Co je nového v České republice

Václav Vlk, právní zástupce Američanky Sylvie Yolandy Machové, obviněné z útoku na veřejného činitele při zářijové demonstraci proti zasedání světových finančníků v Praze, navrhl zastavit její trestní stíhání. Současně podal trestní oznámení na neznámého pachatele pro zneužití pravomoci veřejného činitele. "Oznámení se týká policie, protože nikdo jiný ji nezadržel," upřesnil. Inspekce ministra vnitra se přitom případem zabývala a postoupila ho oddělení kontroly a stížností s tím, že trestného činu se policisté nedopustili. Zástupci občanských právních hlídek se včera sešli se šéfem inspekce Mikulášem Tominem a předali mu desítky zpracovaných výpovědí demonstrantů zadržených v souvislosti s MMF, na nichž se policisté údajně dopuštěli násilí. Inspekce odmítla vytvoření společných komisí pro vyšetření těchto stížností, s odůvodněním, že to neumožňuje zákon.

Izrael –Palestina

Ivan Hoffman

Lidové noviny - Nenad Vitas

Bohdana Marvalová

Mě na Vágnerově analýze zaujal zejména její podtext: do jaké míry se autor hájí konvenčním konsensem: Tohle přece není běžné. Tohle by přece žádný šéfredaktor neudělal. Tohle přece odsoudil sám Syndikát novinářů! Jako by Ivan Vágner zapomínal, že rolí novináře není přizvukovat mocným ani establishmentu ani společenskému konsensu, ale naopak vyhledávat ku prospěchu obce ve společenském konsensu a v postojích mocných nedůslednosti, nelogičnosti a chyby. Společenský pokrok vzniká tak, že nekonformní jedinci přimějí svou komunitu, aby uvažovala o myšlenkách, které jsou v dané době všeobecně považovány za šokující či buřičské.(Dovedu si docela představit Ivana Vágnera, jak píše církevnímu koncilu kritiku na Galilela Galilei, který si dovolil vyjádřit šokující myšlenku, že se Země točí: "Vždyť tu podvratnou představu odsoudil celý Syndikát všeobecné katolické církve!"). Měla by se Česká televize skutečně zaštiťovat argumentací takovéhle kvality? (JČ)

Spěchá!! Výhodná nabídka zaměstnání v zahraničí. Knowledge Media Institute britské The Open University hledá pro projekt Clockwork pracovníky se znalostmi aplikované umělé inteligence a internetových technologií.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Pokud vím, námět získal ředitel odboru tělovýchovy a sportu na MŠMT Ladislav Nedorost na večírku v ostravské televizi, kde prý měl diskrétní jednání s touto pracovnicí. Další postup neznám, ale dokument skončil na stole pana Hušáka - předpokládám, že cesta od L. Nedorosta už byla přímá.

A. Hušák pak námět odfaxoval generálnímu řediteli ČT Chmelíčkovi. Ten ze zákona nemůže zasahovat do výroby ostravského studia, věc proto předal řediteli TS Ostrava panu Petroncovi. Je překvapivé, že D. Chmelíček pak natáčení nechal běžet a další akci podnikl až v den, kdy se Klekánice měla vysílat.

Zajímal se ředitel Chmelíček o natáčení už dřív?

Vůbec se o to nezajímal, podle mých informací mu pouze občas telefonoval Aleš Hušák, ale na oficiální úrovni se nedělo nic.

Nicméně, když jsem měl jednání s Václavem Prokůpkem, který se mě snažíl získat pro PR spolupráci se sdružením Parking Partner, několikrát jsem byl upozorňován, že reportáž přes pana Chmelíčka neprojde.

V tu chvíli tedy už námět měl ředitel Sazky Hušák. Kdo Vás pak kontaktoval jako první?

