Říkali mi: Přes Chmelíčka žádná reportáž o Sazce neprojde
Rozhovor s Jiřím Ovečkou, autorem pořadu ČT Klekánice
Pane Ovečko, problémy s natáčením Klekánice začaly tak, že se námět prostřednictvím nejmenované pracovnice ČT dostal na stůl ředitele Sazky Aleše Hušáka. Jakou cestou se přesně ubíral?
Pokud vím, námět získal ředitel odboru tělovýchovy a sportu na MŠMT Ladislav Nedorost na večírku v ostravské televizi, kde prý měl diskrétní jednání s touto pracovnicí. Další postup neznám, ale dokument skončil na stole pana Hušáka - předpokládám, že cesta od L. Nedorosta už byla přímá.
A. Hušák pak námět odfaxoval generálnímu řediteli ČT Chmelíčkovi. Ten ze zákona nemůže zasahovat do výroby ostravského studia, věc proto předal řediteli TS Ostrava panu Petroncovi. Je překvapivé, že D. Chmelíček pak natáčení nechal běžet a další akci podnikl až v den, kdy se Klekánice měla vysílat.
Zajímal se ředitel Chmelíček o natáčení už dřív?
Vůbec se o to nezajímal, podle mých informací mu pouze občas telefonoval Aleš Hušák, ale na oficiální úrovni se nedělo nic.
Nicméně, když jsem měl jednání s Václavem Prokůpkem, který se mě snažíl získat pro PR spolupráci se sdružením Parking Partner, několikrát jsem byl upozorňován, že reportáž přes pana Chmelíčka neprojde.
V tu chvíli tedy už námět měl ředitel Sazky Hušák. Kdo Vás pak kontaktoval jako první?
Začalo to tím, že jsem dostal informaci od kolegy novináře Marka Pokorného, že se ho na mě vyptával Martin Nezval - jak to se mnou vlastně je, jestli jsem úplatný apod. Právě ten den jsem měl úplně nové telefonní číslo, které Pokorný Nezvalovi dal. A tentýž den mi volal Václav Prokůpek, že má o mě velký zájem, že mi chce nabídnout místo mluvčího pro sdružení Parking Partner.
A protože jsem neustále odmítal, v tom rozhovoru se z ničeho nic objevilo slovo "Sazka". Okamžitě jsem zbystřil a se schůzkou jsem souhlasil. Samozřejmě jsem pochopil, že je to "bouda", proto jsem předem avizoval vedení ostravské televize, o co jde, že jdu na schůzku, kde asi dostanu finanční nabídku, kterou nemohu z důvodu získávání dalších informací hned odmítnout, ale samozřejmě ji také neakceptuji.
Ke schůzce došlo v restauraci, u vedlejšího stolu seděl můj známý-právník, s kolegyní redaktorkou…
Na časové ose jsme v červnu…?
Ano, možná na přelomu června a července. To byla právě ta schůzka, na které jsem údajně měl nabízet, že zastavím natáčení.
Věděl jste v té době, že pan Prokůpek je spojen se Sazkou?
Ne, i když jsem v té době zjistil, že sdružení Parking Partner podalo na ministerstvo financí jakýsi protest pro Eurolottu, což je konkurent Sazky. Zajímavé je, že tento protest nebyl v souladu s přáním ostatních členů sdružení.
Toto občanské sdružení je podepsáno i pod filmem J. O. novinář veřejnoprávní… Natáčení filmu zahájili už v té době?
To ještě ne. V té době Prokůpek s Nezvalem předpokládali, že natáčení reportáže zastaví pan Chmelíček. Natáčet film začali až tehdy, když jsem skrytou kamerou natočil Martina Nezvala.
S panem Nezvalem se znáte dlouhou dobu, jak svědčí jeho dopis Petru Bohušovi…?
To je silné slovo. Viděl jsem se ním snad třikrát v životě. Informace v tom dopise jsou - mírně řečeno -zavádějící.
Kdy poprvé vstoupil do té záležitosti M. Nezval?
Očekával jsem dokonce sám, že se ozve, protože je známým lobbyistou za Sazku. Při druhém setkání mi schůzku s Martinem Nezvalem navrhoval V. Prokůpek. Posléze se mi ozval M. Nezval s tím, že měl "vzkaz" na Úřadu vlády.
Na té schůzce došlo k velmi zajímavému rozhovoru (natáčeli jsme ho skrytou kamerou).
Hovoříte o tom setkání v budově České televize?
Ano. V Klekánici ty záběry nebyly, protože se vedení ostravské televize z právních důvodů vyhýbalo jejich uvedení.
Na schůzce jsem ho požádal oficiálně o rozhovor, ale on před námi utekl.
S Vaším mobilním telefonem…
Ano. Snažil jsem se od něho získat informace, jaká je jeho role v Sazce, jak za ni lobbuje, o cestách novinářů do USA, které Nezval organizoval, i o jeho roli na Úřadu vlády.
Jak to vlastně je s "poradcovstvím" pana Nezvala na vládě?
Na přímou otázku, zda ještě působí jako poradce premiéra Zemana, doslova odpověděl: "Nikde to není psané, dokonce za to neberu peníze, ale dělám poradce." Ptal jsem se, jestli to dělá jako hobby, a Martin Nezval odpověděl: "Tak to víš, přijdou jiné službičky, a zase si chce někdo jiný popovídat…" - vyjádřil se vyhýbavě, ale, že působí jako Zemanův poradce, jednoznačně potvrdil.
Máte to potvrzeno i z jiných zdrojů? Můžete vyloučit, že to není jen jeho verze?
Pokud vím, M. Nezval měl v rukou průkaz poradce premiéra; jaký je stav v tuto chvíli, si nejsem jist, nicméně on sám to tvrdí.
V souvislosti s českou vládou existují pozoruhodné souvislosti i s agenturou Art Production K…?
Faktem je, že když se podíváme jen na jeden z obchodů, které byly předmětem Klekánice, došlo při něm ke koupi pozemků, kdy zmizelo ze Sazky 27 milionů korun. Tyto peníze byly použity na nákup zhruba 3 % akcií společnosti DALI REAL. Neexistoval důvod, proč tyto akcie oficiálně kupovat, protože společnost Sazka už vlastnila v této společnosti 97% podíl.
Odpovídalo 27 milionů korun tržní ceně tříprocentního podílu?
Naprosto ne, samozřejmě! Zjednodušeně řečeno, tržní cena podílu byla asi jeden milion korun. To bylo popsáno v Klekánici. Významné ale je, kdo zakládal společnost DALI REAL. Jedním ze tří zakladatelů byl Oldřich Lichtenberg, který rovněž působí ve společnost Art Production K. Tato společnost dělala PR pro Sazku a zároveň organizovala volební kampaň ČSSD.
Jestliže ta částka 27 milionů směřovala osobám, mezi nimiž byl zcela jistě O. Lichtenberg, musím se ptát, co za tím stojí.
Takže můžeme spekulovat, že šlo o jistou formu honoráře…
Přesně tak.
Zpět k Sazce: Pan Prokůpek při jednání s Vámi neuspěl, stejně tak pan Nezval, a v té chvíli se tedy rozhodli natočit svůj film…?
Ano. Při tom rozhovoru mě pan Nezval upozornil, že si koupí celostránkovou inzerci, že jsem po něm chtěl peníze, atd. Celý rozhovor byl natáčený na kazetu, jsou na to svědci, a přesto se pan Nezval odvolává na tuto schůzku, že jsem po něm chtěl peníze za zastavení reportáže.
Existovaly kromě toho nějaké další tlaky na ostravské nebo pražské vedení televize?
