Britské listy

Moc internetu vyvolala švejkovskou komedii, která by mohla skončit volebním vítězstvím malé strany pravého středu, bez řádného politického programu.

Britské listy, český kulturně politický deník, který vydávám na internetu od léta roku 1996, se vždycky snažil uvádět do české společnosti myšlenky, které se normálně do poněkud izolovaného a konvenčního českého politického diskursu nedostanou.

Svým způsobem dosáhl v této věci tento list v české společnosti určitého úspěchu, avšak vzhledem k tomu, že jen malé procento lidí v ČR má přístup k internetu, a také v důsledku toho, že myšlenky, o nichž se debatuje v Britských listech, se z mediálních elit nerozšířily do široké společnosti, Britské listy jsou nyní v trapné situaci. Přispěly ke vzniku obrovského rozdílu v informovanosti mezi malou elitou v české společnosti a většinou národa. To umožnilo politickou manipulaci veřejných nálad a přispělo to k zintenzivnění nynější krize v České republice.

Jádro problému

Problém je spojen se samotnou podstatou filozofie Britských listů.

Na začátku devatenáctého století "vzkřísili" aktivisté tzv. "českého národního obrození" pod vlivem romantismu a nacionalismu český jazyk, kterým tou dobou většinou hovořili už jen nevzdělaní lidé na venkově, a učinili ho znovu, namísto němčiny a latiny, nástrojem intelektuálního diskursu v Čechách.

Obrozenci snad právem argumentovali, že je česká mentalita zcela odlišná od německé mentality a že by bylo chybou nechat český národ, aby se "rozpustil" ve "velkém německém moři", což by se bývalo v devatenáctém století pravděpodobně stalo, kdyby nebylo úsilí obrozenců.

Během devatenáctého století vznikla znovu velmi dynamická česká národní kultura, avšak byla to vždycky kultura, která trpěla určitou mírou provincialismu. Čechů je jen deset milionů a pokud nehovoříte jiným jazykem než rodnou češtinou (a to platí o většině Čechů), je to dost velký handicap.

A tak bylo pro totalitní režimy ve dvacátém století jednoduché manipulovat obyvatelstvo země, která byla od vnějšího světa izolována jazykovou přehradou.

Tatáž jazyková bariéra je handicapem i v posledních deseti letech, od pádu komunismu. Český intelektuální a politický diskurs je víceméně izolován od mezinárodního intelektuálního diskursu. Vzhledem k tomu, že není vystaven tvrdému tlaku mezinárodní konkurence, kolují často konvenční a otřelé myšlenky v českém prostředí po dlouhou dobu, aniž by je někdo zpochybnil.

Jak překonat tradici

Britské listy se vždycky snažily podvracet tuto situaci a posilovat komunikaci mezi Českou republikou a vnějším světem.

Tento deník publikuje nezávislé analýzy a do té míry, nakolik mu to omezené (tedy nulové) finanční prostředky umožňují, praktikuje investigativní novinářskou práci. Pro Britské listy pracují výlučně neplacení dobrovolníci. To má nevýhody, ale také mnohé výhody. Britské listy nejsou v České republice pod ničím hospodářským vlivem - v ČR je totiž mediální scéna velmi silně ovlivňována manipulací a vzájemnou konkurencí různých lobbyistických partikulárních zájmů.

Někteří lidé v Praze zdůrazňují, že jsou Britské listy svou nezávislostí v jedinečné situaci. Podle jejich názoru si prý nikdo v ČR nemůže dovolit vydávat opravdu nezávislé noviny.

Média o médiích

Britské listy analyzují českou televizi, veřejnoprávní i komerční, už celou řadu let. Není totiž zrovna světabornou myšlenkou povědomí, že v dnešní době je televize životně důležitým nástrojem komunikace v moderní společnosti. Dobré televizní zpravodajství silně napomáhá rozvoji demokracie.

