Co je nového v České republice

Aktualizace, pátek 18.00:

Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem Kytkou a Janou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

V žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo. Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Karel Dolejší

Jan Čulík poznamenává ke kritickým výhradám vůči české zahraniční politice, formulovaným v článku Pavla Jonáka http://blisty.internet.cz/0101/20010118s.html#18 , že on osobně zastává názor Amnesty International. Tento názor však zřejmě nesdílí Ivan Pilip, potažmo jeho mateřská Unie svobody. Jak jinak si totiž vysvětlit, že tato strana věnuje ohromnou pozornost porušování lidských práv třeba v Bělorusku, Čečensku nebo na Kubě, ale vůbec jí nevadí podobná praxe ve státech, jež se naopak těší přízni spojeneckých mocností? O etnické čistky a policejní brutalitu v Turecku se nestará ani v nejmenším, ačkoli rozsah užití násilí vůči kurdskému civilnímu obyvatelstvu a politickým oponentům mnohonásobně překračuje vše, co bylo použito k ospravedlnění náletů na Jugoslávii v roce 1999. (Revidované údaje o pozadí a analýzu důsledků kosovského konfliktu přinesla zpráva CATO institutu, publikovaná loni v červnu http://www.cato.org/pubs/pas/pa373.pdf.) Pochybuji, že by unionisté spěchali navrhnout něco podobného jako francouzský zákon uznávající tureckou genocidu 1,5 miliónu Arménů v roce 1915 http://ctk.ceskenoviny.cz/CN/view-id.html?id=20010118F02029&tbl=zpravy . Pokud Češi takto selektivně kritizují porušování lidských práv, není tedy divu, že, potrefená husa vidí za vším ruku našich spojenců v NATO, tj. v případě Kuby USA. “Proč jsme na pranýři my, proč ne oni?” To je zásadní otázka, kterou můžeme vždy očekávat, jestliže se dosavadní praxe nezmění.

Potenciálně ještě problematičtější než počínání unionistů je vládní politika v oblasti vývozu zbraní. Koordinace dodávek českých tanků a raketometů vládě Srí Lanky s aktivitami pákistánského vojenského režimu ve svých důsledcích napomáhá internacionalizaci této dlouholeté občanské války, která se pomalu mění v soupeření Pákistánu a Indie o vliv v Indickém oceánu http://www.clw.org/cat/newswire/nw051200.html. Ale to je poněkud jiná kapitola.

Jistě: nemá smysl popírat, že Pilipovi šlo v principu o dobrou věc. Mám ale za to, že si Češi snadno mohou dovolit důslednost: buď nemlčet k porušování lidských práv kdekoli ve světě, nebo mlčet univerzálně. A pokud ohledy na spojence v zahraniční politice přece jen cosi filtrují, jako občané bychom si alespoň neměli nechat filtrovat svědomí.

Tento článek vyšel anglicky 8. ledna 2001 v týdeníku Central Europe Review. (V závěru byl doplněn aktuálními informacemi z pozdější doby.)

Moc internetu vyvolala švejkovskou komedii, která by mohla skončit volebním vítězstvím malé strany pravého středu, bez řádného politického programu.

Britské listy, český kulturně politický deník, který vydávám na internetu od léta roku 1996, se vždycky snažil uvádět do české společnosti myšlenky, které se normálně do poněkud izolovaného a konvenčního českého politického diskursu nedostanou.

Svým způsobem dosáhl v této věci tento list v české společnosti určitého úspěchu, avšak vzhledem k tomu, že jen malé procento lidí v ČR má přístup k internetu, a také v důsledku toho, že myšlenky, o nichž se debatuje v Britských listech, se z mediálních elit nerozšířily do široké společnosti, Britské listy jsou nyní v trapné situaci. Přispěly ke vzniku obrovského rozdílu v informovanosti mezi malou elitou v české společnosti a většinou národa. To umožnilo politickou manipulaci veřejných nálad a přispělo to k zintenzivnění nynější krize v České republice.

Jádro problému

Na začátku devatenáctého století "vzkřísili" aktivisté tzv. "českého národního obrození" pod vlivem romantismu a nacionalismu český jazyk, kterým tou dobou většinou hovořili už jen nevzdělaní lidé na venkově, a učinili ho znovu, namísto němčiny a latiny, nástrojem intelektuálního diskursu v Čechách.

Obrozenci snad právem argumentovali, že je česká mentalita zcela odlišná od německé mentality a že by bylo chybou nechat český národ, aby se "rozpustil" ve "velkém německém moři", což by se bývalo v devatenáctém století pravděpodobně stalo, kdyby nebylo úsilí obrozenců.

Během devatenáctého století vznikla znovu velmi dynamická česká národní kultura, avšak byla to vždycky kultura, která trpěla určitou mírou provincialismu. Čechů je jen deset milionů a pokud nehovoříte jiným jazykem než rodnou češtinou (a to platí o většině Čechů), je to dost velký handicap.

A tak bylo pro totalitní režimy ve dvacátém století jednoduché manipulovat obyvatelstvo země, která byla od vnějšího světa izolována jazykovou přehradou.

Tatáž jazyková bariéra je handicapem i v posledních deseti letech, od pádu komunismu. Český intelektuální a politický diskurs je víceméně izolován od mezinárodního intelektuálního diskursu. Vzhledem k tomu, že není vystaven tvrdému tlaku mezinárodní konkurence, kolují často konvenční a otřelé myšlenky v českém prostředí po dlouhou dobu, aniž by je někdo zpochybnil.

Jak překonat tradici

Britské listy se vždycky snažily podvracet tuto situaci a posilovat komunikaci mezi Českou republikou a vnějším světem.

Tento deník publikuje nezávislé analýzy a do té míry, nakolik mu to omezené (tedy nulové) finanční prostředky umožňují, praktikuje investigativní novinářskou práci. Pro Britské listy pracují výlučně neplacení dobrovolníci. To má nevýhody, ale také mnohé výhody. Britské listy nejsou v České republice pod ničím hospodářským vlivem - v ČR je totiž mediální scéna velmi silně ovlivňována manipulací a vzájemnou konkurencí různých lobbyistických partikulárních zájmů.

Někteří lidé v Praze zdůrazňují, že jsou Britské listy svou nezávislostí v  jedinečné situaci. Podle jejich názoru si prý nikdo v ČR nemůže dovolit vydávat opravdu nezávislé noviny.

Média o médiích

Britské listy analyzují českou televizi, veřejnoprávní i komerční, už celou řadu let. Není totiž zrovna světabornou myšlenkou povědomí, že v dnešní době je televize životně důležitým nástrojem komunikace v moderní společnosti. Dobré televizní zpravodajství silně napomáhá rozvoji demokracie.

Avšak Česká republika má v oblasti televizního vysílání problémy. I v devadesátých letech se veřejnoprávní Česká televize profilovala především jako poskytovatel zábavných pořadů středního proudu pro široké masy. Pokračovala tím v tradici z komunistické éry, kdy bývalo její hlavní rolí, kromě vysílání vládní propagandy, poskytovat lidem únikovou zábavu. Zpravodajství a publicistika ve veřejnoprávní České televizi měly v devadesátých letech chabou úroveň.

Od roku 1993 vysílá v České republice agresivní, bulvární komerční televizní stanice jménem televize Nova. Historii vzniku a konfliktů této vysoce komerčně úspěšné stanice a jejího okázalého ředitele, Vladimíra Železného, který stanici odebral jejím původním americkým investorům, podniku Central European Media Enterprises, jsme popsali v časopise Central Europe Review i v Britských listech na jiném místě.

V podstatě lze říci, že trpí televizní vysílání v České republice neefektivním vynucováním státních předpisů. Regulační orgány jsou slabé a ovlivnitelné lobbyistickými zájmy. V důsledku toho dochází nezřídka ke katastrofickému vývoji.

