Le Monde: Represe vůči odpůrcům globalizace: svědectví Jean-Philippa Josepha

Policista vykřikl moje jméno. Napsali mi fixem na předloktí číslo 2678. Vzpomněl jsem si na to, co psali lidé, kteří přežili koncentrační tábor, na jejich strategii: nebýt nikým, neupoutávat na sebe pozornost.
Zapsáno ve čtvrtek 5. října 2000

Zatkli nás asi v 18 hodin, když jsme seděli u východu z pražského Kongresového centra, na křižovatce s ulicí, jejíž jméno začínalo "Petra". Bylo nás sedmnáct, z toho nejméně jedna Holanďanka, jeden Australan, jeden Skot, jeden Čech, dva Francouzi, zbytek byli Baskové.

Když nás obklíčila "riot police" [pořádková policie], velmi agresivní, a provedla několik přesunů a zaujala určené pozice, zvedali jsme k policistům ruce a vyvolávali hesla, abychom dali najevo, že demonstrujeme pokojně, a zahnali strach. "Non-violence, non-violence", "peaceful protest, peaceful protest" ("nenásilí" a "pokojný protest"). Poté, co vyklidili ulici kolmou na tu naši a vyhnali novináře, křičeli jsme "the whole world is watching" ("celý svět se dívá").

Oči policistů přede mnou vyzařovaly rozhodnost, policisté zatínali zuby a připravovali se na nejhorší. Snažil jsem se tvářit, že se na ně dívám s klidem, aby viděli, že jsme také odhodláni, ale pokojně. Policista ke mně napřáhl ruku, myslel jsem si, že chce diskutovat, vstal jsem a on ukázal směrem k autobusu: byl jsem zatčen. Byl jsem trochu ztuhlý, nasadil mi plastová pouta, která neutáhl, a pak mě odnesli k autobusu. Spočítali jsme se, bylo nás sedmnáct. Přečetli jsme si leták právní hlídky, špatně přeložený do francouzštiny. Zavolal jsem mobilem přátelům, abych je upozornil, natáčel jsem interview pro rozhlas, ale autobus se zastavil a to nás přerušilo.

Policisté nás donutili vystoupit po jednom a vyprázdnil kapsy. Pak jsme se museli posadit na bobek, čelem ke stěně policejní stanice, se skloněnou hlavou. Křičeli. Otočil jsem hlavu, abych viděl, co se děje s mým sousedem. Policista nade mnou vykřikl a zahrozil pěstí. Od této chvíle a během celého našeho zadržení byli černě odění policisté velmi agresivní a nevraživí, nikdy dřív jsem neviděl tak pohrdlivé a nenávistné pohledy. Tón jejich řeči připomínal nadávky a ponižující výsměch. Dostal jsem ráno do hlavy, pak další, když jsem zvedl hlavu. Obráceni čelem ke stěně, hluboce jsem dýchali, abychom se uklidnili. Občas jsem zvedl hlavu a oni mě do ní praštili nebo jsem dostal facku. [...]

Rozdělili nás do dvou vykachlíkovaných cel po šesti nebo sedmi, tři dívky byly na chodbě. Žádali jsme o možnost telefonovat, ale odmítli a vysmáli se nám. Na služebně jsme strávili čtyřiadvacet hodin, bez přikrývky, spali jsme na zemi. Jíst jsme dostali jen dvakrát: plátky salámu a dva krajíce chleba. Většina z nás byli vegetariáni a žádali jsme vhodné jídlo. Z letáku právních hlídek jsme se dozvěděli, že na to máme právo: odmítnutí a výsměch. Spokojili jsme se s chlebem a lahvemi vody. Po dvou hodinách začal výslech, požádali jsme o tlumočníka, jeho francouzština byla slabá, ale byl hodný. Byl to dobrovolník - dělal vše, co bylo v jeho silách, aby nám pomohl. První Basky obvinili, z "neuposlechnutí" nebo "napadení veřejného činitele". Ostatní odmítli. Naše obvinění byla prázdná. Nebyli jsme obžalováni vůbec z ničeho.

Křičeli jsme v celách "a las barricadas", abychom si dodali odvahy, "a las bocadillos, por el triumfo de la alimentacion", abychom se vysmáli jejich šikanování, hráli jsme různé společenské hry, pak jsme hráli s prázdnými láhvemi fotbal, zahradili jsme vstup do cel tak, jako blokujeme ulice, vsedě a s voláním "non-violent protest". Procházeli jsme se po miniaturní cele a volali na policisty přezdívky. Hovořili jsme o Baskicku a povídali si o svých názorech, zkušenostech a obavách. Policisté, kteří vypadali jako městská policie, se najednou rozzlobili, začali být agresivní, někteří z nich němeli identifikační čísla. Nemohl jsem si ani jednou zapsat číslo, protože jsem v případě každého útoku měl co dělat, abych se ubránil.

