středa 6. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Nahradí ČSSD komunisti a ODS čtyřkoalice?
  • Proč ČSSD prohrála senátní volby (Štěpán Kotrba) Tisková konference na magistrátu:
  • Filip Dvořák: Ještě jedna verze, proč jsem měl právo vyklidit Ladronku Politická kultura v ČR:
  • Když se Seattle opakoval v Praze: jak reagovali Češi na protiglobalizační protesty? (Simon Smith) Česká společnost:
  • Proč se čeští obchodníci často chovají k zákazníkům sprostě (Jan Lipšanský)
  • Hulvátství a bezohlednost se v ČR považuje za pozitivní rys (Jindřich Pilař) Vůči Čechům nepřátelský Londýn:
  • Já turysta. Levná hotel. Prosím? (This is London)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Prvním článkem tohoto čísla je rozsáhlé kritické zamyšlení Štěpána Kotrby nad stavem a perspektivami ČSSD. Osobně považuji jeho vývody a prognózy za podnětné, nicméně příliš optimistické: podle mého mínění strana místo ostře kritické sebereflexe, kterou navrhuje autor, zvolí program carpe diem a tlak členské základny, v důsledku nepříliš demokratické praxi Zemanova vedení uvyklé pasivitě, nebude s to vyvolat jakýkoli pohyb: straníci uvelebení ve výnosných pozicích prostě dožijí přirozeného konce svých mandátů a po debaklu v příštích parlamentních volbách se strana rozloží (a přenechá - už definitivně - své voliče komunistům). --- Zjednodušenou verzi Kotrbovy analýzy přinášejí rovněž dnešní Lidové noviny. (TP)

  • Vláda schválila zdražení plynu o 24,1 procent od Nového roku. Od ledna bude zdražena i elektřina v průměru o  14 procent a  o 3 až 9 procent se zvýší ceny tepla z centrálního zásobování.

  • Přinášíme další informace k případu Ladronka, v druhém článku dnešních BL. Pro ty čtenáře, kteří snad mohou namítat, že se zabýváme tak podrobně dílčí "komunální" záležitostí, upozorňujeme, že jde o velmi závažný celospolečenský precedens: jde o to, jak se zachová většinová, povýtce konvenční společnost vůči svým spoluobčanům, vyznavačům alternativního způsobu života. Případ Ladronka je důležitým měřítkem tolerance a plurality české společnosti. (JČ)

    Poznámka TP: A nejen to - Ladronka je možná v médiích prezentována jako zcela okrajová, banální záležitost, ale mezi mladými lidmi je vnímána jako klíčová otázka, která předznamená příští vztah této skupiny lidí (budoucích a částečně i současných voličů) k politickým stranám i k tzv. dospělé společnosti obecně. Jak se v kauze Ladronka zachovala zejména ODS, je jedním slovem ostudné.

  • Poslanecká sněmovna přijala státní rozpočet na příští rok.

  • Lékaři doporučují prezidentu Václavu Havlovi, který se už více než týden léčí z počínajícího zápalu plic, aby ještě do konce tohoto týdne pobýval na zámku v Lánech. (V Praze je znovu smog.)

  • Kateřina Dostálová, poslankyně ODS a členka mediální komise sněmovny, kritizovala Václava Erbena, člena Rady České televize, že by měl kvůli své účasti v kauze "H-Systém" odstoupit. Tím zřejmě zablokovala hlasování o odvolání Dušana Chmelíčka, protože po takovéto kritice z řad ODS se nedá očekávat, že Erben, nominovaný za ČSSD, podpoří v Radě iniciativu členů, nominovaných za ODS. Politizace Rady ČT je tedy úplná. Erben řekl, že se k této výzvě vůbec nebude vyjadřovat.

    H-Systém vyplácel podle Mladé fronty Dnes v roce 1996 mzdy zhruba deseti lidem z ČSSD. Podle deníku strana tehdy neměla peníze na výplatu několika svých zaměstnanců, což vyřešila tím, že tito lidé uzavřeli smlouvu s firmou H-Systém, stali se jejími agenty a dostávali pravidelný příjem. Tehdejší Zemanův mluvčí Erben prý dostával 5000 korun měsíčně.

  • Ke kauze Libor Novák napsal Tomáš Pecina:

    Zdeněk Vaněk se dosti podstatně mýlí, když vztahuje ustanovení § 6 zákona o správě daní a poplatků (č. 337/1992 Sb.) na osobu, která podepsala daňové přiznání. Jde mu patrně o třetí odstavec § 6 zákona, kde stojí: "Plátcem daně se rozumí osoba, která pod vlastní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků nebo sraženou poplatníkům."

    Plátcem daně se rozumí osoba (fyzická nebo právnická), která odvádí daň za jiného, např. banka u daně z vkladů, akciová společnost při výplatě dividend, podnik s pobočkami (organizačními jednotkami) za tyto subjekty apod. S fyzickou osobou podepsanou pod daňovým přiznáním právnické osoby to nemá nic společného.

    Zánik trestnosti neodvedení daně, o němž se Z. Vaněk rovněž zmiňuje, není stanoven trestním řádem, nýbrž trestním zákonem, a to nikoli v § 66, ale speciálním ustanovením § 147a: "Trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§ 147) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek."

    Proč toto ustanovení nebylo uplatněno v případě L. Nováka, ovšem netuším.

  • Pozvánka na přednášku na University of Paisley: Co znamenaly zářijové protiglobalizační protesty pro českou občanskou společnost.

    The Politics Division of the School of SocialjScience and the Centre for Contemporary European Studies invites you to an Open Seminar:

    Restaging Seattle in Prague. What did the IMF protests mean for Czech society?
    Dr. Simon Smith, Research Lecturer,
    Centre for Contemporary European Studies
    Wednesday 13 December 1:30pm
    Room E335

    Simon is currently engaged in research on the development and changing nature of "civil society" structures in the contemporary Czech and Slovak Republics. Earlier this year he worked as a  volunteer with OPH ('Civic Legal Observers'), an initiative set up by two Czech NGOs to monitor the Prague IMF demonstrations with the aim of minimising the potential for conflict and ensuring the legality of police actions.

    (Viz též článek dr. Smithe v dnešním vydání BL.)

  • Katedra slovanských studií Glasgow University vypisuje nyní jako každoročně konkurs na studijní místo lektora češtiny na školní rok 2001/02. Vybraný uchazeč obdrží roční stipendium 6000 liber a bude si moci během pobytu na Glasgow University vypracovat roční postgraduální thesi pro získání titulu MPhil. Hledáme bohemisty s ukončeným vysokoškolským vzěláním v kombinaci s libovolným dalším oborem, nejvhodněji angličtinou či ruštinou. Uchazeči by měli mít dobrou znalost angličtiny. Podrobnosti najdete na adrese http://www2.arts.gla.ac.uk/Slavonic/CzechLektor01.htm.

  • Regrese právního vědomí? Poznamenává Juliana:

    Vážený pane Čulíku,

    z článku J. Paříka mám dojem, že v ČR dochází k určité regresi právního vědomí. Namátkové trestání libovolných jedinců z provinivší se komunity, aniž jim byla dokázána konkrétní vina (což J. Pařík obhajuje), představuje návrat na nižší vývojové stupně. Kam až ten návrat jde, bůhsuď. Ke Švejkovi? "Zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku."(Citát si přesně nepamatuju.) Starší dějiny moc neznám, ale podobný přístup existoval i  v  římské armádě při decimaci špatně bojujících jednotek. Vinný či nevinný, potrestejte každého desátého. Ten zbytek si pak už dá pozor.

    Obecně je to psychologicky dost účinná metoda, jak přinutit kolektiv, aby sám vyloučil všechny jednotlivce, kteří uvažují jinak než vládnoucí moc.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze knihy Adolfa Branalda Pražské promenády od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Nahradí ČSSD komunisti a ODS čtyřkoalice?

    Co ČSSD zasila, to také sklidila

    Pokus o dílčí analýzu vývoje v ČSSD a příčin prohraných senátních a regionálních voleb 2000

    Štěpán Kotrba

    (Zjednodušená a zkrácená verze této analýzy vychází dnes také v Lidových novinách.)

    Až katastrofální výsledky ČSSD v senátních a regionálních volbách před několika týdny přiměl skoro celou politickou scénu přemýšlet. Co by znamenalo pro českou politiku NEMÍT sociální demokracii.

    Českou republikou opět totiž "obchází strašidlo komunismu". Vítězem voleb se nestal volič, nestala se jí ani čtyřkoalice, vítězem se jednoznačně stala média, která si teprve v té chvíli uvědomila ohromující důsledky kampaně, kterou v zaslepenosti a sociologické nedovzdělanosti proti nekomunistické alternativě - ČSSD - vedla. A sami novináři se možná v koutku duše lekli poznání moci.

    ČSSD se před parlamentními volbami 1996 emancipovala od posledních zbytků "pragmatických posunovačů" a "rakovnických proudů", přihlásila se jednoznačně a čitelně k radikální LEVICOVÉ orientaci a voliči jí dali důvěru, očekávajíce, že dostojí předvolebním slibům, očekávajíce ZMĚNU. Po volbách 1996 a dalších v roce 1998 stala hegemonem levicové části české politiky. Byla to volba očekávání, podmínka. Ne na dlouho.

    Protože to, co voliči očekávali po mediálním i volebním triumfu zprava nenáviděného, ponižovaného a vysmívaného plebejce Zemana, se nestalo. Nenastalo vstřícnější konání úředníka vůči občanovi. Nenastalo hromadné prošetřování tisíců podivných privatizací. Neotevřely se černé knihy privatizace, které sliboval Richard Falbr. Nenastala likvidace sítí vietnamských šmelinářů na českých tržištích. Nerozběhla se výstavba startovních bytů. Nezbrzdily se privatizace řady nemocnic. Neukončil se monopol Telecomu.

    Nová aristokracie v sociální demokracii pouze sestavila jednobarevnou vládu a jala se vládnout. Ku zděšení "těch pravých" politických komentátorů vládu velmi nestandardním způsobem tolerovanou hegemonem pravicové části politiky, ODS.

    Úvaha Václava Klause přitom musela být strategická - stejně prostá, jako rafinovaná. Obstrukce a neprincipiální pravo-levé kompromisy ve sněmovně, vyjednávání a ústupky ke každému zákonu, rozpočtové omezení na samé hranici limitu mandatorních výdajů, mediální nepřátelství většiny českých novinářů, smrtelné koalice na místní úrovni jako "očichávací" předstupeň celostátní pravo-levé koalice, která by mohla vzniknout na troskách této vlády.

    Na volební úspěch by měla tím pádem ODS zaděláno. A pak dlouhá a sladká dvě či tři volební období čistě pravicová, s posílenou a obnovenou, radikalizovanou, léty opozice vnitřně stmelenou ODS, s několika mocichtivými odpadlíky v US a možná i s věčně váhajícími lidovci.

    Nepolemizuji s oprávněností této licoměrné strategie, protože z pravicového pohledu byla logická. Považuji však danou logiku za krátkozrakou a díky polarizaci na smluvní a nesmluvní opozici i nebezpečnou. Uvolnila totiž prostor pro jiné řešení. Změnu hegemonů.

    Nalevo se jako přijatelnou stranou pro voliče začíná jevit KSČM, pravicoví voliči zase uvěřili laciné kampani medvídka koaly a věčně rozhádaného spolku DEU, ODA, US a KDU-ČSL. A proto dopadly volby, konající se v poločase jednobarevné menšinové vlády ČSSD tak, jak dopadly.

