Nevzrušeně sledujeme, jak na Blízkém východě umírají děti, protože je dospělí na obou stranách konfliktu odmítají ochraňovat

Palestinské děti jsou obětí zbraní a sdělovacích prostředků

Tento komentář Petera Prestona, bývalého šéfredaktora deníku Guardian, vyšel v tomto listě v pondělí 23. října. Povšimněte si, prosím, že drtivá většina světových sdělovacích prostředků se staví v tomto konfliktu kriticky i vůči Izraeli a že jejich analýza je podstatně složitější než analýza českých médií. JČ

Někdo každý den, den po dni, zabíjí děti. Vidíme, jak umírají, uprostřed krve a smutku. Ale částečně tím, že se na to díváme, je vlastně také zabíjíme. To je to hrůzné ohledně Ramallahu a Nablusu a  Gazy..

Pomysleme na okamžik na naše děti, děti v Británii. Jsou ochraňovány, na základě veřejného konsensu, zvláštním statutem: jsou nezletilí, jsou to děti, které nejsou samy za sebe odpovědné, a tak je za ně v konečné instanci odpovědná společnost. Když je rodiče podrobují trápení anebo je zanedbávají, jsou jim děti odebrány a odeslány na místo, kde se jim dostane ochrany. Zákon přijímá výjimečná opatření, aby byla respektována jejich anonymita, když přijdou do styku - přímo i nepřímo - se zločinností. Učitelé jim nemohou dát pohlavek, aniž by riskovali, že ztratí zaměstnání. Děti mají všude přednost.

Tisk a televize svými vlastními předpisy dodržují tyto zásady. Nikdy není dítě mladší 18 let ve sdělovacích prostředcích identifikováno: žádné fotografie ani interviewy bez svolení rodičů, žádné narušování soukromí. A netýká se to jen Euana Blaira anebo prince Harryho Windsora.

Když děti zahynou, tak jak zahynuly v Dunblane, nechceme vidět jejich mrtvoly na hřišti ani rodiče, přemožené zoufalstvím, jak neochotně hovoří do dotěrné kamery. Tyto děti jsou naše děti a jejich tragédie je naše tragédie. Děti, v tom nejčistším slova smyslu, jsou nevinné. Děti mají všude přednost.

Ale na západním břehu Jordánu či v Gaze mají děti přednost jinak. Jsou prvními, kteří tam umírají - od dvanáctiletého chlapce, který zemřel v náručí svého otce téměř před třemi týdny až po třináctiletého Mohammeda al-Najjara, který byl o minulém víkendu zastřelen do hlavy.

Pokuste se sečíst oběti tohoto posledního povstání, této údajné války, a většina oněch nynějších už 130 nebo kolika mrtvých jsou Palestinci - a drtivá většina z nich jsou děti, nedospělí chlapci. Tak matky pláčí a otcové nám před očima zadržují slzy. Učitelé hovoří smutně o prázdných lavicích. Ženské nosičky rakví při nekonečných pohřbech skandují, že "Izraelský mír znamená zabíjení dětí". Truchlící davy dál rozvíjejí refrén těchto mladistvých "mučedníků". "Arabové, dávejte pozor - Palestinci jsou vražděni."

A tady se právě děje ta ostudná věc. Nic se neděje náhodně. Děti jsou v první palební linii úmyslně. Staly se obětí zbraní a médií.

Dr. Stephen Males, bývalý vysoký britský policejní důstojník, kterého požádala Amnesty International, aby situaci zhodnotil, v minulých dnech vydal zprávu o podstatě tohoto vraždění. "Hlavní problém je to, že Izrael využívá vojenské taktiky a nezavádí policejní praxi.

To znamená, že armáda - a, ano, tisíce mladých vojáků základní služby - usiluje vyhrát tento konflikt, v němž jde o odplatu a o nadvládu takovým způsobem, jak to dělají armády. "Prostě se snaží nepřítele buď vyhladit, anebo potlačit," zatímco policisté, kteří vědí, jak zvládat dav, stojí v nečinnosti opodál.

Je to děsivý verdikt, a je rozsáhlým způsobem zdokumentován. Izrael je tím obžalován. A obžalobou není jen odpuzující brutalita, ale i celková debilní strategie. Protože, je-li tohle vůbec válka, je to válka propagandistická. "Jedna strana očekává násilí; druhá jí hned vyhoví a střílí na ni."