Ráno přišla nová směna. Žádné jídlo, žádný telefon. Den čekání. Viděli jsme noviny, s fotografiemi násilností. Policisté nám řekli, že to udělali naši "kolegové". Hodinu před skončením čtyřiadvacetihodinové lhůty jsme začali pobíhat po cele a křičet "twenty-four hours, twenty-four hours", pak "we want freedom and we want it now" ("chceme svobodu a chceme ji teď"). Po čtyřiadvaceti hodinách nás odvezli autobusem ke středisku pražské cizinecké policie, kde jsme strávili téměř šest hodin.

Na chodbě jsme si všimli vysokého muže v obleku, se světlými vlasy, trochu při těle, který si prohlížel všechny vězně, jak kolem něj procházeli. Mysleli jsme si, že je to agent FBI. Přemístili nás do čekárny, někteří vyndali obsah svých batohů a rozdělili jsme se o zbylé jídlo. Ostatní vězni se k nám připojili.

Někteří měli na obličeji modřiny. Vyprávěli nám, jak je bili během zatčení nebo v policejní vazbě. Z asi třiceti lidí, které jsem v čekárně potkal, jsem viděl jsem nejméně pět zbitých. Kdykoli jsme se pokusili mluvit, policisté začali být velmi agresivní a nedovolili nám, abychom se k sobě otočili, hrozili obušky nebo pěstí. Smáli se nám, že si neumíme přečíst nápisy na automatu na kávu, nutili nás k tomu, hrozili obušky a nechali otevřené okno, i když byla zima a někteří stáli zády těsně u okna. Policista doprovázel dívku na záchod. Když se vrátil, otíral si konec obušku, jakoby ho někam strkal, a ostatní se smáli.

Francouzský Izraelec, Joshua Trarfati, přezdívaný Chuky, nám vyprávěl, jak se dostal na stanici: byl zatčen spolu s jedním Němcem a s americkým turistou, kteří se manifestace vůbec neúčastnili. Všichni tři museli stát v cele na jednom čtverečním metru. Chuky je studentem lékařství a nepřijel demonstrovat, ale jako ošetřovatel. Byl členem zdravotnické hlídky, zorganizované INPEGem. Policisté v jeho batohu našli olej a líh. Protože měl modré tričko, mysleli si, že se účastní modré manifestace. A tak ho obrátili ke stěně a několikrát ho kopli do nohou, až upadl. Když ležel na zemi, dostal další kopance, asi šest, pak ho chytili za vlasy a tlouli mu tváří o zem. Celé to trvalo čtyřicet minut. Jeho spoluvězni ze stejné cely nám říkali, jak se báli, když slyšeli křik. Když jsem ho viděl, silně kulhal a měl dvě zlomená žebra (při každém zakašlání se svíjel). Němce uhodili do ucha a viděl jsem, že ho má oteklé a modré, Američan měl zlomený zub, uprostřed, asi čtvrtina mu chyběla. Nebyl to demonstrant, jen turista, který přijel do Prahy, města evropské kultury. Setkal jsem se s německými středoškoláky, kteří zde byli na školním výletě, a ty zatčení a vazba naprosto šokovaly.

Slyšel jsem, že na stanici se hovořilo o mučení, o lidech, kteří byli spoutáni a lámali jím prsty, o Rakušance, která vyskočila z druhého poschodí. Vedli nás nahoru, potkal jsem přítele Xaviera, který mi řekl: "Jeane, podepsal jsem. Podepsal jsem vyhoštění. Abych se co nejrychleji dostal pryč" - měl totiž v pátek nějakou důležitou pracovní schůzku. Vyfotografovali mě s identifikačním číslem pod bradou, vzali mi otisky prstů a chtěli vědět jméno mých rodičů, mou adresu. Změřili mě, potom mě zavřeli do cely o dvou metrech čtverečních, kde nás bylo 18! Přišli dva vězni, které jsme neznali, řekli, že jsou Ukrajinci, kouřili a telefonovali z mobilních telefonů, tvářili se velmi nervózně. Roztrhali své papíry, jak by to byli tajní. Všichni jsme si říkali, že to je policejní provokace. Němec mi řekl, že potkal advokáta, který mu řekl, že na tom, jestli podepíše nebo nepodepíše vyhoštění, vůbec nezáleží.

Předvolali mě a tlumočnice mi ukázala text, který mám podepsat, a anglicky mi řekla, co v něm je, ale celý mi ho nepřeložila. Xavier v každém případě podepsal a já jsem mu řekl, že podepíšu také, aby nás nerozdělili. Podle ní v textu stálo, že jsem se účastnil zakázané násilné demonstrace, a proto se proti mně zahajuje řízení o "vyhoštění". Zeptal jsem se jí, jestli v tom textu stojí, že jsem se sám dopustil násilí; řekla, že ne. Ostatním to přeložili jinak, že se "účastnili" nebo že "byly účastníky". Uvědomil jsem si příliš pozdě, že policie se chovala stejně k těm, kdo jednali násilně jako k nenásilným, ale o to zde nešlo. Nejhorším zločinem tedy bylo, že jsme neuposlechli zákazu demonstrovat.