    Dvojčlenku vztahů "strana - vláda" je ale nutno rozšířit na trojčlenku "strana - vláda - parlament". Parlamentní a senátní kluby (jako velmi nekočírovatelná a samostatná součást strany) mají velký vliv na praktickou politiku každé strany a přitom fungují jinak než vláda. Důvodem pro uzavření opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS byl pat v parlamentu, způsobený myšlenkovým izolacionismem a fanatismem US, zvláště Jana Rumla, nikoli krize exekutivní či vnitrostranická.

    S tím nám ovšem rovnou před nos padá z výšin zapomnění stoletý balvan - problém státu. Zemanova vláda na něj tvrdě narazila. Po červnu 1998 se značná část Lidového domu, i řada regionálních funkcionářů přestěhovala do Strakovky a nejrůznějších orgánů veřejné správy po celé zemi, ale i kdyby jich tam šlo dvakrát tolik (a kdyby doopravdy chtěli), nedokázali by přemoci aparát, který tam v předchozích šesti lidech etablovala pravice - zčásti ze svých nových kádrů, zčásti recyklací kádrů předchozího režimu.

    Strana si přitom nedokázala vytvořit širší zázemí politicky vstřícných nestraníků. Vládní politika není jen záležitostí ministrů a jejich náměstků. Podíváme-li se na ministerstvo zahraničí, místního rozvoje, zdravotnictví, financí - sociální demokracie je v nich reprezentována hrstkou lidí na špici, ale pod nimi trpělivě sedí, ba i někdy pracuje nikoli sbor loajálních a politicky neutrálních státních úředníků, ale většinou lidí z opačného politického tábora. A pracuje mnohdy proti zájmům svých ministrů, ke škodě státu i jeho vlády. Což byla možná sice součást strategie ODS, podpořená několika varovnými sériemi mediálních útoků o "čistkách", které provádějí noví ministři, výsledek ale předčil očekávání.

    Strategie ODS nepočítala s ideologicko - negativistickým charakterem rozhodování českého voliče a jeho nízkou odolností proti znechucení ze sérií mediálních manipulací, vedených libertánskými novináři, jejichž naturelu dnes nejvíce vyhovuje Unie svobody. Pokud hledal volič i novinář pravici, u ODS ji našel stěží. Tolerovala přeci levici. Pokud hledal levici, u ČSSD ji našel také stěží. Vyjednávala a ustupovala přeci svým "nepřátelům".

    A tak "opinion maker" - novinář i český volič se rozhodl tentokráte vsadit na krajní polohy politické scény a volit budoucnost (pokolikáté už?), volil pocity, nikoliv tvrdá fakta a výsledky práce.

    To byla největší chyba ve volební strategii, které se sociální demokraté dopustili. Největšími vítězi voleb byli ti "ublížení" - Rögnerová, Zieleniec, handicapovaní - Filipiová, či jenom "slušní" - Pithart...

    Voliči většinou neměli potřebu k volbám jít, protože získali dojem, že se díky skryté mocenské koalici rozhoduje o nich bez nich. Ti, kteří vůbec k urnám přišli (zaujatí, aktivisté a někteří členové stran), si v mnoha obvodech dovolili luxus podlehnout mediálním bubákům a volili "sentimentálně" s podlehnutím antikomunistickým reminiscencím z raných počátků OF, aniž se zamysleli nad možnou patovou situací, která tak vznikla. Jeden politický sekretariát se rozjásal a slavilo se tam jak na Silvestra, mnohé tváře jinde se zachmuřily a mnohé posty se zachvěly či zřítily. Nejvíce smutní byli samozřejmě ti, kteří dopadli nejhůře. Podívejme se blíže na příčiny.

    Vláda ČSSD je podle objektivních ekonomických ukazatelů ta nejlepší, kterou česká politika od roku 1989 měla. Od médií ale dostává to nejhorší hodnocení v celé porevoluční historii. Tato vláda přivedla Českou republiku do mezinárodních struktur NATO, jednoznačně směřuje do EU, Česká republika si vydobývá i bez Václava Havla pozici na mezinárodní scéně.

    Bez podezřelých machinací a sociálních otřesů probíhá stamiliardová privatizace klíčových podniků národního hospodářství i velkých bank, ČR pod vládou ČSSD dospívá k evropským legislativním i bezpečnostním standardům a vzdaluje se balkánským "liberálním" představám zlaté zemi za šumavskými hvozdy, o "divokém Východě".

    Jdeme zpátky do Evropy. Zahajují se klíčové dopravní infrastrukturní stavby, dostavěla se a zprovozňuje se po dlouhé řadě let jaderná elektrárna Temelín, restrukturalizuje se pravicovými vládami zanedbávaný průmysl. Začala se provádět koncepční politika v mnoha oblastech, schválena byla mimo jiné Státní informační politika.

    Reformuje se veřejná správa v souladu s představami EU, úřady, rozhodování i rozpočty se blíží k občanům. Investiční pobídky přilákaly do republiky zahraniční investice v řádově mnohokrát vyšších objemech, než kdykoliv v historii vlád Václava Klause či vlády Josefa Tošovského .

    Za velký problém ČSSD a celé levice (i mezinárodně) lze považovat vztah mezi politickou strategií a taktikou. Bolševici jej kdysi pojali přímočaře jako nesmiřitelný konflikt mezi oportunismem (=reformismem) a zásadovostí (=revolučností). Dnes je ale nutno modifikovat tento rozpor jako otázku míry ideové ukotvenosti politické praxe.

    Do jaké míry musí být reformismus radikální, aby nezhřešil oportunismem? A právě vnímání změn a ochota k nim je uprostřed levicové politiky teoreticky neujasněná a prakticky nahodilá, poznamenaná emocemi a subjektivismem.

    Objektivní hodnocení sociálně demokratické politiky je výrazně pozitivní. Přesto ČSSD prokazatelně u voličů neuspěla. Proč? Sociální demokracie doplatila na několik zásadních, voliči emocionálně pochopených chyb, kterých se během posledních několika let dopustila.

    Nejzávažnější politické chyby:

    1. Podceňování komunikace obecně, s voliči zvláště

    Miloš Zeman prosadil zásadu hodnocení výsledků vlády podle tvrdých čísel. Dle nich by občan měl teoreticky volit "třídně" tzn. podle své sociální zkušenosti. To se ale stalo pouze tam, kde ekonomická a sociální situace byla nejkrizovější. V mnoha oblastech se voliči rozhodovali v závislosti na mediálních manipulacích, nebo jen na základě emocionálního hodnocení. ČSSD nedovedla či se bála vysvětlovat své postoje veřejnosti, poukazovat na jejich myšlenkovou ukotvenost v historických i mezinárodních souvislostech a ukazovat prospěšnost svých politických rozhodnutí pro společnost. Nechala si řadu témat "ukrást" svými protivníky, aniž se byť náznakem pokoušela o střet. Bála se dopadů takovýchto konfliktů na vyjednávání v parlamentu. Výlučná a jednostranná orientace na "vládnutí" pomocí menšinové vlády se Zemanově skupině tvrdě vymstila. Pochyby Petry Buzkové o kvalitách některých sociálnědemokratických kandidátů či úvahy o smysluplnosti Senátu či replika o povinných volbách, kterou uprostřed předvolební kampaně pronesl napůl jako sarkastický vtip Miloš Zeman, to byly poznámky absolutně nevhodné a kontraproduktivní. Takový projev neloajality a arogance si demokratický politik dovolit nemůže...

    2. Neschopnost riskovat pád vlády kvůli rozporu s vlastními programovými cíli

    Sociální demokraté se mnohdy nechali dotlačit k rozhodnutím, která šla proti jejich programovým zásadám, aniž by demonstrovali ochotu opustit vládní či komunálně-koaliční křesla pro nepřijatelnost politických kompromisů, které jim byly a stále jsou vnucovány.

    3. Nereálnost naplnění všech formulovaných cílů

    Krach několika výrazných iniciativ (majetková přiznání, finanční policie, soudní reforma, Čisté ruce) či polovičatost resp. dlouhodobost řešení (bytová politika, dopravní obslužnost, reforma veřejné správy) zchladil nadšení voličů z rychlosti změn. Volič byl v letech 96 - 98 vyčerpán předchozím "utahováním opasků" a roztrpčen "balíčky" pravicových vlád, od ČSSD očekával razantní změny. Po bilanci dvou let vlády strany růže konstatoval rozčarování, změny dílčí, mnoho palčivých problémů obyvatel řešeno jen na oko, jako alibi.

    4. Přeceňování významu krátkodobých cílů před ideovou čistotou politické praxe, nerealistický výběr kandidátů a kumulace moci

    Veřejnost právem vnímá posledních několik let jako výtah k moci pro některé sociální demokraty, kteří se neštítí uzavírat pravo-levé kompromisy. Lačnost po funkcích byla typická pro politiky bývalé koalice, avšak někteří sociální demokraté si s nimi nezadají.

    Patrné je to zejména při naplňování kandidátek, kde se vedou mnohdy velmi ostré nevěcné vnitrostranické spory, aniž by se volitelé ptali na konkrétní výsledky práce jednotlivých politiků, aniž by orgány strany posuzovaly reálnou volitelnost jednotlivých kandidátů. Pro většinové volby při nízké účasti voličů musí kandidát splňovat řadu osobnostních kritérií, která parlamentní kandidát "v houfu" mít nemusí. Včetně všeobecné ( a médiemi potvrzené) popularity, včetně rozsáhlé (a všem známé) životní, pracovní a politické zkušenosti. Morální integritu a autoritu, nezpochybnitelnou privátními rozmíškami, skandály či kriminalizujícími kauzami.

    Obsazování několika mocenských postů bez ohledu na jejich časovou náročnost pak vede u exponovaných funkcionářů k přepracování či k nekvalitní práci, poznamenané neustálým spěchem a akutním nedostatkem času pro komunikaci s členy strany či voliči. Typickou ukázkou je poslanec parlamentu, radní MHMP a předseda pražského regionu Karel Šplíchal. Na radnici je předsedou stálé zahraniční komise, členem komise bezpečnostní, v parlamentu pak členem výboru pro obranu a bezpečnost, členem komise pro sdělovací prostředky, členem podvýboru pro tělovýchovu, podvýboru pro vězeňství a podvýboru pro zpravodajské služby. Mimo to ještě figuruje v parlamentních skupinách přátel zemí Chorvatska, Slovinska a Jugoslávie. Jako předseda regionu je současně členem předsednictva strany. Navštívíte-li jeho stranickou kancelář v Lidovém domě, najdete tam jen sekretářku, brouzdající po internetu. Jako poslanec má ale ještě i poslaneckou kancelář v Praze 3 a poslaneckou kancelář ve Sněmovně. U vědomí toho, že den má jen čtyřiadvacet hodin je s podivem, že se Karel Šplíchal ještě nezhroutil z přepracování... A nebo je to jinak?

    5. Neschopnost korigovat neudržitelné programové zásady

    Strana růže vstupovala do světa velké politiky s programem, který byl poplatný době, ve které vznikl. Nepočítal však s mnoha okolnostmi prudce se měnící společnosti i mezinárodně politické a mezinárodně ekonomické situace. Teze o rodinném stříbře sice v praxi vystřídaly zásady silných zahraničních investic, teze o české cestě pak zase internacionalismus, teze o ochraně vnitřního trhu korigovala EU, mediální teorie zase realita mediálního trhu, voličům ani členům to však nikdo neřekl a nevysvětlil důvody myšlenkových změn. Zmatený volič se pak logicky domníval, že sociální demokraté porušují vlastní program, pro který je volil.

