V ČR dnes nevládne totalita!
Protesty se vzdalují prvotní příčině konfliktu
Reakce na čtenářské ohlasy k mým textům o krizi v ČT
Série mých textů ke krizi v ČTV vyvolala překvapivě silnou záplavu čtenářských ohlasů. Někteří čtenáři se cítili dotčeni, že jsem na jejich e-maily neodpověděl. Není v mých silách a časových možnostech, abych odpověděl na všechny jednotlivě. Mimo to obsahují opakující se společné myšlenky. Pokusím se proto reagovat hromadně. Má odpověď není pouhým aktem formální zdvořilosti. Myšlenky čtenářů odrážejí způsob, jakým společnost vnímá poměry v tomto státě a jsou v některých bodech varující. Stojí za to, aby si jich všimli "otcové (či spíše otčímové) národa". Nebudu se detailně zabývat souhlasnými vyjádřeními a pominu výplody primitivů, kteří nedostatek myšlenek nahradili nadávkami. Bohužel neodpovím ani těm, kteří mě vyzvali k vypuštění jejich adresy z mého adresáře; všichni bez výjimky tak učinili slušným způsobem a já jsem na jejich přání okamžitě reagoval.
Abych předešel nedorozuměním, považuji za nutné zdůraznit, že nejsem členem ani sympatizantem žádné politické strany, tím méně ODS, jak mi bylo vyčítáno, a za napsání zmíněných textů mi nikdo neplatí. Můj postoj k novodobé národní frontě je stejně kritický jako názory nesouhlasících čtenářů. Lišíme se v náhledu na vhodnost nástrojů, jimiž se má dosáhnout zlepšení poměrů.
Na názorech mých odpůrců mě nejvíce znepokojuje, že významná část reagujících - a to pisatelé různých věkových kategorií a zřejmě inteligentní a vzdělaní - klade rovnítko mezi naše současné vnitropolitické poměry a režim Protektorátu, Tisovy Slovenské republiky a komunistického Československa. Domnívají se, že jsme stejně manipulováni a bezmocní proti státní moci jako v době fungování oněch neblaze proslulých státních útvarů. Odvozují z toho neúctu k právnímu řádu a dovolávají se práva čelit působení nedemokraticky přijatých špatných zákonů akcemi občanské neposlušnosti.
Nemohu souhlasit. Výše zmíněné státní útvary byly mocenským nástrojem okupantů. Tehdy byly zákony výrazem projevu vůle okupantů a jejich domácích přisluhovačů. Vyjadřovaly "právní" názor vůdce nebo vůdcovské skupiny a jejich úprava do konečné podoby loutkovými parlamenty byla kosmetickou záležitostí. Takto přece tvorba zákonů u nás neprobíhá. Jsme svobodná země, jejíž závislost na spojencích má podstatně jiný charakter než podřízenost Třetí říši nebo SSSR. Parlament je volen ve svobodných volbách a odráží vůli voličů - paradoxně i těch, kteří v den voleb zůstali doma. Naše zákony jsou pravidla, která jsme si prostřednictvím svých zástupců dali sami a nezbývá nám, než je ctít do té chvíle, než je stejným způsobem nahradíme jinými.
Výše uvedené názory však přesto nelze brát na lehkou váhu. Odrážejí skutečnost, že určitá, pro svou kvalitu nepřehlédnutelná skupina občanů vnímá tento stát jako málo demokratický, zatížený nedostatečnou komunikací mezi mocenskými strukturami a řadovými občany, nepružně až strnule reagující na nespokojenost občanů. Souhlasím s autory těchto ohlasů v tom, že existují věcné důvody pro to, aby byl náš stát občany takto vnímán. Ukazují na to, že je nutné více otevřít politický systém občanům. Vytváření překážek jejich angažovanosti omezujícími ustanoveními volebního řádu, zúžením cesty k uplatnění vlivu občanů na správu věcí veřejných do podoby monopolu politických stran uzavřeného systému novodobé národní fronty a preventivním odmítáním prvků přímé demokracie působí neblaze na vztah občanů ke státu, je překážkou jeho budoucího pozitivního vývoje. Nadřazení hledisek techniky tvorby a výkonu moci nad obsahové prvky demokracie, ke kterému inklinuje zejména ODS, působí škodlivě.
Výrazná skupina čtenářů obhajuje právo televizních "povstalců" na zvolenou formu protestu nemožností dosáhnout nápravy právními prostředky z důvodu neprůchodnosti právního řádu a nefunkčnosti vnitřního kontrolního systému režimu. Nezbývá mi, než poukázat na to, že takové názory mají oporu ve smutné skutečnosti, že občan se ve sporu se státními orgány zpravidla ničeho nedomůže, přičemž řízení o stížnosti je nesmírně zdlouhavé, zatížené formalismem a vedené snahou obhájit za každou cenu postup chybujícího státního orgánu. Potud se s "povstalci" a jejich sympatizanty ztotožňuji. Myslím však, že systémovou vadu režimu nelze odstranit mimoprávními prostředky, nasazenými kvůli jednomu izolovanému případu.