Náš příběh

Během přibližně posledních tří let sledují Britské listy situaci v České televizi podrobně. Britské listy systematicky analyzovaly neúspěšný pokus Ivana Kytky, krátkodobého šéfa zpravodajství v ČT, který se na jaře roku 1998 pokusil zpravodajství České televize zprofesionalizovat.

Britské listy také podrobně analyzují jednotlivé zpravodajské pořady a poukazují na to, kde tyto pořady nedodržují mezinárodně uznávaný novinářský standard. Tato práce, jak se zdá, je sledována se značným zájmem: Britské listy měly vždycky v České televizi množství čtenářů (normálně zaznamenávaly každý den průměrně 300 - 400 přístupů na své stránky jen z České televize, v současnosti je to přes 600 přístupů denně).

Od roku 1999 jsme si však povšimli, že Britské listy začaly do určité míry ovlivňovat českou politiku. Politikové začali z Britských listů přebírat kritiku ČT a využívali jí proti České televizi k dosažení vlastních stranickopolitických cílů.

Nepřeháníme, konstatujeme-li, že Britské listy zřejmě přispěly k předčasnému odchodu Ivana Kytky z funkce šéfa zpravodajství v roce 1998 (i když byly BL na jeho straně, poukázaly na nedostatky jeho zpravodajských pořadů, tato analýza kolovala v českém parlamentu a Kytkovi nepřátelé ji využili proti němu), k předčasné rezignaci generálního ředitele ČT Jakuba Puchalského v prosinci 1999 i k odchodu generálního ředitele Dušana Chmelíčka v prosinci 2000. Předčasný odchod Puchalského i Chmelíčka byl ospravedlnitelný: byli to slabí a neschopní ředitelé a jmenovat je do vrcholné funkce tak životně důležité národní instituce, jakou je veřejnoprávní Česká televize, bylo od samého začátku vážnou chybou.

Naše selhání

Často se děje při novinářské práci, že inovativní, elitní sdělovací prostředek dokáže výrazněji ovlivnit činitele, kteří v dané společnosti činí zásadní politická a správní rozhodnutí. Novináři pak šíří původní informace z malého, ale vlivného sdělovacího prostředku dál do širší veřejnosti.

V České republice však tato informační kaskáda nefunguje, hlavně proto, že hromadné sdělovací prostředky se většinou bojí publikovat cokoliv nového nebo kontroverzního a prostě nejsou vůbec zavedeny na publikaci hlubších analýz a složitějších myšlenek.

Tak vznikla nezvyklá situace: mnoho politiků a drtivá většina mainstreamových sdělovacích prostředků v ČR sledují Britské listy systematicky, avšak myšlenky a debata, které tento časopis přináší, nejsou rozšiřovány dál do širší české společnosti.

A tak vznikl obrovský rozdíl v informovanosti různých částí české společnosti: v České republice nyní existuje okruh několika tisíc osob, které jsou informovány o systematické mediální debatě na stránkách Britských listů - zejména o nedostatcích zpravodajství České televize. V tištěných materiálech, obsahujících výběr citátů z českého tisku o České televizi, vydaných při příležitosti konference Česká televize: věc veřejná v listopadu 2000, byly Britské listy daleko nejcitovanějším periodikem.

Široká česká veřejnost však o této dlouhodobě probíhající debatě neví nic. Bez znalosti cizích jazyků, bez přístupu k dobrému zahraničnímu televiznímu vysílání či k internetu nemá drtivá většina české veřejnosti možnost srovnávat, a tak považovala druhořadé zpravodajství České televize za pořady přijatelné kvality.

Rada České televize

Poté, co slabá a tajnůstkářská Rada České televize, v jejímž čele stál Jan Jirák, jmenovala v lednu 2000 novým šéfem ČT Dušana Chmelíčka, byla rozpuštěna a nová Rada ČT byla jmenována v březnu 2000.

Podle kontroverzního zákona jsou členové Rady České televize jmenováni parlamentními politickými stranami. To ochromuje autoritu Rady, neboť kdokoliv může protestovat, že Rada není nestranná.

Britské listy poukázaly na nedostatky tohoto zákona už začátkem roku 2000. Argumentovaly, že by měl být zákon změněn podle německého vzoru, takže by členové Rady nebyli jmenováni pouze politickými stranami, ale i církvemi, odbory, univerzitami a různými asociacemi. Tento návrh se z Britských listů do české společnosti rozšířil, avšak politikové ho ignorovali.

Parlamentní politické strany se pokusily zvolit do nové Rady ČT na jaře roku 2000 co nejméně autoritativní a co nejovlivnitelnější osoby. Nicméně, a to bylo překvapující, se ukázalo, že se politickým stranám nepodařilo Radu České televize zcela ovládnout.

Vlivná čtenářka Britských listů

Občanská demokratická strana Václava Klause jmenovala do Rady ČT na jaře roku 2000 mimo jiné Janu Dědečkovou, majitelku penzionu v Podkrkonoší. Dědečková a její rodina byli za komunismu režimem vážně pronásledováni. Po pádu komunismu nadchly Dědečkovou myšlenky Václava Klause o volném tržním podnikání. Postavila se energicky proti obrovské vlně byrokracie, která v ČR ochromuje veškerou podnikatelskou činnost, a podařilo se jí vybudovat si vlastní úspěšný malý podnik. To jí poskytlo velké výhody: stala se nezávislou na pražské mediální a politické mafii.

Na jaře roku 2000 začalo být zjevné, že se stala Jana Dědečková pozorným čtenářem Britských listů a že souhlasila s kritikou, jíž se Britské listy systematicky zaměřovaly na konkrétní nedostatky zaujatého a druhořadého zpravodajství České televize.

V regionu, kde žije, viděla Jana Dědečková kolem sebe dost velkou chudobu. Přesvědčily ji argumenty Britských listů, že by dobrá veřejnoprávní televizní stanice měla být mluvčím obyčejných lidí, měla by se zabývat jejich problémy a přinášet je na celostátní fórum. Dědečková byla frustrována skutečností, že se veřejnoprávní Česká televize, i když ji koncesionářským poplatkem financují občané České republiky, stala majetkem pražské mediální mafie, která ji využívala jako nástroje pro své manipulativní mocenské hry.

Když byla jmenována nová Rada České televize, Britské listy se rozhodly sledovat její práci velmi pozorně, právě proto, že byli členové Rady převážně slabí a kontroverzní. Během první poloviny roku 2000 zveřejnily Britské listy celou řadu rozhovorů s  členy Rady, z nichž většinou vyplynulo, že jsou členové Rady skutečně drtivou většinou neinformovanými amatéry.

Avšak Jana Dědečková začala projevovat pozoruhodnou míru nezávislého kritického myšlení. Na rozdíl od jiných členů Rady a na rozdíl od členů redakce zpravodajství České televize byla Dědečková schopna naslouchat, změnit svůj názor a přiznat svou chybu, když se jí dokázalo, že nemá pravdu.

Tomáš Pecina, hlavní dopisovatel a analytik Britských listů začal debatovat s Janou Dědečkovou o problémech České televize systematičtěji a podrobněji. Dědečková začala předkládat zasedáním Rady ČT dosti autoritativní analýzy nedostatků zpravodajství České televize. Ostatní členové Rady většinou přicházeli na zasedání neinformováni a nepřipraveni, nebyli schopni vznést proti argumentům Jany Dědečkové protiargumenty, a tak se začalo stávat, že kritické analýzy Jany Dědečkové přijala Rada jako oficiální rezoluci. Postupně přešla většina členů Rady ČT na stranu Jany Dědečkové.

Proč byl odvolán Chmelíček

Až velmi opožděně, až v lednu 2000, publikovala Jana Dědečková svou analýzu, předloženou Radě ČT, na jejímž základě byl generální ředitel ČT Dušan Chmelíček v polovině prosince 2000 odvolán.