Avšak Česká republika má v oblasti televizního vysílání problémy. I v devadesátých letech se veřejnoprávní Česká televize profilovala především jako poskytovatel zábavných pořadů středního proudu pro široké masy. Pokračovala tím v tradici z komunistické éry, kdy bývalo její hlavní rolí, kromě vysílání vládní propagandy, poskytovat lidem únikovou zábavu. Zpravodajství a publicistika ve veřejnoprávní České televizi měly v devadesátých letech chabou úroveň.

Od roku 1993 vysílá v České republice agresivní, bulvární komerční televizní stanice jménem televize Nova. Historii vzniku a konfliktů této vysoce komerčně úspěšné stanice a jejího okázalého ředitele, Vladimíra Železného, který stanici odebral jejím původním americkým investorům, podniku Central European Media Enterprises, jsme popsali v časopise Central Europe Review i v Britských listech na jiném místě.

V podstatě lze říci, že trpí televizní vysílání v České republice neefektivním vynucováním státních předpisů. Regulační orgány jsou slabé a ovlivnitelné lobbyistickými zájmy. V důsledku toho dochází nezřídka ke katastrofickému vývoji.

Náš příběh

Během přibližně posledních tří let sledují Britské listy situaci v České televizi podrobně. Britské listy systematicky analyzovaly neúspěšný pokus Ivana Kytky, krátkodobého šéfa zpravodajství v ČT, který se na jaře roku 1998 pokusil zpravodajství České televize zprofesionalizovat.

Britské listy také podrobně analyzují jednotlivé zpravodajské pořady a poukazují na to, kde tyto pořady nedodržují mezinárodně uznávaný novinářský standard. Tato práce, jak se zdá, je sledována se značným zájmem: Britské listy měly vždycky v České televizi množství čtenářů (normálně zaznamenávaly každý den průměrně 300 - 400 přístupů na své stránky jen z České televize, v současnosti je to přes 600 přístupů denně).

Od roku 1999 jsme si však povšimli, že Britské listy začaly do určité míry ovlivňovat českou politiku. Politikové začali z Britských listů přebírat kritiku ČT a využívali jí proti České televizi k dosažení vlastních stranickopolitických cílů.

Nepřeháníme, konstatujeme-li, že Britské listy zřejmě přispěly k předčasnému odchodu Ivana Kytky z funkce šéfa zpravodajství v roce 1998 (i když byly BL na jeho straně, poukázaly na nedostatky jeho zpravodajských pořadů, tato analýza kolovala v českém parlamentu a Kytkovi nepřátelé ji využili proti němu), k předčasné rezignaci generálního ředitele ČT Jakuba Puchalského v prosinci 1999 i k odchodu generálního ředitele Dušana Chmelíčka v prosinci 2000. Předčasný odchod Puchalského i Chmelíčka byl ospravedlnitelný: byli to slabí a neschopní ředitelé a jmenovat je do vrcholné funkce tak životně důležité národní instituce, jakou je veřejnoprávní Česká televize, bylo od samého začátku vážnou chybou.

Naše selhání

Často se děje při novinářské práci, že inovativní, elitní sdělovací prostředek dokáže výrazněji ovlivnit činitele, kteří v dané společnosti činí zásadní politická a správní rozhodnutí. Novináři pak šíří původní informace z malého, ale vlivného sdělovacího prostředku dál do širší veřejnosti.

V České republice však tato informační kaskáda nefunguje, hlavně proto, že hromadné sdělovací prostředky se většinou bojí publikovat cokoliv nového nebo kontroverzního a prostě nejsou vůbec zavedeny na publikaci hlubších analýz a složitějších myšlenek.

Tak vznikla nezvyklá situace: mnoho politiků a drtivá většina mainstreamových sdělovacích prostředků v ČR sledují Britské listy systematicky, avšak myšlenky a debata, které tento časopis přináší, nejsou rozšiřovány dál do širší české společnosti.

