Britské listy

Od samého začátku kritizovaly Britské listy způsob jmenování nové Rady České televize v březnu 2000 podle stranickopolitického klíče (viz např. článek Jana Čulíka Poslední útok za účelem podmanění České televize? V úterý bude parlament jmenovat novou Radu ČT ze 3. dubna 2000.) V článku Veřejní služebníci anebo volená vrchnost? argumentoval Tomáš Pecina, že jmenováním členů nové Rady ČT podle stranickopolitického klíče se ukazuje, že česká společnost není vstavu udržet si kvalitní veřejnoprávní televizi a že zřejmě dojde alespoň k jejímu "polopostátnění".

Věděli jsme velmi dobře, jak pečlivě byl strukturován proces výběru radních, aby se do něho nedostala žádná hrdě nezávislá, vzdělaná a poučená osoba. Naprostým fiaskem skončila například kandidatura Václava Žáka: parlamentní politické strany neměly zájem o někoho, kdo by energicky projevoval vlastní názor. V tomto článku ze 14. dubna 2000 se zabývá Tomáš Pecina jednotlivými členy nové Rady podrobněji a s politováním konstatuje: "Vyplňuje se pesimistický předpoklad, že noví radní budou opět nepříliš výrazné a potenciálně snadno ovlivnitelné osobnosti".

Zejména nás zaujala mimopražská radní Jana Dědečková, podle ODS prý "mediální odbornice". Tomáš Pecina o ní psal spíše jako o "budoucí" mediální odbornici více 17.4. a už 19. 4 přinesly Britské listy s Janou Dědečkovou obsáhlý rozhovor, Jan Čulík ostře kritizoval její názory rozborem z 20.4. 2000.

Začátkem května 2000 publikovaly Britské listy první rozsáhlejší rozhovor s novým ředitelem zpravodajství Jiřím Hodačem, v němž Hodač učinil na Tomáše Pecinu relativně dobrý dojem: plně se postavil za základní, profesionální novinářské principy televize BBC. Jan Čulík charakterizoval postoje Jiřího Hodače jako mírnou snahu o pokrok. Posléze jsme zaznamenali ohledně Jiřího Hodače dosti podstatná zklamání. V tematickém archivu BL najdete také podrobně vylíčeno, jak to bylo s odvoláním Romana Proroka s pořadu V pravé poledne a s odchodem Zdeňka Šámala.

Nevýrazné a ovlivnitelné osobnosti

Drtivá většina členů Rady České televize byly skutečně, jak to hned zpočátku napsal Tomáš Pecina, "nepříliš výrazné a potenciálně snadno ovlivnitelné osobnosti" s vazbami na politické strany, které je nominovaly. Nejvýraznější byla vazba předsedy Rady ČT Miroslava Mareše na předsedu parlamentní mediální komise Ivana Langera, vazby lidí kolem brněnského časopisu Proglas, vazba Václava Erbena, nominovaného za ČSSD, na Petru Buzkovou, dceru své družky a vazba Miloše Rejchrta na Vladimíra Mlynáře z Unie svobody.

Ačkoliv jsme měli o práci této druhořadé Rady co nejhorší očekávání, jako pozitivní nečekané překvapení se dost brzo začala projevovat majitelka penziónu Jana Dědečková. Velmi brzo - navzdory odporu ostatních členů Rady začala prosazovat myšlenku, aby bylo veškeré jednání Rady ČT veřejné (například zde).

Dědečková začala také brát velmi vážně práci Rady a začala pro její zasedání připravovat věcné a kritické, dosti kompetentní analýzy nedokonalé práce České televize. Ostatní členové Rady se její práci pokoušeli rozvracet podle stranického klíče, ale protože na zasedání chodili nepřipraveni a chovali se tam víceméně indolentně, dařilo se jim usnesení Rady ČT, které touto dobou na základě své práce v podstatě připravovala Jana Dědečková, rozvracet nikoliv věcnými protiargumenty, ale jen kabaretním rozmělňováním a absurdními výstupy (do jednoho věcného usnesení přidal např. J. Kratochvíl slavnou zmínku o jitrnici).

Pokud Rada České televize dosáhla během roku 2000 čehokoliv věcného, dosáhla toho na základě práce Jany Dědečkové. Za její energickou práci v zájmu občanů si Dědečková vysloužila v srpnu 2000 kritiku od šéfa mediální komise parlamentu Ivana Langera, který ji vyčetl, že svým vystupováním proti nedostatkům v České televizi Dědečková škodí ODS.

Dědečkové se podařilo dostat do usnesení Rady České televize - naprosto oprávněně, že ČT informovala zkresleně o událostech kolem zářijového zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze i o tom, že se skandálem kolem pořadu o společnosti Sazka, který se generální ředitel Chmelíček pokusil potlačit, ČT zpronevěřila svému veřejnému poslání.