Došlo k několika telefonátům, pan Hušák se osobně sešel s vedením ČT - nevím, kdo všechno tam byl, podle mých informací určitě pan Paluska, a myslím, že i sám pan Chmelíček.
V té době jsem požádal Sazku o vyjádření, ale ti ho odmítli s tím, že jsem prý podezřelý z trestného činu. A. Hušák nejprve prohlašoval, že jsou ochotni vystupovat na kameru. Pak přidali výhradu, že se to nevztahuje k mé osobě, vzápětí si vymínili, že zástupci ČT mohou přijít do Sazky, ale bez jakékoli záznamové techniky.
Na tuto schůzku pak přišli Lenka Poláková, Petr Palovčík a kameraman Petr Dus - ovšem bez kamery - a ze strany Sazky se jí zúčastnil A. Hušák a zástupci akcionářů. Údajně to bylo velmi emotivní vystoupení, včetně toho, že měli připravené "spisy" - jeden z nich byl nadepsán mým jménem - s podrobnou analýzou.
Domnívám se, že pan Hušák se potřeboval předvést před akcionáři, aby posílil svou pozici, která začínala být - mírně řečeno - složitá.
Mělo smysl, aby se pracovníci televize účastnili takové schůzky bez kamery, bez mikrofonu…?
Podle mého názoru ne. Ale já o těchto věcech nerozhoduji.
Později Sazka rozhodla, že místo slíbeného vystoupení na kameru mluvčí Sazky odpoví písemně na písemně zaslané otázky, ale nedošlo ani k tomu.
Za několik týdnů poté jsem se z pražského vedení ČT dozvěděl, že A. Hušák osobně telefonoval a děkoval vedení České televize, že "problém s Ovečkou byl vyřešen."
Čímž se ocitáme v září. Přibližně v té době jste se rovněž spojil s Britskými listy a svěřil jste se jim s obavou, že Vaše natáčení bude zastaveno - což byl správný předpoklad…
Na třetího října byly připraveny tři pořady věnované Sazce. Byl v ČT kromě ředitele Chmelíčka i někdo jiný, kdo by se stavěl proti jejich odvysílání?
Ne, žádný jiný tlak jsem necítil. Dokonce jsem až do poslední chvíle pana Chmelíčka nepodezíral, i když náznaky, že pořad přes něj neprojde, tu byly už dřív. Kvůli tomu došlo už daleko dřív k dohodám (o kterých jsem ostatně také Britské listy informoval) mezi zpravodajstvím a Klekánicí - proto se připravovalo několik pořadů současně, a doufali jsme že "něco z toho vyjít musí."
Osobně jsem očekával, že pan Chmelíček zakáže spíš Události a Tady a teď, protože tam má větší rozhodovací pravomoci.
Pokud jsou správné moje informace, v jednu chvíli to vypadalo, že se ruší vše… - šlo pouze o osobní rozhodnutí pana Chmelíčka?
Ano, pouze jeho osobní rozhodnutí. Podle mých informací prvním, kdo prohlásil, že nebude vyhazovat natočený materiál, byl Bohumil Klepetko (šéfredaktor zpravodajství-pozn. BL), a po něm Jiří Vondráček (zastupující ředitel zpravodajství-pozn. BL) rozhodl, že trvá na odvysílání obou příspěvků.
Pokud vím, oba ty materiály se nakonec odvysílaly proti vůli ředitele Chmelíčka.
Ale ostravské studio zákaz Klekánice akceptovalo…?
Jednoznačně ne! Celá Ostrava, včetně ředitele, trvala na odvysílání Klekánice. Prostě jim odstřihli trasu a Ostrava se nemohla žádnými technickými prostředky dostat do vysílání.
Co se dělo dál, až po uvedení Klekánice s vyjádřením Sazky o týden později, je už všeobecně známo…
Ano, pořad se odvysílal s "apendixem" - s čímž jsem mimochodem naprosto nesouhlasil.
Díky zásahu D. Chmelíčka získala záležitost se Sazkou velkou publicitu. Uvažuje se dokonce o zřízení vyšetřovací komise (jejímž členem má být mimo jiné i poslanec Ladislav Šustr), nicméně z Vašeho hlediska - cítíte uspokojení?
Se sebou určitě ne. S kauzou - zvlášť, když mi řeknete, že jedním z členů té komise má být pan Šustr - to už vůbec ne. Jsem ale rád, že o tématu, které bylo doposud tabu, naprosto nedotknutelné, se dá mluvit a dá se o něm psát. Pokud to tak smím říct, na to jsem i trošku hrdý.
Děkuji Vám za rozhovor!
"Přece nebudeme dávat prostor v ČT kdejakýmu debilovi...!"
Kritizujeme brněnskou redakci zpravodajství ČT a její vedení
V rámci diskuse zveřejňujeme druhý dokument, který jsme dostali od iniciativy Brno na přelomu století. Britské listy přirozeně budou publikovat i případné opačné názory či reakce.
Nekoncepčnost, nekompetentnost, prosazování partikulárních zájmů
Nekoncepčnost, nekompetentnost, prosazování partikulárních zájmů to je základní charakteristika způsobu vedení redakce současným šéfredaktorem Karlem Burianem (s vědomím ředitele ČT Brno Zdeňka Drahoše).
Stav krize v brněnské redakci zpravodajství trvá již tři roky.
K. Burian není schopen určit priority veřejnoprávní žurnalistiky a mnohdy prosazuje reportáže patřící spíše do televize komerční (nehody apod.) Podstatnější ovšem je, že jako šéfredaktor, tedy člověk, který by měl garantovat nezávislost zpravodajství, podléhá nejrůznějším okolním vlivům (intervence tzv. autorit, ať již politických stran, poslanců, senátorů, představitelů samosprávy, ale i známých, přátel a lidí, se kterými jej mnohdy vážou polokomerční vztahy).
1) prosazování partikulárních zájmů
Existuje několik společností a soukromých osob, které se ve vysílání objevují neúměrně často bez objektivního důvodu a je o nich referováno pouze kladně. Konkrétní případy:
firma Corado:
říjen 98: tisková konference firmy Corado (prezentace výrobního programu). Tiskovou konferenci organizovala agentura Technika, majitelem je osobní přítel K. Buriana R. Bajčan. V listopadu se na příkaz K. Buriana točilo, kolik dala fy Corado na povodňové konto, znovu se prezentoval i výrobní program.
firmy Železniční stavitelství a AZ servis:
(AZ servis je dceřiná společnost Železničního stavitelství, blízké osobní a obchodní vazby)
listopad 98: reportáž - AZ servis plní automobil ping-pongovými míčky, říjen 99 reportáž o posledním tréninku jejich vozu Škoda - Octavia (dokonce volal divák, co ta reklama znamená). Natáčelo se také několik vernisáží v autosalonu a příspěvků o jejich stanici STK. AZ servis dodal nová auta pro redakci zpravodajství. Tuto rozsáhlou investici samozřejmě muselo schválit i vedení ČT Brno (Zdeněk Drahoš, Ivo Vaněk).
Železniční stavitelství platilo za "nekritizovatelnou firmu" - Karel Burian zakázal mj. natáčení reportáže o tom, že tato firma odvedla při výstavbě železničního koridoru na Břeclavsku nekvalitní práci.
