Ronaldem Lauderem už nemají s televizí Nova nic společné. Američané se sice chtějí v arbitrážním sporu s Vladimírem Železným zahojit, když na něm požadují přes 480 mil. amerických dolarů (v přepočtu přes 18 miliard korun). Taková suma však spíše odráží velikost jejich hoře, než škodu, kterou by jim mohl kdokoliv (včetně Vl. Železného) způsobit.

Vzhledem k uvedenému nevyznívá spekulace o spolupráci CME resp. ČNTS se vzbouřenci v ČT až tak absurdní. Jan Vávra byl jedním z mnoha, který stávkující otevřeně podpořil již v prvních hodinách jejich protestu. Navíc mnoho současných redaktorů ČT jsou bývalí zpravodajci Novy, především ti, kteří stáli na straně ČNTS proti Vladimíru Železnému.

Případná privatizace ČT do rukou CME by ukončila nespočetné intervence zahraničních osobností u českých státních činitelů ve prospěch této společnosti. Ronald Lauder také svého času prohlásil, že když český stát dá jeho společnosti TV Prima, tak stáhne svoji arbitrážní žalobu proti ČR.

V tomto světle by bylo srozumitelnější i striktní odmítnutí stávkujících redaktorů ze strany ředitele Novy. Brzy uvidíme, zda je privatizace ČT „popřením duálního systému veřejnoprávní služby“ nebo „optimálním řešením krize neřiditelného a neefektivního kolosu ČT“.

František Roček

"tato strana věnuje ohromnou pozornost porušování lidských práv třeba v Bělorusku, Čečensku nebo na Kubě, ale vůbec jí nevadí podobná praxe ve státech, jež se naopak těší přízni spojeneckých mocností? O etnické čistky a policejní brutalitu v Turecku se nestará ani v nejmenším, ačkoli rozsah užití násilí vůči kurdskému civilnímu obyvatelstvu a politickým oponentům mnohonásobně překračuje vše, co bylo použito k ospravedlnění náletů na Jugoslávii v roce 1999… Pochybuji, že by unionisté spěchali navrhnout něco podobného jako francouzský zákon uznávající tureckou genocidu 1,5 milionu Arménů v roce 1915. Pokud Češi takto selektivně kritizují porušování lidských práv, není tedy divu, že, potrefená husa vidí za vším ruku našich spojenců v NATO, tj. v případě Kuby USA. “Proč jsme na pranýři my, proč ne oni?” To je zásadní otázka, kterou můžeme vždy očekávat, jestliže se dosavadní praxe nezmění."

Praxe se nezmění, protože není důvod, aby se měnila. Lidská práva nejsou nic jiného než politická technologie, podobně jako kterékoli náboženství. Jakákoli hodnota se dá převrtat na samopal. Tím se lišíme od zvířat a virů.

Co s Kurdy - jsou politicky neproduktivní. Nejsou součástí žádného výhodného politického řetězce, kdežto turecká armáda, resp. turečtí nenáboženští nacionalisté, mají vysokou přidanou politickou hodnotu vhodného zřetele v mezích udržitelného rozvoje…

V Britských listech jsem 22. února L. P. 1999 psal v souvislosti se souzením velkokurda Ocalana k trestu uškrcení na provazu, že Evropa a Amerika oficiálně proevropské Turecko potřebuje pro zajištění základní stability na hranicích s islámským světem.

Tehdy jsem uvedl: "Boj Kurdů, resp. Strany kurdských pracujících (PKK), za samostatnost má teroristický charakter, ale je to důsledek turecké represe. Obojí nemuselo být, pokud by získali Kurdové statut menšiny a jistou kulturní a regionální autonomii. Dá se to napravit?

Někteří pesimisté si potichu myslí, že ještě větší tragédií by bylo, kdyby jednoho dne byla situace vyřešena širokou autonomií Kurdů v rámci Turecka. Turecko zastává názor, že žádná kurdská menšina neexistuje a opírá se lausannskou smlouvu z roku 1923 mezi vítěznými mocnostmi a Tureckem. Za menšiny jsou dle litery smlouvy prý považováni jen Řekové, Arméni a Židé. Důsledkem je ozbrojená nenávist.

Ale v okamžik, kdy by se stalo pro humanisty Turecko zemí hodnou důstojnosti, neboť se nebude stavět proti právům kurdské menšiny, začnou možná potíže, které mohou být pro Evropu nebezpečnější, než kurdská lapálie.

V roce 1924 bylo v Turecku zavedeno právo evropského typu a islám již nebyl státním náboženstvím. Počátkem padesátých let snaha po poevropštění Turecka začala dostávat první trhliny. Demokratická strana se dostala k moci díky prosazování větších práv islámu, který si uchoval svou sílu na tradičním venkově. Po rozpadu sovětského bloku se vlna islamismu na Blízkém východě ještě více vzedmula a dnes již probíhá v turecké společnosti politická válka mezi občanským křídlem a islámským…

Laický (a tím proevropský) charakter Turecka brání armáda, která si pomáhá i nemalými čistkami v důstojnickém sboru, který tak chrání před islamisty.

