Tak vy si myslíte, že se rozhodujete svobodně?
Francouzští intelektuálové jako lék proti přehnanému individualismu
Shrnujeme článek Michaela Prowseho, který vyšel v deníku Financial Times; jeho anglický originál je zde.
Skončil velký věk francouzského intelektuála? Po dlouhá desetiletí pohlíželi Anglosasové ironicky na Francii, kde francouzští univerzitní pracovníci jako Jean-Paul Satre, Claude Levi-Strauss a Jacques Derrida přednášeli světu na taková matoucí témata jako je existencialismus, strukturalismus a dekonstruktivismus.
Protagonisté těchto rozličných teorií měli mnoho společného. Byli významnými veřejnými osobnostmi a stáli většinou v politice nalevo - nebyli to nutně marxisté, ale zastávali kritický postoj vůči prospěchu z volného tržního mechanismu a zejména se stavěli kriticky vůči americkému druhu kapitalismu.
Zdálo se, že od pádu komunistických režimů je socialismus na ústupu. Francouzský stát opožděně přijal většinu politických a ekonomických receptů Wall Street Journalu, včetně daňových škrtů, deregulace a privatizace. A francouzská veřejnost ztrácí svou kulturní identitu: nebo alespoň pojídá junk food, houfně chodí na filmy, jako byl Titanic a brouzdá po internetu, jemuž dominují Američané.
Jenže, dá se říci, argumentace francouzských intelektuálů je dnes ještě relevantnější než kdy předtím. Proč? Protože většinou to byli (Sartre je výjimka) dědicové tradice holistického myšlení, které vzniklo na protest proti přehnanému individualismu klasických anglických ekonomů - a právě toto myšlení - "já jsem důležitý v první řadě" dominuje dnešní globalizované ekonomice.
Lidé znovu pohlížejí na sociální vztahy prizmatem tržního hospodářství a považují tedy jednotlivce za suverénní, atomistické bytosti, které vůči sobě nemají žádné závazky. Naším úkolem v životě je prý zvolit si takovou cestu, o níž se domníváme, že nám přinese největší osobní štěstí či "prospěch" a máme nechat ostatní, ať učiní totéž. Role státu je rolí neutrálního rozhodčího: má udržovat funkční právní struktury, které nám umožňují si volně vybírat a realizovat svá odlišná pojetí uspokojujícího života.
Chcete-li se dovědět, co je špatného na takovémto blazeovaném individualismu, podívejte se na teorie Pierra Bourdieua, vlivného francouzského antropologa, jehož teorie se odlišují od teorií Leviho-Strausse, ale mají s nimi stejné kořeny.
V knize Logika praxe (The Logic of Practice, anglický překlad Polity Press, 1990) vysvětluje Bourdieu svůj pojem "habitu" - charakterizuje ho jako strukturovanou sadu dispozic a předpokladů, které získává jednotlivec - zcela nevědomě - v důsledku toho, že je vystaven společenským institucím a pravidlům.
Habitus každého člověka, argumentuje Bourdieu, je přizpůsoben společenským podmínkám, které ho vytvořily: jinými slovy, vzniká z něho chování, které odpovídá objektivním možnostem daného jedince. A tak takový habitus obnovuje společenské podmínky, které ho vytvořily.
Bourdieu argumentuje takto: Tržní ekonomika dělá chybu: nesmíme uvažovat o člověku jako o abstraktní jednotce, která je naprosto nevázaná na společenské podmínky, které ho obklopují. Naopak, různé druhy institucí a pravidel vytvářejí lidi s různým druhem očekávání a způsobů chování.
Proto je iluzí domnívat se, že se rozhodujeme svobodně. Ve skutečnosti je naše volba velmi často za nás rozhodována naším habitem - tím, jak nás utvářejí okolnosti v nichž žijeme. Argumentuje: "Habitus - ztělesněná historie - internalizovaný jako naše přijatá přirozenost a zapomenutý jako historie - je aktivní přítomností celé minulosti, jíž je produktem."
Vysvětlí to příklad. Pročpak asi nejdou tak často děti z chudých rodin na střední školu? Často nejsou trpce zklamány: říkají, že nechtějí studovat. Jediným vysvětlením, které mohou poskytnout ekonomové, je to, že takoví lidé jsou snad přesvědčeni, že peníze a námaha, vydané za vyšší vzdělání nestojí za prospěch, který vyšší vzdělání přináší.
Bourdeau by na to odpověděl, že jsou takové výpočty výhodnosti nákladů vedlejší. Většinu rozhodování, v každém případě většinu našeho dlouhodobého rozhodování, určuje náš habitus a to je něco, co jsme si nevybrali.
Středostavovské děti chtějí studovat na vysoké škole nikoliv proto, že si vypočítaly, že je to ekonomicky výhodné, ale protože skoro všichni v jejich společenské třídě to považují za "dobrou věc". Pro ně je to něco, co se tak prostě dělá. Zatímco děti z dělnického prostředí jsou zase navyklí vysokoškolské vzdělání odmítnout, protože je na to jejich habitus nepřipravuje: univerzita "není pro lidi, jako jsme my".
Debata mezi Bourdieuem a angloamerickými liberály ohledně podstaty individuálního rozhodování se může zdát odtažitá. Ale je velmi důležitá pro praktickou politiku. Liberálové se zdají tak osvícení, když říkají: "Neříkejte lidem, co mají dělat, ať se každý jednotlivec rozhodne sám."
Pokud je Bourdieova teorie o existenci habitu správná, takovéto postoje jsou zřejmě jen jednoduchým způsobem, jak udržet existující vzory společenské a hospodářské nadřazenosti některých lidí nad jinými. To proto, že habitus funguje tak, že se v něm znovu a znovu obnovují tytéž společenské podmínky, které ho vyvolaly. Kdyby nikdo nepřesvědčoval děti z dělnických vrstev, aby šly na vysokou školu, nepůjdou studovat a budou vydělávat relativně málo. Jejich děti budou mít podobně omezující habitus a také nebudou chtít studovat. A tak dále.
Anglosasové by se neměli posmívat francouzským intelektuálům a měli by se zamyslet, jestli náhodou nejsou jejich vlastní pojmy individuální suverenity a svobody dosti naivní. Trochu více pozornosti pro společenský habitat by bylo na místě.