Palestinci schválně vyvolávají situace, v nichž se jejich lidé stávají obětí. Jejich demonstrace se konají podle "rituálního vzorce". Jejich policie není přítomna, aby ochraňovala životy či rozptylovala napětí. "Vůbec se nesnaží zabraňovat dětem a mladým lidem, puštěným ze školy, aby se demonstrací nezúčastňovaly," řekl Males deníku Times. "Je to cynické zahráváni si s jejich životy."

Proč ale dochází k takovému krutému cynismu? Arabové, dávejte pozor. Palestinci nemohou "porazit" Izraelce (pokud má takový pojem vůbec nějaký význam) tím, že na ně budou házet klacky či kamení. Nemají žádnou pořádnou armádu. Nemohou válčit konvenčními zbraněmi. Mohou však dělat něco jiného, a to také dělají: vyvolávají celosvětový odpor vůči jednání Izraelců. Seďte si doma, ve svých pohodlných západních domovech: pusťte si CNN nebo BBC nebo ITN nebo jakoukoliv kabelovou televizi - a bude vám z toho špatně.

A ještě konkrétněji: vyplňte kabelové a satelitní televizní kanály na Blízkém východě - jako je MBC nebo ANN - touto nekonečnou hrůzou a politikové v Damašku, v Káhiře a v Rijádu pocítí skutečné horko. Chlapci na ulicích vidí ty televizní záběry: vědí, na čí jsou straně. Mohou donutit své křehké režimy, aby zahájily opravdovou válku? Stanou se radikalizovanou vlnou nové nestability?

V Británii si neuvědomujeme obrovský a sílící vliv kabelové televize, na kterou se zde dívá jen zlomek obyvatelstva. Tak tomu ale není v třetím světě sílícího chaosu. Když jsem byl v Pákistánu, našel jsem satelitní televizní talíř v každé nejbezvýznamnější vesničce. Stojí to dvě až tři libry měsíčně, vesničané si to předplácejí společně a je to jejich okno do světa, dívá se na to více než padesát procent celé vesnice. A tímto oknem nyní vidí, jak Židé zabíjejí čtyřiadvacet hodin denně arabské děti, vidí západní reportéry, bledé jako stěna, řeky krve, které tečou daleko do budoucnosti.

Existuje, pokud jsme poctiví, v celém tomto problému obrovské - a nové - dilema pro novináře a pro ty, kteří kupují jejich výrobky.

My novináři si zakládáme na tom, že jsme neúplatní a nepropadáme propagandě politiků. Jsme vzteky bez sebe, kdykoliv se nám snaží mluvčí Tonyho Blaira Alistair Campbell vnucovat své propagandistické historky. Avšak co je tohle, na daleko hroznějším jevišti, než práce propagandistů, motivovaných zoufalstvím?

Rodiče na západním břehu Jordánu by mohli hlídat své děti. Školy by mohly mít normální vyučování. Policie by mohla zvládat demonstrace a kontrolovat věk demonstrantů. Jásir Arafat a Marwan Barghouti, předák v ulicích, by se mohli spojit a zamezit tomu, aby byly děti na ulici.Už by nemuseli vznikat další dvanácti či třináctiletí "mučedníci". Ale to se nestane. Představení - představení, na které se díváme a které tím zvyšováním sledovanosti prodlužujeme - pokračuje.

Tak, jak tomu je většinou při morálních dilematech, jednoduché řešení neexistuje. Vypnout kamery a vyhostit reportéry (což by chtěli učinit Izraelci) není řešením: temnota nezabránila krveprolévání v první intifadě. Temnota umožňuje páchat množství ošklivých činů. Vědomí, že se na to, co se děje, dívá celý svět - od Bělehradu až po Maputo - je obrovskou silou ve věci dobra. Možná, že to nakonec přiměje i Jeruzalém, aby si uvědomil, jakou katastrofu si tu sám pro sebe vytváří.

Avšak máme-li zvolit pravdu a nikoliv mlčení, zvolme pravdu. A pravda je nejen to, že mladí muži z Izraele střílí na chlapce z Palestiny, ale také to, že my, reportéři na místě , kamery a editoři v televizních studiích i vy ve svém obývacím pokoji jsme všichni životně důležitými faktory v této odporné rovnici.

Pokud to dokážeme pochopit, budeme schopni začít chápat, co se vlastně děje a budeme schopni činit vlastní úsudek, stejně jako bychom ho dělali pro naše vlastní děti: ony mimořádné děti, které mají všude přednost. Bez toho bude pořád dál docházet jen k hrůzám.