Začalo to tím, že jsem dostal informaci od kolegy novináře Marka Pokorného, že se ho na mě vyptával Martin Nezval - jak to se mnou vlastně je, jestli jsem úplatný apod. Právě ten den jsem měl úplně nové telefonní číslo, které Pokorný Nezvalovi dal. A tentýž den mi volal Václav Prokůpek, že má o mě velký zájem, že mi chce nabídnout místo mluvčího pro sdružení Parking Partner.

A protože jsem neustále odmítal, v tom rozhovoru se z ničeho nic objevilo slovo "Sazka". Okamžitě jsem zbystřil a se schůzkou jsem souhlasil. Samozřejmě jsem pochopil, že je to "bouda", proto jsem předem avizoval vedení ostravské televize, o co jde, že jdu na schůzku, kde asi dostanu finanční nabídku, kterou nemohu z důvodu získávání dalších informací hned odmítnout, ale samozřejmě ji také neakceptuji.

Ke schůzce došlo v restauraci, u vedlejšího stolu seděl můj známý-právník, s kolegyní redaktorkou…

Na časové ose jsme v červnu…?

Ano, možná na přelomu června a července. To byla právě ta schůzka, na které jsem údajně měl nabízet, že zastavím natáčení.

Věděl jste v té době, že pan Prokůpek je spojen se Sazkou?

Ne, i když jsem v té době zjistil, že sdružení Parking Partner podalo na ministerstvo financí jakýsi protest pro Eurolottu, což je konkurent Sazky. Zajímavé je, že tento protest nebyl v souladu s přáním ostatních členů sdružení.

Toto občanské sdružení je podepsáno i pod filmem J. O. novinář veřejnoprávní… Natáčení filmu zahájili už v té době?

To ještě ne. V té době Prokůpek s Nezvalem předpokládali, že natáčení reportáže zastaví pan Chmelíček. Natáčet film začali až tehdy, když jsem skrytou kamerou natočil Martina Nezvala.

S panem Nezvalem se znáte dlouhou dobu, jak svědčí jeho dopis Petru Bohušovi…?

To je silné slovo. Viděl jsem se ním snad třikrát v životě. Informace v tom dopise jsou - mírně řečeno -zavádějící.

Kdy poprvé vstoupil do té záležitosti M. Nezval?

Očekával jsem dokonce sám, že se ozve, protože je známým lobbyistou za Sazku. Při druhém setkání mi schůzku s Martinem Nezvalem navrhoval V. Prokůpek. Posléze se mi ozval M. Nezval s tím, že měl "vzkaz" na Úřadu vlády.

Na té schůzce došlo k velmi zajímavému rozhovoru (natáčeli jsme ho skrytou kamerou).

Hovoříte o tom setkání v budově České televize?

Ano. V Klekánici ty záběry nebyly, protože se vedení ostravské televize z právních důvodů vyhýbalo jejich uvedení.

Na schůzce jsem ho požádal oficiálně o rozhovor, ale on před námi utekl.

S Vaším mobilním telefonem…

Ano. Snažil jsem se od něho získat informace, jaká je jeho role v Sazce, jak za ni lobbuje, o cestách novinářů do USA, které Nezval organizoval, i o jeho roli na Úřadu vlády.

Jak to vlastně je s "poradcovstvím" pana Nezvala na vládě?

Na přímou otázku, zda ještě působí jako poradce premiéra Zemana, doslova odpověděl: "Nikde to není psané, dokonce za to neberu peníze, ale dělám poradce." Ptal jsem se, jestli to dělá jako hobby, a Martin Nezval odpověděl: "Tak to víš, přijdou jiné službičky, a zase si chce někdo jiný popovídat…" - vyjádřil se vyhýbavě, ale, že působí jako Zemanův poradce, jednoznačně potvrdil.

Máte to potvrzeno i z jiných zdrojů? Můžete vyloučit, že to není jen jeho verze?

Pokud vím, M. Nezval měl v rukou průkaz poradce premiéra; jaký je stav v tuto chvíli, si nejsem jist, nicméně on sám to tvrdí.

V souvislosti s českou vládou existují pozoruhodné souvislosti i s agenturou Art Production K…?

