Co je nového v České republice

Vážený pane redaktore: Paní "Juliana" (zde uvádím uvozovky, a již uvedeným způsobem, protože jde o pseudonym či identifikační roušku, kterou takto vnímám jako citační znak) napsala první větu k tomuto tématu takto: "Jak se vám líbí vzkazy první ´dámy´ premiérovi a ministrům?" Po formální stránce možná měla dát do uvozovek celé sousloví "první dáma", pokud chtěla adekvátně (a s nadhledem) vyjádřit svůj odstup k ní. Je-li sama chráněna anonymitou, způsob, jímž uplatnila uvozovky, zdaleka tak elegantní (a bez zraňujících emocí) nebyl. Přitom meritum těch řádků nebylo prioritně v jistých kvalitách jedné ženy, nýbrž v případné (předpokládané) její přítomnosti na jednání, k němuž D. H. neměla (a nemohla mít) pověření. Takhle mi muselo být (a pokaždé jinak) líto žen obou. Prof. M. Dokulil, MU v Brně.

V USA se nyní snaží prosadit zákon, který by NAŘIZOVAL veřejným školám i knihovnám nainstalovat filtr, jenž by zablokoval přístup k určitým stránkám na Internetu. Nyní se podařilo, že takový filtr zablokoval i web stránku konzervativního republikánského kandidáta!

Co mne znepokojuje je to, že diskuse probíhá o tom, jak zajistit, aby filtr správně rozpoznal, co filtrovat, a ne o tom, že knihovny přece mají sloužit ke vzdělávání - a jaképak je to vzdělání, když je část skutečnosti blokována...

Dokáži si představit ty tlaky na firmy, které takový software vytvářejí. Kromě sexu se přece dají blokovat stránky anarchistů, socialistů, ekologů, stránky o stávkách a nepokojích, stránky ze "znepřátelených zemí", stránky o Bohu nebo proti Bohu... Jedna firma do svého filtru zahrnula blokování domén, které poskytují místo na Internetu zdarma (Yahoo/Geocities, Lycos/Tripod) - že prý tyto prostory mohou být využívány pro pornografické nebo násilné stránky!!

Pokud si někdo dobrovolně nainstaluje do počítače filtr, je to jeho problém. Ale nutit k tomu všechny veřejné knihovny (kam patří například i knihovny státních univerzit)??

Ubytování zajištěno v tělocvičně místního gymnázia (naproti kinu), jednotné vstupné je 180 Kč. Akreditace na místě, je možné se předem přihlásit na kontaktní adrese. Promítají se české, britské a francouzské animované filmy.

The Politics Division of the School of Social Science and the Centre for Contemporary European Studies, High Street, Paisley, PA1 2BE, invites you to an Open Seminar:

Restaging Seattle in Prague. What did the IMF protests mean for Czech society?
Dr. Simon Smith, Research Lecturer,
Centre for Contemporary European Studies
Wednesday 13 December 1:30pm
Room E335

Simon is currently engaged in research on the development and changing nature of "civil society" structures in the contemporary Czech and Slovak Republics. Earlier this year he worked as a  volunteer with OPH ('Civic Legal Observers'), an initiative set up by two Czech NGOs to monitor the Prague IMF demonstrations with the aim of minimising the potential for conflict and ensuring the legality of police actions.

(Viz též tento článek dr. Smithe v BL.)

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Sergej Magid

Jsem ruský Žid. Jmenuji se Sergej Magid. Emigroval jsem do Československa v roce 1990 tak trochu dále od ruského antisemitizma, tedy žiju tady už 10 let, a od roka 1995 mám česke občanství (po manželce samozřejme).

Mluvim, pišu, čtu česky, dělam překladatele, našel jsem tady, konečně, domov.

Ale chce se mi odtud odjet - a co nejrychleji. V svěm životě - dokonce i v Sovětském Svazu - ne setkaval jsem si s takovou ksenofobii a rasismem.

Je dobře známo že skini mlati a pronasleduji Romy a Černochy, dobrá, a co tedy takový tvorove, jako ja, ktery maji stejně bilou pleť jako i vy, Češi?

