čtvrtek 7. prosince O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Pohled z Prahy, ale zvenčí: Žiju v Praze, jsem ruský Žid - a jsem terčem sprostých urážek (Sergej Magid) Tolerance české společnosti vůči jiným názorům: Demonstrace anarchistů proti EU (Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba) Čeští novináři špatně interpretují mezinárodní statistiky: Ministerstvo školství: V ČR studuje dost vysokoškoláků (Vladimíra Malikiová, MŠMT) Aktivismus deníku Guardian: "Zrušme v Británii monarchii!" - bude šéfredaktor Guardianu za to odsouzen? České právo: Kdy platí účinná lítost při trestném činu daňového úniku (Jaroslav Štemberk) Recenze: Bažír, Klůs, Vostřejže…: nový slovník místních jmen (Jaroslav Polák) Reakce: Odstrašující příklad NDR: privatizace prodejem do zahraničí by byla i v ČR katastrofou (Milan Krejčiřík) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Vladimíra Malikiová, MŠMT ČR

Kdo je vlastně v zahraničních statistikách pokládán za vysokoškolského studenta? Tento pojem v zahraniční literatuře prakticky neexistuje. Ekvivalentem pro našeho vysokoškoláka je student univerzity. Kromě toho pak statistiky hovoří o studentech terciární úrovně vzdělávání, o postsekundárních studentech. nebo o studentech vyššího školství. To je proto, že zatímco v Británii se pro střední a vyšší školství užívá výrazu secondary a tertiary, v Kanadě secondary a postsecondary a v USA high school a higher education. Všechny tyto výrazy jsou synonyma a je hrubou chybou překládat výraz higher education jako vysokoškolské vzdělávání.

Veškeré solidní statistiky, OECD a UNESCO nevyjímaje, mají proto studenty rozděleny na studenty "univerzit a ekvivalentních institucí" a na studenty ostatních, "neuniverzitních" forem studia. Student na terciární úrovni je podle zahraničních statistik v průměru jen asi z poloviny klasickým vysokoškolským studentem v našem slova smyslu. Na takzvaných neuniverzitních školách, které mají většinou regionální charakter, se studuje v kratším, zpravidla dvouletém, ale i třeba jen několikaměsíčním studiu.

Jedná se převážně o školy typu junior college, technical college, regional college atd. Jejich názvy jsou samozřejmě různé. Školy tohoto typu však připravují přímo pro výkon praktického povolání, které se u nás typicky studuje nejen na úrovni střední, ale i na středních odborných učilištích. To znamená, že toto vzdělání nemá s vysokoškolským vzděláním v našem pojetí vůbec nic společného. Mezinárodní klasifikaci vzdělávání, tyto školy charakterizuje následovně: "Jedná se o kratší studium, které poskytuje specifické dovednosti pro výkon povolání nebo řemesla nebo skupiny řemesel".

Na tyto školy, které tedy v žádném případě nejsou školami vysokými, přicházejí ve většině zemí studenti, kteří nemusí podstupovat žádné přijímací zkoušky. Navíc mnohdy nemají ukončené středoškolské vzdělání. Vstup na tento druh škol je většinou jen na základě certifikátu o absolvování střední školy. Země OECD dokonce nemají ani přehled o tom, zda studenti tuto formu studia vůbec dokončí. Proto se ve statistikách většiny zemi objevují pouze přijímaní studenti, respektive zapsaní studenti.

Klasickými zeměmi, které vykazují vysoký podíl studentů na terciární úrovni, jsou země anglofonní. To je dáno zejména tím, že zde většinou neexistuje odborné střední vzdělávání, které je doménou škol středoevropských. Absolvent střední, pouze všeobecně vzdělávací školy, což však nelze v žádném případě zaměňovat s náročným akademickým vzděláním na gymnáziu, je nucen získat nějakou odbornost pro život. A tu právě získává na neuniverzitní regionální koleji, nebo podobné škole.

Ovšem obrovský rozdíl, který dostaneme, porovnáváme-li statistiky o zapsaných studentech se statistikami o absolventech, které jsou publikovány jen velmi zřídka, nás nutí přemýšlet, čím to, že jsou počty studujících v zahraničí tak vysoké, zatímco podíly absolventů už nikoli. Už proto, že téměř denně čteme, že bychom je měli dohnat.

V první řadě je to tím, že zatímco my statisticky vykazujeme pouze studenty vysokých a vyšších odborných škol, v zahraničí se vykazují nejrůznější formy a délky studia, včetně studia ve volném čase.

Dalším důvodem je délka studia. Studium na neuniverzitních školách v zahraničí je často kratičké, obsahující pouze několikaměsíční kursy. Toto krátké studium začíná být časté i na univerzitách, které v placených kursech zajišťují rekvalifikaci.