Tajní agenti, předpokládám (byli v civilu a neměli identifikační čísla), mě odvedli do místnosti a přinutili se svléknout. Musel jsem si sundat snubní prsten, který uložili do obálky s mými věcmi. Druhý obálku znovu vysypal, dal stranou dva papíry, které pečlivě složil a vyhodil do koše. Šel jsem se podívat, co to bylo, ale on se na mě vrhnul a křičel, abych zůstal na svém místě. [...] Mluvili se mnou o táboře, řekli, že budu smět telefonovat a že mi potom vrátí věci. Nerozuměl jsem.

Ve dvě ráno nás odvedli do autobusu. Dvě osoby, jeden z nich byl Bask, zavřeli jen tak z legrace do klece. Jeden německý a jeden slovinský student spolu začali diskutovat, byl jsem ohromen úrovní jejich konverzace o MMF a Světové bance, ale také analýzou ekonomické situace jejich zemí i celého světa. Dveře autobusu se otevřely a byli jsme ve vězeňském táboře, ve skutečném americkém vězení, s ostnatými dráty a velmi vysokými zdmi. Myslel jsem, že nás vezou na hranice, ale pochopil jsem, že nás místo toho znovu uvěznili. Byli jsme rozděleni do malých skupinek. Když na mě došla řada, první co jsem spatřil, byl Xavier ve vězeňském oblečení, v károvaném vězeňském mundúru. Neubránil jsem se smíchu, zvlášť, když mi ukázal, že má na předloktí napsáno číslo 2671.

Policista vykřikl moje jméno. Podal mi hromadu věcí (ručník, mýdlo, kartáček na zuby, hřeben, vězeňský stejnokroj a přikrývku), zakřičel na mě a ukázal tonfou směrem ke sprše. Napsali mi fixem na předloktí číslo 2678. Vzpomněl jsem si na to, co psali lidé, kteří přežili koncentrační tábor, na jejich strategii: nebýt nikým, neupoutávat na sebe pozornost. Osprchoval jsem se, ale necítil jsem se lépe, protože na mě křičeli a měl jsem strach a nemohl jsem pořád uvěřit tomu, co se stalo. S odporem jsem si oblékl vězeňské šaty, hluboce jsem dýchal a snažil se zůstat klidný. U východu jsem potkal Philippa z Fumelu. Řekl mi, že odmítal jídlo, že je to jediný způsob protestu. Rozkřiklo se to a všichni vězni se rozhodli zahájit hladovku. Naše tělo bylo tím posledním, co nám zůstalo k vyjádření odporu.

Policista mě odvedl do místnosti na lékařskou prohlídku, druhý mě donutil, abych vyšel, a pak pendrekem mě znovu vtlačil dovnitř. Zvážili mě a lékařka se mě zeptala, zda mám nějaké zvláštní potíže (ha, ha). Řekl jsem jí, že mám astma a že jsem zahájil hladovku. Nehnula ani brvou a požádala mě, abych se oblékl. Odvedli mě do cely pro čtyři, kde byli dva Baskové, které jsem znal (Javier a Sigor) a Constantinos, řecký student. Na anglicky psaném letáku, který nám přinesli, se vysvětlovalo, že každé tři týdny máme právo na jeden telefonát a na jednu návštěvu měsíčně, na jednu procházku denně. Vysvětlili nám, že naše práva jsou "pozastavena" a že tam strávíme 24 hodin až 180 dnů! Myslel jsem na svou práci, na své studenty, na rodinu. Rozednívalo se, okno bylo velké a za ním byl les. Mezi mnou a lesem mříže, dvě zdi a ostnatý drát.

Všichni jsem vytrvale odmítali jídlo (v každém případě jsem slyšel, jak dozorci při roznášení jídla popotahují nosem a plivou, myslím, že plivali do jídla). Domlouvali jsme se tiše mezi celami. Celá budova několikrát za sebou skandovala "we wanna phone and we want it now", ozvěna násobila naše hlasy. Trochu jsme zpívali, mnohem méně než na první policejní stanici, ve hře už nebylo tolik. Celý den jsme v krátkých intervalech prospali. Hladovka mě posílila, začal jsem přemýšlet a cvičit. Chtěl jsem této situace využít, udržet si jasné vědomí, protože jsem cítil, že jsem jim vydán na milost a současně s tím jsem si nikdy dřív tak silně neuvědomoval své odhodlání. Během noci Baskové odjeli. Zůstali jsme sami s Costosem. To byla jeho první hladovka. Pili jsme vodu, myslím, že byla poměrně čistá. Policisté nám nedovolovali spát a mlátili obušky o mříže a nutili nás vstávat. Soustředil jsem se na dýchání a na to, abych se uvolnil. Snažil jsem se nic neočekávat, v nic nedoufat. Lékařka nám přišla říct, že když nebudeme jíst, pošle nás na naše náklady do nemocnice. [...] Řekli jsme jí, že chceme pryč. Prošla cely. Celá budova opakovaně skandovala "hunger strike, hunger strike". Byli jsme ztuhlí a dívali jsme se na les. V poledne za námi přijel konzul. Ve dvě hodiny jsme odjeli. [...]

(překlad TP)