    6. Neschopnost realistického vidění situace a neschopnost přiznání vlastních chyb

    Zjednodušeně se to dá pojmenovat jako nedostatek sebekritičnosti. Bagatelizace či přehlížení vlastních nedostatků v realizaci volebního programu. Mlčení či tápání a mlžení k řadě drobných i větších skandálů, které média okolo představitelů ČSSD vyprodukovala v míře opravdu hojné.

    7. Nenápadité vedení posledních volebních kampaní

    Profesionalitě mediální stránky volební kampaně věnuje ČSSD nepřiměřeně malou pozornost. ČSSD mění již několik let - kampaň od kampaně - své vizuální image a ztrácí tak možnost synergického působení vizuálních motivů. V poslední kampani, ve snaze ušetřit, ČSSD nezadala vedení volební kampaně profesionální agentuře, ale vytvořila si vlastní reklamní agenturu DEMOS pod vedením aprátčíka Korfa. Účelově vytvořená agentura, nevystavená tvrdému konkurenčnímu tlaku každodenního "boje o přežití" pak pochopitelně nebyla nucena hledat pro odborné pracovní pozice kompetentní odborníky (analytiky, grafiky, kreativce apod.).

    Decentralizovaná koncepce, kde poslední slovo o užití rozpočtu a v tvorbě mediamixu měli sami kandidáti a regionální výbory (tzn. ve sféře reklamy diletanti), své ovoce přinesla. Výsledkem byla diletantsky vedená "žabí" kampaň, jejíž dominantní barvou byla zelená (na zeleném pozadí se logotyp strany i obličeje lídrů beznadějně ztrácel), která určitě nepřispěla k identifikaci a pozitivnímu vnímání kandidátů.

    Strana, která po vyhraných soudních sporech o Lidový dům již dnes má dostatečné finanční prostředky (zatížené jen několika desetimiliony úvěrů), tak možná ušetřila pár korun, ale za cenu školáckých, hrubých chyb: ČSSD má jiné grafické řešení svých www stránek, jiné řešení letáků a billboardů, jiné jsou materiály některých kandidátů a naprosto jiné a vzácně nenápadité a obsahově špatné byly inzeráty v médiích.

    Prezentace politiků při tiskových konferencích, přenášená televizemi a fotografovaná médii také nedbá na posilování image diskutujících. Organizační neschopnost PR oddělení spíše ztěžuje, místo aby zjednodušovalo přístup novinářů k politikům. I zde platí cenzurní přístup úředníků Lidového domu, kteří mají své politické oblíbence. Technické nedostatky nahrávání tiskových konferencí, zpožděný stenozáznam z nich se pak odrážejí negativně na kvantitě i kvalitě mediálních výstupů. Tiskové středisko v den voleb spíše připomínalo hospodu po zavírací hodině, namísto prostoru pro setkání médií s politiky vládní strany. I láhev becherovky kdosi ukradl z lednice. Křiklavý kontrast nezůstal u zástupců sedmé velmoci nepovšimnut...

    Vnitrostranické chyby:

    1. Arogantní přehlížení názorů členů strany

    ČSSD se stala stranou mlčící většiny. Vedení strany trvale podceňuje názory svých členů, jejich výtky bagatelizuje a nositele této diskuse ostrakizuje. V letech, která byla plná optimismu z vzrůstajících volebních prognóz i výsledků, většina polemických názorů byla umlčována pod heslem Nezakřikni to !, a tak členská základna zpasivněla a postupně zapomněla, jak může ovlivnit svým názorem celkovou politiku strany. ČSSD se přestala svých straníků na názor ptát. Proč také, když oplývala prognosticky geniálním vedením, které bylo vytíženo udržováním nastoupeného kurzu a bojem na několika mediálních frontách. Argumenty o nespravedlivých novinářích, vnitřních nepřátelích a potměšilých protivnících, případně zahraničních zpravodajských centrálách vytěsnily nezbytnou míru reflexe ze stranického života. Nelze se pak divit, že mnohdy někteří sociální demokraté nevolili své vlastní kandidáty nebo nešli k volbám vůbec. Jsou hrubě přehlíženy i názory odborných grémií sociální demokracie - odborných komisí (jejímiž členy je i řada nestraníků). O názory odborných komisí není ze strany ministrů, jejich i premiérových poradců žádný zájem, a tak není divu, že se tato důležitá součást sociální demokracie, která by mohla zatáhnout do aktivní politiky ČSSD řadu intelektuálních elit, postupně rozpadá.

    2. Neschopnost vnitrostranické i veřejné mediální komunikace a politického "marketingu"

    Ve světě sofistikovaných metod přesvědčování konzumentů o "nezbytnosti" některých výrobků je překvapující naprosté odmítnutí koordinace sdělení vůči voličům i vlastním členům. Za to je jednoznačně odpovědná místopředsedkyně Petra Buzková, která namísto koncepční práce pro celou svou stranu zvolila populistický model "nejoblíbenějšího maskota", bezkonfliktní a beznázorové sebe-prezentace. Jako kdyby si za svůj vzor vzala medvídka koalu... Vzhledem k tomu, že Buzková jmenovala za ČSSD i většinu členů mediálních rad, ti se místo o veřejnoprávní roli a kvalitu jimi kontrolovaných médií starají o to, aby dotyčná média poskytla dostatek prostoru Petře Buzkové a jejím přátelům, případně tiše podporují pravici...

    Výměna na postu místopředsedkyně zodpovědné za mediální komunikaci ČSSD uprostřed volebního období (za nemastnou, neslanou Jitku Kupčovou - notabene podporovanou Buzkovou) nemohla změnit nic. Nekoordinovanost a diletantství vystupování většiny stranických i ministerských mluvčích spolu s nedisciplinovaností některých "zhrzených" funkcionářů či některých poslanců, neschopností a slabostí mluvčího vlády Roučka jen dokonalo komunikační tragédii.

    Na vině nejsou novinářské "hyeny", na vině je diletantismus profesionálů - mluvčích a politiků, urážlivé výroky předsedy vlády Zemana na adresu novinářů.

    Ty odstartovaly válku, kterou sociální demokraté nemohou vyhrát, neboť index důvěry médiím je v ČR 60 - 80 %. Naprostý propad mediálního obrazu vlády i strany prostoupil všemi úrovněmi politiky a ovlivnil tak i chování voličů.

    Stranický měsíčník Právo lidu tyto nedostatky nevnímal, stal se pouze hlásnou troubou úzké skupinky kolem Buzkové, Kupčové, Grosse a místopředsedy pro řízení Kobese, aniž by reflektoval názorovou diskusi či informoval otevřeně o politice ČSSD v centru i v regionech členskou základnu i voliče. Ukazuje se, že koncepce ryze stranického periodika, ve kterém není až úzkostlivě respektována pluralita názorů a otevřenost všem názorovým proudům, je pro komunikaci ve straně zdrojem falešného vědomí a nerealistického pohledu do vlastních řad.

    O využití moderních informačních technologií (internetového serveru ČSSD, serveru odborných komisí) pro publikování diskusních materiálů a rychlé šíření vnitrostranických i veřejných informací se již několik let jen planě diskutuje. Odvaha ke změně tohoto stavu však zjevně chybí. Základní pud politické sebezáchovy bohužel též.

    3. Nezájem vedení strany o rozšiřování členské základny strany a její zakotvenost v místech

    Přes svou více než stodvacetiletou historii je ČSSD stranou, kterou z organizačního hlediska bylo nutno znovu vybudovat po jednačtyřicetileté přestávce zcela od začátku. Etapě horečného zakládání okresních organizací a vytváření sítě místních organizací však dosud odpovídá i současný organizační řád strany. Ústřední výkonný výbor je tak v podstatě federací zástupců okresních organizací, okresní a regionální organizace mají de facto hlavní slovo při sestavování kandidátek do voleb na všech úrovních.

    Tento demokratický princip by tedy zdánlivě měl vést k posílení vlivu členské základny na politiku strany, ale tak to není. Způsob organizace nominačních voleb dává ve skutečnosti neúměrný vliv místním a regionálním funkcionářům, než málo početné členské základně.

    V praxi proto pak často převažují letité osobní vazby funkcionářů, zákulisní manipulace a politikaření, než zájem o vytváření skutečných zpětných vazeb a naslouchání názorů členů ČSSD. Těmto vztahům napomáhá to, že členská základna sociální demokracie je příliš malá - 18 000 - ve srovnání se sesterskými stranami v zahraničí (po přepočtu na počet obyvatel) je více než padesátinásobně menší. To ovšem vyhovuje současným regionálním a okresním funkcionářům, kteří na růstu své konkurence - nových členů valný zájem pochopitelně nemají.

    Od znovu vybudování strany se sice podařilo vybudovat síť místních organizací, avšak v současné době do nich jen sporadicky přicházejí noví členové.

    Alarmující údaj o tom, že počet členů současné vládní ČSSD se dokonce snižuje, zůstal na minulém sjezdu opominut. Nejen to - dokonce byla přijata změna stanov, která přijímání nových členů podstatně ztěžuje: kdo chce vstoupit do ČSSD, musí vstoupit pouze do místní organizace v místě bydliště (podle ulice, kde bydlí), členové ČSSD se nemohou sdružovat podle svých profesních zájmů, odborné komise strany jsou vytvářeny jmenováním shora atd. ... A tak sociální demokracie zůstala nezakotvena v místech a regionální volby pouze přinesly za tento stav účet.

    4. Neschopnost rázné a koncepční personální politiky předsedy strany - Miloše Zemana

    Ta se projevila zejména v přílišné toleranci k jmenovaným ministrům, stejně jako voleným funkcionářům a přílišné volnosti, kterou od svého předsedy dostali. Přeci jen vláda ani politické grémium nejsou vnitrostranické odborné komise, ve kterých je volnost názorů přirozeným předpokladem tvůrčí diskuse...

    Neschopnost Zemana nastolit elementární disciplínu v orgánech, které řídil či řídí, vedly a vedou k matení veřejnosti a (politice strany škodícím) exhibicím. Nedostatky se stupňují směrem dolů a tak mnohá místa v komunální politice zastávali a zastávají lidé neschopní či všeho schopní. Drobné komunální skandály a excesy jsou v centru neviditelné či jsou bagatelizovány s tím, že si regiony mají u sebe udělat pořádek samy.

    Voliči v místech však mají dobrou paměť a konkrétní zkušenost s konkrétními lidmi. Odtud mnohdy překvapivé neúspěchy komunálních politiků. V ČSSD ještě nezakořenila všude zásada, že politik je ve funkci kvůli občanům, nikoliv naopak... Těžko se ale dělá pořádek zezdola, pokud neexistují vnitrostranické komunikační kanály, které by koordinovaly odpor vůči takovým "také-politikům" a způsobily by jejich účinnou vnitrostranickou kritiku a následnou nevolitelnost.

