Noční můra na Pennsylvania Avenue
Tento komentář Willa Huttona vyšel 5. listopadu v týdeníku Observer.
Mluvíme stejným jazykem, díváme se na jejich filmy a bojovali jsme a umírali jsme spolu. Většina z nás má pocit, že známe Ameriku dobře. Ale nastal čas, dávat si pozor na našeho spojence z celého dvacátého století. Jediná světová supervelmoc se stává od ukončení studené války stále více izolacionistickou a soustředěnou na sebe, ale jestliže se stane George Bush prezidentem, mohlo by to dopadnout opravdu špatně.
Vzhledem k tomu, že britská euroskepse dosahuje v současnost stále hysteričtějšího a iracionálního vrcholu, skutečný příběh naší doby zůstává víceméně nepovšimnut. Superstátem, jehož ambice ohrožují naši suverenitu a ovlivňují naši politiku, není Evropská unie - jsou to Spojené státy.
Rozsah amerického vlivu je už intenzivní a stále roste. Byly to americké investiční banky, které chtěly dát londýnskou burzu ve Frankfurtu na prodej. Náš chabý filmový průmysl závisí na distribuci prostřednictvím Američany vlastněných sítí kin. Naši výzkumníci registrují své patenty na americkém patentovém úřadě. Naše farmaceutické společnosti usilují o souhlas Amerického federálního úřadu pro kontrolu léků. Naši univerzitní pracovníci se intelektuálně prosazují tím, že publikují v amerických vědeckých časopisech a jejich příspěvky hodnotí američtí profesoři na základě amerických cílů a měřítek.
Naši politikové hledají v Americe inspiraci pro svou politiku. Americké firmy, které kupují čelné britské podniky, přinášejí s sebou stejná očekávání, jak lobovat a jak neutralizovat odbory, stejně jako to dělají ve Spojených státech. Vznikají tak britské lobovací firmy, které napodobují americké protějšky a obdobní právní odborníci, jejichž účelem je nacházet mezery v zákonech o zaměstnanosti.
Toto je americký kapitalismus, který je daleko krutější a daleko více zaměřený na zisky než kdy předtím. Vytváří společnost, kde všechno - i volební hlasy - je nakonec na prodej. Domníváme se, že jsou Spojené státy i nadále takovým přítelem, jakým vždycky byly, přesto se však situace mění k horšímu.
Ti, kteří o tom pochybují, by měli pohlédnout na americké styky s ostatním světem. Mezinárodní rámec, v němž fungují Britové, je pevně řízen z Washingtonu.
Pokud vás znepokojují globální oteplování a podnebné změny, dejte si pozor na Bushe: bude zcela ignorovat všechny mezinárodní dohody, omezující americké vypouštění kysličníku uhličitého do ovzduší. Že by se měly odepsat dluhy nejchudších zemí? Na to zapomeňte. Že by bylo zapotřebí ustavit mezinárodní trestní soudní dvůr? To je štěkání na Měsíc. Ani americká podpora pro OSN, MMF či Světovou banku - ať už jsou to jakkoliv nedokonalé instituce - by se neměla považovat za automatickou. Bush, navzdory svému domáckému sympatickému vzezření, je špatnou zprávou.
Bush zosobňuje novou americkou ideologii, v jejímž čele stojí podnikatelství. Líčí Washington a federální vládu jako zdroj zla, podnikatelství a soukromý sektor jako zdroj ctností. Neposlouchá ty, kteří jsou znepokojeni úpadkem veřejné debaty, veřejné angažovanosti či společného zájmu. Bushovi hrdinové jsou hrdinové americké konzervativní mytologie: bohabojný, zbraně vlastnící malý zemědělec či podnikatel, tvrdý a samostatný. Jeho "soucit" nezahrnuje vydávání peněz na odstraňování chudoby či na rozšiřování příležitostí pro vzdělávání. To by bylo neamerické.