Faktem je, že když se podíváme jen na jeden z obchodů, které byly předmětem Klekánice, došlo při něm ke koupi pozemků, kdy zmizelo ze Sazky 27 milionů korun. Tyto peníze byly použity na nákup zhruba 3 % akcií společnosti DALI REAL. Neexistoval důvod, proč tyto akcie oficiálně kupovat, protože společnost Sazka už vlastnila v této společnosti 97% podíl.

Odpovídalo 27 milionů korun tržní ceně tříprocentního podílu?

Naprosto ne, samozřejmě! Zjednodušeně řečeno, tržní cena podílu byla asi jeden milion korun. To bylo popsáno v Klekánici. Významné ale je, kdo zakládal společnost DALI REAL. Jedním ze tří zakladatelů byl Oldřich Lichtenberg, který rovněž působí ve společnost Art Production K. Tato společnost dělala PR pro Sazku a zároveň organizovala volební kampaň ČSSD.

Jestliže ta částka 27 milionů směřovala osobám, mezi nimiž byl zcela jistě O. Lichtenberg, musím se ptát, co za tím stojí.

Takže můžeme spekulovat, že šlo o jistou formu honoráře…

Přesně tak.

Zpět k Sazce: Pan Prokůpek při jednání s Vámi neuspěl, stejně tak pan Nezval, a v té chvíli se tedy rozhodli natočit svůj film…?

Ano. Při tom rozhovoru mě pan Nezval upozornil, že si koupí celostránkovou inzerci, že jsem po něm chtěl peníze, atd. Celý rozhovor byl natáčený na kazetu, jsou na to svědci, a přesto se pan Nezval odvolává na tuto schůzku, že jsem po něm chtěl peníze za zastavení reportáže.

Existovaly kromě toho nějaké další tlaky na ostravské nebo pražské vedení televize?

Došlo k několika telefonátům, pan Hušák se osobně sešel s vedením ČT - nevím, kdo všechno tam byl, podle mých informací určitě pan Paluska, a myslím, že i sám pan Chmelíček.

V té době jsem požádal Sazku o vyjádření, ale ti ho odmítli s tím, že jsem prý podezřelý z trestného činu. A. Hušák nejprve prohlašoval, že jsou ochotni vystupovat na kameru. Pak přidali výhradu, že se to nevztahuje k mé osobě, vzápětí si vymínili, že zástupci ČT mohou přijít do Sazky, ale bez jakékoli záznamové techniky.

Na tuto schůzku pak přišli Lenka Poláková, Petr Palovčík a kameraman Petr Dus - ovšem bez kamery - a ze strany Sazky se jí zúčastnil A. Hušák a zástupci akcionářů. Údajně to bylo velmi emotivní vystoupení, včetně toho, že měli připravené "spisy" - jeden z nich byl nadepsán mým jménem - s podrobnou analýzou.

Domnívám se, že pan Hušák se potřeboval předvést před akcionáři, aby posílil svou pozici, která začínala být - mírně řečeno - složitá.

Mělo smysl, aby se pracovníci televize účastnili takové schůzky bez kamery, bez mikrofonu…?

Podle mého názoru ne. Ale já o těchto věcech nerozhoduji.

Později Sazka rozhodla, že místo slíbeného vystoupení na kameru mluvčí Sazky odpoví písemně na písemně zaslané otázky, ale nedošlo ani k tomu.

Za několik týdnů poté jsem se z pražského vedení ČT dozvěděl, že A. Hušák osobně telefonoval a děkoval vedení České televize, že "problém s Ovečkou byl vyřešen."

Čímž se ocitáme v září. Přibližně v té době jste se rovněž spojil s Britskými listy a svěřil jste se jim s obavou, že Vaše natáčení bude zastaveno - což byl správný předpoklad…

Na třetího října byly připraveny tři pořady věnované Sazce. Byl v ČT kromě ředitele Chmelíčka i někdo jiný, kdo by se stavěl proti jejich odvysílání?