    5. Tvorba vnitrostranických koalic a "opozičních" dohod

    Dlouholetý nezájem předsedy vlády o dění ve vlastní straně a jeho nechuť ke koncepčnímu ovlivňování vnitrostranické politiky vedla k beztrestné emancipaci několika neformálních proudů, které posílily svou moc na úkor čitelnosti a principiálnosti politiky a rozhodování ČSSD. Tzv. středočeské centrum například provádělo důslednou a mravenčí práci v ostatních regionech, posilovalo svou moc postupně a dokázalo svým věrným zajistit i odpovídající pozice. Výsledkem toho je infiltrace do ostravského regionu, původně zemanovského, emancipace Východočechů a bývalého představitele levicového křídla Krause, naprostá ztráta jižní Moravy poté, co došlo k účelové protizemanovské dohodě Moravy se středními Čechami na předchozím sjezdu výměnou za některé klíčové posty. ČSSD se postupně stala vnitřní, mnohdy nestabilní a účelovou koalicí několika hlavních křídel.

  • Křídlo liberálně-sociální - "středo-pravicové", či "proti-zemanovské", tvořené dlouholetými ideovými oponenty Miloše Zemana i zneuznanými bývalými příznivci. Dnes zahrnuje poměrně heterogenní skupinu, sahající od Petry Buzkové, poslanců Zaorálka, Koudelky, Boháčkové, Brožíka, místostarostky Vlasty Bohdalové z Českých Budějovic, předsedy senátního klubu Vojíře, přes politologa Jana Šabatu z Brna, bývalého předsedu strany, emigranta prof. Horáka, náměstka pražského primátora Paroubka až po Otu Novotného (bývalého poradce Zemana a autora koncepce "pragmatického posunu"), většinu představitelů a analytické zázemí středočeského regionu či několik méně známých funkcionářů z jiných regionů. Ideovou platformou pro tyto reformisty se stala polemika s "tradiční" sociálnědemokratickou politikou, její "reformování" po vzoru Anthony Giddense a Blairovy koncepce britské pro-podnikatelské a proti-odborové politiky New Labour (Nová levice) či Schröderovy měšťácké politiky Neue Mitte (Nový střed), bezvýhradná loajalita vůči NATO, MMF, SB a dalším nadnárodním strukturám. Cílovou skupinou pro tyto politiky se stal "středový volič", víceméně spokojený středoškolák či vysokoškolák z menších či velkých měst s průměrným či nadprůměrným příjmem, očekávající osobní společenský a ekonomický vzestup či alespoň udržení sociální "status quo" za jakoukoliv cenu. Typickým představitelem je drobný podnikatel, státní úředník, lékař, manažer či administrativní pracovník.

    Důležitou je pro toto křídlo výrazná antikomunistická vyhraněnost, mocensko-pragmatické vidění politiky a vazba na podnikatelské zájmy. Dostává se mu v hojné míře podpory středo-pravých, povětšinou dnes liberálních médií, jejichž komentátoři vytvářejí téměř nepřetržitý sled široce koordinovaných mediálních manipulací. Tím pomáhají mj. budovat image "pokrokových" politiků sociální demokracie 21. století jako partnerů pravicových stran. Politickým cílem pro tuto skupinu je otevřená, ideová koalice s US a KDU-ČSL a vytvoření většinové pravo-středové, možná i polo-úřednické vlády. Výraznou podporu mají tito, většinou mladí politici, u stárnoucího hradního vizionáře Havla a proto se jim někdy přezdívá v ČSSD "hradní" křídlo.

  • Křídlo sociálně demokratické - "středové" , "konstituční" či "vládní" je současnou platformou většiny ministrů vlády Miloše Zemana i jeho samého, většiny "disciplinovaných" funkcionářů na krajské, okresní i místní úrovni. K tomuto křídlu se překvapivě (v souvislosti s odpovědností za střednědobý program strany a přijetím jmenování ministrem) přidal i bývalý vnitro-stranický oponent Zemana, dlouholetý předseda poslaneckého klubu a současný ministr vnitra Stanislav Gross. Vznikl tak velmi silný blok - "dosluhující" Zeman, "sociální" Špidla, "mladý" Gross -, který zabránil potichu a za nezájmu většiny médií konfrontaci a možnému štěpení strany již v etapě přípravy programových dokumentů během tohoto roku. Demonstrace síly možných nástupců byla nejzjevnější na nedávné programové konferenci, kde se nepřipustil širší dialog o alternativách vznikajícímu programu a naprostá většina delegátů přesto odcházela z jednání spokojena. Spojení programové strategie s mocenskou, volební a personální taktikou se ukázalo býti dostatečně nosné, aby se k němu záhy přidal hlavní proud ČSSD. V teoretické rovině se tato skupina snaží vidět a reflektovat změnu společnosti v souvislostí s technologickými a globalizačními trendy a hledá na ně sociálně demokratickou odpověď. Vychází jak z některých myšlenek Anthony Giddense, tak i z myšlenkového odkazu New Dealu. Základní otázkou ale je, zda kompromis a všeobecný souhlas je nejlepší metoda. Je to jako spojovat dva živly, oheň a vodu. Bohužel, v praxi této skupiny ale převládá operativní hašení vládních požářišť. Spáleniště se tak utěšeně rozrůstá...

  • Proud mlčící a vždy něco očekávající většiny. V sociální demokracii je bohužel proudem početně nejsilnějším. Mezi něj dlužno počítat i několik "úřednických" ministrů (např. Schling, Rychetský, Vetchý, Bašta) či obojetných poslanců (Šplíchal, Škromach) či komunálních zastupitelů (Hulínský, Kechner), valnou většinu okresních a krajských předsedů i některé místopředsedy či senátory (Falbr). Poslední jmenovaný však vyniká v mistrném verbálním předstírání levicovosti - jeho činy však jej zařazují jednoznačně. Nemůže ani nic jiného dělat: mandát předsedy konfederace odborů mu neumožňuje výrazněji překročit stanoviska většiny rozhodujícího orgánu - Rady předsedů odborových svazů. Falbrova neschopnost politicko-sociální profilace jím řízené odborové centrály a politické lavírování "ode zdi ke zdi" jej ale jako levicového politika jednoznačně vyřazují ze hry.

    Někteří představitelé ČSSD oscilují přitom mezi liberálním a vládním křídlem, taktizují a manévrují ve snaze o bezporuchovou činnost a přežití v úřadě či funkci. Ideovou pružností a pragmatismem je charakteristický levicový liberál, ministr financí Mertlík, na nějž dopadá hlavní břemeno rozpočtového "škrtidla"... Tápající je ministr pro místní rozvoj Lachnit, ale někdy i mladý ministr Březina, jež dostal nádavkem k Úřadu vlády "reformistickou" agendu nevládních organizací, drogové politiky a high-technologií - informatiky.

    Březina politicky dozrává "za pochodu", takže jeho jednoznačná profilace je stále příliš obtížná. Jeho zázemí v nejsilnější a přitom levicové pražské organizaci (Praha 10) dává tušit, že jeho vývoj nemusí být jednoznačný. O určitém posunu doleva svědčí i stále obtížnější pozice "rebelky" Petry Buzkové v Praze. Určitou "zelenou" specifikou ve vládním křídle je ministr životního prostředí Kužvart, jehož jeho osobní názory na trvale udržitelný rozvoj, globalizaci a uspořádání společnosti řadí mezi levici, složitá praxe i mandát ministra jej však přiřazuje k váhavým či kličkujícím... V "jaderné" agendě prohrál proti průmyslové lobby na celé čáře, v agendě "obchvatů" zase proti stavební.

    Cílovou skupinou pro toto křídlo je kvalifikovaný dělník či středoškolsky vzdělaný mistr, bývalý zemědělský, výrobní či bytový družstevník s nižším či průměrným příjmem, žijící na maloměstě či venkově, případně nižší státní úředník, učitel, obvodní lékař, zdravotní personál, sociální pracovník, komunální či regionální politik, středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaný důchodce s průměrným či vyšším důchodem. Cílem této skupiny je udržení sociálního "status quo" s alespoň nějakými prvky osobní výhodnosti, bez většího ohledu na teoretické, morálně principiální či alespoň programově ideologické aspekty politiky. Charakteristická je nesamostatnost, projevující se jako vnitrostranická loajalita a podřízenost nikoliv k idejím - programu strany, ale k silným autoritám či účelovým většinám v ní. Prvek kompromisu, dohody resp. klidu je pro tuto skupinu dominantní v sociální interakci i politice. Je pro ni charakteristický i neutrální nebo pasivně-negativní vztah ke zjevné spolupráci s KSČM. Média občas představitele tohoto křídla tolerují jako odborníky, převážná je ale kritika za přílišné nadržování inherencím státu do ekonomiky.

  • Křídlo socialistické - "levicové", "post-komunistické" je tvořeno většinou teoretického zázemí strany - převážně ekonomy poplatnými New Dealu, národohospodáři, zemědělci, politology, právníky, sociology a filosofy, některými staršími státními úředníky, diplomaty, bývalými členy a místními funkcionáři KSČ, kteří přešli do ČSSD v letech 1992-1996, sympatizanty dubčekovské "politiky s lidskou tváří" a bývalými členy klubu OBRODA. Patří sem i mnoho starších, mnohdy i předválečných členů a sympatizantů ČSSD s levicovou orientací. Nepatří sem už ale například Miroslav Šlouf, který poté, co se stal poradcem předsedy vlády, přestal jevit o vnitrostranickou politiku (vyjma svého volebního okrsku) zájem a z pragmatických důvodů začal komunikovat i s lidmi, kteří jsou pro tuto skupinu nepřijatelní. Z osobností ČSSD lze mezi levici v ČSSD řadit prof. Šamalíka, sociologa Pavla Machonina, makroekonomického analytika ČMKOS Picka, bývalého ministra zdravotnictví Davida, bývalého ministra Císaře, ministra průmyslu Grégra či ministra školství Eduarda Zemana, poslance Jičínského, Křečka, Martínka, Světlanu Navarovou, Janu Volfovou či generální tajemnici SDŽ Annu Čurdovou.

    Do čela této skupiny je možno dnes stavět ministra zahraničí Kavana, kterého do této role dotlačila spíše nesmiřitelná nenávist některých pravicových politických komentátorů než jeho vlastní postoje. Jeho diplomatický projev i funkce ministra přeci jen zmírňuje mladistvé názorové reminiscence... Rychlost a obratnost, s jakými však dokázal Kavan získat respekt a všeobecný konsensus na předchozím sjezdu ČSSD (v souvislosti s jugoslávskou krizí a nesouhlasem poloviny delegátů se zásahy NATO v Srbsku) jej staví do role autority - lídra tohoto proudu.

    Pokud by Kavan dokázal i dnes sjednotit tuto poměrně heterogenní skupinu výrazných osobností, dokázal by říci většině strany i voličům, že ČSSD je a chce zůstat stranou levicovou.

    Levicovým intelektuálům uvnitř i vně strany by jeho kultivovaný projev a zahraničněpolitická obratnost otevřely dveře mezi evropskou levici. Musel by se ale myšlenkově rozejít s unaveným a mnohdy znechuceným ekonomickým liberálem Zemanem a začít se proti němu vymezovat zleva. Obtížný úkol...

    Dalšími, dnes ale poněkud nevýraznými osobnostmi s výrazně levicovými názory jsou senátor Ivan Havlíček, bývalý senátor Jan Zapletal či odborářský senátor Štěch. Neutrální či pozitivní vztah ke komunikaci s KSČM je u tohoto proudu pochopitelný, uvážíme-li, že tato skupina zná jednotlivé politiky i teoretiky na levici nejlépe a tudíž nepodléhá "strachu ze strašidel", nachází s komunisty společnou ideu sociální rovnosti a spravedlnosti, ochrany sociálně potřebných, stejně jako vychází ve svých teoretických úvahách z odkazu dělnického hnutí a některých prací Marxe a Engelse či v ekonomické teorii z myšlenkového odkazu New Dealu.

