Pár dní po Temelínu
První dny po spuštění jaderného reaktoru v Temelíně potvrdily, že první obětí řetězové reakce jsou vztahy mezi národy v našem regionu. Spor není ani tak mezi odpůrci a stoupenci jaderné energie. Takové neshody by byly vyjadřovány u vrat jaderné elektrárny. Ne, je to daleko spíš konflikt mezi Českem a Rakouskem. To se projevilo zablokováním hranic, které rozdělují oba národy a výměnou hloupých výroků mezi sdělovacími prostředky a politiky všech barev. Jaderná energie se stala příhodným nástrojem, který eskaloval latentní nepřátelství, které mezi námi vládne.
Tuto úzkoprsost, tak typickou pro středoevropskou intelektuální atmosféru, je vidět v čistě krystalické formě na všech stranách nynějšího konfliktu. Náš region dal lidstvu mnoho vynikajících mozků, ale většina z nich dosáhla úspěchu teprve až poté, co unikli z dusivé atmosféry tohoto regionu. Ti, kdo zůstali, byli schopni se přizpůsobit valčíkově-knedlíkovému způsobu myšlení. Nemáme tady rádi cizince, ani lidi s novými, původními myšlenkami. Také nemáme rádi novou technologii. Všechno musí být dobře prozkoušeno ... alespoň jako jaderná elektrárna na úsvitu třetího milénia.
Je to dobrá rozvojová strategie pro budoucnost tohoto regionu? Když jsem jel automobilem nedávno ze San Diega po kalifornském pobřeží, projížděl jsem neustále samými průmyslovými zónami vysoké technologie. Měl jsem pochybnosti, zda budeme schopni konkurovat v globálním měřítku takovou obrovskou kapacitou. Je ta bitva už navždy prohrána, anebo existují chytré metody...?
Jsem si jist, že Temelín velmi silně omezil naše šance stát se během života nynější generace úspěšnými. Tento vedlejší efekt je podle mého názoru daleko závažnější než možná mlhavá hrozba jaderné katastrofy. Intelektuální a hmotné zdroje, které lze zmobilizovat za účelem získání globální konkurenceschopnosti jsou omezené nejen v České republice, ale vzhledem k tomu, jak obrovský je to úkol, i v Rakousku a v Bavorsku. Na české straně jsme vydali 90 miliard korun na výstavbu energetické kapacity, které v podstatě není zapotřebí a která je převážně založena na inovacích a vynálezech, kterých jiné národy dosáhly už dávno, před několika desetiletími. Využíváme kapacitu našich nejlepších inženýrů k výstavbě a provozu této elektrárny. Tím jsme záměrně vytvořili obrovský odliv mozků, jako kdyby v minulých desetiletích a stoletích nedocházel k obrovským vystěhovaleckým vlnám.
Temelín způsobil celému regionu, včetně Česka, Bavorska i Rakouska, obrovské škody. Všechny strany konfliktu přispěli k této ztrátě před deseti lety "chytrým" manévrováním a nerozhodností na jedné straně arogantní pošetilostí na druhé straně politické arény. Veřejnost k tomu většinou mlčela a aktivisté byli odzbrojující trapnou absencí kompetence, kterou se snažili vynahradit divadelními představeními. Vědci se mlčky dívali na to, jak je plýtváno obrovskými ekonomickými zdroji na morálně zastaralou jadernou elektrárnu, namísto aby byly vloženy investice do slibovaných vysokých technologií. Temelín zcela zjevně vyčerpal zdroje a motivaci pro vývoj a výzkum v oblasti alternativních zdrojů energie v celém regionu na mnoho let do budoucnosti.
Co se dá dělat, nyní, co už byly ty peníze utraceny a intelektuální zdroje zkameněly kolem čtyř velkých komínů? Není čas na to, bědovat a stavět ve Wullowitz stany. Také teď není čas na to, zvyšovat nepřátelství. Jaderná reakce bude zahájena a bude poskytovat elektřinu. Pravděpodobnost jaderné katastrofy je asi tak velká jako pravděpodobnost jaderné katastrofy z Landshutu nebo z Dukovan.
Měli bychom zmobilizovat zbývající kapacity k tomu, abychom vytvořili inteligentní alternativy k budoucím Temelínům. Loni založili Česká akademie věd, Weizmannův Ústav vědy v Izraeli a univerzity v Budějovicích, v Mnichově a v Řezně, k nimž se posléze připojily univerzity v Linci a v Praze Mezinárodní středisko pro vzdělávání v oblasti biovědy a technologie. Tyto instituce, zastupující všechny národy, které historicky žijí v našem regionu, jsou připraveny sloučit intelektuální zdroje pro pokročilé vzdělávání v těch oblastech biologie, kde pravděpodobně vzniknou nové technologie. Čeští partneři projevili ochotu přispět tím, že nabídli umístit toto Středisko v bývalém Bukvojském paláci v Nových Hradech na rakouských hranicích. Toto místo, které bývalo historickým tavicím kotlem etnických a kulturních vlivů, má šanci se navrátit ke své někdejší roli. Není to jen historické místo, ale také ohnisko pro nově vytvořené výzkumné středisko, které obdrželo téměř 180 milionů korun ze státních prostředků na vědeckou infrastrukturu. Naši němečtí, izraelští a rakouští kolegové přispěli svou intelektuální kapacitou k organizaci prvních pracovních setkání, která se mají uskutečnit už příští rok. Jen zlomek státních peněz, které byly vydány na Temelín, by byl obrovským oživením této společné vzdělávací činnosti. Jsme velmi vděčni za finanční podporu České akademie věd a Jihočeské univerzity. Jenže náš CELOROČNÍ rozpočet (vynecháme-li výzkumné středisko) se rovná pouhým čtyřem procentům rozpočtu na JEDINÝ DEN během stavby Temelína. Mám pocit, že bychom měli požádat lidi, kteří stanuj ve Wulowitz, aby se k nám připojili a jeli do parlamentů ve Vídni, v Praze a v Berlíně se žádostí o podporu výzkumu nových, inteligentních a ekologicky neškodných hypermoderních technologií pro hospodářské oživení našeho regionu. Už bychom neměli být dál trpěliví. Jinak budou brzo někde zase postaveny další komíny.
Days after Temelín.
The first days after initiating the nuclear reactor in Temelín confirmed that the first victim of the chain reaction is the relation between the nations of our region. The dispute is not so much between opponents and supporters of nuclear energy. Such disagreement would be expressed at the gates of the power plant. Rather it is a conflict between Czechia and Austria that is demonstrated by blocking the borders dividing the two nations and by exchange of stupidities between media and politicians of all colors. The nuclear energy became a handy subject to escalate the latent animosity between us.