Úterní pořad Fakta skandálním prozrazením informací o soukromých telefonátech (to je jedno, že to byly služební telefony, ani informace získané z nich, kam kdo telefonoval, nemohou být ve veřejné doméně) neodhalil nic nového, i když informace tohoto pořadu byly samozřejmě zkreslené. V pořadu chyběla fakta o tom, komu pravidelně telefonovali vedoucí pracovníci redakce zpravodajství ČT - je nehorázné představovat si, že jsou snad novinářští vzbouřenci z ČT nezávislými "bojovníky za svobodu", když někteří z nich donedávna dokonce za úplatu vyučovali politiky jak vystupovat distiguovaně před kamerou!

Rada ČT a Česká televize byly dohromady určitým zrcadlem parlamentu a české politické scény. V Radě ČT zasedali lidé pod vlivem ODS a různých frakcí ČSSD, případně Unie svobody (vazby Rejchrt - Mlynář), Česká televize zase byla pod vlivem Čtyřkoalice.

Výjimkou, a o tom můžeme svědčit zcela důrazně a spolehlivě, byla v Radě Jana Dědečková, která prosazovala reformu České televize na základě osobního, konzervativního přesvědčení, nikoliv však tak, že by tím plnila příkazy ODS. Dědečková byla v častém telefonickém kontaktu s poslankyní ODS Kateřinou Dostálovou, s níž sdílela mnohé (dosti rozumné) názory na situaci v České televizi, v žádném případě však neplnila Dostálové příkazy.

Důkaz: Dostálová a ODS prosazovaly do funkce nového ředitele ČT šéfa brněnského studia Zdeňka Drahoše. Dědečková naproti tomu chtěla Kateřinu Fričovou a o tom posléze přesvědčila i předsedu Rady ČT Miroslava Mareše.

Uzavírám tedy: je pravda, že jednotliví členové Rady České televize měli různé vazby na poslance v parlamentu. Bylo to však jedno, protože tito lidé byli vesměs indolentní, zcela neschopné osoby, které neměly na práci Rady ČT v podstatě žádný vliv.

Rada ČT, to byla Jana Dědečková, která se od pozdního jara roku 2000 překvapivě silně profilovala a navzdory svému amatérství prosadila v Radě celou řadu rozumných a užitečných věcí. Její nekompromisní veřejné postoje vyvolávaly proti ní v českých médiích kampaně, jako například když se postavila proti Dušanu Chmelíčkovi ve věci pořadu o Sazce, který se Chmelíček pokusil zakázat. Blesk tehdy zahájil proti Dědečkové diskreditační kampaň.

Zcela právem, jak je zjevné z této zprávy (viz též zde), přiměla Jana Dědečková jinak indolentní Radu České televize, aby v prosinci odvolala generálního ředitele Dušana Chmelíčka. Už nejméně v listopadu 2000 prosazovala Jana Dědečková na místo nového ředitele ČT zkušenou profesionálku Kateřinu Fričovou. Byl jsem toho svědkem v Praze v listopadu 2000, kdy Fričová, Mareš a Dědečková spolu o té věci předběžně jednali. Zároveň jsem byl svědkem i neobyčejně intenzivně mafiánské atmosféry v České televizi i okolních politických tlaků. Byl tak intenzivní, že jsem vyjádřil Janě Dědečkové přesvědčení, že tuto mafiánskou strukturu, která je na koni, se jí jako jediné osobě z venkova nikdy nepodaří porazit. Odpověděla mi pevně, že se to podařit musí - jinak že snad bude muset emigrovat. Často hovořila o chudých lidech v podkrkonošském regionu, na jejichž problémy Česká televize kašle - zabývá se politickými intrikami hlavního města. Argumentovala dosti přesvědčivě, že její úsilí zprofesionalizovat a otevřít Českou televizi veřejné kontrole musí být úspěšné - už kvůli těmto obyčejným lidem.

Dědečková se chtěla vyhnout obrovským politickým tlakům, které neustále mařily práci Rady tím, že chtěla dosíci jmenování Kateřiny Fričové ředitelkou ČT bez konkursu. Obávala se, že se konkurs stane obětí politických tlaků. Před takovým rozhodnutím jsme ji v Britských listech vážně varovali. Bylo totiž jasné, že v České televizi vznikne po odvolání Chmelíčka, jehož si tamější mafiáni už podrobili, vzpoura, ať bude jmenován kdokoliv. Kdyby byla Fričová jmenována bez konkursu, vzpoura by byla alespoň tak intenzivní, jako když byl nakonec jmenován proti vůli ODS kompromisní kandidát Jiří Hodač.

