Britské listy

Před několika dny zde pan Plesl komentoval několik úryvků z mé reakce na jeho článek „O bolševismu a demokracii“, v kterém označil jednání redaktorů zpravodajství České televize za „bolševickou akci“. Na rozdíl od pana Plesla si ale myslím, že bolševismus a zejména jeho přežitky je třeba hledat někde jinde, než v jednání vzbouřených redaktorů.

Po řadu dní někteří politici, některé orgány a někteří novináři s varovně vztyčeným prstem vykřikují, že „vzbouřenci“ porušují zákon. Rozšafně dodávají, že samozřejmě nejsou proti svobodnému vyjádření názoru, ale vše má své meze - zákony je nutné striktně dodržovat!

V čem je ale chyba? Právě v tom jednoznačném a nekompromisním vykřikování, že revoltou zaměstnanců České televize došlo k porušení zákona. Přesto, že mnoho lidí rozhorleně hovoří o porušení zákona, málo kdo vám ovšem řekne a napíše, jaký konkrétní paragraf kterého zákona byl revoltujícími redaktory porušen a v čem přesně ono porušení spočívá. Asi se to příliš nehodí, někdo by začal třeba přemýšlet. Třeba by se tím otevřel prostor pro věcnou diskusi právníků. K čemu však odborníky, když máme docela dobré demagogy?

Problém je ale v tom, že na veřejnosti stále jen promlouvají právní laici - ti ale mohou jen velmi těžko vykládat zákon, zejména v tak složitých případech, jakým se nyní stává celá kauza České televize. Právní řád je velice složitý a provázaný systém zákonů, laik se v něm jen velice těžko vyzná. Je to tedy věcí právníků. Ale na druhé straně, co právník, to jiný názor - i s tím se budeme setkávat, pokud začne právní diskuse o legalitě kroků obou ze znepřátelených stran. O tom, kdo porušil zákon, může rozhodnout jedině soud a nikdo jiný. Není to věcí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, není to věcí Rady ČT, není to věcí příslušného parlamentního výboru, není to v kompetenci zasedání poslanecké sněmovny, a už vůbec to není věcí rozhodnutí jednotlivých politiků či konkrétních politických stran.

Tady vidím jeden z myšlenkových přežitků, které jsme si přinesli z minulého režimu: stále si ještě nechceme uvědomit, jak je v právní a demokratickém státě rozdělena moc výkonná, zákonodárná a soudní. Bolševické myšlení zakořeněné v našich hlavách - pokud chceme použít tohoto silného slova - je tedy v tom, že v případě právní pře považujeme politická prohlášení a rozhodnutí jako kompetentní a konečná. Ovšem, dříve to přirozeně stačilo - co řekla strana a její představitelé, to platilo. A pokud došlo k soudu, bylo samozřejmé, že soud politické rozhodnutí potvrdí.

A je tady ještě další myšlenkový přežitek ze starého režimu. Vzpomínám si, jak v roce 1989 tehdejší politici odpovídali na zdvíhající se občanský odpor proti režimu slovy: „Naši pracující si v roce 1948 svobodně zvolili cestu, kterou chtějí jít, a na tom nebudeme nic měnit!“ Dnes můžeme tuto „skvělou“ myšlenku slyšet v jiné podobě: “Vy jste si nás zvolili, tak mlčte!“ Tedy, svoboda občanů redukovaná na právo jít k volbám a nic jiného. To má být jediný demokratický prostředek, který občané mají. Jakákoli jiná politická aktivita, navíc spojená s občanským protestem, je, když už ne přímo nezákonná, tak alespoň odsouzeníhodná, hanebná a nemorální! Když odboráři protestují a dovolávají se svých práv, je to hanebné - zneužívají přeci svého postavení, drží ostatní občany jako rukojmí! Hanební jsou i železničáři, když stávkují, stejně tak jako lékaři, učitelé, letečtí dispečeři, ekologičtí aktivisté a kdokoliv jiný, kdo se odvažuje dovolávat svých práv a používat k tomu nějaký nátlak.

To je ale typický bolševismus - všichni musí mlčet a disciplinovaně plnit své úkoly. Přirozeně - dobrovolně a na základě svého rozhodnutí, vždyť jsme si naše vládce kdysi sami svobodně zvolili. Vše je v pořádku, můžeme přeci svobodně chodit k volbám!

To je ale velice okleštěná představa občanské svobody. Svobodní občané se mohou přece angažovat i mimo systém politických stran, mimo systém parlamentní demokracie, a pokud neporušují zákon, mohou dělat cokoliv a používat jakýchkoli metod. A pokud jim jde o peníze nebo o moc a vliv - co je na tom špatného? Všichni jsme si rovni, každý má přeci právo chtít více peněz a více vlivu, ne jen ti, co jsou zrovna teď nahoře. Lidé se mohou třeba sejít na náměstí a vykřikovat, aby vláda odstoupila a konaly se nové volby. Mohou stávkovat, mohou protestovat různými způsoby a využívat k tomu výhody, kterými disponují. A nakonec - mohou i porušit zákon. Naše křesťanská civilizace uznává princip, že lidé mohou vypovědět poslušnost vládě, která se nedrží práva. Novější politická terminologie nazývá tuto možnost a právo občanskou neposlušností. Mnozí z těch, kteří nám dnes vládnou a vykřikují o porušení zákona, se dostali do svých funkcí jedině tím, že občané v roce 1989 hromadně porušovali tehdy platné zákony. A kdybychom posuzovali dělení československé federace v roce 1992 striktně podle zákona, musela by jít řada z dnešních politiků před soud…