The narrow-mindedness so typical for the central European intellectual atmosphere is presented in a crystal clear form on all sides of the present conflict. Our region gave the mankind many brilliant brains but most of them were successful only after they escaped the stifling atmosphere of this region. Those who remained were able to conform to the waltz-and-knödl way of thinking. We don't like strangers and original people here. We also don't like new technology. It must be well tested ... at least as a nuclear power plant at the dawn of the third millennium.
Is this a good development strategy for this region's future? When driving recently north from San Diego along the Californian coastline I was passing through one hi-tech campus after another. I was wondering what could we do to be able to compete on the global scale with such an impressive capacity. Is it a battle lost forever or are there clever ways...? I am sure that Temelin largely diminished our chances to be successful during this generation life-span. I consider this side effect to be much more relevant than a vague threat of a nuclear disaster. The intellectual and material resources that can be mobilized to achieve the global competitiveness are limited not only in Czechia but considering the challenging magnitude of this task also in Austria and Bavaria. On the Czech side, we spent 90 billions of crowns to build an energy capacity that is largely not needed and that is dominantly based on innovations and inventions that were achieved by other nations several decades ago. We use the capacity of our best engineers to build and run this plant. By this, we deliberately generated an enormous internal brain drain as if there were no massive waves of emigration in the last decades and centuries.
By Temelin, the entire region including Czechia, Bavaria and Austria lost enormously. All sides of the dispute contributed to the loss ten years ago by "clever" maneuvering and indecisiveness on one side and arrogant foolishness on the other side of the political arena. Public was largely silent and the activists were laming the case by embarrassing lack of competence that they tried to compensate by theatrical performances. Scientists were silently watching the huge drain of resources being used for morally outdated plant instead boosting promising high-technologies. Temelin obviously drained resources and motivation for research and development of alternative energy sources in the entire region for many years ahead.
What can we do after the money was spent and intellectual resources are petrified around the four big chimneys? There is no time to cry and tent in Wullowitz. There is also no time to escalate the animosities. The nuclear reaction will start and will supply the electricity. The chances of nuclear disaster are about equal to that coming from Landshut or Dukovany.
We should mobilize the remaining capacities to generate smart alternatives to potential future Temelins. Last year, Czech Academy of Sciences, Weizmann Institute of Science in Israel and the universities in Budejovice, Muenchen and Regensburg joined later by the universities in Linz and Praha founded the International Center for Bioscience and Technology Education. The institutions representing all nations historically living in our region are ready to combine intellectual resources for advanced education in those areas of biology where new technologies are likely to emerge. Czech partners demonstrated the willingness to contribute by offering to house the Center activities in the former Buquoy palace in Nove Hrady at the border to Austria. The place that was a historic melting pot of ethnic and cultural influences has a chance to return to its former role. It is not only a historical place but also a focal point of the newly established research center that received nearly 180 million crowns of public funds for scientific infrastructure. Our German, Israeli and Austrian colleagues committed their personal intellectual capacity to organize first workshops already next year. A fraction of public funds that went to Temelin would give this joint education activity a big boost. We are very grateful for the financial support of the Czech Academy of Sciences and South Bohemian University. Yet, our ANNUAL running budget (not including the research center) is only 4% of average ONE DAY budget of Temelin during its construction. I feel that we should ask the people tenting at Wulowitz to join us going to parliaments in Wien, Praha and Berlin to plead for research and development of smart and nature-friendly high technologies to boost our region. We should not be patient anymore. Otherwise there will be more chimneys soon...
Ladislav Nedbal, Ph.D.
Blázni z Vídně jako z Prahy
Ivan
Sosna
Tak jsem si tuhle mohl přečíst, jak blokády na rakouských
hranicích dělají jen blázni z Vídně, kdežto pokojného příhraničního
domorodce Temelín nezajímá.
Nevím sice, jaké je složení protestujících, rád ale věřím,
že řadu, možná i většinu rakouských vesničanů u hranic
problematika bezpečnosti temelínské jaderné energie až tak
nevzrušuje. "Já nemám čas, na hospodářství je tolik práce...,"
cituje tisk tento hlas lidu, "blokády ať si tady dělají ti
blázni z Vídně."
Hlas lidu, jenž mi neodbytně připomněl jaro-léto roku
osmašedesátého na vsi tentokrát české. "Na takový
hlouposti my tady nemáme čas, my musíme hochu makat,"
argumentovali - ze svého hlediska oprávněně a pochopitelně -
"družstevní rolníci". Pro kolik z nich byl slavný a nešťastný
pokus o trochu více svobody a demokracie jen blbnutím pomatených
inteligentů z Prahy! Oni měli barák, svého pašíka, svůj záhumenek,
oproti minulosti neskutečný životní standard a nějaké
svobody je moc nezajímaly. Kam by taky cestovali, když měli na
krku hospodářství a o letních dovolených vrcholící boj o
zrno! Unavení vstáváním za kuropěním si tak akorát přečetli
Jihočeskou pravdu a svou skrovnou potřebu informací saturovali
v hospodě nebo večer u telky.
Co chci předchozím elitářským odstavcem typického
intektuálského nemakačenka říci? Třeba to, že ne každý
selský rozumbrada má zdravý selský rozum. Že vesnice nebyly
a nejsou plné jen rozšafných a moudrých rolníků, ale také
pivních strejců. Takových, kteří jsou s úsudkem rychle
hotoví, kteří mají ve všem své primitivní jasno a pro něž
je vše mimo jejich osobní zkušenost volovina. V každé chalupě
nebydlí fikaný český Honza, prosťáček na pohled, ale
vlastně filuta, který nakonec sleze z pece a zesměšní nafintěné
městské frajírky, ani Kuba a Anče-proletářka, seriálově
zesměšňující komického nenažraného Trautenberka.
Postobrozenecká iluze moudrého českého lidu, zachránce
husitských tradic a českého jazyka, huštěná donedávna do
generací školáčků, zkrátka idealizuje a zkresluje. Někdy
totiž "rozumný" a "střízlivý" hlas lidu volá
jen po pivním klidu a zaprděném sice, ale přece jen pohodlí.
A "blázni", jakkoli nepraktičtí, fanfarónští a
jurodiví, mohou vidět dál než za strejcova humna.
Netvrdím, že tomu tak u "aktivistů" (taky jste si všimli,
jak se to slovo stalo skoro nadávkou?) z Prahy nebo rakouských
hranic nutně je. Nechci oslavovat kavárenské či nás
internetové intelektuály a nevysmívám se člověku, jenž je
machr na zeleninu, ale širší obzory jsou pro něj polem neoraným.