Bush a koalice Business Roundtable, National Rifle Association (Národní asociace majitelů zbraní) a křesťanské pravice, která ho podporuje, uzavírají oči před hrubou nerovností, která poškozuje americký život: vznik milionů luxusních komunit, uzavřených za hlídanými ploty, a tvrdou nejistotou dole. Ani nejsou znepokojeni ekologickým ničením své země, násilím ve městech či hrubou komercializací, která proniká do všech koutů amerického života. Chtěli by dál prohloubit nerovnost daňovými škrty, které dávají přednost bohatým, potvrdit a posílit vlastnictví zbraní, oslabit to, co ještě zbývá ze všeobecného zdravotního a daňového pojištění, a osvobodit podnikatelské zájmy od posledních zbytků regulace.
Bush a jeho stoupenci mají lživý postoj k vlivu peněz na americkou politiku. Toto byla dosud nejnákladnější americká prezidentská kampaň v celé historii USA. A dárci finančních prostředků - investiční banky, které požadují větší finanční deregulaci, Národní asociace majitelů zbraní, která chce, aby se neměnily zákony o zbraních, farmaceutické společnosti, které jsou proti tomu, aby byly léky k dispozici na lékařský předpis, ropné společnosti, které chtějí vrtat v panenské divočině - ti všichni si chtějí koupit podnikatelské výhody na úkor veřejného zájmu. Za poslední čtyři týdny vydali Republikáni a jejich sítě dvojnásobek financí na prezidentskou kampaň než Demokraté.
Je to výsměchem demokracii, jak na to poukázali Bill Bradley i John McCain v primárkách. Ale zatímco Al Gore přislíbil, že bude do určité míry financování prezidentských kampaní reformovat, Bush se neomlouvá. Stát by neměl překážet těm, kdo chtějí dávat do politiky peníze.
Právě tento nezájem o veřejnou doménu a zároveň oslava všeho soukromého je charakteristicky americká - má hluboké kořeny ve zkušenostech raných osadníků a při kolonizaci Divokého západu. Rozšiřování občanských práv mimo úzkou doménu, kterou definovala ústava z osmnáctého století, a do sociálního a ekonomického prostoru, to vždycky odmítala americká pravice jako "neamerické".
Avšak paradoxem je, že Bushova výzva přichází v době, kdy stále větší množství obyčejných Američanů je znepokojeno hrubostí amerického kapitalismu, úpadkem americké politiky a neliberálností sociálních poměrů v jejich zemi. Klesá návštěva kostelů, stejně jako podpora pro trest smrti. Podpora mezinárodních akcí neklesá. Podpora pro omezování vlastnictví zbraní ostře stoupá. Lidé nepožadují snižování daní: naopak existuje vědomí, tak, jako v Británii, že je nutno financovat základní veřejné služby.
Většina světových politiků by dala přednost Gorovi, ale nikdo to neřekne nahlas
Tento článek vyšel včera v britském deníku Daily Telegraph.
Kdyby mohly volit příštího amerického prezidenta zahraniční vlády, bezpochyby by vyhrál Al Gore.
Velká Británie, členské země Nato, Rusko, Čína, Izrael, a většina Afriky a Asie - nebo alespoň jejich političtí představitelé - soukromě doufají, že volby vyhraje kandidát Demokratické strany. Mezi těmi, kteří doufají, že vyhraje George W. Bush, je mnoho Jihoameričanů a někteří Arabové. Avšak jen málo zahraničních politiků se odváží vyjádřit své preference otevřeně, protože se obávají, že by ohrozili životně důležité styky s Washingtonem, kdyby zvítězil "nesprávný" kandidát.
Tony Blair možná pociťuje s Billem Clinteonem ideologickou příbuznost, sdílí Clintonovo přesvědčení o důležitosti politiky "třetí cesty" a bezpochyby si přeje, aby zvítězil Gore, ale činitelé britské vlády zdůrazňují, že nic neohrozí "zvláštní přátelský vztah" mezi Británii a Amerikou, bez ohledu na to, kdo vyhraje. Nynější britský ministerský předseda v žádném případě nechce opakovat chybu Johna Majora z roku 1992, kdy dal Major najevo svou podporu pro prezidentského kandidáta George Bushe a zlikvidoval tak svůj vztah k nově zvolenému Billu Clintonovi.
