Česká televize: demokratický proces versus bolševická akce
Prvních dvanáct minut včerejších zpráv České televize věnovala redakce událostem v České televizi. Tolik exkluzivního času letos nezískal žádný adekvátní problém včetně kontroverzního jmenování guvernéra ČNB. Vrcholem všeho byla reportáž, v níž redaktorka Daniela Drtinová včera dělala zprávu sama o sobě!
Možná je Jiří Hodač špatným ředitelem, možná v Radě České televize nesedí zrovna známé osobnosti, ale volba Rady ČT i jejího ředitele je zcela v souladu s platnými zákony a redaktoři ČT by se podle toho měli chovat. Pokud se jim podmínky v České televizi nelíbí, mají podat výpověď. To je profesionální přístup. Ovšem přerušovat vysílání k prosazování vlastních zájmů, stejně jako natáčet reportáže o vlastních problémech, to je opravdu nehorázné. Redaktoři České televize si zřejmě neuvědomují, že svým jednáním veřejnosti říkají: když se vám nelíbí platné zákony, můžete je ignorovat.
Děsí mě, jak hluboko je bolševické myšlení zakořeněné v hlavách mých spoluobčanů a jsem překvapen, že to je problém i docela mladých lidí. Některým reportérům ČT je sotva pětadvacet a stejně nechápou, že demokratický systém je třeba formovat demokratickými prostředky. Nežijeme v žádné totalitě a přímé akce podobné této proto nejsou legitimní.
Opoziční smlouva mezi Klausem a Zemanem není nic hezkého, ale demokratický volební systém umožňuje účastnit se voleb. To je jediná cesta, jak se zbavit opoziční smlouvy. Bolševičtí revolucionáři z České televize však demokracii nectí a preferují nástroje odzkoušené mnoha totalitními režimy, které se také odvolávaly na ušlechtilé zájmy. Osobně si na všechny revoluce ve jménu ušlechtilých cílů dávám pozor, zvláště jsou-li vyvolávány v demokratickém systému.
Z událostí posledních dnů si odnáším jediné ponaučení. Češi nejsou připraveni žít v demokracii. Sice toto slovo často používají, ale jeho obsah nechápou ani zdánlivě. Nejhorší je, že nemá smysl pomýlené redaktory trestat, protože by nikdy nepochopili, proč jsou trestáni. Nedávno jsem mluvil s někdejším šéfredaktorem zpravodajství Petrem Studenovským, který vzpomínal, jak chtěl ve zpravodajství zavést etický kodex. Když ho s kolegou Doležalem napsali, vyprávěl Studenovský, uvědomili si, že nemá význam ho redakci předkládat. Podle Studenovského totiž mnoho pracovníků zpravodajství vůbec nebylo schopných rozeznat konflikt zájmů. Vzpoura ve zpravodajství je, myslím, stejný případ. Redaktoři zjevně nechápou, co dělají špatně. A to je na celé věci to nejsmutnější.
