Když se Seattle opakoval v Praze: jak reagovali Češi na protiglobalizační protesty?
Dr. Simon Smith bude mít na toto téma 13. prosince na University of Paisley přednášku; viz titulní strana Britských listů.Nedávno oslavili Češi jedenácté výročí "sametové revoluce", která během deseti dní svrhla komunistický režim. Poprvé, v důsledku zákona, který byl letos schválen, oslavovali den 17. listopadu jako státní svátek. Je vysoce nepravděpodobné, že den 26. září se někdy stane státním svátkem v České republice nebo někde jinde, avšak tento den - S26 2000 den globálních protestů proti globalizaci - se možná pro Čechy stane malým mezníkem v jejich pomalém, pro sdělovací prostředky nepříliš zajímavém úsilí vyrovnat se s pozůstatky chování z komunistické éry a snaze posilovat otevřenou společnost a právní stát.
Občanský protest má stále ještě mimořádný význam ve společnosti, většina jejíchž občanů si pamatuje, že v jeho důsledku došlo k politické revoluci. Avšak na české veřejné mínění daleko silněji zapůsobily protidemokratické prvky protestů proti vrcholné schůzce MMF a Světové banky v Praze, a to daleko více, než osvobozující a lidem moc dávající síla "přímé akce". V tisku bylo mnoho komentátorů, kteří zjevně sympatizovali s otázkami, které vznesli aktivisté, zmateno z toho, co se jim jevilo jako na první pohled kontraproduktivní strategie: právě ve chvíli, kdy byly zjevné počátky dialogu o tom, jak zreformovat instituce, jako je MMF a Světová banka, ničivé pouliční násilí vyvolalo dojem, že jsou "antiglobalisté" právě tak fundamentalističtí jako tvůrci neoliberálního washingtonského konsensu, který nenávidí!
Češi byli zmateni (a kdo nebyl?) vlastnostmi nového globálního hnutí, jehož příslušníci přijeli do malé středoevropské země. Češi strávili podstatné množství času a potiskli mnoho stránek novin úvahami o významu pražských událostí pro svou rodící se demokracii. Otázky, které visely ve vzduchu po mnoho měsíců předem, zněly: jak se institucím, zabezpečujícím zákon a pořádek, podaří zabránit chaosu, když zároveň musejí umožnit lidem, aby vykonávaly své demokratické právo na svobodu projevu a svobodu shromažďování? Jak zajistí sdělovací prostředky přísun "vyvážených" informací, vyhnou se senzacechtivosti a příliš hrubým generalizacím; jak budou sdělovací prostředky plnit roli tvůrce veřejného mínění? Jak se bude chovat vláda, která bude na jedné straně pod geopolitickým tlakem a na druhé straně pod tlakem domácího veřejného mínění? Jak bude česká občanská společnost reagovat na šok poté, co byla zasažena tímto zvláštním druhem globální sociální mobilizace?
Ve všech těchto případech je analýza nejednoznačná. Celkový dojem umírněných a osvícených policejních metod na zvládání davu pokazila spolehlivá svědectví o tom, že policie právně pochybeným způsobem zjišťovala totožnost u mnoha lidí v Praze, o tom, že někteří zadržení se stali terčem policejního násilí a o tom, že se zřejmě podíleli tajní policisté na provokacích. Mnoho denních listů, rozhlasových a televizních stanice se může pyšnit tím, co odvysílaly a napsaly o událostech daného týdne, bylo to totiž často velmi podrobné a pozoruhodně sebereflexivní. Avšak role sdělovacích prostředků jako tvůrce veřejného mínění byla často zneužita a příležitost zvýšit náklad či sledovanost prostřednictvím honby za senzacemi byla pro mnoho šéfredaktorů příliš lákavá. Takže zatímco bylo už ve středu jasné, že Praha nezaznamenala takové ničení, k jakému došlo v Seattle (podle prvních odhadů dosáhly škody asi desetiny škod v Seattle), dokonce i liberálně-intelektuální list Lidové noviny měl úvodní titulek znějící "Odpůrci MMF zničili střed města", zatímco nejprodávanější český deník Mladá fronta Dnes měla titulek "V ulicích Prahy vypukla válka". Oba listy přispěly k vytvoření atmosféry "stavu obležení" tím, že ve čtvrtek 28. září, ve státní svátek, vydaly svá zvláštní vydání.
