(Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792 Britské listy talks to
decision makers in the Czech Republic.Zde je adresa
Britských listů.
Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny
NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)
Tady je minulé
vydání Britských listů.
Co je nového v České republice
Jiří Hodač byl jmenován ředitelem České televize. Rada České televize, patrně ve snaze uklidnit napjatou situaci, jmenovala ředitelem veřejnoprávní televize bývalého ředitele zpravodajství a dlouholetého pracovníka české sekce BBC Jiřího Hodače. Hodač opustil svou funkci letos v srpnu poté, co mu nevyšel pokus o obsazení debatního pořadu V pravé poledne rozhlasovým moderátorem Antonínem Zelenkou a objevily se fatální problémy v jeho komunikaci s generálním ředitelem Chmelíčkem i se zaměstnanci redakce zpravodajství. Podle jeho vlastního vyjádření tyto komunikační problémy počínaly ustupovat; jiného mínění jsou zaměstnanci televize, u nichž si chladný a v osobním styku velmi nejistý Hodač nikdy nedokázal získat respekt.
Chvatným jmenováním nového ředitele Rada ČT naplnila obavy protestujících a fakticky legitimizovala jejich požadavky na odvolání Rady a zahájení diskuse o způsobu její nominace. Možnost, že by slabý Hodač ve funkci uspěl, je zřejmě jen hypotetická. (TP)
Ostudný pořad České televize: hrubě manipulativní propaganda vzbouřenců. ČT vysílala včera večer ve prospěch vzbouřenců proti Radě České televize a novému řediteli ČT mimořádný, tvrdě manipulativní pořad. Agitka se více než vyrovnala propagandistickým pořadům z komunistické éry. Vzbouřenci v něm využili bavičské popularity různých tzv. "známých osobností" z České republiky, a zcela se vyhnuli racionální objektivní analýze problému. V pořadu nevystoupil jediný politický analytik. Jeden člen Rady ČT přečetl z prohlášení Rady několik vět, vytrhaných z kontextu. V tragické situaci se octl národ, který povyšuje televizní baviče či herce na filozofy a politické či mediální komentátory. Jen nejprimitivnější složky britského národa občas zapomínají, že v televizních seriálech vystupující herci nejsou skutečné osoby, ale jen televizními postavami předstírají být - tito prostí diváci jim posílají rady, co mají v seriálu dělat, nebo nemocné (tj. fiktivní) postavě v seriálu léky, atd. Obdobně, to, že je někdo populární herec a jeho tvář je známá, neznamená, proboha, že je to filozof. Víte, lidi, ono to, co herec říká na jevišti či na obrazovce, mu napsal ve hře či v televizním dramatu někdo jiný! Pozvu-li si pak herce, aby vystoupil na obrazovce jako filozof či politický či mediální analytik, snižuji se na úroveň oněch anglických pošetilců, kteří posílají fiktivním postavám televizních seriálů dary. Organizátoři této včerejší ostudně jednostranné inscenace to však jistě učinili záměrně, aby bezostyšně veřejnost zmanipulovali. I když je nutno říci, že herečka Jiřina Bohdalová ještě kupodivu vystupovala ve včerejším propagandistickém televizním pořadu relativně racionálně. Je paradoxem, že za tento hrůzný výsměch televizní etice nese odpovědnost už nový ředitel Jiří Hodač. Měl zasáhnout a pořad zrušit. (JČ)
Předpověď Britských listů: Prodloužila Rada ČT dosavadní agónii České televize o další rok nebo o ještě kratší dobu? Proč musela nového ředitele jmenovat tak zbrkle? Měla snad počkat, vzbouřenci a spiklenci v České televizi by se mezitím vlastní neschopností sami znemožnili. Obáváme se, že do dalších dvanácti měsíců bude pravděpodobně i tento nový ředitel ČT odvolán. Měl totiž už v české sekci BBC v Londýně určité problémy s komunikací s kolegy a se zaměstnanci, daleko horší problémy v komunikaci měl jako ředitel zpravodajství ČT - v té funkci se udržel jen krátkodobě: během svého ředitelování učinil Hodač ve zpravodajství ČT několik kontroverzních a zkratkovitých rozhodnutí. Bojíme se, že Hodač není příliš kompetentní a jeho necitlivý přístup k podřízeným se bude násobit v důsledku jiného kulturního prostředí (Velké Británie), jímž je ovlivněn. Nezdá se nám, že je to rozumná a inteligentní volba. Z doby před několika měsíci je velké množství zaměstnanců České televize proti Hodačovi. Neumí totiž jednat s lidmi, nemá s nimi empatii. - Problém je, že za Hodačem zřejmě nepůjdou lidi - bude velký problém přilákat do ČT skutečně kvalitní televizní pracovníky a nahradit jimi dnešní druhořadé mafiány. Jak velký je to rozdíl ve srovnání s nedávným jmenováním Grega Dyke generálním ředitelem BBC. Dyke byl uznávaný, vynikající profesionál s dlouhou předchozí kariérou v komerční britské televizi a Rada BBC ho jmenovala generálním ředitelem BBC právě proto, aby to do BBC přitáhlo tvůrčí, schopné televizní pracovníky z komerčního sektoru. Rada ČT jistě rozhodovala pod obrovským tlakem. Potvrdilo se, nebo se v blízké budoucnosti potvrdí tvrzení televizní mafie, která Radě ČT nadává za odvolání Dušana Chmelíčka z obavy, že přijde o pravidelný přísun peněz, že je Rada nekompetentní. Tím nynější vřeštící spiklenci v České televizi získají bohužel podporu i pro své ostatní, velmi nepřesvědčivé argumenty: budou tak schopni zakamuflovat a ubránit své druhořadé, mafiánské podnikání. Situace v ČT tak bude beznadějně v neprospěch diváků zakonzervována na mnoho let dopředu. Buďme však navzdory všemu optimisty, dejme Hodačovi přece jen šanci a nechme se překvapit. - Obscénní je, jak se pracovníci zpravodajství ČT sami na obrazovce nyní prezentují jako údajný "demokratický", "lidový" odpor proti "nadvládě politických stran", představovaných Radou. Nikdo nepoukáže na to, že tím kamuflují jen své osobní, partikulární, především finanční zájmy. Pozoruhodné je, že včera například ve zpravodajství v osmnáct hodin prezentovala ČT názory "vzbouřenců" z redakce zpravodajství ČT (na pozadí fotografie "lidu" - tj. shromáždění pracovníků televize!) - ale Radě České televize nebyl dán prostor. Když jde o vlastní kapsu či o vlastní zaměstnání, objektivita zpravodajství ČT jde stranou, že? - Pracovníci televize měli uznat, že jde v jejich případě o střet zájmů, že nemohou určovat, kdo má být ředitelem - bylo by projevem základní slušnosti, kdyby se drželi v této kontroverzi stranou. Bohužel, zdá se, že až k takové sofistikovanosti česká společnost dosud nedospěla. (JČ)
Hodač si "vybral Drahoše jako programového ředitele". Alena Müllerová uvedla ve včerejší Jednadvacítce, že si Jiří Hodač vybral Zdeňka Drahoše jako programového ředitele. Drahoš je však zkompromitován korupčními praktikami, které objevila nedávná kontrolní analýza ČT.
Rada ČT se na zvolení Jiřího Hodače dívá podstatně optimističtěji.
Ve výběrovém řízení byl podle Jany Dědečkové Hodač prý nejlepším kandidátem. Není pravda, že byla volba závislá na politických stranách, volbou Jiřího Hodače Rada překvapila všechny politiky. Podle Jany Dědečkové vystupoval Jiří Hodač při pohovorech nejcivilizovaněji a nejprofesionálněji. Všechny konflikty a faux pas při řízení redakce zpravodajství, k nimž došlo, když byl v televizi ředitelem zpravodajství za Dušana Chmelíčka, prý Hodač Radě přesvědčivě vysvětlil. I kdyby měl Hodač určité manažerské nedostatky, přislíbil, že do televize přijme kvalitní lidi. Kateřina Fričová má prý spolupracovat s ním, snad i jiní nejlepší kandidáti na funkci ředitele ČT. - Odpor vůči novému řediteli prý rychle pohasne, protože je přece v Čechách zvykem lézt kamsi vždycky té osobě, o níž je zřejmé, že je navrchu a je u moci. Kromě Unie svobody spolu s Pražským hradem, kteří křičí, protože ztrácejí vliv na televizi a také kromě rozčíleného Václava Klause politikové prý jmenování Jiřího Hodače přijali. Rada ČT chce vyvodit vážné důsledky z neobjektivního, zaujatého způsobu, jímž referovali o celém procesu volby nového ředitele "vzbouřenci" z České televize.
S tím nesouhlasí Tomáš Pecina:
Rozhodnutí Rady považuji za zkrat, typickou nepřiměřenou reakci na stresovou situaci. Obávám se, že radní nedokázali unést tlak, jemuž museli současně z několika stran čelit, a z bitvy, která se ještě včera zdála vyhraná, je najednou drama.
Situace svým půdorysem připomíná mediální kampaň okolo loňského hnutí "Děkujeme, odejděte"; rozdíl je však v tom, že tehdy protestující neměli dostatečně silný nátlakový prostředek. Vloni měli Českou televizi a Český rozhlas pouze na své straně, nyní je jim obrazovka k dispozici.
Úspěch vzbouřenců, k nimž se včera v důsledku nekvalifikovaného výběru ředitele přidala prakticky celá redakce zpravodajství, záleží na tom, zda budou mít dost odvahy (a podpory mezi zaměstnanci) pro radikální zásah do vysílání. Vypnuté "Kavky" by nový ředitel - spolu s Radou ČT - neustál ani týden a do ředitelské pracovny by se - bez výběrového řízení a s o to větší slávou - vrátil Ivo Mathé. Jestliže k tak tvrdému opatření pracovníci ČT nesáhnou a zvolí, jako už několikrát v minulosti, cestu pasívní rezistence, důsledkem bude prohloubení současné krize a další krok na cesté postupné slovakizace veřejnoprávního média.