Armáda obdobné problémy řešila v roce 1969, 1971 a 1980 státními převraty. V červnu 1997 donutila vládu, kde převládali islámisté, aby odstoupila. Na nátlak armády musela vláda v březnu 1998 přistoupit ke kontrolám aktivit institucí od nadací přes školy a soukromé rozhlasové a TV stanice, zda nepodporují islámský fundamentalismus. Policie měla být zbavena islamistů obdobně jako armáda.

A právě vyřešením kurdského problému by ztratilo Turecko nepřítele, kterému dnes s tvrdostí čelí armáda a tak zvyšuje svoji vážnost, kterou potřebuje v souboji s islámským hnutím.

V březnu 1998 premiér Yilmaz žádal armádu, aby se starala o obranu před vnějším ohrožením a nestrkala nos do vládní politiky, ale pět předních generálů písemně odseklo, že boj proti fundamentalismu a separatismu je poslání, které podle ústavy přísluší armádě.

Potlačování aktivit Kurdů chrání armádu štítem nacionalismu, čímž se také chrání před kritikou ultrapravice a posiluje si mandát k potlačování fundamentalismu. V okamžiku vyřešení kurdského problému by byl silný tlak islamistických politiků sebrat armádě vnitřní obranný mandát.

… v případě dostatečné (silné) civilní kontroly armády a vyřešení kurdského problému by trvalo možná jen několik let, než by islámský politický živel převládl a pohltil i armádu - samozřejmě za použití dnešního více méně demokratického principu, a mohlo by být jen otázkou času, kdy bude vznesena otázka, zda Turecko setrvá v křesťansko - liberální vojenské mašinérii (NATO)...

Z hlediska politického cynismu je pro pohodlného Evropana lepší, když Turecko potlačuje i nadále nespokojené Kurdy a politicky není v islámském bloku. Aneb dej Bůh kurdským povstalcům dlouhý život…"

Myslím, že tento úryvek k textu z roku 1999 neztratil nic na aktuálnosti. Laičtí politici v Turecku se bojí, že již probíhá běh na dlouhé trati vyvíjející se ve prospěch islamistů: oddalováním vstupu Turecka do EU se zvyšují šance islamistů na získání moci. Průnik Turecka do EU by znamenal nemalou rázovou vlnu evropského nebožského relativistického nekřesťansko - křesťanského živlu směřující do Turecka.

Nelze se proto divit, že se objevila v servisu ČTK tato zpráva:

Turečtí generálové ostře proti NATO a EU

Ještě tento měsíc má Ankara zveřejnit jakýsi národní program, v němž uvede opatření, která má v úmyslu realizovat s cílem přistoupení k EU. Na pořadu dne však podle pozorovatelů zrušení MGK figurovat nebude.

Tolik ČTK A co člověčí práva?

V kontextu politického pokeru budoucnosti je důležitější stabilita Turecka, jeho pozice mimo aktivní islámský blok. Omezení úlohy armády v politice, jako požadavek EU pro zahájení vstupních jednání s Tureckem, je z hlediska politického pokeru budoucnosti logický, pokud EU se chce prezentovat jako spolek lidumilů, z hlediska běžné politické prasečiny nahrává extrémní části islámského proudu v Turecku. Zkrátka kurdská práva jsou drobností…

K recenzi poskytlo internetové knihkupectví: KOSMAS.CZ

O autorovi: Jeroen van den Berg (*1966) - režisér a dramatik, docent režie na Vysoké škole umělecké v Amsterodamu. Kromě vlastních textů režíruje světové dramatiky: Becketta, Čechova, Ibsena, Moliera, Pintera aj. Ženu podle Schopenhauera napsal roku 1996.

O hře: V deseti scénách hry vystupují dvě osoby, Arthur (syn) a  Johanna (matka).

První scéna patří Johanně. Ta píše na stroji dopis svému synovi, že ji jeho přítomnost deprimuje a navrhuje omezení vzájemných návštěv: "Pro mé vlastní štěstí je důležité vědět, že jsi šťastný, ale nemusím toho být bezpodmínečně zas až tak blízkým svědkem."

První a poslední scéna jsou monologické, scény mezi nimi rezonují slovními přestřelkami mezi Arthurem a Johannou. Z dialogů vyrozumíváme, že Arthur Schopenhauer je jedenadvacetiletý filozof a spisovatel, který žije v době magnetofonů a televizí. Který nemá rád ani kolegu Hegela, ani matčina přítele Goetha. Který má už hotovou předmluvu k druhému vydání své knihy, aniž by se prodal jediný exemplář z vydání prvního. Který je naivním milencem dívky jménem Janna. Který neustále dělá scény, až ho nakonec matka vyhodí z domu. Summa summarum, Arthur je neúspěšný a nesnesitelný mladík.

Poslední scéna je stylově výrazně odlišná od předchozích. Promlouvá tu jen Arthur, a to tak, že poeticky filozofuje. Bilancuje nad svými dosavadními životními krachy a nachází jejich příčinu: stál příliš vysoko nad obyčejným světem. A Arthur se rozhodne sejít dolů.

