Nabytá politická moc nemusí lidskou bytost zkorumpovat
Pierre Elliott Trudeau (1919-2000)
Zpráva o smrti bývalého kanadského ministerského předsedy Pierra Elliotta Trudeua (1968-79 a 1980-84) se vyhnula BL a valně i jiným českým sdělovacím prostředkům. Po pravdě řečeno, zadání jména tohoto státníka přineslo na Seznamu pouze několik odkazů na starší články v Kanadských listech pana Kalába.
Není celkem divu, protože Trudeau naposledy předsedoval v roce 1984 a pak se do (kanadské) politiky ze svého soukromí vrátil jen třikrát, vždy v souvislosti s jednáním o budoucnosti Quebecu v Kanadě. Mimo svoje životní jubilea žil ostatně i mimo větší zájem kanadských sdělovacích prostředků.
Naposledy se jeho jméno dostalo na titulní stránky před dvěma lety, když jeho nejmladší syn zahynul v lavině.
Trudeau nebyl samozřejmě zapomenut, ale časový odstup od jeho odchodu z Ottawy se zdál být příliš velký na to, aby se dala očekávat taková reakce veřejnosti, k jaké došlo, když byla jeho smrt oznámena.
Media byla zjevně připravena - protože Trudeau byl nějakou dobu poblíž hrobníkovy lopaty - na to ukázat pár retrospektivních záběrů z jeho politického života, udělat rozhovory s ministry jeho vlády a s historiky, kteří ho buď zatracují nebo vynášejí.
Reakce veřejnosti však rychle převedla řeč z roviny politické do roviny lidské. Trudeau totiž prakticky dokázal, že nabytá politická moc nemusí lidskou bytost zkorumpovat - zejména když člověku nechybí skutečný intelekt.
Trudeau neviděl v získání moci vrchol svého politického snažení, ale nástroj pro uskutečnění představy o tom, jak by Kanada mohla zevnitř i zvenku vypadat. V tom jsou zajedno jeho příznivci i odpůrci, přestože budou i nadále vést spory o tom, co a do jaké míry se mu co podařilo a co, lidově řečeno, zvoral. Politik si jen těžko může přát lepší hodnocení.
Jeho život naznačuje, že měl podobný přístup i k bohatství. Bylo pro něj klíčem ke vzdělání a rozsáhlému cestování, nikoli smyslem jeho existence. Trudeau se narodil v rodině zámožného montrealského právníka a jako bohatý člověk svůj život i završil, ale tato skutečnost nikdy nepřekrývala jeho jednání.
Trudeaův vstup na federální politickou scénu (v druhé polovině šedesátých let) vzbudil obrovský ohlas veřejnosti. Mohu z vlastní zkušenosti vysvětlit proč.
Do roku 1969, kdy jsem poprve přijel do Kanady, pro mě byl (český) politik takměř neživotnou bytostí ve víceméně rakevním úboru, neznající víc než přeříkávání frází předepsaných projevů. Bezpohlavní tvor spíše vyššího než neurčitého věku, jehož jediný citový projev spočíval v předpisovém státnickém polibku. Jistou výjimku představoval oplavkovaný Dubček trávící několik vteřin patřících roku 1968 v prostoru mezi třímetrovým prknem a hladinou jakéhosi bazénu.
A tak jsem jen zíral na kanadského ministerského předsedu, který se netajil tím, že zrovna chodí se Streisandovou, který si po šichtě (mezivládních jednání) zašel jako soukromník na skleničku do australského baru, nebo sjel francouzskou sjezdovku v Alpách, když už tam byl. Zírali ovšem i samotní Kanaďané, protože i pro ně byl čtyřicetiletý politik politik z masa, kostí a se sloužícím přirozením novinkou.
Vlna nadšení, které se říkalo trudeao-manie, za sebou zanechala pozoruhodnou stopu - občana, který začal jinak vnímat vlastní zemi (k tomu přispělo i Expo 67), lidi kolem sebe i vlastní práva.
Politik, který prohlásí, že stát nemá místo v ložnicích občanů a myslí to stejně vážně jako povýšení charty lidských na základní zákon země, vzbuzuje nejen zájem, ale i důvěru, zejména když po slovech následují činy.
Když se v roce 1970 uchýlili quebečtí separatisté k teroristickým akcím, odpověděl Trudeau na otázku novináře, co s tím bude dělat nyní již slavným výrokem "sledujte mě" (Just watch me). Ne všichni přijali nasazení armády a dočasné zvýšení pravomoci policie s nadšením, ale další vývoj dokázal, že rozhodný postoj vlády přerušil nebezpečný trend únosů a vydírání, který vyvrcholil vraždou quebeckého ministra práce Laporta.
Trudeau byl velmi vzdělaný člověk, intelektuál v tom nejlepším slova smyslu. Některými lidmi, zejména svými politickými oponenty, byl považován za arogantního. Ti, kteří ho znali osobně, tento názor nesdílejí. A veřejnost, kterou svým jednáním oslovil, rovněž ne.
Proto přišly desetitisíce lidí podepsat kondolenční listiny. Proto byla trať, kterou projížděl vlak s Trudeaovým tělem, lemována lidmi, kteří přišli smeknout klobouk a vytvořili obraz ne nepodobný poslední cestě Masaryka do Lán.
Jedním z možných vysvětlení reakce veřejnosti je, jak se někteří novináři shodovali, stesk po době, kdy stál v čele státu důvěryhodný politik. Od té doby bohužel uplynulo pod ottawskými mosty příliš mnoho vody.
Občas není na škodu nacházet poučení v historii. Pierre Elliott Trudeau by mohl mnoha českým politikům sloužit jako příklad jak nakládat s mocí. Třeba by se nakonec dočkali smeknutí klobouku a ne sliny padající směrem k jejich rozpadajícímu se majestátu.
Jiří Jírovec