Pokud mlčim, dobře, jsem tak nejak ješte "svůj", ale jakmilě otevřu pusu - je se mnou šmytec. Proč? Přizvuk! Ale je mi 50, já už nikdy mluvit česky dokonalě nebudu.

Jenže vy by měli videt tu přeziravost, to pohrdani, tu něnavist, ten strach, s kterymi se mnou mluvi v obchodech, na policejních stanicech (tady mně uz třikrat okradli, a nebyli to Romove), v dopravě, v pokladně na nadraži, na ulici, když někomu vysvětluji cestu! Někteři individui dokonce začinaji i couvat přede mnou, - i když jsem samá zdvoržilost. Inu, co mám počit?

Jsem strašně unaven, pane Culiku. Unaven a znechucen. Jsem unaven českým strachem, českým kompleksem měnecennosti, já už vím že tady vždycky budu jen druhořadným občanem (i když jsem bilý).

Nejsem ruský mafián, jsem byvalý dissident, v Svazu jsem byl několikkrát zatčen za politické přesvedčení, ale nikdy mně nebylo tak špatne (v duchu) jak v svobodné České republice.

Přitom jsem nikdy neudělal nic protipravného, ale teměř všichny (zvlašť starši lide - to je take zajimavé) jednaji se mnou jako se zločincem - jen proto, že mám nedokonalou vyslovnost.

Na co, sakra, čekaji - že vyskočim s nožem? Ale já jsem básník, pišu take prozu, celej den jsem za počitačem, - a upřimně řečeno, nechce se mi ven, protože tam bez pochyb okamžitě narazim na nějaku dalši uražku ot člověka, který je "Čech jako poleno".

Otkud, pro Boha, se to ve vas vzalo? A kdy to skonči?

Ze všech novin ted' čtu jen Blisty, všechno ostatni je pokrytectví a farizejství, noviny lžou, politici lžou, to manipulovani s media je prostě jako v ňjakej "bananové republičce".

A nestali-li jsme i vopravdu "bananovou republikou", co, pane Culiku?

S dokonalou uctou

S.M., Kocourkov-Zapadakov

Text Tomáš Pecina, foto Štěpán Kotrba

Pokojné demonstraci přihlíželo několik pracovníků centra. Demonstranti místnost vyzdobili transparenty a anarchistickými symboly a využili přednáškového sálu, kde vyslechli několik projevů ostře kritizujících politiku Evropské unie, zejména v oblasti protiimigračních zákonů. Poté jejich zástupce požádal přítomného regionálního koordinátora informačních center Michala Nekvasila (viz snímek), zda by byl ochoten zodpovědět jejich otázky týkající se Unie.

To potenciálního mladého eurokrata vyděsilo: "Ne, diskutovat s vámi v žádném případě nebudeme! My jsme informační středisko!" Ihned poté rozechvělý personál na demonstranty zavolal policii. Faux pas se následně pokoušel telefonicky uhladit Nekvasilův nadřízený David Ringrose, nicméně ani jeho formulace, že pracovníci jsou schopni odpovídat pouze na normální otázky, nepůsobí, jak se obáváme, zvlášť přesvědčivým a profesionálním dojmem.

Britské listy se obrátily s dotazem na ministerstvo zahraničních věcí, aby zjistily, jakou roční částkou přispívají na provoz skvělého stánku čeští daňoví poplatníci.

Vladimíra Malikiová, MŠMT ČR

Kdo je vlastně v zahraničních statistikách pokládán za vysokoškolského studenta? Tento pojem v zahraniční literatuře prakticky neexistuje. Ekvivalentem pro našeho vysokoškoláka je student univerzity. Kromě toho pak statistiky hovoří o studentech terciární úrovně vzdělávání, o postsekundárních studentech. nebo o studentech vyššího školství. To je proto, že zatímco v Británii se pro střední a vyšší školství užívá výrazu secondary a tertiary, v Kanadě secondary a postsecondary a v USA high school a higher education. Všechny tyto výrazy jsou synonyma a je hrubou chybou překládat výraz higher education jako vysokoškolské vzdělávání.