Britští konzervativci budou považovat vítězství George Bushe za politickou podporu pro svůj vlastní "soucitný konzervatismus". Jsou také přesvědčeni, že stane-li se prezdentem Republikán, bude mít Washington méně trpělivosti se vznikáním samostatné evropské obrany.
V rozhovoru pro španělský list El Mundo řekl Dick Cheney, Bushův kandidát na vicepremiéra: "Hodně nám záleží na Nato a chceme, aby v Evropské unii nevzniklo nic, co by mohlo Nato ohrozit."
Bush nevyloučil návrh senátora Phila Gramma, republikána z Texasu, aby byla Británie pozvána ke vstupu do Severoamerické zóny volného obchodu (Nafta), proti čemž by se zcela bezpochyby postavily ostatní vlády Evropské unie. Avšak Bush zdůraznil, že je jeho prioritou rozšířit organizaci Nafta na další jihoamerické země.
Bush sdělil v červenci listu Daily Telegraph:"Je to zajímavá myšlenka, ale musíme rozšiřovat Naftu nejprve na naší polokouli. Nafta se zatím skládá z Kanady, ze Spojených států a z Mexika. Vizí Nafty je vytvořit Kanadu, která by pokračovala až dolů do Argentiny.
Ale pro mnoho evropských vlád představuje Al Gore kontinuitu. Jeho příslib "aktivně se angažovat" se líbí hlavně Evropanům, kteří chtějí, aby byly potlačovány izolacionistické impulzy ve Spojených státech. A co víc, Gore ví, jak se jmenuje většina nejvyšších zahraničních politických představitelů.
O Bushovi se neví nic, Bush činí mlhavé sliby o "charakteristicky americkém internacionalismu". Tento texaský guvernér konstatuje, že chce omezit americká angažmá v zahraničí a víc se zaměřit na americké "národní zájmy". Americká armáda, zdůrazňují jeho poradci, nemá být "globální policií".
Zdá se, že je Bush ochoten daleko více prosazovat jednostranné vojenské akce a ignorovat při tom námitky od spojenců. Na rozdíl od Ala Gora požaduje Bush rozsáhlou reformu OSN, jinak Spojené státy nezaplatí poplatky, které dluží světové organizaci, a Bush má také námitky proti protokolům z Kjóto o podnebných změnách.
Condoleeza Rice, čelná Bushova poradkyně o zahraničních záležitostech, vyvolala značné obavy v hlavních městech NATO, když uvedla, že by Spojené státy stáhly své jednotky z mírových operací na Balkáně. Bushova kampaň rychle vydala "objasnění".
George W. Bush podporuje rozvoj národního raketového obranného systému, zatímco Gore se staví opatrněji k realizovatelnosti tohoto projektu a k riziku nepřátelské reakce z Ruska a z Číny. Čínu znepokojuje, že ji Bush charakterizoval v předvolební kampani jako "strategického konkurenta" Washingtonu. Možnost napětí mezi Čínou a Spojenými státy zneklidní asijské trhy, ale Tchajwan možná přivítá energičtější postoj vůči Pekingu.
Gore i Bush se vyjádřili, že budou oba podporovat bezpečnost Izraele. Ale mnoho Izraelců straní Gorovi, protože Clinton byl považován za nejvřelejšího přítele Izraele, který kdy zastával místo amerického prezidenta.
Palestinští Američané podporují Bushe a pamatují si, že to byl jeho otec, který si myslel, že to byly americké záruky půjček pro Izrael, které donutily neústupného premiéra Jicchaka Šamira, aby se v roce 1991 účastnil mírových rozhovorů v Madridu. Bush, který umí španělsky, se snaží získat podporu hispánských voličů. Poradci se vychloubají, že tento kandidát na prezidenta, který neví mnoho o zahraniční politice, bude alespoň "vědět víc o Mexiku, než všichni dosavadní američtí prezidenti".
Americká politika je něco úplně jiného
Shrnujeme článek, který vyšel včera v deníku The Times.
Soutěž o americký prezidentský úřad by stále ještě mohla dopadnout oběma možnými způsoby. Guvernér George W. Bush je mírně v popředí, i když by ho mohl viceprezident Al Gore ještě dohnat a zdá se, že si Republikáni udrží minimální většinou kontrolu nad Senátem i nad Kongresem. Je pravděpodobné, že nikdo nebude mít jasný mandát.