Ne, žádný jiný tlak jsem necítil. Dokonce jsem až do poslední chvíle pana Chmelíčka nepodezíral, i když náznaky, že pořad přes něj neprojde, tu byly už dřív. Kvůli tomu došlo už daleko dřív k dohodám (o kterých jsem ostatně také Britské listy informoval) mezi zpravodajstvím a Klekánicí - proto se připravovalo několik pořadů současně, a doufali jsme že "něco z toho vyjít musí."

Osobně jsem očekával, že pan Chmelíček zakáže spíš Události a Tady a teď, protože tam má větší rozhodovací pravomoci.

Pokud jsou správné moje informace, v jednu chvíli to vypadalo, že se ruší vše… - šlo pouze o osobní rozhodnutí pana Chmelíčka?

Ano, pouze jeho osobní rozhodnutí. Podle mých informací prvním, kdo prohlásil, že nebude vyhazovat natočený materiál, byl Bohumil Klepetko (šéfredaktor zpravodajství-pozn. BL), a po něm Jiří Vondráček (zastupující ředitel zpravodajství-pozn. BL) rozhodl, že trvá na odvysílání obou příspěvků.

Pokud vím, oba ty materiály se nakonec odvysílaly proti vůli ředitele Chmelíčka.

Ale ostravské studio zákaz Klekánice akceptovalo…?

Jednoznačně ne! Celá Ostrava, včetně ředitele, trvala na odvysílání Klekánice. Prostě jim odstřihli trasu a Ostrava se nemohla žádnými technickými prostředky dostat do vysílání.

Co se dělo dál, až po uvedení Klekánice s vyjádřením Sazky o týden později, je už všeobecně známo…

Ano, pořad se odvysílal s "apendixem" - s čímž jsem mimochodem naprosto nesouhlasil.

Díky zásahu D. Chmelíčka získala záležitost se Sazkou velkou publicitu. Uvažuje se dokonce o zřízení vyšetřovací komise (jejímž členem má být mimo jiné i poslanec Ladislav Šustr), nicméně z Vašeho hlediska - cítíte uspokojení?

Se sebou určitě ne. S kauzou - zvlášť, když mi řeknete, že jedním z členů té komise má být pan Šustr - to už vůbec ne. Jsem ale rád, že o tématu, které bylo doposud tabu, naprosto nedotknutelné, se dá mluvit a dá se o něm psát. Pokud to tak smím říct, na to jsem i trošku hrdý.

Děkuji Vám za rozhovor!

Martin Stín

Pan Tomáš býval kdysi slušný člověk. Než se pustil do podnikání, byl dokonce vysokým vládním úředníkem. Jako podnikateli se mu zpočátku dařilo a nechal proto firmu rozrůstat rychleji, než bylo zdrávo. Nedokázal pak získat dostatečné finanční prostředky na její rozvoj standardní cestou a začal se pokoušet o obstarání dostatečného úvěru z různých "netradičních zdrojů".

Samozřejmě se nakonec stal kořistí podvodníků, jejichž předstíranou činnost v jeho prospěch musel financovat. Ve firmě také došlo k velké zpronevěře a k vyloupení reprezentační provozovny. To vše se seběhlo najednou a pan Tomáš zůstal náhle úplně bez peněz. Z představy,že by několik desítek zaměstnanců marně čekalo na mzdu, že by nezaplatil nájem za sklady a kanceláře a jiné neodkladné náklady, na něj šla hrůza.

Vyřešil to jak nejhůře mohl. Vypůjčil si větší částku od lichvářů, kterým zastavil byt v osobním vlastnictví. Pak se však ukázalo, že propad firmy byl větší, než pan Tomáš odhadoval a navíc se mu přihodila další nehoda. Nepodařilo se mu proto půjčku včas splatit. Lichváři nějaký čas čekali, vyjednávali a připisovali si vysoké úroky. Pak si však jeden z nich převedl byt na sebe. Stále ještě nedal panu Tomášovi výpověď a  tvářil se rozumně, chápavě a  vlídně.