13.8.99 přinesla MF Dnes informaci o tom, že Železniční stavitelství platilo volební kampaň ODS. Hned 14. 8. se z příkazu K. Buriana a Zdeňka Drahoše točila reportáž, kde ředitel Železničního stavitelství vše popřel: vše je prý štvavá kampaň konkurence. Příspěvek byl odeslán do celostátního vysílání, ale odvysílány byly jen části synchronů, RZ Praha reportáž přepracovala. Ovšem 15.8. se v Jihomoravském večerníku hrála původní verze, a to v kontextu celé řady opačně vyznívajících informací jak v agenturách, tak tisku. Tentýž den přišel do redakce p. Horna (ředitel AZ servisu) a K.B. mu přímo diktoval text stížnosti na zmíněnou pražskou reportáž: byla prý nevyvážená, neobjektivní a byl zde dán prostor redaktorovi MF, který celou kauzu rozjel. Celou poradu slyšelo několik redaktorů.
Unistav
Unistav byla nebo je další ze spřátelených firem. Točí se takřka všechny akce v jejich středisku IBC včetně plesů - např. 25.11.98. 5.11.98 Karel Burian zakázal vysílání reportáže o špatně odvedených stavebních pracích fy Unistav, při kterých byl podmáčen sousední dům. 13.11. volal onen postižený starý muž, kdy se bude příspěvek vysílat: K.Burian na něj do telefonu křičel, že mu garantuje, že reportáž byla neobjektivní a že se vysílat nebude.
Firma Davay a její majitel p. Jandora
Dcera Karla Buriana byla v této soukromé televizní společnosti zaměstnána jako produkční. Karel Burian pronajímal firmě své zařízení (kameru atd.) pro pořady, které vyráběla Davay pro ČT. Markantním případem je pořad Divizna, který firma Davay za peníze ČT produkovala, ale protože jej nebyla schopna vlastními silami zvládnout, zadala část jeho výroby jiné televizní společnosti. Kvalita pořadu byla taková, že jej vedení ČT Praha zrušilo. Firma Davay také požadovala po Karlu Burianovi různé protislužby: např. natočení neobjektivní reportáže o Jandorově nesmyslném požadavku na vyhlášení konkurzu oděvní firmy OP Prostějov, výrobu rozsáhlé publicistické reportáže (vlastní vysílací čas, nikoli v rámci stávajících pořadů!) z rekonstrukce Bitvy tří císařů, kterou firma Davay spoluorganizovala... V zmíněné reportáži mluvil nejen p. Jandora, ale dokonce jeden ze sponzorů. Shodou okolností byl tímto sponzorem investor sporného hypermarketu, který se měl stavět přímo v památkově chráněném areálu Bitvy tří císařů. O tomto záměru ČT Brno v souladu např. s hlasy památkářů informovala dlouhé měsíce spíše negativně. Poté, co mediální zastupování této společnosti převzala fy Davay, začaly se na pokyn K.Buriana točit pozitivně laděné reportáže - např. 4. 12. 98 (reportáž tehdy kritizovala redakce zpravodajství Praha). Už předtím (3.12.) dostal redaktor pokyn natočit - doslova řečeno - "likvidační" reportáž o řediteli Okresního muzea ve Šlapanicích p. Rečkovi, který byl proti této stavbě. Při natáčení vyšlo najevo, že jeho obvinění ze zpronevěry je smyšlené a účelové.
Plzeňské pivovary
Loni zrušený zpravodajsko-publicistický pořad Souvislosti sloužil Karlu Burianovi a Zdeňku Drahošovi jako prostředek pro realizaci vlastních záměrů, které neměly s ČT nic společného. (Samotná myšlenka produkovat tento pořad v redakci zpravodajství byla za daných podmínek naprosto bizardní: vyrábět třicetiminutový týdeník s jedním dramaturgem, bez produkčního a ve volném čase zpravodajských redaktorů (!) je prakticky vyloučeno.)
V době, kdy se jednalo o spojení Plzeňského prazdroje s dalšími českými pivovary, zadali Karel Burian a Zdeněk Drahoš redaktorovi natočení reportáže, která byla cíleně zaměřena ve prospěch Prazdroje a proti malým pivovarům, kritizujícím zmíněnou fúzi. Reportáž byla odvysílána.
Brněnský magistrát
Už v předvolebním boji zpravodajství ČT Brno očividně stranilo budoucímu primátorovi Petru Duchoňovi - viz např. 3.11.98 klání Duchoň - Buriánek. Při návštěvě V.Klause 4.11. dal Karel Burian osobní pokyn: Duchoň musí být často v záběru. 5.11. musela být na příkaz Karla Buriana upravena reportáž o hospodaření města, aby nemířila proti Duchoňovi.
V současné době nejsou zásahy ze strany radnice do vysílání nijak výjimečné, naposledy např. odložení kauzy Dostál (US) na žádost primátora Duchoně. Na druhé straně jsou nejméně dva zvolení zastupitelé, kteří se z příkazu Karla Buriana nesmějí objevovat na obrazovce.
Lidoví léčitelé
Osobním koníčkem ředitele ČT Zdeňka Drahoše jsou lidoví léčitelé; s některými z nich udržuje velmi úzké vazby. Na jeho přímou žádost se točily do pořadu Souvislosti minimálně dvě reportáže - v jedné se prezentoval lidový léčitel Brázda (chlubil se mj. svou vášní pro auta značky mercedes) a ve druhé se jeho kolega pokoušel přesvědčit diváky, že dokáže ulevit postiženým trpícím AIDS. Ubytování léčitele Brázdy při jeho návštěvách Zdeňka Drahoše v Brně údajně hradila Česká televize.
Pétanque
Jak Zdeněk Drahoš, tak Karel Burian utužují své společenské kontakty při této francouzské hře na hřišti v Brně - Slatině. Z každého turnaje, kterého se zúčastnili, musela ČT Brno přinést obsáhlou reportáž (jeden z vedoucích vydání ji odvysílal se zpožděním a Karel Burian mu za to sprostě vynadal.) Minimálně dvakrát se také reportáž z pétanquového turnaje vysílala v Souvislostech, přičemž na přímý příkaz Karla Buriana musel její autor zařadit dlouhý záběr na mobilní veřejný záchodek jisté firmy - sponzora turnaje. Korunu všemu ovšem nasadil Zdeněk Drahoš, který nechal hodinu před vysíláním jedné z těchto reportáží pro Souvislosti zastavit výrobu na třech pracovištích, aby do ní mohly být bez jakékoli logiky dostříhány záběry domorodců z ostrova Mauritius hrajících pétanque. Vysvětlení tohoto nepochopitelného kroku, které kolovalo po ČT, hovořilo o tom, že Zdeněk Drahoš byl rok předtím na Mauritiu na "reportážní cestě" placené ČT a posléze hledal pro tyto záběry uplatnění.
Brněnská policie
V souvislosti s natáčením o policii došlo k řadě střetů mezi Karlem Burianem a (dnes už bývalou) redaktorkou ČT Brno Markétou Dobiášovou. Např. reportáž o policistech z dopravního inspektorátu v Brně, kteří byli podezřelí z podvodných obchodů s policejními vozidly: nadřízený policistů tehdy upozorňoval K.Buriana, že rozhodně nesmí být v reportáži uveden, že se nemůže k ničemu vyjadřovat. K. Burian pro jistotu nařídil M. Dobiášové, aby s natáčením skončila, protože "mezi policisty a redakcí vytváří napětí". Pro televizi je prý daleko důležitější, aby štáby dostaly od policistů parkovací místa, než nějaká reportáž. Své dobré vztahy s policií zdůrazňoval K. Burian při každé příležitosti, ale ve prospěch natáčení je nikdy nevyužil.
