Zamlčené jádro sporu o guvernéra
Těsně po senátních a krajských volbách, v nichž malá účast občanů potvrdila nízký zájem o politiku, jsme zažili během třetí dekády listopadu další - tentokrát "guvernérské" - kolo mediálního humbuku, v němž byla veřejnosti politika opětovně znechucována. Tento výraz se opět používal převážně jako sprosté slovo.
Většina novinářů v podstatě tvrdila (každý podle svých "nezávislých" sympatií), že jimi favorizovaný ústavní činitel jednal podle práva a v národním zájmu, zatím co ostatní - vedeni nízkými pohnutkami - vnášeli do kauzy politiku, škodlivou vnitrostátně i vůči zahraničí. Z koktejlu fragmentárních tvrzení i dovedných zámlk státníků a politiků (pro něž je ovšem machiavelismus povinnou součástí kvalifikace) vládních, hradních i opozičních nám média pod omáčkou kritiky politiky opět představila virtuální obrázek čachrářského politikaření. Na frak dostala opět "škodící" "socanská" vláda (té se nezastal snad nikdo), perfidní opoziční smlouva a dokonce i bývalý hradní milec a dočasný předseda vlády (již tehdy prakticky za současnou čtyřkoalici!), odstupující guvernér ČNB, nemluvě o filosofovi na trůně. Ze skutečně sporného jádra - klíčových problémů národohospodářské politiky - byly jen okrajově zmíněny úrokové sazby, o potřebě jichž zvýšení se bankéř nedávno kuse (necitlivě či neopatrně?) vyjádřil.
Tento opakovaný mediální trik - bohužel stále ještě účinný - působí na českou nízkou politickou kulturu jako rakovina. Zahušťuje mediální smog kolem reálných problémů národa, kazí dobré jméno politiky a státu, u nás tak často poplivávaných, ale nezbytných nástrojů občanské společnosti pro řešení jejích problémů. Intenzivní mlžení zastírá, že politika je přece jen konec konců "správa věcí veřejných". I když se nutně prosazuje i mocensky, ve sváru zájmů různých socio-demografických skupin (ať se jim říká jakkoliv), s jejich nezbytnou representací politických stran a jejich koalic, jejichž role je u nás rovněž zpochybňována.
Hlavní otázka, která měla být občanům předložena dávno, avšak alespoň při příležitosti sporu o guvernéra, se týká překonání obecně známé cenové a mzdovou propastí vůči Evropské unii. Tyto ukazatele u představují u nás kolem 40% (podle kursovního přepočtu) či téměř 60% (podle parity kupní síly) průměru EU, což znamená, že vůči jejím nejvyspělejším státům je poměr ještě horší. Trvalé zachování takových rozdílů po našem vstupu je sotva myslitelné (při volném pohybu osob by se petrifikovalo i nynější zvýhodnění návštěvníků se zahraničními výdělky a "trestal" našince při výjezdu do zahraničí). Pro překonání tohoto rozdílu přicházejí teoreticky v úvahu dvě cesty.
Jednak je tu známější a obávaná cesta "dohnání" zahraniční úrovně cen a mezd. To ovšem prakticky znamená inflaci, na kterou - vlivem zpožděného průběhu přerozdělovacích procesů v ekonomice - zpravidla doplatí především důchodci a "terciérní sféra", příjemci tarifních platů tj. zaměstnanci rozpočtové sféry. Přichází však v úvahu i druhá možnost, veřejnosti natolik málo známá, že může připadat jako z oblasti sci-fi. Bylo by to takové zvýšení konkurenční schopnosti českých exportních artiklů, které by vedlo k odpovídajícímu posílení naší měny. Zpevňování koruny se ovšem v současnosti děsí většina našich exportérů. Kterou z těchto cest či jaký jejich vzájemný mix zvolit, to je opravdu politická otázka, protože tady jde o zájmy velkých skupin občanů, pro něž budou různá řešení rozdílně bolestivá či naopak výhodná. V jistém smyslu je to podstatná otázka zájmu vskutku národního.
V tomto rámci ovšem výše diskontních sazeb, o níž - jak jsem již uvedl - byla v mediální kampani "o něčem jiném" jen nezřetelná zmínka, není tématem okrajovým, ale naopak téměř centrálním. Prosazování toho či onoho řešení za kouřovou clonou handrkování "kdo-s kým-proti komu" je základem pro politikaření, které má se skutečnou politikou společných jen několik písmen v názvu. I toto mlžení politiku v očích veřejnosti diskredituje, jako v nedávné minulosti tak mnoho kroků naší společensko ekonomické transformace. Došlo na havárie údajně "jedině správných řešení", které dosud nebyly náležitě zhodnocený, politická odpovědnost za ně nebyla za blahovolného přihlížení médií dosud náležitě identifikována. Komentátoři hodnotí negativně pouze vnější, politikářskou stránku sporu. Nevidí přínos, že odpovědnost za případné budoucí havárii s nepřiměřenými úrokovými mírami (které mohou být rozsahem podobné důsledkům "kupónové privatizace", "útěku ekonomů před právníky" a třeba i "balíčky") nebudou tentokrát tak beznadějně anonymní a jejich autorům neprojdou tak lehce.
