Protestuji proti návrhu Václava Klause zprivatizovat ČT
Prof. Václav Klaus
předseda parlamentu České republiky
Sněmovní 4, 118 26 Praha 1
prosince 2000
Věc: otevřený dopis o smyslu televize veřejné služby
Vážený pane předsedo,
v souvislosti se současnou situací kolem České televize mne zděsil Váš návrh řešení v privatizaci ČT, který, uskutečnil-li by se, byl by tragický. Omluvou Vám může být pouze, že jste asi spíše osobností ekonomicky pragmatickou než osobností kulturní s duchovní vizí, a proto Vám smysl televize veřejné služby s výrazným posláním právě též kulturním, duchovním... může i unikat. Dovolte mi proto několik argumentů ve prospěch televize veřejné služby:
PROČ TELEVIZE VEŘEJNÉ SLUŽBY:
Myslíte-li Váš návrh vážně, pak mě překvapuje, že se stejnou logikou nenavrhnete též
privatizaci Národního divadla, Národní galérie, České filharmonie, České akademi věd... - též si na
sebe nevydělají, připlácíme na ně (není podstatné, že zde prostřednictvím státního rozpočtu, čili z
daní) a o jejich smyslu, doufám, nepochybujeme, příčemž význam ČT jistě není menší, spíše naopak. Cílem komerčních televizí není nic jiného než zisk (jako každého podnikatelského subjektu) -
zde z prodeje reklamních časů. Není jím ani diváka informovat, ani pobavit (to jsou pouze
prostředky k zisku), ani cokoliv jiného... Špatný by byl management komerční televize, který by
tento cíl nerespektoval a určil by si cíle třeba kulturní, vzdělávací, duchovní...
Cílem televize veřejné služby (řečeno sice velmi zjednodušeně, o to však praktičtěji, pro
teoretické všeobjímající definice není v krizových situacích čas) je akcentovat pořady, které jsou
pomíjeny televizemi komerčními (nejsou tedy prvořadě schopné přinášet zisk), přesto však v jejich
vysílání pociťujeme prospěšnou službu veřejnosti - akcentují intelektuální (informační) a duchovní
hodnoty.
(Jistě jsou pořady nosné pro televizi veřejné služby i televize komerční - např. zpravodajství,
ovšem u obou televizí pak s výrazně odlišnými akcenty. Nebo určitou zvláštností jsou pořady
investigativní, které jsou bezesporu jak společensky prospěšné (vhodné pro televizi veřejné služby),
tak schopné vyvolat masový zájem televizních diváků (vhodné tedy i pro komerční vysílání. Tyto
zmíněné programové typy jsou však spíše jakýmisi vyjímkami. Zamyslete se, prosím, kolik pořadů
např. vzdělávacích, kulturních, neinvestigativních dokumentů...v naších podmínkách např. úspěšná
komerční televize Nova ročně odvysílá!!!)
Uvědomíme-li si tedy zcela rozdílné cíle komerčních televizí a televize veřejné služby, nemůže
být o nezastupitelnosti televize veřejné služby pochyb. (Zcela jiným problémem je, jak ČT tento cíl
fakticky naplňuje.)
Váš názor je pravděpodobně silně inspirován situací v USA bez televize veřejné služby (ta je
spíše tradicí evropskou). K tomu tolik:
Ovšem i v USA je televize veřejné služby v jistém smyslu „suplována“ z veřejných prostředků
financovanými televizemi „lokálními“, jejichž dosah je však při rozlehlosti USA srovnatelný
s pokrytím jednotlivých evropských států.
Při vši úctě k úspěšnosti USA coby dnes „mocnosti nejmocnější“, nejsem si jist, zda tamější
kulturní politika by byla tím nejsprávnějším vzorem i pro naši zemi (třeba právě proto, že prostě
nejsme onou mocností). Ekonomický potenciál této země umožňuje určité kulturní aktivity, které
v naších podmínkách nepřícházejí v úvahu (např.nákup nejdražších výtvarných děl, zaplacení
nejdražších stars, sponzorování kultury, tradice mecenášství...) a v jisté míře je tedy může suplovat
právě televize veřejné služby.
Demagogicky zneužíván je i častý argument, že zatímco televize veřejné služby chce peníze
z naších kapes, televize komerční si naších peněz nežádají (o nutnosti výrazného zúžení programového
spektra pouze na pořady přinášející největší zisk se pochopitelně nemluví). Ovšem i s těmi penězi
nikoliv z naších kapes to není tak nevinné. Komerční televize platíme též z naších kapes. Ovšem
nikoliv formou koncesionářských poplatků (nebo v některých jiných zemích tomu jest ze státního
rozpočtu, čili z daní), ale nákupem zboží, do jehož ceny je pochopitelně zakalkulována i cena za
nákup reklamních časů (které komerční televize prodávají) inzerenty (prodejci námi kupovaného
zboží) a to dokonce i v případě, že se televizní reklamou nenecháváme ovlivňovat - ekonomická
strategie jednotlivých prodejců je vždy komplexní.
V zjišťování informací a v nakládání s ními je komerční televize ovlivnitelná svým ziskovým
cílem (stejně jako každý jiný podnikatelský subjekt). V lepším případě její strategií je „sice nelhat,
ale co se nehodí, nezveřejňovat“. (Sotva lze třeba od ředitele komerční televize očekávat vysvětlování
svým divákům, že i „jeho“ televize je financována penězi z jejích kapes - viz. výše. Nebo nedávný
případ mediálního magnáta Murdocha, kdy svým podnikatelským záměrům v Číně, podřídil i svoji
(ne)informační strategii...)
Vážený pane předsedo, chci věřit, že výše uvedené argumenty ve prospěch zachování televize veřejné služby Vás přesvědčí a Váš velmi nebezpečný návrh nebudete dále iniciovat. Politiky méně rozhleděné by jeho zdánlivá krátkodobá efektivnost mohla zmást v zákonodárných iniciativách.
Stanislav Vaněk
občan ČR, t.č. dlouhodobě v Austrálii