Kauza Hošna X Hošnová, další střety M. Dobiášové s K. Burianem
Reportáž o manželce brněnského podnikatele stíhané za podvody (neoprávněně na sebe převedla rodinný majetek a pak se skrývala): Karel Burian údajně celou záležitost konzultoval s právním oddělením ČT a místo rady pak redaktorce M. Dobiášové
nařídil v reportážích nepokračovat, protože by z toho "byly jen samé problémy". Celá záležitost pak vyvrcholila opakovaným obviňováním redaktorky, že se zabývá samými negativní tématy. K. Burian si dokonce stěžoval u ředitele Z. Drahoše, že točí "jen" o podvodech policistů, soudy, podvody veřejně známých osob apod. (!) Přestože téměř všechny její reportáže přebírala pražská redakce do hlavního zpravodajství, přesvědčoval K.Burian ředitele, že Markéta Dobiášová "není to pravé", co brněnské studio potřebuje. Na základě už uvedeného argumentu -"jsou z toho jen problémy"- jí bylo doporučeno točit pozitivní reportáže (jaká zvířátka se narodila v ZOO apod.) Od té doby si Karel Burian začal u vedoucích vydání zjišťovat, o čem M. Dobiášová natáčí. Vedoucí vydání pak ještě
museli ve střižně její příspěvky "pohlídat".
Kuriozity
1) Říjen 98: natáčení "opravné" reportáže o restauraci U Raušů ve Velké Bíteši, kam Karel Burian chodívá a je osobním přítele majitele. Televize Nova tehdy informovala o tom, že se zde nakazilo salmonelózou několik hokejových týmů. Karel Burian vydal pokyn ve smyslu "Vy teď máte možnost natřít Novu": reportáž popírala zprávu Novy, hygieniky ovšem nikdo ani neoslovil.
2) Štáb přišel "nevhod" na radnici v Mikulově (během natáčení reportáže o načerno postaveném památníku). Starosta si stěžoval Karlu Burianovi přes manželku zaměstnanou ve firmě Davay a štáb se jít osobně musel omluvit.
3) Z nepochopitelných důvodů se točilo a vysílalo otevření restaurací Bohéma, Thalie a obchodu loveckých potřeb Kettler.
4) 23.12. 98 se natočila reportáž o tom, jak přítel Karla Buriana Senko Salahovič, který byl ve vazbě pro vydírání (což se točit nesmělo), rozdává dárky v dětském domově.
Březen 2000: incident při návštěvě M. Albrightové v Brně (dvojice anarchistů hodila na Albrightovou vajíčka): Karel Burian dlouho bránil redaktorům tuto informaci zveřejnit, prý je to zbytečně negativní - "Nebudeme přece v Brně vypadat jako tlupa blbců." Ke zveřejnění došlo až poté, co se o věc začala zajímat ČT Praha. Den po incidentu se na ČT sami obrátili oba aktéři, kteří šli přímo z oddělení Policie České republiky a chtěli podat své svědectví. Karel Burian s nimi zakázal točit a křičel, že "přece nebudeme dávat prostor v ČT kdejakýmu debilovi..!"
2) Nekoncepčnost
Výběr témat a způsob jejich zpracování je naprosto nahodilý, kritéria pro rozhodování, zda točit či netočit, jsou zcela nečitelná. Většina redaktorů již rezignovala na obstarávání vlastních námětů a mechanicky přebírá zprávy ze zpravodajských agentur a denního tisku u vědomí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nepochopitelný je i systém spolupráce Karla Buriana s jinými televizními subjekty (fy Davay viz dále). Markantním příkladem bylo zřízení tzv. jihlavského zpravodajského štábu ČT Brno zastoupeného osobou Pavla Hájka. Karel Burian nejprve prosadil zřízení tohoto (soukromého) subjektu a pomáhal jej i financovat; když ovšem zjistil, že Pavel Hájek dodává své reportáže i do vyslání ČT Praha, zakázal vedoucím vydání jakoukoli spolupráci s ním.
3) Nekompetentnost
Šéfredaktor nemá naprosto žádný přehled o dění v regionu ani není schopen zhodnotit důležitost informace. (zakáže např. informovat o incidentu při návštěvě M. Albrightové - viz dále.). Za vše hovoří i úroveň koncepce rozšíření regionálního vysílání, kterou Karel Burian předkládal několikrát ČT Praha (včetně navrhovaného názvu Šalina). Původně dokonce Burian jednal se soukromou agenturou, která měla na tento pořad zprostředkovat finance od města Brna - otázku, jak se potom redakce zpravodajství vyhne nátlaku ze strany radnice, neřešil.
4) Absence předpokladů pro vykonávání řídící funkce
Pro jednání K. Buriana s lidmi je typická arogance, neschopnost komunikace a vulgární chování, neustálé hledání nepřátel uvnitř i vně (pracovníci redakce zpravodajství ČT Praha ví, o čem je řeč). Situace směřuje k rozkladu celého kolektivu a zhroucení redakce RZ Brno zcela nezadržitelně - za posledního tři čtvrtě roku se obměnila téměř polovina redaktorů, z toho většina odešla pod různou formou nátlaku. Vzhledem k tomu, že vedení České televize (Zdeněk Drahoš, Petr Kaláb) je o těchto odchodech informováno a schvaluje je, nese na této situaci svůj podíl viny.
Jaromír Marek
Markéta Dobiášová
Vladimír Fanta
P.S.
Větší část tohoto textu vznikla v březnu roku 2000, v dubnu dostal jeden z autorů této zprávy po sedmi letech práce v České televizi výpověď z důvodu zrušení pracovního místa. Po něm odešli z ČT Brno další dva redaktoři, z nichž jeden, někdejší vedoucí redakce, pracoval v televizním zpravodajství dvanáct roků.
Skvělá kruhová obrana PČR proti obtížnému stěžovateli
(aneb pryč od Evropy, hurá do džungle)
Pan Tomáš býval kdysi slušný člověk. Než se pustil do podnikání, byl dokonce
vysokým vládním
úředníkem. Jako podnikateli se mu zpočátku dařilo a nechal proto firmu
rozrůstat rychleji, než
bylo zdrávo. Nedokázal pak získat dostatečné finanční prostředky na její
rozvoj standardní
cestou a začal se pokoušet o obstarání dostatečného úvěru z různých
"netradičních zdrojů".
Samozřejmě se nakonec stal kořistí podvodníků, jejichž předstíranou činnost
v jeho prospěch
musel financovat. Ve firmě také došlo k velké zpronevěře a k vyloupení
reprezentační
provozovny. To vše se seběhlo najednou a pan Tomáš zůstal náhle úplně bez
peněz. Z
představy,že by několik desítek zaměstnanců marně čekalo na mzdu, že by
nezaplatil nájem za
sklady a kanceláře a jiné neodkladné náklady, na něj šla hrůza.
Vyřešil to jak nejhůře mohl. Vypůjčil si větší částku od lichvářů, kterým
zastavil byt v osobním
vlastnictví. Pak se však ukázalo, že propad firmy byl větší, než pan Tomáš
odhadoval a navíc se
mu přihodila další nehoda. Nepodařilo se mu proto půjčku včas splatit.
Lichváři nějaký čas
čekali, vyjednávali a připisovali si vysoké úroky. Pak si však jeden z nich
převedl byt na sebe.
Stále ještě nedal panu Tomášovi výpověď a tvářil se rozumně, chápavě a
vlídně.
2. července 1998 se pan Tomáš vrátil z pracovní cesty pozdě v noci. Byt
našel obsazený
skupinou skinheadů, kteří se v něm zařídili jako doma. Přivolal policejní
hlídku, která začala
zjišťovat totožnost přítomných. Vedoucí skinheadů však policistům sdělil ,
že zásah byl "předem
projednán s policií na lince 158 a povolen". Panu Tomášovi zakázal podívat
se do skříní, zda
nedošlo ke zcizení jeho majetku a policie jeho názor respektovala.