  • Nepsané "toleranční" či "opoziční" smlouvy uvnitř strany se staly prostředkem k zdánlivému uklidnění vnitrostranického života během posledních několika let. Ona to není koalice, protože není vedena nějakým sdíleným účelem (nebo iluzí o společném účelu), spíš nesourodý konglomerát s různými cíli, který drží pohromadě pouze v důsledku vnějších okolností.

    ČSSD vznikla "shora", jak kdesi napsal poslanec Zaorálek, neuvědomuje si, co tím vlastně řekl. Je zčásti náhodným sdružením (z širšího politického hlediska). To se vyjevuje právě v dnešní krizi.

    Vnitrostranické "opoziční" dohody ale znamenaly ochromení většiny resortů, většiny exekutivních pozic, kterých dosáhli jednotliví představitelé ČSSD. Tvoří je paritní zastoupení představitelů jednotlivých křídel v řadě orgánů - minstr z jednoho, náměstek či poradce z druhého křídla. A tak například možné levicové názory ministra Mertlíka jsou "vyvažovány" jeho "středovým" náměstkem Janem Mládkem... Možné "pravicové" úchylky ministra Grosse jsou zase "neutralizovány" jeho náměstkem Iblem. A uprostřed okruhu Zemanových nejbližších spolupracovníků donedávna přežíval poradce Šarapatka, který nakonec způsobil poslední velký skandál svým údajným "odhalením" kauzy Olovo, kterým účelově napomohl k "comebacku" Petře Buzkové.

    6. Neschopnost teoretického vymezení základních pojmů sociálně demokratické politiky

    Vzhledem ke "koaličnímu" charakteru složení členské základny ČSSD bylo dosud téměř nemožné začít systematický a přitom veřejný dialog o základních pojmech a východiscích sociálně demokratické politiky. Diskuse mezi socialisty na jedné straně a liberály na straně druhé je prakticky nemožná... Střednědobý program, jehož výsledná podoba byla vzata jako východisko dalších programových úvah se snaží vnést alespoň nějaký pojmový řád do teoretického uvažování sociálních demokratů. Chybí ale širší, publicisticky pojatý dialog s členskou základnou i voliči.

    Bez periodika, které by plnilo neutrální roli přenašeče myšlenek, aniž by jeho editoři zasahovali do probíhající diskuse vylučováním určitých lidí, pojmů či názorů z dialogu, se tento cíl nesplní. Právo lidu takovým periodikem není a být nemůže, pokud budou v Lidovém domě provádět mediální politiku ti lidé, kteří mají vlastní politické ambice, spjaté s určitou skupinou uvnitř ČSSD (Kucián, dříve Richterová).

    Bez širšího myšlenkového zakotvení tak zůstaly pojmy sociální spravedlnost, pokrok, nikdo nehovoří o odkazu Masaryka, Marxe, Kautského, nikdo se nezabývá francouzskými socialisty či existencialisty, neexistuje ani dialog o podstatě pravo-levého vymezení či jeho souvztažnosti na konzervativně-liberální osu. Jen velmi úzké skupinky lidí diskutují o levicové roli náboženství, téměř nikdo nerozumí vztahu médií a společnosti či možnostem, které pro levici znamená rozvoj informačních technologií.

    Téma globalizace se zbytečně démonizovalo a geopolitická, evropská diskuse se nevedla vůbec. Se vstupem do NATO souhlasila většina poslanců, aniž by věděla proč. Stejně to bylo s válkou na Balkáně, aniž se poslanci svých členů či voličů zeptali. Čestných výjimek bylo jen několik. Balkánskou "volbu svědomí" málem neuneslo několik ministrů, kteří uvažovali i o odchodu z vlády na protest proti vynucenému souhlasu s bombardováním Srbska.

    7. Neschopnost odpoutání politiky strany od politiky vlády

    Ideově odůvodněné názory ČSSD, nezatížené pravo-levými kompromisy, nutnými pro prosazení návrhů vlády, neschopnost konstruktivní a ideově vstřícné opozice některým návrhům, jichž se vládní vyjednávání nepřijatelným způsobem dotklo. S tímto nedostatkem souvisí i naprostý nezájem exekutivních figur na názorech "zdola", nezájem ministrů o odborné zázemí v komisích své strany a deziluze části teoretické fronty, která do té doby ČSSD podporovala.

    Zčásti tyto komunikační nedostatky způsobila ješitnost "náhle vyrostlých" předsedů odborných komisí, zčásti malicherné zklamání a závist jejich nástupců, zčásti vnucené "tajné bratrství" s pravicovými stranami. A tak místo věrných a odborně zdatných si mnozí ministři do svých týmů vybrali prospěcháře a šikovné lobbyisty, případně "velvyslance" smluvní či dokonce nesmluvní opozice.

    Shrnuto a podtrženo:

    Sociálním demokratům chybí pokora před svým vlastním programem i před voliči. Bilancování výsledků usilování o jejich důvěru je žalostné. ČSSD tak chtě nechtě čeká radikální personální obměna, radikální změna metod práce a radikální přehodnocení dosavadních úspěchů a neúspěchů.

    Přes obrovskou snahu po zlepšení výkonu správy státu a faktického (a průkazného) zlepšení práce a výsledků vlády, trpí doposud sociální demokraté řadou nedostatků, zvláště v prezentaci své politiky a komunikaci - ať již s novináři, s voliči či s členy strany. Bez přiznání konkrétní odpovědnosti s reálnými kroky k nápravě (včetně odchodu řady stávajících funkcionářů do politického důchodu, upevnění vnitrostranické disciplíny při zachování dostatečných pravomocí na místní úrovni, obměně a odpolitizování organizačních, servisních a administrativních složek aparátu strany) se situace pro sociální demokracii bude stále zhoršovat.

    Pokud si jednotliví funkcionáři nenechají od členů strany schválit kritické analýzy dosavadních chyb a nenechají o svém dalším setrvání ve funkcích rozhodnout ve vnitrostranickém referendu, může na sjezdu strany přijít zásadní zvrat. ČSSD by se tak ocitla na nejzásadnější křižovatce od svého znovuobnovení a na dlouhou dobu by se patrně přestěhovala do opozičních lavic.

    Cesta k důvěře se buduje velmi těžce, ztratit ji lze ale velmi snadno. Lze se domnívat, že výsledek prognózování stavu politické scény bez sociálních demokratů by byl pro mnohé strany na pravé straně spektra žalostný.

    Mohlo by se totiž snadno stát, že vliv reformujících se komunistů by stoupal do té míry, že by příští menšinovou vládu mohl sestavovat Miroslav Grebeníček. Sociální demokracie by pak zřejmě přestala existovat či by se změnila v minoritní, "doplňkovou" stranu.

    Přitom je ale reálný i vývoj jiný: moudré překonání dílčích rozporů mezi jednotlivými proudy, stmelení strany nekonfliktním a přitom zásadovým předsedou, otevřená kritika dosavadních chyb a reálné zhodnocení výsledků vlády, obnovení důvěry v LEVICOVOU podobu sociální demokracie u voličů, ukončení koketování s pravicovými stranami, rozloučení se s excentrickými jedinci, ve jménu své popularity poškozující stranu, pracovitost a pokora před voliči.

    Vcítění a respektování vůle voličů i členské základny. Veřejně diskutovaná strategická vize, zaměřená na posílení politiky jako služby občanům. A nakonec přesvědčivá a věcná kampaň v příštích volbách. Za těchto okolností by návrat sociální demokracie na výsluní politiky byl představitelný.

    Stanislav Gross zvolil moudře, když odolal pokušení sáhnout si na post nejvyšší a na sobotním zasedání ústředního výboru nechal oznámit, že nehodlá o post předsedy strany usilovat. Poselství, které tím vyslal straníkům, je poselstvím smíru před blížícím se sjezdem. Před pracovitým vicepremiérem Vladimírem Špidlou tak vyvstává nelehký úkol. Pochopit vnitrostranické mechanismy, hovořit se všemi proudy ve straně o jejich představách a sjednotit už osm let rozhádanou partaj. Na pořadu jednání bude určitě i bilancování výsledků práce a přínosu pro ČSSD odstupujícího předsedy Miloše Zemana.

    Výměna na postu hegemonů bipolárního chápání politické scény (namísto reformistické ČSSD konzervativní KSČM nalevo, namísto konzervativní ODS heterogenní a reformistické sdružení 4K rozpínající se od ultradoktrinální DEU po křesťanské sociály KDU-ČSL napravo), kterou naznačily nedávno proběhlé volby, ještě nemusí být definitivní. Měla by ale všem politikům, kterým jde o prospěch České republiky být velmi vážným a naléhavým poselstvím voličů. Poselstvím změny.

    Další články na podobná témata jsou v  tematickém archívu Britských listů pod heslem "politika, česká, ČSSD" zde a pod heslem "politika, česká, ČSSD, Zeman, Miloš" zde.

    (URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)


    Tisková konference na magistrátu

    Filip Dvořák: Ještě jedna verze, proč jsem měl právo vyklidit Ladronku

    Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba

    Sebevědomé, arogantní a místy takřka klackovské vystupování Filipa Dvořáka (ODS) na předchozí tiskové konferenci, z níž Britské listy přinesly reportáž, mělo pokračování i včera. Zeptali jsme se, zda souhlasí naše informace o důvodu, proč soud nerozhodl ve věci žaloby na vyklizení Ladronky (tj. že se k soudu nedostavili zástupci žalobců, jak máme ověřeno z důvěryhodných zdrojů), avšak odpovědí byla pouze variace na "no comment". Podobně jsme dopadli s dotazem, na kolik nasazení městské policie přišlo daňového poplatníka. Nejhůř ale skončil Š. Kotrba, jehož radní za nevhodnou otázku, zda není jeho účast ve firmě TCP konfliktem zájmů, vyplísnil přesně ve stylu "Miloš Zeman v ráži".

    V rozsáhlém a nepříliš logicky prezenovaném expozé přišel F. Dvořák s novinkou: vyklizení statku bylo právně v pořádku, protože občanské sdružení Ladronka není právoplatným nástupcem nadace Ladronka a město mělo smlouvu pouze s touto nadací. Tento argument nám připadá málo přesvědčivý, neboť město uznalo legitimitu nástupnictví občanského sdružení Ladronka už tím, že je (spolu s nadací) žalovalo, nicméně pro úplnost jsme požádali o stanovisko právního zástupce sdružení JUDr. Jana Křečka.

    Nervozita radního Dvořáka je pochopitelná: jak se zdá, činnost orgánů vyšetřujících zásah na Ladronce směřuje neomylně směrem k těm, kdo protizákonný zásah iniciovali, a záběr na lavici obžalovaných, kterou sdílejí radní Blažek, Dvořák a ředitel městské policie Chyba, je mediálně skoro tak atraktivní jako proces s Liborem Novákem. Druhou otázkou pak je, zda image "bezohledný aparátčík", do něhož se Dvořák evidentně po vzoru Ivana Langra stylizuje (aniž by ovšem měl Langrovu inteligenci a politickou obratnost), je tím, co by Občanské demokratické straně získalo všeobecné sympatie (a voličské hlasy).