(...) Konečné rozhodnutí pravděpodobně určí stejnou měrou osobnost kandidátů jako ideologie. Klíčovými faktory byly "je načase změna", po Clintonových letech a Bushova nezkušenost ve srovnání s Gorovou sebejistotou. Je pravda, že Bush zaútočil na příliš silnou vládu a slíbil velké daňové škrty. Ale to umožnilo Gorovi stát se obráncem sociálního zabezpečení a důchodů.
Neexistují důkazy o široce rozšířených vládních antipatiích (i když lidé vyjadřují nepřátelství vůči politice ve Washingtonu) takového druhu, které byly motorem revoluce daňových poplatníků v letech 1978 a Reaganova vítězství v roce1980.
Pokd Gore zvítězí, bude to stejně tak v důsledku jeho kampaně jako navzdory ní. Vzhledem k síle amerického hospodářství by se Gorovi mělo vést daleko líp. Silně využíval populistických témat, útočil na daňové škrty pro bohaté a na ropné a farmaceutické společnosti. Tato rétorika, slova "jsem na vaší straně", zaměřená na typické Demokratické voliče, taky asi omezila jeho atraktivitu. Během těch několika málo příležitostí, kdy dovolil Gorův tým prezidentu Clintonovi, aby v kampani Gora podpořil, starý maestro využíval optimističtější noty - hovořil o podpoře celostátní prosperity - a nikoliv třídně založeného populismu.
A kromě toho, i když byl Gore vždycky novým Demokratem, nemluvil příliš mnoho o třetí cestě. Bylo by také chybné považovat Gorovu vládu za třetí Clintonovo funkční období. Možná by došlo k daleko větší změně personálu a stylu než při podobném "přátelském" předání moci mezi Reaganem a týmem Bushe staršího v roce 1989. Tony Blair a Al Gore jsou sice spolu zadobře, ale v mnoha oblastech zřejmě dojde k novému začátku, zejména, co se týče Irska.
Blair by nebyl zřejmě tak blízký prezidentu Georgu W. Bushovi, s nímž se dosud nesetkal, jak blízký byl Billu Clintonovi. Avšak britští diplomaté ve Washingtonu si vypracovali těsné styky s Bushovým týmem. Ideologicky možná nejsou spřízněni, ale přístup Blairův i Bushův vůči klíčových obchodním otázkám jsou podobné, kdežto Gore projevoval letos větší sympatie ochranářským odborům.
Nicméně, činitelé v Londýně a ještě více jinde v Evropě jsou znepokojeni možností, že by mohl vyhrát Bush. Obávají se více jednostranné zahraniční politiky, která je často chybně chrakterizována jako izolacionistická. Gore dává přednost intervenčnímu přístupu na podporu demokracie a lidských práv, který je podobný humanitárním intervencím, jaké prosazuje Tony Blair.
Naproti tomu Bush je přesvědčen, že by se Amerika měla angažovat jen tehdy, kdy jde o "životně důležité národní zájmy", jako například konflikt v Perském zálivu či v tchajwanské úžině. Condeleeza Ricová, Bushova poradkyně v otázkách zahraniční politiky, vyvolala před čtrnácti dny silnou diplomatickou aktivitu, když se zmínila o tom, že by Amerika stáhla z Balkánu svá vojska (je jich tam nyní méně než pětina celkového počtu). Rychle pak telefonicky vysvětlila, že by došlo ke stažení amerických vojsk až po konzultacích se spojenci v NATO a že by Spojené státy i nadále poskytovaly logistiku a zpravodajskou pomoc.
Evropské postoje jsou dvojznačné: Evropa si chce vybudovat jasnou evropskou obrannou roli, ale nechce přijít o americké angažmá. Evropané se obávají, že stažení amerických vojsk z Evropy by porušilo zásadu sdíleného rizika, rozštěpilo by to NATO a vedlo by to k opakování krvavých situací jako v Bosně před rokem 1995, kdy nebyli Evropané schopni zamezit masakrům.
(...)