A tak vznikl obrovský rozdíl v informovanosti různých částí české společnosti: v České republice nyní existuje okruh několika tisíc osob, které jsou informovány o systematické mediální debatě na stránkách Britských listů - zejména o nedostatcích zpravodajství České televize. V tištěných materiálech, obsahujících výběr citátů z českého tisku o České televizi, vydaných při příležitosti konference Česká televize: věc veřejná v listopadu 2000, byly Britské listy daleko nejcitovanějším periodikem.

Široká česká veřejnost však o této dlouhodobě probíhající debatě neví nic. Bez znalosti cizích jazyků, bez přístupu k dobrému zahraničnímu televiznímu vysílání či k internetu nemá drtivá většina české veřejnosti možnost srovnávat, a tak považovala druhořadé zpravodajství České televize za pořady přijatelné kvality.

Rada České televize

Poté, co slabá a tajnůstkářská Rada České televize, v jejímž čele stál Jan Jirák, jmenovala v lednu 2000 novým šéfem ČT Dušana Chmelíčka, byla rozpuštěna a nová Rada ČT byla jmenována v březnu 2000.

Podle kontroverzního zákona jsou členové Rady České televize jmenováni parlamentními politickými stranami. To ochromuje autoritu Rady, neboť kdokoliv může protestovat, že Rada není nestranná.

Britské listy poukázaly na nedostatky tohoto zákona už začátkem roku 2000. Argumentovaly, že by měl být zákon změněn podle německého vzoru, takže by členové Rady nebyli jmenováni pouze politickými stranami, ale i církvemi, odbory, univerzitami a různými asociacemi. Tento návrh se z Britských listů do české společnosti rozšířil, avšak politikové ho ignorovali.

Parlamentní politické strany se pokusily zvolit do nové Rady ČT na jaře roku 2000 co nejméně autoritativní a co nejovlivnitelnější osoby. Nicméně, a to bylo překvapující, se ukázalo, že se politickým stranám nepodařilo Radu České televize zcela ovládnout.

Vlivná čtenářka Britských listů

Občanská demokratická strana Václava Klause jmenovala do Rady ČT na jaře roku 2000 mimo jiné Janu Dědečkovou, majitelku penzionu v Podkrkonoší. Dědečková a její rodina byli za komunismu režimem vážně pronásledováni. Po pádu komunismu nadchly Dědečkovou myšlenky Václava Klause o volném tržním podnikání. Postavila se energicky proti obrovské vlně byrokracie, která v ČR ochromuje veškerou podnikatelskou činnost, a podařilo se jí vybudovat si vlastní úspěšný malý podnik. To jí poskytlo velké výhody: stala se nezávislou na pražské mediální a politické mafii.

Na jaře roku 2000 začalo být zjevné, že se stala Jana Dědečková pozorným čtenářem Britských listů a že souhlasila s kritikou, jíž se Britské listy systematicky zaměřovaly na konkrétní nedostatky zaujatého a druhořadého zpravodajství České televize.

V regionu, kde žije, viděla Jana Dědečková kolem sebe dost velkou chudobu. Přesvědčily ji argumenty Britských listů, že by dobrá veřejnoprávní televizní stanice měla být mluvčím obyčejných lidí, měla by se zabývat jejich problémy a přinášet je na celostátní fórum. Dědečková byla frustrována skutečností, že se veřejnoprávní Česká televize, i když ji koncesionářským poplatkem financují občané České republiky, stala majetkem pražské mediální mafie, která ji využívala jako nástroje pro své manipulativní mocenské hry.

Když byla jmenována nová Rada České televize, Britské listy se rozhodly sledovat její práci velmi pozorně, právě proto, že byli členové Rady převážně slabí a kontroverzní. Během první poloviny roku 2000 zveřejnily Britské listy celou řadu rozhovorů s členy Rady, z nichž většinou vyplynulo, že jsou členové Rady skutečně drtivou většinou neinformovanými amatéry.

Avšak Jana Dědečková začala projevovat pozoruhodnou míru nezávislého kritického myšlení. Na rozdíl od jiných členů Rady a na rozdíl od členů redakce zpravodajství České televize byla Dědečková schopna naslouchat, změnit svůj názor a přiznat svou chybu, když se jí dokázalo, že nemá pravdu.

