Policie se nevyznamenala
Ve vřavě kolem České televize by neměla zaniknout jiná, neméně významná témata - například téma kontroly policie, které nepřestává být aktuální jen proto, že od demonstrací proti MMF a SB uplynula již delší doba. Téměř měsíc uplynul i od mé výměny s Tomášem Pecinou a Lubošem Motlem v Britských listech, na kterou jsem dosud (v důsledku pracovního přetížení) nestihl navázat. Pokusím se ji stručně shrnout: Tomáš Pecina se obrátil na Petra Uhla s otázkou, co učinil pro vyšetření policejního násilí proti demonstrantům a zda vidí vůbec nějaký smysl ve svém dalším působení jako zmocněnec; já jsem mu za Petra Uhla vysvětlil roli a pravomoci zmocněnce a Rady pro lidská práva a současně jsem ho informoval o naší klíčové roli zprostředkovatelů jednání mezi občanskými právními hlídkami (OPH) a policií i o našich snahách prosadit systémové řešení (tři stupně kontroly - vnitroresortní, mimoresortní a občanskou). Luboš Motl mě za odpověď pochválil a připojil hrst sarkasmů na adresu Čulíka a Peciny.
Protože jsem cítil na straně Tomáše Peciny zklamání z mé odpovědi, kterou považoval za defétistickou, chtěl bych své vyjádření k činnosti policii při demonstracích proti MMF rozšířit. Rád bych současně sdělil - aby mé mlčení nebylo vnímáno jako projev souhlasu - že Motlovo sarkastické hodnocení Britských listů nesdílím, resp. sdílím jen zčásti. I mně, podobně jako Motlovi, připadá hyperkritičnost BL vůči českým novinářům příliš paušální, zaujatá, někdy až profesorsky nafoukaná (“potíž v ČR je, že neexistují novináři, kteří by ze složité situace dokázali vyhmátnout a jasně lidem prezentovat to nejdůležitější”, zní jeden z Čulíkových typických soudů). Vcelku však považuji kritický zdroj typu BL za velmi užitečný a myslím, že právě v „kauze MMF“ sehrála jejich kritičnost a nezávislost veskrze pozitivní roli. Už vůbec si pak nemyslím, že by Čulík a Pecina stáli „na straně melounových raubířů, … kteří jsou na povrchu zelení a uvnitř rudí“, jak jim přisuzuje Motl. Považuji za nutné se bránit „fotbalové logice“, podle které se lidé dělí na ty, co „fandí“ policii, a na ty, co „fandí“ demonstrantům. Když někdo usiluje o důsledné vyšetření policejního postupu, jak to činí například Občanské právní hlídky (OPH), neplyne z toho, že je nepřítelem policie a rudozeleným antiglobalizačním radikálem; a naopak, konstatování násilí ze strany demonstrantů nemusí a nemá vést k bagatelizaci násilí policejního. Ani neofašistického skinheada nebo vraha dětí nesmí policie po zadržení týrat nebo ponižovat. (Bohužel i naše investigativní novináři, například z Respektu, se věnovali spíše kritice pošetilosti cizích demonstrantů než chování naší policie.) Předesílám proto, že problematikou globalizace ani ideologií demonstrantů se v tomto článku nebudu zabývat; jednak je to téma na samostatný článek, jednak je to z hlediska našeho problému - záruk před špatným zacházením ze strany policie - vcelku irelevantní.