Kampaně
Nic proti Američanům, kteří k dnešnímu rozhodnutí zda zvolit Gora anebo Bushe potřebovali absolvovat deset měsíců trvající kampaň, která stála nejméně čtyři miliardy dolarů (víc než Temelín), ale u nás něco podobného naštěstí nehrozí.
Naše znalost senátních kandidátů je velice skromná a totéž platí o jejich propagaci. Na rozdíl od sebevědomých amerických kandidátů nejen že zbytečně neutrácejí za transparenty a mávátka, ale také se příliš nechlubí, nepředstírají že jsou supermani. Spíše než na ostré vzájemné výpady spoléhají na drobné narážky, či poťouchlosti.
Tak je tomu třeba v ostře sledovaném chrudimskm obvodu číslo čtyřicet čtyři, ve kterém o židli senátora mezi jinými soutěží i Petr Pithart, Miroslav Šlouf a Petr Štěpánek.
Posledně jmenovaný si v průzkumech výrazně polepšil po té, co svěřil televizi jak marně u Českých drah usiluje o stejnou vstřícnost, s jakou se před tím u železničářů setkal Miroslav Šlouf.
Petr Pithart zase zaujal voliče příznivou referencí, kterou na jeho adresu učinila Šloufova stranická kolegyně Petra Buzková. Její výrok, o tom, že "ne každému vínu prospívají léta a jen dobrá vína s léty vyzrávají a odhalují další a další dary" se objevil v předvolební brožuře kandidáta konkurenční čtyřkoalice.
Sice s dovětkem, že si Petra Pitharta cení jako politického protivníka, nicméně v případě kandidáta vlastní strany se Petra Buzková o žádném víně nerozepsala. Jestliže vedoucímu premiérových poradců zatím průzkumy přisuzují až třetí příčku, není to tím, že by do svého volebního obvodu nejezdil. Zdá se že naopak jezdil moc. V Americe by to bylo normální, ale u nás? Přílišná iniciativa je stále spíše podezřelá.
Vysílá se v úterý 7. listopadu ráno.
Poznámka JČ: Obávám se, že Štěpánkova popularita hlavně stoupla proto, že mu dělá reklamu televize Nova.
O vlastenectví? - Nebo o metodologii veřejného diskurzu?
Miloš Štěpánek
JČ doprovodil mé půlnoční zamyšlení nad potleskem publika při "proroctví" na představení Libuše v Národním divadle dne 1.11.2000 svým komentářem. Přiznávám, že jsem tuto svoji causerii bral na lehkou váhu a nepsal ji jako východisko pro hlubší výměnu názorů. Když už ale motyka spustila, nehodím úplně ručník do ringu.
Repliku však zařadím do svých dřívějších úvah o rezultativnosti společenského diskurzu - k jejímuž posilovaní má Internet mimořádné předpoklady. K rámci dále patří mé stanovisko k "linii (Britských) listů", volající po opatřeních proti stávajícímu rozostřování hledisek, rozptylování pozornosti a po překovávání názorové roztříštěnosti. Obecné argumenty jsem asi nevyjádřil dosti přesvědčivě. Snad budu úspěšnější s konkrétnějšími připomínkami.
Poznámky redakce za jednotlivými příspěvky mají obecně své oprávnění. Avšak i dobře míněný dovětek může odvádět vůbec od tématu (1); nebo vedle podnětných impulsů (2)obsahovat i formulace jen sotva opodstatněné (3).
ad 1) Můj příspěvek byl o vlastenectví, a tak je první komentář JČ "mimo mísu", když pootevřel polemiku s názory B. Kurase na NATO a mezinárodní vztahy. Jakkoliv jsou kuriózní, v krátké poznámce se s nimi nelze přiměřeně vypořádat. Proč tedy námět otevírat touto formou? Proč ho raději jen neregistrovat a - pokud je téma předmětem zájmu listu -, získat ke spolupráci jednoho či více odborníků, aby se kvalifikovaná výměna názorů mohla dovést do smysluplných závěrů, které nemusí být konsensuální, ale třeba jen v podobě dilemat, alternativ. To bych považoval za užitečnější.