Tomáš Pecina, hlavní dopisovatel a analytik Britských listů začal debatovat s Janou Dědečkovou o problémech České televize systematičtěji a podrobněji. Dědečková začala předkládat zasedáním Rady ČT dosti autoritativní analýzy nedostatků zpravodajství České televize. Ostatní členové Rady většinou přicházeli na zasedání neinformováni a nepřipraveni, nebyli schopni vznést proti argumentům Jany Dědečkové protiargumenty, a tak se začalo stávat, že kritické analýzy Jany Dědečkové přijala Rada jako oficiální rezoluci. Postupně přešla většina členů Rady ČT na stranu Jany Dědečkové.

Proč byl odvolán Chmelíček

Až velmi opožděně, až v lednu 2000, publikovala Jana Dědečková svou analýzu, předloženou Radě ČT, na jejímž základě byl generální ředitel ČT Dušan Chmelíček v polovině prosince 2000 odvolán.

Dědečková chtěla, aby Chmelíček zpřístupnil financování České televize veřejné kontrole. Financování České televize není průhledné. ČT stále ještě vyrábí velký počet zábavných pořadů a poskytuje příjem velkému množství soukromých výrobců filmů a televizních pořadů. Tyto finanční toky však nejsou pod žádnou veřejnou kontrolou.

Nikdo ani neví, jak jsou udělovány kontrakty. Dědečková se v České televizi dozvěděla o tzv. "vratkách": že prý až padesát procent rozpočtu na televizní pořad musí být jeho výrobcem proplaceno osobě, která návrh na výrobu pořadu schvaluje. Dušan Chmelíček odmítl spolupracovat s Radou České televize na jejím úsilí zprůhlednit finanční toky uvnitř ČT.

Dědečková také požadovala, aby Chmelíček zprofesionalizoval zpravodajství České televize. Od neúspěšného pokusu Ivana Kytky zreformovat zpravodajství ČT na jaře roku 1998 se žádný vedoucí pracovník redakce zpravodajství neodvážil dotknout - stala se samostatným hájemstvím neformálně tam působících sil. Novináři ze zpravodajské redakce ČT si proměnili zpravodajské pořady v osobní vlastnictví a prosazovali ve vysílání vlastní politické a hospodářské zájmy.

Zpravodajství České televize otevřeně sympatizovalo s Unií svobody, malou pravicovou stranou, která měla na české politické scéně jen minimální vliv poté, co odmítla po volbách v červnu 1998 utvořit koalici buď se sociálními nebo občanskými demokraty. Právě v důsledku této její tvrdohlavosti vznikla opoziční smlouva mezi sociálními a občanskými demokraty a české politické zřízení se posunulo blíže systému dvou stran.

Poté, co byl na jaře roku 1998 donucen k rezignaci Ivan Kytka, generální ředitel České televize Jakub Puchalský se už neodvážil do redakce zpravodajství ČT zasáhnout.

Když byl novým generálním ředitelem ČT jmenován od února 2000 Dušan Chmelíček, redakce zpravodajství proti němu také zorganizovala rebelii, takže Chmelíček redakci zpravodajství nechal být. Na jaře roku 2000 jmenoval Dušan Chmelíček do nově vytvořené funkce "ředitele zpravodajství" bývalého dlouholetého novináře z BBC Jiřího Hodače. Byl to zřejmě neumělý pokus udělat něco s redakcí zpravodajství "seshora", nadřadit ji nového šéfa a tím omezit moc dosavadního vedoucího zpravodajské rubriky Zdeňka Šámala, typického představitele zakonzervovaného redakčního étosu. Došlo znovu k ostrým konfliktům a Hodač byl nucen z České televize odejít v srpnu 2000.

