Izrael terčem útoků

Karikatura Izraele jako párijského státu, jakému je arogantně jedno, zda umírají lidé, silně postihla mě i všechny ostatní příslušníky britské židovské komunity.

Jsem přesvědčen, že smysl pro spravedlnost a rovnováhu při zpravodajství o situaci v Izraeli stoupil senzacionalismu a zkreslování. V důsledku toho je téměř nemožné sledovat události objektivně. Celá věc je pro mě o to ošklivější, že byla před britským parlamentem spálena izraelská vlajka a že se mé děti, studující na britských univerzitách, stávají terčem nadávek. A to všechno se děje v období hluboké introspekce a úvah, k nimž dochází v předvečer židovského svátku Yom Kippur. Vyvolalo to ve mně hluboký osobní pocit zrady. Stoupenci Izraele jsou hluboce uraženi vznikem veřejné debaty, v jejímž rámci se zpochybňuje nejen Američany vyjednaný mír, ale i samotná morálka a existence Izraele. Stará klíšé o apartheidu, okupaci, o násilí a o potlačování lidských práv Palestinců byla oprášena a legitimita izraelského státu je brána v potaz. Přístup Izraele k nejsvatějším místům judaismu je také zpochybňován.

Existuje ovšem množství inteligentní kritiky ohledně toho, jak Izrael realizuje mírový proces z Oslo. Politika, v jejímž rámci vznikají židovské osady na palestinském území, je i nadále urážkou palestinského sebeurčení. Izrael a míroví vyjednavači nesplnili své sliby Palestincům ohledně financí a obchodu, takže vznikla socioekonomická propast mezi vysoce technologickým Izraelem a chudinským západním břehem Jordánu a Gazou. Tyto argumenty nikdo skoro neslyší, vzhledem k tomu, že jsme zahlcováni iracionalitou a předsudky levicové politiky.

OSN ignoruje skutečnost, že nynější izraelská vláda realizovala dávno zapomenuté rezoluce světové organizace týkající se odchodu Izraele z Libanonu. Postoj OSN je takový, že nejprve odsuzuje a teprve pak se ptá.

Navzdory úsilí prezidenta Billa Clintona, premiéra Ehuda Baraka a palestinského šéfa Jásira Arafata nevěří nikdo seriózně, že nenávist, konflikty a stereotypy, které se vynořily za poslední tři týdny, bude možné lehce odstranit.

Většina veřejné debaty v Británii o tomto problému vznikla v důsledku několika drastických televizních či fotografických záběrů. Na první fotografii, přinesl ji týdeník Observer, byl otec, který se v Gaze snažil ukrýt svého syna před smrtící kulkou.

Na jiném záběru je palestinská mládež, jak demoluje posvátné místo hrobu patriarchy Josefa v Nablusu, rozbíjí je na kusy cihel a zapaluje svaté knihy - připomíná to scény z nacistické Křišťálové noci.

A pak jsme viděli krvežíznivou hysterii vražedného davu v Ramallahu.Pytle s mrtvolami, v nichž byli američtí námořníci, navracené na americké základny v Německu z Jemenu.

Cílené útoky izraelských útočných helikoptér na policejní stanici v Ramallah. A záběr izraelského vojáka s nabitou zbraní, jak ho zuřící dav ozbrojený jen kamením žene zpět do opevněného postavení.

Všechny tyto záběry lze interpretovat různě. Smrt mladého chlapce v Gaze se stala neobyčejně mocným symbolem, dokumentujícím drtivou sílu, krutou izraelskou armádu, po zuby ozbrojenou, která používá proti mladým lidem příliš velkou sílu: v důsledku toho umírají Palestinci, kteří už tak po celém regionu trpí. Není pochyb o tom, že jednotky izraelské obrany nejsou vycvičeny v tom, jak moderním způsobem zvládat demonstrující dav a zdá, se že občas střílejí nejdřív a teprve pak se ptají.

Avšak co je to za civilizovaný národ, který posílá své mladé lidi ozbrojené kamením, lahvemi a nejrůznějšími dalšími zbraněmi proti moderní armádě, zatímco jeho police stojí při tom v nečinnosti? To je chování těch, kteří jsou ochotni obětovat své děti jen pro prázdnou propagandu.

Scéna u Josefova hrobu rychle zmizela z našich televizních obrazovek a byla nahrazena záběry židovského davu, jak útočí na mešitu v Nazaretu. Avšak pro židy v Izraeli i v diaspoře mají scény v Nablusu, kde byl pobodán rabín, úplně jiný význam. Hlavním cílem všech, kteří se účastní na mírovém procesu, bylo zajistit bezpečný a otevřený přístup na všechna svatá místa, ať jsou židovská, islámská nebo křesťanská.

Desekrace Josefova hrobu byla hrůzným symbolem náboženské nesnášenlivosti, kterou židé, vyhnaní za poslední desetiletí z arabských území znají příliš dobře. A co se týče krvežíznivého lynčování v Ramallahu, kde šílící davy ignorovaly islámskou víru, že mrtvé tělo je nedotknutelné, je také neuvěřitelné. Likvidace pohřební hranice izraelskými útočnými helikoptérami byla přitom nekrvavá, byla provedena až po varování civilistům, aby opustili ulice a nedošlo při tom k žádnému násilí. Signalizovalo to: přestaňme s bezúčelným násilím.

Je nutno vznášet základní otázky. Izraelští mluvčí jako veterán mírotvorce Šimon Peres, který riskoval svou kariéru prosazováním mírového soužití s Palestinci, mají pravdu, že židovský stát splnil svůj příslib země pro mír. Izrael se vzdal okupace na značných částech území, v jižním Libanonu a na Golanských výšinách. Ale Peres a ostatní židovští představitelé musejí ještě uznat, že izraelská sídliště na palestinském území, s vlastní sítí silnic a komunikací vedoucích Judejskou vrchovinou, zůstávají urážkou palestinské svrchovanosti; že Oslo mělo stimulovat obchod a hospodářské styky po celém Blízkém východě, aby vznikla superstruktura prosperity, která by svázala komunity dohromady.

K tomu nikdy nedošlo.Dokument Světové banky ze srpna 2000 zaznamenává, že v letech 1994 - 1999 poklesl hrubý produkt na západním břehu Jordánu a v Gaze každoročně o 2 až 3 procenta.

Hrubý domácí produkt v těchto palestinských oblastech dosahuje přibližně 1500 dolarů na jednoho obyvatele roně, zatímco v Izraeli je to 17 000 dolarů na obyvatele ročně - Izrael těží z technologické revoluce.

Pokrok v palestinských oblastech ochromují pohraniční a celní bariéry, které Palestincům neobyčejně ztěžují možnost dostat své zboží na trh. Mírový proces dal lidem půdu a chudobu vznikl hospodářský kotel nezájmu.Izrael se právem hněvá, že se svět postavil proti němu. Avšak Izrael musí také uznat, že do určité míry nese za nynější situaci odpovědnost.