Osobně jsem velice zklamán postupem radní Dědečkové, která se mi až dosud jevila jako pragmaticky uvažující člověk, který nepodlehne nátlaku a hledá pro své kroky racionální zdůvodnění. Nešťastný nápad jmenovat Hodače ji - stejně jako ostatní radní - usvědčil z nekompetence. Veřejnoprávní televize má pro společnost a pro demokracii příliš velkou cenu, než aby o ní mohli rozhodovat amatéři.
Podle slibu zveřejňujeme plný text zprávy kontrolní skupiny o situaci v TS Brno. Zpráva je zde (soubor RTF, 284 KB), zde je digitální podpis ve formátu PGP. Z textu byly odstraněny pouze některé konkrétní finanční částky, jejichž zveřejnění by mohlo poškodit oprávněné zájmy třetích osob; to se však netýká smluv s firmami, kde existuje zřejmé podezření z nekorektního jednání při zadávání zakázek, a samotnými členy kontrolní skupiny kritizovaných honorářů režiséra Jiřího Sequense. (TP)
Britské listy podaly k Vrchnímu soudu v Praze žalobu na Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, která jim minulý měsíc odmítla poskytnout informaci, komu patří televizní stanice Nova, Prima a TV3. (TP)
Sponzorování Britských listů. Ozvala se zatím řada čtenářů s různými nápady, o jejichž realizaci budeme uvažovat. Někteří čtenáři OPAKOVANĚ navrhují, že by byli za Britské listy ochotni rozumnou, nepříliš vysokou částku platit. Snad realizovatelnou částkou by bylo cca 1000 - 1500 Kč ročně. To je zajímavá myšlenka, ale na to, abychom získali k dispozici dostatečné prostředky k řádnému financování profesionální investigativní práce, by muselo pravidelných dárců být větší množství. Proto by nás zajímalo, kolik z několika tisíc pravidelných čtenářů Britských listů by bylo ku prospěchu české společnosti ochotno přibližně takovouto částkou na provoz Britských listů pravidelně přispívat a způsobit tak jejich profesionalizaci a posílení jejich nezávislosti. Své názory prosím pište do redakce tohoto listu. (JČ)
Hledají se nápady, jak získat sponzorování pro Britské listy. Pokud máte nápad, jak efektivně a systematicky finančně sponzorovat Britské listy, napište do redakce tohoto listu. Vydáváme tento deník už téměř pět let každý všední den zadarmo, se značným vypětím. Vzhledem k velkému pozitivnímu vlivu, jaký vykonává na českou společnost, by mělo být možné získat nezávislou finanční podporu, která by mohla vést k dalšímu zefektivnění práce BL ve prospěch české společnosti (dosavadních pět let pracují novináři Britských listů pro tento deník zadarmo až po ukončení svého normálního, každodenního zaměstnání). Firma Internet Servis, na jejímž serveru jsou Britské listy umístěny, neumí pro ně získávat placenou reklamu. Musejí tedy existovat jiné možnosti - nebo že by česká společnost skutečně nedokázala k vlastnímu prospěchu financovat elitní nezávislý analytický internetový deník?
Katedra slovanských studií Glasgow University vypisuje nyní jako každoročně konkurs na studijní místo lektora češtiny na školní rok 2001/02. Vybraný uchazeč obdrží roční stipendium 6000 liber a bude si moci během pobytu na Glasgow University vypracovat roční postgraduální thesi pro získání titulu MPhil. Hledáme bohemisty s ukončeným vysokoškolským vzěláním v kombinaci s libovolným dalším oborem, nejvhodněji angličtinou či ruštinou. Uchazeči by měli mít dobrou znalost angličtiny. Podrobnosti najdete na adrese http://www2.arts.gla.ac.uk/Slavonic/CzechLektor01.htm.
 Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo na této
adrese. Dovíte se v této knize mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé.
Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se
zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství
v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích
českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí
Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a
českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku -
stručně vysvětlující, co v knize je - je zde,
podrobný obsah knihy je zde,
obálka je tady.
(První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium
Publishing, 1999, je rozebraný.)
 Recenze knihy Adolfa Branalda Pražské
promenády od Michaely Černé je na tomto místě.
TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese
http://www.britskelisty.cz/xz/.
Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a
Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice
najdete zde a zde.
Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu
věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových
ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych
na adrese
http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.
Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost
čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je
nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase
k dispozici. Podívejte se na adresu
http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.
Britské listy nyní mají novou automatickou každý den
aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz
/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto
časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí,
že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby
upoutávku případně umístili na své internetové stránky.
JČ.
Czech media, Czech
politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britské
listy.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a
hyperlinků, týkajících se ČR, zde
na Glasgow University). Zde jsou užitečné
internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou
republiku.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana
Čulíka.
Výběr textů z posledních dní:
Slováci nechceli samostatnosť
Koncom novembra prebehla na Britských listoch krátka diskusia ohľadom názorov občanov Slovenska na samostatnosť Slovenska. V príspevku pána Milana Krejčiříka pod názvom "Krize v NDR" ( BL, 28.11.2000) autor tlmočí v Čechách rozšírený mýtus, podľa ktorého väčšina Slovákov chcela samostatnosť a tým aj rozbitie republiky. Tento názor podopiera svojimi skúsenosťami z ciest na Slovensko, ako aj staršími mýtusmi opierajúcimi sa o negatívnu českú skúsenosť so Slovákmi z rokov 1939 a 1968 ( mimochodom, výborným zdrojom ohľadom česko-slovenských vzťahov v rokoch 1918-1992 je kniha Jana Rychlika " Češi a Slováci ve 20.století"). Napriek námietkam pani Kataríny Luciakovej príspevku
"Centralizmus plodí nacionalistické reakcie" (BL, 29.11.2000) zakladajúcimi sa na Slovensku o všeobecne uznávanú tézu tlmočenú priliehavo v titulku jej príspevku, pán Dalibor Matušínský v príspevku "Kto chtěl rozdelení Československa" (BL, 30.11.2000) zopakoval niektoré názory pána Krejčiříka, pričom ho 'podoprel' názorom, že pravdy sa dnes nemožno objektívne dobrať, nakoľko podobné prieskumy z obdobia rokov 1992 a 1993 chýbajú. A čo mal s témou spoločného napríklad Kukura, to som žiaľ nepochopil, rovnako ako pozvanie na úvahy typu, či boli lepšie zásobovaní tatranskí vysokohorskí nosiči alebo ostravskí baníci. Posledný klinec tejto debate zasadil pán Sahula ( BL, 30.11.2000), odvolávajúci sa na akési prieskumy verejnej mienky z toho istého obdobia, podľa ktorých dokonca vyše 70 % Slovákov chcelo samostatnosť.
Samozrejme, každému z nás je asi zrejmé, že v týchto rokoch sa na tému samostatnosti konalo nemálo prieskumov verejnej mienky. Relevantná časť výsledkov a analýz spomínaných prieskumov verejnej mienky je uverejnená napríklad v knihe Kipke/Vodička, Rozloučení s Československem, ISBN 80-202-0447-4, vydanej v roku 1993 v nakladateľstve Český spisovatel. Spoluautormi sú viaceré české, slovenské a nemecké osobnosti predstavujúce pestrú škálu názorov aktívnych politikov, historikov, sociológov, politológov, právnikov a ekonómov skúmajúcich predovšetkým zo svojho profesného pohľadu príčiny a vtedy predvídateľné následky rozdelenia republiky.
Pozrime sa teda bližšie na spomínané prieskumy verejnej mienky, ktoré sú predsa len lepším zrkadlom nálad verejnosti ako individuálna skúsenosť alebo ľudská pamäť. Pre zvýšenie prehľadu ich rozdelím do 4 skupín.
Prieskumy v rokoch 1990 a 1991 signalizujú v zásade drvivú spokojnosť so spoločným štátom. Prieskum z roku 1990 udáva, že len 5.3 % Čechov si predstavovalo svoju budúcnosť v samostatnom štáte, kým rovnaký názor na Slovensku zdieľalo 9,6%.Slovákov. O rok neskôr, v roku 1991 sú výsledky získané Institutem pro výzkum verejního mínění len mierne odlišné, počet zástancov samostatnosti je v Čechách 6%, kým na Slovensku 11%. Prieskumy z tohoto obdobia rukolapne popierajú tézu, že väčšina Slovákov vždy chcela samostatnosť.
K určitému zlomu vo verejnej mienke dochádza medzi obdobím od zhruba koncu roku 1991 až do volieb v roku júni 1992. Zdrojom tohoto zlomu sú predovšetkým nekonečné kompetenčné boje prejavujúce sa hlavne v neschopnosti doplnenej aj prinajmenej čiastočnou neochotou vládnych garnitúr dohodnúť sa na životaschopnej forme federalizmu alebo inej forme štátoprávneho usporiadania. Znechutená a dezorientovaná spoločnosť v oboch štátoch reaguje na túto skutočnosť doprevádzanú nárastom hospodárskych ťažkostí vzrastom preferencií uprednostňujúcich samostatnosť. Zaujímavé je, že počet prívržencov samostatnosti v oboch federálnych republikách sa percentuálne vyrovnáva a týždeň po voľbách predstavuje 16% podľa údajov už spomínaného inštitútu, kým zástancov spoločného štátu je ešte stále 80%. V záujme korektnosti je potrebné dodať, že zároveň existoval v danej chvíli reálny rozptyl medzi predstavami občanov v oboch republikách o tom, ako má tento spoločný stať vyzerať, Slováci uprednostňujú 30% vtedy propagandisticky opakovane preferovanú formu konfederatívneho usporiadania, kým Česi reagujú uprednostnením jednej centrálnej vlády a jej podporou okolo 38%. Napriek tomu alebo práve preto (ako sa komu páči...) víťazné politické strany zahajujú nevratný proces demontáže spoločného štátu. Samozrejme, nemienim rozoberať tento krok a jeho (ne)legitímnosť. Mojím cieľom je predovšetkým poukázať na skutočnosť, že jedno z vtedy používaných propagandistických zdôvodnení pokúšajúcich sa obhajovať tento postup prianím voličov nemá oporu vo faktoch a je v evidentnom rozpore s prieskumami verejnej mienky. A ak napríklad českej verejnosti bolo víťazstvo HZDS tlmočené ako prianie Slovákov po samostatnosti, tak sa ignoruje aj vtedy známa skutočnosť, že HZDS šlo do spomínaných volieb s hmlistým programom obsahujúcim 5 variant štátoprávneho usporiadania a len 18 % voličov HZDS podporovalo samostatnosť Slovenska.