Jako důkaz Hodačovy údajné "závislosti na ODS" je často uváděno, že Hodač odvolal Romana Proroka, nepříliš dobrého moderátora nedělního diskusního pořadu V pravé poledne v důsledku nátlaku Václava Klause. Ve skutečnosti Hodač Proroka odvolal, protože se nepřipravený Prorok nechal v jednom velmi špatném pořadu V pravé poledne tvrdě urážet Václavem Klausem i Milošem Zemanem. Před pořadem Prorok až hystericky naléhal telefonáty na Klause, aby se do studia v nadcházející neděli dostavil. Klaus nemohl, protože se měl vrátit z plánované cesty do zahraničí až později. Navzdory tomu Prorok vyhrožoval, že ČT vytvoří dojem, že se Klaus vystoupení v ČT vyhýbá. ČT už odvysílala několik upoutávek, že Klaus pořadu V pravé poledne přislíbil účast, ačkoliv to nebylo pravda. Klaus nakonec zkrátil cestu do zahraničí a do pořadu se dostavil - není divu, že si na Proroka generálnímu řediteli Chmelíčkovi stěžoval. Prorokovo odvolání na základě jeho neprofesionálního chování v této věci bylo správné. Jiná věc je, že se Jiřímu Hodačovi nepodařilo za něho nalézt lepší náhradu.

Novináři z České televize obviňovali Hodače, že je "neprofesionální a nekomunikativní". To je možná pravda, ale vzhledem k tomu, že použili týchž argumentů v roce 1998 i proti Ivanu Kytkovi, poté, co strávil šest let v Londýně jako politický korespondent, tato obviňování od členů redakce zpravodajství ČT znějí poněkud nepřesvědčivě. Po Hodačově odchodu se už Chmelíček neodvážil zasáhnout do redakce zpravodajství a nechal její členy, ať si dělají, co chtějí.

Skandál Sazka

Dušan Chmelíček byl jmenován generálním ředitelem České televize na základě reformního projektu, který obsahoval přesné časové lhůty, do nichž měly být konkrétní změny realizovány. Poté, co byl jmenován do funkce, projekt přestal uvádět do praxe. Nakonec se hájil (v článku v deníku Právo), že prý šlo o krizový projekt, který už nemusí být realizován, protože jeho nástupem do funkce generálního ředitele ČT byla krize zažehnána.

Na jaře roku 2000 natočilo ostravské studio České televize půlhodinový pořad o tom, jak oligarchické hospodářské impérium Sazka koruptivním způsobem ovlivňuje na mnoha úrovních českou společnost.

Sazka umisťuje v České televizi značný počet reklam a je pro ČT tedy významným zdrojem příjmů. Ředitel Chmelíček byl několikrát ve styku s ředitelem Sazky Alešem Hušákem, před vysíláním mu odvezl kazetu s inkriminovaným pořadem před vysíláním a pokusil se pořad zakázat. V důsledku protestů, které vyvolalo zrušení vysílání pořadu k původnímu datu, se program vysílal později. Celá epizoda Chmelíčka zdiskreditovala.

Na základě těchto a dalších důvodů bylo ospravedlnitelné, že se Rada České televize rozhodla Chmelíčka v polovině prosince odvolat.

Neinformovaná veřejnost

Potíž je, že nikdo z Rady ČT nebyl schopen vysvětlit tyto důvody široké české veřejnosti. Na rozdíl od Britských listů nesledovaly české sdělovací prostředky vývoj v ČT hloubkově a systematicky, a tak byla drtivá většina české veřejnosti neinformována o tom, o co ve skutečnosti jde. Lidé se začali bouřit, že prý jedná Rada České televize svévolně a neprofesionálně a Českou televizi ničí.

Zaměstnanci České televize byli nespokojeni s tím, že byl Chmelíček odvolán: během předchozích několika měsíců přenechal rozhodovací moc neformálním interním mocenským strukturám, které vždycky Českou televizi řídily.

Nepříjemně překvapen odvoláním Dušana Chmelíčka byl také prezident Václav Havel. Havel měl vliv na Českou televizi až do března 1998, kdy skončilo funkční období jeho spojence, generálního ředitele Ivo Mathé. Ale v druhé polovině roku 2000 se začal v České televizi znovu projevovat Havlův vliv, neboť tam získali znovu moc Mathého kolegové.