Dědečková chtěla, aby Chmelíček zpřístupnil financování České televize veřejné kontrole. Financování České televize není průhledné. ČT stále ještě vyrábí velký počet zábavných pořadů a poskytuje příjem velkému množství soukromých výrobců filmů a televizních pořadů. Tyto finanční toky však nejsou pod žádnou veřejnou kontrolou.

Nikdo ani neví, jak jsou udělovány kontrakty. Dědečková se v České televizi dozvěděla o tzv. "vratkách": že prý až padesát procent rozpočtu na televizní pořad musí být jeho výrobcem proplaceno osobě, která návrh na výrobu pořadu schvaluje. Dušan Chmelíček odmítl spolupracovat s Radou České televize na jejím úsilí zprůhlednit finanční toky uvnitř ČT.

Dědečková také požadovala, aby Chmelíček zprofesionalizoval zpravodajství České televize. Od neúspěšného pokusu Ivana Kytky zreformovat zpravodajství ČT na jaře roku 1998 se žádný vedoucí pracovník redakce zpravodajství neodvážil dotknout - stala se samostatným hájemstvím neformálně tam působících sil. Novináři ze zpravodajské redakce ČT si proměnili zpravodajské pořady v osobní vlastnictví a prosazovali ve vysílání vlastní politické a hospodářské zájmy.

Zpravodajství České televize otevřeně sympatizovalo s Unií svobody, malou pravicovou stranou, která měla na české politické scéně jen minimální vliv poté, co odmítla po volbách v červnu 1998 utvořit koalici buď se sociálními nebo občanskými demokraty. Právě v důsledku této její tvrdohlavosti vznikla opoziční smlouva mezi sociálními a občanskými demokraty a české politické zřízení se posunulo blíže systému dvou stran.

Poté, co byl na jaře roku 1998 donucen k rezignaci Ivan Kytka, generální ředitel České televize Jakub Puchalský se už neodvážil do redakce zpravodajství ČT zasáhnout.

Když byl novým generálním ředitelem ČT jmenován od února 2000 Dušan Chmelíček, redakce zpravodajství proti němu také zorganizovala rebelii, takže Chmelíček redakci zpravodajství nechal být. Na jaře roku 2000 jmenoval Dušan Chmelíček do nově vytvořené funkce "ředitele zpravodajství" bývalého dlouholetého novináře z BBC Jiřího Hodače. Byl to zřejmě neumělý pokus udělat něco s redakcí zpravodajství "seshora", nadřadit ji nového šéfa a tím omezit moc dosavadního vedoucího zpravodajské rubriky Zdeňka Šámala, typického představitele zakonzervovaného redakčního étosu. Došlo znovu k ostrým konfliktům a Hodač byl nucen z České televize odejít v srpnu 2000.

Jako důkaz Hodačovy údajné "závislosti na ODS" je často uváděno, že Hodač odvolal Romana Proroka, nepříliš dobrého moderátora nedělního diskusního pořadu V pravé poledne v důsledku nátlaku Václava Klause. Ve skutečnosti Hodač Proroka odvolal, protože se nepřipravený Prorok nechal v jednom velmi špatném pořadu V pravé poledne tvrdě urážet Václavem Klausem i Milošem Zemanem. Před pořadem Prorok až hystericky naléhal telefonáty na Klause, aby se do studia v nadcházející neděli dostavil. Klaus nemohl, protože se měl vrátit z plánované cesty do zahraničí až později. Navzdory tomu Prorok vyhrožoval, že ČT vytvoří dojem, že se Klaus vystoupení v ČT vyhýbá. ČT už odvysílala několik upoutávek, že Klaus pořadu V pravé poledne přislíbil účast, ačkoliv to nebylo pravda. Klaus nakonec zkrátil cestu do zahraničí a do pořadu se dostavil - není divu, že si na Proroka generálnímu řediteli Chmelíčkovi stěžoval. Prorokovo odvolání na základě jeho neprofesionálního chování v této věci bylo správné. Jiná věc je, že se Jiřímu Hodačovi nepodařilo za něho nalézt lepší náhradu.

Novináři z České televize obviňovali Hodače, že je "neprofesionální a nekomunikativní". To je možná pravda, ale vzhledem k tomu, že použili týchž argumentů v roce 1998 i proti Ivanu Kytkovi, poté, co strávil šest let v Londýně jako politický korespondent, tato obviňování od členů redakce zpravodajství ČT znějí poněkud nepřesvědčivě. Po Hodačově odchodu se už Chmelíček neodvážil zasáhnout do redakce zpravodajství a nechal její členy, ať si dělají, co chtějí.

Skandál Sazka

Dušan Chmelíček byl jmenován generálním ředitelem České televize na základě reformního projektu, který obsahoval přesné časové lhůty, do nichž měly být konkrétní změny realizovány. Poté, co byl jmenován do funkce, projekt přestal uvádět do praxe. Nakonec se hájil (v článku v deníku Právo), že prý šlo o krizový projekt, který už nemusí být realizován, protože jeho nástupem do funkce generálního ředitele ČT byla krize zažehnána.

Na jaře roku 2000 natočilo ostravské studio České televize půlhodinový pořad o tom, jak oligarchické hospodářské impérium Sazka koruptivním způsobem ovlivňuje na mnoha úrovních českou společnost.

Sazka umisťuje v České televizi značný počet reklam a je pro ČT tedy významným zdrojem příjmů. Ředitel Chmelíček byl několikrát ve styku s ředitelem Sazky Alešem Hušákem, před vysíláním mu odvezl kazetu s inkriminovaným pořadem před vysíláním a pokusil se pořad zakázat. V důsledku protestů, které vyvolalo zrušení vysílání pořadu k původnímu datu, se program vysílal později. Celá epizoda Chmelíčka zdiskreditovala.

Na základě těchto a dalších důvodů bylo ospravedlnitelné, že se Rada České televize rozhodla Chmelíčka v polovině prosince odvolat.

Neinformovaná veřejnost

Potíž je, že nikdo z Rady ČT nebyl schopen vysvětlit tyto důvody široké české veřejnosti. Na rozdíl od Britských listů nesledovaly české sdělovací prostředky vývoj v  ČT hloubkově a systematicky, a tak byla drtivá většina české veřejnosti neinformována o tom, o co ve skutečnosti jde. Lidé se začali bouřit, že prý jedná Rada České televize svévolně a neprofesionálně a Českou televizi ničí.

Zaměstnanci České televize byli nespokojeni s tím, že byl Chmelíček odvolán: během předchozích několika měsíců přenechal rozhodovací moc neformálním interním mocenským strukturám, které vždycky Českou televizi řídily.

Nepříjemně překvapen odvoláním Dušana Chmelíčka byl také prezident Václav Havel. Havel měl vliv na Českou televizi až do března 1998, kdy skončilo funkční období jeho spojence, generálního ředitele Ivo Mathé. Ale v druhé polovině roku 2000 se začal v  České televizi znovu projevovat Havlův vliv, neboť tam získali znovu moc Mathého kolegové.

Britské listy podporovaly Radu České televize v jejím rozhodnutí Chmelíčka odvolat. Avšak BL poukázaly na to, že bude velmi nesnadné jmenovat nového ředitele. Bylo zjevné, že se neformální mocenské struktury v České televizi vzbouří proti každému novému šéfovi, protože bylo pravděpodobné, že nový šéf omezí jejich moc.

Britské listy argumentovaly, že by měla Rada ČT zcela ignorovat protesty, které vyvolá Chmelíčkovo odvolání. Rada by měla jmenovat dočasného ředitele, aby tím bylo Dušanu Chmelíčkovi zabráněno v dalších intrikách proti Radě, a pak by měla od ledna 2001 zorganizovat absolutně otevřený trojkolový konkurs. Rada ČT měla požadovat, aby žadatelé o funkci generálního ředitele ČT předložili vlastní projekty na další rozvoj České televize a aby byli nuceni tyto projekty ve veřejné debatě obhajovat. Kdyby byl vybrán generální ředitel ČT na základě takovéhoto výběrového řízení, byl by se těšil plné autoritě a lehce by byl porazil veškeré protesty od zaměstnanců České televize.

