pondělí 23. října O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Sazka, Dušan Chmelíček a Česká televize: Říkali mi, že Sazka přes Chmelíčka neprojde (rozhovor Tomáše Peciny s Jiřím Ovečkou, autorem pořadu ČT Klekánice o Sazce) Kritika redakce zpravodajství České televize, Brno: "Přece nebudeme dávat prostor v ČT kdejakýmu debilovi...!" (Iniciativa "Brno na přelomu století" - Jaromír Marek, Markéta Dobiášová, Vladimír Fanta) Jak česká policie nevyšetřuje trestné činy: Skvělá kruhová obrana PČR proti obtížnému stěžovateli (Martin Stín) Má americký Kongres právo schvalovat zákony pro celý svět? Americká zahraniční politika je převážnou většinou součástí minulosti (Observer) Blízký východ: Izrael terčem útoků (Observer) Zemské noviny a Slovo: Dva články o Blízkém východě s totožným textem - kdo je vlastně autor? Postskript: Pitbullové a skini (Ivan Hoffman) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Martin Stín

Pan Tomáš býval kdysi slušný člověk. Než se pustil do podnikání, byl dokonce vysokým vládním úředníkem. Jako podnikateli se mu zpočátku dařilo a nechal proto firmu rozrůstat rychleji, než bylo zdrávo. Nedokázal pak získat dostatečné finanční prostředky na její rozvoj standardní cestou a začal se pokoušet o obstarání dostatečného úvěru z různých "netradičních zdrojů".

Samozřejmě se nakonec stal kořistí podvodníků, jejichž předstíranou činnost v jeho prospěch musel financovat. Ve firmě také došlo k velké zpronevěře a k vyloupení reprezentační provozovny. To vše se seběhlo najednou a pan Tomáš zůstal náhle úplně bez peněz. Z představy,že by několik desítek zaměstnanců marně čekalo na mzdu, že by nezaplatil nájem za sklady a kanceláře a jiné neodkladné náklady, na něj šla hrůza.

Vyřešil to jak nejhůře mohl. Vypůjčil si větší částku od lichvářů, kterým zastavil byt v osobním vlastnictví. Pak se však ukázalo, že propad firmy byl větší, než pan Tomáš odhadoval a navíc se mu přihodila další nehoda. Nepodařilo se mu proto půjčku včas splatit. Lichváři nějaký čas čekali, vyjednávali a připisovali si vysoké úroky. Pak si však jeden z nich převedl byt na sebe. Stále ještě nedal panu Tomášovi výpověď a  tvářil se rozumně, chápavě a  vlídně.

2. července 1998 se pan Tomáš vrátil z pracovní cesty pozdě v noci. Byt našel obsazený skupinou skinheadů, kteří se v něm zařídili jako doma. Přivolal policejní hlídku, která začala zjišťovat totožnost přítomných. Vedoucí skinheadů však policistům sdělil , že zásah byl "předem projednán s policií na lince 158 a povolen". Panu Tomášovi zakázal podívat se do skříní, zda nedošlo ke zcizení jeho majetku a policie jeho názor respektovala.

Po konzultaci vysílačkou se policejní hlídka stáhla. Pan Tomáš zůstal na ulici. Okupace bytu trvala téměř tři měsíce. Mezitím si členové lichvářského řetězce začali byt dále převádět mezi sebou, aby ho mohli s tučným ziskem prodat. Zařízení a osobní věci z bytu vyvezli do veřejného skladu, přičemž si ponechali "na památku" zábavní elektroniku a počítač s tiskárnou včetně elektronického archivu sedmi firem. Ukradli také trezorek s cennostmi a osobními doklady. Je třeba zdůraznit, že lichvář- titulární nový majitel bytu - se setkání pana Tomáše se skinheady a policií nezúčastnil. Slíbil vrátit ukradený trezorek, ale neučinil tak. O elektronice tvrdil, že ji uložil zvlášť, aby se ve skladu nepoškodila. Nikdy ji však nevrátil.

Pan Tomáš podal proti pachatelům tohoto útoku trestní oznámení. Vyšetřující policejní inspektor však dospěl k názoru, že k trestnému činu ani přestupku nedošlo. Pominul prvky násilí a svévolné nakládání majetkem pana Tomáše, dokonce odnětí zábavní elektroniky považoval za občanskoprávní záležitost a odmítl zasáhnout ve prospěch jejího vrácení.