Hra končí takto: "Musíš jít dál. Musíš nechat všechno za sebou. (..) Protože když už jednou jdeš, tak jdeš stále dál. A tak se udržíš zpříma. Neustálým pohybem." Závěr moderní holandské hry ve mne vyvolal určitě jiné pocity, než zamýšlel autor - nazvala bych je "konotace českého čtenáře". Olbrachtův román z  roku 1928 totiž končí tím, jak jde Toník s Annou (proletářkou) stále vpřed.

O nejasnostech: Proč pojmenoval Jeroen van den Berg protagonistu své hry Arthur Schopenhauer? Ten nefiktivní Arthur Schopenhauer (1788-1860) byl metafyzický idealista, voluntarista a iracionalista, hlasatel pesimismu. Hlavní tezí jeho učení je, že svět je jen představa, která pravou podstatu věcí zakrývá. Skrytým metafyzickým základem světa je vůle. Jedinou cestou, kterou se člověk může osvobodit od starostí, je oproštění se od této vůle - např. asketismem, který radikálně ruší naše životní zaujetí, důsledně popírá naši individualitu a končí rozplynutím se v nicotě. Jak však koresponduje postava Arthura s filozofem 19. století? Musím přiznat, že nevím.

Proč se hra jmenuje Žena podle Schopenhauera? Arthur těžce prožívá vztahy s ženami, vztah s ženou-matkou i s ženou-milenkou. Milenka Janna má Arthura jenom jako "vedlejšák". Píše mu: "Připadá mi báječné, strávit pár dnů jenom s tebou. Toho druhého přítele, toho impresária, už dávno nemám. Mám teď nového přítele, ale ten je často pryč. Flirtovat s Angličany taky nemůžu, když tady nejsou, takže mám ráda tebe. Tvoje Janna." Matka Johanna se nechce nechat od Arthura ničit, ale záleží jí na něm. Uspořádá oslavu jeho narozenin, sežene mu práci. Arthur však Johannu neustále uráží, např. když mu přinese narozeninový dort: "Teď bych tě nejraději vykopal z místnosti. V tom jsem hodně upřímný," nebo jindy: "Když si budu moci vybrat mezi matkou a psem, řeknu bez zaváhání: Dejte sem toho psa." Lze z toho vyvodit nějaké pojetí ženy? Opět přiznávám, že nevím.

Rozřešení nejasností zůstává na vás.

Michaela Černá, 20. 1. 2001

Odkaz na knihu (internetové knihkupectví KOSMAS.CZ): Žena podle Schopenhauera

Zdeněk Kaliský

Jsou dvě možnosti. Zmínka v závěru rozhovoru pro věrné Právo, kterému Vladimír Železný, poskytuje informace jako jedinému, unikla v zápalu jeho pověstného vypravěčského talentu. Pravděpodobnější však je, že lišák Železný cílil naprosto jasně.

Sdělil tím světu, že po velké barrandovské oslavě vítězství u Vrchního soudu je Nova opět silná a ničím neposkvrněná značka, o kterou je už zase zájem. A to je zřejmě realita. Jindy ustrašené „novácké“ zdroje už totiž působí velmi sebejistě a potvrzují, že nějaká jednání skutečně probíhají.

Pokud se na celou situaci podíváme seriózníma očima a dáme patřičné informace do souvislostí, vznikne velmi zajímavá konstrukce, která vychází z následujících premis:

Sečteno a podrženo. Nova dnes vydělává, a tak je atraktivní. Silný zahraniční partner bude pro ni zárukou pro budoucí expanzi, která je asi jedinou cestou rozvoje.

Zároveň je to šance na splnění snů velkých mediálních koncernů, které zatím nenašly cestu do postkomunistických zemí. A pokud Železný mluví o digitalizaci, tak ta je už asi samozřejmosti, pokud se reálně uvažuje v horizontu 3-5 let.

Bohužel konkrétní investorská jména zatím nepadají, ale každý kdo mediální scénu sleduje je dokáže spočítat na prstech jedné ruky. Druhá mu pak zbývá na telekomunikační koncerny.

P.S. Ještě musím poopravit kolegu Potůčka, který první na zmínku o investorovi zareagoval. Gusinskij je podílníkem CME a pro Železného tak naprosto nepřijatelným partnerem.

Poznámka TP: Jak mnozí čtenáři jistě pochopili, předchozí text je PR článkem, jakých mediální agentura ve službách Vladimíra Železného rozesílá bezpočet, vždy pod jménem neexistujícího autora a s adresou na freemailovém serveru. Shodují se ovšem jazykovým stylem i celkovým vyzněním, které se snaží čtivou formou "prodat" Železného propagandu. Řadu takových textů zveřejnily i Britské listy např. v období kolem sporu o navýšení základního jmění ČNTS. Zda je etické zveřejňovat i tyto neautentické, fabrikované názory, je ovšem otázkou, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď, už proto, že ani sebebystřejší a sebeinformovanější redaktor není schopen všechny takové pokusy identifikovat a zachytit, ba může se mu stát, že se zmýlí i v opačném smyslu. Držme se proto konzervativní zásady caveat emptor - tedy přesněji caveat lector, neboli "četba na vlastní nebezpečí".

Václav Pinkava

Jelikož si už nějakou dobu s panem Čulíkem dopisuji mimo stránky BL o rozporech v našem vidění světa kolem stěžejní tématiky tohoto periodika, to jest České televize, je čas abych veřejně přiznal, že s ním v něčem souhlasím.