Bohužel, v tomto bodu se Rada České televize rozhodla neřídit se tímto doporučením Britských listů. Namísto toho jmenovala nového generálního ředitele prakticky přes noc. Důvodem bylo, že se Rada octla pod neuvěřitelně silným politickým tlakem. Upřímně se obávala, že kdyby zorganizovala dlouhodobé výběrové řízení, bylo by zneužito lobbyistickými zájmy. Rada ČT rozhodovala ve stresu: pod okny její kanceláře na Kavčích Horách se shromáždil dav asi tří set zaměstnanců České televize, kteří skandovali: "Dávejte pozor, koho vybíráte - my jsme platící koncesionáři!" Zaměstnanci televize se vydávali za "platící členy veřejnosti" i několikrát potom.

Čelným kandidátem na funkci generálního ředitele ČT byla Kateřina Fričová, dobrá profesionálka, která prokázala své schopnosti v komerční televizi Prima. Klausova Občanská demokratická strana chtěla původně jmenovat Zdeňka Drahoše, kontroverzního šéfa brněnského studia ČT, kterého těsně před Chmelíčkovým odvoláním obvinila zpráva kontrolní skupiny z korupce. Členové Rady ČT, působící jménem sociálně demokratické strany, jmenování Fričové blokovali, zejména Václav Erben, dcerou jehož družky je ambiciózní politička Petra Buzková. Ta dobře věděla, že kdyby se Fričová stala šéfkou České televize, skončila by pro Buzkovou možnost volně se producírovat na obrazovce ČT a dělat si tím kariéru.

Hodač byl kompromis, nikoliv loutka ODS

Rada ČT se nakonec shodla na Jiřím Hodačovi, který byl kompromisním řešením. Britské listy byly šokovány Hodačovým jmenováním, protože měly k dispozici informace, že navzdory tomu, že Hodač pracoval jedenáct let pro BBC, není zřejmě efektivní manažer.

Avšak na Radu České televize udělalo dojem Hodačovo civilizované, "britské" vystupování.

"Tenhle člověk ví, jak funguje zralá demokratická společnost," řekla mi Jana Dědečková. "Žádný jiný kandidát neměl takové znalosti, žádný jiný kandidát se nechoval tak civilizovaným způsobem." Když jsem namítl, že Hodač pravděpodobně není zrovna nejlepším manažerem, Dědečková odpověděla, že to nevadí.

"Hodačova funkce bude především ceremoniální," uvedla. "Obklopíme ho vysoce profesionálními lidmi, jako Kateřina Fričová, Jana Bobošíková, Petr Schwarz a další." Bohužel to Dědečková nevysvětlila široké veřejnosti.

Zakonzervovaná redakce zpravodajství ČT se vzbouřila

Když se dověděla o Hodačově jmenování redakce zpravodajství ČT, rebelovala. Bylo totiž zjevné, že Hodač by nutně ukončil pracovní poměr celé řady neprofesionálních zaměstnanců redakce zpravodajství. Během posledních několika let odešli ze zpravodajství ČT skoro všichni, kdo něco uměli, a zbytek zaměstnanců se důvodně obával, že by jinde v televizi nezískali zaměstnání. Ke vzpouře se připojili i někteří televizní baviči a filmoví režiséři, kteří pracovali pro ČT a měli přímý finanční prospěch z neprůhledných peněžních toků.

Národ reagoval tím, že poskytl rebelům plnou podporu. Televizní rebelové prezentovali svůj interní pracovněprávní spor jako otázku svobody projevu. Geniálním způsobem využili rozčarování české veřejnosti s vládou opoziční smlouvy a navodili dojem, že se Klausovi občanští demokraté pokusili veřejnoprávní televizi pučem ovládnout.

Česká veřejnost nevěděla nic o vývoji, který předcházel televizní rebelii, ani o tříleté historii nezdařených reforem redakce zpravodajství České televize.

Klausova Občanská demokratická strana má pověst arogantní, zkorumpované organizace, která se ve snaze získat moc neštítí ničeho, a tak bylo pro veřejnost lehké učinit tento logický skok: jen málo českých občanů potřebovalo dlouhého přesvědčování, že se Klaus skutečně o něco takového pokusil.

Zneužití veřejnoprávního vysílání

Vzbouřenečtí novináři si ukradli zpravodajské pořady České televize a začali vysílat místo zpráv vlastní propagandu. Nově jmenovaný generální ředitel České televize Jiří Hodač se proti tomu pokusil zasáhnout tím, že vypnul vysílání ČT a požádal Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (tzv. "velkou Radu"), aby rozhodla, čí vysílání je legální. RRTV přirozeně dospěla k závěru, že je legální Hodačovo vysílání, ale policie a soudnictví mu odmítly pomoci. Hodač použil titulků, jimiž se pokusil zablokovat vysílání rebelských "zpravodajských" relací, ale česká veřejnost to paradoxně interpretovala jako cenzuru. Konec konců, populární herci jako Jiřina Bohdalová se postavili na stranu vzbouřenců a přesvědčili veřejnost, že Hodač není v právu.

V září roku 2000 během pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky se zpravodajství České televize plně postavilo na stranu české policie a potlačilo veškeré informace o policejní brutalitě, páchané na protiglobalizačních demonstrantech. V důsledku toho, mohli by říci cynikové, splatil ministr vnitra Stanislav Gross v prosinci 2000 novinářům z  České televize svůj dluh. Odmítl totiž podpořit Jiřího Hodače, i když to bylo zjevně z právního hlediska jeho povinností.

Politická podpora, osobní výhrůžky

Vzbouřenečtí novináři se spojili s politiky z Unie svobody a její koalice (Čtyřkoalice). Tito politikové se účastnili demonstrací vzbouřených novinářů na Kavčích Horách a využili této krize jako vítané příležitosti k tomu obvinit Klausovu Občanskou demokratickou stranu, že se pokusila zorganizovat televizní puč.

Dojem veřejnosti, že se Klaus a jeho ODS skutečně pokusili zmocnit se České televize, byl posílen neobratnými pokusy Jany Bobošíkové, kvalifikované a profesionální novinářky, vysílat kontrapropagandu. Bobošíková ovšem pracovala pod neobyčejným tlakem, dostávala výhrůžky, že bude zavražděna, že jí budou uneseny děti, atd. Bezpochyby se nenadála, že jediných šest nebo sedm osob, které pro vytváření zpravodajství získá, nebudou mít - obdobně jako vzbouřenci - ponětí o nezávislé zpravodajské práci a budou dělat - stejně jako vzbouřenci - propagandu.

Většina českého televizního průmyslu byla zastrašena, aby s Hodačem a s Bobošíkovou nespolupracovali. Televizním technikům a dalším televizním odborníkům bylo řečeno, že jestliže pomohou Hodačovi a Bobošíkové, už je nikdo nikdy v ČR nezaměstná. Kontrapropaganda, kterou vysílala Jana Bobošíková, vedla k zintenzivnění nespokojenosti veřejnosti. Nedokonalé a nevyvážené zpravodajství tzv. "Bobovize" (vzbouřenecká propaganda se vysílala jen prostřednictvím některých kabelových systémů, přístupných jen malé části veřejnosti) totiž zdánlivě potvrzovalo dojem, že se ODS v televizi skutečně pokusila o puč.

Především v důsledku vyčerpání (nespal asi deset dní) skončil Jiří Hodač v nemocnici.

Čtyřkoalici se podařilo proměnit krizi v celostátní politický protest. Ve středu 3. ledna přivedli čtyřkoaliční politikové, pracující v součinnosti s rebelujícími televizními novináři, 100 000 lidí na Václavské náměstí. Akce byla pečlivě režírována.

10. ledna se vzdala Jana Bobošíková pokusů vysílat vlastní zpravodajství a to zcela ovládli televizní vzbouřenci svou propagandou.