Vzal věci asi tak, že prostě nový majitel se ujal bytu, který si koupil. Že na místě byli ve skutečnosti úplně jiní lidé, kteří mohli být nebezpeční, že bez právního důvodu užívali kompletně zařízený byt a osobní věci poškozeného jako vlastní, vůbec nepostřehl a ve vyšetřovacím spise zatajil.

Spokojil se prohlášením pravděpodobného pachatele krádeže trezorku, že nikdy nebyl nejen v předmětném bytě, ale dokonce ani v dané čtvrti a jeho identifikační konfrontaci se sousedy a poškozeným odmítl.

Na okraj poznamenávám, že se rozběhl také civilní soudní proces. V prvé etapě soud vydal prozatímní opatření, jímž lichváři zakázal byt dále prodat. Díky různým průtahům však toto rozhodnutí vyšlo v době, kdy se již schylovalo k druhé ze tří následných změn majitele. Proces není dosud ukončen.

Pan Tomáš se s odložením trestního oznámení nesmířil a věcí se dosud zabývají různé kontrolní orgány v působnosti ministerstva vnitra a státní zastupitelství vyšších stupňů. 15.8.2000 podal kvůli této záležitosti stížnost ministrovi vnitra na postup Inspekce ministra vnitra.

Ta zůstala bez odpovědi, zato v těchto dnech obdržel pan Tomáš obsílku k podání vysvětlení ke zmíněné stížnosti. Poslala mu ji policejní součást, na kterou si Inspekci ministerstva vnitra stěžoval, podepsán byl stejný policejní inspektor, který na počátku věc vyšetřoval a  netajil se sympatiemi k útočníkům.

Kruh se uzavřel. Vyřizování stížnosti se od ministra vnitra neomylně vrátilo na nejnižší stupeň policejní struktury, do rukou toho, proti komu původně směřovala. Je vůbec možné se domnívat, že by takto organizovaná revize řízení (jde-li vůbec o pokus o nápravu dřívějších pochybení, nejde-li o začátek útoku proti obtížnému stěžovateli ) odkryla nějakou závadu na postupu policie? Kapři si přece nevypustí vlastní rybník...

Je pravda, že pan Tomáš je v této hře v nevýhodném postavení dlužníka v  prodlení a lichváři jsou jeho věřitelé. To však nic nemění na tom, že ten, kdo úročí půjčku sedmi procenty měsíčně a převede si na sebe zástavu v dvojnásobné hodnotě dluhu, se dopouští trestného činu lichvy.

Zejména však v tomto případě došlo k použití násilí občana proti občanovi za  účelem vynucení plnění občanskoprávního závazku a souběžným krádežím. A dlouhá řada policistů a státních zástupců a dva ministři vnitra, kterým tato kauza prošla rukama, k tomu přihlížejí a jak se zdá, vůbec jim to nevadí.

Někteří přitom naznačují, že vlastně tomu ubohému lichváři nic jiného nezbývalo, než se uchýlit k svépomocnému násilí, protože cestou regulérních právních nástrojů by se asi svého nedomohl.

To je ovšem přístup, který platí v džungli, nikoli v civilizované Evropě, ke které se tak hrdě hlásíme. Přijmeme-li takové jednání jako normu, začneme se pomalu vzájemně vyvražďovat.

Na okraj poznamenávám, že i civilněprávní stránka tohoto příběhu je příznačná pro české poměry. Soud vydal předběžné opatření ve prospěch pana Tomáše, ale až za  půl roku. Důvody prodlení jsou z 99% na straně soudu. Strany je pak dostaly se značným zpožděním, takže rozhodnutí soudu ani neovlivnilo jejich chování.

Kdyby soud toto rozhodnutí vydal za několik dní po podání, což je smyslem institutu předběžného opatření, lichváři by nemohli provést řetěz prodejů a je dost možné, že by se pan Tomáš mohl do svého bytu vítězně vrátit. Při hlavním řízení pak bylo zjištěno, že smlouva, na jejímž základě si lichvář převedl byt na sebe, je ze zákonných důvodů neplatná.

Soud však usoudil, že není dán naléhavý právní důvod k jejímu zrušení, protože rozhodnutím ve prospěch žalobce by se příliš nezměnilo jeho postavení ve vztahu k bytu. K tomu, aby se pak domohl vrácení bytu, by totiž musel dosáhnout zrušení dalších tří smluv o převodu bytu a jeho nynějšího uživatele vystěhovat.

Účinky průtahů předběžného řízení tak dopadly s plnou vahou na hlavu pana Tomáše. Odvolací řízení dosud neproběhlo.