"Ano, skutečně nejsem dostatečně informován, abych vynášel soudy nad situací v ČT. " Konec citátu. Dle potřeby může sloužit jako výňatek mimo kontext.

Na Kavčích horách jsem byl v zástupu jen jednou, na Václaváku také jen jednou. Rád si ověřím věci z první ruky. Televizi vzbouřeneckou i oficiální jsem zaznamenal, relaci z obou komor parlamentu také (docela důsledně). Bydlím přes týden v Praze a přes víkend na Vysočině, takže mohu posoudit i pragocentrismus, i to zda 'národ' na to kašle. Možná.

Ale píši nadále jaksi "od stolu" což je přímo polehčující okolnost. ( viz zde)

Píši od toho stolu, na kterém je počítač, a na něm Britské listy (mimo jiné stránky). Občas na něm leží i denní tisk.

Kdybych byl "dostatečně informován", asi bych si uvědomil, že psát nějaké fundované referáty o tom, jak na mne působí argumentace Britských listů asi vyžaduje něco jiného než číst samotné Britské listy. Tato logika mi bohužel zcela uniká. Takže moje nedostatky nejsou způsobeny jen neinformovaností, ale i o neschopností přemýšlet, neboli pracovat s informacemi. Pracování s informacemi mne zřejmě neprávem živí, bohužel.

Ptám se, co jiného mám zapotřebí abych mohl poukazovat na tendenčnost média, které mám před sebou. Ono mi totiž ani tak nevadí, že by BL měly na něco nějaký názor, který nesdílím. Nic proti tomu. Je přece možné, že názor BL je lepší, informovanější, promyšlenější než můj. Proto je přece čtu! A abych opravdu posoudil věcnou stránku té které argumentace, musel bych skutečně znát fakta, na které Britské Listy poukazují, na které se odvolávají, kdykoli BL tvrdí, že věci nějak jsou, nějak mají být chápány - kdykoli upozoňují na povrchnost vidění odjinud.

Mně vadí na BL něco docela jiného, docela všeobecného, už delší dobu (viz například zde, zde, zde ) Jde o způsob informování, který je často filutantsky tendenční. Fascinuje mne metodika informování o čemkoliv, zpravodajství a komentování, které se zašťituje objektivností a vyvážeností, které apeluje na vyšší principy, pokud tyto principy de facto názorně popírá.

Je to tak nějak můj obor, studoval jsem psychologii, živil jsem se jeden čas jako obchodní zástupce, vím jak názory vytvářet, jak uvádět v omyl, aniž bych kdy lhal. Pozor na mne!

Taková úspěšná tendenčnost má jisté vlastnosti. Mezi ně patří zdvořilá či méně zdvořilá bagatelizace názorových protiproudů, v případě BL používáním pejorativních nadpisů či nelichotivých přídavných jmen, namísto suchého konstatování rozporu. "Kdo nesouhlasí, je slepý, hluchý, hloupý, nevzdělaný, nezkušený, naivní, zmanipulovaný, neinformovaný, nedůležitý... !?". Ale, ale.

K tendenčnosti patří výběr vydaného. Co se redaktorovi hodí do krámu, to vydá, co ne, to ne. Říká se tomu redakční politika. BL takovou žádnou zdánlivě nemají, vydávají kdejakou slátaninu (i tuto moji). V tom je právě ta síla. Mezi to co se hodí patří totiž obzvláště takové články kontrastního názorového proudu, které jsou tak přehnané, že se samy zesměšní. Pokud jde o umnější oponenty, je třeba poopravit je uštěpačnou poznámkou, navždy přilepenou k tomu samému článku. Navrhneme, že se domníváme, že autor je pomýlený, prostě, myslí to dobře ale nemá nárok, chudák - to vše konstatujeme jen v zájmu diskuse a plurality názorů. Nejlépe je, když vyrazíme do protiútoku tak neuvěřitelně razantně, že působíme sebejistě. Pokud autor vzbudil ve čtenáři dojem, že má v něčem pravdu, a jde o kardinální bod jeho these, vyzdvihneme právě ono, a napadneme to. 'Každý přece ví, že bílá je přece černá a jen člověk, který nerozlišuje negativ od fotografie si může myslet opak.' Pokud se tato příležitost nenabízí, zavedeme řeč někam úplně jinam, strefujeme se do nějakého úplně vedlejšího aspektu na okraj dané these. Tím vznikne dojem, že článek byl zmatený, nesouvislý, nejasný. Autor je tedy blb, když jej i takový lumen jako je pan redaktor, nepochopil.

Sem tam však musíme vydat i takový článek jako je tento, dokonce i bez komentáře - právě proto, aby byl důkazem, že se nějak záměrně nevybírá. Dáme to někam na konec seznamu vpravo hlavní stránky. Vznikne dojem je, že tu nejde o nic podstatného, že taková kritika není zdaleka neúnosná. Pokud se redakce neudrží, (chyba!) stačí přidat dvojsečnou satirickou poznámku JČ nebo TP "Správně, pane Pinkavo!" Sem s ní, koleduji si o ni.