Veškeré solidní statistiky, OECD a UNESCO nevyjímaje, mají proto studenty rozděleny na studenty "univerzit a ekvivalentních institucí" a na studenty ostatních, "neuniverzitních" forem studia. Student na terciární úrovni je podle zahraničních statistik v průměru jen asi z poloviny klasickým vysokoškolským studentem v našem slova smyslu. Na takzvaných neuniverzitních školách, které mají většinou regionální charakter, se studuje v kratším, zpravidla dvouletém, ale i třeba jen několikaměsíčním studiu.

Jedná se převážně o školy typu junior college, technical college, regional college atd. Jejich názvy jsou samozřejmě různé. Školy tohoto typu však připravují přímo pro výkon praktického povolání, které se u nás typicky studuje nejen na úrovni střední, ale i na středních odborných učilištích. To znamená, že toto vzdělání nemá s vysokoškolským vzděláním v našem pojetí vůbec nic společného. Mezinárodní klasifikaci vzdělávání, tyto školy charakterizuje následovně: "Jedná se o kratší studium, které poskytuje specifické dovednosti pro výkon povolání nebo řemesla nebo skupiny řemesel".

Na tyto školy, které tedy v žádném případě nejsou školami vysokými, přicházejí ve většině zemí studenti, kteří nemusí podstupovat žádné přijímací zkoušky. Navíc mnohdy nemají ukončené středoškolské vzdělání. Vstup na tento druh škol je většinou jen na základě certifikátu o absolvování střední školy. Země OECD dokonce nemají ani přehled o tom, zda studenti tuto formu studia vůbec dokončí. Proto se ve statistikách většiny zemi objevují pouze přijímaní studenti, respektive zapsaní studenti.

Klasickými zeměmi, které vykazují vysoký podíl studentů na terciární úrovni, jsou země anglofonní. To je dáno zejména tím, že zde většinou neexistuje odborné střední vzdělávání, které je doménou škol středoevropských. Absolvent střední, pouze všeobecně vzdělávací školy, což však nelze v žádném případě zaměňovat s náročným akademickým vzděláním na gymnáziu, je nucen získat nějakou odbornost pro život. A tu právě získává na neuniverzitní regionální koleji, nebo podobné škole.

Ovšem obrovský rozdíl, který dostaneme, porovnáváme-li statistiky o zapsaných studentech se statistikami o absolventech, které jsou publikovány jen velmi zřídka, nás nutí přemýšlet, čím to, že jsou počty studujících v zahraničí tak vysoké, zatímco podíly absolventů už nikoli. Už proto, že téměř denně čteme, že bychom je měli dohnat.

V první řadě je to tím, že zatímco my statisticky vykazujeme pouze studenty vysokých a vyšších odborných škol, v zahraničí se vykazují nejrůznější formy a délky studia, včetně studia ve volném čase.

Dalším důvodem je délka studia. Studium na neuniverzitních školách v zahraničí je často kratičké, obsahující pouze několikaměsíční kursy. Toto krátké studium začíná být časté i na univerzitách, které v placených kursech zajišťují rekvalifikaci.

Dále jsou to předuniverzitní přípravné kursy. V zemích, kde se obecně studenti naučí na středních školách málo, nebo se nenaučí dostatečně třeba matematiku nebo fyziku, poskytují prestižní univerzity přípravné kursy, na kterých se tito studenti zdržují libovolně dlouho - od několika měsíců do dvou let, podle potřeby. K začátku školního roku jsou však zapsáni jako studenti na univerzitách, tedy vysokoškoláci - a není jich málo.

Dalším takovým fenoménem je zahrnování studentů tzv. otevřených univerzit. Tyto školy většinou nevyžadují pro přijetí žádné předchozí zkoušky, natož maturitu. Tak např. v Británii může na této škole studovat každý, kdo dovršil 21 let a má britskou státní příslušnost. Získaný diplom je oficiálně ekvivalentní řádnému univerzitnímu diplomu. A studentů takovéhoto, z našeho českého pohledu čistě zájmového studia, je v Británii asi 100 tisíc.