    Přes silácká prohlášení F. Dvořáka pozice squatterů doznala zásadní změny: záležitosti kolem Ladronky včerejším dnem přešly do kompetence náměstka Otto Kechnera (ČSSD) a už nyní se rýsuje několik možností dohody, mj. i varianta návratu na vyklizený statek, tentokrát s řádnou nájemní smlouvou.

    Velká demonstrace před magistrátem, která je plánována na příští čtvrtek, by se tak docela dobře nemusela konat.

    Další články k tomuto tématu jsou v  tematickém archívu Britských listů pod heslem squatting a příspěvky na šíře přidružená témata jsou v tematickém archivu pod heslem právo, české.

    (URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)


    Když se Seattle opakoval v Praze: jak reagovali Češi na protiglobalizační protesty?

    Simon Smith

    Dr. Simon Smith bude mít na toto téma 13. prosince na University of Paisley přednášku; viz titulní strana Britských listů.

    Nedávno oslavili Češi jedenácté výročí "sametové revoluce", která během deseti dní svrhla komunistický režim. Poprvé, v důsledku zákona, který byl letos schválen, oslavovali den 17. listopadu jako státní svátek. Je vysoce nepravděpodobné, že den 26. září se někdy stane státním svátkem v České republice nebo někde jinde, avšak tento den - S26 2000 den globálních protestů proti globalizaci - se možná pro Čechy stane malým mezníkem v jejich pomalém, pro sdělovací prostředky nepříliš zajímavém úsilí vyrovnat se s pozůstatky chování z komunistické éry a snaze posilovat otevřenou společnost a právní stát.

    Občanský protest má stále ještě mimořádný význam ve společnosti, většina jejíchž občanů si pamatuje, že v jeho důsledku došlo k politické revoluci. Avšak na české veřejné mínění daleko silněji zapůsobily protidemokratické prvky protestů proti vrcholné schůzce MMF a Světové banky v  Praze, a to daleko více, než osvobozující a lidem moc dávající síla "přímé akce". V tisku bylo mnoho komentátorů, kteří zjevně sympatizovali s otázkami, které vznesli aktivisté, zmateno z toho, co se jim jevilo jako na první pohled kontraproduktivní strategie: právě ve chvíli, kdy byly zjevné počátky dialogu o tom, jak zreformovat instituce, jako je MMF a Světová banka, ničivé pouliční násilí vyvolalo dojem, že jsou "antiglobalisté" právě tak fundamentalističtí jako tvůrci neoliberálního washingtonského konsensu, který nenávidí!

    Češi byli zmateni (a kdo nebyl?) vlastnostmi nového globálního hnutí, jehož příslušníci přijeli do malé středoevropské země. Češi strávili podstatné množství času a potiskli mnoho stránek novin úvahami o významu pražských událostí pro svou rodící se demokracii. Otázky, které visely ve vzduchu po mnoho měsíců předem, zněly: jak se institucím, zabezpečujícím zákon a pořádek, podaří zabránit chaosu, když zároveň musejí umožnit lidem, aby vykonávaly své demokratické právo na svobodu projevu a svobodu shromažďování? Jak zajistí sdělovací prostředky přísun "vyvážených" informací, vyhnou se senzacechtivosti a příliš hrubým generalizacím; jak budou sdělovací prostředky plnit roli tvůrce veřejného mínění? Jak se bude chovat vláda, která bude na jedné straně pod geopolitickým tlakem a na druhé straně pod tlakem domácího veřejného mínění? Jak bude česká občanská společnost reagovat na šok poté, co byla zasažena tímto zvláštním druhem globální sociální mobilizace?

    Ve všech těchto případech je analýza nejednoznačná. Celkový dojem umírněných a osvícených policejních metod na zvládání davu pokazila spolehlivá svědectví o tom, že policie právně pochybeným způsobem zjišťovala totožnost u mnoha lidí v Praze, o tom, že někteří zadržení se stali terčem policejního násilí a o tom, že se zřejmě podíleli tajní policisté na provokacích. Mnoho denních listů, rozhlasových a televizních stanice se může pyšnit tím, co odvysílaly a napsaly o událostech daného týdne, bylo to totiž často velmi podrobné a pozoruhodně sebereflexivní. Avšak role sdělovacích prostředků jako tvůrce veřejného mínění byla často zneužita a příležitost zvýšit náklad či sledovanost prostřednictvím honby za senzacemi byla pro mnoho šéfredaktorů příliš lákavá. Takže zatímco bylo už ve středu jasné, že Praha nezaznamenala takové ničení, k jakému došlo v Seattle (podle prvních odhadů dosáhly škody asi desetiny škod v Seattle), dokonce i liberálně-intelektuální list Lidové noviny měl úvodní titulek znějící "Odpůrci MMF zničili střed města", zatímco nejprodávanější český deník Mladá fronta Dnes měla titulek "V ulicích Prahy vypukla válka". Oba listy přispěly k vytvoření atmosféry "stavu obležení" tím, že ve čtvrtek 28. září, ve státní svátek, vydaly svá zvláštní vydání.

    Česká vláda získala pozoruhodně vysokou "podporu" (od tisku, který kritizoval "přílišné" a "alarmistické" přípravy). Většina vládních činitelů vyjádřila pochopení pro názory demonstrantů, ale odsoudila použití násilí. To, jak ministr vnitra Gross řídil bezpečnostní operace, respektovalo v podstatě správnou rovnováhu mezi pevným postojem a citlivým postojem. Chvála od prezidenta Havla pro práci policie byla symbolicky velmi důležitá v zemi, která dosud není zvyklá na to, dívat se na policii jako na důvěryhodného strážce právního pořádku, avšak zároveň bude stejně důležité zajistit, aby byly stížnosti na policejní násilí řádně vyšetřeny.

    Tak jako lze interpretovat občasné policejní násilí jako pozůstatky autoritářských zvyklostí, stejně lze interpretovat reakce některých opozičních politiků, zejména z Klausovy Občanské demokratické strany, které znepokojujícím způsobem připomínaly bývalý komunistický režim: Klaus sám uvedl, že policie měla reagovat daleko ostřeji proti tomu, co charakterizoval jako "kriminální elementy", a Miroslav Macek doporučil, aby se na ta "divoká zvířata" začalo střílet ostrými náboji. Takové výroky znějí populisticky, vzhledem k sociálnímu klimatu, v němž většina lidí souhlasila, že se policie chovala příliš tolerantně.

    Jak se tedy zachovala sama česká občanská společnost? Je velká škoda, že tak málo lidí zažilo demonstrace z první ruky. Všechny pražské školy měly celý týden prázdniny a mnoho obchodů a podniků bylo uzavřeno, jejich majitelé a zaměstnanci se rozhodli využít letního počasí na chatě, daleko od chaosu, který, jak byli přesvědčováni, zahltil Prahu. Důchodcům v některých pražských čtvrtích byly po dobu protestů nabídnuty dotované výlety na venkov.

    Mělo to dvojí důsledky: že se středoškolští studenti mohli účastnit protestů anebo je sledovat; zatímco většina starších generací obyvatel Prahy neměla s demonstranty ani s jejich aktivisty přímý kontakt. Tito starší lidé spoléhali na sdělovací prostředky, a svůj názor si utvořili na základě nich. Reakce byly nejednotné: "morální většina" vystupovala ostře, často xenofobně, proti "komunistům" "anarchistům", kteří okupovali a zničili jejich město, avšak mnoho mladých Čechů se viditelně účastnilo organizace i monitorování demonstrací, a to dokazovalo, že mají pozitivní zájem účastnit se globální občanské společnosti.

    Jako tlumočník jsem spoupracoval s týmem Občanských právních hlídek (OPH), které poskytovaly poradenskou službu demonstrantům a byly zpětnou vazbou pro úřady. Občanské právní hlídky se většinou skládaly ze studentů, ale využívaly také kvalifikace právníků, poradenských služeb a tlumočníků. Mnoho dobrovolníků pracovalo celý týden ve dne v noci, vyřizovali telefony, jednali s domácím a zahraničním tiskem, zpracovávaly dlouhé hodiny videozáznamů, fotografické a písemné dokumentace desítek samostatných demonstrací a - a to bylo nejdůležitější - byli přítomni na místech potenciálních konfliktů. Tato iniciativa hrála důležitou roli při rozptylování napětí a zabraňovala eskalaci konfliktů mezi policií a demonstranty.

    Postoje vůči nám byly různé. Nebyl problém získat respekt demonstrantů. Komunikace s tiskem byla také na dobré úrovni a novináři si často ověřovali své zprávy u nás. Policejní velitelství překonalo svou počáteční nedůvěru a přijalo naši roli, ale právní hlídky se setkávaly s nepřátelstvím od jednotlivých policistů v ulicích. Největším zklamáním však byly reakce od politického establishmentu, který, protože tradičně nedůvěřuje občanské společnosti, nás buď ignoroval anebo se nás snažil zdiskreditovat. Politický establishment nedokázal rozlišit naši neutrální, monitorovací roli od postavení samotných demonstrantů.

    Ale pro většinu dobrovolníků, s nimiž jsem pracoval, byly tyto reakce vedlejší, neboť účast přinášela vlastní odměnu: sebeuspokojení a vědomí, že jsem něco dokázal; pocit, že vykonávám povinnost a potvrzuji si svou totožnost jako občan. V širším smyslu se tohle dalo říci o všech těch Češích, kteří se nějakým způsobem "podíleli" na událostech. Jeden slovenský reportér, který možná projevoval trochu větší kritický odstup než většina jeho českých kolegů, uzavřel svůj článek o demonstracích pozoruhodně pozitivně:

    "V jediném dni v Praze jsem dýchal slzný plyn i svobodu. Pocit příslušnosti a pocit toho, že držím hlavu vysoko vzhůru mělo obrovský význam pro lidi, nahnané do vagónů apatie na železnici bezmocnosti. Mladí lidé nejsou ještě přizpůsobeni nynějšímu sociálnímu systému a jejich protesty, i když jsou někdy doprovázeny zvukem rozbitého skla, ukazují, že ... ´jim svět připadá poněkud nešťastně zorganizován´." (Tibor Mrocek, "Rinčiace protesty proti apatii", Slovo č. 40, 4.10/00, str.9)

    Pro většinu komentátorů (a zjevně pro většinu Čechů) bylo obtížné dospět k takovým závěrům. V zemi s tak barvitou moderní historií dochází často k historickému srovnávání. Analogie s listopadem 1989 (kdy naposledy policie použila proti civilním občanům vodních děl) se zdály nevhodné, ponížilo by to dědictví sametové revoluce. Totéž platilo o roce 1969, kdy naposledy došlo v Praze k pouličním potyčkám - tehdy byli demonstranti Češi, kteří hájili svou svobodu proti ruským okupantům a jejich domácím pomahačům; nyní byli demonstranti totožní s cizími okupanty a "obyčejní Češi" - jimž byla ta ironie zjevná, očekávali od policie, že obnoví veřejný pořádek, který (většinou) schvalovali.

    Namísto toho využívali nejčastěji komentátoři historické analogie února 1948 a tehdejší komunistické "revoluce", která symbolizovala tragickou pošetilost, národ, který propadl falešné ideologii. Česká společnost je i nadále očkována před modernistickými utopiemi a oponenti globalizace, kteří pochodovali většinou pod levicovými revolučními hesly, se pravděpodobně v České republice zdiskreditovali na velmi dlouhou dobu!

