Srbská televize poprvé vysílala film o vraždění Albánců - co na to Srbové?
Deník Guardian včera informoval v níže shrnutém článku, že jedna jugoslávská televizní stanice vysílá sestřih dosud pro Srby neznámých zpravodajských televizních záběrů z posledních deseti let, v nichž jsou zaznamenána srbskou armádou páchaná zvěrstva. Zaujala mě v článku líčená reakce některých srbských občanů, kteří si tato fakta - z nacionalistických důvodů ("je to směšné, jsou to všechno lži, je to propaganda, jejímž účelem je očernit srbské vlastence") nechtějí připustit. Podobnost s popíráním policejní brutality v České republice - zločiny jsou to jistě menší, ale popírání má velmi podobné kořeny - je jistě jen čistě náhodná... (JČ)
Stráže před číslem 119 v ulici Blagoja Parovica v západním Bělehradě jsou tento týden nervóznější než kdy předtím. Zde je totiž luxusní sídlo srbského vojenského velitele generála Mladiče. Novinářům stráže sdělují, že Mladič není přítomen, napsal včera listry Guardian.
Jedna bělehradská televizní stanice totiž poskytla Mladičovi důvod, aby se šel skrývat na tajné místo. Opakovaně totiž odvysílala dokumentární film se záběry poprav muslimských civilistů, ostřelování civilního muslimského obyvatelstva a s hromadami popravených muslimů.
Mlčky kamera panorámuje po zkroucených končetinách a ztuhlých obličejích, plných grimas. Není k tomu skoro žádný komentář, ale skoro žádného komenáře není zapotřebí: celé Srbsko ví, že generál Mladič (57) byl vrchním velitelem srbské armády během etnického očišťování Bosny začátkem devadesátých let.
Film byl sestaven spěšně, střih je dost amatérský, záběry jsou často zrnité. Film mapuje vzestup politického šéfa Srbska Slobodana Miloševiče a jeho balkánská dobrodružství. Využívá záběrů, které západní televizní diváci dávno znají.
Avšak v Srbsku nikdo tyto záběry dosud neviděl. Podle státních sdělovacích prostředků, které v Srbsku dominovaly po celé minulé desetiletí, nebyli Srbové agresory, ale obětmi válek v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu. Osoby, obžalované z válečných zločinů u mezinárodního trestního tribunálu v Haagu falešně obžaloval zaujatý Západ.
Rozhodnutí nezávislé televizní stanice Studio B sestavit a začít vysílat sestřih tohoto zpravodajského materiálu způsobil, že je celé Srbsko na nohou. Pouhé čtyři dny po Miloševičově pádu byla pokrývka popírání srbských zločinů roztrhána.
Asi padesát srbských občanů, kteří byli obviněni z válečných zločinů, je nyní v nepříjemné situaci. Pokud najde v současné situaci srbský národ čas na zpytování svědomí, mají problém.
Jestli uprchnou, to bude záviset na výsledku debaty, kterou vyvolalo vysílání tohoto dokumentárního filmu. Prezident Vojislav Koštunica nechce vydat srbské občany mezinárodnímu soudu v Haagu, avšak šíří se názory, že by tito lidé měli být postaveni před soud v samotném Srbsku.
Autobus číslo 41 z Banjicy do centra Bělehradu byl plný k prasknutí, když začali o dokumentárním filmu hovořit dva důchodci: je to směšné, jsou to všechno lži, je to propaganda, jejímž účelem je očernit srbské vlastence, zdůrazňovali.
Trvalo to jen pár vteřin, než se mladí lidé, sedící naproti nim, postavili na obranu toho filmu: "Je to pravda, vždyť všichni víme, že je to pravda. Naším jménem se děly strašlivé věci," řekl Stanislav, 17, student hudby. Jeho přítelkyně Mirjana a Jelena s ním souhlasily, když konstatoval, že je načase postavit se otevřeně vůči minulosti.
Ostatní cestující se přidali a debata pokračovala až na konečnou. "Jsou to vždycky staří lidé, kteří popírají, co se stalo," konstatovala Jelena.
Dvě elegantní ženy v kavárně Sports Café nebyly staré. Byly to novinářky, kterým ještě nebylo třicet. Taky ten dokumentární film viděly. "Nesmysl. Je to přesně ten materiál k zblití, jaký by se Západu velmi zamlouval," zdůraznily.
"Ve válkách se lidi holt zabíjejí. My víme, že docházelo k zabíjení muslimů. Na tom není nic nového. Srbové bojovali na obranu svých domovů." Obě novinářky odmítly uvést své jméno.
Za nimi byla řada televizních monitorů, na nichž se vysílaly automobilové závody, fotbal a módní přehlídky. Pouštět v kavárně vysílání Studia B odrazuje zákazníky, řekl barman."Lidi sem chodí, aby na tohle všechno zapomněli."
To však neplatí o Marině Antičové a Radovanu Radivojevičovi, jimž je oběma 21. Nad kávou souhlasili, že v Bosně došlo k pokusu o genocidu. "Nemuseli jsme vidět mrtvoly, abychom si toho byli vědomi." Ale je ještě podle nich brzo oddělovat fakta od mýtů."Nyní je nejzávažnějším problémem hospodářská situace. A obava, že by se Miloševič mohl vrátit," řekla Antičová.
Mirko Lukovič, pracovník realitní kanceláře si myslel, že nemůže, co se týče válek, už nic překvapit, než uviděl v dokumentárním filmu bombardování Dubrovníku v roce 1991. "Oni používali lodě. Je to možné?"
Povědomí o všech těchto zločinech se nyní šíří srbským národem. Vyšetřovatelé válečných zločinů přitom dál zkoumají hroby v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu.
Objevení každého dalšího hrobu činí stále pravděpodobnějším, že obvinění budou nakonec sedět za neprůstřelným sklem ve fádní soudní místnosti na pobřeží Severního moře, kde bude, podle očekávání, zasedat tribunál pro válečné zločiny alespoň dalších deset let.
Nová jugoslávská vláda, která bude zoufale potřebovat hospodářskou pomoc a obchod, nakonec asi nebude moci odolat tlaku, aby byli tito muži postaveni před soud.
"Začínají se hodně bát. Pro malé ryby i pro velké ryby, jako je Mladič, je to stále nebezpečnější. Chtěli by zmizet, ale nemají kam," řekl Mladičův důvěrník.
Hlavní prokurátorka u tribunálu pro válečné zločiny, Carla del Ponte, chce, aby Miloševič zasedl u soudu na lavici obžalovaných a zodpovídal se z obvinění z genocidy v Bosně a v Chorvatsku, kromě už existujícího obvinění zločinů proti lidskosti, spáchaných při vyhánění etnických Albánců z Kosova.
Del Ponte je na Balkáně a požádala o schůzku s Koštunicou. Konstatuje, že mu sdělí podrobnosti o stu zmrazených švýcarských bankovních kont, které patří Miloševičovým společníkům.
Pro Ljubodraga Stojadinoviče to všechno přichází jako sice opožděné, ale vítané ospravedlnění. Stojadinovič je bývalý plukovník v jugoslávské armádě. Stal se novinářem a odhaloval srbská zvěrstva v deníku Glas. Nebylo to lehké.
Vyhrožovala mu tajná policie, byl skandalizován politiky, opustili ho přátelé, kteří mu nevěřili."Devadesát procent vojáků byli počestní lidé, ale ostatní byli zločinci. Lidi o nich nechtěli mluvit. Říkal jsem - z legrace - že to dál budou schopni popírat snad jen penzisti a blondýnky. Teď snad uvěří ale i oni."
