Co je nového v České republice

1. Je pravda, že ředitel Chmelíček obdržel od Aleše Hušáka faxem námět reportáže Klekánice o Sazce? Pokud ano, jak postupoval v záležitosti dál? Konkrétně: dal nějaké pokyny řediteli TS Ostrava panu Petroncovi?

Ano obdržel. Materiál předal řediteli TS Ostrava s tím, že je věc v jeho kompetenci.

2. Uskutečnila se již v létě schůzka vrcholového vedení ČT se zástupci Sazky, o níž hovoří J. Ovečka? Účastnil se jí i ředitel Chmelíček?

Ano. GŘ Chmelíček se jí ovšem nezúčastnil.

3. K jakým závěrům účastníci schůzky došli?

Na setkání si zástupci SAZKA a.s. stěžovali na postup pana Ovečky. Deklarovali připravenost na komunikaci s ČT - né s panem Ovečkou. Předali hanlivý materiál na pana Ovečku a požadovali na něj (materiál) od vedení ČT reakci.

Hloupý PR článek Jany Ciglerové v Lidových novinách o "úspěších" Vladimíra Železného v Bulharsku nepřestane být hloupý jen proto, dovíme-li se, že Ciglerová neobržela reklamní formulace o velikosti Vladimíra Železného z jeho PR úřadu, ale nekriticky je opsala z bulharského tisku. Ciglerová se tak stala pozoruhodným jevem české novinářské obce: pěje nekritickou, nepřemýšlivou a povrchní chválu na člověka, jehož PR kancelář jí oslavné ódy na něho odmítá dodávat, takže si je musí shánět kompilacemi ze zahraničního tisku sama. Ostatně se domníváme, že Železný asi nemyslel své investice do Bulharska vážně - bylo to jen mediální gesto pro domo sua, které má české veřejnosti, která důvěřivě spolkne každou nehoráznost - ukázat před výsledkem amsterodamské arbitráže, jaký má Železný "obrovský mezinárodní vliv". Ciglerová na to nalítla.

Televize Nova neprezentuje celkově kvalitnější televizní vysílání než ČT, ale je lepší v oblasti zpravodajství, přestože je její vysílání často hrubě bulvární.

Zajímavým jevem je také systematický nedostatek soudnosti v přístupu Milana Šmída vůči trvale nízké kvalitě zpravodajství České televize. Tak Šmíd ve své Louči polemizuje s Tomášem Pecinou a argumentuje, že prý bylo zpravodajství ČT z antiglobalizačních nepokojů dobré a koneckonců se vysílalo všechno, za co Pecina ČT kritizoval, že se nevysílalo! Pozoruhodná jednostrannost zpravodajství ČT v této věci Šmídovi zjevně nevadila. Nemyslel jsem, že i Milan Šmíd je natolik susceptibilní české mediální sugesci. Odborník jeho formátu by neměl propadat představě, že to, co je náhodou v televizi, je také pravda.

Analýzy reportérů a fotografů BL i četných nezávislých svědků z antiglobalizačních demonstrací konstatují, že to, co se dělo v pražských ulicích, nebylo objektivně přenášeno na obrazovku České televize. Kromě sledování pořadů ČT by bylo také třeba vyjít trochu do ulic. Je totiž nutno si uvědomit, že to, co se odvysílá v televizi, se - navzdory tomu, že si to mohou myslet naivnější občané - nestane náhražkou reality.

Milan Šmíd hájí Českou televizi, že všechno, za co ČT její Rada kritizovala, že ve vysílání nebylo, ve vysílání skutečně bylo, ale jaksi se to vysílalo nenápadně, bylo to skryto v době, kdy se na ČT skoro nikdo nedívá. To je ovšem v podstatě, jako by se to nevysílalo. Připouští-li dále jinde Milan Šmíd, že určitá důležitá informace se objevila na obrazovce ČT až v době, kdy už si všichni v 19.30 přepnuli na Novu, tak se nechtěně dotkl jádra problému. Kdyby totiž byla Česká televize tak dobrá, jak Milan Šmíd ve své obhajobě předpokládá, lidi by si v 19.30 na Novu si hromadně nepřepínali. To není Bohem navždy daná skutečnost, s níž se nedá nic dělat, víte, pane Šmíde?

