Reklama neeticky manipuluje hlavně slabé a bezbranné lidi
   Vážený pane Čulíku,
prosím o publikování odpovědi Vilému Rubešovi.
A) Neznalosti o sdělovacích prostředcích
V. Rubeš uvádí, že v ČT se ředitelé nestřídají tak často jako v novinách. 
Myslím, že se mýlí. Od r. 1990 se v LN vystřídalo mnohem více šéfredaktorů 
než ředitelů v ČT.
B) Reklama a jakási manipulace
Největší manipulace je prováděna se slabými a bezbrannými  lidmi. Jsou to 
jednak děti, které ještě nemají utvořený hodnotový systém a dost obranných 
protilátek, jednak lidé dospělí, kteří si nejsou dostatečně jisti sami 
sebou.
U dětí to probíhá tak, že už v dětských časopisech jsou návody, co musí 
člověk mít, aby byl "in". Děti pak otravují rodiče, kteří se musejí 
rozhodovat, zda bude dítě hrdě osamělé v kolektivu bez pokemona, barbie 
(doplň další nesmysly), nebo zda mu umožní připojit se k tlupě.  Ne všechny 
děti jsou dostatečně psychicky silné na to, aby snesly výlučnost, takže zde 
stojí rodič před velkým dilematem.
Když vnitřně sebejistému člověku reklama sdělí, že to či ono musí mít, aby 
byl "in", pomyslí si: "Jsem "in" i bez vašich krámů", a nekoupí nic. Lidé 
slabí a vnitřně nejistí musejí držet krok se sousedy, případně si dokazovat, 
že jsou lepší než oni, takže zde má reklama možnosti velké.
Také se s lidmi manipuluje pomocí indukce určitých pocitů, kdy se jim 
neřekne nic skutečně podstatného o vlastnostech výrobků, jen se marketingoví 
odborníci snaží navodit určitý příjemný pocit, spojený s vlastnictvím 
nějakého produktu.
C) Svoboda informací
C) Svoboda informací
Myslím, že svoboda jednoho člověka nemůže omezovat svobodu člověka druhého. 
A jejich svoboda šířit informace o výrobcích se střetá s právem ostatních 
lidí nebýt  obtěžováni, omezováni a okrádáni o čas  jejich reklamami.
V. Rubeš argumentuje demagogicky, že mám právo nějaký výrobek odmítnout a že 
on je také otravován mým článkem. Dost podivný argument, který směšuje dvě 
věci: právo nečíst reklamu a možnost koupit nebo nekoupit výrobek.  On má 
svobodnou volbu neklikat na můj text, ale já volbu nesledovat reklamu v 
mnohých okamžicích nemám. Když jsou blboardy kolem silnic prostřídané 
dopravními značkami, musím jim věnovat pozornost, ať chci nebo nechci. Kde 
je tedy moje svoboda volby? Proč mi marketingoví odborníci neumožní svobodně 
si vybrat, o kterou informaci stojím, a o kterou ne? Pokud budu mít potřebu 
něco koupit, zadám heslo do Seznamu nebo Altavisty a najdu si firmu, která 
mi žádaný produkt dodá. Nebo snad chcete říct, že reklamní pracovníci vědí 
lépe než já sama, co potřebuji, a proto mi musejí nechtěné informace 
vnucovat?
   Schránky poštovní a e-mailové se plní nevyžádanými nesmysly. (Mám na 
kastlíku  upozornění, že reklamy nechci, ale není to nic platné. Když mám 
čas, posílám letáky nevyplaceně zpět firmám.) Nabídky na jméno jsou také 
zcela necílené a dopis se nedá vyhodit předem, protože nemůžu vědět, jestli 
je v něm reklama, nebo důležité sdělení. Měli by tyto zásilky povinně 
označovat slovy reklama, aby se každý mohl svobodně rozhodnout, zda je chce 
číst anebo hodit do smetí.
O řvoucí a nevkusné reklamě na veřejných místech jsem už psala.
Vy máte prostě svobodu šířit svoje informace všude až do dokonalého otrávení 
necílové populace.