Tretiu etapu vo vývine verejnej mienky predstavuje obdobie od volieb v roku 1992 do konca roku 1992. Túto etapu možno voľne charakterizovať ako záverečný zlom sprevádzaný ďalším významným nárastom preferencií pre prívržencov samostatnosti - ale zároveň až na jeden prípad (nečakane z prieskumu v Čechách) by spomínané preferencie nikdy v hypotetickom referende na rozdelenie republiky nestačili. Pritom preferencie kopírovali stav na politickej scéne, kde sa budúce rozdelenie stalo faktom a tak sa tento stav následne odzrkadľoval v prieskumoch verejnej mienky, čo je aj evidentne prieskumami dokladované. Tento trend je však zrejmý z celého ponovombrového vývoja: nie želania občanov sú motorom rozdelenia Československa, ale situácia na politickej scéne spolu s absurdným ponúkaním len toho druhého ako zodpovedného za údajnú bezvýchodiskovú situáciu dopĺňanú predstavami golddreamu po jej vyriešení (teda zbavení sa toho druhého) vedú k tejto zmene. Nárast preferencii prívržencov samostatnosti potom kulminuje pri už spomínanom prípade v novembri 1992, keď v Čechách by v prípadnom plebiscite podľa prieskumu hlasovalo za rozdelenie 42%, kým proti rozdeleniu 35%. Zaujímavá je pritom názorová odlišnosť medzi Čechmi (45% za, 35% proti) a Moravanmi (36% za, 43% proti). Na Slovensku však počet prívržencov samostatnosti ešte stále v rôznych prieskumoch osciluje okolo 30% a v žiadnom prieskume nemajú nádej na získanie potrebnej majority. Je teda zrejmé, že ďalšia časť skupiny občanov bola kritickým vývojom vo federácii v oboch republikách unavená a hľadala teda útechu v radikálnej zmene svojho náhľadu na formu spolužitia oboch národov. Zároveň sa zdá byť oprávnenou hypotéza, že v danej chvíli boli možnosti nárastu prívržencov samostatnosti vyčerpané. Mimochodom, z tejto analýzy je zrejmé , prečo časť profederálne orientovaných občanov Slovenska zazlieva českým politickým predstaviteľom, ktorí napriek tomu, že rozhodne poznali v tomto období tieto a ďalšie podobné výsledky prieskumov verejnej mienky, že nemali zábranu (a aj vrátane federálneho prezidenta V. Havla) predostierať českej verejnosti obraz slovenského národa hlásiaceho sa väčšinovo k právu na sebaurčenie, ktorému Česi nesmú brániť. Tak smutne skončilo strategické rozhodnutie českej politickej reprezentácie o nebránení Slovákom vo vytvorení sa samostatného štátu, ktoré sa v tomto období pretransformovalo do praktickej každodennej politiky kooperujúcej ale s menšinovým názorom obyvateľov Slovenska.
Záverečnou etapu tohoto prehľadu je potom prieskum verejnej mienky z marca 1993 konaný na Slovensku. Prieskum spätne skúmal hlasovanie občanov Slovenska v referende o rozdelení republiky. Proti bolo 50%, za 29%, nezúčastnilo by sa 13%, nevedelo sa rozhodnúť 8%. Toľko definitívne k mýtusu o tom, ako sme my Slováci chceli údajne prevažne samostatnosť - čísla majú dostatočne výrečnú opačnú dôkazovú hodnotu: nechceli.
Treba ale doplniť, že spoločný štát sa rozpadol predovšetkým vďaka procesom, ktoré zahájila a realizovala v prevažnej miere hlavne slovenská strana. Nakoľko boli tieto iniciatívy odôvodnené alebo nakoľko v očiach druhého národa splývali do temer unifikovaného boja Slovákov za samostatnosť, je problém oveľa širší ako je zamýšľaný priestor tohoto príspevku. Každopádne však vytvorili obraz gordického uzla, ktorý sa víťazné politické strany po voľbách v roku 1992 rozhodli preťať nelegitímnym rozdelením republiky a v rozpore so želaním väčšiny obyvateľstva oboch federálnych republík. Z tohoto hľadiska je rozdelenie republiky výrazným debaklom ako týchto politikov (história nezvykne odpúšťať), tak aj občanov, ktorí nedokázali alebo nepokladali za potrebné sa tomuto kroku postaviť na odpor. Demokracia nepracuje sama od seba, nie je to automat, ale vyžaduje permanentnú kontrolu verejných činiteľov spojenú predovšetkým s postupným obmedzovaním ich právomocí a teda osobnú angažovanosť. Našťastie, tento vývoj je predsa len badateľný v oboch nástupníckych republikách a aj preto možno dúfať, že aspoň po týchto skúsenostiach si verejnosť uvedomí, že vládcom v nich je ona, kým politik je len jej sluha. Ak toto ponaučenie už bude mať zosilňujúcu tendenciu, tak rozdelenie republiky nebolo zbytočné. A bude to síce znieť aj naďalej pateticky, ale už nebudeme môcť hľadať vinu opäť len v tých druhých, musíme sa poučiť sa z minulosti predovšetkým na našich vlastných chybách, aby sme zabránili v budúcnosti ich opakovaniu v ľubovoľnej forme a hlavne vo forme, ktoré stíhali opakovane náš spoločný štát. Je zbytočné pripomínať, že najbežnejšia výhovorka, ktorú sme používali, že na vine je ten druhý - Čech alebo Slovák - nebude už nikdy použiteľná. A je možné, že je to tak predsa len dobre a že to tak muselo byť: šťastné dieťa versaillskej zmluvy s nešťastným osudom nahradili neželané deti Novembra, o ktorých lepší osud sa už konečne postarajú predovšetkým ich občania.
"Muž zabil Roma?"
Václav Pinkava
Podle zprávy převzaté z ČTK
(http://24.centrum.cz/domov/clanek.phtml?id=10743114) konkrétní jmenovaný
muž byl shledán vinným, že zabil nejmenovaného "Roma". Na pokyn vyššího
soudu se znalci zabývají možností, že tak učinil 'v afektu strachu'.
Jak jsem již psal dříve (http://www.britskelisty.cz/0006/20000608g.html)
takové nálepkování do zpravodajství nepatří.
Proč je etnikum nejmenované oběti jediný směrodatný údaj? Protože tu asi
jde o rasově motivovanou vraždu, hájí svou reportáž pomyslně novinář.
Leč celkový dojem je nevyvážený - dehumanizace oběti začíná její
anonymitou, pojmenovaný, byť vrah, je publiku bližší.
Čtenář je nabádán aby se vžil do pozice ohroženého "muže", kterého
ohrožuje "Rom", navíc mluvící po telefoně nesrozumitelnou řečí k nějakým
svým kumpánům.
"Muž ubodal muže" zní přece docela jinak. (A ještě normálněji zní "Josef Novák ubodal Petra Černého", pozn. JČ.) Ani pachatel ani oběť nemají být v
reportáži pouhou etnicitou-definovanou figurkou.
Češi se uplatní na Západě, budou-li dostatečně kvalifikovaní a schopní
(Reakce na tento článek.)
Mily pane Pinkavo,
chtel bych Vam napsat o tom, co vim ze svycarsko-vychodoevropskeho
pohledu a zkusenosti. I o tom, co si myslim o - tak dulezitem, ale
porad jeste vzdalenem - otevreni Cech.
1 - Kazdy stat ma vnitropoliticky tlak nepoustet do zeme "nezadane".
Tak i - mimo mnoha jinych - Cesko, Nemecko, Svycarsko, USA. Prakticky
to znamena, ze si statni byrokracie (casto jako tady, ve Svycarsku,
pod otevrenym tlakem ekonomiky) vybira, nebo snazi se vybirat, koho
z "cizaku" pres hranice pusti, komu z nich zatrhne, ztizi nebo naopak
ulehci praci a pobyt.
Tady je protekcionismus - a jakekoliv treba "populisticke"
pozdrzeni prekotnych a ne zcela domyslenych zmen - proste dennim
politickym chlebem.
Pro zadane se ale vzdycky najdou, ci vytvori, vyjimky anebo
podminky. Tak i Cesi, pokud dostatecne zadani a kvalifikovani, maji
velmi dobre podminky najit praci po celem svete, nejen u sousedu v
Nemecku.
2 - Nove zeme byvaleho sovetskeho bloku, cekajici na clenstvi v EU
(zdaleka) nejsou jeste tak daleko, aby obstaly v prime konkurenci.
Jak v politice, tak v ekonomice, tak ve spolecenskych strukturach.
Papiry sem papiry tam. Tohle vsichni politici - kteri premysli
chladnou hlavou - velmi dobre vedi.
Navic tito cekatele, bez vyjimky, jsou tezce postizeni,
zatizeni tim co se nove nazyva organizovany zlocin, drive planovana
ekonomika, politicka ekonomie, ci socialismus (cili sovetsky
totalitarismus). Tohle vsichni politici - kteri nejen premysli
chladnou hlavou, ale i se o vychod dostatecne zajimaji - velmi dobre
vedi. Organizovany zlocin vychodoevropskeho puvodu uz dlouho
investoval ve vyspelych zemich, ale po rozpadu sovetskeho bloku jeho
investice primo explodovaly.
A jak pisete, tak "dnesnim svetem nehyba politika, ale
ekonomika", k tomu si dovolim dodat, ze se tak deje zejmena v mene
vyspelych zemich.
Tady je protekcionismus - a jakekoliv treba "populisticke"
pozdrzeni prekotnych a ne zcela domyslenych zmen - otazkou preziti
zapadni demokracie.