Mrzí mě také, že českým intelektuálům a mediálním odborníkům, jako je Milan Šmíd či Ivan Vágner chybí neúplatný požadavek kvality. České televize by se měly snažit vyrovnávat svým zpravodajstvím nejlepším televizním stanicím světa. Analytikové jejich vysílání by tuto kvalitu měli vyžadovat a ne jenom pořád tvrdit, že "u nás to nejde", "my musíme mít vysílání druhořadé", v žádném případě není v ČR možné, aby měl čelný politický debatní pořad tolik researcherů, jako má americký pořad Larry King Live, jak pozoruhodně napsal Ivan Vágner (PROČ PROBOHA TO NENÍ MOŽNÉ?), "žádná BBC" Česká televize není, ale vždyť my jsme také přece jen podél zdí se tiše plížící Češi, na kvalitu nemáme nárok, nemáme ji možnost ani právo vyžadovat, musíme tolerovat spiknutí druhořadých a jejich výhodné pašalíky, musíme dát ČT čas, ať se pod nekvalitním vedením rozvíjí, protože tak se to přece v Čechách dělá - a když na to někdo poukáže jsme šokováni a uraženi a křičíme, že se kritik nechová dost zdvořile, že nám netoleruje přátelská srozumění.

Milan Šmíd musí vědět, jak hrubě nekvalitní a nevzdělaní jsou mnozí zaměstnanci redakce zpravodajství ČT, včetně jejího šéfa Klepetka, musí vědět, že k žádnému zlepšení se zpravodajství ČT pod tímto vedením vypracovat nemůže, a je zradou na důvěře veřejnosti, že vážné nedostatky zpravodajství ČT svou autoritou zašťiťuje. Při své inteligenci a při svém vzdělání - Šmíd přece ví, jak vypadá třeba zpravodajství BBC, i když jeho fakulta studentům žurnalistiky sledování jejích pořadů zásadně neumožňuje (Barbora Osvaldová tam s nimi studuje styl Lidových novin a Mladé fronty Dnes!) - je tedy záhadou, proč Šmíd nepožaduje normální, tj. kvalitní standard.

Milan Šmíd také cituje ze své analýzy, napsané na obhajobu Dušana Chmelíčka, dva odstavce, které byly při editaci z konečného textu vyřazeny. Obávám se, že nebyly asi vyřazeny z důvodů potřeby stručnosti, ale snad proto, že jde s prominutím o nepříliš promyšlený text. Šmíd mj píše:

Veřejnoprávní ČT bývá často poměřována performancí svých komerčních konkurentů, přičemž se poukazuje na zpravodajskou pohotovost a diváckou přitažlivost jejich zpravodajství, což jsou vlastnosti dané již jeho zaměřením na mimořádné, dramatické a konfliktní situace. Veřejnoprávní ČT tudíž bude vždy balancovat mezi objektivní potřebou nezaostávat za zpravodajskou pohotovostí štábů komerční televize, a mezi úkolem nesklouznout do polohy bulváru, který ignoruje společensky závažná - byť ne tak čtenářsky a divácky přitažlivá - témata nebo informace, které prezentují dané téma v širších souvislostech a vztazích.

V normálním světě nemá zpravodajská pohotovost přirozeně naprosto nic společného s "polohou bulváru". A to, že jsou určitá témata společensky závažná, přece proboha neznamená, že musejí být prezentována divácky nepřitažlivě - právě proto, že jsou společensky závažná, mají potenciálně obrovskou diváckou třaskavost. Jsou-li prezentována nudně, je to vina neumětelství v redakci zpravodajství ČT. Atd. (JČ)

Spěchá!! Výhodná nabídka zaměstnání v zahraničí. Knowledge Media Institute britské The Open University hledá pro projekt Clockwork pracovníky se znalostmi aplikované umělé inteligence a internetových technologií.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

• Komunikace Hušák-Paluska+Chmelíček o natáčeném pořadu probíhala s proměnlivou intenzitou po několik měsíců. Neobstojí tedy argumentace, že ředitel ČT se "zabál" (jak píše Milan Šmíd) a dal Sazce v dobré víře ještě jednu šanci.

• Hušákova finanční skupina využívá jako své spojky a "převodní páky" nejen akcionáře, ale i vysoké představitele ministerstva školství (konkrétně je zmíněn ředitel odboru L. Nedorost). Není pochyb, že Sazka musí vzhledem k povaze svých aktivit udržovat rozsáhlou síť spolupracovníků, od pěšáků typu Nezval a Prokůpek po "velké ryby", mezi něž se řadí např. poslanec L. Šustr nebo ministr E. Zeman.

• Není pravda, že ostravské televizní studio se s ředitelem Chmelíčkem "dohodlo" na odloženém vysílání pořadu Klekánice, jak zní oficiální verze mluvčího Trávy. Šlo o Chmelíčkovo osobní rozhodnutí, za které by měl ředitel nést osobní odpovědnost.