Jen jsem si připomněl, že hlas lidu vždy není hlasem božím.
Poznámka JČ: To je sice pravda, ale má právo na svůj názor. Jiná věc je, že pokud s ním - z dobrých důvodů nesouhlasíme, musíme ho kritizovat a racionálně věci vysvětlovat a analyzovat. Tady právě selhávají sdělovací prostředky. Protože nakonec o všem mají a musejí v demokracii rozhodovat právě občané, těm by však měly být dány všechny příležitosti, aby byli toho rozhodování schopni a aby nepropadali mediální demagogii a manipulaci podnikatelů i politiků, jak se nyní v ČR děje tak často...
Policista nám v malé cele stříkl do očí pepřový sprej
Výpověď španělského občana
Pokusil jsem se zahrnout co největší množství podrobností, ale jen ty, o nichž jsem přesvědčen, že jsou relevantní. Potřebujete-li další podrobnosti, nebo máte-li pochybnosti, prosím, předejte to tisku či Amnesty International, atd. Má e-mailová adresa je (známa OPH).
Jméno: (známo OPH)
Země: Katalánsko (Španělsko)
Kdy jste byl zatčen: 26. září ve 14.45.
Kde: Na ulici západně od silnice, která se blíží ke Kongresovému středisku z jihu, před policejním kordonem.
Jak: Tři policisté skočili přes přítelkyni, která seděla na ulici a rukama signalizovala, že nemá žádné násilné úmysly, protože začínala být situace napjatá mezi policejním kordonem a demonstranty. Ti z nás, kteří byli nablízku, čtyři, skočili na ni, abychom ji ochránili. Policie nás bila a odtahovala tak dlouho, až nás rozdělila a každý z nás jsme zvlášť dostali pouta. Tři policisté stáli kolem každého z nás. Když jsme byli přivedeni na policejní stanici a já jsem se snažil anglicky vysvětlit dvěma policistům, kteří mě strkali, že se nebráním, ať mě nestrkají, pouto mého batohu se chytlo na dveřích a policista, který šel přede mnou (byla to velmi úzká chodba) se otočil a udeřil mě obuškem do nohy a pak mě chytil třetí policista za hlavu a tloukl jí do zdi, na místě, kde chodba zahýbala doleva. Byli jsme odvedeni do chodby před kanceláří a policisté na nás řvali česky, abychom vyprázdnili své baťohy (křičeli na mě a na jednoho Angličana, my jsme byli jediné dvě osoby s baťohy). Policisté ty baťohy otevřeli sami, vyházeli z nich věci na podlahu a řvali na nás, abychom je sebrali, ale my jsme měli ruce v poutech. Angličanovi roztrhl baťoh nožem velmi nervózní policista, protože nemohl rozepnou rukama v kožených rukavicích na něm zip.
Přečetli vám vaše práva? Ne, ani v jedné ze tří policejních stanic (první byla napravo od Kongresového střediska, druhá v Praze 4 a třetí byla policejní stanice pro cizince). Během naší první noci ve vězení, myslím, že to byl severně od Karlových Varů, jsme dostali kus papíru s našimi právy a povinnostmi, měli jsme si to za půl hodiny přečíst. Nebylo tam nic ohledně jídla. Podepsal jsem to pod podmínkou, že se budu moci spojit s právníkem. Jenže pak mi nebylo dovoleno zatelefonovat.
Kolik lidí bylo zatčeno s vámi? Na první policejní stanici jsem byl s A z Baskicka, s D. z Holandska a G. z Velké Británie. Ve vozidle, které nás vezlo na druhou policejní stanici, byl také český novinář, rakousko-americká žena, která byla posléze obviněna, Němka a další žena, kterou jsem neměl možnost identifikovat. Policisté v tomto vozidle měli čísla 247463 a 262401. Rakušanku strkali a hrubě s ní zacházeli, aby ji dostali do vozidla. Na druhé policejní stanici jsem byl s D.G.,M. a L. Byl tam také někdo ze Slovinska, osmnáctiletý Polák, a dva Američané, ale nepamatuju se, jak se jmenovali. Zpočátku tam bylo také sedm Čechů (viz níže). V cizineckém vězení jsem byl s G., M. a K (to byl další Polák, který byl také zatčen v Praze).
Jak dlouho trvalo, než jste byl po zatčení přivezen na policejní stanici? Bylo to velmi rychlé, možná pět minut.
Hovořil jste s právníkem anebo s Občanskými právními hlídkami? Na druhé policejní stanici, v Praze 4, kam jsem byl odvezen abych podepsal výpověď, jsem požádal o telefonní hovor a o právníka. Souhlasili, ale řekli, že to udělají sami. Musel jsem jim dát telefonní číslo OPH a oni odešli z místnosti. Za pár minut se vrátili, že prý bylo obsazeno, a tak právníka nebudu mít. Požadoval jsem, aby zatelefonovali znova, ale ignorovali mě.
Bylo vám dovoleno telefonovat? Ne, vůbec ne. Nemohl jsem komunikovat s vnějším světem, dokud jsem nebyl 29. září propuštěn.
Stal jste terčem policejního násilí, ve vězení či mimo vězení? Na ulici mě bili zejména do nohou a do zadku, ale dvakrát mě také udeřili do hlavy a jednou do levé paže. Naštěstí jsem měl na zádech baťoh. Na první policejní stanici jsem dostal opravdu silnou ránu, ještě pořád ta noha o čtrnáct dní později hodně bolí. Taky mě udeřili na pravé straně hlavy takže, když jsem byl propuštěn, bylo bolestivé kousat potravu. První tři dny jsem měl bolesti hlavy. Čísla policistů zaznamenal A. (4 čísla policistů jsou OPH známá).
Na druhé policejní stanici, než nás měli odvézt na třetí, jsem se zeptal, jestli si smím zavázat tkaničky a ukázal jsem na nohy. Chytili mě za krk a obuškem mě strčili k východu ze stanice, dva policisté mě odtáhli k vozidlu a hodili na mě boty. Spadly mi totiž, jak mě policisté táhli. Když jsme dorazili na třetí policejní stanici, kde mě vyvolali jménem, dovolili mi jít samostatně (jeden policista za mnou, jeden přede mnou, ale netáhli mě). Na druhé policejní stanici, kdy jsme celé odpoledne nonstop požadovali svá práva (tlumočníka, právníka, telefon, potravu) dostala dívka z Rakouska v jedné chvíli na chodbě ránu, a tak jsme všichni křičeli a po celé policejní stanici se rozléhal hluk. Přišel policista a postříkal nás pepřovým sprejem. Všechny osoby začaly bolet oči a nos, ale zejména byl postižen G (Brit, který si musel lehnout na zem a dlouho jsme mu pitnou vodou vyplachovali oči). Jsem si jist, že je to protizákonné, stříkat na lidi pepřový sprej v uzavřeném prostoru čtyř čtverečních metrů, kde je uzamčeno osm osob.Od té chvíle si většina policistů sundala odznaky s čísly, protože jsme jim sdělili, že je budeme žalovat.
