Britské listy

Víceméně jen na okraj dramatické causy Česká televize jsem napsal pár poznámek o příčinách krize do Britských listů a Neviditelného psa („Česká televize s vyloučením veřejnosti“). Pokusil jsem se naznačit složité vnitřní poměry a vnější vazby, které ani demonstracemi, ani vynuceným přijetím provizorního ředitele, ani hlasováním Parlamentu nezaniknou. Mnohastránkový článek Nikolaje Savického, uveřejněný v Britských listech, mne přesvědčil o tom, že situace v top managementu ČT je vážnější, než jsem si myslel. Článek je založen na bezbřehé apologetice stávajícího strnulého stavu, bez sebemenší schopnosti reflexe strukturálních, věcných i systémových problémů.

S mými poznámkami se pan Nikolaj Savický vyrovnal jejich zdrcující kritikou a smetl je se stolu tvrzením, že současnou idylickou situaci v ČT vůbec neznám. Jak se však s nimi vyrovnal s mými argumenty?

1) Napsal jsem: „ČT má stále 3000 zaměstnanců, což je ve vztahu ke srovnatelným televizním stanicím u nás i v zahraničí naprosto neúnosné. To vědí především sami zaměstnanci ČT a jakékoli změny ve vedení pro ně znamenají těžkou existenční frustraci, protože tento stav bude muset dříve, či později nějaké vedení řešit…“.

Pan N.Savický tuto mou poznámku zpochybnil obšírnou statistikou, z níž vyplývá, že ČT snížila během let stav zaměstnanců o xx,xx%, zatímco BBC horkotěžko pouze o xx%. Kdyby chtěl být pan Savický vůči mé poznámce korektní a chtěl s ní polemizovat, napsal by: ČT má dnes xy zaměstnanců, BBC xy, ZDF xy, ÖRF xy, NOVA xy - z toho vyplývá, že počet zaměstnanců srovnatelných televizních stanic je srovnatelný s počtem zaměstnanců ČT. Protože však srovnatelný není, pan Savický si vypomohl ekvilibristikou s procenty snižování.

2) Napsal jsem: „ČT je moloch - pozůstatek bývalého režimu co do objemu kapacit stavěný na vysílání v ČSSR a to ve výrobní kapacitě 52 televizních inscenací s dotáčkami, dvou 13ti dílných seriálů a 20ti dalších inscenací, které připravovaly Redakce pro děti a mládež a Redakce zábavy. Dnešní produkce původní hrané tvorby vyráběné Českou televizí tvoří odhadem jednu pětinu (možná ještě méně).“

Je tedy zjevné, že má poznámka se týkala původní hrané tvorby. Pan Savický však dokazuje mou údajnou neinformovanost výkaznictvím vyrobených minut programu. To je ovšem vskutku nemalá demagogie, protože pracnost, náročnost a nákladnost hrané tvorby nelze srovnávat se studiovým zábavným pořadem, talk-show nebo televizní soutěží. Pokud by pan Savický chtěl s mou poznámkou polemizovat seriozně a měl k tomu nějaká fakta, přesvědčil by mě srovnáním objemu natočených minut původní hrané tvorby v roce 2000 a objemu natočených minut téže tvorby, jak jsem je uvedl ve své poznámce.

Pan Savický zdůrazňuje zásluhy ČT o financování výroby českých filmů, které jsem nikde nezpochybňoval. Nejde o zkušenost pouze domácí - bez participace některé z televizí se národní hrané filmy obejdou v evropském prostředí jen výjimečně. Já jsem ovšem psal o kapacitách a jejich využití, nikoli o finančních investicích realizovaných mimo ČT. Pan Savický mně dobře rozuměl, ale zdálo se mu, že nezasvěceným čtenářům vytře jakýmikoli čísly oči.

3) Napsal jsem: „Žádné z dosavadních vedení ČT ani nenapadlo zadávat zakázky při tvorbě programů (včetně těch v řádu desítek milionů Kč) formou veřejného výběrového řízení. Tím ovšem zaniká smysl "veřejnoprávnosti" jako mechanismu, jehož prostřednictvím si občané formou koncesionářských poplatků platí službu kultivace vědomí a cítění, která není vystavena bezprostřednímu diktátu komerčních hledisek. Přerozdělování této "kulturní daně" nemá v ČT žádný zvláštní režim - vedení s ní zachází jako s vyprodukovaným ziskem. Způsob distribuce finančních toků se v tomto ohledu vůbec neliší od financování v komerčních televizích - kde ovšem management přerozděluje nikým nedotovaný reálný zisk, nikoli koncesionářské poplatky ze zákona.“

Přestože se s mými poznámkami jako celkem vyrovnal pan Savický velmi rasantně, tohoto zásadně podstatného bodu se ani nedotkl.

4) Napsal jsem: „Ve vnitřních poměrech ČT panuje klientelismus a systém protislužeb. Třináctidílný seriál píše autor, který se vzápětí stane hlavním dramaturgem a tedy nadřízeným vedoucí skupiny, v níž se seriál vyrábí. Vedoucí skupiny pak svěří režii projektu svému manželovi - co je doma, to se počítá. Dramaturg jiné skupiny ČT píše v době tvůrčí dovolené seriál pro konkurenční televizní stanici. V podzimních měsících roku 2000 kupuje ČT práva a scénáře svého zaměstnance od této konkurenční stanice.“

Přestože pan Savický napsal, že o současných poměrech v ČT vůbec nic nevím, s uvedenými jen nahodile vybranými příklady se ani nepokusil polemizovat. Prostě proto, že to nejde.

5) Pan Savický si pochvaluje poměry v inovované dramaturgii ČT. Přitom zcela pomíjí skutečnost, že nejúspěšnější šéfové producentských skupin ČT, kteří po mém soudu nemají v současném obsazení srovnatelnou konkurenci, Čestmír Kopecký a Petr Koliha, z ČT z různých důvodů odešli. Byli to totiž především oni, kdo se podíleli na rovnovážné tvorbě původních televizních experimentů a investicích do hraných filmů, které získaly ocenění na mezinárodních festivalech.

6) S mou argumentací se Savický vyrovnal mávnutím ruky. Z nějakých důvodů se přitom vyhnul faktu, že o obdobných problémech psal na počátku roku v tisku jeden z vedoucích tvůrčích skupin ČT, Rudolf Růžička: "Nenalhávejme si, že skutečné, skutečně existující palčivé problémy posledního postsocialistického mastodonta, kterým Česká televize je, lze řešit mítinky a vykřikováním hesel. Je třeba střízlivé a solidní (a možná i bolestné) diskuse o podobě instituce jakou ČT je, o jejím organizačním uspořádání, její personální vybavenosti, jejím ekonomickém zabezpečení, o dlouhodobé programové koncepci. ČT prožívá systémovou krizi již delší dobu…". (Je pan R.Růžička stejně málo informovaný jako já?).

Z článku pana Savického jsem pochopil, že v top managementu ČT panuje ochranářství, apologie a pocit výlučnosti, neschopnost sebereflexe a tím i zakonzervování strnulosti, což mně přiblížilo uvažování opovrhované Rady ČT, když osobu nového generálního ředitele hledala mimo okruh lidí, spjatých s tímto sebeuspokojeným a sebeuspokojujícím prostředím.