2. července 1998 se pan Tomáš vrátil z pracovní cesty pozdě v noci. Byt našel obsazený skupinou skinheadů, kteří se v něm zařídili jako doma. Přivolal policejní hlídku, která začala zjišťovat totožnost přítomných. Vedoucí skinheadů však policistům sdělil , že zásah byl "předem projednán s policií na lince 158 a povolen". Panu Tomášovi zakázal podívat se do skříní, zda nedošlo ke zcizení jeho majetku a policie jeho názor respektovala.

Po konzultaci vysílačkou se policejní hlídka stáhla. Pan Tomáš zůstal na ulici. Okupace bytu trvala téměř tři měsíce. Mezitím si členové lichvářského řetězce začali byt dále převádět mezi sebou, aby ho mohli s tučným ziskem prodat. Zařízení a osobní věci z bytu vyvezli do veřejného skladu, přičemž si ponechali "na památku" zábavní elektroniku a počítač s tiskárnou včetně elektronického archivu sedmi firem. Ukradli také trezorek s cennostmi a osobními doklady. Je třeba zdůraznit, že lichvář- titulární nový majitel bytu - se setkání pana Tomáše se skinheady a policií nezúčastnil. Slíbil vrátit ukradený trezorek, ale neučinil tak. O elektronice tvrdil, že ji uložil zvlášť, aby se ve skladu nepoškodila. Nikdy ji však nevrátil.

Pan Tomáš podal proti pachatelům tohoto útoku trestní oznámení. Vyšetřující policejní inspektor však dospěl k názoru, že k trestnému činu ani přestupku nedošlo. Pominul prvky násilí a svévolné nakládání majetkem pana Tomáše, dokonce odnětí zábavní elektroniky považoval za občanskoprávní záležitost a odmítl zasáhnout ve prospěch jejího vrácení.

Vzal věci asi tak, že prostě nový majitel se ujal bytu, který si koupil. Že na místě byli ve skutečnosti úplně jiní lidé, kteří mohli být nebezpeční, že bez právního důvodu užívali kompletně zařízený byt a osobní věci poškozeného jako vlastní, vůbec nepostřehl a ve vyšetřovacím spise zatajil.

Spokojil se prohlášením pravděpodobného pachatele krádeže trezorku, že nikdy nebyl nejen v předmětném bytě, ale dokonce ani v dané čtvrti a jeho identifikační konfrontaci se sousedy a poškozeným odmítl.

Na okraj poznamenávám, že se rozběhl také civilní soudní proces. V prvé etapě soud vydal prozatímní opatření, jímž lichváři zakázal byt dále prodat. Díky různým průtahům však toto rozhodnutí vyšlo v době, kdy se již schylovalo k druhé ze tří následných změn majitele. Proces není dosud ukončen.

Pan Tomáš se s odložením trestního oznámení nesmířil a věcí se dosud zabývají různé kontrolní orgány v působnosti ministerstva vnitra a státní zastupitelství vyšších stupňů. 15.8.2000 podal kvůli této záležitosti stížnost ministrovi vnitra na postup Inspekce ministra vnitra.

Ta zůstala bez odpovědi, zato v těchto dnech obdržel pan Tomáš obsílku k podání vysvětlení ke zmíněné stížnosti. Poslala mu ji policejní součást, na kterou si Inspekci ministerstva vnitra stěžoval, podepsán byl stejný policejní inspektor, který na počátku věc vyšetřoval a  netajil se sympatiemi k útočníkům.

Kruh se uzavřel. Vyřizování stížnosti se od ministra vnitra neomylně vrátilo na nejnižší stupeň policejní struktury, do rukou toho, proti komu původně směřovala. Je vůbec možné se domnívat, že by takto organizovaná revize řízení (jde-li vůbec o pokus o nápravu dřívějších pochybení, nejde-li o začátek útoku proti obtížnému stěžovateli ) odkryla nějakou závadu na postupu policie? Kapři si přece nevypustí vlastní rybník...