Byl jste vyslýchán? Na co se vás ptali? Na druhé stanici jsem řekl, že nebudu vypovídat, a bylo mi řečeno, že pokud budu skrývat informace, bude to horší. Nakonec jsem se rozhodl vypovídat jedině o okolnostech mého zatčení, včetně ran, které jsem obdržel od policistů. Jenom v této jediné chvíli za celé tři dny jsem měl tlumočníka do španělštiny. Stále ještě mám podepsané prohlášení v češtině, víceméně je tam napsáno, že jsem nevěděl, že je demonstrace zakázána, policie mě neinformovala, a že jsem se vydal "žádat policii o klid", když policisté měli "nějakou práci s nějakou dívkou", takhle mi to přeložil později jeden slovinský zadržovaný, to, co řekl tlumočník policii po mém vysvětlení. Ve výpovědi nebylo žádné jiné jméno kromě mého.
Byl jste spoután? Kterou část těla a jak dlouho? Byl jsem spoután po dobu tří hodin pouty z umělé hmoty, včetně cesty na druhou policejní stanici. Tam jsem byl spoután kovovými pouty a měl jsem je dvě hodiny, než jsem byl donucen se svléknout do naha.
Byl jste nucen se svléknout do naha? Byl jsem prohledáván jednou na první policejní stanici (sám i mé věci), pak znovu na druhé policejní stanici. V třetí a ve vězení jsem byl donucen se svléknout donaha (musel jsem si sundat i gumičku, kterou si vážu vlasy, i tkaničky od bot, pokaždé). I při druhé prohlídce se policistům zdály mé vlasy velmi legrační. Jeden policista předstíral, že mi prohledává vlasy a mával jimi na druhé a ukazoval jim, jakého orangutana mají v cele, a všichni se tomu smáli. Vodili nás z jednoho místa na druhé, jako bychom byli zvířata.
Měl jste tlumočníka? Jen během výslechu. Taky mi na stanici pro cizince dali text, přeložený do angličtiny. Obviňoval mě, že jsem páchal veřejné výtržnosti a odporoval jsem [policii] na území Prahy 1, 2 a 4.
Podepsal jste nějaký dokument psaný jiným jazykem než vaší vlastní řečí? Jako důležitý dokument jen svou první výpověď.Stejně myslím, že to nebudou moci použít. Když jsem byl donucen se při prohlídce na třetí policejní stanici svléknout do naha, policisté našli tuto výpověď u mě v kapse, zmačkali ji a zahodili. Je to logické, neboť chtěli, abych podepsal jiný text, jímž bych se obvinil. Nahý jsem šel k odpadkovému koši a vyndal jsem si zmačkaný kus papíru. Řekl jsem, že je to z právního hlediska moje. Dovolili mi s tím odejít. Podepsal jsem také méně důležité dokumenty jako tři seznamy mých zavazadel (odebrali mi kleště), pokutu ve výši 400 Kč (slíbili, že nás propustí večer 26. září), dva policejní kusy papíru s mými otisky prstů a fotografií a dokument, který pro nás přeložil španělský velvyslanec, když jsme byli mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní 29. září propuštěni. V něm jsme přiznali, že jsme se účastnili demonstračního pochodu a tím jsme porušili české zákony, a proto budeme deportováni. 28 osob ze Španělska (24 z Baskicka a 4 z Katalánska) to podepsalo.
Dostali jste vodu? Jak často? Poté, co jsme šest hodin požadovali potraviny, jsme dostali pro 16 osob dvě lahve vody, pokud si to přesně pamatuji. Už jsme pak nedostali vodu, ale když jsme přijeli do vězení, v cele byl kohoutek (přijeli jsme tam 27. září asi ve 21.30, tedy 31 hodin po zatčení.)
Dostali jste potraviny? Jak často? Asi ve 22 hodin 26. září, poté, co jsme dlouhé hodiny požadovali potraviny, jsme dostali každý dva krajíce chleba se salámem. Pak už jsme po dobu dalších 24 hodin nedostali žádné potraviny, takže během celých 31 hodin to bylo jediné, co jsme snědli.
Žádali jste o lékařské ošetření a dostali jste ho? Žádal jsem o ošetření ran na rukou, které mi policie způsobila, když mě táhla pozadu a ran způsobených pouty. Ostatní lidé, kterým tekla krev z nosu, měli pořezaný či zbitý obličej, rozbité rty a obočí, rozbitý prst a nehet, oteklou ruku, atd. byli předvedeni k lékaři až ve vězení. Na druhé policejní stanici odvezli Čecha, který byl bledý a byl polo v bezvědomí, později se vrátil.
Dostali jste nějaké léky? Ne, jen mercurochrome na rány na rukou, na pažích a na rameni.
Bylo vám dovoleno spát? První noc jsme nemohli spát, protože v policejní cele (asi 3 x 1 metr) nebylo dost místa, abychom si mohli lehnout (v noci v té cele byl 1 Holanďan, 1 Angličan, 2 Američané, 2 Němci, 1 Slovinec a já, protože oněch sedm nebo osm Čechů, mezi nimi novinář z jedněch českých novin, bylo odvezeno z policejní stanice asi ve 23 hodin a už jsme je neviděli. Kromě toho byly dveře policejní stanice otevřené a do cely šel [studený] vzduch dveřmi, které měly mříže. Osmnáctiletý Polák byl také odvezen pryč. Poté, co byl odveden k výpovědi, nám sdělil, že ho policie obvinila z útoku na policii.
Bylo vám dovoleno jít na záchod? Jak často? Jednou, na druhé policejní stanici, než jsme byli odvezeni (asi kolem poledne 27. na cizineckou policejní stanici). Musel jsem použít toalety za přítomnosti policisty uvnitř.
Popište, jak policie zacházela s jinými, podle toho, co jste vy osobně viděl. Se čtyřmi cizinci, kteří byli na druhé policejní stanici, zacházela policie obdobně, i když někteří z nich se stali terčem velmi silného násilí, než tam byli přivezeni, zejména na ulici.