Buďme však střízliví a spravedliví: v jedné důležité věci je nutno Ministerstvu vnitra, resp. policii, přiznat správný odhad. To, že se připravovali na velmi násilné projevy demonstrantů, se ukázalo jako oprávněné, i když si většina ochránců lidských práv včetně mne myslela, že to s přípravami přehánějí. Ruku na srdce: kdo z nás opravdu očekával, že bude agresivní část demonstrantů takhle řádit, ať se přihlásí. Vesměs jsme doufali, že se policejní opatření ukáží jako přehnaná a že se ze strany demonstrantů odehrají nanejvýš ojedinělé excesy. Nestalo se tak. Demonstranti byli sice velice heterogenní skupinou, od křesťanských pacifistů přes dogmatické komunisty až po profesionální výtržníky, ale nelze popřít, že 26. září 2000 ovládla pole početná (byť celkově zřejmě menšinová) skupina agresivních útočníků. Prokázali tak medvědí službu ostatním manifestujícím, neboť na racionální kritiku MMF a SB pak už nezbylo místo, ale i občanským právům v České republice; vyděšená veřejnost se přimkla k policii, o porušování práv zadržených nechtěla většina lidí už ani slyšet.
Naproti tomu druhá předpověď vnitra a policie se vůbec nesplnila (a naopak se vyplnily odhady skeptiků). Všichni od ministra vnitra až po policejní velitele až do 26. září tvrdili, že policie bude postupovat podle zásady přiměřenosti, s trochu výše nasazenou laťkou: drobné přestupky bude tolerovat, ale zato nekompromisně zakročí, pokud dojde k útokům proti životu, zdraví a majetku. Stal se, jak víme, pravý opak. Ze skupiny asi 200-300 nejagresivnějších demonstrantů, která se dopouštěla závažných trestných činů proti životu a zdraví tím, že několik hodin policisty systematicky kamenovala, nebyl zadržen téměř nikdo; policisté se stačili jen pasivně bránit. Odveta přišla až večer a zejména pak na druhý den v podobě velkého zátahu na cizince, kteří někde postávali v ulicích a údajně se dopouštěli narušení veřejného pořádku, přičemž i jejich pokutové bločky svědčí o tom, že za takové narušení byla označována sama účast na demonstracích, tj. skutečná či domnělá příslušnost k „antiglobalizátorům“.
O tom, že namísto skutečných násilníků zadržovala policie úplně jiné lidi, svědčí už sama skutečnost, že podle mých informací byla téměř polovina z 800 zadržených byla zadržena až 27. září, v den, kdy k žádným násilnostem nedošlo (mj. i proto, že většina ostřílených rváčů odjela v noci ze 26. září spokojeně domů). O něčem vypovídá i to, že jen asi 25 osob, tj. asi 3 procenta zadržených, bylo obviněno z trestných činů, zbytek jen ze přestupků či zcela vágního narušování veřejného pořádku. Přitom je pravděpodobné, že ani všech 25 obviněných nepatřilo k agresivnímu jádru, neboť pro to nesvědčí ani doba a místo jejich zadržení, ani skutečnost, že mezi nimi jsou i ženy. Na dotaz, proč nezasáhla důsledněji proti pachatelům násilných trestných činů, jak slibovala, odpovídá policie, že „pouhých 10 let po Listopadu nechtěla vyvolávat negativní asociace“, což je nesmysl; policie má prostě povinnost chránit občany, včetně řadových policistů, které jejich velitelé nechali několik hodin kamenovat. Naopak na dotaz, proč pak večer a na druhý den horlivě zatýkali kdekoho pro údajné, často zcela hypotetické přestupky, ačkoli tvrdili, že drobné přestupky budou tolerovat, odpovídají, že nic podobného neslibovali a že „porušování zákona tolerovat nelze“. Jinými slovy: velké porušení zákona tolerovat lze, malé ne. Nebylo to poprvé; něco podobného se odehrálo už při některých předchozích demonstracích, kdy policisté před sešikovanými agresivními skupinami ustupovali a pak si to kompenzovali zásahy proti slabším jedincům nebo ženám.