V poznámkách k aplausu uprostřed Libušina proroctví jsem sice z Kurasova "úhlu pohledu" citoval, avšak jen formulace s jeho necitlivými a nepodloženými (s argumenty "asi", "nejspíš") spekulacemi o názorech národa na NATO, tak říkajíc jen ve "vlasteneckých" souvislostech". Utéci po tomto oslím můstku mimo téma polemiky není fér (nebo je "unfair").
ad 2) Dvojnásobná škoda pak je, když v řadě svých následujících poznámek-otázek k "vlasteneckému" tématu (rovněž zhusta spekulativních) JČ nezaujímá výslovné stanovisko k národnostnímu nihilismu této Kurasovy "předmluvy". Souhlasí se mnou, že se u nás národní nihilismus mimořádné rozšířil, nebo je popírá? Pokud ke škodlivému oslabení vlastenectví došlo, pak je "návrat k normálu" jev pozitivní.
Neprojevuje se oslabené vlastenectví např. v tom, že i v den státního svátku v České republice vyvěšenou státní vlajku aby pohledal? Jak to kontrastuje s každodenní vlajkoslávou ve Francii, Británii či USA - je to snad projev jejich "nejistoty v nově vznikajícím světě"? A zda je i pro ně "vlastenecká hrdost spíše handikapující"? Vlastenectví samozřejmě není totéž co fangličkářství - což jsme si jako skauti četli v Kiplingově povídce Vlajka (v knížce Stopka, brouk a spol.) Trefně však také napsal George Mikes (čti mee-cash", jak vysvětluje ve své knížce How to be an Alien tj. Jak se státi cizincem - kdysi byl snad i u nás populárnější než prof. Parkinson či Murphy) že na rozdíl od všech států světa, v Británii se děti ve škole neučí, že jejich země je ta nejlepší. To už dávno vědí.
(3) Opakuji, že jsem nepsal studii o nacionalismu, v níž skutečně "nestačí jen konstatovat, že lidi tleskali při Libuši". Napsal jsem jen poznámku o svých pocitech po příjemném večeru s minimem narážek na současnou politiku. Nemohu potvrdit, že by Libuše byla nějak zvlášť vřele přijímána všeobecně "za komunismu", ale v rozjitřených dobách ohrožení - po okupaci německé či sovětské. Samozřejmě souhlasím, že "České vlastenectví, to je ještě složitější otázka". Necítím se však, že bych na položené otázky mohl poskytnout kvalifikované odpovědi. Rád si je přečtu. Za sebe mohu zas jen vyslovovat svoje dojmy.
A k nim rozhodně nepatří, že by Libušino proroctví byla nacionalistická árie. Podobně jako Deutschland über alles nebyla při svém vzniku za Haydna píseň imperialistická (když v rozdrobených státečcích se i dle Heineho necítil nikdo dobře - na což se zapomíná - a podmínka zlepšení (nemluvě o velikosti Německa) zněla "wenn es steht im Schutz und Trutze, brüderlich zusamenhält" (SE&O - protože němčinu jsem dávno zapomněl).
K otázce zda může ...(komukoliv!) .... vlastenectví skutečně zajistit pevnější místo v Evropě a ve světě? si odvážím dát odpověď podmínečně kladnou. Budeme-li v souladu s T.G.Masarykem a ideály humanitními pohlížet na českou otázku, jako na otázku světovou.
Poznámka JČ: Je velmi obtížné posoudit, zda si Britové (a kteří) myslí, že jsou nejlepší na světě - britská média jsou plná ostře sarkastických pořadů a článků o britské (anglické, skotské) nedokonalosti, v poslední době například v souvislosti s havarijním stavem železnice po privatizaci na téma "Jsme druhořadý národ?" (Téma je to nesmyslné, stejně jako v českém případě, argumentace je to rasistická.) Nevidím v Británii žádnou vlajkoslávu, v žádném případě se tu nevyvěšují vlajky na státní svátky, snad ani žádné nejsou, jen velmi pohodlná, nepolitická, občanská volná pondělí (Bank Holidays, původem většinou svátky náboženské.) O dalším - například je vlastenectví - a jaké? - užitečné nebo naopak svazující? - a kdy, za jakých okolností - by bylo nutno diskutovat, sám na tuto otázku nemám odpověď, mám však podezření, že vlastenectví nabývá často dosti omezujících, nacionalistických forem, které otupují náš rozhled po světě, který by mohl vést k našemu politickému i ekonomickému úspěchu.