Nejapná cenzura nebo redakční úpravy samotného článku - to v BL nebude. Toto je pro umného propagandistu příliš okatá a triviální metoda ovlivňování. (Taková se však svého času praktikovala v superlativním Central Europe Review.)

Podstatné je, že se nejprve vybuduje pozice nestrannosti a důvěryhodnosti. Pak teprve se začne nepohodlné příspěvky třeba 'z technických důvodů' nevydávat. Nebýt občasných postranních mailů od zavržených autorů, včetně jejich rádobyčlánků, ani bych netušil co se do internetového deníku všechno nevešlo. Sice to nestojí papír, ale proč plnit disk serveru odpadem, tak nějak...

Co se subtilní cenzury týče, důležitá je však stopa v dějinách.

Všimněte si, že v rubrice nejzajímavějších článků BL se objevuje jen několik málo autorů, převážně přímo z redakce. (Nebo si je redakce vybere podle nějakého objektivního klíče, podle veřejnosti utajené návštěvnosti stránek, kupříkladu.)

Holt, všechny názory v BL jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější.

Přiznám se, že Blisty považuji za ukázkové dílo té nejsubtilnější propagandy. Nejsou to žádné Bobolisty.

Přestože nemám dost informací.

Pod dojmem dění v ČR a ČR jsem napsal a zaslal panu Čulíkovi několik odlehčených příspěvků. Vždy maily nadepisuji "Příspěvek", dávám jim též vlastní titulky. Od jisté doby posílám kopii i Tomáši Pecinovi, neboť mailový systém pana Čulíka odmítá s mým vlastním komunikovat bez potvoření diakritiky, přílohy se ztrácejí, nemá k dispozici odzipovač aj. Proto nevycházejí, nebo z nějakého jiného důvodu, jako je jejich klesající úroveň, nebo nedostatečná dočasnost. Mám smůlu.
Není mi dopřáno, abych se vlastními slovy ztrapnil.

Uznávám, že se moje příspěvky mohou lišit od témata dne. Jednu jsem dokonce nadepsal Bajka, aby bylo jasno. Ani jedno nevydané dílko není "literaturou", ani jedno není investigativní žurnalistika. Jsou to takové fejetony, snaha povznést se nad (ku)kavčí hnízdo ČT a povšimnout si nějakých širších souvislostí, spojovacích témat. Například mne napadá, že Pilip a Bubeník jsou na Kubě zadržování naprosto legálně, leč nelegitimně - že špatné zákony se mají dodržovat hlavně v totalitě, kvůli bezpečnosti jednotlivce a jiné kacířské myšlenky.

Pročpak psát takhle od věci? Vždyť to v BL téměř od počátku svého spolupůsobení obhajuji

Aktuálnější texty než ty v BL si najdu na Internetu jinde, bezmála v reálném čase. "Pouhé" aktuality stejně s odstupem času zetlí v archivu. Yesterday's news je idiom nezájmu a zbytečnosti. Takže snad stojí za to napsat do BL občas něco takového jako poučení, příměry, závěry, něco trochu složitého, na vícero přečtení? (k tomuto občas aktualizovaný rozcestník mých plků zde)

Co kdybych se pokusil tyto nevydáníhodné úvahy "propašovat do vysílání" Bristkých Listů jinak, - milý čtenáři, pochop, že jde o žert, o názornou narážku na situaci v ČT kolem vánoc... Nechal bych na vás, abyste to posoudili sami, milí čtenáři?

Prosím berte v úvahu, že nejde o příspěvky, neboť nejsou autorizivané legálním vedením BL >:-)).

 Exhibit A ze dne 3.1.2001

 Exhibit B ze dne 10.1.2001

Exhibit C ze dne 16.1.2001

Poznámka VP: Je vydání této kritiky důkazem, že BL jsou pluralitní a otevřené, že jejich nedostatky lze řešit standardními postupy, zdvořilou asertivitou, že RedActor (rudý herec) může být nad věcí, i když je bojovný a aktivní z přesvědčení, nikoli kvůli penězům? Věříte tomu co píše Václav Pinkava? Ale proč? Pozor na něj

I když se Britské listy snaží prezentovat argumenty různých stran (je to často potíž, nemáme totiž vyřešený problém, co s tím, když lidé v příspěvku tvrdí ověřitelné nesmysly, protiřečící faktům - proto ta náhražka, ony poznámky pod čarou, aby lidi sami usoudili, co je blíže skutečnosti a srovnali si oba názory), přirozeně je editorův výběr publikovaných příspěvků do určité míry subjektivní. K tomu přistupuje ještě problém, že pokud editor zaujímá ve svých vlastních příspěvcích po delší dobu k určitým tématům určité stanovisko, vytvoří si tak specifickou čtenářskou klientelu. V jejím důsledku pak přichází více souhlasných než nesouhlasných příspěvků, a tak vzniká určitá monotónnost, vůči níž je třeba se bránit.

Za sebe jen mohu říci, že se skutečně snažím při výběrů textů pro BL vybírat příspěvky, které jsou zajímavé, nějakým způsobem nové, obsahují bystrou myšlenku. To se pozná.

