Skvělá kruhová obrana PČR proti obtížnému stěžovateli
(aneb pryč od Evropy, hurá do džungle)
Pan Tomáš býval kdysi slušný člověk. Než se pustil do podnikání, byl dokonce
vysokým vládním
úředníkem. Jako podnikateli se mu zpočátku dařilo a nechal proto firmu
rozrůstat rychleji, než
bylo zdrávo. Nedokázal pak získat dostatečné finanční prostředky na její
rozvoj standardní
cestou a začal se pokoušet o obstarání dostatečného úvěru z různých
"netradičních zdrojů".
Samozřejmě se nakonec stal kořistí podvodníků, jejichž předstíranou činnost
v jeho prospěch
musel financovat. Ve firmě také došlo k velké zpronevěře a k vyloupení
reprezentační
provozovny. To vše se seběhlo najednou a pan Tomáš zůstal náhle úplně bez
peněz. Z
představy,že by několik desítek zaměstnanců marně čekalo na mzdu, že by
nezaplatil nájem za
sklady a kanceláře a jiné neodkladné náklady, na něj šla hrůza.
Vyřešil to jak nejhůře mohl. Vypůjčil si větší částku od lichvářů, kterým
zastavil byt v osobním
vlastnictví. Pak se však ukázalo, že propad firmy byl větší, než pan Tomáš
odhadoval a navíc se
mu přihodila další nehoda. Nepodařilo se mu proto půjčku včas splatit.
Lichváři nějaký čas
čekali, vyjednávali a připisovali si vysoké úroky. Pak si však jeden z nich
převedl byt na sebe.
Stále ještě nedal panu Tomášovi výpověď a tvářil se rozumně, chápavě a
vlídně.
2. července 1998 se pan Tomáš vrátil z pracovní cesty pozdě v noci. Byt
našel obsazený
skupinou skinheadů, kteří se v něm zařídili jako doma. Přivolal policejní
hlídku, která začala
zjišťovat totožnost přítomných. Vedoucí skinheadů však policistům sdělil ,
že zásah byl "předem
projednán s policií na lince 158 a povolen". Panu Tomášovi zakázal podívat
se do skříní, zda
nedošlo ke zcizení jeho majetku a policie jeho názor respektovala.
Po
konzultaci vysílačkou se
policejní hlídka stáhla. Pan Tomáš zůstal na ulici. Okupace bytu trvala
téměř tři měsíce. Mezitím
si členové lichvářského řetězce začali byt dále převádět mezi sebou, aby ho
mohli s tučným
ziskem prodat. Zařízení a osobní věci z bytu vyvezli do veřejného skladu,
přičemž si ponechali
"na památku" zábavní elektroniku a počítač s tiskárnou včetně elektronického
archivu sedmi
firem. Ukradli také trezorek s cennostmi a osobními doklady. Je třeba
zdůraznit, že lichvář-
titulární nový majitel bytu - se setkání pana Tomáše se skinheady a policií
nezúčastnil. Slíbil
vrátit ukradený trezorek, ale neučinil tak. O elektronice tvrdil, že ji
uložil zvlášť, aby se ve skladu
nepoškodila. Nikdy ji však nevrátil.
Pan Tomáš podal proti pachatelům tohoto útoku trestní oznámení. Vyšetřující
policejní inspektor
však dospěl k názoru, že k trestnému činu ani přestupku nedošlo. Pominul
prvky násilí a
svévolné nakládání majetkem pana Tomáše, dokonce odnětí zábavní elektroniky
považoval za
občanskoprávní záležitost a odmítl zasáhnout ve prospěch jejího vrácení.
Vzal věci asi tak, že
prostě nový majitel se ujal bytu, který si koupil. Že na místě byli ve
skutečnosti úplně jiní lidé,
kteří mohli být nebezpeční, že bez právního důvodu užívali kompletně
zařízený byt a osobní věci
poškozeného jako vlastní, vůbec nepostřehl a ve vyšetřovacím spise zatajil.
Spokojil se
prohlášením pravděpodobného pachatele krádeže trezorku, že nikdy nebyl nejen
v předmětném
bytě, ale dokonce ani v dané čtvrti a jeho identifikační konfrontaci se
sousedy a poškozeným
odmítl.