Doporučovali jsme, aby v Radě prosadila tříkolové, podrobné výběrové řízení na základě přesných propozic. Uchazeči o ředitelské místo měli vypracovat projekt.

Dědečková však byla přece jen amatérka a obrovské tlaky nezvládla

Dědečková a předseda Rady ČT Miroslav Mareš však pod vlivem silných politických tlaků zpanikařili, řádné dlouhodobé výběrové řízení s veřejnou obhajobou projektů vypracovaných uchazeči neuspořádali a při rozhodování o novém řediteli po tlakem skandujícího třistahlavého davu zaměstnanců ČT pod okny jejich úřadovny, kteří křičeli, nepravdivě: "My jsme ti koncesionáři! Dávejte si pozor, koho zvolíte!" vybrali kompromisního kandidáta Jiřího Hodače, když se ODS nepodařilo prosadit Zdeňka Drahoše a když Václav Erben na pokyn Petry Buzkové blokoval Kateřinu Fričovou.

To, že hovořila Jana Dědečková, hlavní motor rozhodování v Radě, v inkriminovaných prosincových dnech s celou řadou činitelů, včetně poslanců z ODS i ČSSD, mi nepřipadá příliš překvapivé. "Investigativní novináři" z pořadu Fakta jistě naleznou v rozpisu mobilního telefonu Jany Dědečkové i hovory s Britskými listy, které sledovaly vývoj v Radě velmi podrobně prostřednictvím telefonátů celé řadě členů Rady ČT. Měl jsem sám z těchto prosincových rozhovorů s Janou Dědečkovou dojem, že Dědečková zjišťuje z nejrůznějších míst veřejné mínění k různým otázkám televizní krize - představa, že by plnila telefonické příkazy ODS, je směšná.

Kromě značné neobratnosti při jmenování Jiřího Hodače (ten pak ve stresu učinil celou řadu dalších chyb, nechal se posléze zřejmě zmanipulovat ODS) udělala Jana Dědečková podstatné chyby v minulých dnech. Neměla lhát o svých kontaktech s Ivanem Langerem: je přece zcela legitimní, aby konzultovala členka Rady ČT v krizi o Českou televizi šéfa parlamentní medální komise. To přece neznamená, že tím plní jeho příkazy!

Na bolševický dotaz reportérů z pořadu Fakta ohledně záznamů jejích telefonních rozhovorů měla Dědečková rázně odpovědět "Co je vám do toho, tohle je sprostá nehoráznost" a varovat reportéra, že se odvysíláním těchto důvěrných informací dopouštějí trestného činu. Zbytečně poškodila svou věc lhaním.

Poznámka TP: Mně připadá, že případ nádherně ilustruje tezi Nikolaje Savického, že v organismu, jako je Česká televize, může uspět jen ten, kdo se naučí jejímu "dorozumívacímu kódu". Jana Dědečková to záměrně nedělala, odmítala s lidmi uvnitř televize komunikovat a věřila, že pouhou mocí svého mandátu a vlivem nad druhořadými osobnostmi v Radě prosadí "reformu shora".

To by se jí zřejmě i podařilo, kdyby nevsadila na slabého, ale tělem dobře klamoucího Hodače.

Vzpomínám si na několik rozhovorů v prosinci se Štěpánem Kotrbou, který mě přesvědčoval, jak promyšleně a účelně Jiří Hodač postupuje, jak dobré právní rady dostává, jak správně formuluje své titulky apod., a jak se chystá k velkému finále, a já mu opakoval, že Hodače znám, že je jako manažer naprosto neschopný a všechno, co se děje, jsou jeho chyby pro tem maskované za poziční manévry. J. Dědečková není jediný, kdo se dal ošálit Hodačovým šarmem a dlouholetým tréninkem v reprezentaci; právě v té chvíli se jí vymstilo, že neuměla a nechtěla získávat informace od lidí "z výroby" a nedovedla tedy odhadnout, co takové jmenování s televizí udělá.

Žijeme ve zvláštní zemi: zatímco všude jinde je obvyklé, že průvodním znakem politického převratu je reforma televizního zpravodajství, zde je politický převrat průvodním znakem reformy televizního zpravodajství. Klepetkovská klika a princip "klepetkismu" jsou už zakořeněny tak pevně, že lidé v OTN rozhodují nejen o tom, kdo se smí nebo nesmí stát ředitelem televize, ale jak se ukázalo, jsou schopni přivést na svou obhajobu do ulic stovky tisíc lidí. Kdyby tito "profesionální oblbovači" chtěli svrhnout vládu nebo zařídit, aby dav vzal útokem Parlament, nebyl by to za dané situace problém. A to mě, přiznám se, trochu děsí, protože standardní politická reprezentace má přes všechny odporné vlastnosti jednu výhodu: na rozdíl od televizních redaktorů je volená.