Přiznám se taky, že mi texty pana Pinkavy v poslední době připadají stále odtažitější a nudnější, trochu jako mírně estétské omílání generalizujících spekulací bez věcné znalosti faktů. Více pozornosti je v nich věnováno formě než obsahu. Nechtěl jsem jimi nutně zatěžovat stránky Britských listů zejména v době, kdy bylo množství daleko věcnějšího a aktuálnějšího materiálu. I tak, jak čtenáři vědí, průběžně dál publikuju mnohé Pinkavovy texty.

Možná je to hrubě subjektivní, přiznám se však, že mě výše uvedené texty, které Václav Pinkava zhrzeně prezentuje veřejnosti jako odmítnuté klenoty, příliš nezaujaly. Pochopil jsem nad nimi, proč asi nad Pinkavovými texty bědovali editoři anglického časopisu Central Europe Review. Tam byla ještě jiná potíž: Václav Pinkava totiž zastává názor, že o problémech české společnosti smí mluvit "tajným jazykem" češtinou, v žádném případě však není vhodné je ventilovat do světa mezinárodním jazykem, anglicky. To vedlo k tomu, že si někteří anglosaští odborníci na českou problematiku časopisu CER smutně stěžovali, že zatímco Pinkavovy články publikované česky v Britských listech jsou zajímavé, jeho anglické texty psané pro CER byly prý často konvenční, opatrné a nudné.

A i tam, kde bych za normálních okolností texty pana Pinkavy publikoval, byly-li na hranici mého zájmu, při jejich "potlačení" hrály významnou roli i technické problémy. Musím-li nad textem strávt hodinu, abych ho uvedl do technicky publikovatelného stavu (tohle neplatí pouze pro pana Pinkavu, ale často si říkám, jak je možné, že lidi, kteří čtou BL už léta a posílají jim příspěvky už léta, si dosud neosvojili jejich základní grafický styl a neuvědomují si, že nutnost texty v tomto smyslu manuálně předělávat je pro přetíženého editora ještě další obrovská zátěž. Například, definujete-li ve svém příspěvku fonty, zapomínáte na tisíce čtenářů po celém světě, kteří nepoužívají Windows Billa Gatase, nemají český operační systém a mnohé Gatesovy specializované fonty v jejich počítačích vůbec nejsou - v důsledku toho jsou pak vaše texty většímu množství mezinárodních čtenářů BL nepřístupné. Manuálně to neustále odstraňovat je dost pracné. Atd.)

V žádném případě netvrdím, že je Václav Pinkava špatný autor - jeho výše publikované "zhrzené texty" mě však v kontextu událostí, odvíjejících se v posledních čtyřech - pěti týdnech v ČR, nezaujaly. Třeba je to moje chyba.

Karel Mašita

Co tím chci říct?

Po zhruba dvouměsíčním podrobném pročítání Britských listů jsem si postupně začal uvědomovat jejich snad nejzávažnější slabinu: že až nápadně často svůj příspěvek do nich i (snad) zkušení novináři začínají oslovením - buďto vydavatele, nebo toho, na jehož příspěvek reagují. Často pak takový "materiál" má opravdu hodnotu jen obyčejného dopisu, v němž potom čtenář musí základní myšlenku pracně dolovat. Asi je to tím, že takový "dopisovatel" si myslí, že když jde jen o "dopis", tak na jeho propracovanějším obsahu zase tak moc nezáleží. Což je ale zásadní chyba, protože se tím znehodnocuje jak napsaný výsledek, tak často i jeho autor. A dochází i k tomu, na co už v předminulém století upozorňoval Mark Twain, totiž že se význam takového sdělení přečasto rovná nule, že je prosté jakýchkoli myšlenek, neboť je to jen samé: já jsem řekl(a), on(a) řekl(a), já jsem řek(a), on(a) řekl(a), samé plk, plk, plk, kec, kec, kec... - prostě prázdné a víceméně jen obyčejné tlachání. A zaslouží si to právě Britské listy? Není snad mnohem přínosnější začít rovnou meritem popisované věci?

Přiznám se, že často jsem se přistihl, jak příspěvek začínající oslovením a někdy i pochvalou Britských listů jenom přelétnu, neboť mívám pocit, že vlastně čtu cizí korespondenci. Připadá mi to prostě tak, jako by mi někdo podsouval svůj dopis "někomu" se slovy: "Hele, co jsem mu napsal..." A to se mi vždycky bytostně protivilo. Neboť cizí dopisy nečtu.

Odstrašující ukázka:

Vaše Britské listy se mi strašně líbí, čtu je strašně rád a co nejsrdečněji Vám děkuji za to že je vydáváte. Při této příležitost bych se chtěl vyjádřit k tomu, že včera Ústavní soud ČR vydal nález o tom, že výpisy z telefonních hovorů musejí podléhat stejnému režimu jako při policejní odposlouchávání. Víte já si myslím, že (kec, kec, kec,) tím asi chtěl říct, že to platí jako v režimu soudně povolenému policejnímu odposlouchávání. Co myslíte, platí to i pro výpisy mobilních telefonů v kauze vzbouřenců v ČT (plk, plk, plk)...?"

Poznámka JČ: Je to asi vina editora, a jeho příliš liberálního přístupu - názory lidí se mu zdají zajímavé.