Čeští občané, kteří v roce 1997 emigrovali do Kanady, zakládají Act 2000
Act 2000 je veřejné místo k veřejné diskusi o právech
občana
Motto: Kapka nehloubí kámen silou, nýbrž tím, že na něj často dopadá
( římské přísloví)
Nenávist člověka k člověku, mravní a duchovní úpadek, nevědomí občanské
odpovědnosti a otázka svědomí jako kapka po kapce dopadá na český národ
stále víc a více.
Lidská práva, kterými je člověk od narození obdařený,
nejsou přirozená. Člověk
si je vytváří sám i po něžné sametové revoluci. Lidská práva mají
napomáhat
především morálnímu a duchovnímu rozvoji občanů. Stát ani vláda nejsou
držitelem pravdy, k níž by měly povinné vést občany.
Základem morálky,
kultury a duchovní svobody nejsou instituce, prezident, vláda,
parlament,
senát, úřady, ale jednotlivci, individuální osoby vedené svým vlastním
svědomím.
Proto ani v ústavě a zakonodárství nemůže být obsažena vyšší míra
mravních
hodnot než jaká žije ve většině společnosti.
Stát nesmí omezovat jedince a manipulovat s ním jinak, než že mu zakazuje škodit druhému. Na
druhé straně nemůže zůstat
lhostejným k prokazatelným problémům uvnitř společnosti.
Lidská práva jsou otázkou svědomí, svědomí každého jedince, otázkou
odpovědnosti ve vztahů k druhému. Svoboda svědomí, myšlení, projevu,
svoboda slova nejsou v současné české rádoby občanské společnosti a
demokracii
na stejně úrovni a ve stejně linii s právy jednotlivce na hmotné
zabezpečení,
která musí být regulována státem.
Co zůstane z duchovní svobody, která je potlačována hmotnou a
ekonomickou liberalizací a přemrštěným nekontrolovatelným tržním
mechanismem, když okruh jedinců by měl zaručit propuštění jen takové
míry práva nabývání a soukromého užívání majetku, nakolik to občanská
společnost uzná za vhodné? V současné české společnosti právo svobodného
nabývání majetku není tvořeno v souladu s legislativou práva na sociální
zajištění jednotlivcovo a skutečných sociálních práv.
Základem duchovní svobody není neodpovědná svévole a zvůle jedinců, ale
naopak
stupňované vědomí odpovědnosti. V současné české společnosti bylo
ustoupeno od zásady, že duchovní práva jsou sférou nepodléhající státní
moci.To znamená
jejich postupnou likvidaci.
V české společnosti mizí zájem o otázky
duchovní svobody a přestává se duchovně žít. Tento fakt je
nejzávažnějším ohrožením
práva duchovní svobody, neboť bez citlivé odezvy a reakce občanské
společnosti
a veřejného mínění má stát, vláda, prezident, parlament, senát,
úřady,soudy i jednotlivci uplatňovat svoji všemohoucnost.
Svoboda je pro český národ nelehkým darem. Náboženský myslitel a filozof
Augustin se v jednom ze svých děl pozastavil nad divným Božím
rozhodnutím,
že dál lidské duši svobodu, ačkoliv věděl, že člověk skrze ní propadne
hříchu.
Boží rozhodnutí se Augustinovi sice zdálo tak nepochopitelné, ale
nakonec se
sám sklonil před tím, že Bůh dál přednost dát člověku svobodu. Svoboda a
lidská práva jsou pramenem a zárukou nejvyšších hodnot společnosti, ale
také nejnebezpečnějším svodem vedoucím k záhubě. Toto nebezpečí není
důvodem, aby byla člověku svoboda vzata, ale aby začala svoboda skutečně
žít v lidech.
Nedávná doznívání novodobé emigrace občanů České republiky do Kanady a
Velké Británie jsou výsledkem tohoto dlouhodobého mravního úpadku a
duchovní krize české společnosti.