11. ledna se konala na základě nepřetržitých apelů ve vysílání ČT, která naprosto rezignovala na princip veřejnoprávnosti a kritického odstupu a stala se propagandistickým nástrojem vzbouřenců, další demonstrace na Václavském náměstí. Té se však účastnilo už jen cca 60 000 osob. Česká televize reportáž zmanipulovala tak, aby byl vytvořen dojem, že i tentokrát je náměstí plné. Jiří Hodač rezignoval na funkci generálního ředitele ČT ze zdravotních důvodů téhož dne odpoledne.

V pondělí 15. ledna odvysílala Česká televize hrubě nevyvážený pořad Fakta, v němž zveřejnila důvěrné záznamy o mobilních telefonech některých členů Rady České televize a zřejmě tím porušila zákon. Není jasné, kdo je za rozhodnutí takový pořad natočit a odvysílat odpovědný. Vzbouření reportéři ČT se pořadem Fakta pokusili dokázat, že Rada byla jmenováním Jiřího Hodače nástrojem údajného "puče ODS" proti ČT. Pořad citoval v tomto smyslu mj. i záznamy telefonních rozhovorů Jany Dědečkové s Jiřím Hodačem a Janou Bobošíkovou z listopadu 2000 a snažil se navodit dojem, že o Hodačově jmenování bylo rozhodnuto už tehdy.

Osobně však mohu svědčit, že Jana Dědečková usilovala o jmenování Kateřiny Fričové: byl jsem přitom, když se po televizní konferenci ČT: věc veřejná v listopadu 2000 sešli předseda Rady ČT Miroslav Mareš a Jana Dědečková s Kateřinou Fričovou. Odjel jsem s nimi od Kongresového centra v Praze 4 do středu města automobilem, kde se Mareš, Dědečková a Fričová odebrali k jednání o budoucnosti a ČT.

Český parlament v polovině ledna rychle schválil novelu zákona o České televizi, avšak potvrdil existující status quo - i nadále budou členy Rady ČT jmenovat poslanci parlamentních stran.

Ve středu 17. ledna pronikli vzbouřenci z ČT do kanceláře generálního ředitele České televize a nastolili tam svého vlastního šéfa, bývalého finančního ředitele Ladislava Palusku, jehož interní struktury vnucovaly Radě ČT jako kandidáta už před celou rebelií.

Více otázek než odpovědí

Česká společnost rebelovala, protože se někdo pokusil zlepšit její veřejnoprávní televizi. Většina protestujících občanů neměla absolutně tušení, co se vlastně ve společnosti děje.

Je to začarovaný kruh: české sdělovací prostředky veřejnost neinformovaly, že se Rada ČT pokouší o reformu, a tak je reforma nemožná, protože zřejmě i všechny další reformní pokusy budou zneužity k politickým cílům.

Vážený pane Čulíku, Text pana Fraňka mi velice připomíná vyjadřování pána, kterého tak brání. [Václava Erbena, pozn. JČ]. Měli jsme k sobě nepřekonatelný odpor právě proto, že měl zcela jiný postoj ke každému problému, který jsme v radě řešili. Pro tohoto pána bylo pravidlem, že nic nemá cenu řešit, protože tak to bylo v televizi odjakživa a pisatele stížnosti označoval za grafomany a psychopaty. Pravda ovšem je i to, že kdybych zastávala právě jeho postoje, byla bych v radě dodnes a ČT by v klidu přečkala i další tisíciletí. JD

Václav Pinkava

Z jejich ust, ci prstu se posledni dobou siri same prebrepty, ale BL toto zatim nereflektuje. Skutecne osoba hodna duvery, Vazeni ?

Za perlicku povazuji:

"Asi s ní [Katerinou Fricovou] souhlasil i Langer, protože Mareš nebyl proti." To by myslim stacilo za dukaz, ze Dedeckova skutecne poskozuje ODS.

Stale ukrivdenejsi Jana Dedeckova vsak sama politiky ovlivnovana nebyla, jednajice "z hlubokeho vnitrniho presvedceni".

Ve slyseni Senatu si ani nepamatovala ze by volala politikum, (zel zakerne zverejneni vypisu z mobilu dokazuje pravy opak.)

Kdyz uz lhat, tak presvedciveji. Machiavelli by to formuloval nejspis asi takto: "Ano, telefonovala jsem casto pani Dostalove. Delala jsem to sluzebnim mobilem CT, abych mela dukazy, aby nikdo nemohl tvrdit, ze takove styky tajim, nebo ze ovlivnuje ona mne. Laskave se zamyslete nad tim, kdo komu vola, kdyz chce kdo koho ovlivnit..."

Kdo tedy ovlivnoval mysleni Jany Dedeckove? Senzace! Britské Listy!

Pise "I moje myšlení bylo hodne ovlivneno p. Pecinou a BL." Toto doznani vychazi prave na strankach BL, nebot Machiavelli bdi. Jake to stvrzeni ustredni role BL mezi medii! Vzdyt ve stejnem cisle BL toto dokladuje sam pan redaktor slovy " Všichni, kdo něco zamenají v české politice a v českých médiích, čtou Britské listy ", a ten samy Jan Culik je traumatizovan domyslivou myslenkou, ze on dostal 100 000 lidi na Vaclavak, diky tomu, ze ceska media nesiri jeho pravdu dal. Ucelova demagogie? Mesiasky komplex? Retoricky maisterstuck?

Je prece vyborne pro Britské Listy, ze se nestydi tohle vydat, a dal "nestranne" komentovat deni kolem CT. Narceni, ze by se BL mely stydet za zakulisni pokusy ovlivnovat skrze labilni stredobod Rady CT cele deni na Kavkach je evidentne vedle. V takovem pripade by BL toto nedomyslene doznání JD prece nevydaly! Nejde tedy o zadny novinarsky aktivismus, vazeni! Chcete byt 'nespravedlive' usvedceni z neceho, co jste skutecne provedli? Navod je prosty: Priznejte se, spolehaje na lidskou prirozenost, ktera soudi, ze skutecny vinik zapira.

Takze, nestrannost BL vuci Jane Dedeckove je prokazatelna odhalovanim jejich slabin.

Napriklad to, co nevydal Blesk, najdeme na strance http://blisty.internet.cz/0011/20001121b.html#01- odkaz na plne zneni rozsudku proti manzelum Dedeckovym. Posudme vsak komentar nize na te same strance BL,

"V boji o šéfovské křeslo v ČT přituhuje.

Přestože jde o uzavřenou vic, okolnosti případu budí určité pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu; zejména je však patrné, že diskreditační potenciál takové "rodinné" kauzy je prakticky nulový. Nanejvýš pozoruhodný je ovšem obsah vydírání redaktorem Blesku: už proto, že jen poměrně málo lidí vědělo, že právě na dnešním zasedání má Rada ČT přijmout k případu Klekánice klíčové usnesení... (TP)"

Ja osobne nepovazuji za sporne, ze usvedceni nekoho ze lzi pred soudem ma v ceske spolecnosti "nulovy diskreditacni potencial" - srovnejme pripad Jana Kavana. Nevim vsak, proc maji BL prave tomuto pojeti podkurovat tendencnimi formulacemi typu "na zaklade tohoto jedineho dukazu" a "jednajici bez pravniho zastupce nepodali odvolani". Tomu se rika "spindoctoring".

Zdalo by se, ze pani Dedeckova bude ochotneji naslouchat umnemu spindoctorovi, ktery se ji zastal.

Zel, nikoliv. Doporuceni dosadit Katerinu Fricovou do vedeni CT vyslo nazmar. BL vsadily na slabeho kone v Rade.

Anebo?

Analyza chovani Jany Dedeckove od pana Franka http://blisty.internet.cz/0101/20010117o.html#14 se mi zda cim dal tim mene premrstena. BL ji vydaly jako ukazku premrsteneho vylevu, soudim - ale bumerang se vraci.