Milan Cihlář

Při čtení vaší "analýzy" krize v České televizi, na kterou je odkaz v dnešních BL, jsem dospěl k závěru, že jste právě tak zaujatý jako ti, které se pokoušíte kritizovat a obviňovat ze sobecké obhajoby vlastních zájmů ("statu quo v Česé televizi"), a že Vaše analýza je jen propagandistická snůška polopravd. Mimochodem nejsem si jist, kde by dnes byla česká kinematografie po zdařilé "privatizaci" Barrandova Klausovými "his master's boys", kdyby výrobu českých filmů nepodporovala Česká televize (stačí se podívat do programu průměrného českého kina pro nalezení odpovědi).

Ve své "analýze" například vůbec neříkáte, proč přesně Váš vzácný přítel Ivan Kytka (mimochodem i spřízněná duše paní Bobošíkové, jenž se o ní z neznámých důvodů pro Lidové noviny svého času odmítl vyjádřit) nebo "skvělý manažer" bez elementární soudnosti při hodnocení svých šancí uspět ve zcela nepřátelském prostředí jako vedoucí, pan Hodač, z televize odešli (mimochodem nepřátelství redakce zpravodajství asi měla kořeny v předchozí zkušenosti s panem Hodačem). Řeči o spiklencích v redakci zpravodajství, kterým jsem měl kdyi i tendenci věřit, mi dnes připadají trochu vyčpělé a až příliš zavánějící starými dobrými padesátými léty. To se pak spiklo i těch dalších 1800 zaměstnanců ČT, kteří pracovníky RZ podpořili?

Veřejnost jistě nezná všechna fakta o krizi v Časké televizi, neboť jí je nikdo neráčil sdělit a každý říká jen to, co se mu hodí do krámu. Naštěstí však není odkázána pouze na informace z televize, ale může číst i libovolné noviny, poslouchat různé rozhlasové stanice (jistě nelze všechny obvinit z jednostranosti a zaujatosti, neboť i tam se nepochybně najdou samostatně myslící lidé) a informace si vyhodnotit. Opravdu si myslíte, že jsou "obyčejní" lidé mimo establishment stádem stupidních nemyslících ovcí a jen Vy máte patent na rozum a správný pohled na věc? A nemají snad i populární osobnosti právo vyjádřit svůj názor, aniž by je někdo okamžitě obvinil z obhajoby vlastních zájmů, zejména jsou-li známy jejich čestné občanské postoje za komunistů - viz např. pánové Svěrák a Smoljak nebo Rösner? Oč méně obhajují své vlastní zájmy politici, když si hrají své nejrůznější (a prokázané) "malé domů" (viz sponzorské aféry ODS a ČSSD, Bamberg atd.)?

Ano, česká veřejnost tuto kauzu využila (a zcela spontánně, neboť k účasti na demonstracích lidi nikdo nenutil) ke společnému vyjádřením nespokojenosti s arogancí současné moci, která si tuto republiku také již dávno neformálně zprivatizovala. Takovýto spontánní projev musí být vždy organizován k nějaké příležitosti a musí to udělat někdo, kdo má k tomu důvod. Ale lidé přijdou sami pokud mají potřebu. Vzpomeňte si na 17.listopad 1989, pokud jste tu byl. Ti, kteří křičí, že politika se nedělá na ulicích, by dnes ve svých židlích neseděli, kdyby se tenkrát "politika nedělala na ulicích". A domnívám se, že projev vůle desetitisíců lidí by současní mocipáni, kteří se tak rádi ohánějí demokracií, neměli přehlížet. Měli by si raději spočítat, kolik lidí (absolutně) jim vlastně svými hlasy dalo "mandát" dělat si, co se jim zlíbí. A měli by také zveřejnit, kolik členů opravdu (bez mrtvých duší) čítají jejich strany (ODS, ČSSD, US, atd.), za něž se tak statečně schovávají. "Analýzy" posledního volebního neúspěchu některých stran jsou pro mě divením se hlupáka nad tím, že se s ním nikdo nechce bavit o antické filosofii. Podotýkám, že nejsem stoupencem čtyřkoalice, ale tvrdit, že US učinila ze vzbouřenců svá politická rukojmí, mi připadá velmi nadsazené (přinejmenším na stejné úrovni jako zpochybňované tvrzení, že Rada byla a je loutkou ODS a ČSSD, o čemž existují důkazy bez ohledu na to, jak byly získány).

Co znamená "Rada pod vedením (neúplatné) Jany Dědečkové"? Pan mladý konzervativec Mareš už jí, mediální odbornici z horské chaty, pouze sekunduje? Pan profesor Klaus ji (i Bobošíkovou) může nenávidět pouze za její naivní neobratnost hraničící až s blbostí, s jakou zpackala jeho geniální plán na ovládnutí České televize a její následnou privatizaci (skutečně myšlenka, jež by se dala tesat). Pan Železný už mu ostatně pěkně zobe z ruky. I starost pana Petra Kratochvíla o osud zákonnosti a demokracie v naší zemi byla dojemná. Pak ti lidé do divadla Ta fantastika sami chodili, posílali pohlednice a telefony neutichly po celý den. Viďte, paní Zimová. Stačí si jen zalistovat knížkou Waldemara Matušky "Těch tisíc mil" a hned jsou člověku některé souvislosti jasnější. Vždyť se manželé Matuškovi také připojili. A je náhodou že vydání jejich knihy sponzorovaly zkrachovalé firmy: CK Travela, ČSMD (kdo nemá pod čepicí, může si od nás nechat ukrást peníze) a Svět aut (podivná firma veselé kopy pana Petra Bezruče, jehož jmenovec a uhlobaronobijce se jistě obrací v hrobě)? Ale třeba je to jen jejich nevědomost. Stalin přece také nevěděl, že milióny nevinných umírají v gulazích!