Česká vláda získala pozoruhodně vysokou "podporu" (od tisku, který kritizoval "přílišné" a "alarmistické" přípravy). Většina vládních činitelů vyjádřila pochopení pro názory demonstrantů, ale odsoudila použití násilí. To, jak ministr vnitra Gross řídil bezpečnostní operace, respektovalo v podstatě správnou rovnováhu mezi pevným postojem a citlivým postojem. Chvála od prezidenta Havla pro práci policie byla symbolicky velmi důležitá v zemi, která dosud není zvyklá na to, dívat se na policii jako na důvěryhodného strážce právního pořádku, avšak zároveň bude stejně důležité zajistit, aby byly stížnosti na policejní násilí řádně vyšetřeny.
Tak jako lze interpretovat občasné policejní násilí jako pozůstatky autoritářských zvyklostí, stejně lze interpretovat reakce některých opozičních politiků, zejména z Klausovy Občanské demokratické strany, které znepokojujícím způsobem připomínaly bývalý komunistický režim: Klaus sám uvedl, že policie měla reagovat daleko ostřeji proti tomu, co charakterizoval jako "kriminální elementy", a Miroslav Macek doporučil, aby se na ta "divoká zvířata" začalo střílet ostrými náboji. Takové výroky znějí populisticky, vzhledem k sociálnímu klimatu, v němž většina lidí souhlasila, že se policie chovala příliš tolerantně.
Jak se tedy zachovala sama česká občanská společnost? Je velká škoda, že tak málo lidí zažilo demonstrace z první ruky. Všechny pražské školy měly celý týden prázdniny a mnoho obchodů a podniků bylo uzavřeno, jejich majitelé a zaměstnanci se rozhodli využít letního počasí na chatě, daleko od chaosu, který, jak byli přesvědčováni, zahltil Prahu. Důchodcům v některých pražských čtvrtích byly po dobu protestů nabídnuty dotované výlety na venkov.
Mělo to dvojí důsledky: že se středoškolští studenti mohli účastnit protestů anebo je sledovat; zatímco většina starších generací obyvatel Prahy neměla s demonstranty ani s jejich aktivisty přímý kontakt. Tito starší lidé spoléhali na sdělovací prostředky, a svůj názor si utvořili na základě nich. Reakce byly nejednotné: "morální většina" vystupovala ostře, často xenofobně, proti "komunistům" "anarchistům", kteří okupovali a zničili jejich město, avšak mnoho mladých Čechů se viditelně účastnilo organizace i monitorování demonstrací, a to dokazovalo, že mají pozitivní zájem účastnit se globální občanské společnosti.
Jako tlumočník jsem spoupracoval s týmem Občanských právních hlídek (OPH), které poskytovaly poradenskou službu demonstrantům a byly zpětnou vazbou pro úřady. Občanské právní hlídky se většinou skládaly ze studentů, ale využívaly také kvalifikace právníků, poradenských služeb a tlumočníků. Mnoho dobrovolníků pracovalo celý týden ve dne v noci, vyřizovali telefony, jednali s domácím a zahraničním tiskem, zpracovávaly dlouhé hodiny videozáznamů, fotografické a písemné dokumentace desítek samostatných demonstrací a - a to bylo nejdůležitější - byli přítomni na místech potenciálních konfliktů. Tato iniciativa hrála důležitou roli při rozptylování napětí a zabraňovala eskalaci konfliktů mezi policií a demonstranty.