• Existuje těžko pochopitelná disproporce mezi objemem peněz, které Sazku rok co rok opouštějí, a neuvěřitelně hloupým způsobem, jak Sazčiny zájmy hájili její PR-mani. To je ale, bohužel, spíš výpovědí o stavu a koruptibilitě české společnosti a jejích médií.

• A konečně jedna dobrá zpráva: Suverenita, s níž si Aleš Hušák a jeho lidé počínají, může být ve skutečnosti znakem slabosti. Nekoupí-li si Hušákovi lidé včas i policii, mohl by jejich bosse postihnout stejný osud jako kdysi Al Capona - ten ukončil svou profesní kariéru v žaláři, kam se - pokud je mi známo - dostal rovněž za svého druhu "daňovou optimalizaci".

Dušan Stuchlík

k rukám členů Rady České televize
Kavčí Hory
140 07 Praha 4
E-mail: radact@czech-tv.cz

k rukám generálního ředitele České televize
Mgr. Dušana Chmelíčka
Kavčí Hory
140 07 Praha 4
E-mail.: Dusan.Chmelicek@czech-tv.cz

V Brně 21.října 2000

Vážení členové Rady ČT, vážený pane řediteli,

jako bývalý zaměstnanec brněnského studia České televize, kde jsem pracoval jako dramaturg publicistického pořadu, se s Vámi chci podělit o několik konkrétních zkušeností a zážitků, které mne potkaly během mého působení v tomto regionálním studiu ČT. Zároveň Vám tyto informace předávám jako podnět k prošetření, protože některé níže uvedené skutečnosti, podle mého názoru, přesahují etické i praktické zásady, které by měly být limitující pro činnost veřejnoprávního média.

Během svého působení ve funkci dramaturga publicistického pořadu SOUVISLOSTI jsem byl například donucen pro reportáž v pořadu nakoupit obrazový materiál od jednoho z brněnských soukromých televizních studií pracujících pro TV NOVA, přestože stejným obrazovým materiálem disponovalo brněnské studio ČT.

Celá situace měla následující průběh. Koncem léta roku 1997 skupina mladých lidí nelegálně obsadila jeden ze zpustlých domů v Brně. V pořadu SOUVISLOSTI jsme tuto atraktivní kauzu sledovali od samotného prvopočátku. Vzhledem k tomu, že se situace mezi squattery a úřady vyhrotila, dal se očekávat zásah policie. Dohodl jsem tehdy, že squatteři v případě zásahu dají avízo pohotovostnímu štábu redakce zpravodajství. Ten, samozřejmě, z natočeného materiálu část použije do svého zpravodajského pořadu, ostatní použiji do publicistické reportáže.

Během několika dnů opravdu došlo, za dramatických okolností, k  akci zásahové jednotky Městské policie. Štáb redakce zpravodajství byl na místě, natočil atraktivní materiál a také z něj připravil materiál do zpravodajské relace. Poté jsem redakci zpravodajství o videomateriál požádal. Její vedoucí, pan Karel Burian, mi jej však odmítl zapůjčit a to navíc bez jakéhokoliv racionálního vysvětlení. "Ta kazeta prostě zůstane tady," uvedl tehdy pan Burian.

S tímto problémem jsem se tedy obrátil na náměstka ředitele, pana Kalába. Ten mi po krátké době sdělil, že ačkoliv tento problém řešil i s ředitelem studia PhDr. Drahošem, redakce zpravodajství prostě natočený materiál nezapůjčí. V dané situaci, zejména s ohledem na velký zájem veřejnosti o tuto kauzu, mi nezbylo než umožnit dokončení a odvysílání reportáže tím, že jsem požádal produkci o nákup nezbytného videomateriálu od některého soukromého televizního studia. Veřejnoprávní televize tedy, aby dostála svému smyslu a mohla včas, zajímavě a objektivně informovat, nakupovala za peníze koncesionářů tentýž materiál, který již vlastnila.

V tomto kontextu pak byla zarážející celková dramaturgická neschopnost vedení brněnského studia. Například pořad SOUVISLOSTI byl již ze své podstaty ryze publicistickou záležitostí, ze strany vedoucího redakce zpravodajství, p. Buriana, však o něj byl trvalý zájem. Ředitel studia Dr. Drahoš tedy celou situaci vyřešil v pravdě šalamounsky. Jeden týden tento pořad vyráběla tvůrčí skupina publicistiky a dokumentaristiky, následující týden pak kolektiv redakce zpravodajství.