Kdy vám bylo řečeno, že vás propustí? Kde? Bylo mi to řečeno asi ve 23 hodin 28. září, kdy si pro mě přijdou. Pak nás přiměli, abychom se svlékli z vězeňského mundúru a z vězeňských bot a vrátili nám naše oděvy. Pak čtyři osoby z Baskicka a já jsme byli zadržováni v cele do 4 nebo 5 hodin ráno, byli jsme donuceni podepsat prohlášení, o němž jsem se už zmínil v souvislosti s velvyslancem, a pak jsme byli propuštěni. Nebylo nám nikdy řečeno, proč jsme byli zadrženi, zda jsme byli z něčeho obviněni anebo zda byl zahájen nějaký justiční proces.
Pomáhaly policii nějaké jiné organizace? Kolem policejních stanic byl mnoho osob bez uniforem, ale se zbraněmi a často s koženými rukavicemi, předpokládám, že to byli policisté v civilu.
Jak dlouho jste byl zadržován? Asi 62 hodin.
Vyjednával někdo (velvyslanectví, organizace, atd.) o vašem propuštění?
Španělský velvyslanec v České republice přijel do vězení 28. září asi v 19 hodin a sdělil nám, že mimo vězení lidé vědí, kde jsme. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem se mohl uklidnit, že jsem se dověděl, že lidé venku věděli, co se děje, o čemž většina z nás pochybovala. Také byl velvyslanec přítomen, když nás pozdě v noci propustili.
Dotaz: Je možno považovat odebrání kleští a 400 korun pokuty za krádež? Někteří lidé, včetně dvou Němců, odmítli podepsat text, jímž jsme se museli obvinit. Nevím, co to pro ně bude znamenat.
(Nejen) školství: V ČR chybí pro diskusi minimum vzdělání a společenského konsensu
Jak psát o maturitě, aby to zajímalo nejen učitele?
Jak psát o české literatuře, aby to zajímalo nejen češtináře?
Neporozumění a nedorozumění kolem nové podoby maturit myslím pramení z více zdrojů:
a) Obecně je u nás nízká úroveň myšlení o vzdělávání (i mezi vzdělanci samými). Níže vysvětlím.
b) Záměr sestavit státní testy k maturitě byl přes všecku upřímnou u jedněch i méně upřímnou snahu u druhých pojat málo promyšleně, nejednotně a moc rychle. Proto nebylo možné vytvořit takové návrhy kompetencí, kterým by rozuměli dokonce i studenti a učitelé a které by neobsahovaly neobhajitelné položky.
c) Změna čehokoliv ve školství u nás (domněle) ohrožuje mnohé učitele, politiky, úředníky, protože po nich bude chtít hodně změnit styl práce i myšlení.
d) Testovat u maturity písemně a s uzavřenými otázkami "literaturu" považuji za zhoubné. Vyhodnocovat úlohy otevřené, kde student píše svoje vyjádření, u nás myslím fakt nikdo neumí, ač někteří už vědí, jak se to dělá. Nemáme praxi! To, co dělají učitelé ve škole, se použít celostátně nedá. Maturita ústní z literatury možná je, a pro ni jsem sestavil svůj návrh kompetencí maturanta.
Myslím si, že diskuse v Britských listech mezi p. Kostečkou a p. Sárkozim je příznačná pro to, jak se u nás myslí o škole, výuce a učení (vyučování je něco velmi rozdílného od učení se), o češtině a literatuře. Chybí tu již předem existující trocha společenského konsensu, nutná např. k tomu, aby stát jako reprezentant společnosti směl podniknout ve vzdělávací politice nějaké kroky jdoucí jedním nebo druhým směrem. Proto je tak těžké nejen zavést školné na VŠ, ale vůbec o něm veřejně diskutovat, proto se připravovaný zákon o školství základním a středním ubíral hlavně zpočátku, ale vlastně až dosud cestami hodně jinými, než k jakým ukazovala tzv. zelená kniha České vzdělání a Evropa a než kam ukazuje kniha bílá, která se v těchto dnech dokončuje.
Teprve se budují základy společenského konsensu, ale Ministerstvo nebo partaj už už chce mít zákon (ono jde taky o prachy a o moc: kdyby byla politika moderní a zákon ušit podle ní, třeba by se musely zrušit některé instituce nebo aspoň výhody, které v dosavadním stavu někomu určitému slouží k zisku a moci...).
A je těžké Ministerstvu tu myšlenku na urychlené vypracování zákona vzít, protože málokdo mezi mocnějšími (např. poslanci) si asi uvědomuje, že zásada "mít nejdřív obecně přijatelnou politiku a pak teprve psát zákon", je povinná a nevyhnutelná. Já si myslím, že jsme jako společnost - porovnáno s úrovní školské politiky na Západě - ve stavu barbarství, i když máme některé západní sklony a tzv. dobrou tradici.
V myšlení o vzdělávání jsou nejméně dva velmi odlišné pohledy, a ty se navzájem hodně vylučují: Já bych ten svůj, který je myslím obsahově dost blízký tomu, co píše o literatuře a Katalozích maturitních kompetencí p. Sárkozi, nazval - bez citových zabarvení - jako UŽIVATELSKÝ, kdežto ten páně Kostečkův spíše TRADICIONALISTICKÝ (zase bez hodnotícího zabarvení).
Uživatelský ve smyslu, že znalosti a dovednosti i postoje, kterých se člověk ve škole dobude, mu mají sloužit k tomu, aby on jako individuální člověk jich pro sebe i pro druhé používal. To jistě chtějí i zastánci druhého pohledu a dalších, ale oni, a myslím, že p. Kostečka k nim patří, mají zároveň a hlavně na mysli druhý cíl, totiž aby se vzděláváním přesouvala na následující generace TRADICE, tj. vše dobré, co předchozí svět vytvořil.
My "uživatelé" ovšem nechceme bourat (když dojde na polemiku, býváme opravdu levně - bez dobrých argumentů - osočováni z bořičství, ne-li z revolucionářství) to dobré, co otcové a matky stvořili. Rozdíl je v tom, co hraje hlavní roli, a zejména co kvůli čemu musí ustoupit do pozadí, ne-li vymizet z vyučování a učení docela. Při nezvládnutí uživatelského přístupu by hrozilo zapomnění na to, odkud jdeme, ale zase by se nevytratilo vědomí toho, že chceme dojít někam jinam než do minulosti. U tradicionalistů se bohužel snadno stává, že vymizí ve výuce příležitost k tomu, aby se student přesvědčil, že vše, co se učí, dává dobrý smysl i pro jeho osobu, aby se mohl jako svobodná bytost dobře rozhodnout, že se to také chce a potřebuje naučit kvůli své budoucnosti (zvláště, když dítě ještě tak docela svobodná, tj. i zodpovědná bytost zprvu není).