Proč to dopadlo přesně naopak, než policie hlásala? Jedním z důvodů je lidsky pochopitelná (ale přesto nepřijatelná) reakce policistů, kteří se až do vypuknutí násilí chovali vcelku korektně, na agresi ze strany demonstrantů. Zdá se, že policisté podlehli emocím a přistoupili na pojetí války mezi “nimi” a “námi”, v níž není důležité, které nepřátelské vojáky vyřadíme z boje. Je však možné, že se uplatnil i pragmatismus velitelů: přemoci sešikované vrhače kamenů by si asi vyžádalo více zraněných na obou stranách než pasivní odpor následovaný zátahy proti roztroušeným jednotlivcům. Není to nepochopitelné; je však třeba to pojmenovat a hlavně nevydávat takový zákrok, při němž necháme hlavní násilníky v klidu odejít a pak zatýkáme dívky s kamerou jako Yolanda Machová, za úspěch hodný následování. Nedostatek reakce vůči jedněm a přehnaná tvrdost vůči druhým jsou totiž dvěma stranami téže mince, neprofesionality.
Je známo, že si na špatné zacházení stěžovaly desítky zadržených, vesměs zadržených jen při (většinou nijak nedoložených) přestupcích. Nevylučuji, že mnozí z nich přeháněli - v zahraničí zazněly i některé vyložené fámy - a že si někteří z nich mohli svůj příběh dokonce vymyslet, ale na ideodiverzní centrály, které by všechny výpovědi těchto svědků “zrežírovaly”, opravdu nevěřím. Budiž, někteří ze stěžovatelů byli zřejmě opravdu výtržníky, u nichž by se dalo čekat, že jejich výpovědi budou brány s rezervou, ale jiní jsou humanitárními pracovníky s velmi dobrou profesionální pověstí; nelze je všechny házet do jednoho pytle.
Inspekci ministra vnitra se na základě videozáznamu podařilo prokázat jako oprávněnou pouze stížnost na policistu v civilu, jenž udeřil ekologického aktivistu Slavomíra Tesárka dřevěnou tyčí, což však vyhodnotila jako přestupek (Vzhledem k tomu, že je Tesárek jedním z nejznámějších ekologických aktivistů u nás, skoro se zdráhám uvěřit, že ten tajný nevěděl, koho že to tak iniciativně mlátí nepovoleným prostředkem...) V ostatních případech Inspekce ministra vnitra věc odložila nebo ji ještě šetří, ale dosud žádné další provinivší se policisty neidentifikovala. Samozřejmě chápu, že je to obtížnější, než se může na první pohled zdát. Usvědčit kohokoli z trestného činu je u nás nesnadné (což je dobře) a u skupiny osob v uniformách to může být obzvlášť těžké. Znám to z vlastní zkušenosti; při vyšetřování zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989 jsem nedokázal identifikovat ani chlapíka v červeném baretu, který se postavil přímo proti mně, karatistickým úderem mě trefil do obličeje a odhodil na vzdálenost tří metrů, natož pak mameluky v bílých helmách, kteří mě poté tloukli při probíhání uličkou v podloubí. V panice si málokdo dokáže přesně zapamatovat obličeje, zvlášť jsou-li typově podobné. Přesto však nemohu než hodnotit výsledky šetření Inspekce jako zklamání. Když se z desítek trestních oznámení nepodaří prokázat vlastně vůbec nic, nelze dospět k jinému závěru (jak jsem uvedl už ve svém prvním článku pro BL) než k tomu, že se čistě vnitroresortní kontrola policie prostě neosvědčuje nebo přinejmenším nestačí. (Nemusí přitom jít o vědomý úmysl kontrolních orgánů něco zastírat; uplatňuje se i podvědomá nedůvěra k jistému typu stěžovatelů.) Podobně totiž dopadla i vyšetřování jiných policejních excesů, od zásahu proti první Global street party přes zátah v baru Propast až po brutální útok brněnské městské policie proti hercům HaDivadla: buď se násilí ze strany policistů či strážníků “neprokázalo”, anebo se sice prokázalo, ale nepodařilo se určit a usvědčit konkrétní pachatele. Výsledkem je, že si policisté připadají nepostižitelní, a v případě MMF je navíc hřeje podpora většiny sdělovacích prostředků a veřejnosti.