Následkem tohoto kroku byla naprostá dramaturgická roztříštěnost celého pořadu. Každý týden byl pořad moderován jiným moderátorem, s  jinou grafikou, připravován jiným týmem a jiným stylem, než v týdnu předchozím. Navíc v díky této situaci a celkové atmosféře ve studiu mezi oběma týmy prakticky neexistovala žádná komunikace. Často nebylo možné ani zjistit, zda-li nepracují obě skupiny na stejné kauze. Tato situace trvala déle než rok.

Spíše jen pro úplnost je vhodné doplnit, že ambice na výrobu tohoto pořadu pan Burian naplnil počátkem roku 1998, kdy se mu podařilo přesvědčit ředitele studia, aby celý pořad přesunul pod redakci zpravodajství. Ta přitom na jeho výrobu tehdy neměla dostatečné personální kapacity. To se pochopitelně odrazilo v kvalitě do té míry, že pořad byl po několika měsících zrušen.

Další případ, eticky zcela za hranicí přípustnosti, probíhal tak, že mě a kolegovi Richardu Guryčovi, se kterým jsem na pořadu SOUVISLOSTI jako s dramaturgem spolupracoval, ředitel brněnského studia PhDr. Drahoš přikázal do pořadu natočit a odvysílat reportáž o jeho známém, údajném léčiteli. Ačkoliv kolega Guryča, který od ředitele studia tento příkaz přímo obdržel, se proti tomuto rozhodnutí pokoušel argumentovat jak věcně, tak etickými argumenty, několikaminutová reportáž musela být z příkazu ředitele natočena a odvysílána.

Materiál o léčiteli, v reportáži nepokrytě propagujícím své nahrávky na audiokazetách, které mají údajně blahodárné účinky, byl velice úspěšnou reklamou. Komerční ohlas, který tato reportáž vyvolala, byl podle všech signálů značný.

Se "zvláštním" systémem práce a hospodařením jsem se v brněnském studiu ČT setkával na každém kroku. Jednou ze zvláštností byl počet lidí nasazovaných na natáčení publicistických pořadů. Televizní štáb, tak jak nám byl přidělován pro natáčení v terénu, byl obvykle šestičlenný, počítáno bez redaktora! Kromě kameramana a zvukaře byli ve štábu také asistent kamery, asistent zvuku, řidič i osvětlovač! Ačkoliv jsme mnohokrát argumentovali, že takový štáb je nejen zbytečný a  drahý, ale při natáčení v terénu většinou i kontraproduktivní, byl takto nasazován po celou dobu mého působení v redakci publicistiky a dokumentaristiky. Přitom pro natáčení v terénu by byl optimální štáb v počtu maximálně tří lidí, tedy redaktora, kameramana a jeho asistenta.

Zejména v kontrastu s výše uvedeným pak byl fakt, že v jiných situacích byl při výrobě pořadu na některé profese vytvářený značný, fyzický i psychický tlak. Například na střih, bez dvou minut půlhodinového pořadu, skládajícím se z několika reportáží a moderátorských vstupů, byl většinou vedením studia plánován čas 8, maximálně 10 hodin. Tyto šibeniční lhůty, které se samozřejmě nedařilo vždy dodržet, ovšem vytvářely enormní zátěž na všechny zúčastněné profese.

Zcela nerealistický byl přístup vedení tvůrčí skupiny publicistiky a dokumentaristiky, Karla Fuksy a Hany Vrbové, k samotné výrobě. Pro natáčení vesměs investigativního pořadu, v kterém byly zpravidla čtyři a více reportáží, určovali maximálně čtyři, často však spíše jen tři, natáčecí dny. Nejčastějším argumentem v debatách na toto téma, bylo příznačné: "Co mi budete vykládat, já jsem v televizi už pětadvacet let." Vůbec činnost tzv. producentů, a při samotné výrobě pořadu pak i značné části produkčních, byla značnou slabinou, která vesměs výrobu pořadu a jeho ekonomiku spíše zatěžovala.

Na závěr, jen pro dokreslení personální a lidské situace ve studiu, mohu sdělit svoji osobní zkušenost. Jako tvůrčí pracovník studia, coby redaktor-dramaturg, jsem byl po celu dobu svého pracovního poměru zaměstnán na základě pracovní smlouvy na dobu určitou a to vždy v délce 2 měsíců, po uplynutí lhůty prodlužovanou!

Všechny své zkušenosti a tvrzení Vám rád v případě Vašeho zájmu doplním osobně či Vám budu jinak nápomocen při Vaší snaze o řešení dlouhodobě kritické situace v brněnském studiu ČT. Na druhou stranu Vás tímto prosím o informaci, jak s výše uvedenými podněty naložíte.