Řada mých kritiků se domnívá, že "povstalci" měli právo jednat daným způsobem, protože změna ředitele byla provedena na základě špatného zákona a navíc jeho nekorektní aplikací. Vadí jim zejména obsazení Rady ČT podle stranického klíče a rychlost, předčasnost odvolání bývalého ředitele a rychlost, s jakou byl nový ředitel vybrán. Trvám především na názoru, že fungování ČT nebylo výměnou ředitele ohroženo natolik, že by bylo nutno sáhnout po takto necivilizovaném protestním projevu.
Zákon o ČT, který je v této souvislosti zpochybňován, nebyl schválen včera a bylo na místě protestovat proti němu již dříve. Pokud platí, je třeba jej brát jako pravidlo, přijaté oprávněnou institucí. Proti jeho dopadům se lze bránit právní cestou. Ta cesta by byla zdlouhavá, ale úspěch by pravděpodobně vedl k odstranění systémových vad našeho právního řádu a měl by tak širší dopad než je případné odstranění Jiřího Hodače. "Volba podle špatného zákona" a nevhodným shromážděním není u nás nic nového. Václav Havel byl po prvé zvolen komunistickým parlamentem podle špatného volebního zákona, a přesto nevypukly akce občanské neposlušnosti.
Nepřehlédnutelným prvkem názorů kritiků mých textů je nespokojenost s mocenským monopolem smluvněopozičních stran, přecházející až do nenávisti k ODS a zejména k Václavu Klausovi. K tomu mohu dodat jen tolik, že ani já nepatřím k jejich fanklubu. Ale řešení je v každém z nás.
Dovolávám se Masaryka: "demokracie žádá si lidí činných" Každý z nás má možnost vstoupit do některé z politických stran a na jejich půdě se domáhat změny poměrů, počínaje změnou této strany zevnitř. Teoreticky máme možnost vytvořit si úplně jinou platformu pro obhajobu svých názorů, pokud nás současné "národněfrontovní" strany neuspokojují. Ležet na kanapi, přenechat politické rozhodování hrstce dobrodruhů, a pak se jednou za čas zúčastnit nějaké výtržnosti je sice pohodlné, ale k ničemu nevede. Akcemi, jako je "televizní vzpoura" lze v případě úspěchu v nejlepším případě dosáhnout výměny několika osob, změnu nějaké dílčí právní normy, ale na podstatě režimu se nic nezmění. Vyženete-li z ČTV Hodače, dosáhnete-li rozpuštění Rady ČT a přijetí nového televizního zákona, nezměníte nic na tom, že i dále budou zemi vládnout lidé, kteří si své pozice soustavně budují již dlouhou dobu. Nezmění se styl politiky a setrvačnost poměrů v politickém systému bude působit na chod ČTV více než změny, kterých dosáhnete.
Někteří diskutující odmítají srovnání událostí na Kavčích horách s Únorem 1948. Nemyslím, že by nám v této chvíli hrozilo nastolení diktatury, trvám však na tom, že myšlenka, že "pracující" mají právo vzít moc v podnicích a institucích násilím do svých rukou a vyházet vedoucí, kteří "nejdou s lidem", je komunistická a v Únoru 1948 fungovala. Naopak odmítám srovnávání dění na Kavčích horách s událostmi r. 1989, protože dnešní akce směřuje proti základním principům režimu, který vzešel z událostí r.1989.
Bez komentáře jsem vzal na vědomí dopisy, naznačující, že za "povstáním" může být snaha zabránit odhalení nepravostí ve finančním hospodaření ČT.
Pozoruhodným je tématický posun v komentářích čtenářů, který je souběžný s vývojem diskuse v tisku a je zvláštním doplňkem vývoje událostí v ČT. Výhrady se stále více vzdalují od prvotní příčiny konfliktu, t.j. od odvolání Dušana Chmelíčka a stáčí se k obecně politickým otázkám. Mluví se o obraně ČT před vlivem ODS, přičemž vzpouru otevřeně řídí senátoři čtyřkoalice.
Ukazuje to, že ve sporu o ČT nejde o ČT, ale o boj o podíl na moci uvnitř "národní fronty". Jmenování Jiřího Hodače je zástupný problém, který veřejnost "zbaštila i s navijákem". Navíc se zcela neférově důsledky nezodpovědného jednání "povstalců" používají jako nástroj proti Jiřímu Hodačovi. I to nasvědčuje tomu, že jde o řízenou, mazaně režírovanou dezinformační akci, sledující úplně jiné cíle než ty, které jsou deklarovány. I kdybych připustil, že Jiří Hodač má vazby na ODS, byl by mi milejší než jeho "povstalci" tolik oplakávaný předchůdce, který je poznamenán neformálními vazbami k StB.
Perličkou diskuse je myšlenka na násilné obsazení Kavčích hor demonstranty , pokud by z nich "povstalce" vytlačila policie. S tímto anarchistickým nápadem snad ani není třeba polemizovat.