Britské listy podporovaly Radu České televize v jejím rozhodnutí Chmelíčka odvolat. Avšak BL poukázaly na to, že bude velmi nesnadné jmenovat nového ředitele. Bylo zjevné, že se neformální mocenské struktury v České televizi vzbouří proti každému novému šéfovi, protože bylo pravděpodobné, že nový šéf omezí jejich moc.

Britské listy argumentovaly, že by měla Rada ČT zcela ignorovat protesty, které vyvolá Chmelíčkovo odvolání. Rada by měla jmenovat dočasného ředitele, aby tím bylo Dušanu Chmelíčkovi zabráněno v dalších intrikách proti Radě, a pak by měla od ledna 2001 zorganizovat absolutně otevřený trojkolový konkurs. Rada ČT měla požadovat, aby žadatelé o funkci generálního ředitele ČT předložili vlastní projekty na další rozvoj České televize a aby byli nuceni tyto projekty ve veřejné debatě obhajovat. Kdyby byl vybrán generální ředitel ČT na základě takovéhoto výběrového řízení, byl by se těšil plné autoritě a lehce by byl porazil veškeré protesty od zaměstnanců České televize.

Bohužel, v tomto bodu se Rada České televize rozhodla neřídit se tímto doporučením Britských listů. Namísto toho jmenovala nového generálního ředitele prakticky přes noc. Důvodem bylo, že se Rada octla pod neuvěřitelně silným politickým tlakem. Upřímně se obávala, že kdyby zorganizovala dlouhodobé výběrové řízení, bylo by zneužito lobbyistickými zájmy. Rada ČT rozhodovala ve stresu: pod okny její kanceláře na Kavčích Horách se shromáždil dav asi tří set zaměstnanců České televize, kteří skandovali: "Dávejte pozor, koho vybíráte - my jsme platící koncesionáři!" Zaměstnanci televize se vydávali za "platící členy veřejnosti" i několikrát potom.

Čelným kandidátem na funkci generálního ředitele ČT byla Kateřina Fričová, dobrá profesionálka, která prokázala své schopnosti v komerční televizi Prima. Klausova Občanská demokratická strana chtěla původně jmenovat Zdeňka Drahoše, kontroverzního šéfa brněnského studia ČT, kterého těsně před Chmelíčkovým odvoláním obvinila zpráva kontrolní skupiny z korupce. Členové Rady ČT, působící jménem sociálně demokratické strany, jmenování Fričové blokovali, zejména Václav Erben, dcerou jehož družky je ambiciózní politička Petra Buzková. Ta dobře věděla, že kdyby se Fričová stala šéfkou České televize, skončila by pro Buzkovou možnost volně se producírovat na obrazovce ČT a dělat si tím kariéru.

Hodač byl kompromis, nikoliv loutka ODS

Rada ČT se nakonec shodla na Jiřím Hodačovi, který byl kompromisním řešením. Britské listy byly šokovány Hodačovým jmenováním, protože měly k dispozici informace, že navzdory tomu, že Hodač pracoval jedenáct let pro BBC, není zřejmě efektivní manažer.

Avšak na Radu České televize udělalo dojem Hodačovo civilizované, "britské" vystupování.

"Tenhle člověk ví, jak funguje zralá demokratická společnost," řekla mi Jana Dědečková. "Žádný jiný kandidát neměl takové znalosti, žádný jiný kandidát se nechoval tak civilizovaným způsobem." Když jsem namítl, že Hodač pravděpodobně není zrovna nejlepším manažerem, Dědečková odpověděla, že to nevadí.

"Hodačova funkce bude především ceremoniální," uvedla. "Obklopíme ho vysoce profesionálními lidmi, jako Kateřina Fričová, Jana Bobošíková, Petr Schwarz a další." Bohužel to Dědečková nevysvětlila široké veřejnosti.