Děkuji, s pozdravem

Dušan Stuchlík

Na vědomost dáno:

Stálá komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky
Syndikát novinářů ČR
p. Richard Guryča
ČTK
Čro
Mladá fronta DNES
Lidové Noviny
Právo
Reflex
Respekt
Týden
Britské Listy

rád bych reagoval na zveřejnění svého jména a nepravdivé údaje v článku "Přece nebudeme dávat prostor v ČT kdejakýmu debilovi...!" v odstavci:

Firma Davay a její majitel p.Jandora

V tomto článku se nedozvídám nic o sobě a zatím jsem nepochopil, proč jsem byl jmenován. Dále je třeba upřesnit, že se jedná o firmu Davay Communications s.r.o.a ne o firmu Davay s.r.o.

Dcera pana Buriana v této firmě nebyla zaměstnána. Pokud byla najímána jako jedna z několika produkčních a pracovala dobře, je to otázka volného výběru. Proč by měla být diskriminována za fakt, že otec někde pracuje?

Od pana Buriana si moje firma kameru nepronajímala.

Pořad Divizna - Ekologický magazín byl námět, se kterým přišla moje firma do televize jako první a vlastně jediná. Kvalita pořadu byla taková, že se ekologický magazín vyrábí a vysílá opět i když pod názvem Pavučina, což je nepodstatné. Ukázalo se, že takový pořad je prospěšný a jako takový byl velmi pozitivně hodnocen i veřejností a odborníky na ekologii.

Zmínku o tom jestli jsme pořad nestačili natočit vlastními silami považuji za úsměvnou. Je zcela běžné, že produkční firmy najímají techniku a štáb na konkrétní projekty, protože se nevyplácí držet kmenové zaměstnance a technologii, když je lze tyto najímat. Je to otázka výhradně ekonomická. Dovolím si připomenout, že jsem založil jednu z prvních a myslím si, že docela úspěšných firem, které byly schopny na vlastní technologii vyrábět profesionální pořady již před "revolucí". Spolupracovali jsme m.j. s ORF ,BRD, SAT1,ZDF, ale také s TV Nova i s ČT a TV Prima....

Protislužby od pana Buriana - nevím za co

...např. natočení neobjektivní reportáže o Jandorově nesmyslném požadavku na vyhlášení konkurzu oděvní firmy OP Prostějov, výrobu rozsáhlé publicistické reportáže (vlastní vysílací čas, nikoli v rámci stávajících pořadů!) - Návrh na konkurs firmy, která dlouhodobě neplní svoje uznané závazky z obchodního styku nepovažuji za nesmyslné a je poslední možností, jak se může věřitel domoci svých oprávněných nároků. O tomto návrhu referovala téměř všechna média. Otázka platební kázně je jedním z největších problémů v této zemi. Pořadů  s touto tématikou by bylo potřeba co nejvíce. Nemám nejmenší zásluhu na tom, jaký prostor se tomuto problému v mediích poskytl, než tu, že jsem návrh na tuto firmu podal. Mimochodem tato kauza není dodnes ukončena. Pokud je tato problematika nesmysl, dovolím si pochybovat o profesní úrovni autorů dopisu. V zemi, kde mají dlužníci před věřiteli navrch, je osvěta nutná!

Rekonstrukce Bitvy tří císařů - akce, která se týká regionu Brna - Venkov, ale i Slavkovska. Tuto akci moje forma sponzorovala /cíleně a nejedná se tedy o "shodu okolností"/již v v době jejího vzniku v roce 1990 a dodnes ji považuji za nesmírně důležitou pro celý region. Spolu s obcemi v regionu, kterých je 22 a účastní se i internetové prezentace, máme zájem o rozvoj turistického ruchu a infrastruktury v regionu. Investice do této lokality jsou vítány a měly by přinést pracovní místa a dopravu pro obyvatele. Tuto akci spolupořádáme spolu s Napoleonskou unií ČR a s obcí Tvarožná.  Jedná se o akci nonprofitní. Jestliže mluvil v reportáži jeden ze sponzorů, tak je to dobře, protože tato akce se bez sponzorů dělat nedá, je potřeba doplnit, že kromě mne v reportáži hovořil i ministr Grulich, starosta obce Tvarožná, senátorka Lastovecká.

V jiných zemích se historií pyšní a snaží se ji co nejvíce přiblížit veřejnosti. V době Bitvy tří císařů a zejména po jejím konci se formovala dnešní Evropa. Jsem přesvědčen, že by si tato akce zasloužila ještě daleko větší prostor. Málokdo na světě ví, kde je Brno, nebo dokonce i Čechy, každý ale ví co je to Austerlitz - Slavkov, díky této historické události.

