Rakouské Kein Temelin!
Rakousko, především pak to horní, vyvádí jaderná elektrárna Temelín na téměř kritický stav. Proklamativně až hystericky křičí, že temelínská obludu nesplňuje bezpečnostní standardy Evropské unie, které však ve skutečnosti neexistují. "Tak je vytvoříme a staneme se evropským protijaderným kopím!", nese se burácivý hlas haiderovců z malé alpské pevnosti, která je v Evropské unii přece tak utiskována a jen díky Svobodným konečně prosadí své národní zájmy nad zlovolnou bruselskou administrativou.
V případě Temelína se však Svobodným a hornorakouským politikům najednou Evropská unie a Evropský parlament hodí do krámu. Proti Česku vystupují z pozice jedné mocné unijní země, bez níž se prostě ta naše kapitola energetika neuzavře, pokud Temelín spustíme. Tvrdý nátlak za dobrou věc je vždy na místě, jenomže o co vlastně rakouským politikům, kteří už z Temelína pomalu sami svítí, ve skutečnosti jde? Zdá se, že spíše než o bezpečnost, jim jde o o to hrát na národní city svých voličů a vyvolávat psychózu. Voliči pak zapomenou na všední starosti a jdou raději skandovat Zastavte Temelín, zastavte Temelín! - Gól! (pardon, to mi sem spadlo z rubriky sportu...)
Rakouskému kopí ani německým Zeleným nejde o žádné bezpečnostní standardy ani ekologické posudky. I kdyby byly sebelepší a na primárním okruhu Temelína by bylo možné trávit víkendové pobyty, tak by byli proti. Neřeknou to však na rovinu - Temelín nechceme, protože jsme z principu proti jádru. Namísto toho dávají svým občanům nový typ víry - víry v to, že Temelín pravděpodobně zítra exploduje a zamoří půl Evropy nebo ještě nabízí alternativu, že nikdo nic neuvidí, nepozná, ale ty mraky neviditelných radionuklidů, které se přeci vypouštějí určitě ven, se budou tajně a nenápadně ukládat v kůži každého Rakušana, Němce i Čecha a až za desítky let se dozvíme šokující pravdu o zkáze. Tak tohle je politika současného protitemelínského odporu.
Kritika je samozřejmě vždy na místě. Jenomže kritika věcná a podložená fakty a argumenty. Rakušané si neustále berou do úst standardy bezpečnostní i ekologické, ale dosud neřekli vůbec nic konkrétního, v čem je elektrárna nesplňuje. Kde?
O to se pokusil alespoň německý jaderný dozor, ale jak se ukázalo nejedná se o žádné šokující otázky. Alespoň se ale jasně řeklo, že ventily na parovodu se musí hlídat a že bezpečnostní konstrukce na hlavním potrubí sice nevyhovuje německým normám, ale americkým ano. To jsou jasné informace, i když je němečtí Zelení účelově zkreslovali. Kromě toho je velkou nezodpovězenou otázkou, zda těm nejmodernějším německým normám, které aplikují na Temelín, odpovídají i starší německé jaderky. Proslýchá se, že ne až tak docela, což mne jako občana sousední země značně znervozňuje a obávám se o svoje zdraví a proto by se na to náš jaderný dozor měl podívat a provést studii - v rámci dobrých vztahů.
Z Rakouska ovšem zní jen samé Kein Atom!, Temelín Nein, danke. Žádná snaha přesvědčivě ukázat na konkrétní problémy této konkrétní elektrárny.
Je pravda, že obdobně nekritickou, ale zcela opačnou vírou mnohdy trpí i zastánci jádra a někteří pracovníci jaderných provozů. Ti často žádné ale nepřipouštějí, což není zdrávo, jak loni pocítili Japonci po jaderné explozi v závodě na zpracování uranu. To, že musejí v Temelíně neustále vysvětlovat a dokazovat, jak mají elektrárnu zabezpečenou, je jistě dobře. Nebýt tlaku, tak obchodníci z ČEZ by až tak důslední nemuseli být. Zvláště, když se podíváme do historie, kdy v Temelíně byl pěkný bordel, což slušněji, ale vlastně stejně, konstatují zprávy jaderného dozoru. ČEZ vyměnil kabely, rozhodlo se o náhradě systému řízení, paliva, zmodernizoval se systém radiačního monitorování. To vše díky mezinárodní nedůvěře k bezpečnosti jádra.
Jenomže ten rakouský tlak je falešný, neobjektivní, jednostraný, prostě účelový. Hořelo v Temelíně, křičí ekologové. Pak se ukáže, že jen citlivá čidla spustila planý poplach. Jsou nečistoty v trubičkách a mají špatný sklad!, křičí jakýsi poblázněný technik v barvách Greenpeace, který si asi myslel, že si založí firmu, která ty trubičky půjde protahovat. Jenomže dozor jasně řekl -trubičky jsou v pořádku. A já prostě nevidím důvod, proč úřadu, který skutečně vystupuje pragmaticky, v tomto nevěřit. Co by z toho měli, kdyby to tajili? Vždyť pokud Temelín havaruje - a nemusí přitom dojít k ozáření lidí-mají to inspektoři z jaderného dozoru na triku a těžko by se vyhnuli zodpovědnosti.