Postoje vůči nám byly různé. Nebyl problém získat respekt demonstrantů. Komunikace s tiskem byla také na dobré úrovni a novináři si často ověřovali své zprávy u nás. Policejní velitelství překonalo svou počáteční nedůvěru a přijalo naši roli, ale právní hlídky se setkávaly s nepřátelstvím od jednotlivých policistů v ulicích. Největším zklamáním však byly reakce od politického establishmentu, který, protože tradičně nedůvěřuje občanské společnosti, nás buď ignoroval anebo se nás snažil zdiskreditovat. Politický establishment nedokázal rozlišit naši neutrální, monitorovací roli od postavení samotných demonstrantů.
Ale pro většinu dobrovolníků, s nimiž jsem pracoval, byly tyto reakce vedlejší, neboť účast přinášela vlastní odměnu: sebeuspokojení a vědomí, že jsem něco dokázal; pocit, že vykonávám povinnost a potvrzuji si svou totožnost jako občan. V širším smyslu se tohle dalo říci o všech těch Češích, kteří se nějakým způsobem "podíleli" na událostech. Jeden slovenský reportér, který možná projevoval trochu větší kritický odstup než většina jeho českých kolegů, uzavřel svůj článek o demonstracích pozoruhodně pozitivně:
"V jediném dni v Praze jsem dýchal slzný plyn i svobodu. Pocit příslušnosti a pocit toho, že držím hlavu vysoko vzhůru mělo obrovský význam pro lidi, nahnané do vagónů apatie na železnici bezmocnosti. Mladí lidé nejsou ještě přizpůsobeni nynějšímu sociálnímu systému a jejich protesty, i když jsou někdy doprovázeny zvukem rozbitého skla, ukazují, že ... ´jim svět připadá poněkud nešťastně zorganizován´." (Tibor Mrocek, "Rinčiace protesty proti apatii", Slovo č. 40, 4.10/00, str.9)
Pro většinu komentátorů (a zjevně pro většinu Čechů) bylo obtížné dospět k takovým závěrům. V zemi s tak barvitou moderní historií dochází často k historickému srovnávání. Analogie s listopadem 1989 (kdy naposledy policie použila proti civilním občanům vodních děl) se zdály nevhodné, ponížilo by to dědictví sametové revoluce. Totéž platilo o roce 1969, kdy naposledy došlo v Praze k pouličním potyčkám - tehdy byli demonstranti Češi, kteří hájili svou svobodu proti ruským okupantům a jejich domácím pomahačům; nyní byli demonstranti totožní s cizími okupanty a "obyčejní Češi" - jimž byla ta ironie zjevná, očekávali od policie, že obnoví veřejný pořádek, který (většinou) schvalovali.
Namísto toho využívali nejčastěji komentátoři historické analogie února 1948 a tehdejší komunistické "revoluce", která symbolizovala tragickou pošetilost, národ, který propadl falešné ideologii. Česká společnost je i nadále očkována před modernistickými utopiemi a oponenti globalizace, kteří pochodovali většinou pod levicovými revolučními hesly, se pravděpodobně v České republice zdiskreditovali na velmi dlouhou dobu!
Avšak mladí Češi, s nimiž jsem měl možnost debatovat o zářijových událostech, vyjadřovali neutrální, intelektuální zájem, prodchnutý typickým černým humorem, a měli schopnost vyslechnout a kritizovat argumenty z obou stran. Docela nevýznamná událost ve světové historii, kterou rychle přehlušila revoluce v Jugoslávii a vznik konfliktu v Palestině, bude možná mít daleko větší význam pro znovu vytvoření kultury demokracie v malém zákoutí střední Evropy než pro odstranění světové chudoby.
Simon Smith
Centre for Contemporary European Studies,
University of
Další články k tomuto tématu naleznete v tematickém archívu Britských listů pod heslem "politika, česká, demonstrace" zde.
(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel
občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)