Hypermarket, resp. jeho stavbu v této oblasti nekritizovali památkáři a pokud o tomto projektu referovali někteří redaktoři negativně, vyplynulo to pouze z neznalosti. V celé oblasti proběhl předepsaný archeologický průzkum a nenašel nic z uváděných hromadných hrobů. Na celou akci také proběhlo řádné územní řízení a samosprávy obcí, včetně dotčených orgánu dali souhlasná stanoviska. Považuji za úspěch, pokud naše výše popsaná aktivita přispěla k rozhodnutí situovat investici právě na tomto místě.

Likvidační reportáž o panu řediteli okresního muzea - o ničem takovém nevím a nechápu co s ní mám já nebo firma společného.

Mám li zhodnotit kvality reportérů, podepsaných pod tímto dopisem, či prohlášením - je s podivem, že jim bylo umožněno pracovat v nějakém médiu, když nejsou schopni shromáždit fakta o skutečnostech, které chtějí prezentovat na veřejnosti. To je asi jediné, co bych mohl v této "kauze" ČT vytknout. Kvality takových "novinářů" mohou dávat za pravdu Miloši Zemanovi.

Miroslav Jandora
mjandora@davay.cz

Davay Communications s.r.o Brno

Jsem proti Sondě Maturant a proti mrhání peněz daňových poplatníků

Svatopluk Sládeček

Vážená paní, vážený pane,

jelikož jsem již důchodce, nemám na placenou inzerci jako generální ředitel Sazky a.s. JUDr. Aleš Hušák, který v Lidových novinách ze 17.10.2000 zaměňuje právo na kritiku s ohrožováním svobody slova. Proto volím tuto formu sdělení, kterou mi laskavě umožnili moji přátelé, disponující e-mailem.

Ve stínu doznívajícího vyčíslování ztrát způsobených při protestech proti globalizaci při zasedání MMF a SB v Praze a vyhrocení vztahu Izraele s Palestinci proběhne v Praze ve středu 25. října t.r. v 11,15 hod. u Městského soudu Praha 2, Spálená 2 v místnosti č. 177 odvolací soudní jednání žalobce Ing.arch. Svatopluka Sládečka, který žaluje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT ČR) ve věci neplatnosti odvolání z funkce.

Jmenovaný byl z funkce ředitele Střední průmyslové školy stavební Zlín odvolán doslovně ze dne na den k 30.4.1999. Paradoxně mu bylo spolu se sdělením o odvolání vyjádřeno veřejné poděkování za dobrou práci ředitelem Školského úřadu Zlín.

Odvolání z funkce následovalo bezprostředně poté, co ředitel školy ukončil protestní 19-ti denní hladovku. Tu držel ve dnech 29.3. až 1.4.1999 před budovou MŠMT ČR a dále do 17.4.1999 ve Zlíně.

Hladovkou upozorňoval nejen na nesmyslnost tzv. Sondy Maturant, ale zejména na mrhání penězi daňových poplatníků. To ostatně kontrola ve vztahu k Sondě Maturant a hospodaření Ústavu pro informace ve vzdělávání (ÚIV) v r. 1999 prokázala. Celkovou roční částku promrhaných peněz v resortu MŠMT ČR však Sládeček odhaduje na cca 0,5 miliardy.

Ve srovnání s částkou 1,3 miliardy, která se místo podpory sportu ve stejném roce "vypařila" v a.s. Sazka je to sice jen 38,5 %. Avšak ve srovnání se škodami vzniklými při demonstracích proti globalizaci, kterým všechny sdělovací prostředky věnovaly a dosud věnují enormní pozornost, je částka promrhaná ročně v resortu MŠMT ČR odhadem dvacetinásobná.

Pro media je však problematika méně přitažlivá. Obzvláště, když se navíc trestní oznámení na konkrétní pracovníky MŠMT ČR a jeho přímo řízených organizací míjejí účinkem. Vyšetřovací orgány nejsou totiž obviněným schopny prokázat "úmysl".

A tak, jak údajně pronesl ministr školství Eduard Zeman, snáší zlatá vajíčka nejen Sazka a.s., ale i MŠMT ČR zřizované a přímo řízené organizace jako je zmiňovaný ÚIV a řada výzkumných ústavů pedagogických. A to z grantů, které jim k částkám na hospodaření MŠMT ČR každoročně přiděluje.