Domnivam se, ze Jana Dedeckova jiz delsi dobu vodi za nos Tomase Pecinu a Jana Culika, kteri propadli mesiasskemu komplexu ohledne CT a neodhadli s kym maji tu cest.

Co vy na to, panove?

Poznámka JČ: Potíž s texty Václava Pinkavy v poslední době spočívá v tom, že - podobně jako většina českých sdělovacích prostředků - Pinkava spekuluje od stolu, bez znalosti a podrobnější přímé analýzy situace, kdežto reportéři BL bývají dlouhodobě, přímo na místě, kde se něco děje.

Britské listy je těžko obviňovat z politické či jiné zájmové předpojatosti - naštěstí nejsou svým nulovým rozpočtem závislé na žádném finančním zdroji v České republice, a to, že jim nespokojení čtenáři zároveň nadávají do pravičáků i do levičáků, zřejmě svědčí o tom, že dělají svou práci relativně nestranně.

Britské listy přistoupily k Radě ČT, po jejím jmenování začátkem dubna 2000, s velkou skepsí, která se u většiny členů Rady potvrdila. Například pro ně dávno není překvapení, že předseda Rady ČT Miroslav Mareš byl myšlenkově závislý na Ivanu Langerovi z ODS, ať už propagandistický a nedůvěryhodný pořad ČT "Fakta" pro pana Pinkavu "odhalil" cokoliv. (Velkým vtipem je, že tvůrci tohoto estébácky zaujatého pořadu se zřejmě upřímně domnívají, že jejich pořad dosahoval úrovně publicistických pořadů BBC, anebo že byl jako "vyšetřování aféry Watergate"!! Mezera mezi normálním civilizačním standardem a způsobem uvažování redaktorů zpravodajské redakce ČT je zjevně tak obrovská, že ji asi nepřeklenou žádná, jakkoliv dobře míněná slova.)

Ať už jsou odhalení ohledně rozpisů telefonátů Jany Dědečkové pro lidi, náchylné věřit spiknutím jakkoliv "dramatická", vím dávno, že v období kolem jmenování nového generálního ředitele ČT telefonovala Jana Dědečková doslova na všechny strany - zjišťovala nejrůznější názory. Zdá se mi to jen chvályhodné, že se nerozhodovalo ve vakuu, ale po zvážení toho, jako budou na tu či onu volbu reagovat různé české veřejné osobnosti.

Zatímco Jiří Hodač původně působil na Britské listy dobrým dojmem, ale posléze zklamal, u Jany Dědečkové byl proces opačný. Říkáme to s  veškerou autoritou na základě dlouhodobého rozbírání televizních problémů s touto členkou Rady ČT - stejným či obdobným způsobem jsme ovšem jednali s mnoha činiteli.

Britské listy dávno veřejně deklarovaly, že je jejich cílem napomáhat pronikání nových myšlenek do České republiky, součástí téhož úsilí je i podpora profesionalizační reformě České televize.

Britské listy zkoumají skutečnost, analyticky ji hodnotí, a docházejí k určitému závěru, zda je ta skutečnost špatná nebo dobrá. Není to apriorní závěr a není to ani novinářský aktivismus. Že se často ostře kritické Britské listy někdy na základě analýzy faktů o něčem rozhodnou, že je to dobré, proboha neznamená, že to chválí z nějakého osobního prospěchu! - stejně jako věci nekritizují pro osobní prospěch. Že je zpravodajství České televize špatné, jsme dokázali zcela věcně nesčetnými podrobnými rozbory.

Představa, že Jana Dědečková se rozhodla manipulovat Britskými listy tak, že jim předstírala, že jí jde o skutečnou reformu zpravodajství a že chce jmenovat do čela České televize Kateřinu Fričovou, a k tomuto účelu organizovala před redaktory Britských listů fingovaná jednání s členy Rady ČT s Kateřinou Fričovou, a při tom tajně - jak tvrdí program Fakta - ve skutečnosti vyjednávala zaprodaně s "koněm ODS" Jiřím Hodačem, je pro nás, přiznám se, poněkud fantastická. Zas tak významné Britské listy nejsou, aby se před nimi Jana Dědečková musela obtěžovat hrát podle pana Pinkavy takovýto tyjátr. Podle Occamovy břitvy je nejpravděpodobnější nejjednodušší vysvětlení - a to podle našeho dlouhodobého pozorování zřejmě bude, že se JD autenticky pokusila o reformu zejména zpravodajství ČT, sáhla na moc zavedené politické a televizní mafie a ta uspořádala "lidovou revoluci". Vím, pane Pinkavo, ona je vzbouřenecká televizní obrazovka opravdu sugestivní...

Poznámka TP: Moje výše uvedená glosa o soudním procesu rodiny Dědečkových není spindoctoring, ale analýza informací z toho rozsudku: věřitel byl dlouhodobě nezaměstnaný, peníze získal jednorázově a nepředložil žádné další důkazy, které by půjčku dokládaly, dokonce ani důkazy, že ji vymáhal zpět. A soudní znalci jsou úplatní.

Nemyslím, že bych paní Dědečkové naletěl: zatím ani jednou jsem ji nepřistihl při lži (nemyslím, co říkala v Senátu nebo do kamery, ale co říkala mně). Až se to stane, změním názor.

Milan Kubík

rád bych se se čtenáři BL podělil se svými osobními zážitky, týkajícími se pokusu o odhlášení televizního poplatku.

K odhlášení televizního poplatku mě přiměla již poslední kapka - obsazení ředitelství vzbouřenci a dosazení pana Palusky na místo gen.ředitele ČT.

Dnes t.j. 18.01.2001 jsem za účelem odhlášení televizního poplatku navštívil místní poštu v okrese Jablonec nad Nisou. Po sdělení mého požadavku - odhlášení televizního poplatku z důvodu výše popsaného , jsem byl pracovnicí poštovního úřadu poučen, že tento důvod nebude k odhlášení tv.poplatku uznán. Bylo mi ukázáno tzv. interní sdělení od GŘ pošt - Opatření č.005/2001 a sděleno telefonní a faxové číslo na ČT Praha .(02/61 13 38 50 , fax 02/61 13 20 73), kde můžu své výhrady vůči ČT dále ventilovat. Žádal jsem fotokopii interního sdělení, ale ta mi byla odmítnuta.

Protestoval jsem u nejbližšího nadřízeného orgánu - ředitelství pošt v Liberci, kde jsem byl poučen , že kopie interních sdělení nevydávají . Dostal jsem alespoň informaci , který zákon o televizním a rozhlasovém poplatku řeší . Je to zákon č. 252/1994 Sb.

Podle tohoto zákona se televizní poplatek platí zákonem stanovené výši pouze za fungující televizní přijímač, nikoliv za signál či obsah televizního vysílání.

Argumentoval jsem i zprávami z tisku , že v posledním týdnu roku 2000 docházelo k hromadným odhlašováním televizních poplatků. Bylo mi podáno vysvětlení, že všechny tyto žádosti ( důvod - situace v ČT) nebyly uznány a poplatky budou dále vymáhány.

Na čísle 02/61 13 38 50 se mi ozvala paní , která vede archiv a hned se mi omlouvala, že odpovědná osoba - paní Dubská není k dispozici z důvodu porady.

Jsem si naprosto jist, že tento stav vzbouřenci velmi dobře znají.

Takže vzbouřenci budou dále stupňovat své požadavky,vysílat své neobjektivní zprávy, odvolávat nepohodlné , ustanovovat své kamarády do funkcí a  koncesionáři budou dále platit "poplatek za televizní přijímač ".

Petr Jánský

Pro ty, kteří nejsou v obraze podotýkám, že mobilní telefony, kterými členové rady volali poslancům, patří ČT. Je-li ČT veřejnoprávní, platí-li ji koncesionáři, pak ČT má nejen právo, ale i povinnost informovat koncesionáře o nakládání se svěřenými prostředky, mobilní telefony nevyjímaje.