3 - Nejen nemecke, ale i jine - napriklad i svycarske - firmy hledaji
nejen levnejsi pracovni sily, ale i vetsi blizkost k trhum, dodavatelum,
partnerum. Pokud se jim podari v jakekoliv zemi byvaleho sovetskeho
bloku najit dobre podminky - nebo si je vytvorit - zustanou tam
(VW/Skoda). Pokud ne, neprijdu, nebo dokonce odejdou (co se Cech tyce,
mel bych tady nekolik prikladu ze Svycar, neco z USA - mimo uspesnych
angazma).
Snazi se - ale zcela legalne - o to, aby neodvadely prehnane
vysoke dane a davky do, bez vyjimky, zkorumpovanych "statnich" kapes.
Bezna rutina, a jsou na ni danovi experti, co se tim velmi slusne zivi.
Ve vysoce neefektivnim hospodareni (eufemisticky receno) verejneho
sektoru tady maji vychodoevropske zeme znacny handicap.
Umejji si - zase zcela legalne - zaridit i to, aby se pohyb toho
zbozi, ktere dnes podleha clum, clum co nejlepe vyhybal. Neuveritelne
je take obejiti oznaceni puvodu, ktere vlastne melo kdysi chranit
domaci produkci. Na to maji dost - absurdnich, i kdyz legalnich -
moznosti. Takze nektere takzvane "svycarske" - bez vyjimky "very
low-tech" - vyrobky pochazeji z 99.99% z jinych zemi, take vychodni
Evropy (par prikladu z Madarska, Polska).
Vysoce zajimave je sledovat diskuze o pripojeni se, nebo nepripojeni
se, k EU - z ceskeho a svycarskeho hlediska. Vsechny tyto diskuze maji
jedno spolecne: co by bylo vetsi ci mensi ztratou pro Svycarsko, je
velkym prinosem ne-li obrovskym pokrokem pro Cesko - v jakemkoliv
ohledu, a zatim zda se ze bez vyjimky.
Zdravi
Vladimir Rott
Curych
Erotická reklama v Británii zakázána:
Co je špatného na těle Sophie Dahlové
V minulých dnech rozhodla ve Velké Británii Rada pro reklamu (Advertising Standards Authority), že zakáže billboard "Odaliska", na němž Sophie Dahlová inzeruje parfém značky Opium firmy Saint Laurent. Na dosti decentní fotografii leží na zádech na tmavém pozadí nahá žena, vyfotografovaná ze strany přibližně od úrovně jejích ramen, v implicitně mírně erotické póze s pokrčenýma a trochu roztaženýma nohama. Reklama byla z britských ulic stažena poté, co si na ni Radě pro reklamu stěžovalo 1000 britských občanů. Vicki Woodsová se včera v deníku Daily Telegraph postavila na její obranu.
Pravidelní čtenáři tohoto listu vědí, že billboard "Odaliska" se Sophií Dahlovou (reklama na perfém Opium firmy Saint Laurent) byl včera stažen pro to, že je prý "příliš sexuálně sugestivní" a proto "urážlivý" a "ponižující pro ženy". A po miliónté se já ptám, kdo jsou zatraceně ty ženy, které to uráží?
Billboard je skutečně velmi sexuálně sugestivní: na fotografii leží hezká Sophie na kožešinové dece v záchvatu extáze s roztaženýma nohama a s otevřenými ústy. Jedno pozvednuté alabastrové koleno jí zakrývá rozkrok, jedna ruka zakrývá její levé prso, je vidět jen jedna prsní bradavka.
Je to velmi dobrá fotografie, autorem byl Steven Meisel a režisérem nový tvůrčí ředitel firmy YSL Tom Ford. Oba tito muži mají velmi dobrou pověst ve svém oboru - prodávají módu a (to je důležitější) i oděvní doplňky, jako jsou parfémy, dobře situovanému globálnímu trhu. Parfém je výrobek, který je sexy: jaký má jiný smysl než přilákat partnera? A parfém Opium se prodává jako zvlášť erotický výrobek.
Co je tedy na tom urážlivého? Sophie neleží na automobilu BMW ani nesedí obkročmo na hlavni tanku. Jsem plně rozhodnuta vyjadřovat ostrou kritiku, stejně jako nejortodoxnější feministky, pokud je ženského těla zneužíváno vykořisťovatelsky k prodávání pneumatik anebo obilných kombajnů línému mužskému zákaznictvu. Vadí mi taky oděvní reklamy, na nichž vypadají vyhublé dívky, jako že byly zrovna znásilněny, zbity či zdrogovány, anebo když jsou oblečené jako homosexuální chlapci a obklopeni homosexuálními muži za účelem reklamy, navržené homosexuálními muži.
Vzhledem k tomu, že ani pan Ford ani pan Meisel nejsou muži na ženění, bylo od nich vynikající, že vytvořili takovouto fotografii, která je tak příjemně sugestivní a kromě toho ještě navozuje heterosexuální sex.
Sophie Dahlová je velká holka, má na sobě dost masa a její fotografie v žádném případě nepovede dcery národa k hladovění. Vypadá na fotografii jak symbol obchodního domu Marks and Spencers - "Já jsem NORMÁLNÍ". A vypadá seriózně, vášnivě, provokativně, tak, že právě měla vynikající sexuální zážitek.
A to je právě problém. Sex se v Británii nebere vážně, když pomineme sprosté pohlednice, které se prodávají v přímořských letoviscích. Kdybychom brali sex vážně, neměla by Británie větší množství zmatených, těhotných holek pod dvacet než jiné země. (Dovídám se, že prý byly "některé britské matky" znepokojeny, že je Sophiina nahá extáze viditelná i pro malé děti. Matky psaly dopisy, jak prý mají dětem vysvětlovat, "co ta paní dělá". No, vždyť jim to řekněte rovnou, doporučuju.)
Kdybychom brali sex vážně, nemátli bychom Radu pro reklamu tolik. Proslulý billboard "Hello boys", na němž před několika lety vystupovala atraktivní Eva Herzigová v podprsence značky Gossard vyvolal jen asi osmdesát stížností Radě pro reklamu a zrušen nebyl. Ale do včerejška do rána zaznamenala Rada pro reklamu více než 1000 písemných stížností na billboard pro parfém Opium (a mnohem více telefonátů), než ustoupila tomu, co deník Dail Mail charakterizoval jako "veřejné rozhořčení" a reklamu zakázala. "Musím říct otevřeně," konstatoval Gary Ward z Rady pro reklamu, "nečekali jsme tolik protestů. Většina stížností, které dostáváme, pochází od členů veřejnosti, kteří mají pocit, že jim reklamní agentury lžou nebo je podvádějí. Jenom čtvrtina stížností se týká otázek vkusu a erotických otázek."
Tak proč byl billboard na parfém Opium o tolik víc urážlivý než podprsenka Gossard s Herzigovou? Na billboardu pro parfém Opium není žádný sugestivní text (na rozdíl od provokativního textu na reklamě s Herzigovou, který vyzýval muže, "aby si klekli". - "No, nám připadalo, že reklama na podprsenku Gossard to bere s humorem." Ano. Kočko, ukaž tady klukům kozy. To je britský přístup k sexu, že? My jsme opravdu tak infantilní. Daleko více mě urážejí odporně přeslazené zdrobněliny v inzerátech na den svatého Valentina ("Přesladké kočičce od tvého kocourka") než dospělá ženská na postkoitální fotografii.
Jediné stížnosti, které mohu brát alespoň trochu vážně, jsou od osob, odpovědných za bezpečnost silniční dopravy - a to jsou seriózní lidé. Jeden činitel z komunálního úřadu v Sheffieldu si v dopise deníku Guardian v sobotu stěžoval, že billboard na parfém Opium "může vyvolávat u řidičů velké množství nepozornosti". "V Sheffieldu," napsal tento muž, "byl umístěn jeden tento billboard asi 25 metrů před přechodem pro chodce, čímž ohrožoval chodce i řidiče automoblů."
To je pravda. Mně takhle jako chodce taky jednou něco podobného velmi ohrozilo, v londýnské ulici Regent Street. Spěchala jsem do kanceláře a když jsem přecházela přes ulici, povšimla jsem si, že nepříliš velké množství automobilů na vozovce jede podivně pomalu.
Způsobila to blondýnka na druhé straně ulice, která tam v náhlém přílivu slunečního světla běžela na jehlových podpatcích. Měla na sobě těsné tričko barvy lidské kůže z tenké, elastické látky, a neměla podprsenku. Prsa jí krásně skákala sem a tam. Byla naprosto nevědomá, jak obrovský vliv má na všechny řidiče v Regent Street, kteří zpomalovali a manévrovali, aby mohli jet podél chodníku její rychlostí. Řidiči vzadu zuřivě troubili, než se dostali na dohled blondýnky, a tu se začali všichni obrovsky usmívat a chlapi za volantem na sebe navzájem mávali.
Nakonec jedna dodávka vjela na chodník a vrazila do kandelábru hned vedle mě. Do ní zezadu okamžitě narazilo jiné auto. Oba řidiči vyskočili a smáli se, až se za břicho popadali - vydali se na pomoc chlapci na motorce, kterého to srazilo na zem. Všichni tři tam pak na ulici smáli a bezmocně se chechtali. To je přece normální Británie, a takhle by to mělo být. Život.
Reklama neeticky manipuluje hlavně slabé a bezbranné lidi
Vážený pane Čulíku,
prosím o publikování odpovědi Vilému Rubešovi.
A) Neznalosti o sdělovacích prostředcích
V. Rubeš uvádí, že v ČT se ředitelé nestřídají tak často jako v novinách.
Myslím, že se mýlí. Od r. 1990 se v LN vystřídalo mnohem více šéfredaktorů
než ředitelů v ČT.
B) Reklama a jakási manipulace
Největší manipulace je prováděna se slabými a bezbrannými lidmi. Jsou to
jednak děti, které ještě nemají utvořený hodnotový systém a dost obranných
protilátek, jednak lidé dospělí, kteří si nejsou dostatečně jisti sami
sebou.