Také studium "part-time" jako studium pouze některých předmětů, v zahraničí běžně zahrnované do statistik, počty studujících zvyšuje. U nás se tak většinou nesprávně překládá studium při zaměstnání. V zahraničí jsou tedy studia pouze vybraných předmětů (která se však v našich poměrech vůbec statisticky nevykazují) velice častá. Absolventi středních škol si tak zvyšují kvalifikaci, mladé maminky s dětmi, chodí na přednášky malířství, student strojírenství je zapsán na přednášky z architektury jen proto, že ho to zajímá, a podobně. Studenti z těchto jednotlivých předmětů často ani nedělají zkoušky, ovšem mezi zapsanými studenty figurují. U nás bohužel statisticky vykazujeme pouze studenty řádného studia.

Některé země, například Austrálie a Nový Zéland, donedávna vykazovaly studenty odborných dělnických profesí na terciární úrovni jen proto, že vzdělání organizovala kolej.

Tolik tedy to nejdůležitější, co zvyšuje počty studentů. Těchto i jiných skutečností si mezinárodní organizace začínají být vědomy, a proto iniciovaly revizi mezinárodní klasifikace vzdělávání (ISCED). Nezbytným předpokladem pro uvádění studentů v té které úrovni vzdělání by měl být fakt, že student absolvoval vzdělávací stupeň předchozí, a bude uváděn i typický věk. Je však otázkou vezmou-li to země na vědomí, neboť jim nikdo nemůže nařídit, jak mají či nemají své studenty vykazovat.

Předně se jedná o diagram C1.3. Těžko lze pochopit, proč si školští "experti" vybrali právě tento diagram k podpoře svého tvrzení, že ve vzdělávání je Česká republika velmi neúspěšná. Tento diagram je totiž pouze jedním z diagramů kapitoly C1, která se zabývá celkovou účastí ve vzdělávacím procesu a věnuje se přechodu z jedné vzdělávací úrovně na úroveň jinou ve věku 17 až 20 let!

Nejedná se tedy zdaleka o diagram, který by mapoval vstup na terciární úroveň, či počty studujících, ale jen ukazuje, ve kterém věku jsou studenti v jednotlivých zemích na určité vzdělávací úrovni. Diagram tedy ve skutečnosti říká, kolik dvacetiletých osob v procentech studuje terciární úroveň vzdělávání (tedy nejen na univerzitách, ale i v praktických kurzech), a kolik je jich ještě ve vzdělávání sekundárním. Nic víc a nic méně. Vezmeme-li v potaz všechna výše uvedená fakta (tedy, co se v zahraničí do tercieru zahrnuje), je Česká republika v počtu vysokoškoláků ve věku dvaceti let sice nikoli na špici, ale před SRN, Švýcarskem, Dánskem, Islandem či Mexikem a Tureckem. V tomto diagramu je také podíl dvacetiletých studentů terciární úrovně v ČR prakticky shodný se Švédskem a Rakouskem a porovnatelný s Maďarskem, které však mělo hodně neuniverzitních, prakticky zaměřených škol již počátkem 80. let. Také je z diagramu vidět, že hodně zemí má na této úrovni ještě studenty středních škol.