Poslední události v České republice a
další a další oběti
rasových útoků, občanské nepokoje, korupce, komunističtí prominenti na
koní, svévole a zkorumpovanost úředníků, nejasné případy privatizace,
výhody politiků daleko vyšší než za komunistického režimu, zvýhodnění
státního sektoru, diskriminace ze strany zaměstnavatelů, pomalá justice,
nedořešená
restituce, omezený výkon občanských práv, právní šero, skrytá stínová
ekonomika, občanská nespokojenost, porušování práv občanů tělesně i
duševně postižených, důchodců, nezaměstnaných, žen, děti, homosexuálů,
jsou dokladem této bohužel hluboké krize.
Zda se být neuvěřitelné, že počet obětí rasových útoků v ČR od
listopadu 1989 se vyrovnává počtu obětí okupace sovětskými vojsky v
Československu v roce 1968.
Česká republika v současnosti může marně přijímat sebelepší zákony a
opatření
k potírání rasismu, korupce, podvodů, aby ukázala světu, že danou
problematiku
řeší. ČR může být členem NATO a postupně i EU, tím však nezakryje svoji
pravou tvář. Největší nebezpečí pro český národ není zvenčí, ale v něm
samém. Český
národ má právo na to, aby sám rozhodoval o svém osudu.
Jednou z možnosti
řešení je vytvoření České komise pro lidská práva a Soudního tribunálu
pro lidská práva, které budou zcela nezávislá na vládě,
parlamentu, politických kruzích hájit a vyjadřovat skutečné zájmy občanů,
které budou důsledně
dbát na dodržování lidských práv, důsledně postupovat podle Listiny
lidských práv a svobod a mezinárodních dokumentů o lidských právech,
které budou pravomocny
potrestat viníky, vynést rozsudky, žádat řešení a finanční odškodnění
obětí.
Domníváme se, že Úřad ombudsmana bude jen jednou z manévrovacích
složek vlády zakrývat skutečnou podstatu problémů, oddalovat řešení do
ztracena,
a poškozenému občanů zůstane právo se jen na ombudsmana obrátit.
Ombudsman však nic nevyřeší, občan bude trpět dále, viník nebude
potrestán.
Jsme přesvědčeni, že v ČR má větší právo a výhody zločinec než oběť,
dlužník než věřitel, politik než poctivě pracující člověk. Občan má
svobodu se jen vyjádřit, že jsou porušována jeho lidská práva. Jak se
však ve svobodě občan dovolá svobody? Za povšimnutí stojí, kolik toho
bylo naplněno z Prohlášení Charty 77, z Dvou tisíc slov, z Několika vět..
atd.
Aby žila svoboda v zákonech, musí žít v lidech. A v současné české
společnosti
lásku člověka k člověku nenařídíš a soudním rozhodnutím nevymůžeš.
Cestou z neutěšeného stavu je hledat v sobě lásku k bližnímu svému a
odpovědnost
jeden k druhému. První cestou k nápravě je ustanovení České komise pro
lidská práva a Soudního tribunálu pro lidská práva v České republice,
což je i nedílnou
součástí Actu 2000.
Act 2000 je neregistrované veřejné místo k veřejné diskusi o právech
občana
dovolat se spravedlnosti a lidských práv, kterými je již od narození
obdařeny.
Vážení občané, pokud se domníváte, že jsou porušována Vaše lidská práva
a je pácháno na Vás bezpráví, nebo nesouhlasíte se současnou
společenskou
a politickou situaci v ČR, obraťte se o mezinárodní pomoc
prostřednictvím
Actu 2000 a staňte se jeho veřejnou součástí, přispějte k ustanovení
České komise a Soudního tribunálu lidských práv.
Jaké je to neštěstí, kam Havel, Klaus, Zeman a spol. přivedli tak
krásnou zemi, naši vlast, Českou republiku ,s vlající vlajkou na Hradě Pravda vítězí.
Pravda musí konečně zvítězit nad lži a nenávisti.
S úctou
Eduard Valášek
Eva Taragosová
Alena Gasparová
První signatáři Actu 2000
V Kanadě, Calgary dne 18.10.2000
Poznámka: Autoři také poslali dopis Václavu Havlovi, aby se k jejich iniciativě připojil.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