U dětí to probíhá tak, že už v dětských časopisech jsou návody, co musí
člověk mít, aby byl "in". Děti pak otravují rodiče, kteří se musejí
rozhodovat, zda bude dítě hrdě osamělé v kolektivu bez pokemona, barbie
(doplň další nesmysly), nebo zda mu umožní připojit se k tlupě. Ne všechny
děti jsou dostatečně psychicky silné na to, aby snesly výlučnost, takže zde
stojí rodič před velkým dilematem.
Když vnitřně sebejistému člověku reklama sdělí, že to či ono musí mít, aby
byl "in", pomyslí si: "Jsem "in" i bez vašich krámů", a nekoupí nic. Lidé
slabí a vnitřně nejistí musejí držet krok se sousedy, případně si dokazovat,
že jsou lepší než oni, takže zde má reklama možnosti velké.
Také se s lidmi manipuluje pomocí indukce určitých pocitů, kdy se jim
neřekne nic skutečně podstatného o vlastnostech výrobků, jen se marketingoví
odborníci snaží navodit určitý příjemný pocit, spojený s vlastnictvím
nějakého produktu.
C) Svoboda informací
C) Svoboda informací
Myslím, že svoboda jednoho člověka nemůže omezovat svobodu člověka druhého.
A jejich svoboda šířit informace o výrobcích se střetá s právem ostatních
lidí nebýt obtěžováni, omezováni a okrádáni o čas jejich reklamami.
V. Rubeš argumentuje demagogicky, že mám právo nějaký výrobek odmítnout a že
on je také otravován mým článkem. Dost podivný argument, který směšuje dvě
věci: právo nečíst reklamu a možnost koupit nebo nekoupit výrobek. On má
svobodnou volbu neklikat na můj text, ale já volbu nesledovat reklamu v
mnohých okamžicích nemám. Když jsou blboardy kolem silnic prostřídané
dopravními značkami, musím jim věnovat pozornost, ať chci nebo nechci. Kde
je tedy moje svoboda volby? Proč mi marketingoví odborníci neumožní svobodně
si vybrat, o kterou informaci stojím, a o kterou ne? Pokud budu mít potřebu
něco koupit, zadám heslo do Seznamu nebo Altavisty a najdu si firmu, která
mi žádaný produkt dodá. Nebo snad chcete říct, že reklamní pracovníci vědí
lépe než já sama, co potřebuji, a proto mi musejí nechtěné informace
vnucovat?
Schránky poštovní a e-mailové se plní nevyžádanými nesmysly. (Mám na
kastlíku upozornění, že reklamy nechci, ale není to nic platné. Když mám
čas, posílám letáky nevyplaceně zpět firmám.) Nabídky na jméno jsou také
zcela necílené a dopis se nedá vyhodit předem, protože nemůžu vědět, jestli
je v něm reklama, nebo důležité sdělení. Měli by tyto zásilky povinně
označovat slovy reklama, aby se každý mohl svobodně rozhodnout, zda je chce
číst anebo hodit do smetí.
O řvoucí a nevkusné reklamě na veřejných místech jsem už psala.
Vy máte prostě svobodu šířit svoje informace všude až do dokonalého otrávení
necílové populace.
Hrozí nám diktatura anonymních expertů
Obávám se, že metoda léčby nádorů profesora Fortýna popsaná v Britských listech 19.prosince Václavem Pinkavou nebude obecně přijata a uplatňována nikoliv proto, že by byla neúčinná, ale proto, že odporuje poznatkům současné chirurgické vědy, jak se dozvíme ze slov profesora Dvořáka citovaných v dovětku Václava Pinkavy. Pro lékaře musí být vždy nejdůležitější konkrétní pomoc pacientovi a to bez ohledu na to je li to vědecky "košer." Existuje více léčebných metod, které jsou v rozporu se současným vědeckým poznáním a přitom fungují a slouží trpícím lidem. Patří mezi ně například homeopatie. Donedávna jsem patřila i třeba hypnóza. O oprávněnosti takovýchto metod rozhodne čas. Max Planck napsal už před lety jedovatě, že nová teorie se prosadí až tehdy, když stoupenci té staré jednoduše vymřou. Myslí li si ovšem někdo, že takto nelze v medicíně uvažovat, neboť tím může být ohrožen život pacienta, rád bych upozornil že to dokáží i "standardní" léčebné postupy. Třeba takový Josef Lux totiž nezemřel na následek zhoubné nemoci, jeho smrt byla jen vedlejší projev chemoterapické léčby. Skutečně. Aby tělo přijalo kostní dřeň, musí v něm být zcela ochromen imunitní systém. Pak může člověka zabít, stejně jako v případě AIDS, naprosto běžná choroba. Každá léčba může být ve svém důsledku pro pacienta nebezpečná.
Václav Pinkava se ptá jestli by šla podobnou metodou, jak je ta Fortýnova, tedy podvázáním nádorového ložiska, léčit i rakovinou zasažená společnost. Vzápětí dodává, že to asi nepůjde. Nelze prostě jednoduše izolovat nádorem zasaženou společenskou skupinu od zdravého zbytku společnosti. Pravda, jisté pokusy se ve dvacátém století udály. Ovšem destruktivní vedlejší důsledky zcela zakryly léčebný účinek terapie. Diagnostici Marx a Engels usoudili, že tou zasaženou skupinou je buržoazie. Praktičtí chirurgové jako Lenin, Stalin, Mao či Pol-Pot kombinovali standartní léčbu nádorů, tedy jejich odstranění (popravy, genocidy), s prvky moderními jako je izolace a převýchova (koncentrační tábory). K vyvrcholení humanistického přístupu došlo v bývalém SSSR, když pro odpůrce režimu vznikaly speciální psychiatrické léčebny.Pacient komunistických léčitelů, mám na mysli společnost, sice na rozdíl od Josefa Luxe nezemřel, ale léčení na něm zanechalo dlouhodobé následky.
Nedělám si vůbec žádné iluze o moderní medicíně. To jestli byla či nebyla či nebyla nějaká metoda prověřena západními odborníky nepokládám za rozhodující. Současná medicína v sobě nese totiž hodně znaků totalitní ideologie. Má svá dogmata a své rituály. Má svůj umělý jazyk. Lékař je ve vztahu k pacientovi ten vševědoucí a vševládnoucí, to že to tak vždy není pozná někdy pacient, až tehdy je li nucen vyrovnávat se s následky léčení, někdy až patolog. Britské listy před časem zveřejnily protest, jehož autor utrpěl zkušenost se současnou psychiatrií. Jeho zkušenost není vůbec výjimečná, ale naprosto běžná. Současná psychiatrie se zaměřuje pouze na potlačování symptomů o skutečné příčině mnohých duševních poruch neví dodnes vůbec nic. Stávající léčení je jen utlumování chemickými prostředky. Ty nahradily dřívější svěrací kazajky.
Vím, že svá tvrzení, která jak doufám někoho naštvou, bych měl lépe doložit. Jsem toho schopen, ale nemohu si uzurpovat celé Britské listy jen pro sebe. Navíc nechci psát ani tak o medicíně, ale o tématu které mne pronásleduje přímo obsesivním způsobem.Tímto tématem názorový monopol jedné skupiny lidí nad názory ostatních. Hledám li latentní zárodek budoucí totalitní společnosti, nevidím jej ani v knize Mein Kampf, ani v hajlujících holohlavcích ani ve vysokých preferencích KSČM. To jsou již jen mrtvé relikty minulosti. To, co nám skutečně hrozí bych z jistou nadsázkou nazval "diktaturou anonymních expertů". Expert je , i když známe jeho jméno příjmení. On nehovoří jménem svým, ale jménem toho oboru v němž je expertem. Sám zůstává bez odpovědnosti. Po expertovi přichází byrokrat, který na základě "znaleckého posudku" experta jedná. I byrokrat je nevinný, bez odpovědnosti. Jedná v zájmu vyšší pravdy, kterou mu zprostředkoval expert. Spojení byrokrata s expertem je smrtelně nebezpečné pro celou civilizaci.
Sledujeme li bulvární i seriozní tisk, vidíme jakou roli hrají "nezávislí" experti v životě současné společnosti. Slovo nezávislí dávám do uvozovek, protože nemá smysl. Každý je na něčem závislý. Každé východisko je formované lidskou zkušenost a dosaženým vzděláním. Našemu vzdělávacímu systému vládla komunistická ideologie, která se usadila hluboko v duších našich vzdělanců. Někdo asi namítne, že to není pravda, že většina z nás se s komunizmem již dávno vyrovnala. Verbálně možná ano, ale to zdaleka nestačí. Ten komunista sedí někde hluboko v nás. Jeden z jeho projevů je právě oddělování vědeckého a nevědeckého. Věda je jen jeden z možných způsobů chápání světa nikoliv klíčem k pochopení všeho. Zde již začíná ideologie. Skutečný vědec má pokoru a úctu k tajemství přírody a života. Ideologovi je vše jasné.
Komunistická ideologie je deformovanou verzí vědecko-racionalistického světonázoru. Verbální ideologie skončila v dějinném propadlišti. Její obsah je však neustále přítomen. Právě na tradiční medicíně se svými přístroji, se svým měřením a vážením či se svou snahou odstranit každý projev nemoci, odstranit každý nefunkční orgán je to nejvíce znát. Děje se to však i jinde. Naše školy stále vychovávají nemyslící fachidioty. Novináři raději žádají stanoviska expertů, místo aby šli s kůží na trh a řekli vlastní názor na věc. Bez znalců se již neobejde žádný složitější soudní proces. Znalci rozhodují, kde končí erotika a začíná pornografie. Znalci určují jestli obsah té či oné knihy je nebo není společensky závadný.Domnívám se, že skutečné vyrovnání se s minulostí spočívá v pochopení nepřenesitelnosti vlastní odpovědnosti za každý skutek, který vykonám. To se týká především lidí jako jsou lékaři, soudci či politici. Tedy lidí, kteří mají moc rozhodovat nad naším životem.
Valorizace starobních důchodů je diskriminační - požaduji nápravu
A/ Zdůvodnění diskriminační valorizace
důchodů:
-
Nivelizační valorizace důchodů pevnou částkou,
zavedená předlistopadovým režimem, byla převzata i polistopadovými vládami
a vedla v první polovině devadesátých let k výrazné nivelizaci důchodů
a při vysoké inflaci i k výraznému poklesu kupní síly vyšších důchodů.