Po
konzultaci vysílačkou se
policejní hlídka stáhla. Pan Tomáš zůstal na ulici. Okupace bytu trvala
téměř tři měsíce. Mezitím
si členové lichvářského řetězce začali byt dále převádět mezi sebou, aby ho
mohli s tučným
ziskem prodat. Zařízení a osobní věci z bytu vyvezli do veřejného skladu,
přičemž si ponechali
"na památku" zábavní elektroniku a počítač s tiskárnou včetně elektronického
archivu sedmi
firem. Ukradli také trezorek s cennostmi a osobními doklady. Je třeba
zdůraznit, že lichvář-
titulární nový majitel bytu - se setkání pana Tomáše se skinheady a policií
nezúčastnil. Slíbil
vrátit ukradený trezorek, ale neučinil tak. O elektronice tvrdil, že ji
uložil zvlášť, aby se ve skladu
nepoškodila. Nikdy ji však nevrátil.
Pan Tomáš podal proti pachatelům tohoto útoku trestní oznámení. Vyšetřující
policejní inspektor
však dospěl k názoru, že k trestnému činu ani přestupku nedošlo. Pominul
prvky násilí a
svévolné nakládání majetkem pana Tomáše, dokonce odnětí zábavní elektroniky
považoval za
občanskoprávní záležitost a odmítl zasáhnout ve prospěch jejího vrácení.
Vzal věci asi tak, že
prostě nový majitel se ujal bytu, který si koupil. Že na místě byli ve
skutečnosti úplně jiní lidé,
kteří mohli být nebezpeční, že bez právního důvodu užívali kompletně
zařízený byt a osobní věci
poškozeného jako vlastní, vůbec nepostřehl a ve vyšetřovacím spise zatajil.
Spokojil se
prohlášením pravděpodobného pachatele krádeže trezorku, že nikdy nebyl nejen
v předmětném
bytě, ale dokonce ani v dané čtvrti a jeho identifikační konfrontaci se
sousedy a poškozeným
odmítl.
Na okraj poznamenávám, že se rozběhl také civilní soudní proces. V prvé
etapě soud vydal
prozatímní opatření, jímž lichváři zakázal byt dále prodat. Díky různým
průtahům však toto
rozhodnutí vyšlo v době, kdy se již schylovalo k druhé ze tří následných
změn majitele. Proces
není dosud ukončen.
Pan Tomáš se s odložením trestního oznámení nesmířil a věcí se dosud
zabývají různé kontrolní
orgány v působnosti ministerstva vnitra a státní zastupitelství vyšších
stupňů. 15.8.2000 podal
kvůli této záležitosti stížnost ministrovi vnitra na postup Inspekce
ministra vnitra.
Ta zůstala bez
odpovědi, zato v těchto dnech obdržel pan Tomáš obsílku k podání vysvětlení
ke zmíněné
stížnosti. Poslala mu ji policejní součást, na kterou si Inspekci
ministerstva vnitra stěžoval,
podepsán byl stejný policejní inspektor, který na počátku věc vyšetřoval a
netajil se sympatiemi
k útočníkům.
Kruh se uzavřel. Vyřizování stížnosti se od ministra vnitra neomylně vrátilo
na nejnižší stupeň
policejní struktury, do rukou toho, proti komu původně směřovala. Je vůbec
možné se domnívat,
že by takto organizovaná revize řízení (jde-li vůbec o pokus o nápravu
dřívějších pochybení,
nejde-li o začátek útoku proti obtížnému stěžovateli ) odkryla nějakou
závadu na postupu policie? Kapři si přece nevypustí vlastní rybník...
Je pravda, že pan Tomáš je v této hře v nevýhodném postavení dlužníka v
prodlení a lichváři
jsou jeho věřitelé. To však nic nemění na tom, že ten, kdo úročí půjčku
sedmi procenty měsíčně
a převede si na sebe zástavu v dvojnásobné hodnotě dluhu, se dopouští
trestného činu lichvy.
Zejména však v tomto případě došlo k použití násilí občana proti občanovi za
účelem vynucení
plnění občanskoprávního závazku a souběžným krádežím. A dlouhá řada
policistů a státních
zástupců a dva ministři vnitra, kterým tato kauza prošla rukama, k tomu
přihlížejí a jak se zdá,
vůbec jim to nevadí.
Někteří přitom naznačují, že vlastně tomu ubohému
lichváři nic jiného
nezbývalo, než se uchýlit k svépomocnému násilí, protože cestou regulérních
právních nástrojů
by se asi svého nedomohl.
To je ovšem přístup, který platí v džungli, nikoli
v civilizované
Evropě, ke které se tak hrdě hlásíme. Přijmeme-li takové jednání jako normu,
začneme se
pomalu vzájemně vyvražďovat.
Na okraj poznamenávám, že i civilněprávní stránka tohoto příběhu je
příznačná pro české poměry. Soud vydal předběžné opatření ve prospěch pana Tomáše, ale až za
půl roku. Důvody
prodlení jsou z 99% na straně soudu. Strany je pak dostaly se značným
zpožděním, takže
rozhodnutí soudu ani neovlivnilo jejich chování.
Kdyby soud toto rozhodnutí
vydal za několik
dní po podání, což je smyslem institutu předběžného opatření, lichváři by
nemohli provést řetěz
prodejů a je dost možné, že by se pan Tomáš mohl do svého bytu vítězně
vrátit. Při hlavním
řízení pak bylo zjištěno, že smlouva, na jejímž základě si lichvář převedl
byt na sebe, je ze
zákonných důvodů neplatná.
Soud však usoudil, že není dán naléhavý právní
důvod k jejímu
zrušení, protože rozhodnutím ve prospěch žalobce by se příliš nezměnilo jeho
postavení ve
vztahu k bytu. K tomu, aby se pak domohl vrácení bytu, by totiž musel
dosáhnout zrušení
dalších tří smluv o převodu bytu a jeho nynějšího uživatele vystěhovat.
Účinky průtahů
předběžného řízení tak dopadly s plnou vahou na hlavu pana Tomáše. Odvolací
řízení dosud
neproběhlo.
Je načase, aby Amerika otevřela oči vůči ostatnímu světu
Americká zahraniční politika je převážnou většinou součástí minulosti
Kongres, jak se zdá, si myslí, že má právo schvalovat zákony pro celý svět
Shrnujeme komentář Martina Woollacotta, který vyšel v deníku Guardian v pátek 20. října. Je to vlastně recenze nové knihy Understanding Unilateralism in American Foreign Relations (Jak pochopit unilateralismus v americké zahraniční politice), ed. by Gwyn Prins, Royal Institute for International Affairs, Londýn.
Když se mladý americký reportér Walter Lippmann, který se posléze stal nejvýřečnějším zastáncem amerického angažmá v Evropě, vydal v červnu 1914 do Evropy, neměl vůbec tušení, že se schyluje k strašlivé válce. "Bylo možné," napsal, "aby si Američan vůbec nebyl vědom světa, v němž žije." Chvíli pobyl v anglických horách v Lake Districtu a pak odjel do Belgie a plánoval cestu dál do Německa a Švýcarska, kde chtěl chodit na pěší túry. Vzpomínal, že ho "dost iritovalo, když jsem šel na nádraží a zjistil jsem, že je německá hranice uzavřena, protože Belgie dostala ultimatum."