Poslanec Unie svobody Petr Matějů často ke své argumentaci o katastrofálním stavu počtu vysokoškolských studentů v ČR používá diagram C3.1. Tento diagram hovoří o podílu studentů, vstupujících do terciárního vzdělávání typu A i B, kde je sice za námi to Mexiko a Turecko, ale v poznámce pod tabulkou je upozornění, že univerzitní a neuniverzitní vzdělávání nelze sečíst pro možnost dvojího sčítání. Dále je tam upozornění, že tři ze sledovaných zemí dodaly čísla dublovaná (tzv. brutto data). U některých zemí připadá poměrně značná část uváděného podílu na studenty terciárních programů typu 5B. Jedná se zejména o Belgii, Dánsko, Francii a Řecko. Z dostupných dat nelze jednoznačně odhadnout o jaký podíl se jedná. Ve většině statistik se studenti typu 5B pohybují mezi jednou pětinou až téměř polovinou. Mezinárodní klasifikační tabulka vzdělávání (ISCED) o tomto typu studia (5B) říká: "Jedná se o kratší prakticky zaměřené studium, poskytující specifické dovednosti pro výkon prakticky zaměřeného povolání nebo řemesla, tedy nikoliv typické vysokoškolské studium." Bohužel se do této kategorie dostávají čeští bakaláři z vysokých škol. Naše školské statistiky, zajišťované Ústavem pro informace ve vzdělávání (ÚIV), které je ze zákona tvůrcem a garantem školských statistik, neumějí totiž rozlišit mezi bakaláři, kteří studují předstupeň magisterského studia a mezi bakaláři "konečnými". Tím se paradoxně dostávají naši bakaláři vzdělávaní na univerzitách do porovnávání s nejrůznějšími formami zcela praktického studia, které u nás často probíhá již na středních odborných školách. (Např. zdravotní sestry, bankovní úředníci, dokonce některá řemesla apod.) Skutečnost je taková, že v řadě zemí odborné vzdělávání typu našich středních odborných škol neexistuje na úrovni středoškolské a přesouvá se tak na terciární úroveň, tedy do ISCED 5B. Naopak zahraniční statistiky, i když většina jejich studujících končí bakalářem, dávají toto studium do ISCED 5A, které "spočívá na širokém teoretickém základu a jeho absolvování umožňuje přístup k vědeckým programům", protože jejich studenti mají teoretickou možnost jít dál. Čeští bakaláři jsou naopak statisticky považováni za vzdělání konečné, což však zdaleka není pravdou. Tato neschopnost českých statistik se jako červená nit táhne všemi mezinárodními srovnáními. Ostatně v EaG 2000 je poznámka (str. 346) o tom, že údaje za ČR jsou u ISCED 5A poddimenzované. Naopak jiné země logicky své údaje spíše nadsazují, na což OECD v komentářích upozorňuje.

Třetím často uváděným diagramem je tzv. C1.1., který hovoří o očekávané délce vzdělávání. Laik vidí, že za ČR je zase jen Mexiko a Turecko, ale nevidí, že ČR je plně srovnatelná se Švýcarskem, Rakouskem, Irskem, Itálií, Maďarskem, Polskem, Koreou a Řeckem, zatímco zmíněné dvě země mají odstup. Komentář k tomuto diagramu (str. 128 - 129) jasně hovoří o tom, že se jedná o uměle vytvořený ukazatel a že "vysoký stupeň očekávané délky vzdělávání zdaleka neznamená, že se studenti v těchto zemích opravdu tak dlouho vzdělávají", což se dále rozvádí. Tedy lze konstatovat, že "ve skutečnosti trvá délka vzdělávání v zemích OECD alespoň 11 let". Skutečnost, že v zahraničí studuje hodně studentů v režimu part-time, tj. chodí do školy jen částečně (jedná se o něco jiného než naše studium při zaměstnání), studium prodlužuje o 1,8 let, uvádí OECD. Pak ovšem statistiky narůstají.

OECD nepublikuje holá statistická data, kterými však v médiích neustále operují rádoby odborníci na školství, ale věnuje mnoho místa komentářům, které často dokonce odporují samotným diagramům. Školské statistiky nejsou zpracovávané celé v OECD. Sekretariát zpracovává pouze údaje dodané z jednotlivých zemí. Mnohdy pouhá změna zpracovatele či metodiky znamená posun v datech směrem nahoru či dolů (lze zjistit pouhým nahlédnutím do starších publikací E a G). Navíc - metodika je sice daná, ale ne všechny země se jí striktně drží.