Nivelizační proces pokračoval i v dalších letech, kdy vedle jednotné částky
bylo při valorizaci použito i procentní
zvýšení důchodů. Teprve od 1.8.1998 byla valorizace prováděna procentním
zvýšením, ale to již nemohlo podstatněji ovlivnit nivelizaci z předchozích
let.
Důsledkem výše uvedeného způsobu valorizace
je i po zvýšení od 1.12.2000 tento index zvýšení důchodů z roku 1989 při
inflaci za období 1989 až 1999 ve výši 374% :
-
nejnižší důchody...........................................................cca 558%
-
průměrný důchod .........................................................cca 405%
-
nejvyšší důchody...........................................................cca 282%
Jak je zřejmé z tohoto přehledu, došlo nivelizační
valorizací (zvyšováním důchodů o jednotnou částku) k přerozdělení důchodů
v rozporu se zásluhovostí zakotvenou v dřívější i v současné zákonné úpravě
důchodového zabezpečení. Relativně vyšší zvýšení nízkých důchodů bylo bezesporu
nezbytné, ale mělo být provedeno sociální
dávkou tak, jak je běžné u ostatních nízkých příjmů, a nikoliv na úkor
vyšších důchodů! Starobní důchod není sociální dávkou závislou na libovůli
zákonodárce, ale je právním nárokem vyplývajícím ze zákona o důchodovém
zabezpečení. U nejvyšších důchodů je
jejich reálná hodnota ve srovnání s rokem 1989 i po zvýšení od 1.12.2000
nižší až o 92%, což představuje částku cca Kč 3000 měsíčně!
U vyšších důchodů nejde jen o důchody bývalých
politických a nomenklaturních pracovníků, ale i o důchody řadových občanů,
kteří si ve snaze zajistit se lépe pro pozdější stáří, dále pracovali a
důchod nepobírali. Diskriminační valorizací však o zvýšení svých důchodů
zcela nebo z podstatné části přišli! Uvedeným způsobem si mohou současní
důchodci i nyní svůj důchod zvýšit,
a to na rozdíl od dřívější úpravy bez omezení. Dřívějším důchodcům se však
jejich právní nárok upírá!
2/ Nová zákonná úprava důchodového zabezpečení
platná od 1.1.1996 zvýhodňovala důchody přiznané po 1.1.1996 oproti dřívější
úpravě v průměru o cca 850,- Kč měsíčně a jejich výši na rozdíl od dřívější
úpravy nijak neomezuje. V posledních dvou letech byl uvedený rozdíl diferencovanou
valorizací starých a nových důchodů částečně snížen, ale diskriminace starodůchodců
i nadále trvá, nehledě na to, že znevýhodnění
za uplynulé roky již nikdy nebude vyrovnáno. Již z tohoto důvodu by měla
být u všech důchodů z roku 1989 alespoň obnovena jejich tehdejší kupní
síla!
3/ Diskriminační valorizace důchodů a zvýhodnění
důchodů od 1.1.1996 je nepochybně porušením Listiny základních práv a svobod
a tím i Ústavy České republiky, neboť je v rozporu s principem stejných
práv občanů!
B/ Písemná sdělení požadující
nápravu křivd způsobených diskriminační valorizací:
1/ V roce 1994 a 1995 jsem zaslal Kanceláři prezidenta republiky stížnost
na diskriminační valorizaci důchodů. V odpovědi mi bylo sděleno, že " otázky
týkající se důchodového zabezpečení občanů náleží výhradně do kompetence
příslušných orgánů státní správy, do které Kancelář prezidenta republiky
ani pan prezident nezasahují." Pan prezident
však zákony o valorizaci podepsal a je tudíž za jejich provádění spoluodpovědný.
Na toto moje sdělení mi bylo oznámeno, že oba moje dopisy byly podstoupeny
MPSV k vyřízení. První dopis byl rovněž podstoupen Parlamentu České
republiky a výboru pro sociální politiku a zdravotnictví.
MPSV ve své odpovědi zn. 5906/95 z 20.2.95
sdělilo, že "jeho návrhy na zvýšení důchodů o procentní částku, které byly
podloženy argumenty podobnými argumentům v mé stížnosti, byly kritizovány
a většinou nebyly přijaty". MPSV současně uvedlo, že " mnohem větší množství
stížností kritizuje procentní zvyšování důchodů s poukazem na princip tzv.
stejného žaludku" !!
2/ Ježto za diskriminační valorizační zákony
odpovídá především Parlament České republiky, zaslal jsem svou stížnost
též
-
Petičnímu výboru s žádostí o posouzení ústavnosti
valorizačních zákonů. Dopisem č.j. 372/VPLPN z 29.11.94 mi bylo sděleno,
že Parlament České republiky nemá právo si vyžádat stanovisko Ústavního
soudu, a že moje stížnost byla předána všem poslaneckým klubům, jakož i
výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Tehdejší předseda tohoto
výboru v odpovědi uvedl, že souhlasí s tím, že "došlo k jistí nivelizaci
důchodů, a že zde byla snaha dostat na určitou rozumnou úroveň důchody,
které byly vyměřeny z dříve velmi nízkých mezd." S tím je nutno souhlasit,
ale jejich zvýšení mělo být kryto z rozpočtových prostředků, a nikoliv
na úkor vyšších důchodů.
-
16.10.96 jsem se obrátil se svou stížností
na diskriminační valorizaci na tehdejšího předsedu výboru pro sociální
politiku a zdravotnictví Dr. Špidlu. Ten mi dopisem k č.j. 44/96 VSPZ z
4.2.97 sdělil, že můj dopis zařadí mezi připomínky k návrhu novely zákona
č. 155/1995 Sb. Z odpovědi Dr. Špidly je zřejmé, že moji stížnost považoval
za
oprávněnou, ale že tehdy nebyla politická vůle provést nápravu.
3/ Abych problém diskriminační valorizace
maximálně konkretizoval a zjednodušil, obrátil jsem se dopisem z 2.11.95
na Úřad vlády ČR s žádostí o zdůvodnění, proč je dřívějším důchodcům upírán
nárok na zvýšení jejich důchodů za dobu, kdy dále pracovali a důchod nepobírali,
když i podle současné úpravy důchodového zabezpečení je možno si tímto
způsobem důchod zvýšit, a to na rozdíl od dřívějších úpravy bez jakéhokoliv
omezení. V odpovědi mi bylo sděleno,
že můj dopis byl postoupen MPSV s žádostí o zaujetí konkrétního stanoviska
k mému konkrétnímu dotazu. Tento požadavek MPSV nesplnilo. Teprve po urgencích
Úřadu vlády ČR, které byly provedeny po mém zaslání dalších dvou dopisů,
jsem obdržel odpověď MPSV, ale bez zdůvodnění, proč je dřívějším důchodcům
upírán jejich nárok na zvýšení důchodů za dobu, kdy dále pracovali a důchod
nepobírali. Ve své odpovědi z 31.10.96 se MPSV odvolává na zdůvodnění valorizace
jednotnou částkou z 20.2.95 na princip " stejného
žaludku" a dále uvádí, že "dostává stále také mnoho dopisů od těch občanů,
kteří naopak požadují, aby zvýšení důchodů bylo prováděno pouze jednotnou
částkou, nebot´vlastní přičinění každého jednotlivce je dostatečně vyjádřeno
v v diferenciaci důchodu při jeho přiznání,
a proto není třeba diferenciace zvyšovat procentní valorizací." Je s podivem,
že úředníkům MPSV není znám rozdíl mezi nominální a reálnou hodnotou důchodu.
Procentní valorizací se diferenciace kupní síly důchodu nikterak nezvyšuje,
ale zůstává stejná!
4/ Po bezvýsledném úsilí dosáhnout nápravu,
respektive věcné zdůvodnění diskriminační valorizace důchodů, jsem se obrátil
7.3.98 na Ústavní soud v Brně se žádostí o posouzení ústavnosti diskriminačních
zákonů.Ten moji konkrétní žádost odmítl s tím, že "do pravomoci Ústavního
soudu nepatří v obecné poloze posuzovat způsob vyměření a případné úpravy
jakýchkoliv důchodů"!
5/ Ježto současný ministr práce a sociálních
věcí Dr. Vladimír Špidla ve své dřívější funkci předsedy parlamentního
výboru pro zdravotnictví a soc. politiku zaujímal pozitivní stanovisko
k mým připomínkám k diskriminační valorizaci, připomněl jsem mu svým dopisem
z 10.10.2000 jeho slib, že sociálně demokratická vláda obnoví kupní sílu
důchodů z roku 1989.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, nedostal
jsem přes značné úsilí žádné věcné zdůvodnění diskriminační valorizace
důchodů, s vyjímkou na odkaz na princip "stejného žaludku". I ten bych
byl ochoten akceptovat, pokud by byl uplatněn i u ostatních skupin obyvatelstva.
U jejich příjmů se nůžky zcela otevřely, kdežto u důchodců se sevřely.
Moje připomínky k diskriminační valorizaci
důchodů jednotnou částkou a později v kombinaci s procentním zvýšením snad
přispěly k tomu, že od r. 1998 jsou důchody valorizovány procentním zvýšením.
To však již nemůže podstatněji napravit nivelizaci důchodů, ke které došlo
v předešlých letech. Jediná možnost, jak napravit diferenciaci důchodů
z roku 1989 a pozdějších let, je jejich zvýšení dle procenta inflace za
dobu od jejich vyměření.
V závěru popisu svého úsilí po odstranění
způsobené křivdy diskriminační valorizace mého důchodu se nemohu ubránit
sentimentálnímu postesknutí. Po těžkém období mého života, kdy jsem byl
jako český vysokoškolák přes dva roky vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen,
a po propuštění ze zaměstnání ve Státním plánovacím úřadě v roce 1951 s
omezenými možnostmi zaměstnání mimo Prahu, jsem očekával, že po demokratizaci
společnosti budu moci důstojně prožít zbytek života s mojí těžce invalidní
manželkou, pro což jsem v daných podmínkách
dále pracoval bez pobírání důchodu, abych se zajistil pro pozdější stáří.