Lippmann zaznamenal tuto epizodu v knize, kterou napsal v roce 1943 a v níž argumentoval, že Spojené státy už nemohou jednat, jako by to byla země, které nemá nic společného s ostatními, že se účastní na vytváření světového pořádku a že musí respektovat, jaký pořádek existuje,
Jak tvrdošíjně přežívá americký pocit, že je jejich země něčím odlišným od ostatního světa, je zjevné z toho, že otázky, které vznesl Lippmann, jsou stejné jako otázky, jimž čelí Američané dnes.
Naivní neznalost světa, kterou Lippmann vylíčil, je už pryč. Pokud dnes existuje neznalost, je to ze zlé vůle, nikoliv z naivity. Avšak Amerika stále jedná na mezinárodní scéně jen podle vlastních pravidel a přijímá jen částečně a neochotně pravidla, vytvořená jinými.
Tato tendence, která se nyní častěji a přesněji nazývá unilateralismus než izolacionismus, se neprojevovala v letech, kdy stály Spojené státy v čele sítě aliancí zaměřených proti komunistickému světu.. I tehdy však, argumentují někteří, bylo zdání kolektivního rozhodování obyčejně jen zdáním.
V každém případě, jakmile ruští a čínští nepřátelé přestali existovat, Spojené státy se rychle vrátily ke svým předchozím zvyklostem, znovu začaly pohrdat smlouvami, které jiné národy dlouze vypracovávaly, začaly se znovu špatně chovat v mezinárodních organizacích a znovu začaly jednat s jinými jen v ad hoc aliancích, jichž jsou sami hlavními iniciátory. A to se všechno děje za prezidenta, Billa Clintona, který vstoupil do úřadu s příslibem řádně spolupracovat s OSN, dodržovat mezinárodní právo a multilateralismus ve všech sférách.
Rozdíl mezi Američany a ostatními je vidět na římských statutech, které vytvářejí mezinárodní trestní soud. Američanům, to je dobře známo, se nelíbila představa, že by se jejich vojáci mohli u takového soudu muset zodpovídat, ale jejich hlubší námitky byly ústavní. Americká ústava nedovoluje kroky, které by podle římských statutů musela americká vláda učinit. Francie a Německo měly obdobné ústavní potíže. Obě tyto země se rozhodly svou ústavu změnit. Ale, podle slov jednoho amerického odpůrce statutů, který píše ve věhlasné nedávné publikaci z Královského institutu mezinárodních vztahů: "Spojené státy... nebudou měnit svou ústavu jen proto, aby se přizpůsobila nejnovější mezinárodní módě ... Spojené státy se budou přidržovat svých starých způsobů, které jim slouží dobře už více než 200 let." V západním světě snad neexistuje jasnější případ nekritického obdivu vůči předkům.
Sečteme-li alespoň částečně americké hříchy za Clintonovy vlády, americká vláda odmítla zaplatit plný členský poplatek za členství v OSN, od Somálska odmítají Spojené státy umístit americké vojáky pod přímé velení OSN, Amerika nechce podepsat smlouvu o zákazu pozemních min, odmítá podepsat římské statuty o mezinárodním trestním tribunálu, odmítá ratifikovat všeobecnou smlouvu o zákazu vojenských zkoušek a chce realizovat projekt celostátní protiraketové obrany, které téměř jistě ochromí nynější smlouvu s Ruskem.
Spojené státy sice odmítají respektovat předpisy, které schválily velké skupiny států, nicméně však uvalují sankce na asi 60 zemí, za to, že tyto země tyto předpisy nedodržují. Zdá se, že je americký Kongres přesvědčen, že má právo vytvářet zákony pro svět, avšak svět nemá právo vytvářet zákony pro Spojené státy.
Nelze jednoduše říci, že volbou mezi Bushem a Clintonem volí americký lid mezi internacionalistickou a unilateralistickou cestou. Clinton už byl donucen učinit vážné kompromisy, s nimiž je Gore spojen, a bude-li zvolen, bude muset respektovat zákony, jejichž základním postojem je unilateralismus. Bush není absolutní obětí unilateralismu a v prezidentské funkci by bezpochyby převládl realismus. Rozdíl spočívá jen v tom, že Gore bude zřejmě proti unilateralistické tendenci bojovat, kdežto Bush projeví spíš tendenci ji tolerovat.
Druhá debata prezidentských kandidátů o zahraniční politice, ukázala, že oba kandidáti chodí opatrně a po špičkách kolem kontroverzní otázky "humanitární" vojenské intervence. Podivným způsobem se toto stalo pro mnoho Američanů nejzávažnějším zahraničněpolitickým tématem.
Navzdory tomu, že se Spojené státy účastnily takovýchto intervencí čistě jen pod podmínkami, které si určily samy, v Americe existuje přesvědčení, anebo je z politických důvodů velmi intenzivně kultivováno, že Ameriku mezinárodní společenství k těmto nepříjemným zahraničním intervencím donutilo - mezinárodní společenství požaduje od Ameriky strašně moc a přitom je nevděčné.
Soustředění na vojenské otázky také zamlžuje skutečnost, že svět nepotřebuje od Spojených států, aby pořád někam vysílaly vojska, ale potřebuje od nich trvalou a odpovědnou pozornost, věnovanou mezinárodním záležitostem, aniž by přitom Spojené státy jednaly jednostranně a vrtkavě.
Je znepokojující sledovat v minulých týdnech tuto diskusi o americké zahraniční politice, aniž by si lidi v Americe byli vědomi, že se možná schyluje k obrovské krizi.Americké úsilí řídit Blízký východ, úsilí, které trvá už alespoň 40 let a které se Clinton snažil završit dohodou mezi Izraelci a Palestinci, se možná octlo v naprosté krizi.
Avšak mnoho Američanů tohle vidí jen jako tragédii pro lidi, kteří žijí na Blízkém Východě a nikoliv jako selhání, za které jsou nejpravděpodobněji silně odpovědny právě Spojené státy, selhání, které by nás mohlo všechny postihnout záporným způsobem.
V jiných oblastech,kde se Spojené státy také snažily řídit a kontrolovat události, zejména ve východní a v jihovýchodní Asii, také jak se zdá vzniká krize. Neexistuje skoro žádný region, kde by bylo možno kvalifikovat americkou zahraniční politiku jako jasný úspěch.
Tato politika, ať už jsou její konkrétní projevy jakékoliv, přísluší k široké unilateralistické tradici a slouží americkým zájmům způsobem, který často ignoruje skutečné potřeby a skutečné pocity zemí, o které jde.
Z toho vyplývá, že zcela zjevně taková politika neslouží americkým zájmům, to však Američanům dosud nedošlo.
Činy mají své následky, jak nepřímo argumentoval v úvodu k Lippmannově knize D. W. Brogan, když požadoval, aby se Spojené státy "zbavily iluze, že USA má naprostou svobodu volby a že si americký lid může objednat tolik míru, bezpečí a prosperity, kolik chce, podle vlastních podmínek a do doby, kterou si sami určí".
Izrael terčem útoků
Demonstranti po celém světě pálí izraelskou vlajku, avšak Alex Brummer, vedoucí ekonomické sekce deníku Daily Mail a liberální britský žid, argumentoval včera v týdeníku Observer, že i když Izrael nese určité množství odpovědnosti za nynější boje, absolutní odsuzování Izraele vyvolává u židů jen pocit zrady.
Karikatura Izraele jako párijského státu, jakému je arogantně jedno, zda umírají lidé, silně postihla mě i všechny ostatní příslušníky britské židovské komunity.