Tři dny před pořadem Fakta (12. ledna) jsme mohli v poslanecké sněmovně zaslechnout tato slova:

“aby Česká televize vysílala objektivně a vyváženě, tak očekávám, že jako objektivní profesionálové zamíří tito redaktoři - a teď mám konkrétně na mysli šéfa publicistiky, pardon, bývalého šéfa publicistiky, také do svých řad a budou zkoumat to, zdali náhodou, já to nevím, jejich vůdce čirou náhodou nepůsobil jako předseda základní organizace KSČ v Orbisu, teď mám na mysli tiskovou agenturu, expozituru StB směrem do zahraniční, zdali náhodou z titulu jeho stranické funkce nebyl přímým podřízeným důstojníka StB Ivana Balouna.

Já to nevím, kolegové. Ale určitě v rámci objektivního a vyváženého zpravodajství České televize by bylo dobré, aby tito nositelé pravdy a lásky a svobody slova si sáhli do svědomí, a především já osobně si myslím, do vlastních řad.

Aby to nebylo 3 : 1, ale alespoň 3 : 2, byla bych ráda v rámci objektivního zkoumání, kdyby mi mohli tito profesionálové také sdělit, zdali je pravda, že pan Paluska, dnes nadějný to adept na post ředitele ČT, který nám ve svém rozhovoru pro Právo sdělil, jak má rád Českou televizi, byl v této organizaci předsedou základní organizace KSČ před rokem 1989.

Přiznám se, že já to nevím, ale domnívám se, že tito schopní profesionálové pod vedením pana Mrnky nám jistě odhalí ve svých investigativních reportážích pravdu.”

Pronesla je Kateřina Dostálová, ta stejná Dostálová, která si na estébácké praktiky druhých posléze stěžovala. Ona to neví a chrst - předseda KSČ, ona to neví a chrst - podřízený důstojníka StB, ona to neví a chrst - další předseda KSČ. Tak tomuhle zase říkám estébácké praktiky já. Jestliže se K. Dostálová snížila k roli kádrovačky nebo spíše drbny poslanecké sněmovny, pak nezbývá než připojit: Kdo s čím zachází, tím také schází.

Poznámka JČ: Měli bychom hodnotit skutečnosti na základě faktů, nikoliv na základě ideologické zaslepenosti.

1. Pořad Fakta vyvážený nebyl, protože jím reportéři bojovali za svou vlastní věc. Vyvážený by býval, kdyby ho vyrobili lidé, kteří se samotnou televizní rebelií nemají nic společného a kdyby zkoumali i to, kam telefonovali za posledního půl roku redaktoři zpravodajství ČT a kam telefonovali zejména během své televizní rebelie.

2. Jak jsme již v Britských listech informovali, podle nového telekomunikačního zákona je zveřejňování osobních údajů z rozepsaných telefonních účtů vážným trestným činem. V tomto smyslu je vedlejší, že byly telefony vlastnictvím České televize.

3. A i kdyby bylo pravda, že telefony jako vlastnictví České televize podléhají inspekci ČT, těžko podléhají dohledu libovolného řadového člena redakce zpravodajství či jakéhokoliv televizního vrátného. V podniku přece musí být řád - někdo musí být jmenovitě odpovědný za zneužití těchto dat. Kdo rozhodl o zařazení těchto dat do vysílání? Anonymní revoluční dělnický výbor?

Představme si na okamžik situaci ve Velké Británii: že by se rozkmotřili dva čelní šéfové obřího podniku British Telecom a jeden z nich by zveřejnil důvěrné výpisy z mobilního telefonu svého protivníka: hájil by se tím, že přece mobil byl majetkem firmy, a tak on má právo výpis zveřejnit. Vidíte, jak je to absurdní? Ten člověk by okamžitě skončil ve vězení.

4. Pokud mají někteří členové redakce zpravodajství ČT vazby na bývalou či současnou rozvědku, Kateřina Dostálová oprávněně požaduje, aby to bylo vyšetřeno. Už od neúspěšné reformy zpravodajství Ivana Kytky se totiž vyskytuje důvodné podezření, že se ČT stává předmětem her různých zájmů současných a bývalých zpravodajských služeb.

Jiří Maroušek

Pan Falbr se jiz na zacatku namocil do neceho, z ceho by podle meho nazoru nejradeji utekl.

Tak jak se priznal v senatu, ma strach z trestniho stihani "TV odboru" a ja se mu ani nedivim.

Pokud mame u nas alespon trochu "nezavisle" soudy musi se vzbourenymi zamestnanci "nalezite nalozit".Je to tak jak jsem jiz nekam napsal: toto neni stavka, to je hra na stavku.

Stavka ve smyslu "stavka" vypada jinak. A neustaly hlad vzbourencu po dalsich pozadavcich je uz mirne receno nehorazny.Po vcerejsim potvrzeni platnosti "Hodacova vedeni", je uz smesne, jaky strach maji "odborari z CT" o televizni finance.

Myslim, ze ukonceni stavky a pockani na cele nove vedeni by celou situaci vyresilo. Jenom doufam, ze novy reditel udela poradek i v radach "odboraru z CT".

Martin Stín

Tyto skutečnosti zakusí na vlastní kůži každý, kdo z nějakého důvodu pocítí potřebu podělit se s bližními o své názory. Zažívám to i já, příležitostný psavec. Své texty, vznikající v nepravidelných intervalech, nabízím různým médiím formou hromadných e-mailů. Nečiním si nárok na jejich uveřejnění a nečekám honorář. Kdo chce, uveřejní, kdo nechce, má jistě dosti velký odpadkový koš, kam se můj článek pohodlně vejde.

Tímto způsobem jsem kdysi začal oslovovat redakci Světa na modro. Byl jsem příjemně překvapen vlídným přijetím. Vycházela mi zde asi polovina nabízených článků, které ovšem vyvolávaly zájem jen malého počtu čtenářů. Teprve série článků, týkajících se televizní krize, vyvolala pozornost a začal jsem dostávat četné ohlasy. Nerušená pohoda trvala několik měsíců až do chvíle, kdy na zaslání textu zareagoval pan vydavatel suchou výzvou, abych text zadal přímo do redakčního systému. Protože jsem starý nevzdělaný buran, který teprve nedávno připutoval z venkova mezi kulturní lidi, nepochopil jsem na poprvé, o co jde. I dotázal jsem se. Odpověď, obsahující v podstatě jen opakování původního pokynu, měla příchuť pohlavku. Ty pohlavky jsem pak dostal ještě dva nebo tři, až se pak laskavě ujal zprostředkování šéfredaktor. S jeho pomocí jsem pochopil, že si musím nastudovat systém, popsaný v přiléhavě nazvané rubrice pro hlupáky. Pracně jsem pak zjistil své identifikační číslo a heslo a zvažoval jsem, zda se mám podrobit této poměrně časově náročné buzeraci (laskavý čtenář nechť promine tento výraz,je však nejvýstižnější), kterou žádný jiný mně známý časopis autory neobtěžuje (mé texty uveřejňuje nyní přibližně desítka titulů). Nakonec jsem potlačil hrdost a ocenil jsem ochotu a toleranci vydavatele, který mi zveřejnil téměř vše, co jsem nabízel. Systému jsem se podrobil.

