Americká politika je něco úplně jiného
Shrnujeme článek, který vyšel včera v deníku The Times.
Soutěž o americký prezidentský úřad by stále ještě mohla dopadnout oběma možnými způsoby. Guvernér George W. Bush je mírně v popředí, i když by ho mohl viceprezident Al Gore ještě dohnat a zdá se, že si Republikáni udrží minimální většinou kontrolu nad Senátem i nad Kongresem. Je pravděpodobné, že nikdo nebude mít jasný mandát.
(...) Konečné rozhodnutí pravděpodobně určí stejnou měrou osobnost kandidátů jako ideologie. Klíčovými faktory byly "je načase změna", po Clintonových letech a Bushova nezkušenost ve srovnání s Gorovou sebejistotou. Je pravda, že Bush zaútočil na příliš silnou vládu a slíbil velké daňové škrty. Ale to umožnilo Gorovi stát se obráncem sociálního zabezpečení a důchodů.
Neexistují důkazy o široce rozšířených vládních antipatiích (i když lidé vyjadřují nepřátelství vůči politice ve Washingtonu) takového druhu, které byly motorem revoluce daňových poplatníků v letech 1978 a Reaganova vítězství v roce1980.
Pokd Gore zvítězí, bude to stejně tak v důsledku jeho kampaně jako navzdory ní. Vzhledem k síle amerického hospodářství by se Gorovi mělo vést daleko líp. Silně využíval populistických témat, útočil na daňové škrty pro bohaté a na ropné a farmaceutické společnosti. Tato rétorika, slova "jsem na vaší straně", zaměřená na typické Demokratické voliče, taky asi omezila jeho atraktivitu. Během těch několika málo příležitostí, kdy dovolil Gorův tým prezidentu Clintonovi, aby v kampani Gora podpořil, starý maestro využíval optimističtější noty - hovořil o podpoře celostátní prosperity - a nikoliv třídně založeného populismu.
A kromě toho, i když byl Gore vždycky novým Demokratem, nemluvil příliš mnoho o třetí cestě. Bylo by také chybné považovat Gorovu vládu za třetí Clintonovo funkční období. Možná by došlo k daleko větší změně personálu a stylu než při podobném "přátelském" předání moci mezi Reaganem a týmem Bushe staršího v roce 1989. Tony Blair a Al Gore jsou sice spolu zadobře, ale v mnoha oblastech zřejmě dojde k novému začátku, zejména, co se týče Irska.
Blair by nebyl zřejmě tak blízký prezidentu Georgu W. Bushovi, s nímž se dosud nesetkal, jak blízký byl Billu Clintonovi. Avšak britští diplomaté ve Washingtonu si vypracovali těsné styky s Bushovým týmem. Ideologicky možná nejsou spřízněni, ale přístup Blairův i Bushův vůči klíčových obchodním otázkám jsou podobné, kdežto Gore projevoval letos větší sympatie ochranářským odborům.
Nicméně, činitelé v Londýně a ještě více jinde v Evropě jsou znepokojeni možností, že by mohl vyhrát Bush. Obávají se více jednostranné zahraniční politiky, která je často chybně chrakterizována jako izolacionistická. Gore dává přednost intervenčnímu přístupu na podporu demokracie a lidských práv, který je podobný humanitárním intervencím, jaké prosazuje Tony Blair.
Naproti tomu Bush je přesvědčen, že by se Amerika měla angažovat jen tehdy, kdy jde o "životně důležité národní zájmy", jako například konflikt v Perském zálivu či v tchajwanské úžině. Condeleeza Ricová, Bushova poradkyně v otázkách zahraniční politiky, vyvolala před čtrnácti dny silnou diplomatickou aktivitu, když se zmínila o tom, že by Amerika stáhla z Balkánu svá vojska (je jich tam nyní méně než pětina celkového počtu). Rychle pak telefonicky vysvětlila, že by došlo ke stažení amerických vojsk až po konzultacích se spojenci v NATO a že by Spojené státy i nadále poskytovaly logistiku a zpravodajskou pomoc.
Evropské postoje jsou dvojznačné: Evropa si chce vybudovat jasnou evropskou obrannou roli, ale nechce přijít o americké angažmá. Evropané se obávají, že stažení amerických vojsk z Evropy by porušilo zásadu sdíleného rizika, rozštěpilo by to NATO a vedlo by to k opakování krvavých situací jako v Bosně před rokem 1995, kdy nebyli Evropané schopni zamezit masakrům.
(...)