Dále jsou to předuniverzitní přípravné kursy. V zemích, kde se obecně studenti naučí na středních školách málo, nebo se nenaučí dostatečně třeba matematiku nebo fyziku, poskytují prestižní univerzity přípravné kursy, na kterých se tito studenti zdržují libovolně dlouho - od několika měsíců do dvou let, podle potřeby. K začátku školního roku jsou však zapsáni jako studenti na univerzitách, tedy vysokoškoláci - a není jich málo.

Dalším takovým fenoménem je zahrnování studentů tzv. otevřených univerzit. Tyto školy většinou nevyžadují pro přijetí žádné předchozí zkoušky, natož maturitu. Tak např. v Británii může na této škole studovat každý, kdo dovršil 21 let a má britskou státní příslušnost. Získaný diplom je oficiálně ekvivalentní řádnému univerzitnímu diplomu. A studentů takovéhoto, z našeho českého pohledu čistě zájmového studia, je v Británii asi 100 tisíc.

Také studium "part-time" jako studium pouze některých předmětů, v zahraničí běžně zahrnované do statistik, počty studujících zvyšuje. U nás se tak většinou nesprávně překládá studium při zaměstnání. V zahraničí jsou tedy studia pouze vybraných předmětů (která se však v našich poměrech vůbec statisticky nevykazují) velice častá. Absolventi středních škol si tak zvyšují kvalifikaci, mladé maminky s dětmi, chodí na přednášky malířství, student strojírenství je zapsán na přednášky z architektury jen proto, že ho to zajímá, a podobně. Studenti z těchto jednotlivých předmětů často ani nedělají zkoušky, ovšem mezi zapsanými studenty figurují. U nás bohužel statisticky vykazujeme pouze studenty řádného studia.

Některé země, například Austrálie a Nový Zéland, donedávna vykazovaly studenty odborných dělnických profesí na terciární úrovni jen proto, že vzdělání organizovala kolej.

Tolik tedy to nejdůležitější, co zvyšuje počty studentů. Těchto i jiných skutečností si mezinárodní organizace začínají být vědomy, a proto iniciovaly revizi mezinárodní klasifikace vzdělávání (ISCED). Nezbytným předpokladem pro uvádění studentů v té které úrovni vzdělání by měl být fakt, že student absolvoval vzdělávací stupeň předchozí, a bude uváděn i typický věk. Je však otázkou vezmou-li to země na vědomí, neboť jim nikdo nemůže nařídit, jak mají či nemají své studenty vykazovat.

Předně se jedná o diagram C1.3. Těžko lze pochopit, proč si školští "experti" vybrali právě tento diagram k podpoře svého tvrzení, že ve vzdělávání je Česká republika velmi neúspěšná. Tento diagram je totiž pouze jedním z diagramů kapitoly C1, která se zabývá celkovou účastí ve vzdělávacím procesu a věnuje se přechodu z jedné vzdělávací úrovně na úroveň jinou ve věku 17 až 20 let!

Nejedná se tedy zdaleka o diagram, který by mapoval vstup na terciární úroveň, či počty studujících, ale jen ukazuje, ve kterém věku jsou studenti v jednotlivých zemích na určité vzdělávací úrovni. Diagram tedy ve skutečnosti říká, kolik dvacetiletých osob v procentech studuje terciární úroveň vzdělávání (tedy nejen na univerzitách, ale i v praktických kurzech), a kolik je jich ještě ve vzdělávání sekundárním. Nic víc a nic méně. Vezmeme-li v potaz všechna výše uvedená fakta (tedy, co se v zahraničí do tercieru zahrnuje), je Česká republika v počtu vysokoškoláků ve věku dvaceti let sice nikoli na špici, ale před SRN, Švýcarskem, Dánskem, Islandem či Mexikem a Tureckem. V tomto diagramu je také podíl dvacetiletých studentů terciární úrovně v ČR prakticky shodný se Švédskem a Rakouskem a porovnatelný s Maďarskem, které však mělo hodně neuniverzitních, prakticky zaměřených škol již počátkem 80. let. Také je z diagramu vidět, že hodně zemí má na této úrovni ještě studenty středních škol.