Otazníky se vznášejí nejen nad výsledky, ale i nad konkrétním postupem Inspekce. Většina případů špatného zacházení se týkala cizinců, ale ty Inspekce prakticky vůbec nevyslechla (nepočítám-li korejského ekonoma, který žije v ČR) s odůvodněním, že nepodali trestní oznámení nebo že si sice stěžovali, ale až po návratu domů, zatímco do protokolu na policejní stanici nic o špatném zacházení neuvedli. Tento postup fakticky předjímal výsledek, neboť izolované a tedy nedokazatelné výpovědi jednotlivců stojí proti jednohlasnému sboru policistů tvrdících, že se nic takového nedělo. Obdobné rozpaky vzbuzuje i skutečnost, že Inspekce některé případy bití a špatného zacházení předala Odboru kontroly a stížností Policejního prezidia, přestože šlo o podezření z trestného činu a přestože byly zcela analogické těm ostatním, které šetřila sama. Podle § 2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, však má trestné činy páchané policisty odhalovat a jejich pachatele zjišťovat právě inspekce; zákon žádnou jinou možnost nezmiňuje; zřejmě neexistuje žádný interní akt řízení umožňující část takových případů přesunout na policejní orgány, ale i kdyby existoval, byl by v rozporu s výše zmíněným ustanovením zákona o policii.
Snad ještě problematičtější než jednotlivé případy hrubého nebo ponižujícího zacházení, které by se daly připsat individuálním selháním (ovšem na příliš velkém počtu služeben, než abychom to mohli brát na lehkou váhu), je celkový přístup k právům zadržených cizinců, který volně navazuje na často kritizované praktiky cizinecké policie. Naprosté většině zadržených nebylo umožněno kontaktovat blízkou osobu či právníka; zákon sice neupravuje, že se tak musí stát telefonicky, ale policisté se vesměs nepokoušeli to učinit ani jinou formou. S naprostou většinou byl zahájen proces správního vyhoštění, ale pak byl využit institut ukončení pobytu - s použitím blanketního, doslovně stejného a zcela vágního odůvodnění odkazujících na přestupek, jímž byla podle pokutového bloku “demonstrace proti MMF a SB“. V tomto bodě zcela souhlasím s výbornou právní analýzou Radky Jelínkové z EPS Tábor: účast na demonstracích sama o sobě nemůže být přestupkem ani paušálním důvodem k ukončení pobytu.
Evropské státy sice odsuzují násilnosti páchané demonstranty, ale dobře vědí, že nic neopravňuje policii k tomu, aby nezákonnosti oplácela. Zprávy o bití a jiném omezování práv cizinců na policejních služebnách proto k dobré pověsti České republiky v zahraničí určitě nepřispěly. Už vůbec k ní pak nepřispěje, jestliže se nepodaří nic vyšetřit. Přesto by celý incident nakonec mohl být užitečný, pokud se z něj podaří vyvodit logické závěry - že je nutno v novém policejním zákoně skutečně upravit práva zadržených v souladu s doporučeními Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), k čemuž se česká vláda zavázala už v roce 1998, a že není vhodné, aby kontrolu nad jistou profesní skupinou vykonávali pouze příslušníci téže skupiny, ať už jde o policisty nebo třeba o příslušníky mé vlastní profesní skupiny, totiž o lékaře. Za sebe i za zmocněnce pro lidská práva Petra Uhla mohu říci, že nám sice nepřísluší dohlížet na vyšetření konkrétních případů, ale o systémové řešení - o vytvoření nezávislého systému kontroly policie - budeme usilovat i nadále.
Dr. Jan Jařab je lékař a překladatel, pracovník sekretariátu Rady pro lidská práva.