Za největší nehoráznost ve Vaší "analýze" ovšem považuji tvrzení, že proti Jmenování Fričové na místo GŘ ČT se postavila Buzková, neboť by to znemožnilo její "beztrestnou sebeinzerci". Já od aféry "Olovo" vidím Buzkovou v televizi tak málo, že mě vždy překvapí její nový vzhled. Tak jakápak (ne)pokračující sebeinzerce?

Chtěl bych opět zdůraznit, že nejsem příznivcem žádné z osob, kterých jsem se jakkoliv zastal. Nicméně průhledná zaujatost vaší "analýzy" byla tak donebevolající, že jsem se musel ozvat.

Reakce Jana Čulíka:

Já argumentuji, že když někdo něco říká, mělo by to být založeno na faktech.

Jsem si vědom, že lidé, kteří podporují televizní vzbouřence, mají pro to dobré důvody, jenže ty důvody jsou zástupné a vedlejší. Jejich protest proto nevyřeší jejich frustraci, kterou pociťují, naopak ji zhorší.

Nemám naprosto žádné subjektivní vazby na Kytku ani Bobošíkovou. Oba dělali chyby, o tom jsme otevřeně psali, oba jsou schopní novináři, což se nakonec ukázalo tím, že Kytka zastává vedoucí místo v BBC.

To, že někdy napíšeme, že je něco dobré, znamená, že to děláme na základě věcného rozboru, nikoliv na základě osobního kamarádšoftu.

Mohl jste si všimnout, že ostře kritizujeme pošetilosti, které nyní dělá Jana Bobošíková. Nebudu ale přece zastírat, že v minulosti byla jednou z nejlepších televizních novinářek v ČR.

Hodnotit kohokoliv z Hodačova vedení na základě zcela výjimečné, krizové situace, je neférové. Vytvořit dobré televizní zpravodajství trvá za normálních podmínek rok. - Ano, pan Mareš paní Dědečkové pouze sekundoval. - Česká televize má dohromady 2800 zaměstnanců, lidí v redakci zpravodajství je jen několik desítek. Nevím tedy, kde jste vzal počet 1800 lidí. - Nikdo jmenováním Jiřího Hodače o žádnou privatizaci České televize neusiloval. Jiří Hodač může být také jen obtížně obviňován z korupčních praktik a arogance ODS a z všeobecně neuspokojivého stavu české politiky a ekonomiky.

Odpověď Milana Cihláře:

děkuji Vám za vaši reakci. Mrzí mě však, že jste si z mého výlevu vybral pouze zmínku o Vašich více či méně těsných (nebo ne/přímých) vazbách na pana Kytku a paní Bobošíkovou, což v něm jistě nebylo to nejpodstatnější. Ani jsem se nevyjadřoval k jejich novinářským kvalitám. Na tom bych tedy nebazíroval.

V kauze Česká televize však všichni členové nově jmenovaného vedení prokázali především své manažerské nekvality a nedostatek soudnosti i dalších nezbytných předpokladů pro výkon funkce, na níž tak nepochopitelně tvrdošíjně lpěli nebo lpí. Na tom bych tedy rozhodně bazíroval. U paní Bobošíkové to dokonce vypadá (a to už od její žádosti o místo v Hospodářském zápisníku ČsT v roce 1989) na její zarputilou snahu za každou cenu si urvat vedoucí místo v televizi. To mi připadá až patologické. Jak říká jeden můj kamarád: "Na to je určitě nějaká diagnóza" (údajně schizofrenie). A to nehovořím o podivné roli jejího manžela v celé záležitosti. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se našeptávač Bobošík, kterého bych si jako koncesionář určitě v televizi platit nechtěl.

Abyste správně rozuměl záměru mé první reakce: nesnažil jsem se argumentovat, co je pravda. Pravda je velmi relativní. Já jsem se pouze snažil reagovat na ta tvrzení z Vašeho článku, která mě rozhořčila, neboť je považuji za jednostranná, zaujatá, demagogická až nehorázná, což jsem pak metodou volných asociací dále rozvíjel.

Souhlasím s Vámi, že každé tvrzení je nutno podložit. Někdy však také stačí pouze náznak nebo zjevná souvislost. A pokud obecně tutéž věc tvrdí nezávisle na sobě více lidí, zakládá to s velkou pravděpodobností pravdivost takového tvrzení. Mimochodem, byla všecha tvrzení ve vašem článku podložena fakty?

Jan Paul

Poprava dvaceti sedmi českých intelektuálů