Bodejť by nevymizel čas a příležitosti k přemýšlení, k volbě mezi více možnostmi, k diskusi, ve které padají i názory hodně "nesprávné", když nám TRADICE každým rokem a stoletím přistrkuje na povinnou školní hromadu další a další výtečná díla, objevy, činy, fakta, jména....
České školství se liší od některých jiných právě tím, že si tuhle děsivou skutečnost (že množství faktů za poslední století narostlo tak, že dosavadními metodami ani v dosavadním pojetí školství je k nezvládnutí) uvědomuje hrozně málo lidí na hrozně důležitých místech.
Někteří jako by o ní věděli, ale jejich činy se tím neřídí! Profesor češtiny na univerzitě, profesor na gymnáziu, ministerský náměstek, šéf ve výzkumném ústavu atd., ti jako by o důsledcích ještě ani nezačali myslet - anebo mysleli někam jinam. Samo tradování minula nás totiž před moderními zly neochrání - daří se snad dnešní české škole zastavit používání drog včetně nikotinu, alkoholu, módních vln a konzumerismu?
Mnozí sice o změně v pojetí smyslu vzdělávání myslet začali, ale hned se tuze lekli: A co bychom vyučovali? A jak? Mnozí si uvědomují, že kdyby pustili studenty k spolurozhodování a spoluvýběru učiva a metod učení, ztratili by své panství nad nimi.
Pozor! Pro mnohého inteligentního, avšak společensky nedospělého člověka je učitelství sladkou doménou moci, kterou by mezi obchodníky, tesaři nebo sportovci získat neuměl.
Česká školská tradice účinně drží studenty na uzdě, kterou svírá učitel - jeho názor je správný, a to i tehdy, když studentům dovolí diskutovat. Jaktože DOVOLÍ?
Přece diskuse je přirozený způsob komunikace, nejlepší cesta k tomu, když se lidi mají dohodnout a naučit spolu žít bez rvaček, bez vytahování a ovládání druhých. Jde vůbec o směr, kterým ve škole proudí informace.
Učitel nemá ve skutečnosti co dovolovat. Avšak je jich hodně, kteří teď vůbec nevědí, o čem mluvím. V jejich třídě by nastal neuvěřitelný chaos, studenti by se vůbec nic nenaučili atd... Mají pravdu: v jejich třídě ano. Jejich žáky totiž nikdo neuměl naučit, jak pro učení využít mnohost pohledů na tutéž věc, jak pochybovat, jak nesouhlasit a argumentovat, jak docházet ke konstatování zásadní neshody.
Jen si to přečtěte - spílá se tu zmetků. Vůbec nechápu, proč p. Kostečka nenapsal svou kritiku názorů p. Sárkoziho věcně, čistě, solidně.
Co chápu, je, že neumí ten rozpor mezi UŽIVATELSKÝM uvažováním o škole a TRADICIONALISTICKÝM uvažováním sám dobře myslet, promýšlet, posuzovat.
Obávám se, že hlouběji, než by sám chtěl, tkví v tom druhém přístupu. Poctivě, zodpovědně a jistě s velkou erudicí vidí vzdělávání a učení jen jedněma očima, těma, které mu narostly a kterým ho naučily školy, jichž se mu dostalo.
Je mi líto to říkat, ale jsem přesvědčen, že ten, kdo byl v USA, a přesto vydává výroky o tom, jaké je americké školství, neuvažuje dobře. Jak je možné, že si nevšiml toho, že tam školství není jedno, že to naše sovětské oči chtějí vidět jevy jako jednotné, regulované shora?
Té neuvěřitelné rozmanitosti, že v každém státě, okrsku, městě, učiteli a žákovi v USA je přes všecek konzumerismus něco jiného! Možná však právě tuto rozmanitost považuje p. Kostečka za ono "špatné ve školství". V tom bych tedy nemohl souhlasit, myslím, že rozmanitost je "normální" a že sjednocování je vždy omezením svobody a tím i základního předpokladu k tomu, aby svět fungovat.
Jsou v USA místa, regiony, kde se ve školství dělají věci tak výborné, že se našinci chce brečet (Maryland, Arlington u Washingtonu D.C., ale viděl jsem pozoruhodné věci na High School v Utahu - v Salt Lake City, ale taky v San Diegu a dokonce v Haarlemu v New Yorku). Psal jsem o tom v českém tisku. A nejvíc oceňuji, že uměli dělat dobrou školu pro zanedbané vrstvy žáků, a přitom jim nehloupnou talenty.
Ovšemže jsou v USA i místa a školy neuvěřitelně bídné, mnohem horší než naše nejhorší! Když u nás o tomhle mluvím, dokonce mi říkají Vidíš, právě tam se nechceme dostat. Opět žasnu: Cožpak se do průšvihu americké školství nedostalo právě tím, co podědilo po evropských předcích? USA kopíroval v počátku školství pruské, tedy naše, kasárenské.
V tom je právě ten rozdíl světů. Rozpor těch lidí, co "mají", a těch, co "nemají", o který my se tak mocně snažíme elitními gymnázii a malým počtem vysokých škol, se v USA vyvinul mnohem bolněji, a proto se dnes s mnohem větším nasazením i finančním snaží propast zase přemostit. Je to jiný svět, a připadal bych si hloupě, kdybych na něj chtěl vytahovat svá měřítka. p>
Tohle vše píšu proto, abychom věděli, že se máme podívat na zadání VYTVOŘTE KATALOG KOMPETENCÍ K MATURITĚ různějšíma očima. Je to od Ministerstva odvážný a riskantní krok, k němuž se rozhodlo, když už se od dob Kalibra a Scia ví, jak málo poučeně o testech, o cílích a výsledcích vzdělávání se u nás umí myslet. Prostě se někde začít muselo.
A k mé roli, jak mě vyzývá p. Sárkozi - I pro autora katalogu je to riziko: ať bude konzervacionistou (tradicionalistou) nebo třeba rekonstruktivistou (někým, kdo doufá, že skrze vzdělávání se podaří vylepšit společnost - třeba tak, že kompetentní mladí lidé se budou umět sami rozhodnout o svém osudu), vždy dostane na frak.