    Avšak mladí Češi, s nimiž jsem měl možnost debatovat o zářijových událostech, vyjadřovali neutrální, intelektuální zájem, prodchnutý typickým černým humorem, a měli schopnost vyslechnout a kritizovat argumenty z obou stran. Docela nevýznamná událost ve světové historii, kterou rychle přehlušila revoluce v Jugoslávii a vznik konfliktu v Palestině, bude možná mít daleko větší význam pro znovu vytvoření kultury demokracie v malém zákoutí střední Evropy než pro odstranění světové chudoby.

    Simon Smith

    Centre for Contemporary European Studies,

    University of

    Další články k tomuto tématu naleznete v tematickém archívu Britských listů pod heslem "politika, česká, demonstrace" zde.

    (URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)


    Proč se čeští obchodníci často chovají k zákazníkům sprostě

    Jan Lipšanský

    Vážený pane,

    skutečně má pravdu "jedna česká obyvatelka Prahy". Obchodníci v samém centru Prahy nemají vůbec potuchy o nějaké tržní morálce a chování se k zákazníkovi. A bohužel někdy i v KFC, kde krédo zákazník má vždy pravdu proklamují. Snad jedině v tolik kritizovaném McDonaldu, když tak o tom přemýšlím, se člověk setká se vstřícností a ochotou.

    Podobných historek má každý, kdo žije v Praze, celou řadu. Mne např. fascinovalo, že v exkluzivním knihkupectví na Václavském náměstí, které již neexistuje, neuměla ani jedna prodavačka anglicky a vždycky křičely: "Máňo, je tu ňákej Anglán!" Po pravdě řečeno, ani Máňa neuměla anglicky nějak perfektně.

    Otázkou spíše je, v čem je zakopaný pes? Proč to české podnikatele a obchodníky nenutí se tržně chovat? Proč jim nevadí, že k nim již nikdy zákazník nebude chtít přijít a raději zajde jinam? Protože u nás nexistuje právní prostředí, které by je k tomu tlačilo.

    Za 1. neexistuje podpora malých a středních obchodníků - tudíž se jich větší obchodníci nemusejí bát.

    2. Když již firma zkrachuje, v podstatě to pro ni neznamená nějakou větší zátěž - kolik firem zkrachovalo, původní majitel je znovu koupil, dluhy se započítaly do nákladů a jelo se vesele dál.

    3. Chybí jakákoliv podpora a samozřejmě příklad ze strany vlády či Parlamentu. V prostředí, kde vrcholná politická strana šmelí se sponzorskými dary a ani se k tomu nedokáže přiznat, vzniká dost těžce právní veřejné povědomí, jež by darebáky odsoudilo.

    4. Chybí zde jakýkoliv činný orgán, jenž by podniky navštěvoval a zkoumal jejich vztahy vůči zákazníkům, jejich způsoby prodeje a mohl účinně zasáhnout. Pokud se nepletu, jediným maximálním trestem dnes je jakási směšná peněžní pokuta.

    5. V lidech stále přetrvává zažité chování, kdy monopolní firma byla král a zákazník ubožák, z něhož se sají peníze. Potřeboval jsem tuhle na České poště zaplatit složenku, která se měla ale zaplatit do konce měsíce. Ten den byl 1. den nového měsíce. Místo jednoduchého vysvětlení typu "Pane, nejspíš jste na to zapomněl, ale dnes už není říjen" dostalo se mi od pracovnice pošty slovního osočení, že jsem zloděj (sic!) a co si to vůbec dovoluji. Tudíž další předpoklad - každý zákazník je potenciální zloděj a snaží se firmu okrást.

    Nejsem samozřejmě právník, ale pokud mezi čtenáři Blistů je, rád si přečtu jeho hodnocení situace, i o děrách v současných zákonech, jež umožňují "podnikatelům" (schválně dávám do uvozovek) podnikat, aniž by mínili vykazovat zisk.

    I těch vlivů bude jistě víc, ale doufám, že nová generace, která má možnost se již učit v zahraničí, přenese tyto postupy postupně i do ČR - abychom se před světem nemuseli stydět.

    Jan Lipšanský

    Poznámka JČ: Ale britští prodavači taky neumějí žádné jazyky. Nedávno vyšel tuším na internetových stránkách This is London článek britského novináře, který se vydával za českého turistu o tom, jak je Londýn nepřátelský, jak je tam nesmyslně draho a jak skoro v žádných obchodech či kulturních institucích neexistuje ani náznak snahy poskytnout informaci navštěvníkovi v jeho mateřštině. Viz poslední text dnešního vydání BL.

    Články na přidružená témata naleznete v tematickém archivu BL pod heslem podnikatelství, českéspolečnost, česká.

    (URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)


    Hulvátství a bezohlednost se v ČR považuje za pozitivní rys

    Jindřich Pilař

    Dobrý večer,

    -- "co já na to"

    Ad "... nespokojení "cizinci" si stěžují ... " http://www.britskelisty.cz/0012/20001205h.html#07

    Problém je, že zde se hulvátství a bezohlednost považuje za pozitivní rys --- tedy ve směru k někomu, kdo je mi aktuálně jaksi podřízen: cestující s koly vůči průvodčímu, člověk na přechodu vůči řidiči taxíku, lékař sanitky vůči ztlučenému INPEGistovi, specialista na cokoliv vůči laikovi --- vyvážený hlubokým předklonem a automatickou servilitou vůči komukoli viditelně (tedy v tom zvláštním českém vidění) nadřízenému --- arogantnímu číšníkovi v restauraci, kterémukoli lékaři čehokoliv, instalatérovi utahujícímu kohoutek, předsedovi vytunelované kampeličky, koženým bundám a černým brýlím libovolného typu ...

    Slušnost se chápe jako buď slabost či zbabělost, levicová úchylka, anebo maximálně jako marketingový trik na důvěřivé kaštany.

    Není to divné, že spoustu těch situací a lidských vlastností, které jsme za bolševika považovali za doklad systémové bezohlednosti a arogance, papalášskými auty s majáčky a absolutní předností počínaje, přes velmocenskou aroganci různých šéfů VHJ (dnes monopolních a.s.), a třeba ideologicky servilními úvodníky novin konče, dnes chápeme jako tu správnou pravicovou dynamickou dravost, obdivuhodnou?

    Kam se vlastně vytratili všichni ti lidé z ulic listopadu 1989? Kam zmizelo to, o čem se tehdy mluvilo v divadlech na diskusích? Není to, co zmizelo, oznámkováno třeba jako nerealistická naivita jistého dramatika z disentu, aby bylo nahrazeno vulgárním neodarwinismem, právě TOU příčinou? A jak to pojmenovat (a nedostat přitom nálepku přinejlepším nějakého idealistického trouby, přinejhorším neomarxisty?)

    Ale nakonec - jak se tomu všemu bránit a nestat se taky hulvátským agresorem? Zdá se, že vždycky se najde hlas kárající toho, kdo se brání, za nedostatečně ušlechtilou formu záplaty na hrubý pytel (nakonec i zde nedávno) a forma záplaty se stane důležitější než pytel sám.

    Symptomatickou ilustrací a zkratkou toho všeho možná je antické drama Telecom a Zákazníci, které je možno si přečíst na telekomí diskusní stránce pod textem "Podvodná volání" - http://www.telecom.cz/infocentrum/active_x/index.shtml

    Články na přidružená témata naleznete v tematickém archivu BL pod heslem podnikatelství, českéspolecnost, česká.

    (URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)


    Já turysta. Levná hotel. Prosím?

    Reportér Alex Renton předstíral dva dny v Londýně, že je český turista, který umí jen česky a francouzsky a má k dispozici na dva dny jen 10 000 Kč. Článek vyšel na internetových stránkách This is London. V angličtině je tento článek na adrese http://www.thisislondon.com/dynamic/lifestyle/top_review.html?in_review_id=329240&in_review_text_id=272220

    10 hodin dopoledne: Má dovolená v Londýně začíná špatně. "Dobré jitro, pane. Prosím - jet tento autobus na nádraží Paddington Station?" ptám se zdvořile v autobuse číslo 18. "Paddington Station? Ale jo, no jó," odpovídá řidič. "Kolikrát zastavování, prosím?" - "Nevim - vosum stanic?" Řidič je velmi znuděn. "Prosím, když u Paddington, moci říci mně?" - "Ale jó, jó, kamaráde, řeknu ti to."

    Neřekl. "Je už tady Paddington Station?" volám, až když už jsme to nádraží dávno přejeli a jedeme daleko na Edgware Roaad."Jó, jó, vystup. Je to Paddington Station." Není. Je to Paddington Green. Mám černou náladu, protože zpátky na nádraží je to patnáct minut pěšky. Mám 48 hodin na pobyt v Londýně, k dispozici mám 170 liber (10200 Kč), čtrnáctidenní plat českého továrního dělníka (sic!) a musím si poradit s Londýňany - jsou zlí, mají špatnou náladu, nenávidí cizince.

    10. 45 dopoledne: Seznamuji se s přátelským Londýňanem. Koneš, za pultem v obchodě s novinami WH Smith na Paddington Station se mnou nejen dlouze debatuje, jaký časopis o  Londýně je užitečnější (Time Out a ne What´s On), ale zdá se, že ho upřímně zajímá, odkud jsem (z Bratislavy).Říká, že jestliže mám na Londýn jen dva dny, měl bych se podívat na obří kolo London Eye.

    "Je to senzační!" Ale drahé. Koupil jsem si Time Out a knižního turistického průvodce, Lonely Planet Guide to London, permanentku na londýnské dopravní prostředky na jeden den a rohlík a kávu. Vidím, že jsem utratil 18.30 liber (Kč 1098) - víc než deset procent svého rozpočtu. A ještě nemám ani ubytování.

    Poledne: Jsem dost zdeprimován. Nikdo nemluví česky - já taky ne, ale v Paddingtonu nikdo neumí ani jazykem, který mám pro cizinu - francouzštinu. Ani v kiosku nádražních informací. Zatelefonoval jsem do osmi nejlevnějších londýnských hotelů v této čtvrti - podle průvodce Lonely Planet - buď mají všechny obsazeno, anebo chtějí za přespání 60 liber (3600 Kč). To si nemohu dovolit. Čeká mě mládežnická ubytovna.

    Vanni, u přepážky hotelových rezervací mi sděluje, že mi nemůže sehnat nic levnějšího než hotel Brunel za 45 liber za noc. Říkám, že 30 liber je moje maximum. Po deseti minutách telefonování se vrací s kusem papíru. Pembridge Palace u Queesway mě ubytuje za 30 liber na noc. "Prosím - je čistá ta hotel?" - "To je trojhvězdičkový hotel," odpovídá Vanni. Opravdu? Platím mu pět liber (300 Kč) za zamluvení pokoje.

    13 hodin: Po patnácti minutách chůze (Vanni, tak "tři nebo čtyři minuty" to teda nebyly) přejdu Bayswater a ubytovávám se v Pembridge Palce. No, Hotel Savoy to zrovna není, ale před hotelem visí v květináčích květiny. Zdá se, že můj pokoj je adaptovaným truhlíkem na květiny, tak je malý. Ale aspoň je nově vymalovaný. Záchod je sice tak daleko, že se člověk na chodbách v hotelu může docela ztratit, ale v pokoji je satelitní televize. Dělá to na mě dobrý dojem. Platím v hotovosti - 60 liber. Takže jsem vydal skoro polovinu svých peněz.