Diskriminační valorizace důchodů je pro mne proto velkým zklamáním, což
je o to horší, že se tak stalo ze strany demokratického státu.
V Hlohovčicích 11.prosince 2000Karel Kleisner
Zamlčené jádro sporu o guvernéra
Těsně po senátních a krajských volbách, v nichž malá účast občanů potvrdila nízký zájem o politiku, jsme zažili během třetí dekády listopadu další - tentokrát "guvernérské" - kolo mediálního humbuku, v němž byla veřejnosti politika opětovně znechucována. Tento výraz se opět používal převážně jako sprosté slovo.
Většina novinářů v podstatě tvrdila (každý podle svých "nezávislých" sympatií), že jimi favorizovaný ústavní činitel jednal podle práva a v národním zájmu, zatím co ostatní - vedeni nízkými pohnutkami - vnášeli do kauzy politiku, škodlivou vnitrostátně i vůči zahraničí. Z koktejlu fragmentárních tvrzení i dovedných zámlk státníků a politiků (pro něž je ovšem machiavelismus povinnou součástí kvalifikace) vládních, hradních i opozičních nám média pod omáčkou kritiky politiky opět představila virtuální obrázek čachrářského politikaření. Na frak dostala opět "škodící" "socanská" vláda (té se nezastal snad nikdo), perfidní opoziční smlouva a dokonce i bývalý hradní milec a dočasný předseda vlády (již tehdy prakticky za současnou čtyřkoalici!), odstupující guvernér ČNB, nemluvě o filosofovi na trůně. Ze skutečně sporného jádra - klíčových problémů národohospodářské politiky - byly jen okrajově zmíněny úrokové sazby, o potřebě jichž zvýšení se bankéř nedávno kuse (necitlivě či neopatrně?) vyjádřil.
Tento opakovaný mediální trik - bohužel stále ještě účinný - působí na českou nízkou politickou kulturu jako rakovina. Zahušťuje mediální smog kolem reálných problémů národa, kazí dobré jméno politiky a státu, u nás tak často poplivávaných, ale nezbytných nástrojů občanské společnosti pro řešení jejích problémů. Intenzivní mlžení zastírá, že politika je přece jen konec konců "správa věcí veřejných". I když se nutně prosazuje i mocensky, ve sváru zájmů různých socio-demografických skupin (ať se jim říká jakkoliv), s jejich nezbytnou representací politických stran a jejich koalic, jejichž role je u nás rovněž zpochybňována.
Hlavní otázka, která měla být občanům předložena dávno, avšak alespoň při příležitosti sporu o guvernéra, se týká překonání obecně známé cenové a mzdovou propastí vůči Evropské unii. Tyto ukazatele u představují u nás kolem 40% (podle kursovního přepočtu) či téměř 60% (podle parity kupní síly) průměru EU, což znamená, že vůči jejím nejvyspělejším státům je poměr ještě horší. Trvalé zachování takových rozdílů po našem vstupu je sotva myslitelné (při volném pohybu osob by se petrifikovalo i nynější zvýhodnění návštěvníků se zahraničními výdělky a "trestal" našince při výjezdu do zahraničí). Pro překonání tohoto rozdílu přicházejí teoreticky v úvahu dvě cesty.
Jednak je tu známější a obávaná cesta "dohnání" zahraniční úrovně cen a mezd. To ovšem prakticky znamená inflaci, na kterou - vlivem zpožděného průběhu přerozdělovacích procesů v ekonomice - zpravidla doplatí především důchodci a "terciérní sféra", příjemci tarifních platů tj. zaměstnanci rozpočtové sféry. Přichází však v úvahu i druhá možnost, veřejnosti natolik málo známá, že může připadat jako z oblasti sci-fi. Bylo by to takové zvýšení konkurenční schopnosti českých exportních artiklů, které by vedlo k odpovídajícímu posílení naší měny. Zpevňování koruny se ovšem v současnosti děsí většina našich exportérů. Kterou z těchto cest či jaký jejich vzájemný mix zvolit, to je opravdu politická otázka, protože tady jde o zájmy velkých skupin občanů, pro něž budou různá řešení rozdílně bolestivá či naopak výhodná. V jistém smyslu je to podstatná otázka zájmu vskutku národního.
V tomto rámci ovšem výše diskontních sazeb, o níž - jak jsem již uvedl - byla v mediální kampani "o něčem jiném" jen nezřetelná zmínka, není tématem okrajovým, ale naopak téměř centrálním. Prosazování toho či onoho řešení za kouřovou clonou handrkování "kdo-s kým-proti komu" je základem pro politikaření, které má se skutečnou politikou společných jen několik písmen v názvu. I toto mlžení politiku v očích veřejnosti diskredituje, jako v nedávné minulosti tak mnoho kroků naší společensko ekonomické transformace. Došlo na havárie údajně "jedině správných řešení", které dosud nebyly náležitě zhodnocený, politická odpovědnost za ně nebyla za blahovolného přihlížení médií dosud náležitě identifikována. Komentátoři hodnotí negativně pouze vnější, politikářskou stránku sporu. Nevidí přínos, že odpovědnost za případné budoucí havárii s nepřiměřenými úrokovými mírami (které mohou být rozsahem podobné důsledkům "kupónové privatizace", "útěku ekonomů před právníky" a třeba i "balíčky") nebudou tentokrát tak beznadějně anonymní a jejich autorům neprojdou tak lehce.
Nedělní partie dvou hejtmanů - mediální ohražení
(Ke startu krajských zastupitelstev)
Nemohu se srovnávat se starořímským senátorem Catonem starším, ale chápu jeho pocity a záměry, když přikročil ke stereotypnímu zakončování svých projevů na jakékoli téma opakováním "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno". Hledám způsob, jak bez nepřiměřeného zdržování vždy důrazně předeslat kritice mediálních materiálů na různá témata jíž dříve zpracované prosté poselství (a) nedělní polední besedy politiků (vzájemné komentáře) přispívají k nízké úrovni politické kultury v Česku (b) komentátor (moderátor) je povinen vzít v úvahu všechna podstatná fakta a názory, a uvést je do souvislostí, na první pohled neznámých či neviditelných. S historickou zkušeností "státoprávního ohražení" českých poslanců za Rakouska bych snad tyto výhrady mohl nazývat třeba "mediální ohražení" a pak "hrr na ně".
Povšimněme si, co moderátor Podzimek v nedělní Prima Partii (19.11) do náležitých souvislostí neuvedl, jaké důležité okolnosti nechal spadnout pod stůl. K šachovnici usedli dva kandidáti na krajské hejtmany (středočeský Bendl za ODS a ostravský Babka za KSČM).
V rámci politování nad pasivitou voličů se samozřejmě mezi jejími příčinami objevila - jak je v kraji zvykem - na předním místě tzv. opoziční smlouva. Tato teze patří k nejrozšířenějším imisím českého mediálního smogu a "desetiminutovka zloby" na ni k folklorním rituálním tanečkům. Je to tak stará obehraná vesta, že mám chuť ji zařadit jako třetí bod do svého "mediálního ohražení".
V souvislosti se správní reformou je to zvlášť pikantní nesmysl hned ze dvou důvodů. (1) Samotné téma a prakticky všechny aspekty jeho řešení přece nejen nebyly zákulisně ukuchtěny zlotřilými spiklenci, ale naopak mezi ODS a ČSSD byly a zůstávají předmětem parlamentních půtek a neustálých různých sporů. (2) Iniciativa byla na straně ČSSD, v jejíchž řadách nebyly vzácné pochybnosti, že se s řešením nemá tak spěchat. Jak ukázaly volby, každá iniciativa (zvláště, jako v tomto případě, vítaná vedením EU) musí být voliči patřičně potrestána.
Kandidát na ODS na středočeského hejtmana nezapřel dlouhodobě - diplomaticky řečeno - rezervovaný postoj své strany k regionální samosprávě. (pozn. 1) Jeho hlavní argumenty směřovaly
- proti nebezpečí, že 14 krajů "rozparceluje" centrální moc. Tady moderátor (když už ne jeho protihráč) neměl připraven svůj "domácí úkol" a opomněli původní požadavek ODS, aby počet vyšších územně správních celků odpovídal nynějším okresům (kolem osmdesáti), nebo alespoň volebním okrskům do Sněmovny podle nového volebního zákona (pořád ještě kolem čtyřiceti)
- k nedostatečné přípravě celé reformy. Tady ostravský vojevoda přesvědčivě paríroval, že předcházející vlády pouze mluvily o nutnosti samosprávu řešit a obtížnosti úkolu, ale skutek utek. Dodejme, že k praktickým krokům se odhodlala až menšinová vláda ČSSD a v tomto směru paradoxně v krajských volbách splakala nad výsledkem. Byl to opravdu tak "sebevražedný" krok? Nebo se do regionální úrovně promítly politické i politikářské problémy z centrální úrovně?
- k lamentaci, že nikdo občanovi předem pořádně nevysvětlil nejasnosti vertikální dělby kompetencí. (Tento přístup mne dlouhodobě fascinuje. Také při přípravě zasedání světových finančních institucí v Praze se v éteru i "černé na bílém" obvykle déle diskutovalo o tom, že se o jejich činnosti nic neví, než aby se tento čas věnoval pozitivnímu výkladu.) Avšak koaliční jednání v krajích jsou již v plném proudu a v nich se bude muset leccos opravdu "odpracovat". Tak se středočeský hejtmani přece jen připojil k vyjmenování nejdůležitějších, spolu s rámcovým vymezováním možných směrů jejich řešení. Mluvilo se o zdravotnictví (až po záchytky), školství (až po menšinové školy) a sociální péči (domovy důchodců), ale i dopravní obslužnost (privatizaci péče o komunikace a dopravního značení). Kompetencí tedy není nakonec tak málo, až se naopak rovněž přetřásala nelehká otázka, kde a jak na to vzít.