Jsou tu dvě obce vzdělanců, které myslí úplně jinak. Prozatím má jedna na své straně státní moc, Ministerstvo, ale i v něm jsou lidé názoru druhého, a lidé hledající (myslím že marně) kompromis. Nevěřím na kompromis, ale na postupný vývoj od jedné strany k druhé ano. To nejzajímavější na učení je proces sám - jak intelekt pracuje, na co se soustřeďuje a jak se toho zmocňuje, jak komunikuje atp.
Já jsem podal návrh, o kterém jsem věděl, že nebude snadno a snad vůbec přijat, ale hanbil bych se, kdybych chtěl pomocí maturitních testů - tím, na co se ptají a jaké odpovědi očekávají - upevnit nefunkční způsoby, jimiž se dneska čeština a literatura vyučuje. Našel jsem dost podpůrců, nejen odpůrců. Výhrady měli, ale postupovali rozumně. Věděli, že tak, jak to kreslím já, by uměla učit tak desetina učitelů. Já doufám, že další třetina by možná tak chtěla učit, kdyby jí někdo nabídl, že ji to naučí. Stavba Nové maturity byla příležitostí zkusit posunout myšlení poslání předmětu o krok dál.
Už to, jak návrh některé učitele popudil, považuji za kus úspěchu: uvědomili si, že je možné chtít od předmětu něco jiného, než na co jsou zvyklí, ale bohužel se toho polekali. Já dobře vím, že jsem je tím do nových pozic neposunul - jsem skoro jist, že žádný nový test, nový předpis ani nový popis předmětu, třeba v osnovách nebo metodické příručce, jimi nepohne.
Potřebovali by si sami na sobě zkusit, co to je číst s chutí a s možností vztahovat vše,co čtou, jen ke své osobě. Potřebovali by zažít, že diskuse o tak subjektivních přístupech, se dá vést velmi kvalitně a kultivovaně, a že to vede k většímu zájmu o četbu a o diskusi o ní.
Potřebovali by se přihlásit třeba do kursu Čtením a psaním ke kritickému myšlení, který poskytujeme učitelům všech stupňů, aby viděli, že to nemusí být chaos, a že náročnost se dá hledat i jinde a jinak, než vypsáním tematických soupisů všeho, co má student znát. To, co se student může ve škole s literaturou naučit, totiž může být nejen přínosem pro národní kulturu (že bude mít sečtělé lidi s úctou k vývoji), ale také přínosem pro jejich osobní život v soukromí i v práci.
Pokusil jsem se ve své verzi katalogu pojmenovat skutečné kompetence, tj. jaké procesy člověk na určité úrovni potřebuje zvládat, aby rozuměl literatuře i věcným textům rozumem i srdcem a aby vnímal jejich komunikační okolí: že texty od někoho proudí s nějakým záměrem k někomu jinému, a aby takového porozumění dosahoval jsa vybaven jistým přehledem o faktech i o způsobech práce s nimi.
Pro oblast literatury jsem však navrhoval VŮBEC JI NETESTOVAT, protože ty kompetence, které stojí za to, aby je škola v literárních hodinách vyučovala, jsou tak složité a tak neměřitelné, že mají význam jenom jako cíle, ideje nad vodami.
Cíle nižší, operativní a měřitelné, například "student pozná v textu, zda jde o prózu nebo poezii", případně "najde v textu místa, kde věc není pojmenována přímo svým názvem, ale obrazně", se podle mého soudu nemají do tak významných testů, jako je maturita, vůbec dávat, protože jsou jen nástroji k důležitějším věcem.
Učitelé, kteří je tam uvidí, totiž k nim budou určitě vyučovat, učiní je bohy svých hodin, a ani bůh už jejich studentům nepomůže k tomu, aby získali lásku k četbě a estetickou rozkoš z ní.
Tohle se ve světě, zejména v proklaté Americe ví - jestlipak znáte International Reading Association, která na poli záchrany a rozvoje čtenářství pracuje celá desetiletí? Víte, že vydává skvostné časopisy - např. Reading Teacher?
Čtete je pravidelně? Mnohé země neumějí s nezájmem dětí o četbu dost dobře zápasit, a my jsme lepší v tom, že naší tradicí je maturita ústní, která by mohla prokazovat, jak student umí o věci přemýšlet, a která nevnucuje studentům exaktně měřitelné pohledy na krásu estetického prožitku.
Chtíč některých politiků a úředníků, ale i některých učitelů po SROVNÁVÁNÍ studentů je mocný a zhoubný, u nás i ve světě. To, co je pro studenta a jeho vědomosti důležité, je jeho srovnávání se sebou samým, pozorování, jak se mu daří dostat se dál, výše a hlouběji.
To, že sousedů Francek zná míň jihoafrických spisovatelů, nebo notářovic Libuna zná víc podrobností z vývoje poetismu, neznamená NIC pro mě jako člověka, který hledá, co je v knize pozoruhodného, co v mém životě souvisí s tím, o čem čtu, co krásného si z ní odnesu pro sebe nebo pro své povídání s druhými. A škola vyšší, ani můj zaměstnavatel se z mých znalostí o literatuře, projevených v testu nebo navrčených ve výuce, již reguluje katalog plný jmen a názvů děl, stejně nic užitečného nedozví.
Rozumíme si už, že nejde o likvidaci literatury, ale o to, aby se ve škole s prospěchem děly činnosti, ve kterých žáci a studenti dospívají k větší čtenářské a lidské ušlechtilosti? Aby takové procesy měly prostor a podporu, nemůže být učitel tlačen ani tažen strašidlem maturitních testů. Trvám, že dobrý učitel literatury nepotřebuje, aby student projevil znalost "povinných" autorů a děl. Pozná hloubku a vybavenost jeho pohledu na literaturu z práce s kterýmkoliv vhodným dílem, tj. dost komplikovaným, aby bylo co předvést.
Že škola probere určité národní nebo globální pilíře a že je žáci tedy budou kdesi v paměti mít, to se bude zajišťovat jinak, méně zhoubně: prací s učiteli už od fakulty - aby věděli, co to je číst, rozumět a prožívat, jaké prostředí, jaké učitelovy postoje a jaké metody práce s textem a celou třídou tomu prospívají. Ale hlavně aby učitelé sami uměli číst a milovat své autory natolik, že se nesníží k tomu, aby o nich vyučovali způsobem, který většinu dětí odrazuje, zejména těch méně intelektuálně založených, pro něž možná bude v životě četba jedinou z mála příležitostí k reflexi nad sebou a svým způsobem života!
Snad ještě stojí za to říct, že původní zadání katalogu kompetencí nebylo jen na testy - mělo to vlastně být pojetí předmětu. Proto jsem nakonec i literární kompetence sepsal. A že jsou napsány složitě? Snad jen některá cizí slova - jenže v té fázi neměly katalogy být vůbec určeny studentům! Ale když se podíváte na činnosti a dovednosti, které by student měl během studia vyvíjet, myslím, že je možné si je představit.