    14 hodin: Čekání ve frontě před muzeem voskových figurín Madam Tussaud´s trvá tři čtvrtě hodiny a já si to stejně (vstupné 10 liber) nemůžu dovolit. Tak dělám to, co jsem chtěl vždycky dělat - ptám se lidí, proč proboha se chtějí dívat na ten vosk a na ty paruky. Je to třetí nejpopulárnější londýnská turistická atrakce. Muž, který přijel až z Limy, tady už stojí frontu potřetí: "Zosobňuje to stav britské historie." Ale vždyť všechny ty figuríny vypadají jako [autor pokleslých detektivek a zkompromitovaný konzervativní politik, pozn. JČ] Jeffrey Archer! "Ten spisovatel? Jeho dílo se mi líbí."

    Ve frontě si všichni stěžují na londýnské ceny. Marlois a Chantal, studentky z Holandska, konstatují, že si skoro nemohou dovolit jíst. "Deset liber za dva sendviče a dvě koka koly - to je 30 guldenů. Za to doma dostaneme teplý oběd." Dvě tlusté paní z Miami, na cestě po Evropě, říkají, že jejich hotel, Post House, je velmi drahý "a není pohodlný, nemá klimatizaci," říká Milagro. Ale Londýn se jim líbí. Paláce, kostely. "Zejména Notre Dame," říká Omara. Rodina na dovolené z Karáčí zdůrazňuje, jak velký dojem na ně dělá londýnská veřejná doprava. [Ta má pověst, že je příslovečně špatná, pozn. JČ.]

    15 hodin: Líbí se mi Original Bus Tour. Česky sice neumějí, ale jsou přátelští a dají vám jízdenku s platností 24 hodin za 12 liber 50 (750 Kč), můžete jezdit po celém Londýně a dostanete k tomu zadarmo sluchátka. V autobuse poslouchám komentář "Kids Club", jak jedeme kolem Regent´s Parku, kolem zoologické zahrady. "Hlavní správce v terárium chtěl mesmerizovat kobru. Kousla ho mezi oči. Zemřel téhož dne." Co se všechno nedovíte. Věděli jste, že byl parlament postaven u řeky proto, aby mohl poslanci po vodě utéci, kdyby na parlament zaútočil rozzuřený dav občanů?

    17 hodin: Leicester Square. [Vyslovuje se "Lester Square", pozn. JČ] Rozkládám obrovskou mapu, zastavuju chodce, kteří spěchají nejvíc a ptám se jich: "Prosím - pomoct - kde je Lajcester Square?" Lidi jsou daleko zdvořilejší, než byste si mysleli.

    17.30: Vyčerpán jdu do restaurace Planet Hollywood. To je chyba. Ani česky ani francouzsky tady nikdo nemluví a trvá jim půl hodiny, než mi přinesou burger se sýrem a s houbami, půlhodinu trávím tím, že se snažím přimět řvoucí děti, které lítají kolem mého stolu a hrají si na Ben Hura, aby zakoply Časopis Time Out konstatuje, že je to nejlepší místo v Londýně, kde je možné si dát hamburger. Není tomu tak a za burger musím zaplatit tvrdých 11 liber 45 (687 Kč). Vzrušen tímto autenticky hnusným turistickým zážitkem jdu vedle a zaplatím 8 liber 25 (495 Kč) návštěvou v Madame Tussaud´s Rock Circus. Jak se všude uvádí, je to strašné a taky špinavé. Bono vypadá jako Rod Stewart, Ringo Starr taky. Je tam celá sbírka propustek do zákulisí.

    19 hodin: Velké pivo v hospodě Punch and Judy v Covent Garden stojí 2 libry 25 (135 Kč). Česky nemluví nikdo. Ani francouzsky. Je mi smutno, že jsem sám. A že nemám peníze. Piju pivo velmi pomalu.

    20 hodin: Překupník na Leicester Square (to je centrum londýnských divadel, pozn. JČ) mi prodá za 31 liber 50 (1890 Kč) lístek na představení Chicago, získal jsem slevu 3 liber 50 z normální ceny "vyprodaného" představení. "Je týden uprostřed sezóny, kamaráde!" Když dorazím do divadla Adelphi jsem potěšen, že uvaděči vstupenku přijmou. Ale představení Chicago zdaleka není vyprodané. Má řada je jen zpoloviny plná, většinou jsou tam opilí holandští podnikatelé, kteří vykřikují nadšením, že jsou sboristky polonahé, a Holanďané tancují na sedadlech, když Sacha Distel zpívá: "Jen si to s nimi rozdejte!"

    Průvodce Lonely Planet navrhuje, že nejlepší způsob, jak se v Londýně stravovat levně, je jít do Tesco. Jdu domů do hotelu Pembridge Palace a večeřím sušenky na tácu s čajem ve svém pokoji.

    Středa 8. 30 ráno: Čaj a topinka k snídani. Za šest liber příplatku si můžete dát "plnou" snídani, ale přátelská číšnice - která mluví ještě míň anglicky než já česky - mi přinese zadarmo trochu sýra.

    Peněženku mám dost prázdnou - včera jsem to přehnal. Utratil jsem 149 liber - zbývá mi 21 liber. Dneska to bude muset být den v Londýně zadarmo.

    Vydávám 3 libry 90 za síťovou jízdenku na dopravní prostředky. Jedu do Britského muzea - nejpopulárnější londýnské turistické atrakce - v současnosti je to v důsledku stavebních prací velmi složité bludiště. Skupina francouzských školních dětí a já se ztratíme na výstavě knižních rytin z 18. století - není to tak senzační jako výstava gladiátorů, kterou všichni chceme vidět. Ale když ji najdu (česky tu nikdo nemluví a u informačního pultu jen lámou francouzštinu), zjišťuju, že Britské muzeum, které má být údajně zadarmo, požaduje za prolévání krve příplatek 6 liber. Stojí to za to už jen proto, že si člověk může poslechnout kurátora Ralpha Jacksona, jak kritizuje nepřesnosti ve filmu Gladiátor. "Udělali to skoro úplně všechno špatně!"

    11 hodin: Chodím po čtvrti Bloomsbury u Britského muzea a hledám levnou kávu. V nejšpinavějším automatu v Bury Street piju cappuccino s Elsie a Ralphem, dvěma důchodci z vesnice Ormskirk, v [severoanglickém] hrabství Lancashire. Je Londýn drahý? Velmi, ale jejich pětidenní výlet do Londýna je stál jen 224 liber. Zahrnuto v tom je ubytování v King´s Cross ("Oni nás před tou čtvrtí varovali, ale my jsme se nelekli"), projížďka po řece Temži, projížďka městem a lístky na Čarodějnice z Eastwicku. Ale byli šokováni cenami jídla - v divadle se prodávala zmrzlina za 4 libry padesát (270 Kč). Jsou také fascinováni, že ať jdou kamkoliv, nikdy se nesetkají s nikým - číšníky, uvaděči, recepčními - kdo by mluvil anglicky.

    Naštvaná majitelka kavárny Seven Acres nás vyhazuje od stolu, jakmile dopijeme kávu. Pak mě nechce pustit v kavárně na záchod: "Tady to nejsou žádné veřejné záchodky!" "Ale já jsem tady přece zrovna zaplatil libru padesát za cappuccino!" - " To je mi úplně jedno." Zapomínám, že jsem vlastně Čech, a sděluji jí, že do její kavárny už v životě nevkročím, a co víc, udám ji úřadům. "To je mi jedno!" Turisti na to koukají.

    Poledne: Oxford Street. Překupníci, zloději a podvodníci, viz Nebezpečí a překážky, praví turistický průvodce Lonely Planet. Mám ruksak s anglickou vlajkou, baseballovou čepici s nápisem "Londýn", kolem krku fotoaparát a v ruce držím nervózně velkou mapu Londýna. Jsem oblečen přesně tak, aby mě někdo okradl. Ale i když jdu pěšky z Tottenham Court Road až na Oxford Circus s otevřenou pusou jak vesnický balík ve velkoměstě, nejhorší nebezpečí, jemuž jsem vystaven, je kurýr na motocyklu s vraždou v očích. No, já jsem ale přece turista a turisti se přece normálně zastavují uprostřed ulice na přechodu.

    Podvodníci ale existují. "Prosit, vyměnit francouzské franky jeden tisíc?" ptal jsem se v mnoha směnárnách po celém Londýně. Nabízeli mi od 79 do 85 liber. Některé tyto nabídky nemají vůbec žádný vztah ke kursům, inzerovaným před směnárnou. Nejhorší kurs je mimochodem u stanice metra v Baker Street a v bance v obchodním domě Harrods, kde si účtují manipulační poplatek 3 libry.

    14 hodin: Talat Elshaabiny kreslí můj portrét a vypráví mi, s jakými potížemi se musejí potýkat kreslíři na Leicester Square. Když to není ruská mafie, která vyžaduje peníze za "ochranu", je to westminsterský komunální úřad - který nyní účtuje každému kreslíři za povolení kreslit na ulici 14 liber za den. A turisti si všichni stěžují, jak je Londýn drahý.Talaat mi účtuje 25 liber (to je mimo můj turistický rozpočet), což je dobrá cena, kdybyste nevěděli, že vypadáte jako Macaulay Culkin.

    15 hodin: Národní galerie. Vstup zadarmo - nápisy "Věnujte nám nějaké peníze" můžete ignorovat a můžete se tam ohřát. Fascinující stádovité tapety. U informací hovoří paní šokujícím způsobem dobrou francouzštinu a rychle mi taky nalezne obraz "z Československa" - portrét ze 17.století ze Švábska - "Swabia - c'est Bohemie, non?" Ale Národní portrétní galerie je daleko zajímavější. A je taky úplně zadarmo.

    17.30: Svatyně Dodiho a Diany v Harrods. V pyramidě z umělé průhledné hmoty pod věčným plamenem je poslední (neumytá) vinná sklenice, z níž pili oné noci v hotelu Ritz, a "zásnubní prsten" - velký kus zlata a diamantů, které by vypadaly dobře na kotnících překupníka narkotik. Tohle je daleko lepší než Madame Tussauds. A je to taky zadarmo. Ale majitel obchodního domu Harrods vám nedá - a já jsem o ni požádal - nákupní tašku z umělé hmoty. Ani když vydáte libru za návštěvu na jeho luxusních záchodcích.

    18.30: Během dvaceti minut, co jsem se snažil nastoupit do přeplněného metra na trase Piccadilly line v Knightsbridge, moji kolegové turisté projevovali velmi neanglickou trpělivost. Pečlivá vysvětlování hlasatele staničního rozhlasu způsobovala, že se tomu vsmáli. Po dvou dnech se začínám stávat turistou: stejně jako oni už teď poznávám rysy podivné anglické výstřednosti. A - ano, Cockfosters je pro stanici metra opravdu pitomé jméno.

    V Covent Garden je zadarmo v atriu pouliční divadelní festival. Špatní žongléři a hudební grungová skupina z Brixtonu. Jdu pryč, do Walkabout, do "Nejpřátelštější londýnské hospody s opravdickým australským jídlem" v Maiden Lane, jestli by náhodou protinožci nebyli ochotni koupit bludnému Čechovi pivko. - Nebyli by ochotni.

    20 hodin: V rozpočtu mám ještě 11 liber. V Sofře, v libanonské restauraci v Tavistock Street, si můžete dát "zdravé mezes" - devět vynikajících jídel celkem za 9 liber 95. Sním to všechno, včetně posledního kousku tabouleh. Už se v tom všem začínám vyznávat.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|