Poslanec Unie svobody Petr Matějů často ke své argumentaci o katastrofálním stavu počtu vysokoškolských studentů v ČR používá diagram C3.1. Tento diagram hovoří o podílu studentů, vstupujících do terciárního vzdělávání typu A i B, kde je sice za námi to Mexiko a Turecko, ale v poznámce pod tabulkou je upozornění, že univerzitní a neuniverzitní vzdělávání nelze sečíst pro možnost dvojího sčítání. Dále je tam upozornění, že tři ze sledovaných zemí dodaly čísla dublovaná (tzv. brutto data). U některých zemí připadá poměrně značná část uváděného podílu na studenty terciárních programů typu 5B. Jedná se zejména o Belgii, Dánsko, Francii a Řecko. Z dostupných dat nelze jednoznačně odhadnout o jaký podíl se jedná. Ve většině statistik se studenti typu 5B pohybují mezi jednou pětinou až téměř polovinou. Mezinárodní klasifikační tabulka vzdělávání (ISCED) o tomto typu studia (5B) říká: "Jedná se o kratší prakticky zaměřené studium, poskytující specifické dovednosti pro výkon prakticky zaměřeného povolání nebo řemesla, tedy nikoliv typické vysokoškolské studium." Bohužel se do této kategorie dostávají čeští bakaláři z vysokých škol. Naše školské statistiky, zajišťované Ústavem pro informace ve vzdělávání (ÚIV), které je ze zákona tvůrcem a garantem školských statistik, neumějí totiž rozlišit mezi bakaláři, kteří studují předstupeň magisterského studia a mezi bakaláři "konečnými". Tím se paradoxně dostávají naši bakaláři vzdělávaní na univerzitách do porovnávání s nejrůznějšími formami zcela praktického studia, které u nás často probíhá již na středních odborných školách. (Např. zdravotní sestry, bankovní úředníci, dokonce některá řemesla apod.) Skutečnost je taková, že v řadě zemí odborné vzdělávání typu našich středních odborných škol neexistuje na úrovni středoškolské a přesouvá se tak na terciární úroveň, tedy do ISCED 5B. Naopak zahraniční statistiky, i když většina jejich studujících končí bakalářem, dávají toto studium do ISCED 5A, které "spočívá na širokém teoretickém základu a jeho absolvování umožňuje přístup k vědeckým programům", protože jejich studenti mají teoretickou možnost jít dál. Čeští bakaláři jsou naopak statisticky považováni za vzdělání konečné, což však zdaleka není pravdou. Tato neschopnost českých statistik se jako červená nit táhne všemi mezinárodními srovnáními. Ostatně v EaG 2000 je poznámka (str. 346) o tom, že údaje za ČR jsou u ISCED 5A poddimenzované. Naopak jiné země logicky své údaje spíše nadsazují, na což OECD v komentářích upozorňuje.

Třetím často uváděným diagramem je tzv. C1.1., který hovoří o očekávané délce vzdělávání. Laik vidí, že za ČR je zase jen Mexiko a Turecko, ale nevidí, že ČR je plně srovnatelná se Švýcarskem, Rakouskem, Irskem, Itálií, Maďarskem, Polskem, Koreou a Řeckem, zatímco zmíněné dvě země mají odstup. Komentář k tomuto diagramu (str. 128 - 129) jasně hovoří o tom, že se jedná o uměle vytvořený ukazatel a že "vysoký stupeň očekávané délky vzdělávání zdaleka neznamená, že se studenti v těchto zemích opravdu tak dlouho vzdělávají", což se dále rozvádí. Tedy lze konstatovat, že "ve skutečnosti trvá délka vzdělávání v zemích OECD alespoň 11 let". Skutečnost, že v zahraničí studuje hodně studentů v režimu part-time, tj. chodí do školy jen částečně (jedná se o něco jiného než naše studium při zaměstnání), studium prodlužuje o 1,8 let, uvádí OECD. Pak ovšem statistiky narůstají.

OECD nepublikuje holá statistická data, kterými však v médiích neustále operují rádoby odborníci na školství, ale věnuje mnoho místa komentářům, které často dokonce odporují samotným diagramům. Školské statistiky nejsou zpracovávané celé v OECD. Sekretariát zpracovává pouze údaje dodané z jednotlivých zemí. Mnohdy pouhá změna zpracovatele či metodiky znamená posun v datech směrem nahoru či dolů (lze zjistit pouhým nahlédnutím do starších publikací E a G). Navíc - metodika je sice daná, ale ne všechny země se jí striktně drží.

Honba za nepoučeně interpretovanými statistikami typu "dohnat a předehnat" ve školství rozhodně není na místě. Můžeme zde vzpomenout nechvalně známé akce navýšení učitelských úvazků, která se stala tím, že pracovníci ÚIV se neseznámili s vysvětlivkami k tabulce, uvedené ve starší publikaci E a G, přestože zabíraly více než 2 stránky. Tehdejšímu ministrovi Ivanu Pilipovi to stačilo k tomu, aby zvýšil úvazky. A přitom bilo do očí, že zatímco ČR dodala bezmyšlenkovitě jako jediná země údaje opsané ze zákona, ostatní země s rozmyslem přidaly i dobu na přípravu, opravu úkolů, styku se žáky a jiné aktivity spojené s výukou. Jednou přijaté chybné rozhodnutí se velmi těžko odstraňuje.

Školské statistiky jsou spojeny se školskými systémy v jednotlivých zemích (viz EaG 1997, kde této skutečnosti byla věnována značná část textu) a odrážejí i tradice v těchto zemích. Nelze je tedy bezmyšlenkovitě interpretovat jako nakopané uhlí, nadojené litry mléka, nebo volební preference stylem větší či menší, delší či kratší.