"ČR stále chudne, proto budu demonstrovat proti Hodačovi"
Jan Čulík
(Tento shrnující článek si objednal deník Mladá fronta Dnes a měl by tam, mírně zkrácený autorem, vyjít v sobotu 30. 12. na názorové stránce.)
Iracionální názor jednoho moravského podnikatele, čtenáře Britských listů, citovaný v titulku tohoto článku, ukazuje, jak geniálně se podařilo redaktorům zpravodajství ČT využít všeobecné nespokojenosti občanů v České republice a proměnit interní pracovněprávní spor uvnitř ČT ve vážnou politickou krizi. Interní televizní konflikt byl převeden v politický spor Čtyřkoalice - opoziční smlouva. Byl proměněn v emocionální "boj o svobodu slova", o nějž nejde. Rebelům z redakce zpravodajství se podařilo manipulativně vytvořit dojem, jako by se znovu odehrával listopad 1989. Ignorujme prosím vystoupení "známých osobností", kteří většinou nemají o vývoji v ČT za posledních několik let přesnější informace, a snažme se analyzovat fakta.
Je paradoxní, že dnešní demonstranti obviňují z vlastní frustrace, která je důsledkem nepříliš pozitivního politického a hospodářského vývoje v ČR, nového ředitele Jiřího Hodače, jako symbol všeho špatného na opoziční smlouvě. Za nynější politováníhodný stav českého politického a hospodářského života však nesou paradoxně přímou osobní spoluodpovědnost dnešní "obránci svobody projevu", novináři z ČT jako např. Bohumil Klepetko či Daniela Drtinová, kteří po dlouhá léta nebyli schopni nezávislé kritické analýzy činnosti politiků, nedokázali předvídat záporný politický vývoj a ve studiu se vůči politikům, jako byl Václav Klaus, chovali úslužně a podbízivě.
Redaktoři zpravodajství ČT volají pokrytecky po svobodě projevu. Přitom případů, kdy zpravodajství České televize neposkytlo české veřejnosti profesionálně a nestranně zpracované informace s kritickým odstupem, je velké množství. Redakce zpravodajství ČT například letos v září zcela potlačila informace o brutalitě Policie ČR vůči demonstrantům i náhodným občanům při zasedání MMF/Světové banky. Televize BBC vysílala záběr, který obletěl svět: český policista na něm brutálně kope do demonstranta ležícího na zemi. Redakce zpravodajství ČT měla tento záběr k dispozici, ale neodvysílala ho, stejně tak jako například záběry těžce zbitého humanitárního pracovníka, Angličana Tima Edwardse. Edwards pomáhá postiženým dětem na klinice v indickém Bhópalu, a proto byl pozván jako host do nedělního dětského vysílání ČT. Poté, co ho zmlátila česká policie, už byl pro Českou televizi nezajímavý.
Jak na to poukázal v jedné ze svých analýz ekonom Lubomír Mlčoch, v posledním desetiletí komunistického režimu vedli ředitelé státních podniků své firmy, jako by byly v jejich soukromém vlastnictví. Neformálně si je zprivatizovali dávno před pádem komunismu. Totéž učinilo s redakcí zpravodajství ČT její osazenstvo. Českou televizi si navykli používat jako prostředku k vyjadřování vlastních názorů a prosazování vlastních cílů. Dobře nechápali a nikdy nerealizovali princip novinářské nezávislosti a profesionální nestrannosti, ani kritického odstupu od zpracovávaných témat. Opakovaně rebelovali proti všem pokusům omezit tento jejich neformální a nelegální vliv na vysílání.