Na okraj poznamenávám, že se rozběhl také civilní soudní proces. V prvé
etapě soud vydal
prozatímní opatření, jímž lichváři zakázal byt dále prodat. Díky různým
průtahům však toto
rozhodnutí vyšlo v době, kdy se již schylovalo k druhé ze tří následných
změn majitele. Proces
není dosud ukončen.
Pan Tomáš se s odložením trestního oznámení nesmířil a věcí se dosud
zabývají různé kontrolní
orgány v působnosti ministerstva vnitra a státní zastupitelství vyšších
stupňů. 15.8.2000 podal
kvůli této záležitosti stížnost ministrovi vnitra na postup Inspekce
ministra vnitra.
Ta zůstala bez
odpovědi, zato v těchto dnech obdržel pan Tomáš obsílku k podání vysvětlení
ke zmíněné
stížnosti. Poslala mu ji policejní součást, na kterou si Inspekci
ministerstva vnitra stěžoval,
podepsán byl stejný policejní inspektor, který na počátku věc vyšetřoval a
netajil se sympatiemi
k útočníkům.
Kruh se uzavřel. Vyřizování stížnosti se od ministra vnitra neomylně vrátilo
na nejnižší stupeň
policejní struktury, do rukou toho, proti komu původně směřovala. Je vůbec
možné se domnívat,
že by takto organizovaná revize řízení (jde-li vůbec o pokus o nápravu
dřívějších pochybení,
nejde-li o začátek útoku proti obtížnému stěžovateli ) odkryla nějakou
závadu na postupu policie? Kapři si přece nevypustí vlastní rybník...
Je pravda, že pan Tomáš je v této hře v nevýhodném postavení dlužníka v
prodlení a lichváři
jsou jeho věřitelé. To však nic nemění na tom, že ten, kdo úročí půjčku
sedmi procenty měsíčně
a převede si na sebe zástavu v dvojnásobné hodnotě dluhu, se dopouští
trestného činu lichvy.
Zejména však v tomto případě došlo k použití násilí občana proti občanovi za
účelem vynucení
plnění občanskoprávního závazku a souběžným krádežím. A dlouhá řada
policistů a státních
zástupců a dva ministři vnitra, kterým tato kauza prošla rukama, k tomu
přihlížejí a jak se zdá,
vůbec jim to nevadí.
Někteří přitom naznačují, že vlastně tomu ubohému
lichváři nic jiného
nezbývalo, než se uchýlit k svépomocnému násilí, protože cestou regulérních
právních nástrojů
by se asi svého nedomohl.
To je ovšem přístup, který platí v džungli, nikoli
v civilizované
Evropě, ke které se tak hrdě hlásíme. Přijmeme-li takové jednání jako normu,
začneme se
pomalu vzájemně vyvražďovat.
Na okraj poznamenávám, že i civilněprávní stránka tohoto příběhu je
příznačná pro české poměry. Soud vydal předběžné opatření ve prospěch pana Tomáše, ale až za
půl roku. Důvody
prodlení jsou z 99% na straně soudu. Strany je pak dostaly se značným
zpožděním, takže
rozhodnutí soudu ani neovlivnilo jejich chování.
Kdyby soud toto rozhodnutí
vydal za několik
dní po podání, což je smyslem institutu předběžného opatření, lichváři by
nemohli provést řetěz
prodejů a je dost možné, že by se pan Tomáš mohl do svého bytu vítězně
vrátit. Při hlavním
řízení pak bylo zjištěno, že smlouva, na jejímž základě si lichvář převedl
byt na sebe, je ze
zákonných důvodů neplatná.
Soud však usoudil, že není dán naléhavý právní
důvod k jejímu
zrušení, protože rozhodnutím ve prospěch žalobce by se příliš nezměnilo jeho
postavení ve
vztahu k bytu. K tomu, aby se pak domohl vrácení bytu, by totiž musel
dosáhnout zrušení
dalších tří smluv o převodu bytu a jeho nynějšího uživatele vystěhovat.
Účinky průtahů
předběžného řízení tak dopadly s plnou vahou na hlavu pana Tomáše. Odvolací
řízení dosud
neproběhlo.