Je pravda, že pan Tomáš je v této hře v nevýhodném postavení dlužníka v  prodlení a lichváři jsou jeho věřitelé. To však nic nemění na tom, že ten, kdo úročí půjčku sedmi procenty měsíčně a převede si na sebe zástavu v dvojnásobné hodnotě dluhu, se dopouští trestného činu lichvy.

Zejména však v tomto případě došlo k použití násilí občana proti občanovi za  účelem vynucení plnění občanskoprávního závazku a souběžným krádežím. A dlouhá řada policistů a státních zástupců a dva ministři vnitra, kterým tato kauza prošla rukama, k tomu přihlížejí a jak se zdá, vůbec jim to nevadí.

Někteří přitom naznačují, že vlastně tomu ubohému lichváři nic jiného nezbývalo, než se uchýlit k svépomocnému násilí, protože cestou regulérních právních nástrojů by se asi svého nedomohl.

To je ovšem přístup, který platí v džungli, nikoli v civilizované Evropě, ke které se tak hrdě hlásíme. Přijmeme-li takové jednání jako normu, začneme se pomalu vzájemně vyvražďovat.

Na okraj poznamenávám, že i civilněprávní stránka tohoto příběhu je příznačná pro české poměry. Soud vydal předběžné opatření ve prospěch pana Tomáše, ale až za  půl roku. Důvody prodlení jsou z 99% na straně soudu. Strany je pak dostaly se značným zpožděním, takže rozhodnutí soudu ani neovlivnilo jejich chování.

Kdyby soud toto rozhodnutí vydal za několik dní po podání, což je smyslem institutu předběžného opatření, lichváři by nemohli provést řetěz prodejů a je dost možné, že by se pan Tomáš mohl do svého bytu vítězně vrátit. Při hlavním řízení pak bylo zjištěno, že smlouva, na jejímž základě si lichvář převedl byt na sebe, je ze zákonných důvodů neplatná.

Soud však usoudil, že není dán naléhavý právní důvod k jejímu zrušení, protože rozhodnutím ve prospěch žalobce by se příliš nezměnilo jeho postavení ve vztahu k bytu. K tomu, aby se pak domohl vrácení bytu, by totiž musel dosáhnout zrušení dalších tří smluv o převodu bytu a jeho nynějšího uživatele vystěhovat.

Účinky průtahů předběžného řízení tak dopadly s plnou vahou na hlavu pana Tomáše. Odvolací řízení dosud neproběhlo.

Zemské noviny 21.10

David a Goliáš v pokřiveném obraze

Co je v pozadí násilných střetů mezi Palestinci a Izraelci na Blízkém východě

Ve většině nedávných incidentů byli mladí Arabové s kameny pouze předvojem bojůvek ozbrojených samopaly. Tedy: nikoli kameny proti kulkám, nýbrž kameny a kulky proti kulkám. Nerovnost v počtu mrtvých je dána spíše skutečností, že na jedné straně stojí regulérní armáda s dobrým výcvikem a na druhé jen mladíci s touhou si zastřílet. Někdy však stáli proti vojákům opravdu jen vrhači kamenů. Je ale kámen o tolik slabší? Co když ho podpoří fanatismus a vědomí, že nablízku je televizní kamera? Nebylo málo těch reportáží, v nichž palestinští kluci s planoucíma očima nadšeně vykřikovali, že se chtějí stát mučedníky. Kulisou je dav matek, které místo toho, aby je z demonstrací odehnaly, hystericky křičí, že porodí ještě mnoho dalších synů, aby se i oni mohli stát mučedníky. Co s patnáctiletou dívkou, která na kameru řekne, že sice má v životě jisté plány, ale že zemřít pro Palestinu by také bylo moc pěkné?