Jsem přesvědčen, že smysl pro spravedlnost a rovnováhu při zpravodajství o situaci v Izraeli stoupil senzacionalismu a zkreslování. V důsledku toho je téměř nemožné sledovat události objektivně. Celá věc je pro mě o to ošklivější, že byla před britským parlamentem spálena izraelská vlajka a že se mé děti, studující na britských univerzitách, stávají terčem nadávek. A to všechno se děje v období hluboké introspekce a úvah, k nimž dochází v předvečer židovského svátku Yom Kippur. Vyvolalo to ve mně hluboký osobní pocit zrady.
Stoupenci Izraele jsou hluboce uraženi vznikem veřejné debaty, v jejímž rámci se zpochybňuje nejen Američany vyjednaný mír, ale i samotná morálka a existence Izraele. Stará klíšé o apartheidu, okupaci, o násilí a o potlačování lidských práv Palestinců byla oprášena a legitimita izraelského státu je brána v potaz. Přístup Izraele k nejsvatějším místům judaismu je také zpochybňován.
Existuje ovšem množství inteligentní kritiky ohledně toho, jak Izrael realizuje mírový proces z Oslo. Politika, v jejímž rámci vznikají židovské osady na palestinském území, je i nadále urážkou palestinského sebeurčení. Izrael a míroví vyjednavači nesplnili své sliby Palestincům ohledně financí a obchodu, takže vznikla socioekonomická propast mezi vysoce technologickým Izraelem a chudinským západním břehem Jordánu a Gazou. Tyto argumenty nikdo skoro neslyší, vzhledem k tomu, že jsme zahlcováni iracionalitou a předsudky levicové politiky.
OSN ignoruje skutečnost, že nynější izraelská vláda realizovala dávno zapomenuté rezoluce světové organizace týkající se odchodu Izraele z Libanonu. Postoj OSN je takový, že nejprve odsuzuje a teprve pak se ptá.
Navzdory úsilí prezidenta Billa Clintona, premiéra Ehuda Baraka a palestinského šéfa Jásira Arafata nevěří nikdo seriózně, že nenávist, konflikty a stereotypy, které se vynořily za poslední tři týdny, bude možné lehce odstranit.
Většina veřejné debaty v Británii o tomto problému vznikla v důsledku několika drastických televizních či fotografických záběrů. Na první fotografii, přinesl ji týdeník Observer, byl otec, který se v Gaze snažil ukrýt svého syna před smrtící kulkou.
Na jiném záběru je palestinská mládež, jak demoluje posvátné místo hrobu patriarchy Josefa v Nablusu, rozbíjí je na kusy cihel a zapaluje svaté knihy - připomíná to scény z nacistické Křišťálové noci.
A pak jsme viděli krvežíznivou hysterii vražedného davu v Ramallahu.Pytle s mrtvolami, v nichž byli američtí námořníci, navracené na americké základny v Německu z Jemenu.
Cílené útoky izraelských útočných helikoptér na policejní stanici v Ramallah. A záběr izraelského vojáka s nabitou zbraní, jak ho zuřící dav ozbrojený jen kamením žene zpět do opevněného postavení.
Všechny tyto záběry lze interpretovat různě. Smrt mladého chlapce v Gaze se stala neobyčejně mocným symbolem, dokumentujícím drtivou sílu, krutou izraelskou armádu, po zuby ozbrojenou, která používá proti mladým lidem příliš velkou sílu: v důsledku toho umírají Palestinci, kteří už tak po celém regionu trpí. Není pochyb o tom, že jednotky izraelské obrany nejsou vycvičeny v tom, jak moderním způsobem zvládat demonstrující dav a zdá, se že občas střílejí nejdřív a teprve pak se ptají.
Avšak co je to za civilizovaný národ, který posílá své mladé lidi ozbrojené kamením, lahvemi a nejrůznějšími dalšími zbraněmi proti moderní armádě, zatímco jeho police stojí při tom v nečinnosti? To je chování těch, kteří jsou ochotni obětovat své děti jen pro prázdnou propagandu.
Scéna u Josefova hrobu rychle zmizela z našich televizních obrazovek a byla nahrazena záběry židovského davu, jak útočí na mešitu v Nazaretu. Avšak pro židy v Izraeli i v diaspoře mají scény v Nablusu, kde byl pobodán rabín, úplně jiný význam. Hlavním cílem všech, kteří se účastní na mírovém procesu, bylo zajistit bezpečný a otevřený přístup na všechna svatá místa, ať jsou židovská, islámská nebo křesťanská.
Desekrace Josefova hrobu byla hrůzným symbolem náboženské nesnášenlivosti, kterou židé, vyhnaní za poslední desetiletí z arabských území znají příliš dobře. A co se týče krvežíznivého lynčování v Ramallahu, kde šílící davy ignorovaly islámskou víru, že mrtvé tělo je nedotknutelné, je také neuvěřitelné. Likvidace pohřební hranice izraelskými útočnými helikoptérami byla přitom nekrvavá, byla provedena až po varování civilistům, aby opustili ulice a nedošlo při tom k žádnému násilí. Signalizovalo to: přestaňme s bezúčelným násilím.
Je nutno vznášet základní otázky. Izraelští mluvčí jako veterán mírotvorce Šimon Peres, který riskoval svou kariéru prosazováním mírového soužití s Palestinci, mají pravdu, že židovský stát splnil svůj příslib země pro mír. Izrael se vzdal okupace na značných částech území, v jižním Libanonu a na Golanských výšinách. Ale Peres a ostatní židovští představitelé musejí ještě uznat, že izraelská sídliště na palestinském území, s vlastní sítí silnic a komunikací vedoucích Judejskou vrchovinou, zůstávají urážkou palestinské svrchovanosti; že Oslo mělo stimulovat obchod a hospodářské styky po celém Blízkém východě, aby vznikla superstruktura prosperity, která by svázala komunity dohromady.
K tomu nikdy nedošlo.Dokument Světové banky ze srpna 2000 zaznamenává, že v letech 1994 - 1999 poklesl hrubý produkt na západním břehu Jordánu a v Gaze každoročně o 2 až 3 procenta.
Hrubý domácí produkt v těchto palestinských oblastech dosahuje přibližně 1500 dolarů na jednoho obyvatele roně, zatímco v Izraeli je to 17 000 dolarů na obyvatele ročně - Izrael těží z technologické revoluce.
Pokrok v palestinských oblastech ochromují pohraniční a celní bariéry, které Palestincům neobyčejně ztěžují možnost dostat své zboží na trh. Mírový proces dal lidem půdu a chudobu vznikl hospodářský kotel nezájmu.Izrael se právem hněvá, že se svět postavil proti němu. Avšak Izrael musí také uznat, že do určité míry nese za nynější situaci odpovědnost.
Zemské noviny a Slovo:
Dva články o Blízkém východě s totožným textem - kdo je vlastně autor?
Povšimla si Bohdana Marvalová. Hledáním na internetu zjistila, že ani jeden z obou autorů zjevně nepublikoval články s tematikou Blízkého východu. Jaké mediální hry se tu hrají?
Zemské noviny 21.10
David a Goliáš v pokřiveném obraze
Co je v pozadí násilných střetů mezi Palestinci a Izraelci na Blízkém východě
Malý palestinský David ozbrojený jen kameny útočí na židovského Goliáše ozbrojeného po zuby. Co jiného může člověka napadnout, když se dívá na záběry násilných scén z palestinských měst a vesnic? Je to ale trochu pokřivený obraz, poněkud kulhající příměr.