Ale co to je umět literaturu českého obrození, to nikdo neví. Co to je umět metaforu (snad poznat, nebo vytvořit) je sice jasnější, ale uniká PROČ.
Do značné míry spočívá obtížnost v tom, že se v žádném z vyučovacích předmětů u nás dobře neumí říkat CO TO ŽÁK VLASTNĚ UMÍ, KDYŽ UMÍ XY. Co jeho mozek provádí, když žák umí K.H. Máchu. Atd.
Nepřistoupím totiž na představu, že to, co se v kulturních státech vyvíjelo desítky let - totiž jakési národní kurikulum, pojetí vzdělanosti a oborů v ní, se u nás smí stihnout od podzimka do února! Ani od 1999 do 2004. Ať se ministři postaví na hlavu kvůli svým politickým cílům, odborná stránka věci se prostě nebude podřizovat, je mi líto. Nejprve pojem roste v hlavách a diskusích odborníků, ovšem musejí být hojně poučení realitou ve škole a nesmějí si dovolit terén nekontaktovat - to znamená, že vidíme, co je a není přijatelné, a pak se rozhodneme, co chceme a nechceme respektovat.
Neznamená to, že se podřídíme představám praktiků, kteří mají svou výuku už třicet let zaběhnutou a nedovolí ji modernizovat... To vše ovšem předpokládá, že máme moc rozhodovat o tom, jak bude maturita vypadat - a to znamená, že maturita bude jednotná. A to já považuji za dost scestné.
Ale když už se do toho stát mermomocí tlačí, můžeme toho použít tak, aby se vyjasnily pojmy, potřeby a možnosti. Například ať se vyjasní samo zadání - co vlastně chceme stvořit, komu to má dobře posloužit a zároveň jak to sloužit může a bude, pak budeme hledat cesty, jak ke kompetencím může výuka přispívat, co má kdo dělat atd. Jak dalece tomu porozumějí laici, rodičovská veřejnost, to není bezvýznamné: vzdělávací politici o ni opírají své kariéry, a ty jdou budovat jednoduše, když si rodiče jednoduše myslí, že kluk má ve škole dostat čtverku, když neuměl májovce. Jen těžko jim to osvícený učitel vymluví. Mnozí na tom pracují, a jde to, ale musí se začít u prvňáčků.
Že nakonec na základě mnou vytvořeného soupisu vznikl takzvaný Brožův seznam kompetencí, mě pořád mrzí - jsou v něm přiroubovány právě ty věci, které podle mého nemají v soupisech kompetencí co dělat - totiž seznamy UČIVA neboli TÉMAT.
Obávám se, že v Kostečkově seznamu je jich ještě mnohem víc. Jakmile se tohle předepíše, má svoboda ve vzdělávání utrum. "Učte Máchu" - copak je Mácha tak bezcenný a učitelé takoví tupci, že by ho bez předpisu vynechávali?
Možná však nevědí, jak Máchu vyučovat tak, aby o něm chtěli slyšet a s ním se setkat i dnešní mladí lidé. Do toho bych radši vrazil investice peněz, úsilí a času, milý státe a milí kolegové...
U nás se hodně věří, že předpis má sílu měnit skutečnost. To považuji za germánskou a rakušáckou ideologii. Z německé filosofické tradice je v tom ta spekulativní nadřazenost ideje nad realitou, z rakušácké tradice ta víra v sílu předpisu.
Myslím, že začnu do Britských listů nabízet některé lekce z didaktického zacházení s literaturou. Což vzít ty básně z metra? Ovšem neočkávejte, že vás poučím nebo že mi dokážete neschopnost. Neumím nic. V poezii umí ten, kdo ji čte. My učitelé mu můžeme pomáhat se najít jako čtenář a pomáhat mu s poezií se setkat nejen bezprostředně, ale také kultivovaně. Ale vlastníkem procesu i zážitku s žití s ní je jenom čtenář.
Ondřej Hausenblas
>Parazitismus, stejně
jako lobbismus si ale zasluhuje věcnější pohled. On totiž ani digitální podpis
není všemocným všelékem na všeobjímající neschopnost, aroganci a laxnost ve
státní správě. V kapitalismu platí něco za něco (Oko za oko, zub za zub). Tudíž
digitální podpis či právo na informace - za protihodnotu - peníze. A tak dochází
- v rozporu s přáním opravdových spoluautorů zákona 106/99 (předkladatelů) - k
EKONOMICKÉ SEGREGACI OBČANSKÝCH PRÁV. V zákonu o digitálním podpisu se také
objevily velmi nebezpečné snahy znemožnit státním orgánům stát se svou vlastní
certifikační autoritou. A tak si představte ten KRÁSNÝ NOVÝ SVĚT, ve kterém za
každý e-podpis ve státní správě, každý mail s digitálním podpisem státního
úředníka v rozvíjejícím se e-governmentu ZAPLATÍ STÁT SOUKROMÉ FIRMĚ směšnou
částku. Směšnou? Vynásobte si ji indexem rozvoje internetu za rok
(x<sup>2</sup> až x<sup>3</sup>) a pochopíte, jak
mohutný penězovod ZE STÁTNÍHO DO SOUKROMÉHO se plánoval vytvořit. Čím
"pokrokověji" se postaví vláda k informačním technologiím, TÍM VÍC ZA TO
ZAPLATÍ. Z peněz vašich. Parazitismus přímo digitální. Kdo není jednička, je
nula. A Občan, ona modla politiky? Ten, strašen přízrakem internetového
komunismu (internetu nedej bože ze státních peněz a zdarma) bude dál chodit po
úřadech. Anebo mi chcete namluvit, že obyčejný člověk, chodící po úřadech jednou
za rok si pořídí např. u 1.CA (První certifikační autority - PVT) tzv.
"kvalifikovaný certifikát" (podle zákona) za několik set Kč na dobu šesti
měsíců? Takže za jednu virtuální návštěvu u státu zaplatí soukromé firmě třeba i
100 Kč? Ušetříte, neváhejte, na vaše peníze čekají už lobbisté, kteří se
těší na vaše peníze - www.spis.cz
Ministerstvo
vnitra se při zjišťování nákladů na zajištění bezpečnosti při zasedání
Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB) koncem září v Praze
přiblížilo částce 300 milionů korun. Novinářům to řekl ministr vnitra Stanislav
Gross s tím, že částka ještě není konečná.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 