Nikde není bezpečí

Proti kamenům, které vrhají takové ruce, zmohou jen málo i ty nejlepší střelné zbraně, drží-li je ruka, která má zábrany zabíjet neozbrojené. Výmluvný byl záběr, v němž houf kluků s kameny žene vojáka se samopalem. Stačilo málo a mohl je snadno všechny postřílet. Namísto toho utekl do krytu za autem. Jenže voják nemůže vždy utéct. A především nemůže utéci do bezpečí. V tomto regionu žádné neexistuje. Kdyby izraelská armáda nekontrolovaně ustoupila síle, přišli by namlsaní demonstranti druhý den znovu, chtěli by více a dožadovali se toho urputněji a násilněji. V Izraeli ví každý, že mezi Palestinci je mnoho těch, kteří odmítají kompromis a jejichž dlouhodobým cílem je získání nadvlády nad celou Palestinou, to jest i nad její židovskou částí. A tito lidé mají u Palestinců významné pozice. Ustoupit tedy není kam. Proto někteří izraelští vojáci denně v terénu řeší složitou otázku přiměřené obrany, na kterou ani u nás nemáme jasnou odpověď - kdy už voják smí zmáčknout spoušť a kdy ještě musí věřit, že ho sprška kamenů příliš nezraní.

Děti v pouličním boji

Ten voják si je navíc vědom, na čí straně je většina televizních kamer v okolí. Že reportéři vesměs vidí jen krev dětí a nekladou si nepříjemnou otázku, co dělal dvanáctiletý chlapec uprostřed přestřelky, do které se rozhodně nedostal omylem. Proč mu v tom rodiče nezabránili? Případně proč přišli, až když už nebylo úniku. Či ještě hůře: zda tam své děti neposílají sami, aby svému vedení zajistili mučedníky. To vše musí mít na paměti izraelský voják dříve, než se odhodlá použít zbraň. Žádný div, že se v tomto sporu opravdu dostává do pozice Goliáše, který se nakonec ukazuje slabší než David. Nejde však již jen o ryze izraelský problém. Oním Goliášem je tu celý euroamerický, tedy náš kulturní prostor, jehož je Izrael do jisté míry výspou. Proti fanatické odnoži islámu, která je ochotná zakládat politickou stavbu na krvi vlastních dětí, se můžeme proměnit ve slabé Goliáše - třebaže naše zbraně jsou na první pohled mnohem mocnější.

* Dialog mezi izraelskými vojáky a Palestinci, jaký bylo vidět například včera poblíž mešity al-Aksa v Jeruzalémě, je spíše výjimkou. Mnohem častěji v minulých dnech létaly kameny a zněla střelba. Foto Reuters

Emanuel Bergman

Autor je publicista a působí na Blízkém východě

Slovo

20.10.2000

David a Goliáš v pokřiveném obraze

Břetislav Chudý

Malý palestinský David ozbrojený jen kameny útočí na židovského Goliáše ozbrojeného po zuby. Co jiného může člověka napadnout, když se dívá na záběry násilných scén z palestinských měst a vesnic? Je to ale trochu pokřivený obraz, poněkud kulhající příměr. Ve většině nedávných incidentů byli mladí Arabové s kameny pouze předvojem bojůvek ozbrojených samopaly. Tedy: nikoli kameny proti kulkám, nýbrž kameny a kulky proti kulkám. Nerovnost v počtu mrtvých je dána spíše skutečností, že na jedné straně stojí regulérní armáda s dobrým výcvikem a na druhé jen mladíci s touhou si zastřílet.

Někdy však stáli proti vojákům opravdu jen vrhači kamenů. Je ale kámen o tolik slabší? Co když ho podpoří fanatismus a vědomí, že nablízku je televizní kamera? Nebylo málo těch reportáží, v nichž palestinští kluci s planoucíma očima nadšeně vykřikovali, že se chtějí stát mučedníky. Kulisou je dav matek, které místo toho, aby je z demonstrací odehnaly, hystericky křičí, že porodí ještě mnoho dalších synů, aby se i oni mohli stát mučedníky. Co s patnáctiletou dívkou, která na kameru řekne, že sice má v životě jisté plány, ale že zemřít pro Palestinu by také bylo moc pěkné?