Na soudní jednání si Vás proto dovoluji srdečně pozvat. S pozdravem

Ing.arch. Svatopluk Sládeček

P.S. A proč vedu tento soudní spor, ve kterém si připadám spíše než pověstný bojovník s větrnými mlýny jako blbec z Xenemünde? Proto, že řada mých velmi schopných kolegů neskončila jako já ve starobním důvodu, ale doslovně na dlažbě. Co se však dá očekávat od ministerstva, kde je 1. náměstkem bývalý docent marxismu-leninismu? Ministerstva, které je bývalými nomenklaturními kádry prorostlé. Věřím, že si i této instituce autoři pořadu FAKTA z ČT 2 časem povšimnou.

Jednou z překážek smysluplné výměny názorů jsou zmatky v terminologii - vyvolávané kromě nevzdělanosti a lajdáctví snad i postmodernistickou filosofií -, které nelze odstranit šmahem, ale pouze "stálou krůpějí, jež kámen proráží". Má první lexikální filipika v Britských listech byla namířena proti uplatňování slova politika i tam, kde náleží mluvit o politikaření. Část příkladů takovéto záměny jsem čerpal z interview ministra Motejla po prvním kole mediálního politikaření kolem jeho demise.

Tehdy jsem doporučil, aby při setkání s výrazem politika si každý vždy zkusil za něj dosadit = demokratická správa věcí veřejných. Když dosazení nepasuje, není vina na vnímateli. Nechť se má na pozoru vůči (novináři či politikovi), který nenazývá věci pravými jmény a tak politikaření kamufluje. Za takovou záměnou se také nejspíše skrývá konflikt zájmu a jeho prezentace. Správa věcí veřejných spočívá v řešení (převážně) věcných problémů na základě slaďování konfliktních zájmů jednotlivců i různých socio-demografických skupin, vrstev či tříd. Politik jedná zpravidla v zájmu svých voličů, avšak jejich skupinový zájem (v honbě za širší voličskou podporou) presentuje jako společný, ne-li všelidový či všenárodní. A to je východisko pro politikaření.

Nyní lze testovat, jak naše společnost za půl roku roku v rozlišování politiky a politikaření pokročila. Od politikaření se Otakar Motejl rezolutně distancoval i nyní, když na funkci ministra skutečně resignoval. Mnou navržený terminologický test na důsledné rozlišování pojmu politika a politikaření sice nesplnil, ale mluví za něj činy.

Domnívám se, že i "muž na ulici" zaregistroval, že

1. nestranický odborník vyvinul v politické funkci ministra velké úsilí ke komplexnímu zlepšení jedné z trojice pilířů "správy věcí veřejných" (soudnictví), s nímž panuje všeobecná nespokojenost;
2. opozice všech barev v poslanecké sněmovně srozumitelně nesdělila svoje věcné námitky ani konsistentní návrhy na jiná řešení. Většinu jeho návrhů stádně zamítla (jako to činí při návrzích na omezení svých imunit a prebend);
3. Motejl je zásadový, nechce ustupovat od svých projektů a uskutečňovat pro něj nepřijatelné změny a nezáleží mu na "korytu".

"Politizující" občan (který zpravidla nestuduje nejen tlusté teoretické knihy, avšak ani politické programy ani dlouhé předvolební traktáty) dostal možnost si prakticky uvědomit, že body a+b+c jsou projevem odpovědného, skutečně politického (bez bázně a hany) postoje. Kdo měl příležitost slyšet třeba jen tiskovou konferenci odstupujícího ministra spravedlnosti či některé z jeho četných a rozsáhlých interview, mohl navíc zaregistrovat, že politik Motejl se nesnížil k politikaření ani v jednom z možných směru, když

4. se nezapojil do svalování odpovědnosti na vládu, sociálně demokratické parlamentní kluby či celou ČSSD (k čemuž ho sváděla nejedna otázka)
5. důsledně diferencoval mezi legitimním politickým předjednáváním - mezi subjekty vrcholové státní scény - odborných stránek justiční reformy (či v zápětí též kvalit kandidátů na funkci ombudsmana a jeho zástupce) bez něhož se nemůže obejít žádná funkční (natož menšinová) vláda a mezi politikářskými kuh-handly.

Nevím zda je náležitě vnímána jeho ostražitost vůči způsobu, jakým vznikla jeho kandidatura na funkci ombudsmana, aby nominace nemohla být kýmkoliv označována za "náplast" za odchod z ministerské funkce či za "trafiku". Nepřeji mu nic zlého, avšak v souvislosti s jeho zvládnutím celé situace nemohu nepřipomenout, že při jarním rozruchu kolem vyslepičení jeho důvěrných myšlenek o možné demisi probleskla myšlenka (v interview v Týdni), že časem by se z něj mohl "přirozenou cestou" stát kandidát na funkci prezidenta.