Zakonzervovaná redakce zpravodajství ČT se vzbouřila

Když se dověděla o Hodačově jmenování redakce zpravodajství ČT, rebelovala. Bylo totiž zjevné, že Hodač by nutně ukončil pracovní poměr celé řady neprofesionálních zaměstnanců redakce zpravodajství. Během posledních několika let odešli ze zpravodajství ČT skoro všichni, kdo něco uměli, a zbytek zaměstnanců se důvodně obával, že by jinde v televizi nezískali zaměstnání. Ke vzpouře se připojili i někteří televizní baviči a filmoví režiséři, kteří pracovali pro ČT a měli přímý finanční prospěch z neprůhledných peněžních toků.

Národ reagoval tím, že poskytl rebelům plnou podporu. Televizní rebelové prezentovali svůj interní pracovněprávní spor jako otázku svobody projevu. Geniálním způsobem využili rozčarování české veřejnosti s vládou opoziční smlouvy a navodili dojem, že se Klausovi občanští demokraté pokusili veřejnoprávní televizi pučem ovládnout.

Česká veřejnost nevěděla nic o vývoji, který předcházel televizní rebelii, ani o tříleté historii nezdařených reforem redakce zpravodajství České televize.

Klausova Občanská demokratická strana má pověst arogantní, zkorumpované organizace, která se ve snaze získat moc neštítí ničeho, a tak bylo pro veřejnost lehké učinit tento logický skok: jen málo českých občanů potřebovalo dlouhého přesvědčování, že se Klaus skutečně o něco takového pokusil.

Zneužití veřejnoprávního vysílání

Vzbouřenečtí novináři si ukradli zpravodajské pořady České televize a začali vysílat místo zpráv vlastní propagandu. Nově jmenovaný generální ředitel České televize Jiří Hodač se proti tomu pokusil zasáhnout tím, že vypnul vysílání ČT a požádal Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (tzv. "velkou Radu"), aby rozhodla, čí vysílání je legální. RRTV přirozeně dospěla k závěru, že je legální Hodačovo vysílání, ale policie a soudnictví mu odmítly pomoci. Hodač použil titulků, jimiž se pokusil zablokovat vysílání rebelských "zpravodajských" relací, ale česká veřejnost to paradoxně interpretovala jako cenzuru. Konec konců, populární herci jako Jiřina Bohdalová se postavili na stranu vzbouřenců a přesvědčili veřejnost, že Hodač není v právu.

V září roku 2000 během pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky se zpravodajství České televize plně postavilo na stranu české policie a potlačilo veškeré informace o policejní brutalitě, páchané na protiglobalizačních demonstrantech. V důsledku toho, mohli by říci cynikové, splatil ministr vnitra Stanislav Gross v prosinci 2000 novinářům z České televize svůj dluh. Odmítl totiž podpořit Jiřího Hodače, i když to bylo zjevně z právního hlediska jeho povinností.

Politická podpora, osobní výhrůžky

Vzbouřenečtí novináři se spojili s politiky z Unie svobody a její koalice (Čtyřkoalice). Tito politikové se účastnili demonstrací vzbouřených novinářů na Kavčích Horách a využili této krize jako vítané příležitosti k tomu obvinit Klausovu Občanskou demokratickou stranu, že se pokusila zorganizovat televizní puč.

Dojem veřejnosti, že se Klaus a jeho ODS skutečně pokusili zmocnit se České televize, byl posílen neobratnými pokusy Jany Bobošíkové, kvalifikované a profesionální novinářky, vysílat kontrapropagandu. Bobošíková ovšem pracovala pod neobyčejným tlakem, dostávala výhrůžky, že bude zavražděna, že jí budou uneseny děti, atd. Bezpochyby se nenadála, že jediných šest nebo sedm osob, které pro vytváření zpravodajství získá, nebudou mít - obdobně jako vzbouřenci - ponětí o nezávislé zpravodajské práci a budou dělat - stejně jako vzbouřenci - propagandu.