Nikde není bezpečí

Jenže voják nemůže vždy utéct. A především nemůže utéci do bezpečí. V tomto regionu žádné neexistuje. Kdyby izraelská armáda nekontrolovaně ustoupila síle, přišli by namlsaní demonstranti druhý den znovu, chtěli by více a dožadovali se toho urputněji a násilněji. V Izraeli ví každý, že mezi Palestinci je mnoho těch, kteří odmítají kompromis a jejichž dlouhodobým cílem je získání nadvlády nad celou Palestinou, to jest i nad její židovskou částí. A tito lidé mají u Palestinců významné pozice.

Ustoupit tedy není kam. Proto někteří izraelští vojáci denně v terénu řeší složitou otázku přiměřené obrany, na kterou ani u nás nemáme jasnou odpověď - kdy už voják smí zmáčknout spoušť a kdy ještě musí věřit, že ho sprška kamenů příliš nezraní.

Děti v pouličním boji

To vše musí mít na paměti izraelský voják dříve, než se odhodlá použít zbraň. Žádný div, že se v tomto sporu opravdu dostává do pozice Goliáše, který se nakonec ukazuje slabší než David. Nejde však již jen o ryze izraelský problém. Oním Goliášem je tu celý euroamerický, tedy náš kulturní prostor, jehož je Izrael do jisté míry výspou.

Proti fanatické odnoži islámu, která je ochotná zakládat politickou stavbu na krvi vlastních dětí, se můžeme proměnit ve slabé Goliáše - třebaže naše zbraně jsou na první pohled mnohem mocnější.

Autor je publicista a působí na Blízkém východě

Ivan Hoffman, Radiožurnál

Podobně jako mezi lidmi se občas i mezi psy vyskytnou nebezpečné exempláře. Tyto nebezpečné exepmláře jsou odchytávány.

Když se jedná o člověka putuje za mříže, pokud jde o psa, který pokousal člověka, proces je kratší. Pes bývá utracen.

Poté, co naše televize přinesly reportáže o dvou agresivních pitbulteriérech, z nichž jeden ublížil dítěti, je veřejné mínění nakloněno myšlence zakázat chov tohoto druhu přítele člověka.

Co projde jiným rasám a především takzvaným voříškům, kteří si podle statistik veterinářů nejčastěji kousnou do člověka, to neprojde pitbulovi, protože má imidž bestie. Chovatelé psů tvrdí, že neexistuje dobré a zlé plemeno, nýbrž pouze dobrý a špatný pes. Zakázat by se tedy logicky měli špatní psi.

Podobně je tomu ostatně u lidí. Neexistuje špatná rasa, případný zákaz by tedy měl být namířen proti špatným lidem - například proti neonacistům. Při pohledu na družbu těch německých a českých v Doubkách u Říčan (psi ať prominou) se srovnání s dvěma nebezpečnými pitbully přímo nabízelo.

Dobře vyvinuté svalstvo kombinované s výchovou k agresivitě je potenciální hrozbou, ať už se jedná o skina, anebo pitbulla. Zatím se zdá, že si spíše poradíme s těmi psy. Buďto zákazem jejich chovu, anebo dozorem nad jejich chovateli.

Druhé řešení by asi bylo spravedlivé pro ty pitbuly, kteří jsou povahy mírné a přátelské. Zajímavé je, že zakázat jako skupinu neonacisty je zřejmě složité i přesto, že se mezi nimi žádný mírný a přívětivý exemplář nevyskytuje. Být špatným člověkem je zkrátka stále výhodnější, než být špatným psem.

Vysílá se v pondělí 23. října ráno.

Poznámka JČ: Chovatelství některých nebezpečných ras psů je ve Velké Británii zakázáno už dávno, poté, co z drastických případů vyšlo najevo (pes vážně zranil či pokousal nemluvně, atd.) že je chování těchto některých ras psů na veřejnosti nebezpečné.