Ve většině nedávných incidentů byli mladí Arabové s kameny pouze předvojem bojůvek ozbrojených samopaly. Tedy: nikoli kameny proti kulkám, nýbrž kameny a kulky proti kulkám. Nerovnost v počtu mrtvých je dána spíše skutečností, že na jedné straně stojí regulérní armáda s dobrým výcvikem a na druhé jen mladíci s touhou si zastřílet. Někdy však stáli proti vojákům opravdu jen vrhači kamenů. Je ale kámen o tolik slabší? Co když ho podpoří fanatismus a vědomí, že nablízku je televizní kamera? Nebylo málo těch reportáží, v nichž palestinští kluci s planoucíma očima nadšeně vykřikovali, že se chtějí stát mučedníky. Kulisou je dav matek, které místo toho, aby je z demonstrací odehnaly, hystericky křičí, že porodí ještě mnoho dalších synů, aby se i oni mohli stát mučedníky. Co s patnáctiletou dívkou, která na kameru řekne, že sice má v životě jisté plány, ale že zemřít pro Palestinu by také bylo moc pěkné?
Nikde není bezpečí
Proti kamenům, které vrhají takové ruce, zmohou jen málo i ty nejlepší střelné zbraně, drží-li je ruka, která má zábrany zabíjet neozbrojené. Výmluvný byl záběr, v němž houf kluků s kameny žene vojáka se samopalem. Stačilo málo a mohl je snadno všechny postřílet. Namísto toho utekl do krytu za autem. Jenže voják nemůže vždy utéct. A především nemůže utéci do bezpečí. V tomto regionu žádné neexistuje. Kdyby izraelská armáda nekontrolovaně ustoupila síle, přišli by namlsaní demonstranti druhý den znovu, chtěli by více a dožadovali se toho urputněji a násilněji. V Izraeli ví každý, že mezi Palestinci je mnoho těch, kteří odmítají kompromis a jejichž dlouhodobým cílem je získání nadvlády nad celou Palestinou, to jest i nad její židovskou částí. A tito lidé mají u Palestinců významné pozice. Ustoupit tedy není kam. Proto někteří izraelští vojáci denně v terénu řeší složitou otázku přiměřené obrany, na kterou ani u nás nemáme jasnou odpověď - kdy už voják smí zmáčknout spoušť a kdy ještě musí věřit, že ho sprška kamenů příliš nezraní.
Děti v pouličním boji
Ten voják si je navíc vědom, na čí straně je většina televizních kamer v okolí. Že reportéři vesměs vidí jen krev dětí a nekladou si nepříjemnou otázku, co dělal dvanáctiletý chlapec uprostřed přestřelky, do které se rozhodně nedostal omylem. Proč mu v tom rodiče nezabránili? Případně proč přišli, až když už nebylo úniku. Či ještě hůře: zda tam své děti neposílají sami, aby svému vedení zajistili mučedníky. To vše musí mít na paměti izraelský voják dříve, než se odhodlá použít zbraň. Žádný div, že se v tomto sporu opravdu dostává do pozice Goliáše, který se nakonec ukazuje slabší než David. Nejde však již jen o ryze izraelský problém. Oním Goliášem je tu celý euroamerický, tedy náš kulturní prostor, jehož je Izrael do jisté míry výspou. Proti fanatické odnoži islámu, která je ochotná zakládat politickou stavbu na krvi vlastních dětí, se můžeme proměnit ve slabé Goliáše - třebaže naše zbraně jsou na první pohled mnohem mocnější.
* Dialog mezi izraelskými vojáky a Palestinci, jaký bylo vidět například včera poblíž mešity al-Aksa v Jeruzalémě, je spíše výjimkou. Mnohem častěji v minulých dnech létaly kameny a zněla střelba. Foto Reuters
Emanuel Bergman
Autor je publicista a působí na Blízkém východě
Slovo
20.10.2000
David a Goliáš v pokřiveném obraze
Břetislav Chudý
Malý palestinský David ozbrojený jen kameny útočí na židovského Goliáše ozbrojeného po zuby. Co jiného může člověka napadnout, když se dívá na záběry násilných scén z palestinských měst a vesnic? Je to ale trochu pokřivený obraz, poněkud kulhající příměr. Ve většině nedávných incidentů byli mladí Arabové s kameny pouze předvojem bojůvek ozbrojených samopaly. Tedy: nikoli kameny proti kulkám, nýbrž kameny a kulky proti kulkám. Nerovnost v počtu mrtvých je dána spíše skutečností, že na jedné straně stojí regulérní armáda s dobrým výcvikem a na druhé jen mladíci s touhou si zastřílet.
Někdy však stáli proti vojákům opravdu jen vrhači kamenů. Je ale kámen o tolik slabší? Co když ho podpoří fanatismus a vědomí, že nablízku je televizní kamera?
Nebylo málo těch reportáží, v nichž palestinští kluci s planoucíma očima nadšeně vykřikovali, že se chtějí stát mučedníky. Kulisou je dav matek, které místo toho, aby je z demonstrací odehnaly, hystericky křičí, že porodí ještě mnoho dalších synů, aby se i oni mohli stát mučedníky. Co s patnáctiletou dívkou, která na kameru řekne, že sice má v životě jisté plány, ale že zemřít pro Palestinu by také bylo moc pěkné?
Nikde není bezpečí
Proti kamenům, které vrhají takové ruce, zmohou jen málo i ty nejlepší střelné zbraně, drží-li je ruka, která má zábrany zabíjet neozbrojené. Výmluvný byl záběr, v němž houf kluků s kameny žene vojáka se samopalem. Stačilo málo a mohl je snadno všechny postřílet. Namísto toho utekl do krytu za autem.
Jenže voják nemůže vždy utéct. A především nemůže utéci do bezpečí. V tomto regionu žádné neexistuje. Kdyby izraelská armáda nekontrolovaně ustoupila síle, přišli by namlsaní demonstranti druhý den znovu, chtěli by více a dožadovali se toho urputněji a násilněji. V Izraeli ví každý, že mezi Palestinci je mnoho těch, kteří odmítají kompromis a jejichž dlouhodobým cílem je získání nadvlády nad celou Palestinou, to jest i nad její židovskou částí. A tito lidé mají u Palestinců významné pozice.
Ustoupit tedy není kam. Proto někteří izraelští vojáci denně v terénu řeší složitou otázku přiměřené obrany, na kterou ani u nás nemáme jasnou odpověď - kdy už voják smí zmáčknout spoušť a kdy ještě musí věřit, že ho sprška kamenů příliš nezraní.
Děti v pouličním boji
Ten voják si je navíc vědom, na čí straně je většina televizních kamer v okolí. Že reportéři vesměs vidí jen krev dětí a nekladou si nepříjemnou otázku, co dělal dvanáctiletý chlapec uprostřed přestřelky, do které se rozhodně nedostal omylem. Proč mu v tom rodiče nezabránili? Případně proč přišli, až když už nebylo úniku. Či ještě hůře: zda tam své děti neposílají sami, aby svému vedení zajistili mučedníky.
To vše musí mít na paměti izraelský voják dříve, než se odhodlá použít zbraň. Žádný div, že se v tomto sporu opravdu dostává do pozice Goliáše, který se nakonec ukazuje slabší než David. Nejde však již jen o ryze izraelský problém. Oním Goliášem je tu celý euroamerický, tedy náš kulturní prostor, jehož je Izrael do jisté míry výspou.
Proti fanatické odnoži islámu, která je ochotná zakládat politickou stavbu na krvi vlastních dětí, se můžeme proměnit ve slabé Goliáše - třebaže naše zbraně jsou na první pohled mnohem mocnější.
Autor je publicista a působí na Blízkém východě