Většina českého televizního průmyslu byla zastrašena, aby s Hodačem a s Bobošíkovou nespolupracovali. Televizním technikům a dalším televizním odborníkům bylo řečeno, že jestliže pomohou Hodačovi a Bobošíkové, už je nikdo nikdy v ČR nezaměstná. Kontrapropaganda, kterou vysílala Jana Bobošíková, vedla k zintenzivnění nespokojenosti veřejnosti. Nedokonalé a nevyvážené zpravodajství tzv. "Bobovize" (vzbouřenecká propaganda se vysílala jen prostřednictvím některých kabelových systémů, přístupných jen malé části veřejnosti) totiž zdánlivě potvrzovalo dojem, že se ODS v televizi skutečně pokusila o puč.

Především v důsledku vyčerpání (nespal asi deset dní) skončil Jiří Hodač v nemocnici.

Čtyřkoalici se podařilo proměnit krizi v celostátní politický protest. Ve středu 3. ledna přivedli čtyřkoaliční politikové, pracující v součinnosti s rebelujícími televizními novináři, 100 000 lidí na Václavské náměstí. Akce byla pečlivě režírována.

10. ledna se vzdala Jana Bobošíková pokusů vysílat vlastní zpravodajství a to zcela ovládli televizní vzbouřenci svou propagandou.

11. ledna se konala na základě nepřetržitých apelů ve vysílání ČT, která naprosto rezignovala na princip veřejnoprávnosti a kritického odstupu a stala se propagandistickým nástrojem vzbouřenců, další demonstrace na Václavském náměstí. Té se však účastnilo už jen cca 60 000 osob. Česká televize reportáž zmanipulovala tak, aby byl vytvořen dojem, že i tentokrát je náměstí plné. Jiří Hodač rezignoval na funkci generálního ředitele ČT ze zdravotních důvodů téhož dne odpoledne.

V pondělí 15. ledna odvysílala Česká televize hrubě nevyvážený pořad Fakta, v němž zveřejnila důvěrné záznamy o mobilních telefonech některých členů Rady České televize a zřejmě tím porušila zákon. Není jasné, kdo je za rozhodnutí takový pořad natočit a odvysílat odpovědný. Vzbouření reportéři ČT se pořadem Fakta pokusili dokázat, že Rada byla jmenováním Jiřího Hodače nástrojem údajného "puče ODS" proti ČT. Pořad citoval v tomto smyslu mj. i záznamy telefonních rozhovorů Jany Dědečkové s Jiřím Hodačem a Janou Bobošíkovou z listopadu 2000 a snažil se navodit dojem, že o Hodačově jmenování bylo rozhodnuto už tehdy.

Osobně však mohu svědčit, že Jana Dědečková usilovala o jmenování Kateřiny Fričové: byl jsem přitom, když se po televizní konferenci ČT: věc veřejná v listopadu 2000 sešli předseda Rady ČT Miroslav Mareš a Jana Dědečková s Kateřinou Fričovou. Odjel jsem s nimi od Kongresového centra v Praze 4 do středu města automobilem, kde se Mareš, Dědečková a Fričová odebrali k jednání o budoucnosti a ČT.

Český parlament v polovině ledna rychle schválil novelu zákona o České televizi, avšak potvrdil existující status quo - i nadále budou členy Rady ČT jmenovat poslanci parlamentních stran.

Ve středu 17. ledna pronikli vzbouřenci z ČT do kanceláře generálního ředitele České televize a nastolili tam svého vlastního šéfa, bývalého finančního ředitele Ladislava Palusku, jehož interní struktury vnucovaly Radě ČT jako kandidáta už před celou rebelií.

Více otázek než odpovědí

Česká společnost rebelovala, protože se někdo pokusil zlepšit její veřejnoprávní televizi. Většina protestujících občanů neměla absolutně tušení, co se vlastně ve společnosti děje.

Je to začarovaný kruh: české sdělovací prostředky veřejnost neinformovaly, že se Rada ČT pokouší o reformu, a tak je reforma nemožná, protože zřejmě i všechny další reformní pokusy budou zneužity k politickým cílům.