Idylka pokračovala až do chvíle, kdy jsem byl vydavatelstvím vyzván, abych za účelem uzavření smlouvy s vydavatelstvím a zajištěním výplaty honoráře zaslal nacionálie. Požádal jsem, aby mi vydavatelství především zaslalo k posouzení koncept smlouvy. Asi dvakrát jsem byl poučen, že zbytečně zdržuji, protože změna standardní smlouvy v případě nějakých mých výhrad stejně nepřichází v úvahu. Protože jsem zvyklý vstupovat do smluvních vztahů zásadně jako rovnoprávný subjekt, trval jsem na svém. Návrh smlouvy jsem pak nakonec dostal a zjistil jsem, že takovou smlouvu skutečně podepsat nemohu. Měl jsem se především zavázat, že budu pro vydavatelství "vytvářet autorská díla - komentované hypertextové struktury, prezentující firmu M.I.A., a.s." Já se ale nechci zavázat, že budu pro kohokoli cokoli vytvářet, protože píši jen někdy, z vnitřní potřeby. Tím méně mám chuť "prezentovat" vydavatelství, protože jediným smyslem mého grafomanského úsilí je pouze prezentace vlastních názorů. Dále jsem měl na dobu padesáti let poskytnout vydavatelství výlučná práva ke svým dílům, zahrnující právo na jejich další šíření na území celého světa, spojování s jinými díly, upravování včetně tvorby nových verzí, spojování s jinými díly. Vydavatelství si také vyhradilo možnost přenést takto nabytá práva na třetí subjekty. To vše za autorský honorář několika desítek korun za článek.

Uzavření smlouvy jsem odmítl a nabídl jsem, že předložím svůj návrh smlouvy, nebo že se vzdám autorského honoráře a spokojím se s pokračováním dosavadního vztahu, neupraveného smlouvou, čili upraveného jen autorským zákonem.

Pan vydavatel mi vzkázal, že mám jen dvě možnosti: přistoupit na předloženou smlouvu nebo vzít na vědomí ukončení spolupráce. Nejsem zvyklý podrobovat se diktátu. Ač nerad, loučím se tímto s redakcí (které svou tvrdohlavostí samozřejmě umožním, aby si ponechala těch pár stovek nevyplacených honorářů) a zejména s čtenáři, od nichž jsem v posledním době dostal přímo na mou e-mailovou adresu několik desítek dopisů. Přátelé, děkuji Vám za spolupráci, ať již jste se mnou souhlasili či nesouhlasili nebo mi jen tak nadávali. Bylo to krásné, ale pokračování nám není souzeno. Kdo se ozvete na mou internetovou adresu, budete nadále mé texty dostávat přímo tak dlouho, dokud to jednu ze stran neomrzí.

A čtouce tento závěrečný text mého řádění na stránkách Světa na modro, smekněte, neboť jeho zveřejněním vydavatel prokázal nevšední úctu k svobodě slova. Budiž mu za to čest a chvála. Váš

Martin Stín

Ihor Jason

Zde ve Spojených státech jsme prošli podobnou, i když mnohem závažnější a krutější politickou krizí pravě v minulých týdnech, kdy šlo po volbách o to, kdo bude vlastně prezidentem celé země, a tím v podstatě Generálním ředitelem celého svobodného světa. Přestože demokratický kandidát vice-president Al Gore získal všeobecnou většinu hlasů, nestal se presidentem. Zabránil tomu velmi starý zákon založený na článku americké Ústavy, která ponechává konečné rozhodnutí o presidentovi na nezávislé Radě, složené z malého počtu voličů vybraných z jednotlivých států.

Naše povolební krize spočívala v tom, že republikánský kandidát, texaský guvernér George W. Bush získal trochu více hlasů v jednom důležitém státě - na Floridě, načež Al Gore se domáhal ručního přepočítání určitých volebních lístků a tvrdil, že některé hlasy údajně pro něj nebyly započítány volebními stroji.

Přes všechny pouliční demonstrace, pořádané odbory a různými občanskými organizacemi a nátlakovými skupinami na Gorovu podporu, přes všechnu propagandu, zaplňující americká media ve prospěch Gora, přes všechny legální triky stovky Gorových právníků, Al Gore nakonec tento spor v soudech prohrál.

A proč prohrál?

Protože určité staré zákony, některé dokonce velmi nedokonalé, byly na Bushově straně a ani ti nejtvrdší stoupenci Gora se neodvážili ty zákony otevřeně ignorovat či měnit uprostřed sporu.

Pokud se týká role americké televize v minulé krizi, ta zklamala na celé čáře nejenom mnohými přiznanými chybami základních faktů, ale především svoji propagandou zaměřenou na ovlivnění masového publika podle subjektivních motivů jednotlivých komentátorů. Já sám jsem se snažil sledovat většinu soudních i mimosoudních procesů, které byly předávány po televizi, ale moje osobní poznatky se často diametrálně rozcházely s tím, co popisovali televizní komentátoři. Pro zajímavost uvedu, že některé informace, podávané po internetu českým rozhlasem, především Radiožurnálem, byly přesnější než zprávy na CNN. Američtí diváci, a s nimi diváci v mnohých částech světa, dostávají ze svých obrazovek velmi zkreslený a velmi subjektivní obraz politického dění ve Spojených státech. Je k tomu jednoduché vysvětlení: nepolitická, objektivní televize neexistuje v Americe a pochybuji, že by mohla existovat někde jinde na světě. Vážený pane prezidente Václave Havle, po dobu deseti let jsem Vás podporoval a stále k Vám chovám nesmírnou úctu za to, že jste se snažil vést český národ podle vyšších morálních principů, a to tím spíše, že ty principy jsou bezpochyby dokonalejší než litera mnohých nedokonalých zákonů.

Bohužel, Vaše stanovisko k vzbouření některých pracovníků české televize se mi zdá být nejenom pochybené, ale v rozporu s principy, které jinak zastáváte. Jsem přesvědčen, že jste tak učinil s tím nejlepším úmyslem, ale jak jedno vtipné americké přísloví říká, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

V případě ČT, který sám o sobě představuje pouze "Mnoho povyku pro nic" jste dovolil, aby Vaše úmysly byly interpretovány jako podpora jasně nezákonného chování vzbouřenců, čímž jste zasadil těžkou ránu právnímu řádu České republiky a Ústavě, podle které jste prezidentem.

Vaše principy svobody, lásky a tolerance byly zvráceny v masovou nenávist dogmaticky ovlivněného českého publika, které, až se nasytí prvními obětmi, se začne brzy ohlížet po dalších. Tím jste otevřel dveře k revoluci zcela jiné než sametové, tentokrát spíše podle příkladu krvavé revoluce francouzské. A Vy dobře víte, k jakému teroru ta revoluce přivedla masy opilých duchy zákonů a definicemi intelektuálů. Vybízím Vás, abyste se pokusil co nejdříve ty dveře nenávisti zabouchnout. Neváhejte!

Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny Václave Klausi! Jakožto konzervativní, ale na politických stranách nezávislý zastánce svobody v pravém slova smyslu sdílím s Vámi řadu politických a filozofických názorů. Vážím si Vašeho vládního úsilí o reformu českého hospodářství podle západních vzorů a oceňuji úžasné výsledky, které na tomto poli český národ docílil pod Vašim rozhodováním.

Tím více jsem překvapen Vaší nerozhodností ve věci ze státního hlediska tak malicherné jako je vzbouření několika desítek zaměstnanců ČT. Teď už jistě chápete, že Váš ústupek vzbouřencům v podobě nového zákona neznamená žádné vylepšení situace.

Spíše naopak, předloha nového zákona povede jestě k ostřejšímu boji všemi prostředky, zákonnými a nezákonnými. Až do jeho smrti v Clevelandu jsem se přátelil s předúnorovým dělnickým poslancem za národně socialistickou stranu Ludvíkem Rychterou.

Ten mi popsal ze své osobní zkušenosti nekonečný řetěz legislativních ústupků nekomunistických stran na nejrůznější formy levicového nátlaku, od Benešových dekretů přes znárodnění a další dohody s komunisty včetně odmítnutí Marshallova planu, až konečně k zbabělé rezignaci v únoru 1948.

Noví bolševici roku 2001, ať už levicoví či pseudo-pravicoví, budou teď vymáhat od Vás další ústupky aby Vámi mohli manipulovat pro splnění jejich osobních ambicí.

Nový lednový zákon, narychlo upečený pod natlakem legislativní nouze, sice není východiskem z nouze, ale dává Vám jedinečnou příležitost si uvědomit, že Vaše další ústupky povedou jen k dalším Vítězným Únorům. Neustupujte!