- nevíře ODS k jakýmkoliv institucím mezi centrem a jednotlivcem, na jehož individuální rozhodování a jednání se lze jedině spolehnout. Škoda, že se nepodařilo kandidáta na středočeského hejtmana přimět k vysvětlení,
- jak by si třeba jen s řešením výše vyjmenovaných problémů mohl jednotlivec sám poradit,
- proč by krajští zastupitelé měli posuzovat problémy občanů hůře, než v centru ministerský úředník.
Je opravdu škoda, že se "osvětové" práci věnovalo tak málo pozornosti (se strany politiků i médií).
Redaktor Schneider z Hospodářských novin dvěma otázkami zaměřil pozornost ke šlágru týdne - jednání Zemana a Grebeníčka a jejich "odvolávání toho co odvolali a potvrzování co potvrdili" -, jehož mediální ohlas nejspíše opravdu přesvědčil většinu voličů (nejen jejich stran), aby se k volebním urnám neobtěžovali. Divákům se opět naservírovala přiměřená porce prázdné slámy na téma (a) viny ČSSD za nesporný nárůst počtu komunistických zastupitelů na úkor sociální demokracie (b) jak si občané po jedenácti létech neváží svobody a (c) údajně si přejí návrat před listopad. )
Vzpomínám si na "paroháčskou" anekdotu, v níž žena, přistižená manželem v posteli s milencem, mu drze staví ultimativní fatální otázku: "věříš mně nebo vlastním očím". Neklade se nyní přeběhlíkům ke KSČM podobná "chucpe" otázka? Ani moderátor, ani galerie hostů nepátrali, zda a kdo "poraženým" slibuje nějaké řešení problémů, s nimiž se setkávají "na vlastní oči".
Zapomněli jsme na celonárodní polistopadovou euforii? Tehdy tu víra byla - všechno předem jasné, hluboká diskuse k ničemu, "jediná možná řešení" před námi. Rozčarování nastalo, když naivní očekávání se nesplnila (a částečně opravdu ani nemohla - šlo však i o ten zbytek, na který "nebyla politická vůle"). O volbách 1998 významná část národa uvěřila, že jejich zájmy bude nejlépe hájit ČSSD. Po dvou létech vládnutí (které zpráva Evropské komise hodnotí spíše kladně) se značná porce této důvěry vytratila (a nebude lehké analyzovat proč). V regionech sice zvítězily strany polistopadové neoliberální koalice, ale ty svými programy zlepšení pro "podprůměrné" ani nedeklarují: Proto asi důvěru budí přísliby KSČM. Jako ve standardní moderní společnosti voliči se stále silněji řídí podle svých zájmů a ne podle sladkých řečiček.
Mají-li média skutečně hrát roli "čtvrtého pilíře demokracie", nesmí nás krmit karamelem a tureckým medem, ale na programy a deklarace používat spíše lučavku královskou.
Miloš Štěpánek
Pozn.1 Stále mne překvapuje, jak se v linii ODS s kritikou elitářství a nepolitické politiky snáší odpor nejen k regionální samosprávě, ale i ombudsmanovi, referendu apod.
Hlas televizního pracovníka:
O tom, jak Britské listy píší o České televizi:
Jste věčný kverulant, Jane Čulíku, a BL jsou bulvární jako Blesk
Vážený pane,
Ozývám se po delší době, ale zase mi to nedá. Diskuse, kdy se napadá oponent místo jeho díla/výtvoru/myšlenky/výroku, jistě není správná. Berte to tedy tak, že Vás nenapadám. Rozhodně je to konstatování, nikoliv hodnocení. Prostě jste kverulant. Člověk, tzv. všechno špatně. Projděte si, prosím, váš archiv, a podívejte se kdy jste, něco dlouhodobě pozitivně hodnotil. To by se asi příčilo Vašemu kverulantskému duchu. Znovu, nehodnotím to. Jenom Vám chci ukázat, že se tím, a spolu s tím i Britské listy stahujete na úroveň Blesku. Protože stejně jako Blesk, používáte polopravdy, část informace, a podobně a konstruujete, vpravdě nekonvenční teorie. Kromě toho jste poklesl na úroveň Blesku i svým jazykem. „Mafii ČT“ nemusíte mít rád. Ale stejně, jako Vy jsem sledoval jednání mezi Iniciativou a Radou ČT a žádné vřeštící spiklence, ani p. Bartošku, ani p.Vaculíka, ani nikoho jiného jsem tam neviděl.
Ale k věcnému problému. Včera jste nečekaně , díve Vámi zatracovanou pí. Dědečkovou, členku Rady, vzal náhle na milost a udělal z ní málem ideálního mediálního nezávislého mága. Tomu tak není. Odpovězte mi, prosím přímo, na dvě otázky :
Je v Anglii možné, aby pana Grega Dyke jmenovala generálním ředitelem BBC skupina osmi neznámých individuí ?
Je v Anglii možné, aby Tony Blair (Miloš Zeman) svolal schůzku stranických špiček, aby rozhodli, kdo má být kandidátem na ředitele BBC ?
A v tom je právě problém nevěryhodnosti Vašeho popisu událostí kolem odvolání a jmenování ředitele ČT. Protože Vy jste se, z nějakého důvodu najednou soustředil na problém nepropojení členů rady s Vámi vymyšlenými (samozřejmě nikterak nespecifi- kovanými - to je jednoduché. Patří tam p. Vaculík ? Patří tam pan prezident ? Kdo tam vlastně patří ?). Zároveň jste, protože to se do Vaší bombastické změny názoru nehodilo, úplně pominul problém odborné zdatnosti členů Rady ČT. Ale problém je to komplexní. Vždyť jsou jako malé děti, kterým se daly na hraní né sirky, ale odjištěný ruční granát.
Ale ještě horší je, že na jedné straně strašně bojujete proti ovládání televize profesní lobby (ve Vašem vyjádření dokonce Mafií), ale svými články kryjete daleko horší pokus o ovládání televize lobby politickou. V prvním případě je nejhorší výsledek špatná televize a bohatí lobbysti. Ve druhém, který kryjete, je výsledkem návrat k Velkému Bratru - České Televizi jako politické pračce mozků, za naše peníze. Jestliže nejste schopen rozlišit vážnost dopadů těchto dvou variant, pak jste opravdu na úrovni Blesku, který šikovně odvádí pozornost od opravdových problémů.
Že vím o čem mluvím. V televizi jsem pracoval dvacet let. Pak jsem absolvoval dvouměsíční kurz BBC Media in U.K. Od té doby jsem nezávislý. Proto si dovedu představit účinnější a pozitivnější metodu řešení současné krize. Pravda, nebyla by tak „dramatická“. Bylo by to o práci.
Vysvětlení Jana Čulíka:
Postoj Ivana Javorského je znepokojujícím způsobem daleko od reality.
1. Prvním principem seriózních a kvalitních sdělovacích prostředků je publikovat kritiku společnosti, jedině tak lze pěstovat demokracii. Najdete to ve většině učebnic novinářské práce (ne českých). Je to tak samozřejmá věc, že je s podivem, že je na to nutno pořád upozorňovat. Omylem připadá panu Javorskému styl Britských listů bulvární, protože píší - stejně jako třeba britský či americký tisk - věci pádně, stručně a jasně. Bez zdvořilého rozmělňování, mlžení a žvanění. (Na pražské televizní konferenci minulý měsíc mi kdosi řekl, že zdvořilost je důležitější než pravda.) - Vy proboha považujete pány Bartošku či Vaculíka za autority?
2. Mafiánství televizních vzbouřenců je zjevné. Jde jim o peníze, předstírají, že jim jde o principy. Např. vedoucí činitel iniciativy "ČT - věc veřejná" Jan Kraus má v ČT domluvený odvolaným vedením nový seriál, má na to dostat devět milionů Kč. Bezpochyby je jeho starost o Českou televizi motivována obavou že o těch devět milionů přijde. Druhořadí pracovníci zpravodajství ČT, kteří v redakci nemají co dělat, se zase bojí, že by mohli v důsledku profesionalizace zpravodajství přijít o zaměstnání. Zprůhlednění finančních toků by vedlo k zastavení korupce, z níž mají prospěch mnozí. Je obscénní, stylizují-li se lidé, kteří mají přímý finanční zájem na tom, kdo bude či nebude šéfem ČT, do obránců svobody. Ti, kdo z České televize dostávají peníze, NEMOHOU rozhodovat o tom, kdo jim ty peníze bude dávat. TO JE HRUBÝ STŘET ZÁJMŮ. Je neuvěřitelné, že česká společnost toleruje manipulativní výlevy, zejména v televizním vysílání, viz komunisticky manipulativní půlhodinový pořad v této věci, který nedal slovo žádnému nezávislému komentátoru ani druhé straně. Tragický je osud národa, který poslouchá v první řadě baviče a pouhé herce a povyšuje si je do role filozofů.
3. Kdo čte Britské listy pozorně, ví, že Janu Dědečkovou BL nezatracovaly, ale vedou s ní důrazný, otevřený kritický dialog. Rada České televize má handicap, že byla jmenována politickými stranami (to je vina zákona), ale překvapivě se tato rada, ač činí neumětelské chyby, vymkla pražské mediální mafii. To je fakt - jmenování Jiřího Hodače šéfem ČT překvapilo všechny politiky a naprosto nebylo stranickopolitickým rozhodnutím.
4.K tzv. nedostatku "odbornosti Rady ČT". Vzhledem k tomu, jak panoptikální tupost projevovala v minulých dnech drtivá většina odpůrců Rady ČT, je možná od těchto odpůrců dost velkou drzostí, že požadují od Rady ČT odbornost, kterou sami nemají. Neznám v České republice mediální odborníky. Na Radě České televize je důležité, aby byli neúplatnými "porotci z lidu", kteří nemají vazby na pražskou politickou ani mediální mafii. Tlak nejrůznějších politických vlivů byl i v tomto případě obrovský. I když někteří členové Rady ČT tyto vazby měli či mají, máme konkrétní důkazy, že při vybírání nového ředitele ČT jednala Rada možná pošetile a zbrkle, ale nezávisle. V českém kontextu je důležitá především ona role lidových porotců, tzv. "odbornost" (o niž stejně v ČR nikdo neví, co to vlastně je) je zástěrka, za níž se skrývají většinou lobbistické partikulární zájmy.
|