Nevlastním agenturu pro výzkum veřejného mínění ani vyčepávající výstřižkovou službu, ale soudím, že většina národa ve svém mlčenlivém poznání dospěla dále než média, jejichž hlavním úkolem je kvalitní diskusi zprostředkovávat, stimulovat a pečlivou formulací názorů veřejné mínění kultivovat. Média tomuto praktickému "politickému školení obyvatelstva" napomáhala v míře nedostatečné. Politikaření při zamítnutí významných základních kamenů justiční reformy bylo nazváno pravým jménem jen ve velmi výjimečných případech.

Podle jednoho poslechu stále ještě se profilujícího pořadu Naostro soudím (ale nemohu podrobněji argumentovat), že šanci v tomto směru promarnil v kontroversním pořadu Naostro moderátor M. Šíma. Patrně ve snaze držet se scénáře, svých připravených otázek a zejména dobít se odpovědí podle vlastního očekávání odstupujícího ministra ke škodě věci několikrát nevhodně přerušil.

Průkazněji mohu použít jako příklad pars pro toto Lidové noviny 3. října: pod perexem na první straně (Motejl skončil) a titulkem na straně dvě Profil osobnosti od Jana Kubity "Otakar Motejl vzdal reformu justice". Zde se mluví výhradně o politice, o politicích, o poslancích (globálně!, ačkoliv jsou očividně mínění činitelé opozice); v případě citací samotného ministra se novináři nikde nedistancují od nepřesného uplatnění slova "politika" tam kde má být podle smyslu na místě "politikaření").

Nabízejí se dvě možná vysvětlení

1. buď žurnalisté ještě nezvládli jemnosti veřejného života a jejich odraz v odborném jazyce. Pak ovšem uvádějí veřejnost v omyl. Není divu, že má slovo politika tak špatné renomé, když se jím dnes a denně klamně označuje něco zcela jiného (čachry, pachtování)
2. nebo (a to je horší varianta) zamítnutí návrhů na reformu justice má skutečně politické pozadí. To by znamenalo, že hlasy "proti" vyjadřovaly zájmy těch socio-demografických vrstev, kterým dosavadní neuspokojivý stav justice vyhovuje (a to nemluvím jen o jejích zkostnatělých příslušnících sféry právních institucí, abych přímo nejmenoval tuneláře a spol.).

Objasňování zájmového (=vskutku politického) jádra v pozadí půtek subjektů veřejné sféry (včetně třeba Impulsu 99 či hnutí Děkujeme, odejděte!) je po vlastech českých - na rozdíl od přemíry ideologizujících floskulí - spíše žalostně málo. V médiích potřebujeme méně politikaření. Ale pro vpravdě politickou pronikavost ve zpravodajsko-publicistické složce médií - v popsaném smyslu - toho chybí ještě nemálo.

Ivan Hoffman

Po triumfálním vítězství Aleksandra Kwasniewského v polských prezidentských volbách ztratila jeho strana, Svaz demokratické levice, téměř deset procent podpory veřejnosti. Příčinou prý byla povolební euforie na tvářích vůdců polské levice. Poláci si prý říkají, že čeho je moc, toho je příliš a sedmdesát procent z nich odmítá představu, že by státu vládla jediná politická strana.

Vraťme se ale k těm tvářím. Jistý americký neuropsycholog vyvinul metodu, jak z očí prezidentských kandidátů vyčíst, který nakonec vyhraje. Od roku osmdesát sleduje ve zpomalených záběrech tváře politiků při předvolebních televizních debatách a počítá jejich neuvědomělá mrknutí.

Letošní statistika říká, že zatímco George Bush mrkal osmačtyřicetkrát za minutu, Al Gore v průměru pouze šestatřicetkrát. Prezidentem se stává ten, kdo mrká méně, vyhraje tedy Gore.

Pozoruhodná metoda, která naznačuje, že příliš nezáleží na tom, co má politik v hlavě. Bush nad Gorem podle včera zveřejněného průzkumu pro deník New York Times a televizi CBS o dvě procenta vede i přesto, že se sedmdesát procent Američanů domnívá, že lépe připraven pro prezidentskou funkci je Al Gore.

Předností Georga Bushe je podle stejných Američanů to, že spíše říká, co si myslí, než aby říkal, co lidé chtějí slyšet. Vypadá to, jako by rozum Američanům radil, že bezpečnější je zvolit Gora, ale srdce je spíše táhne k Bushovi.

Toho ovšem nakonec nezvolí, protože mrká. V našich volbách do senátu a do krajských zastupitelstev asi metodu amerického neuropsychologa využít nelze.Vyhodnotit mrkání stovek kandidátů by byla práce pro vraha.

Vysílá se v úterý 24. října 2000.