Rakušané, tedy alespoň ti, které je vidět a slyšet, se však chovají panovačně, arogantně a připomíná to část jedné pohnuté historie jiného, stejně mluvícího národa.
Například hejtman Pühringer odepsal na pozvání do Temelína, že on sám je v čele protitemelínské skupiny a že do elektrárny nepřijde, pokud se aktivuje a že chce, aby dozorci prosadili ekologické posudky.
Pravda, pořádně se dnes neví, co s vyhořelým palivem, jenomže pravda také je, že je pod neustálým dozorem a pečlivě se hlídá a nikomu neubližuje.
Pravda také je, že při současném tempu rozvoje lze očekávat, že se s velkou pravděpodobností stane cennou surovinnou. Bylo by samozřejmě krátkozraké zapomínat, že lidé si umí - s prominutím - nakakat do vlastního hnízda, takže neustálý dohled ekologů je na místě. Ne však fanatismus a případně populismus, který se projevuje jen před spuštěním a pak bude ticho po pěšině.
Posuzování vlivů významné stavby na životní prostředí (proces EIA), které nyní žádá Rakousko, je jistě věc potřebná a záslužná, třeba u dálnice procházející chráněným územím. Ale jaké další ekologické posudky chtějí Rakušané na Temelín, jenž je skrz na skrz prolezlý zahraničními misemi a našimi inspektory, které ty vlivy už prověřovaly? V tomhle případě nebude rakouskému kopí nikdy nic dobré, nikdy neřeknou, tak teď je to v pořádku.
Navíc schvalovací procedura, za kterou zodpovídá výhradně český jaderný dozor, jde do větší hloubky, než proces EIA, který mnohdy připomíná jen handrkování na dvorku.
Žádat v případě Temelína další ekologické posudky se jeví jako snaha za každou cenu, ať jsou už skutečnosti jakékoliv, prostě zastavit elektrárnu. A také bouřit davy, které se nechají lehce ovládat (třeba při blokádách, kde je vidět více stranických hesel než poctivě rozhořčených občanů).
Občanská nespokojenost patří do demokracie, jenomže to, co vytvářejí hornorakouští politici a Svobodní má s ekologií pramálo společného. To je jen a jen politika, která hraje na city podobné těm, které se odehrávají uvnitř rozvášněných fotbalových fanoušků, ale navíc se schovává za zelené ideály a hlavičku nevládních organizací. Hrají si na dialog, ale diskusi nepřipouštějí. Být kritický a neustále ve střehu, zda mne někdo nevodí za nos, je na místě, jenže to co vane z Alp je demagogie, která se chytá každé poplašné zprávy.
Chtějí prostě Kein Atom!
P.S - námět pro ekology, tuzemské i zahraniční: Stejně výrazný tlak jako je činěn na Temelín, by bylo velmi nutné podniknout na české naše chemičky. Těm totiž každou chvíli někde něco "foukne" a občas to přiotráví hromadu ryb nebo "pár" lidí. Průmyslových havárií tady máme opravdu více než dost. A to je důsledek špatných bezpečnostních standardů a již to ohrožuje životy a zdraví řady lidí a ničí to přírodu. Tím neříkám, aby se ekologové vykašlali na Temelín, až se spustí. Naopak. Jen vytrvejte i nadále ve svém tlaku, stejně jako v případě Dukovan či slovenských Mochovců - (jen jsem u těchto elektráren už dlouho žádný tábor neviděl...)
Poznámka JČ: Ve včerejším Právu (příloha Salón) měl shodou okolností dlouhý článek Václav Bělohradský, v němž se snažil vysvětlovat, že demokracie musí být založena na neustálém střetávání nejrůznějších názorů (nikoli na vládě dvou dohodnutých stran, které pak umlčují všechno ostatní, jistě, kritizoval - možná trochu kontroverzně - opoziční smlouvu). Zároveň ale také varoval, že bychom neměli propadat nacionalistickému tiku ze sedmdesátých let a kdykoliv nás někdo kritizuje ze zahraničí (Temelín) (...) "Napětí a konflikty, demonstrace a zmatky, které ve veřejném prostoru doprovázejí spory o rámcové otázky, jsou klíčovým rysem otevřené společnosti," píše Bělohradský a na jiném místě varuje: "Vzpomeňme na povýšenecké argumenty známých osobností proti referendu (´nějaké báby by chtěly rozhodovat o vstupu do NATO nebo o Temelínu!´), na bagatelizující pohled na západní feminismus jako na ideologii frustrovaných žen, totalitní nárok většiny našich vědců, aby se neodborná veřejnost nepletla do jejich ´jobu´. Reakce na odpor Rakušanů, bydlících v blízkosti reaktoru, byla pak ještě horší: z Temelína se stal ´náš národní zájem´ ohrožovaný ´německo-rakouskou hysterií´. Prohlásit kritiky za nepřátele našeho národního zájmu je typicky normalizační stereotyp."
Je ovšem možné, že něčeho podobného, co kritizuje Bělohradský, se svou reakcí dopouštějí i Rakušané...