Honba za nepoučeně interpretovanými statistikami typu "dohnat a předehnat" ve školství rozhodně není na místě. Můžeme zde vzpomenout nechvalně známé akce navýšení učitelských úvazků, která se stala tím, že pracovníci ÚIV se neseznámili s vysvětlivkami k tabulce, uvedené ve starší publikaci E a G, přestože zabíraly více než 2 stránky. Tehdejšímu ministrovi Ivanu Pilipovi to stačilo k tomu, aby zvýšil úvazky. A přitom bilo do očí, že zatímco ČR dodala bezmyšlenkovitě jako jediná země údaje opsané ze zákona, ostatní země s rozmyslem přidaly i dobu na přípravu, opravu úkolů, styku se žáky a jiné aktivity spojené s výukou. Jednou přijaté chybné rozhodnutí se velmi těžko odstraňuje.

Školské statistiky jsou spojeny se školskými systémy v jednotlivých zemích (viz EaG 1997, kde této skutečnosti byla věnována značná část textu) a odrážejí i tradice v těchto zemích. Nelze je tedy bezmyšlenkovitě interpretovat jako nakopané uhlí, nadojené litry mléka, nebo volební preference stylem větší či menší, delší či kratší.

Jaroslav Štemberk

Poznámka p. Vaňka v úterních Britských listech ohledně ustanovení § 66 trestního zákona o účinné lítosti je částečně zkreslujícící a zavádějící.

O skutečně účinnou lítost ve smyslu tohoto ustanovení, která znamená úplný zánik trestnosti úmyslného daňového úniku, jde pouze při současném splnění těchto podmínek:

1) Opatření k nápravě byla přijata dříve, než daňový únik zjistil finanční úřad nebo orgány činné v trestním řízení anebo než bylo podezření zveřejněno ve sdělovacích prostředcích. (Jednání směřující k nápravě musí být skutečně dobrovolné, nikoli vyvolané tlakem situace. Pokud pachatel zajistí zaplacení dlužné daně až poté, co daňový únik vyšel najevo, ale dříve, než dluh vymáhá finanční úřad a než o vině a trestu rozhoduje soud, je to posuzováno jako polehčující okolnost podle § 33, písm. h) tr. zákona, avšak nemá to za  následek úplný zánik jeho trestní odpovědnosti.)

2) Nápravu provedly tytéž osoby, které za daňový únik byly trestně odpovědné (trestní odpovědnost podle § 66 tr. zákona nezaniká objektivně, ale subjektivně - pouze tomu, kdo se přičinil o zjednání nápravy). 3) Pokud se v důsledku daňového úniku právnické osoby pachatel osobně obohatil (např. mu byl vyplacen vyšší podíl na zisku, než by obdržel v  případě řádného odvedení daně), vrátil i toto osobní obohacení.

Milan Krejčiřík

Dnes už asi nikdo nepochybuje, že při privatizaci "českou cestou" došlo k chybám a že se mohla udělat lépe, ale jak je vidět, nepovedla se ani ve východním Německu. Hlavní oponenti "české cesty" tvrdí, že naše zákony byly nedokonalé, že se napřed měly připravit zákony nové a teprve potom privatizovat přímým prodejem podniků zahraničním investorům - ale přesně podle tohoto scénáře postupovali ve východním Německu. Převzali zákony a organizační struktury Spolkové republiky, měli k dispozici experty, kteří jim pomáhali reformovat státní správu a s příslovečnou německou důkladností připravovali podmínky pro privatizaci státních podniků. Když bylo vše hotovo, spustili privatizaci přímým prodejem investorům ze západních spolkových zemí. Výsledek se dostavil záhy a byl zcela nečekaný. Drtivá část průmyslu - chlouby bývalého socialistického tábora - se během několika měsíců zhroutila, nezaměstnanost překročila 30%.

Jak by to asi dopadlo, kdyby se dle rady odpůrců "české cesty" postupovalo podle jimi doporučovaného scénáře? Dnes už můžeme odpovědět, že asi podobně jako ve východním Německu. Tam ale mají štěstí, že jim do země proudí miliardy marek na podporu a vzkříšení zhrouceného hospodářství. Díky tomu se za 10 let podařilo ekonomiku poněkud pozvednout a nezaměstnanost srazit pod 20 %. Kdo by z podobného šoku pomáhal křísit českou ekonomiku a jak by asi reagovala na několikanásobně vyšší nezaměstnanost česká veřejnost?