O reformu zpravodajství ČT a jeho profesionalizaci se poprvé pokusil - možná poněkud necitlivě - v květnu 1998 Ivan Kytka. Sdružení redakce zpravodajství, kde bylo už tehdy rozhodování založené na neformálních přátelských vztazích a na vazbách k politikům, ho obvinilo z "neprofesionality" a ze "zaujatosti ve prospěch ČSSD" a donutilo k rezignaci za pouhých sedm týdnů po nástupu do funkce šéfa zpravodajství. K likvidaci Ivana Kytky v zájmu zakonzervované redakce tehdy přispěl tehdejší sociálně demokratický poslanec, Pavel Dostál. I nyní se Dostál angažuje v zájmu zachování statu quo v redakci zpravodajství. Po Kytkově rezignaci se tehdejší ředitel ČT Jakub Puchalský do redakce zpravodajství už neodvážil zasáhnout: podobně se choval i jeho nástupce Dušan Chmelíček, jehož jmenování Jiřího Hodače ředitelem zpravodajství skončilo v létě roku 2000 rychle fiaskem a Hodačovým odchodem.
Opakované výměny ředitelů vadily ostatním oddělením České televize, protože destabilizovaly výrobní procesy zábavných pořadů a destabilizace ohrožovala příjmy množství volných spolupracovníků ČT a soukromých výrobních firem. Po jmenování Dušana Chmelíčka ředitelem ČT od února 2000 byla vytvořena nová Rada České televize, opět na základě kontroverzního zákona podle stranického klíče. Navzdory stranickému jmenování se však někteří členové Rady ČT během roku 2000 překvapivě vymkli partajní kontrole (energickou roli v Radě začala mezi jinak dosti neschopnými a nerozhodnými členy hrát mimopražská podnikatelka Jana Dědečková) a začali vyžadovat od generálního ředitele Chmelíčka informace o neprůhledných finančních tocích, plnění projektu, na jehož základě byl jmenován, a profesionalizaci redakce zpravodajství. Chmelíček nespolupracoval, a tak ho Rada odvolala. Jana Dědečková, hlavní motor Rady, jednala na základě svého vnitřního pravicového přesvědčení, nikoliv však na příkaz stranických sekretariátů, jejichž členové byli jejím rozhodným jednáním často nepříjemně překvapeni. K nynější krizi přišla ODS jako slepý k houslím. Kontroverzně a spěšně, avšak legálně jmenovala Rada Chmelíčkovým nástupcem Jiřího Hodače. Nešlo o politické jmenování, volba Hodače byla důsledkem kompromisu při jednání Rady a činitelé politických stran byli tímto jmenováním překvapeni. Proti Hodačovi okamžitě rebelovala zakonzervovaná redakce zpravodajství, která s ním měla už v létě 2000 ostrý konflikt. Mnozí pracovníci redakce věděli o své druhořadosti a obávali se, že by po propuštění z ČT nezískali jinde zaměstnání. Redakce se obrátila o pomoc na čtyřkoaliční politiky a populární veřejné osobnosti a uměle vytvořila v zemi politickou krizi.
Hodač je slabý manažer, není schopen přesvědčivě prezentovat svou věc na veřejnosti a zkompromitoval se propagandistickým vysíláním Jany Bobošíkové, které svou zaujatostí předčilo i hrubou televizní propagandu vzbouřenců. Jeho jmenování je však legální a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ho musí potvrdit: jinak to bude mít destabilizační důsledky pro český právní řád. Kdo bude do ČR ze zahraničí investovat, bude-li zjevné, že rebelující zaměstnanci mohou protiprávně svrhnout ředitele podniku? Špatný zákon je možno změnit, nelze ho však v době jeho platnosti porušovat. Není jasné, jak vyřešit politickou dimenzi tohoto konfliktu: každý ředitel podniku musí mít alespoň minimální podporu zaměstnanců. Otevřeným spojenectvím se Čtyřkoalicí se však televizní vzbouřenci zdiskreditovali stejně tak nenávratně, jako svým propagandistickým vysíláním ve vlastní věci. Politováníhodnou kapitolou v této krizi je vystupování českých "intelektuálů", kteří projevili emocionální podporou televizních vzbouřenců bez řádné znalosti věci znovu psyché nedospělého dítěte bez odpovědnosti.